Bez COOKIEs je omezený přístup!

Na život a na smrt

Zpět Obsah Dále

 

Vyšli časně zrána. Arnovo sdělení, že se možná do noci nevrátí, přijal Petr klidně.

„Jen si poslužte, zvědavci,“ mávl rukou. „I když se za týden nevrátíte, žádné strachy o vás. Aspoň budu mít klid.“

Nikdo z nich netušil, že týdenní dovolená, kterou jim Petr bezděčně povolil, bude značně překročena.

Asi po půlhodině chůze lučinami dospěli k pohoří, jehož příkré skalnaté svahy se tyčily do neodhadnutelné výšky. Temena mizela v mracích, které zde byly sice výš než na rovině, ale přesto v poloze jen asi dvou set metrů nad zemí.

Vlídný osud přispěl, že brzy našli úzký průsmyk.

Chůze po kamenitém dnu kaňonu nebyla sice pohodlná, ale při troše opatrnosti mohli dobře vystupovat do svahu, místy příkrého, jinde tvořícího krátkou rovinu, kterou vystřídal naopak svah dolů, do rokle, z které zase museli šplhat vzhůru.

Skály, většinou kolmo i převisle lemující průrvu, byly zbarveny rudě, místy až nachově červeně; tyto vrstvy se drolily už při slabším náporu a pod botami se drtily v jemný prach. V těch místech nebyly kolmé stěny, nýbrž stráně, které připomínaly štěrkovou suť v kamenných lomech. Výše nad sutí se tyčily kolmé zbytky s vlnitými, baštám podobnými útvary, jež vytrvale ohlodával odvěký zub času, takže z nich velmi často odpadávaly větší i menší kusy a se suchým harašením se koulely po stráni.

Nebylo těžké uhodnout, že je to zvětrávající sopečná vyvřelina, láva, obsidián, pemza a jiné pozůstatky bývalé vulkanické činnosti.

Zcela jinak vypadala místa, kde se jako stěna vypínaly skály, černé, protkané bílými žilami, jakoby vlhkými a slizkými, které budily dojem, jejž Pavel vyjádřil slovy:

„Jako by tam byl lezl obrovský slimák.“ Ale hned odborně vysvětlil: „Je to slída.“

„A co ty zelené a zažloutlé pruhy?“

„Také slída. Je mnoho druhů. Bílá se jmenuje muskovit, jasně zelená torbenit, žlutozelená autunit.“

Pavlova odborná přednáška o slídách by byla trvala dlouho, kdyby do ní nebyl vpadl rušivý zvuk, o němž nebylo možné říci, vyšel-li z lidského nebo zvířecího hrdla, ale působil tak, že naši oba přátelé strnuli jako sochy.

Byli právě v soutěsce, sotva dva metry široké, která se asi dvacet kroků před nimi náhle rozšiřovala, takže odtud měli dojem, že za soutěskou horské pásmo končí a nastává svah dolů. Zvuky se nesly z rozšířeného prostoru před nimi. Hoši na sebe pohlédli s němou otázkou, na kterou Arne po krátké úvaze odpověděl tiše vyšeptnutými slovy:

„Jen opatrně! Plazit se po zemi, abychom nebyli spatřeni!“ Doplížili se na okraj kolmého srázu. Neviděli nic.

Kolem nich i pod nimi bylo vše zahaleno do husté páry, která jim z hlubiny horkým dechem zavanula vstříc. Přitom ucítili tak silný zápach po sirovodíku, že se s pocitem hnusu zvedli a ustoupili do soutěsky.

„Zbytečně jsme se polekali,“ usmál se Arne.

„A - hepčííí! – ano,“ potvrdil Pavel souhlas kýchnutím. „Je to propast, ze které vyvěrají horská sirná vřídla.“

„A ty zvuky vyluzují občasné výbuchy. Něco podobného jako naše gejzíry. Jenže zde je jich celé hnízdo.“

„Škoda že nemůžeme sestoupit dolů. Rád bych si to prohlédl.“

„Také mě by to zajímalo. Tudy nemůžeme. Sráz je kolmý a mokrý, pokrytý usazeninou hladkou jako sklo.“

„A pak ty páry! Vždyť jsem neviděl ani na metr před sebe. Ale kudy dál? Nevidím jinou možnost, než – zpátky. Po těch hladkých stěnách se nevyšplháme a soutěska ústí přímo do propasti.“

„To není tak jisté, Pavle. Couvli jsme před tím zápachem a neprohlédli jsme si okraje.“

„Ani se nepokoušej! Sirovodík je jedovatý, je-li ho třicet procent ve vzduchu, a tolik ho je tam jistě.“

„Oblékneme skafandry.“

„Na ty jsem nevzpomněl,“ zaradoval se Pavel. „Tak to půjde! Snad se nějak dolů dostaneme.“

Za chvilku kráčeli zase ke srázu, připoutáni k sobě několikametrovým lanem. Důmyslné zařízení mikrofonů jim umožňovalo nerušený hovor.

Hustá oblaka výparů se válela kolem nich a stoupala do výše, stěží rozeznali druh druha, ačkoliv si byli na dosah.

„Polezeme po čtyřech,“ rozhodl Arne, poněvadž jen chvilkami zahlédli kousek půdy.

I při tomto postupu musil, neboť lezl první, používat horolezecké hole, kterou před sebou nahmatával cestu.

Pojednou jeho hůl zatápala – v prázdnu. Opatrně ještě popolezl.

„Musíme zpátky, Pavle! Zde výstupek končí,“ hlásil.

„To je mrzuté,“ zabručel kamarád.

„Počkej!“ vykřikl Arne varovně. „Máš dost místa k obratu na svém místě?“

„Ano.“

„Přesto se zajistím. Zaklesnu železný hák dole někam do skalní štěrbiny, abych se udržel, kdybys sklouzl, a mohl tě potom vytáhnout po laně. Tak, už drží! Teď se otoč!“

„Hotovo!“ hlásil Pavel po několika vteřinách.

„Nyní zaklesni ty svou hůl!“

„Proč? Výstupek je přes metr široký.“

„Tam, ale ne pode mnou. Zalezl jsem trochu daleko na zúžený konec. Nevím, jak se obrátím. Vstát nemohu, neudržel bych se na hladkém a k tomu nakloněném pásu. Zaklesni hák!“

Chvíli bylo slyšet nárazy Pavlovy hole o skálu.

„Dělej, nemohu se zde udržet!“ naléhal Arne.

„Já nemohu nikde najít štěrbinu! Všude se povrch drolí a tříští, jako by byl pokryt skleněnou vrstvou.“

„Celé tělo mě už bolí!“

„Tak polez! Neboj se! I když sklouzneš, zůstaneš viset na laně a já tvou tíhu lehce unesu. Sedím pevně a jsem přece chlap.“

Arnovi už nezbylo nic jiného. Namáhavě se šinul pozpátku.

Výkřik úzkosti rozryl vzduch. Pavel pocítil v pase, kde měl svinuté lano, slabé škubnutí -

„Pav...“ třeskla zoufale první slabika ve sluchátku a pak bolestné zavzlyknutí.

Pavel měl pocit, že jeho tělo zkamenělo. Nebyl schopen pohybu, a z hrdla, jakoby staženého drátěnou smyčkou, přes nadlidskou námahu vyšel jen sípavý zvuk. Mrazivý pot mu zalil tělo. Konečně strnutí poněkud povolilo a Pavlovy ruce rychle sáhly k opasku po laně. Ale nahmátly – prázdné karabinové pouto. Lano zmizelo.

„Milosrdný bože! Arne! Ozvi se! Proboha, ozvi se!“ křičel, zapomínaje, že jeho přítel, i když je živ, nemůže slyšet, poněvadž na větší vzdálenost mikrofon nemůže donést jeho hlas.

Chvíli bylo mrtvé ticho, jehož každá vteřina byla bodnutím do Pavlova srdce.

Pojednou – dunivý hukot... mohutnící... výdech, jako by zachroptěl ďábel... na vteřinu klid a pak...

„O - hééé – ha!“

A vzápětí:

„Ka-chááá! Ka-chááá! Kachááá!“

Jako chechtot celého roje ďáblů.

Současně vytryskly do výše proudy vřelé páry, takže Pavel cítil bolestně jejich žár na obnažených rukou.

To ho přivedlo na pokraj šílenství.

„Zabil jsem kamaráda!“ chroptěl. „Zabil svou ledabylostí! Zapomněl jsem upevnit lano ke sponě! Je... mrtev! Za živa... uvařen...“ Vstal, zvedl paže a vykřikl chraptivě:

„Jdu k tobě, Arne!“

Střemhlav by se byl vrhl do vřelého jícnu, kdyby se v tom okamžiku z hloubi neozval Arnův kupodivu jasný hlas:

„Pavle! Jsi tam?“

Pavel vytřeštil oči. Byl to sluchový přelud? Nebo – posmrtné volání duše?

„Slyšíš mě?“ znělo naléhavé volání z hlubiny horkých par.

Rázem otevřel přední část skafandrové přílby a jako blázen – snad v té chvíli i byl – řval dolů:

„Jsi živ?“

„Mrtev bych přece nevolal!“

„Zdráv?“

„Až na zlomenou nohu!“

„Bože, můj bože!“

„Neřvi! Noha se spraví! Zde je dobrý rozhled a čistý vzduch. Proto jsem otevřel přílbu, abys mě mohl slyšet.“

„Já také!“

„Hned ji zase zavři, jinak tě otráví plyny, které stoupají vzhůru! Poslechl jsi?“

„Zavírám.“

„Dobře! Jistě mě dobře slyšíš i teď. Vrať se nejméně o šest kroků. Tam je sice dosti táhlý, ale ne kolmý sráz. Svezeš se po něm jako po skluzavce. Spěchej, ale pomalu, ať se nezřítíš. Zlámeš-li si také nohy, byli bychom na tom špatně. Počítej kroky, abych... Už je dole!“

Pavel žuchl dolů jako těžký pytel. Naštěstí dopadl do hladké prohlubeniny, z které vyletěl na protějším konci jako z toboganu a na rovině vymetl kotrmelec.

Seděl a udiveně se rozhlížel kolem. Je živ? Není tahle rokle věčným domovem jeho nesmrtelné duše, zbavené tělesné přítěže? Ani nejbujnější fantazie si nevytvoří tuto kouzelnou, pohádkovou krásu!

„Tak co je s tebou, člověče?“ přeťala jeho úvahy Arnova netrpělivá otázka. „Dřepíš tam a necháš kamaráda v bolestech! To jsi pěkný lékař!“

„Kde jsi, prosím tě,“ vyskočil Pavel na nohy.

„Tady! Jdi aspoň po hlase, když mě nevidíš pro to rampouchové houští.“

Konečně kamaráda spatřil: Sám strážný anděl musel řídit Arnův pád! Seděl, zády opřen o kolmou stěnu, jen dva kroky od hustého pásma špičatých rampouchů. Kdyby na ně padl, bylo by jeho tělo nabodnuto jako na kůly.

Ačkoliv se hroty snadno lámaly, těžce se Pavel prodíral touto překážkou, která jako by byla ze skla nebo z ledu, průsvitná a čirá.

Konečně poklekl k příteli a objal ho křečovitě.

„Co děláš, člověče?“ bránil se Arne polibkům, neboť Pavel v radosti nad shledáním zapomněl, že celá jeho hlava a tedy také rty jsou v obalu přílby. Ale hned napravoval opominutí a odšroubovával přílbu s takovým chvatem, že se Arne přes svou bolest srdečně zasmál:

„Vypadá to, jako by sis chtěl ukroutit svou učenou hlavu.“

„A na mou duši, Arniku, měl bych to udělat!“

„No, no!“

„Člověče! Vždyť jsem svým šlendriánem zavinil tvůj pád! Jen zázrakem jsi vyvázl.“

„Jaks jej zavinil?“

„Zapomněl jsem spojit lano s karabinovou spojkou.“

„Aha! Já myslil, že se přetrhlo.“

„Kdepak! Arniku, odpusť, nezlob se! Kluku, já už chtěl skočit po hlavě za tebou.“

„Tak už dost,“ ošíval se Arne. „Raději se chop mé nohy, felčare!“

Prohlídka měla pro oba potěšující výsledek: noha byla jen vymknutá, což Pavel dovedně napravil, ačkoliv pacient byl po jeho výkonu bledý jako křída.

„Potřeboval bys studený obklad.“

„Lehká pomoc. Ve skafandru je přece chladicí zařízení.“

„Výborně! Zapomněl jsem.“

„Ztrácíš paměť, doktore.“

„Chodit nesmíš,“ zavinoval Pavel nohu do chladícího obkladu. „Musíš být několik hodin v klidu, aby si namožené vazivo odpočinulo a otok splaskl.“

„Sedí se mi tu docela dobře.“

„A jsme tu v bezpečí? Brzy nastane noc. Máme sice na několik dní jídla a kapku vody, ale... nevidím nikde východ. A co ty hlasy? Neskropí nás vřelá voda nebo pára?“ zahrnul Pavel druha přívalem otázek.

„Vychrlils toho ze sebe tolik, že nevím, nač dříve odpovědět. Nu, mám dobrou paměť, tak hezky po pořádku: Jak se dostaneme odtud, zatím nevím. Spoléhám na náš šťastný osud.“

„Což abych se poohlédl sám?“

„Ne, Pavle. Seď hezky vedle mne. Zde jsme v bezpečí, ale když to začne rafat, prší vřelý déšť už na tychle rampouchy před námi. Zůstaneme zde. Sníme studenou večeři, zapijeme vodou a pak přespíme. Přikryjeme se stanovým plátnem, které je nepromokavé a ochrání nás před vlhkem. Vždyť už teď máme mokrý skafandr a je nám jako v parní lázni.“

„Není to nepříjemné.“

„Chvilku. Ale za několik hodin?“

„A ty hlasy?“

Jako by rokle čekala na to slovo: půda pod nimi se zachvěla, odkudsi z hloubi vystupoval dunivý hukot a pojednou ze středu rokle, kde v okruhu špičatých rampouchů stál průsvitný balvan s fantasticky vytvořenými tvary jako spletené klubko plazů, vyrazil sloup páry. Nato se roztryskaly kolem balvanu tenké, ale vysoké plameny jako z ústí hadic, a tyto přerušované výtrysky provázely známé zvuky. V příští vteřině zmizel rozhled v husté horké mlze a krátký lijavec dopadl kolem nich.

Zakrátko se obzor zase vyjasnil.

„Zde máš odpověď,“ řekl Arne.

„Nevím, jak budeme spát, když nás bude co chvíli budit takový hluk.“

„Nu, snad nebude tak zle. Jsme unaveni, a dovedou-li vojáci spát při bubnové palbě, dokážeme to také!“

Arne měl pravdu.

Několikrát se sice z dřímoty vytrhli, ale konečně přece zvítězila tělesná i duševní únava.

 

Procitli už za bílého dne. Připraveni na obchůzku, při níž chtěli najít východ nebo výstup z propasti, čekali na výbuch gejzírů. Pak budou musit co nejrychleji využít přestávky, která, jak je už poučila zkušenost, měla pravidelné trvání dvacet minut.

Dočkali se, a když dopleskala horká sprcha, vyrazili. Naštěstí už Arne jen trochu pokulhával, mohli postupovat rychle.

Mnohé útvary byly jen záclonami bez krytu nahoře. Zde ukazovala příroda pravé divy svého umění. Ale naši dva přátelé neměli pro všecku tu krásu nyní smysl. Jiné výklenky byly sice nahoře kryté, ale příliš mělké, takže měli pochybnost o dostatečné ochraně, zvláště když uvážili, že ty překrásné krajkovité stóry jsou právě výtvorem hojných vřelých sprch. Byly to jistě kdysi tvary, ale změnily se v dírkovanou stóru.

„Zde je něco pro nás!“ vykřikl Arne.

„Východ?“ zeptal se Pavel radostně.

Ale odpověď ho zklamala.

„Ne. Jen hluboký výklenek. Tenhle úkryt je pro nás bezpečnější. Pohleď jen...“

„Nezdržujme se!“

„Staré a osvědčené přísloví praví: spěchej pomalu. A ty v tom chvatu ztrácíš pojem času. Za pět minut začnou gejzíry zase chrlit. Buď tedy poběžíme, ale zase zpátky, nebo zůstaneme zde.“

„Zaručuješ bezpečí?“

„Ano.“

Jeskyňka byla hluboká asi čtyři metry.

„Byl to rozkošný útulek,“ pochvaloval Pavel, „kdyby... už to zase začíná!“ zvolal, když se ozvalo dunění.

A jakmile se gejzíry utišily, vyrazila dvojice na další obhlídku. O několik kroků dál došli ke svahu, který byl sice příkrý, ale přece dával naději, že by se po něm mohli dostat vzhůru. Avšak na němý Pavlův pokyn zavrtěl Arne hlavou.

„Snad to půjde, musí se však dříve zpracovat,“ přiznával zkroušeně.

„Jak zpracovat?“

„Vytesat do sklovitého povrchu schůdky.“

„Tak se do doho dáme.“

„Hm, nevím...“

„Máš přece paprsky.“

„Pravda. Na ty jsem nevzpomněl.“

„Taky ztrácíš paměť, co?“ oplatil Arnovi včerejší výtku.

„Dobře. S paprsky půjde práce rychle. Ale přece se mi něco nelíbí.“

„Copak?“

„Pohleď!“ ukazoval Arne vzhůru. „Co je to tam?“

Když se kotouče páry pohnuly, objevila se hluboká okrouhlá průrva, jako by do ledového bloku byl stříkán horký proud vody. Když pozorovali dále, napadlo je vhodnější pojmenování než průrva. Byla to spíše díra, jejíž temný jícen měl vzhled rozšklebené tlamy asi metr v průměru.

„Arne!“ vykřikl Pavel rozechvěně, „není to východ? Nevede ta díra odtud až nahoru?“

„Chceš říci...?“

„Tunel! Na jménu nezáleží. Je dosti prostranný, abychom se proplazili.“

„Ba věru, Pavle. Půjde to! Hned se do toho dám!“ Arne sáhl k opasku po pistoli.

Ale ukázalo se, že nyní zapomněli měřit čas oba. V hlubokém podzemí zazněl hukot.

Jen doběhli do jeskyňky, zahájily gejzíry činnost.

Pavel nedočkavě vrčel. A sotva horská sprcha ustala, vybafl: „Ven!“

„Počkej!“ vtáhl ho Arne zpátky, „vždyť dosud teče ze střechýlů. Těch několik minut už vydržíš.“

„Opravdu ztrácím nervy,“ mumlal Pavel.

A po chvilce: „Tak už snad bychom mohli...“

Vtom jeho řeč přeťal harašivý zvuk.

„Co to bylo?“

Opatrně vyhlédli z úkrytu. Husté páry dosud halily obzor. Teprve když při zemi začaly řídnout a zvolna stoupaly výše, spatřili postavu. Co je to? Lidoop? Gorila?

Na úpatí stráně, která jim slibovala vysvobození, stál tvor, který se od gorily lišil jen přehozem přes plece a bedra. Byla to olysalá kožišina, kterou bylo kdysi potaženo tělo nějakého zvířete. Také nohy měl obalené kusy koží. Jinak byl nahý. V levé ruce nesl veliký baňatý džber a v pravici kyj, jehož rozšířený konec byl poset ostrými hroty, asi zuby a kly dravých zvířat.

Tato výstroj a výzbroj ihned vyvrátila pomyšlení na lidoopa, neboť opice je přes všecku podobnost člověku přece jen zvíře a není možné, aby se odívala, robila si zbraně a hliněné džbery.

Tvor postál jen několik vteřin a pak kolébavě, s trupem poněkud nakloněným vpřed, sestupoval po hladkých kaskádách do středu rokle. Sklovitá vrstva pod jeho nohama vydávala skřípavý a škrabavý zvuk, což pochopili, když spatřili, že obal na spodu jeho chodidel je opatřen ostrými bílými hroty.

Záhy zmizel v rampouchovém houští uprostřed rokle a po chvilce se vracel s džberem naplněným horkou vodou. Těžce se vykolébal po hladké usazenině k úpatí srázu, kde na okamžik stanul; svalnatá pravice s paží tak dlouhou, že dosahovala skoro po kolena, vysoko zvedla těžký ozubený kyj a praštila jím dolů. Nato se tvor shýbl, a když se vzpřímil, držel v ruce konec roztřepeného lana, zřejmě spleteného z rostlinných vláken; ovinul si je kolem pasu a zauzlil; zvedl džber, opřený o zaseknutý kyj, a vyrazil z hrdla chraptivý, pronikavý skřek.

Hned nato se lano napjalo a tvor někým tažen, snad svými druhy, vystupoval do srázu, přičemž jim ulehčoval práci zasekáváním kyje do kluzkého povrchu.

Teprve teď se naši dva mladí přátelé probrali z údivu.

„Co na to říkáš?“ vyšeptl Arne.

„Jsem v koncích se svou přírodovědeckou teorií,“ přiznal Pavel upřímně. „Tohle byl pravý neandertálský typ. Teď už je nesporné, že se Venuše velmi liší ve svém přírodním i živočišném vývoji od Země. Druhohorní doba zde splývá se čtvrtohorní.“

„Počkej, Pavle! Zdá se mi, že se necháváme příliš unášet dojmy. O druhohorní době máme zde jen matný náznak stopy brontosaura, ale dosud jsme jej neviděli. Může to být jiný tvor.“

„A co ten ptakoještěr? Ohromné přesličky a kapradiny?“

„Ptakoještěr zůstává ovšem záhadou.“

„Tenhle neandertálec má veliká obalená chodidla a je to ploskonožec, jak jsi viděl na jeho kolébavé chůzi.“

„Počkej, už zase budou stříkat gejzíry,“ odbočil Arne a vtáhl Pavla hloub do úkrytu.

Jakmile ustaly, začal Pavel nervózně:

„Místo učených, planých a bezúčelných úvah bychom se měli snažit dostat se co nejrychleji vzhůru a sledovat toho pračlověka.“

„Nic jsme nezmeškali. Hlavní věc, že známe východ, dostaneme se odtud. Ta voda musí mít nějakou cenu, když se pro ni odvažují dolů,“ hučel Arne. A to už byl Pavel na cestě do středu rokle.

Provlekli se rampouchovými bariérami a stanuli u okrouhlého přírodního mělkého bazénu, z něhož vystupovaly obláčky par. Horká voda se rozlévala stružkami do mělkých prohlubní mezi sklovitými trsy. Museli být opatrní, aby nesklouzli.

Vtom slyšeli zase škrabavý zvuk, a když pohlédli na sráz, spatřili, jak se po něm, upoután na laně, spouští podobný člověk, jakého viděli před chvílí, s baňatou hliněnou nádobou v ruce, jenže mnohem menší a slabší. Podle jeho těla nebylo těžké uhodnout, že tahle nová návštěva je asi desítiletý hoch, ačkoliv dlouhé paže připomínaly mladého lidoopa.

Za hustou spletí útvarů je nebylo vidět a chlapec byl obrácen zády do rokle; kromě ozubených ovinek chodidel brzdil spád ostrými zuby klacku.

Na úkryt nebylo ani pomyšlení, neboť každý krok po hrbolaté, jako led kluzké hmotě byl nebezpečný. A také neměli příčiny utíkat. Přece se nezaleknou chlapce.

„Seznámíme se s mladým Venušanem,“ zašeptal Arne příteli do ucha.

Netušili, jaká překvapení, výhody, ale také nesnáze, příjemnosti i hrůzy jim toto seznámení přinese.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

16.11.2019 15:17