Bez COOKIEs je omezený přístup!

Mezi troglodyty

Zpět Obsah Dále

 

Když se sesunul se srázu, odpoutal se mladý Venušan od lana a s nádobou v ruce se batolil kachním krokem k nim. Bylo vidět, že zde není poprvé. Zručně se proplétal mezi nerostnými trsy. Ale přesto se pozorně díval na cestu, aby nešlápl do některé horké louže.

Tím si lze vysvětlit, že zpozoroval jejich přítomnost, teprve když se octl těsně mezi Arnem a Pavlem, kteří stáli nehybně, svými bílými skafandry podobni ostatním nerostným útvarům.

Nyní mládě pračlověka rázem stanulo. Nízké čelo se zkrabatilo a nozdry v rozplesklém nosíku se rozechvěly. Čichal. Očividně byl udiven, asi jako tygr, jemuž do nozder vnikne poprvé pach lidského těla. Kulatá očka, nad nimiž značně vystupovaly nadmíru vyvinuté nadočnice, hleděla stále dolů a těkala zleva doprava, až utkvěla na Pavlových nohou.

Mladý troglodyt na okamžik znehybněl, zajisté v úžasu nad těmito podivnými útvary, podobnými jeho vlastním chodidlům, jenže jaksi ladnějšími.

S rozechvělými chřípěmi a štěbetavými zvuky, které se linuly z úst, skláněla se kulatá hlava k Pavlovým holením.

Když se nosík dotkl ovinky lýtka, napadlo Pavla, že by údiv a zvědavost tohoto poločlovíčka kromě čichu a zraku mohla vzbudit také – chuť. A poněvadž přírodovědec nebyl ochoten strpět, aby se to mládě zahryzlo do jeho lýtka, pohnul nohou.

Mladý Venušan poskočil a vyrazil z hrdla písklavý výkřik. Jeho hlava se nyní zvolna zvedala a vystouplé nadočnice se rozcukaly úžasem nad tvary, které čím výše, tím víc mu připomínaly lidské tělo.

Konečně se zastavila vyjevená očka na Pavlově tváři. Dítě jeskynního člověka na okamžik strnulo v ohromení. Jeho ústa ve vystouplých čelistech se otevřela, ukazujíc řadu špičatých zubů.

„Neboj se, maličký,“ řekl Pavel, zapomínaje, že mu hoch nemůže rozumět.

Zvuk lidské řeči dovršil chlapcův úžas a změnil jej v záchvat děsu. Malý troglodyt zaječel a jako opice uskočil zpátky. Ale to se mu stalo osudným: jeho noha sklouzla a po kotník se vnořila do louže vřelé vody. Bolestný vřesk se rozlehl a nešťastné dítě by se skácelo do vroucí louže, kdyby je včas nezachytil a nezvedl Arne, který stál za ním.

Kluk vřískal, až jim zaléhaly bubínky, když Arne v náručí s ním spěchal, pokud jen dovolovaly překážky, rychle do jeskyňky.

Zároveň k nim doléhaly shora houkavé zvuky.

„Tohle nám scházelo,“ mumlal Pavel. „Už se ozývá jeho táta, spustí se dolů a vrhne se na nás v domněnce, že chlapci ubližujeme.“

Doběhli do jeskyně, kde Arne kluka položil.

„Dělej!“ vykřikl na lékaře, kterého však nebylo třeba pobízet.

Rychle přeřízl nožem proužek kůže a rozbalil hochovu ovinutou nohu. Klučina se utišil. Jen dušené pištění se mu dralo z hrdla, zoubky cvakaly jako v horečce, tělo se třáslo a kulaté oči těkaly z Pavla na Arna. To vše byly příznaky spíše úžasu a hrůzy než bolesti.

„Není to tak zlé,“ řekl Pavel, když prohlédl chodidlo. „Jen slabé opaření, zaviněné spíše působením ovinky než vody, která prosáknutím přece o nějaký stupeň vychladla. Kluk řval spíš z úleku. A teď houká jeho otec nahoře.“

„Prozatím ne,“ vpadl Arne. Podzemní dunění hlásilo zase činnost gejzírů.

A tu se hoch skokem vymrštil a schoulil se do nejzadnějšího koutku jeskyně:

„Efffa! Efffa!“ vyrážel ze sebe.

„Nono! To jsi pěkný hrdina!“ přistoupil k němu Pavel a pohladil ho po zježených štětinatých vlasech.

Šťastný nápad, neboť kluk se znatelně utišil. Opičí tvář jaksi zjihla a očka hleděla na ně teď už jen udiveně. Pojednou uchopil nesměle Pavlovu ruku a položil ji na svou kosmatou kštici:

„To! To!“

„A hleďme! Mám ti vískat čupřinu, co? Podívejme se! Nezůstane mi nějaká breberuška za nehty?“ smál se Pavel.

Hoch sice nemohl rozumět, ale vlídný tón zřejmě působil. Zvědavě očichával ruku.

„Kousneš-li mě, dostaneš pohlavek!“

Ale kluk jeho ruku olízl.

„Chutná?“

„Ga-jííí,“ protáhl mladý obyvatel Venuše a zamlaskal.

Mezitím si Arne převěsil tlumočící přístroj, ukrytý dosud pod skafandrem.

„Neúčinkuje,“ řekl zklamaně.

„Jak by mohl účinkovat? Na Marsu i Erósu jsme byli mezi inteligentními lidmi, kdežto zde jsou to polozvířata. Tohle není lidská řeč. Takové zvuky vydávají lidoopi také. Ale lehko se dorozumíme. Jen si je zapamatovat. Například teď už víme, že „to“ znamená něco příjemného a „ga-jí“ pochvalu. Jejich slovník nebude obsáhlý.“

„Gejzíry ustaly. Podíváme se na stráň,“ vybídl Arne.

Pavel ovinul klučinovi nohu a pokynul k východu.

„Lano je pryč,“ řekl Arne, když stanuli na úpatí.

„Máš malou cenu,“ obrátil se Pavel na kluka, který se zase roztřásl hrůzou a plačtivě vyfňukl:

„Si-há!“

„Táta si jistě myslí, že jsi uvařený, a šel klidně domů. Anebo sezve celou vesnici k hodům, co?“

Arne se rozhodl k činu: vyňal pistoli a namířil na stráň. S praskotem a syčením se drobil hladký povrch a rychle se tvořily hluboké záseky od tunelu k úpatí.

„Deset minut,“ řekl Pavel, když skončil. „Můžeme bezpečně vzhůru. Ale rychle! Pavle, polezeš první, za tebou kluk a já naposled, abychom ho měli uprostřed. Hajdy!“

Až k tunelu se jim vystupovalo dobře, jako po schůdkách, ale pak bylo hůř. Stěny byly hladké a jen některé výstupky a strach, že nedostanou-li se z tunelu do pěti minut, budou zaplaveni vřelými proudy, jim přispěly a dodaly síly, že se proplazili a unikli v nejvyšší čas, kdy vřelý vodotrysk stříkal mimo ně daleko na rovinu, odkud se k ústí díry táhlo lesklé, sklovité koryto usazeniny. Jinak byla půda kolem tunelu černá a valounovitá, což svědčilo o původu sopečném.

Když se páry kolem nich rozplynuly, otevřel se jim výhled, který na ně zpočátku zapůsobil tísnivě a záhy zesílil v hrůzu.

Stáli v rozsáhlé rokli, lépe řečeno na dně propasti, jejíž průměr byl nejméně kilometr, a stěny se tyčily kolmo do výše skoro sta metrů. Půda byla porostlá bujným mechovitým drnem a uprostřed bylo houští keřů a stromů. Nikde nebylo vidět východ z této rokle.

A nebylo zde pusto. Porůznu se pásla zvířata, v nichž Pavel poznával tury, bizony, soby, losy a obrovské diluviální jeleny se široce rozloženými a lopatovitě rozvětvenými parohy.

Ale jiná věc je zaujala ještě víc: z rudých, černě a žlutě žíhaných skalních stěn, zpestřených zelenými trsy rostlinstva, zely v několika řadách nad sebou obloukovité díry, některé na společném ochozu, od jiných vedly do údolí ve skále vytesané stupně. A také tam bylo živo: Po ochozech přecházeli tvorové, v nichž i prostým okem poznali Venušany.

Naše dvojice byla tak zaujata, že si ani nepovšimla chlapce, který zatím, pokud mu to ploská chodidla dovolovala, rychle pelášil k nejbližší skalní stěně. Zpozorovali útěk, teprve když slyšeli jeho křik, který však nyní zněl jinak než úzkostlivé volání ze dna propasti.

A už také ožily ochozy: z otvorů se vyhrnuli Venušané, ale zůstali stát jako sochy.

Jen z jedné díry, která byla asi tři metry nad zemí, seskočil statný muž a vztahoval dlouhé paže k hochovi, který mu konečně padl do náručí. Vtom se už také vzpamatovali ostatní. Divoký řev se rozlehl a Venušané seskakovali a sešplhávali do údolí mávajíce těžkými kyji.

„Zdá se, že se nevyhneme boji,“ zamumlal Pavel starostlivě.

„Záleží na tom, jakou zprávu o nás podá kluk,“ mínil Arne. „Hleď, všichni se shrnuli kolem něho,“ dodal poněkud klidněji.

„Bude-li mluvit pravdu, musíme být přivítáni přátelsky. Vždyť jsme mu nijak neublížili, naopak, ošetřil jsem mu nohu.“

„Ano, to je naše jediná naděje. Jsou to sice polozvířata, ale i zvíře dovede uznat dobrý skutek.“

Mezitím podával chlapec shromážděné tlupě zprávu.

Nerozuměli sice slovům, ale slyšeli alespoň chvílemi jeho hlas a viděli živé posuňky, kterými svou řeč – chudou na slova – doplňoval. Vyrozuměli, že líčí své sklouznutí, bolest a konečnou úlevu, když mu byla noha ošetřena, což bylo provázeno několikrát opakovaným – „to! to!“

„Líčí velmi podrobně,“ vydechl Arne s úlevou.

Ale pak nastal náhlý obrat: mezi Venušany vypuklo pohnutí, při kterém je zamrazila vlna obavy. Jeden z nich, o jehož stáří svědčila šedivá čupřina na hlavě a stříbřité chuchvalce zkadeřených chlupů na pažích, ramenou i plecích, se rozhovořil.

Jeho řeč zněla jako houkavé štěkání dogy; několikrát zaslechli jasné opakované slovo »gopovi«, při němž se celá tlupa obrátila s hrozivě zvednutými kyji.

Ale tu se náhle rozlehl ostrý jednoslabičný ryk z úst hochova otce a hrozivý halas rázem utichl. Nyní hovořil klučinův otec.

Z toho, jak vždy po dvou či třech slovech ukazoval na naši dvojici a pak dlouhými pažemi naznačoval výšku, při čemž vyskakoval, jako by nemohl dosáhnout něčeho nad svou hlavou, podle hmatů po svém těle, z rozpažování a pohybů do oblouku, jako by něco objímal, a konečně z posunkování kolem hlavy usoudili, že svým druhům líčí jakési tělesné rozdíly bytostí, které naší dvojici byly v této chvíli neznámé, ale jejichž jména byla »gopovi«, kteréžto slovo také hochův otec pronesl několikrát.

Poté nastalo zase ticho, v němž se hrozivost tlupy pozvolna rozplývala a nastupovalo uklidnění.

Konečně se ozval z hrdla muže, který vzrůstem i svalnatostí těla převyšoval ostatní, stručný povel, houkavé vyštěknutí a po něm dvě mírnější. Zástup na okamžik nehybně strnul, pak vykročil poslední mluvčí a krok za ním otec se synkem.

Kolébavě se blížili k Arnovi a Pavlovi, kteří je očekávali s rukou na opasku; vyměněný pohled pravil: Pozor na každé hnutí! Při prvém projevu nepřátelství – pal!

Avšak jejich obavy mizely, čím více se deputace blížila.

V gorilích obličejích se zračily údiv a stoupající bázeň. Čím blíž, tím volněji kráčeli, až konečně stanul náčelník několik kroků před našimi přáteli a krok za ním otec se synkem. Vystouplé nadočnice se rozcuchaly a úzké rty na vyčnělých čelistech vyloudily mlaskavý zvuk.

„Darmo si děláš laskominy,“ vyklouzlo Pavlovi, když pomyslel na domnělé náčelníkovy choutky.

Zvuk jeho hlasu očividně Venušany překvapil:

„He gopovi,“ obrátil se náčelník na svého průvodce.

Z klidného tónu vystihla dvojice: Nejsou to gopovi.

Nyní se údiv Venušanů ještě zvýšil. A tu se přikolébal chlapec a vlídně ceně zoubky chytil Pavla za ruku, položil si ji na svou kosmatou kštici a zavrněl: „To – to!“

Pavel mu pohladil pačesy a klučina se k němu přivinul objímaje ho kolem pasu a vrněl jako kočka.

Tahle scéna rázem zbavila Venušany nedůvěry a ostýchavosti.

Náčelník přešlápl na svých ploských chodidlech a přikročil blíž. V rozložité hrudi mu hrčel zvuk jako vlídné předení kočky a kulaté oči zvědavě těkaly po jejich tváři i těle a udiveně prohlížely jejich úbor.

„Necháme ho přistoupit blíž?“ pronesl Pavel tichou otázku.

„Myslím, že už není nebezpečí. Kluk se tě drží jako klíště a je nám dobrým rukojmím. Ostatně moje paprsky jsou rychlé.“

Venušané stanuli na dosah a nyní se v pravém smyslu roztančil jejich nos, vlastně chřípí, která dychtivě sála pach jejich těl.

„He, he gopovi!“ řekl pohlavár teď už přesvědčen.

„He, he gopovi!“ potvrdil Arne důrazně, že nejsou nepřátelé.

„Ko-lááá?“ zazněla otázka.

Zajisté se nyní ptá, kdo tedy jsou? Lehká otázka, ale těžká odpověď.

Pavel zvedl ruku a ukazoval vzhůru. A vtom oba Venušané uskočili s výkřikem:

„Gopovi!“ a ruce sevřely kyje.

„He gopovi! He! He!“ volali oba naši krajané a Arna napadla šťastná myšlenka; mávl rukou k propasti a volal:

„Tam!“

Toto slovo asi neměli Venušané ve slovníku, ale směr, kterým Arne ukázal, způsobil okamžité uklidnění. Oba pralidé vyměnili spolu pohled a jejich paže se vztáhla na – opačnou stranu. Přitom si potvrdili:

„Gopovi lůs, pa livi lůs,“ ukázali na směr, který opačně označil Arne.

Pro naše přátele nebylo těžké přeložit do češtiny: Gopovi jsou tam a tito dva sídlí na opačné straně. Z toho podle venušanské logiky vyplývá, že nemohou být – Gopovi. Ale kdo jsou ti Gopovi, vůči nimž mají tihle jeskynní obyvatelé takovou zášť?

Pralidé se k nim zase přiblížili a zvolna, jaksi ostýchavě, jim položili dlaně na prsa:

„Ga-jííí,“ řekli broukavě a zvolna přikývli.

Tohle už hoši znali a věděli, že znamená pochvalu, asi tolik jako »přítel«. Učinili totéž, načež oba Venušané lichotivě zamlaskali, obrátili se a kolébali se zpátky k zástupu, který celou uvítací ceremonii z dálky napjatě pozoroval.

Jen hoch u nich zůstal, drže se Pavlova skafandru. Jeho táta se sice několikrát po synkovi ohlédl, ale pak kráčel klidně za pohlavárem. Bylo vidět, že nemá o syna obavy.

Poněvadž nebyli vyzváni, aby je následovali, zůstali na místě.

„Náčelník asi sdělí tlupě výsledek a pak nás pozvou,“ řekl Arne.

Houfec bedlivě naslouchal zprávě svého pohlavára. Zatím Pavel vychrlil na Arna otázky:

„Kdo jsou ti Gopovi? Proč je taková zášť proti nim? Je to nějaký kmen usazený tamhle?“ ukazoval na protilehlou stranu propasti gejzírů.

„Ale pak to musí být bytosti podobné, podobně se odívající, a tedy civilizovaní lidé. Ale jak je možné, aby na téže planetě žily dvě tak různé rasy lidstva? Ovšem, na Zemi žijí také plemena, která se velmi liší, černí, žlutí, bílí a hnědí. Tahle pravěká příroda a pravěcí lidé, polozvířata, gorilolidi, to by jakžtakž klaplo, ačkoliv i tu je odstup miliónu let. Však naprosto mně neklape, že by na téže planetě, kde je druhohorní a třetihorní rostlinstvo a zvířena a čtvrtohorní lidstvo, žili současně a snad dokonce nedaleko odtud nám podobní lidé, civilizovaní a vědecky vyspělí. A potom...“

„Už se vracejí,“ přerušil Arne jeho úvahy.

A budiž prozrazeno, že správně tušil Pavlovu další otázku: Proč ten úděs Venušanů, když ukázal vzhůru do oblak?

Náčelník se přiblížil a zval dvojici vlídným:

„Hogo-jííí!“

Vykročili.

„Báječně jednoduchý slovník,“ liboval si Arne cestou k tlupě. „Ta mazlivá protáhnutá koncovka »jííí« má asi týž význam jako naše »račte« a vůbec projev příjemnosti. Myslím, že »jííí« je možné upotřebit ke každému slovu, když chce člověk projevit vlídnost.“

„Hlavní je, jak nás umístí. Budeme rázně žádat o samostatnou jeskyni.“

„Což abychom si k sobě vzali toho chlapce?“

„Dobrý nápad. Jenom jestli svolí jeho otec.“

Když došli k zástupu, byli uvítáni vlídným bručením a takovou zvědavostí, že pohlavár uznal za vhodné zakřiknout některé členy tlupy, kteří příliš dotěrně zkoušeli hmatem látku jejich skafandrů i bot, a dokonce se povážlivě dobývali do batohů.

„He gopovi! He! He gopovi! He! He!...“ znělo kolem nich štěkavě, ale po zavytí náčelníka rázem nastal klid.

Nyní velitel pronesl rozkaz, po němž celá tlupa mlaskla s takovou chutí, že to znělo jako silné tlesknutí. Nato opakoval už dříve projev přátelství houkavým »ga-jííí«, vypnul se ve své obrovské mohutnosti, ukázal na svou hruď a řekl hrdě:

„Gim!“

Z toho pochopili, že jim řekl své jméno.

Potom k nim přistoupil otec s klučinou a pronesl několik slov. Vyrozuměli, že jim děkuje za zachránění synka a nakonec se představil jménem: „Lam“ – pak ukázal na hocha a řekl: „Vigo.“

Konečně museli strpět ujištění přátelství všech ostatních, kteří jim po řadě přikládali své dlaně na prsa s vrčivým »ga-jííí«.

Když byla ceremonie skončena, náčelník pokynul.

S Vigem za ruku vystupovali po stupních na skalní stěnu.

Zakrátko byli uvedeni do prostranné jeskyně, vyzdobené kožemi a kožišinami, lebkami s rohy a parohy různých zvířat, rozvěšenými na dřevěných kolících po stěnách. V jednom koutu stál do krychle přitesaný balvan a do oblouku před ním menší ploché kameny. Nad balvanem visela skupina kopí, oštěpů a kyjů, dosti souměrně sestavená kolem dvou štítů, v nichž Pavel poznal upravené krunýře velikých želv nebo pravěkých pásovců. Z váhy krunýřů, kterou nebylo nesnadné už na prvý pohled odhadnout, se dalo soudit na obrovskou sílu těchto jeskynních mužů.

Kromě náčelníka Lama a malého Viga vešlo sem dalších šest troglodytů. Pohlavár Gim usedl vážně na balvan a pokynul hostům na střední kameny. Teprve když se posadili a Vigo se schoulil k jejich nohám – jeho otec usedl do dřepu naproti nim pod kamenný náčelníkův stolec – obsadili ostatní troglodyti ploché kameny.

Tato disciplína vyvolala zájem našich hochů, neboť svědčila o kázni a úctě k náčelníkovi a do jisté míry o smyslu pro společenský mrav a ohled vůči hostům.

Co pak náčelník mluvil – nebylo toho mnoho – nemohli samozřejmě rozumět, ale z horlivého pomlaskování ostatních členů rady mohli vystihnout, že všichni souhlasí, a časté protahované »jííí« zvyšovalo v naší dvojici pocit bezpečnosti.

Pojednou vstoupil troglodyt a postavil do středu shromážděných mísu, zrobenou z krunýře veliké želvy; přes přítmí viděli, že je naplněna kusy syrového masa, které plavalo v horké a krví snad zrudlé tekutině, ze které vystupovaly páry. Vůně vařeného masa se mísila s nepříjemným pachem, jejž vydávala těla troglodytů.

Teď sám vládce kmene zapomněl na svou královskou důstojnost; seskočil se svého trůnu a labužnicky mlaskaje vylovil řádný kus. Po něm si posloužil otec Lam a pak nabídl hostům.

Odmítnout nebylo možné. S utajeným odporem si vzali po kousku. Ostatní troglodyti se pak nedali pobízet a mísa byla v okamžiku prázdná. Na malého Viga už nezbylo. Klučina hleděl chtivě kolem, olizoval se a pak se jeho kulaté oči prosebně zvedly k Pavlovi.

Nic naplat, musíme aspoň okusit, řekli si Arne s Pavlem pohledem. Ale už prvé sousto jim zachutnalo znamenitě.

„Sice jen napolo vařené, ale velmi chutné,“ pochválil Arne.

„A vydatné, kamaráde,“ dodával Pavel. „Je v tom všecka šťáva. A divné je, že je to nejen slané, ale má to zvláštní kořenitou příchuť i vůni.“

„Není to člověčina?“

„Zeptám se.“

„Jak se chceš ptát?“

Pavel hlučně zamlaskal a hlasitě vykřikl:

„To-to! To-to!“

V tom okamžiku se naň upřely oči všech a zahlaholilo sborem:

„Ga-jííí!“

Pavel ukázal na maso ve své ruce, pak na parohatou lebku pravěkého jelena visící na stěně a zeptal se:

„Livi?“

Dostal sborovou odpověď:

„Ik!“ s nesporně kladným přikývnutím.

Tím se jim dostalo nového důležitého slova: »ik« znamená »ano«.

Ale Pavel šel ve své zvídavosti dál. Chtěl by znát jméno jelena, které budou potřebovat. Vzpomněl si na náčelníkovu otázku »ko-lááá?«, když se ptal, kdo jsou. Snad se bude hodit. Ukázal na jelení lebku a vyslovil, snaže se napodobit zvuk:

„Ko-lááá?“

„Guša,“ odpověděl náčelník.

„Ga-jííí,“ poděkoval lékař.

Vtom ho zatáhl malý Vigo za rukáv. Pavel dal s úsměvem dítěti zbytek své porce a Arne mu do ruky vtiskl také svůj díl. Vděčný pohled otce je odměnil za štědrost.

A nový nápad: Pavel ukázal na tekutinu a zeptal se:

„Ko-lááá?“

„Efffa!“

Efa? Co je to? Ach, už si vzpomíná: gejzíry! Proto tedy chodí troglodyti pro horkou vodu do propasti. Voda je slaná a obsahuje ještě jiné látky, kořenité. Má tedy tenhle jeskynní národ přírodní kuchyni, aniž se musel starat o oheň. Také v celé rokli neviděli kouř. Snad ani oheň neznají.

Naše mladá dvojice si vzpomněla na pověsti, že v dávném pravěku lidské kmeny i národy sváděly krvavé bitvy o ohniště a jako největší hrdina byl ctěn, kdo se odvážil z jiného tábora ukrást třeba jen jediné hořící polínko. V šerém pravěku byl oheň uctíván jako božstvo a úzkostlivě udržován a střežen. Namnoze je tomu tak dosud u divochů v pralesech Afriky i jinde, kde dosud neznají zápalné prostředky. Vyhasnutí ohniště je tam pravou pohromou.

V poradě, která následovala, šlo zřejmě o umístění hostů, jak vystihli víc z posunků než ze slov. Vůbec bylo lehké porozumět prostičké duši těchto lidí. Na jejich tvářích se čím dále tím více jevila starost.

„Udělám tomu konec,“ řekl Arne rázně a vstal.

Jeho živému posunkování se podařilo, že troglodyti pochopili: Sami se postarají o ubytování.

Ale přesto kroutili hlavami. Náčelník řekl cosi nesrozumitelného. Rozpaky. Pojednou se v očích troglodyta rozjasnilo; sňal ze stěny nástroj, podobný krumpáči, jenže z kamene, a naznačoval, jakou práci dá, než se vyhloubí jeskyně dostatečná pro dva.

Arne s úsměvem mávl rukou: Naznačoval, že má jiný prostředek. Zakrátko budou mít pohodlný útulek. Jen žádají, aby jim byl svěřen po dobu jejich pobytu malý Vigo. Otec se očividně zarazil, ale pak svolil, když Vigo sám prosil.

Dohoda všecky uspokojila. Jen zvědavost zůstala u troglodytů, jak si jeskyni vyhloubí.

Ale naše dvojice si vyžádala od pohlavára, aby byla propuštěna a ponechána bez průvodu.

Dosáhli svolení, ba, náčelník přísně zakázal každý dozor.

Sestoupili do údolí. Obejdou rokli a poohlédnou se po vhodném místě. A zároveň si prohlédnou severní část rokle, kde je podle náčelníkova posunků sídlo (blízko nebo daleko?) těch záhadných Gopovi. Samozřejmě že zde dlouho nepobudou a co nejdříve se vydají na další cestu. Sídliště Gopovi je pro ně lákavější. Musí tedy najít útulek nejen bezpečný, ale zároveň takový, aby odtud zmizeli, kdykoli se jim zachce, aby byli dost daleko, než jejich odchod bude zpozorován.

Malý Vigo byl pln radosti a hrdosti, že vede své zachránce, k nimž svým dětským pudem přilnul vděčností a láskou, jaké je schopen jen primitivní tvor, mládě, které dosud nezná úskoky. Batolil se před nimi, co chvíli ukazuje na díry ve skalách, o nichž jim žvatlavě podával vysvětlení, žel, nesrozumitelné. Upozorňoval na pasoucí se zvěř, přičemž znázorňoval plížení, vrh oštěpem a jásot nad zdarem úlovku.

Ale pojednou se zastavil s očima hrůzou vytřeštěnýma.

Mával široce rozloženými pažemi a krouživě se batolil kolem nich; náhle připažil a sklesl na zem, chňapal po čemsi neviditelném ústy, až mu zoubky hlasitě cvakly, vstal a prudce mávaje rukama běžel od nich s jekotem a skřekem.

Když se vrátil, vyjadřovala jeho tvář nesmírnou hrůzu a - „raga! raga!“ vyrážel ze sebe udýchaně a jeho ruce posunkovaly tak dokonale, že naši přátelé z tohoto živého představení nabyli jistoty, že znázorňuje únos nějakého zvířete či snad lidského tvora obrovským letounem. Vzpomněli na ptakoještěra. Ano, jen ten by byl schopen takového lovu, proti němuž jsou troglodyti bezbranní, neboť nemají ani luky, tím méně pušky, a oštěp nemohou použit, poněvadž se jistě nikdo neodváží, aby se přiblížil k obrovskému ještěru, který se snese z výše jako blesk.

Jinak není v této rokli nebezpečí – vyrozuměli z dalšího povídání.

Se skal hleděly na ně zvědavě skupiny troglodytů, mladých i starých, mužů, žen i dětí, houkavě a štěbetavě si sdělujících své názory.

Blížili se k severní straně. Dosud byly skalní stěny hustě obydleny, ale nyní jeskyně řídly, až zmizely docela. Vládl zde úplný klid a srázy nabývaly podivně vlídného, malebného a lákavého vzhledu. Tak aspoň působily na naše přátele. Ale Vigo jevil pravý opak: ztichl a uchopil Pavla za ruku. Čím dál kráčeli, tím více se klučík tulil k Pavlovi, byl zamlklejší a zřejmě bázlivější. Konečně jeho druhá ruka pevně sevřela i okraj Arnova kabátu a dítě, capající mezi oběma, se kňouravě rozvrnělo.

„Copak je ti?“ shýbl se Arne k Vigovi.

„Lůs ta-ra gopovi!“

„Odtud přicházejí Gopovi,“ domyslil si Pavel. „Musí zde tedy být nějaký průsmyk.“

Ale divná věc, průrvu nikde neviděli. Skály před nimi tvořily jediný blok.

„Musíme je prozkoumat,“ řekl Arne rázně a dodal: „Je také třeba si pospíšit, večer jistě není daleko.“

Ale když vykročili, Vigo se vzpíral. Překotně vyrážel ze sebe slova a věty, kterým nerozuměli. A pak: ukazoval vzhůru na temena skal a znázorňoval vrhání těžkých balvanů dolů.

„Nahoře je jistě troglodytská stráž, která hlídá vchod. Ale kde je ten vchod?“ bručel Pavel.

„Tu by ovšem byl náš další postup nebezpečný,“ uvažoval Arne. „Hlídka by se mohla domnívat, že jsme Viga uloupili a prcháme s ním z rokle, zvláště když se hoch vzpírá jít s námi dál.“

„Ale východ musíme vyslídit!“

„Ano, mám totéž přání, ale jak přimět Viga, aby šel?“

„Půjdeme klidně dál! Ke skalám máme ještě asi dvacet kroků.“

Avšak Vigo zabořil paty do mechu a jektal: „He! He-he-he!“

„Tak zde zůstaň, opičáku!“ vytrhl Pavel zlostně své prsty z klukovy ruky.

Ale jakmile pokročili, vyrazilo děcko z hrdla ostrý skřek. Sotva dozněl, rozlehl se z výše houkavý ryk, a když vzhlédli vzhůru, spatřili několik velkých kamenů, které letěly dolů a se zaduněním dopadly právě na místa, z nichž v posledním okamžiku uskočili.

„Panečku, dovední kanonýři,“ řekl Arne uznale.

„A zase nic není vidět,“ hučel Pavel. „Nadarmo zde není ta hlídka. Copak se nedostaneme dál?“

„Pozor!“ vykřikl Arne.

A zase jen to, že včas uskočili, je zachránilo od jisté smrti.

„Musíme couvnout,“ pokrčil Arne rameny. „Pohleď, jak daleko utekl Vigo zpátky.“

Když přišli k chlapci, uvítal je brebentěním.

„Čert aby ti rozuměl,“ osopil se na něho lékař a pak vyjel mluvě více rukama než ústy: „Musíme tam! Řekni těm nahoře, aby zastavili palbu!“

Kluk na něho hleděl a jeho vystouplé nadočnice se rozcukaly usilovným přemýšlením. Konečně pochopil; zamlaskal a pak z plna hrdla křičel vzhůru jakási slova.

Chvilku bylo pak ticho, až se ozvala houkavá odpověď. Nato se zase rozňafal Vigo a po něm zazněl shůry krátký, klidnější výštěk. Vigova pusa se rozšířila spokojeným úsměvem; vbatolil se mezi Arna a Pavla, uchopil oba za ruce a táhl je ke skále.

Teprve když došli skoro na dosah, objevila se před nimi průrva, která byla jejich očím dosud zakryta skalním výběžkem, jehož ostrá hrana tvořila jakoby shrnutou portiéru neodhadnutelné výšky, poněvadž její temeno, stejně jako vrcholy skal, splývalo s hustými oblaky par.

Průsmyk vedl vpravo a asi po deseti krocích ostře zahýbal vlevo, takže dál neviděli. Ale to jim stačilo. Zde je tedy východ z rokle. Nebude sice lehké tudy proklouznout, je hlídán virtuózními vrhači balvanů, ale to budiž prozatím ponecháno budoucnosti.

Nyní se musí postarat o bezpečný příbytek. Někde nablízku, aby při odchodu nemusili procházet roklí, která jistě bude i v noci střežena.

K velké Vigově radosti se vrátili. Vyšli ze soutěsky a kráčeli dál podél skal. Už po několika krocích se Arne zastavil.

„Tohle je pro nás,“ ukazoval do výše asi pěti metrů, kde byl ve skále pod převislým balvanem mělký výklenek, dosti snadno dostupný, ježto od něho do úpatí spadala kamenitá suť.

„Máme ušetřenou práci s vytesáváním schodiště, ačkoli to pro mé paprsky není žádná námaha,“ dodal.

„Hezky vypadá,“ přikývl Pavel. „Ale má také nevýhodu.“

„Jakou?“

„Je lehce přístupný pro nás, ale také pro troglodyty. Kdyby se jim zachtělo nás napadnout, budeme ztraceni.“

„Proti náhlému přepadu se zabezpečíme nahoře. A kdyby nám ukázali nepřátelství, budeme se bránit. Pak všecky ohledy stranou.“

„Nu, máš pravdu, Arne. A pohleď,“ ukazoval Pavel asi dva metry dál, kde ze skály vyvěral slabý pramének vody, stékal do údolí a rozplýval se v bujném vřesovitém porostu.

„Voda,“ řekl Arne radostně. „Tu potřebujeme nejvíce. Nebudeme musit pro ni daleko. Ba ještě lépe: nahoře, ve výši naší jeskyně, vyhloubím studánku a přístup k ní prorazím tunelem, takže ani při obléhání nebudeme musit z jeskyně ven.“

„Připravuješ se, jako bys tu chtěl pobýt celý věk.“

„Člověk neví, jak dlouho... Zatím se odtud nedostaneme, a kdybychom měli pobýt jen nějaký den, proč bychom se nezařídili pohodlně a účelně, zvlášť když to nedá velkou práci, jen vymetení drti?“

„Do toho zapřáhneme Viga.“

„Neuškodí mu trochu práce,“ souhlasil Arne.

Když Arne stiskl poušť pistole a skála se pod dopadem paprsků začala s ostrým praskotem drolit, tvářilo se mládě tak užasle, že se Pavel nemohl zdržet smíchu. Ale ten rázem ustal, když se zase shora ozvalo houkání stále hlučnější a naléhavější, a když Vigo, ohromen nevídaným divadlem, neodpovídal na dotazy stráží, co znamená ten rachot. Teprve probuzen z úžasu Pavlovým štulcem, který se oprávněně obával kamenné kanonády a ukazoval vzhůru, se Vigo rozeřval.

„He! he-he!“ křičel a několika dalšími slovy vysvětlil, že mu nehrozí nebezpečí.

Za chvíli byl ve skále vyhlouben hluboký otvor s okrouhlým ústím, jen co by se jím provlékli. Arne vystoupil po kamenné suti a vtáhl se do otvoru. Nasadil si skafandrovou přílbu na hlavu, aby se uchránil před prachem a štěrkem, který bude pršet při prohlubování jeskyně.

Nyní zněl rachot tlumeněji.

Asi za půl hodiny se Arne protáhl z otvoru pokryt vrstvou prachu, sňal přílbu a řekl:

„Prozatím stačí.“

Pavel s Vigem vystoupili k němu. Ale sotva Pavel nahlédl do díry, uskočil:

„Kamaráde, tam nemůžeme! Páchne to ohavně jako pálený křemen, ruda, tavené kovy a všecko dohromady. Tys to ovšem necítil, ale...“

„Máš pravdu,“ zašklebil se Arne, když si přičichl. „Jsou to otravné plyny. Počkejte zde! Prorazím ještě tunel k vodě, aby byl průvan!“ A s přílbou na hlavě vlezl do jeskyně.

Už se stmívalo, když od pramene vyrazil oblak šedého prachu a za ním sloup žlutohnědého dýmu, v němž se Arne objevil jako nestvůrný přízrak, setřásající ze sebe spousty prachu.

Chvíli trvalo, než se vzduch v jeskyni vyčistil a mohli dovnitř. Slabý zápach tu sice ještě zbyl, avšak i ten mizel.

Ale přece zde ještě nemohli spát. Bylo nutné, aby vyklidili štěrk a prach, jehož zde ležely veliké haldy. Při této práci se znamenitě osvědčily ruční lopaty, které měli Arne i Pavel naštěstí s sebou. A ještě více přispěl Vigo, který rukama i nohama a celým svým útlým, ale svižným tělem podivuhodně zručně smetal a tlačil haldy až k východu, odkud se harašivě řítily po srázu.

„Je mi ho líto,“ zamumlal Arne.

„Eh, jistě tuto práci nedělá poprvé, jinak by si tak dovedně nepočínal. Kluk je ve svém živlu.“

Byla čirá noc, když byli zhruba hotovi. Ale teď musí zase všichni ven, vyprášit skafandry. Vigo byl toho ušetřen.

„Aspoň se opláchneme u pramene.“

Stružka, stékající po srázu, jim přinesla překvapení příjemné i nepříjemné. Voda byla teplá, tedy příjemná ke koupání, ale k pití se nehodila. Vigo se sice do ní dal hltavě, ale žaludek Evropana nesnese, co lahodí žaludku troglodyta.

Ale – je tomu tak? Je možné, aby teplá voda tak lahodila tomuto mladému troglodytu, který je přece mládětem pračlověka? Vždyť se klouček olizuje jako české dítě po malinovce.

Pavel si vzpomněl na karlovarský mlýnský pramen, který se pije teplý a vřídlo je dokonce horké.

„Ga-jííí!“ pochválil Vigo mazlivě.

Okusili.

„Člověče,“ bylo slyšet ve tmě Pavlův udivený hlas, „božský nápoj!

Minerální teplý pramen, sirnoželezitý a silně alkalický. A obsahuje sůl.“

„Znamenitě hasí žízeň,“ připojil Arne.

Umyti a napojeni vrátili se do jeskyně, aby si připravili lože.

Arne rozsvítil elektrickou lampičku.

„Pro dnešek se uskrovníme, ale zítra si musíme nanosit mechu. Na holé skále není příjemné poležení. Tlumoky pod hlavou nám pro tuto noc také musí stačit. O nás je tedy postaráno. Ale co s Vigem?“

„Kde vlastně je to klouče?“ rozhlížel se Pavel. „Vigo!“ zavolal.

Chlapec se neozval.

„Neutekl? Pak by to bylo...“ zamumlal Arne starostlivě.

„Myslíš na zradu?“

„Co jiného?“

„Podívám se po něm,“ vsoukal se Arne s lucernou v ruce do tunelu.

Ostrý kužel světla zakroužil po údolí. Teď ho vidí: Kluk se batolí s ohromnou náručí vřesovitého porostu k němu. Když ho polilo oslnivé světlo, stanul a z hrdla se mu vydral přerývaný jekot. Postavička se zvolna hroutila k zemi na nohou roztřesených děsem nad „sluncem“ v ruce člověka... Tolik aspoň chápal Arne z hochova děsu. Bylo třeba ho rychle upokojit. Ale to bude těžké. Nemůže přece mláděti jeskynního pračlověka vysvětlovat elektřinu, i kdyby mu rozumělo. Hoch ležel asi dvacet kroků od něho svinut do klubka a sténal, jako by ho někdo za živa pitval.

Arne rychle sestoupil ze svahu a běžel k Vigovi, který se zatím zahrabal do rostlinné kupy. Marně ho tišil a konejšil. Teprve když ho napadlo zhasnout světlo, hoch se uklidnil a konečně se jeho hlava vynořila z kupky.

„Dormo! Dor-mo lůs!“ jektal.

Dormo; zajisté slunce.

„He dormo,“ popíral Arne.

Nabral si náruč kyprého steliva a potmě se plahočil do svahu k jeskyni. O Viga se nestaral. Věděl, že se záhy přibatolí s další dávkou.

A tak přece jen spali na kyprých a vonných peleších.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

16.11.2019 15:17