Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bázeň není strach

Zpět Obsah Dále

 

Arne s Pavlem se nemohli dočkat rána. Sotva se trochu rozednilo, byli připraveni k vycházce.

Kromě zásob potravin a pitné vody se opatřili zbraněmi a Arne připjal k opasku pistoli s paprsky smrti, které jim nejlépe zaručovaly bezpečnost proti sebemocnějším netvorům, jimž by náboj z karabiny a revolverů ublížil snad jen málo. Ještěři mají tvrdou kůži, a usmrtit dinosaura nebo jinou obludu, několikanásobně větší než slon, není hračka. Také nezapomněli na triedry, které jim i v mlhami zúženém obzoru mohou prokázat dobré služby.

Petr odmítl jejich pozvání s dodatkem: „Aspoň se nebude Habakukovi stýskat.“

Vyšli tedy sami dva. Usedli na plošince vozíku a Arne pohnul pákou. Za mírného vrnění neviditelného stroje a cvakotu do sebe zapadajících zubů sjížděli rychle dolů. Několik metrů před cílem posunul Arne brzdu a vozík bezvadně přistál na rovině.

„Dokonalý dopravní prostředek,“ uznal.

Stáli na zaobleném chobotu, který protínal močál.

„Arne,“ tlumil Pavel hlas, „hladina je sice jako zrcadlo, nezdá se, že by v těch tůních byli vůbec živočichové, ale člověk nikdy neví.“

„Vím, Pavle. Chceš říci, že by po nás mohl chňapnout nějaký ichtyosaurus.“

„A byla by to povážlivá situace. Chobot je jen něco přes metr široký, a taková potvora, jak ji aspoň popisuje teorie, je horší než statný krokodýl.“

„Vida, ani ty nejsi bez fantazie.“

„Od dnešní noci nejsem. A byl by to div? Žijí-li zde ptakoještěři, kteří naštěstí loví jen v noci, mohou zde být také vodní ještěři, kteří přece žili v téže době.“

„Ovšem, není to vyloučeno. Ale nemyslím, že nám na tomhle chobotu hrozí nebezpečí.“

„Proč?“

„Poněvadž rozhodně nejsme prvními lidskými bytostmi, které tudy kráčejí.“

„Podle čeho tak soudíš?“

„Vozík s námi přistál přímo u chobotu a...“ Arne rázem stanul. „Pohleď!“ ukazoval před sebe.

„Co je? Nevidím nic.“

„Stopa!“

Skutečně: těsně před nimi se ve vlhké hlíně rýsovala šlépěj.

„Myslíš, že je to lidská stopa?“ pochyboval Pavel. „Pak to musel být obr! Podle rozměru chodidla odhaduji výšku asi na tři metry. A ten tvor byl obutý. Nebo to byl ploskonožec, stopa je plná, jako medvědí. Ale medvěd by zanechal hluboké otisky drápů. A - na mou věru, Arne – zde je přepážka. Musel to být člověk v obuvi s podpatkem. Hochu, my se brzy seznámíme s lidskými obyvateli Venuše.“

„Ale pak mně vysvětli život inteligentních lidí s druhohorními ještěry a rostlinstvem. Potom by měl pravdu Petr se svým názorem, že přírodní vývoj na Venuši nemusí být týž jako na Zemi.“

Pavel nenalezl odpověď. Teprve po chvíli zabručel:

„Tohle je zase rána přírodní vědě.“

„Inu,“ mírnil Arne jeho trpkost, „nelze ještě říci, že rána dopadla. Nevíme nic určitého.“

Bez nehody přešli po chobotu bažinu a vstoupili na zvýšenou, pevnou půdu porostlou trávou, která svými tuhými ostrými listy připomínala naši ostřici, jenže byla mnohem větší a tužší. Její listy měly rozměry kosatců a vroubkované okraje byly ostré jako lupenka.

Než tuto okolnost poznali, prokázala se až příliš důtklivě na hedvábných ovinkách jejich lýtek, které už po dvou krocích utrpěly povážlivé řezy.

„Musíme zpátky, Arne, vyhledat jiný průchod. Tahle ostřice by nám rozřezala nohy až na kost.“

Opatrně zvedajíce nohy vrátili se na břeh bažiny. Pudem vedeni zahnuli vpravo a Arne brzy poznal, že se dali správným směrem: octli se na pěšině, na které spatřili tytéž stopy, jaké zpozorovali na chobotu.

Ale tento ukazovatel směru nevedl daleko. Asi po půlhodině zmizel i s pěšinou, která končila na mírném návrší, jehož rozsáhlé temeno bylo porostlé mechovitým drnem. Uprostřed stálo něco, co oba poutníky poděsilo.

„Proboha, co je to?“ polekal se Pavel a maně sáhl po revolveru za opaskem.

Také Arnovi se zatajil dech.

Na kamenitém balvanu stál příšerný zjev. Lidská postava přes pět metrů vysoká, s rudou pletí Indiána, s hlavou, kolem níž jako by se svíjelo klubko hadů; ve zvednuté pravici držela silnou, dobrých třicet metrů vysokou tyč, lépe řečeno stožár, z něhož se nahoře paprskovitě rozbíhala rozsocha, a levice spočívala na krátkém kulatém sloupu, zapuštěném do země. Nehybná strnulost zjevu prozradila však záhy – sochu.

„Pavle, tohle je objev!“ zvolal Arne radostně.

„Pojď! Podivné,“ mumlal, když přiběhli k soše, „je to sestava jakéhosi pohanského boha s moderní, ba ideální vysílací stanicí, která pracuje zcela samostatně, automaticky. Aspoň doufám, že se nemýlím, neboť k čemu by jinak byla ta rozsocha nahoře a tenhle válcovitý sloup? V něm může být ukrytý miniaturní automat, který nahrazuje stroje a lidskou obsluhu v pozemských rozhlasových stanicích. A nejen to. Myslím, že kromě vysílání má také schopnost přijímat.“

„Proč stojí právě zde?“

„Blízko letiště. Ale mám jinou otázku. Komu slouží? A hned se mi v hlavě rojí další. Kam vysílá? Do některé jiné oblasti Venuše? To by znamenalo, že je Venuše obydlena. A což, Pavle, je-li tohle spojení – meziplanetární? Při ovládnutí statické elektřiny by to nebyl žádný zázrak.“

„Podívejme se dovnitř!“

„Už pátrám po nějakých dvířkách ve sloupu, ale marně. Sloup je kovový. Dokonalá práce.“

„Vykroj do sloupu otvor, ať vidíme vnitřnosti.“

„Nápad operatéra,“ usmál se Arne. „Ale toho se nemohu odvážit. Mohl bych poškodit mechanismus a není radno se zde uvést ničením důležitého zařízení, jakým je rozhlas,“ hovořil a teprve teď se dotkl sloupu.

V tom okamžiku oba uskočili. Část povrchu válce se odklopila a z nitra se vynořila asi jako pěst veliká koule; ozvalo se jemné cvaknutí, matný povrch na zlomek vteřiny zasvitl a koule zase náhle zmizela pod poklopem. Vše netrvalo déle než vteřinu, takže Pavlova otázka: „Viděls,“ svědčící o nejistotě, zda přece jen nešlo o přelud, byla zcela oprávněná.

Několik okamžiků stáli v údivu nehybně na dva kroky od válce, když se do napjatého ticha začaly linout zvuky, které Arne z počátku považoval za signály:

Túúú – tu, túúúú – tu, túúúú – tu... zněl stejnoměrný písklavý tón.

„Belinograf!“ zvolal Arne přidušeně. „Obrazová telegrafie. Byli jsme vyfotografováni a teď je snímek vysílán,“ vysvětloval hlasem, v němž bylo víc úleku než překvapení.

„Komu?“

„To kdybych věděl!“

„Znič toho zrádce! Rozdrť ho paprsky!“

„Bůh chraň! Zničením bychom se uvedli jako zločinci. Jak by bylo naloženo s cizincem, který by u nás poškodil vysílací stanici? Dosud jsme nic zlého neučinili. Ale je to důmyslné zařízení. Jen jsem se dotkl válce, už oznamuje tenhle robot naši všetečnost a podává naši fotografii. Chtěl bych si aspoň trochu prohlédnout ten zázrak.“

Ale sotva se jen o krok přiblížili, byli odmrštěni neviditelnou silou a v celém těle pocítili bolestný elektrický úder.

A vtom šlehl v Arnově mozku signál...

„Pryč odtud!“ vykřikl.

Běželi pěšinou zpátky.

„Proč... Čeho se bojíš?“ vyrážel ze sebe udýchaný Pavel.

„Musíme ihned odletět!“

„Pročpak?“

„Jsme ve velkém nebezpečí i s Aeronautilem!“

„V jakém nebezpečí?“

„Což nechápeš?“

„Ne.“

„Uvažuj trochu: přistáli jsme na letišti. Teď je naše přítomnost prozrazená a snad už v této chvíli mají Venušané naše snímky. Podle stop jsou to obři a... vzpomeň si na Kyklopy, surové obry na Sicílii.“

„Starořecká báje, pohádka. Teď zase ty máš záchvat fantazie. Divím se ti, Arne.“

„Věru, přiznávám, je to podivné, ale bojím se poprvé ve svém životě. Znáš mě. Víš, že nejsem fantasta. Avšak teď... Nevím ani, nemohu si to vysvětlit. Pavle, mívám chvíle podvědomého pudu a - nikdy mě nezklamaly. Zrovna teď: bojím, děsím se styku s těmito bytostmi. Nevím proč. Ani ne tak pro jejich obrovitost jako... proč vlastně? Nemohu říci. Nevím sám. Jen cítím... mám tušení, že nám budou osudní. Nejraději bych odlétl z téhle planety.“

„To by byla hloupost, Arne. Pro chvilkovou náladu se vzdát průzkumu tak zajímavého světa?“

„Není to chvilková nálada.“

„Pak ti povolily nervy. Nic divného. Prožíváme tolik napětí...“

„Odstartujeme, Pavle! Hned!“

„A kam? Pryč z Venuše? Není to zbabělost?“

„Nechci prchnout. Pokusíme se vyhledat lepší úkryt, kde bychom... ale i to je... hochu, nikdy jsem neměl takový pocit hrůzy...“

„Uklidníš se. To je nervový otřes, já to znám. Podlehl jsi strachu.“

„Ne, bázeň není strach.“

Vozík s nimi vyjel rychle vzhůru.

„Co nového?“ tázal se Arne rozčileně Petra.

„Nic,“ odpověděl, aniž zvedl oči od výkresu.

„Neozvala se vysílačka?“

„Ne.“

Arne si oddechl, jako by někdo odvalil balvan, který drtil hruď.

„Zavolej Nema! Teď se ho budeme moci dovolat. Snad by nám mohl poradit a...“

„Přispět,“ doplnil Arne Pavlovu myšlenku, když vešli do kopule.

„O tom nepochybuji,“ pokračoval, „ale nemohu ho volat. Nesmím se odvážit.“

„Proč?“

„Poněvadž by se do našeho spojení mohli vmísit Venušané.“

„Ať!“

„Ne, Pavle. Mohlo by dojít k nedorozumění. Můj instinkt mě varuje.“

„Nervový otřes,“ zamumlal lékař. „Polkni tuhle tabletku a zapij vodou. Uklidní tě a vzpruží.“

Arne se s trpkým úsměvem podvolil. A za chvilku:

„Je mi skutečně lépe,“ přiznal.

„Tak vidíš. Nesmíme se poddávat dojmům. Jistě ses teď rozhodl jinak.“

„Ne!“ řekl Arne rázně a volal do ložnice: „Petře, ustaň na chvíli v rýsování.“

„Proč?“ ozvalo se zdola.

„Odstartujeme. Mohl bys nárazem zkazit výkres.“

„A co vás čerti berou?“ slyšeli nevrlý hlas.

Arne usedl k řídicímu stolku a pohnul pákou startéru. S hukotem, jako přetopený parní kotel, se letoun zvolna vznesl kolmo vzhůru a po posunutí páčky na reostatu vzlétl prudce, takže zakrátko proletěli vrstvou par a vnitřek zaplavilo vlídnou září Slunce.

Ve výši tisíce kilometrů Arne zastavil.

„Co teď?“ zeptal se Pavel.

„Pokusím se dostat Aeronautila nad jinou oblast Venuše,“ manipuloval Arne s páčkami.

„Musili bychom letět nad povrchem k západu, totiž proti směru, kterým se planeta otáčí.“

„Ano, anebo zůstat stát a několik hodin vyčkat.“

„Toho nedosáhneš, dokud jsme v dosahu přitažlivosti.“

„Pravda. Jsem už celý popletený. Musíme výš.“

„A jak zjistíš hranici přitažlivosti?“

„Výškoměr přestane účinkovat. Sleduj jej!“

Za chvíli Pavel hlásil. Arne přepjal elektrický proud z rozsochy do dna letounu, které podle Pavlova hlášení začalo jiskřit.

„Pozoruj výboje,“ velel Arne a reguloval páčky. „Co teď?“ zeptal se po chvíli.

„Jiskření na dně ustalo.“

„A rozsocha?“

„Je také v klidu.“

„Rychloměr?“

„Na nule.“

„Stojíme.“

„Jsme tedy mimo jakoukoliv přitažlivost.“

„Ano.“

„Pak mně ale vysvětli, proč se zde nevznášíme a neděláme po kopuli přemety jako v neutrálním pásmu mezi Zemí a Měsícem?“

Arne překvapeně vzhlédl ke kamarádovi, neboť jeho otázka byla věcná. A odpověď? Co na to říci? Sta miliónů kilometrů už prolétli vesmírem a nikoho tohle nenapadlo. Vždyť přece byli všude mezi planetami v neutrálním pásmu. Byli? Ne. Nemohli být, pokud jiskřila rozsocha nebo dno letounu. To přece dokazovalo spojení s nějakým tělesem a tedy byla vždy jakási přitažlivost, jejíž vliv převáděla do letounu – elektřina. Jen tak je to možné vysvětlit. Ale což naprostá ztráta tíže v neutrálním pásmu mezi Zemí a Měsícem? Tehdy rozsocha také jiskřila, a přece lítali po kopuli jako míče na hřišti.

„To je rébus, Pavle,“ kroutil Arne hlavou. „Jsme v koncích s teorií.“

„Že bychom to na ni svedli?“

„Nic jiného nezbývá,“ zasmál se Arne.

„Mám nápad, ale nevím...“ váhal Pavel.

„Jen ven s ním!“

„Měsíc je satelit Země a má k ní poměrně blízko. Má také svou přitažlivost, která působí dokonce až na Zemi, jak dokazuje vzdutí moří a jiné zjevy. Podle toho by se logicky dalo soudit, že Měsíc má mocnější přitažlivost než Země. Ale přesvědčili jsme se sami, že na jeho povrchu je přitažlivost naopak mnohem slabší.“

„Lehce to vysvětlíš. Měsíc je bez atmosféry, a tedy tam není tlak vzduchu, který má také vliv na váhu těles.“

„Ano. Ale v neutrálním pásmu mezi Zemí a Měsícem působí snad jiné vlivy. Jaké, nelze říci. Možná že je to působení vzájemné přitažlivosti v místě, kde se obě tyto síly stýkají a vyrovnávají. Tím se ruší v určitém pásmu tak, že tam skutečně nejsou jiné vlivy, neboť v takové blízkosti jako Měsíc není u Země žádné jiné těleso.“

„Logicky a laicky přijatelný dohad,“ přikývl Arne.

„Pravíš laicky, neodborně. Buďsi! Neměl bych tak mluvit. Ale přijímám. Vždyť už tolikrát za našeho letu nás učená teorie zklamala. Vesmír je pln záhad a překvapení, i protikladů.“

„A co soudíš o tom, že jsme neztratili tělesnou váhu jinde ve vesmíru a také ne teď?“

„Vzájemný vliv nesčíslných nebeských těles.“

„Vyslovils mou myšlenku, Pavle. Drží-li Slunce myriády světů v tom úžasně pravidelném, vířivém kolotoči, je logické, že všecka tato tělesa vzájemně na sebe působí.“

„A vykonává-li Slunce tuto moc a nepředstavitelnou sílu, pak je samozřejmě střediskem přitažlivosti v celé své vesmírné soustavě. Z toho pak je výsledek...“

„Že Aeronautilus na své meziplanetární cestě je vlastně jako ty planety součástí sluneční soustavy. Jenže s významným rozdílem, který je plodem lidského génia: že totiž náš letoun není jako planety a všecka ta tělesa spoután Sluncem a začleněn do věčného kolotoče, nýbrž si svou cestu může řídit sám. A to je, člověče, ohromný triumf, v pravém smyslu – dobytí vesmíru!“ končil Arne s rozhořelýma očima.

„Jsme tedy vládcové vesmíru,“ řekl Pavel hrdě.

„Vládcové ne, ale dobyvatelé jistě,“ opravil Arne kamaráda. „Vládcové jsou obvykle idioti, jak víš.“

 

Plných sedm hodin stál Aeronautilus v nekonečném prostoru, než se Arne rozhodl k sestupu.

Všichni byli čilí, zotaveni spánkem, jehož krátká doba, neboť se museli vystřídat na stráži, stačila k vydatnému odpočinku znavených nervů.

Sestup se dál nyní rychle. Nebylo třeba takové opatrnosti, poněvadž už znali atmosférické a fyzikální okolnosti a vlivy. Proto Arne začal brzdit pád teprve ve výši, kdy se projevil na letounu účinek tření vzduchu. Za necelé dvě hodiny propluli mlžným mořem, a když výškoměr ukazoval pouhých sto metrů, ovzduší se pod nimi rozjasnilo.

Avšak zprůsvitnělý obzor jim způsobil nové překvapení.

Aeronautilus se ponenáhlu snášel – do okrouhlého kráteru. V první reakci Arne zabrzdil a letoun stanul. Teprve když nabyli jistoty, že kráter je vyhaslým zbytkem pradávné sopky a jeho zasutý a vyhaslý jícen je zcela bezpečný, spouštěli se níž. Při tom Arne s podivením zpozoroval, že je třeba značně menší spotřeby elektrické energie, aby se letoun udržel ve výši dvou metrů nade dnem.

Zpočátku si nedovedl tento úkaz vysvětlit, ale později pochopil. Vrozená rozvážnost Arna kapitána přivodila jako vždy úvahy: Venuše se podle teorie otáčí kolem své osy o něco rychleji než Země, a je tam tedy den a noc kratší. Spočítá-li dobu vzestupu, stání na místě a sestupu, přistáli teď někde na druhé polokouli. Nynější místo je pro ně víc než vhodné: trychtýř s plochým dnem, pokrytým drobnou zvětralou lávou a struskou, se stráněmi sice dosti příkrými, ale přece schůdnými, a hlavní věc, Aeronautilus je v této prohlubni ponořen tak, že není viditelný z okolí, jehož obzor je nadto zúžen hustou mlhou.

Je ovšem otázka, jak okolí vypadá, ale tu rozřeší brzy.

Petr zase odmítl zúčastnit se vycházky, a proto, vybavena zbraněmi a jinými potřebami, vystoupila z letounu opět naše dvojice.

Vzduch zde byl týž jako na temeni letiště, jen o něco snad sušší, ale přece připomínal dusné, vlhké ovzduší tropické. Vlivem menší přitažlivosti nesli tíži svého nákladu lehce. A hned po výstupu se Arnovi objasnila záhada menší spotřeby elektrické energie. Ačkoli byl jasný den, značil se pod letounem na povrchu půdy fialově světélkující kruh, což svědčilo o mocné elektrické hustotě planety.

„Tenhle úkaz,“ Učil Arne svůj dojem, „zároveň s trychtýřovitou propastí mi vnucuje přirovnání, které zase vyzní fantasticky.“

„Jen se neostýchej,“ vybídl ho Pavel. „Možná že mám týž nápad.“

„Elektrická studně.“

„Správně, Arne! Řekls obrazně, co jsem měl na mysli. Snad v tom je i příčina, že jsme byli přitaženi právě sem.“

Stráň byla sice sypká, ale přesto se dostali na temeno kráteru bez zvláštní námahy.

V tom okamžiku prosvitlo Slunce mlžnými výpary, jako by chtělo zvědavě pozorovat dvojici pozemských dobrodruhů, kteří se odvažují k prohlídce planety, jež taje a záhady pozemským hvězdářům žárlivě halí do oblačného roucha. Ale tato zvědavost trvala jen několik vteřin a trhlina v oblačném zahalení se zase scelila.

Kolem kráteru se rozkládal mírně zvlněný kraj, širá niva porostlá jakýmsi druhem hustého a kyprého mechu. Obzorová čára mizela v bílém oparu a jen na jedné straně se matně rýsovaly zubaté štíty jakéhosi pohoří, které je vábilo tak, že oba zvolali: „Pojďme tam!“

Ale po několika krocích se Arne zastavil:

„Pavle,“ začal uvážlivě, „zase mi cosi říká, abychom tuto cestu odložili. Musíme postupovat nejvýš opatrně a chytře. A vydat se do hor nebylo by teď, napoprvé, dosti obezřelé. Myslím, abychom dnešek věnovali prohlídce blízkého okolí kolem kráteru. Považuji totiž za nejdůležitější zjistit předem, máme-li sousedství, a jaké je.“

Krajina kolem nebyla tak jednotvárná, jak se zdála.

Vlnitým útvarem připomínala ztuhlé moře, proměněné v zemi, pokrytou hustým a kyprým zeleným kobercem. Kdykoliv vystoupili na vrcholek vlny, která skoro v přímé čáře v pravidelném odstupu následovala za předešlou a za ní opět se vinula další, vždy se jim objevil v prohlubni zajímavý obraz.

Došli k pásmu, které bylo jakoby vyžato. Bujný, vřesovitý mech byl zde nizoučký a zřejmě znovu vyrůstal.

„Tohle je podivné,“ mumlal Pavel. „Trávu žnou přece jen lidé. Musíme postupovat opatrněji.“

Zatím Arne stanul několik kroků od svého druha.

„Pojďme dál,“ vybízel Pavel, „abychom do večera obešli co nejvíce.“

Ale když pohlédl na kamaráda, viděl, že stojí strnule, zbledlý, s očima vytřeštěně upřenýma do půdy.

„Co je tam?“ zeptal se zneklidněn.

Arnova ruka se mlčky vztáhla vpřed, ukazujíc před sebe. Pavel přiskočil:

„Stopa! Ale jiná! Člověče, tohle je... podobné snímky jsem viděl v kterémsi časopisu a pod tím...“

„Vzácný nález otisků šlépějí brontosaura, ploskonohého plaza, obrovského býložravce z druhohor,“ doplnil Arne rozechvěně.

„Znamená to, že tohle pásmo nebylo vyžato lidmi, nýbrž spaseno.“

„Ano.“

„Pořádná tlapa! Skoro metr v průměru. Tvar platanového listu.“

„Nemůže to být dávno, co zde hodoval. Snad jen několik dní.“

„Brontosaurus je býložravec a není nám nebezpečný.“

„Milý Pavle, slon a nosorožec jsou také býložravci, a přece je setkání s nimi nemilé.“

„Vím. Zvlášť nosorožec se lehko rozdráždí. Už pach člověka ho uvede do zběsilosti.“

„Tak vidíš! Jaké zkušenosti má lidstvo s druhohorními ještěry? Žádné, poněvadž v té době člověk ještě nežil. A taková obluda, veliká jako dvoupatrový dům, člověka zašlápne jako mravence.“

„Máš paprsky.“

„Ano, ale... ono ani tak nejde o setkání s brontosaurem, jako o jeho útok na Aeronautila.“

„Po takovém srázu se neodváží dolů. Vždyť je to kolos, který váží několik set tun, a svah je sypký. A jak by mohl poškodit letoun?“

„Stačí, rozbije-li okna.“

„Zabiješ ho včas paprsky.“

„Bůh dej, Pavle!“

„Ale je tu jiná otázka,“ začal Pavel zamyšleně. „Venuše je ve svém vývoji v době druhohor. Nikde nevidíme lidská obydlí. Ani samoty, vsi, města. Celá příroda je netknutá, divoká a krásná. Je myslitelné, že by měla takový vzhled, kdyby byla obydlena lidmi technicky vyspělými?“

„Dosud jsme viděli jen pranepatrný kousek, nemůžeme z toho posoudit celou planetu.“

„I ten kousek stačí.“

„Nestačí, Pavle.“

„Venuše může být přece obydlena. Kdybys přistál na severním pólu u nás na Zemi, také bys mohl říci: Země není obydlena.“

„Bůh dej, abych se klamal,“ dokončil Arne temně.

Když však přešli několik předělů, vtírala se nová otázka:

Proč je každé pásmo porostlé jiným druhem rostlin? Na prvý pohled je vidět rozdíl. A je možné, aby toto rozvrstvení bylo dílem přírody? Budí dojem lidské práce, je to jakýsi druh polí. Hoši si výborně rozuměli, zhusta si vzájemně četli své myšlenky. Proto stačilo, aby se jejich oči setkaly.

Přírodovědec sebou škubl, jako by dostal ránu bičem. Už nabíral dech k nové otázce, když jeho pozornost upoutal pohled na pásmo, které se před nimi otevřelo.

Vystoupil totiž na temeno další vlny, kde se rozkládala krajina, jejíž šířky ani délky nedohlédli pro zhoustlou mlhu. Jejich obzor nebyl zde širší než asi sto metrů, ale stačil, aby byli uchváceni divokou romantikou.

Už od úpatí přírodní hráze, na které stáli, měla půda zcela jiný vzhled: temná, skoro černá a řídce oživena vysokými stvoly rákosu. Poněkud dále se vinuly křivolaké, zpřerývané choboty pevnější země, jak se dalo posoudit z hustých trsů obrovského kapradí, které mohutností nijak nezadalo nízkým palmám chamaedorea concolor, phoenix canariensis a podobným. Choboty spojovaly okrouhlé ostrůvky neprůhledných džunglí bambusovité vegetace, nad něž vynikaly na tenkých vysokých stvolech koruny papyrusu, téměř nerozeznatelné od datlových a kokosových palem. Kromě toho tam bylo hojně rostlin s ohromnými lopatovitými listy, jejichž sytá zeleň přecházela až do modra.

A mezi těmi ostrůvky a zemskými šíjemi dumala hladina tůní, mrtvolně klidná, v níž se zamračená obloha a cárovité chuchvalce výparů zrcadlily tak, že voda měla vzhled hladké olověné plochy.

Pojednou se nehybná scenérie rozvlnila a k jejich sluchu dolehl praskot drcených větví. Jako na povel přiložili k očím triedry. Viděli prudké zmítání rvaných trsů, které z houštiny postupovalo zvolna k okraji.

Napjatě čekali.

Konečně se z husté změti vynořila kulatá a veliká hlava, pokrytá nahoře oblou přílbou a zakončená mohutným zobanem zahnutým dolů; přes metr dlouhý krk a za ním... Je to nosorožec? Jen velikostí se mu zvíře podobalo, jinak by se spíše mohlo přirovnat k ohromné želvě, mělo však dosti vysoké nohy, silné jako sloupy. Celé tělo, od hlavy počínajíc, bylo pokryto kostěným krunýřem, který se skládal ze šestihranných desek.

„Obrovský pásovec,“ odhadl Arne.

Netvor se nyní objevil v celé své děsivé mohutnosti, kterou předstihoval statného nosorožce. A tu viděli také zakončení trupu, jež doplnilo příšerný obraz: asi dva metry dlouhý ocas, silný jako peň, složený z kostěných kroužků a ukončený velikou koulí se silnými kuželovitými hroty.

Obluda chvilku postála a pak zvolna a těžce, neboť její sloupovité nohy se bořily do půdy, sestoupila do tůně, kde zmizela. Jen mírné vlnění hladiny prozrazovalo, že tůně přijala do své hlubiny hosta, snad svého vládce. Po chvíli už zase znehybněla jako příkrov nad hrobkou, který střeží její tajemství.

„Tohle byl glyptodon,“ šeptal vzrušeně Pavel. „Obrovský pásovec, jací žili na Zemi v době třetihor a čtvrtohor. Ale jak spojit existenci tohoto zvířete s druhohorními ještěry? Tu je přece rozdíl miliónu let. I pozemští ještěři mají velmi dlouhý život. Nilský krokodýl prý dosáhne stáří až tisíce roků. Což teprve pravěcí! Hranici věku zvířat z té doby nemůže nikdo přesně určit. A pak...“

Slova mu uvázla v hrdle. Nedaleko nich se hladina tůně divoce rozvířila. Z hloubi vystoupily na povrch veliké bubliny, nad vírem se vztyčil ocas s ozubeným palcátem, který strnul v křečovitém chvění, až kostěné kroužky chřestily jako kastaněty, pak dopadla koule několikrát prudce na vodu a náhle zmizela pod vodou. Už se vlnobití tišilo, když se nad hladinu vynořily sloupovité nohy, zatápaly malomocně, objevil se pahýl krku, z něhož tryskaly proudy krve a pak příšerné divadlo skončilo. Jen rozplývající se kola zrudlá krví a chuchvalce červené pěny zbyly na hladině, pod níž se odehrál souboj glyptodona, býložravce, který podlehl dravému... komu?

Nelze to sice tvrdit, ale jen ichthyosaurus, vodní ještěr, mohl zvítězit ve svém živlu nad tak silným soupeřem.

„Pojďme odtud,“ vybídl Arne, „není pro nás bezpečno poblíž těchto zrádných tůní!“

„Arne,“ uvažoval Pavel, když se okruhem vraceli ke kráteru, „nijak bych nebyl překvapen, kdybychom se setkali s pravěkými lidmi, podobnými neandertálskému plemeni.“

„Zítra vyrazíme do hor. Ale musíme se řádně vybavit,“ obrátil Arne list v knize jejich společného osudu. „Hlavu si nesmíme zbytečně mučit.“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

16.11.2019 15:17