Bez COOKIEs je omezený přístup!

Smrt pohlavára

Zpět Obsah Dále

 

Probudil je chladný průvan, který proudil do jeskyně. Náhlý pokles teploty a neobyčejný denní jas venku, ozařující schod, byl pro ně překvapením na této planetě, kterou dosud znali s obzorem neustále zahaleným parami a mraky a s ovzduším vlhkým a dusným jako ve skleníku.

Malý Venušan dosud spal, schoulen pod rostlinnou vrstvou.

„Podivné světlo venku,“ zahučel Arne.

„Nám se zdá podivné,“ hovořil Pavel šeptem, „poněvadž jsme už dlouho neviděli slunný den. Posledně na Erósu, ale tam svítilo Slunce jinak než na Zemi. A jsme na Venuši, jejíž střední oběh je proti Zemi víc než o čtyřicet miliónů kilometrů Slunci blíž.“

Proplazili se otvorem a stanuli užaslí a uchváceni. Vzduch byl chladný a vysoko i v širokém obzoru jasně průzračný. Nad celou roklí se klenula vysoká, modrá obloha, k níž na protější straně, nad ostře narýsovanými skalními štíty, rychle vystupoval mohutný sloup bílých par, který se ve výši rychle rozplýval. Tam byla propast gejzírů. Kolem dokola čněly do výše divoce rozeklané hřebeny skal s kolmými, namnoze převislými stěnami, jejichž rudé, žluté, hnědé a černé hradby v záplavě slunečního jasu budily mocný dojem pestré krásy.

Sestoupili do údolí, aby mohli spatřit Slunce přímo. To bylo nové překvapení: Sluneční kotouč měl mnohem větší objem, než jak se jeví na Zemi, a jeho jas byl oslnivější; planul jako nesmírná živá výheň, shluk světelných vírů a smrští. Nebylo ani možné určit obvod, který se rozplýval v nepopsatelně prudkých výšlezích.

„Skoro je vidět sluneční protuberance,“ řekl Pavel. „Ale nemohu si vysvětlit ten chladný vzduch, ačkoliv Slunce nesnesitelně pálí. Ale i ten žár je podivný. Bodá bez pocitu vedra.“

„Ano, Pavle, podobný účinek jako při přepětí umělého horského slunce. To může být nebezpečné. Musíme do stínu!“

„Pravda, mohli bychom – ale pohleď,“ ukazoval lékař nad severní skalní hřeben, „není to podivné?“

Bylo skutečně podivné, co spatřili; na několik vteřin znehybněli a oněměli. Ale záhy se Arne vzpamatoval:

„Přines přílby, Pavle! Pak budeme dostatečně chráněni.“

Když se Pavel vrátil, nasadili si helmy a poodešli dále do středu rokle. Obzor nad severním hřebenem skal se jim nyní prohloubil, takže dohlédli do značné dálky.

Modrá obloha náhle končila a ve výši, v jaké asi na Zemi plují tak zvané kupy, ostře ohraničené kulovité mraky, viděli nyní táž oblaka. Ta nebyla příčinou údivu. Záhada tkvěla v přesně kruhovém útvaru, lépe řečeno věnci oslnivě bílém, opalizujícím a tak rozlehlém, že se jistě prostíral nad územím několika set kilometrů. Vnitřní oblast věnce byla slabě zamlžena a také zevně kolem dokola se k věnci táhly cáry a pásma průsvitné mlhy se stoupající rychlostí, čím více se blížily k okraji, který se stále šířil, takže útvar houstl, kupy se koulely... Pojednou celý ten krásný zjev klesal kolmo dolů... teď stanul ve výši, že zorný úhel z jejich místa jim dovoloval, aby pozorovali spodní část nejbližšího oblouku, kdežto ostatní mizelo za temenem skal.

„Běžme ještě dál do středu rokle!“ zvolal Pavel.

Ale vtom byli upoutáni novým úkazem: Oslnivě bílé mraky se rozkmitaly růžovými záblesky tak intenzivními, že při nich zmatnělo ostré sluneční světlo. Kmity houstly, až splynuly v neustálé chvění, a zároveň se růžový svit změnil ve světle fialový, podobný výšlehům při elektrickém sváření.

Ale nebyly to blesky, elektrické výboje z mraku do mraku, a také ne blesky z mraků do země. Tu by byli museli slyšet hromobití, o jakém se žádnému Pozemšťanu ani při nejprudších tropických bouřkách nesnilo, neboť okraj oblaku nebyl od rokle příliš daleko a výška také nebyla značná. Nebylo slyšet ani zvuk a vzduch byl zcela klidný. Kromě toho bylo nesporné, že kmity nevycházejí z mraku, nýbrž jakoby ze země.

Vzpamatovali se z úžasu a běželi do středu rokle, dále od skály, aby snížili zorný úhel. Asi po stu metrech se Pavel ohlédl.

Dech se jim zatajil. Nyní viděli skoro půlkruh věnce. Mlžným závojem, který jako průsvitná bílá plocha vyplňoval vnitřek, tkvělo kolmo dolů cosi podobného mřížované konstrukci, připomínající anténní stožár vysílací stanice postavený obráceně, zúženým koncem dolů. Hořejšek stožáru mizel v mlze a středem mřížoví zdola až vzhůru do mlžné plochy kmital fialový blesk, rovná, chvějící se a oslnivě planoucí přímka...

Po několika minutách začala tato jiskra, dlouhá několik set metrů, sírově žloutnout a pak růžovět... na několik vteřin znachověla a konečně za ubývání kmitů zrudla, až výboj ustal.

Vtom – klame je sluch?

„Slyšel jsi?“ pohlédl Pavel vyjeveně na přítele.

„Siréna!“

„Ano, siréna! Nemýlil jsem se!“

Ale nový div: Mřížovaný útvar – zmizel. V jedné vteřině, kdy si vyměnili pohled, zmizela mřížovaná, několik metrů vysoká věž jako přelud.

„K čertu,“ protíral si Pavel oči, „copak nevidím?“

„Ale jak může být pryč? Copak může taková věž vyšší než Eiffelovka zmizet jako duch? Člověče, jen si představ... co se směješ? Jsi přece inženýr, sice jen elektrický a chemický, ale tolik budeš vědět, že...“

„Vím a chápu.“

„Co chápeš? Snad nechceš říci, že ji vtáhli do země?“

„Ne.“

„Tak ulítla, co?“

„Podívej, co se zase děje nahoře!“

Okrajové kupy se rozplývaly do středu a také obvod věnce se rychle šířil. Obrovský kotouč, jak byl dříve nasáván, tak se nyní rozšiřoval, jako rozdmýcháván tajemnou odstředivou silou.

Zakrátko zmizelo Slunce za hustou mlhou, zmléčněl nebeský blankyt nad roklí... a pojednou k nim od severu zavanula vlna horkého vzduchu. Rokle nabyla vzhledu jako včera.

„Kdybys nebyl svědkem, myslil bych, že všecko byl přelud,“ zamumlal Pavel.

„Vždyť je zde několik set obyvatel. Jistě to viděli také.“

„Ba, věru! Ale teď mě napadá: proč se žádný z těch opičáků neukázal? Ani jednoho není vidět. Všichni zalezli jako krtci. A ani se neozývají.“

„Nedivím se.“

„Proč?“

„Jistě se tohle nedálo poprvé. Působilo to mocně na nás, což teprve na ně!“

„A co o tom soudíš? Mluv přece! Vždyť je to technická otázka.“

„A veliká otázka, kamaráde!“

„Máš na ni odpověď?“

„Hm!“

„Hm,“ opakoval Pavel jízlivě. „Přiznej se, že na to nestačíš!“

„Nestačím.“

„A to je ti ještě k smíchu? Brečet bys měl nad svou inženýrskou nedůvtipností,“ rozčiloval se Pavel.

„Já ti věc tedy vysvětlím,“ vypjal se hrdě. „Tamhle na severu jsou ti Gopovi, viď?“

„Ano.“

„Civilizovaní lidé?“

„Zdá se.“

„Nezdá. Je to jisté. Vždyť si nás spletli s nimi.“

„Budiž.“

„Jsou to tíž, kteří mají letiště a vysílačku na druhé polokouli?“

„Určitě.“

„Tak vidíš! Tohle byla také vysílačka, jenže strašně silná, když bylo vidět stametrové jiskry. Telegrafovali někam na jinou planetu. To je přece jasné.“

„Není.“

„Proč ne?“

„Poněvadž celý děj tomu neodpovídá a je to proti základním zákonům a pravidlům elektrotechniky.“

„Ale...“

„Nechme toho, Pavle! Nevedlo by to nikam. Nevyznáš se v elektrotechnice, nebádej v ní. Máš dosti otázek ve svém oboru přírodovědeckém. Jak vysvětlíš například shluk těch mraků nasátých z okolí v prsten! Zamlžení ve středu? Bezzvuké výboje elektrické, které se délkou rovnají blesku? Ochlazení vzduchu a náhlé oteplení po rozptýlení oblačného věnce?“

„Hm...“

„Teď zase jsi v koncích ty,“ smál se Arne. „Vidíš, máme oba plnou hlavu otázek. Jen trpělivost.“

Pojednou srázy kolem rokle ožily. Z děr vylézali troglodyti. Odevšad se ozývalo houkání a čilé posunky nasvědčovaly rozčilení, s kterým si jeskynní obyvatelé sdělovali dojmy.

Také Vigo už stál před vchodem a volal jim vstříc:

„Ta-ra žúúú-ga! Žúú-úúúú-ga!“ protahoval, že to znělo jako vytí psíka. „Žúga! Žú-úúú-ga!“ rozvyli se sborem domorodci.

„Co to zase mají?“ svraštil Pavel čelo. „Ta-ra znamená přicházet, ale žuga je nové slovo. Něco přijde.“

Zvolna kráčeli k jeskyni. Vzduch voněl ozónem. Byli už jen asi dvacet kroků od svého útulku, když měli pocit, jako by se vzduch měnil ve vodu. Každou vteřinu se zhoršovala dýchatelnost.

Rokle zmlkla a její obyvatelé zmizeli v děrách. Také Vigo zalezl a jen jeho hlava a horlivě kývající ruce vyčnívaly z otvoru. Jeho křik „žúga!“ zněl stále dušeněji. Pavel pohlédl vzhůru a zděšeně vykřikl:

„Proboha, rychle!“

Lapajíce po dechu doběhli k úpatí a vydrápali se do srázu. Pavel se vtáhl do tunelu ještě včas, ale Arne byl na krok mimo vyklenutý balvan nad vchodem, když ho strašná tíže srazila k zemi. V prvém okamžiku mu šlehlo hlavou, že se naň zřítil skalní baldachýn, neboť náraz mu vyrazil z plic všechen vzduch. Ale i v tomto okamžiku ho chránil sám strážný anděl, který ho v pravém slova smyslu hodil pod kamenný kryt, hlavou a vztaženýma rukama k ústí tunelu, kde zůstal poloomráčen ležet.

Celá rokle rázem utonula ve tmě a přívalu vody, která se s rachotem řítila z oblak. Arnovi bylo, jako by byl vhozen do nejdivočejšího vodního víru, který ohlušivě řval a běsnil kolem něho. Ačkoli ho před bezprostředním vodním přívalem chránil visutý balvan a na srázu pod ním se voda nemohla udržet, ležel ve zpěněných peřejích, které rvaly kolem něho kamennou suť, zmítaly jím a nadnášely ho tak, že cítil, jak se mu nehty lámou křečovitým zarýváním do kamene.

V řevu a rachotu rozběsněného živlu docela zanikl jeho křik o pomoc. Ale už také cítil, jak ho vzápětí chopily ruce a táhly do tunelu. A sotvaže si Arne, naprosto vysílen a promočen, úlevně v jeskyni vydechl, ozval se před vchodem hromový rachot a pak náhle nastalo ticho. Průduch k prameni se zjasnil, ale vchod zůstal temný.

Pavel se proplazil k prameni, a když se po chvilce vrátil, líčil výsledek:

„Balvan nad vchodem se utrhl a zatarasil vchod. Arne, tohle je hotový zázrak! Jen o několik vteřin kdybych se byl opozdil, byla z tebe teď beztvárná kaše,“ hovořil zbledlý hrůzou.

„Zasutí vchodu je pro nás vlastně výhodou. Východ k prameni nám stačí, ba je výhodnější. A také zde teď budeme bezpečnější. A jak je venku?“

„Klidno. Ale byla to průtrž, co? Jakživ jsem takovou nezažil. Tak to je ta žúga.“

„Žú-ú-ga!“ potvrdil Vigo.

„Pojď se podívat, jak vypadá rokle,“ zval Pavel.

Celé dno bylo změněno v bažinu. Džungle uprostřed byla slehlá a vysoké kmeny zohýbány a zpřelámány.

Vchod k jejich jeskyni nebyl k poznání. Kamenná suť byla odplavena v chobotech štěrku a prachu, které se od úpatí skály rozbíhaly do zeleného porostu jako obrovské rozevřené spáry, a místo svahu se tyčil skalní úlomek objemný jako patrový dům.

Ale také průrva, kterou tekl pramen, byla změněna náplavou štěrku shora a naopak novými hlubokými rýhami a brázdami, kterými se dosud valily peřeje kalné vody.

„Nebude pramen zničen?“ projevil Pavel obavu.

„Těžko říci. Uvidíme, až ustanou peřeje.“

Zatím byli zaujati nádherným úkazem na obloze, kde se utvořil mléčný opar, jímž prosvítal ohromný sluneční kotouč, svítící jako nádherný opál, a kolem něho se šířily překrásné kruhy.

„Je podivné, jak zde příroda hýří hrůzou i krásou.“

„To nebyl výkon přírody, Pavle.“

„Cože? Koho tedy?“ naježil se přírodovědec.

„Nevím, ale zdá se, že to bylo záměrné...“

„Co to pleteš?“

„Inu, jednou se nám všechno objasní,“ pokrčil Arne rameny. „Vrátíme se do jeskyně. Musím se převléci. Promokl jsem do niti. A mám hlad.“

„Ba, věru! Dosud jsme nesnídali,“ přikývl Pavel. „Ale chtěl bych sníst něco teplého. Aspoň kdybychom si mohli ohřát konzervu,“ zatoužil.

„Musíme si nechat zajít chuť. Všechno je mokré. Leda že bychom použili podestýlky, kterou včera Vigo nanosil, ale té by bylo škoda.“

I tak jim chutnala studená konzerva a suchary; zvláště Vigo si je pochválil mazlivým »ga-jííí«.

Po snídani vyšli z jeskyně. Peřeje v korytu ustaly a k jejich radosti proudil nyní teplý pramen mnohem silněji. Asi mu příval otevřel nový zdroj. Bylo vidět, že dno rokle rychle do sebe saje záplavu. Ve výši už zase visely obvyklé mraky a vzduch byl opět dusný jako dříve.

Pojednou spatřili muže, který se k nim blížil podél skalních stěn.

„Rách!“ vyšeptl Vigo.

Byl to skutečně Lam, Vigův otec. Měl přes plece přehozené jakési břemeno a v ruce nesl proutěný koš. Už zdálky cosi volal a Vigo mu radostně odpovídal.

Když se Lam dokolébal k průrvě, seběhl mu Vigo vstříc a převzal od otce břemeno, v němž poznávali nějaké mrtvé zvíře. Stanuli před naší dvojicí, která byla příjemně překvapena Lamovým příspěvkem do kuchyně.

Koš byl naplněn plody, které se podobaly bramborům, ale také koženým jablkům. Jiné plody měly tvrdou skořápku a velikostí se skoro vyrovnaly kokosovým ořechům, jenže tvar byl hruškovitý a povrch hladký. Také dva dosti veliké melouny či tykve, hnědé a krabaté.

Zato pohled na zvíře nebyl vábný.

„Tímhle nás neuctil,“ zahučel Pavel a odvrátil se s nechutí.

„Neodsuzuj předem.“

„Přece nebudu jíst psa!“

„Podívej se lépe. Pes nemá kopýtka.“

„Kopýtka?“ obrátil se Pavel. „Na mou věru, je to dvoukopytník. Tedy spíš kolouch, snad mládě toho diluviálního jelena, kterému říkají guša, jenž nám včera tak znamenitě chutnal. Ale co ten dlouhý chvost? Krátké uši, dlouhá srst, na hřbetě skoro černá, na břiše světlá? Chrup... koukej, vždyť je to psí chrup! A oči... k čertu! Oči mají kolmé pupily! Kam zařadit tu potvůrku? Podle nohou patří mezi kozy; dlouhá, ale trochu zkadeřavělá srst a ohon by ji zase řadily mezi ovce, uši, chrup a tvar lebky je psí; a podle očí je to nesporně šelma kočkovitá. Člověče, chápeš tu míchanici? Tohle zvíře patří do muzea, ne na pekáč! Ne, holečku! To není jelen ani laň, do toho kousnout, pánbůh mě chraň!“

„Však si dáš říci.“

„Nedám.“

„Zapomínáš, že jsme na Venuši.“

„Budiž! Ale taková nestvůra? Kříženec kozy, ovce, psa a kočky, to je přece...“

„Ko-lááá?“ vyslovil Arne otázku, ukazuje na zvíře.

„Juka,“ odpověděl Lam.

„Teď už víš,“ vydechl Pavel ironicky.

Arne pokrčil rameny. Přiznal, že jim odpověď neřekla pranic.

„Ga-jííí,“ kývali mladý i starý troglodyt hlavou.

„Jen žádné předsudky, doktore. Můžeme jen uvítat, seznámí-li nás troglodyti s jedlou zvěří a plody. A dej si pozor! Zdá se, že Lam je velmi citlivý. Pozoruje tě a začíná se tvářit uraženě. Hned obrať a poděkuj mu! Musíme být chytří.“

Arnova výstraha byla správná a byl skutečně nejvyšší čas, když Pavel přistoupil k Lámovi s vlídně sešklebenou tváří, položil mu ruku na prsa a zakňoural „Ga-jííi!“ jako projev díků a přátelství, načež Lam zamlaskal a spokojeně zavrčel: „To-to!“

Z další rozmluvy, lépe řečno němohry, kterou Lam se synkem předvedl, vyrozuměli, že jsou pozváni na lov zvěře v džungli. Půda je sice dosud napitá vodou, ale to je právě příhodné k lovu, poněvadž tuři, bizoni a jiná těžká zvířata se budou do ní bořit a nebudou moci útočit na lovce.

Pavel si přehodil přes plece karabinu a Arne se opásal pistolí s paprsky smrti. Obě zbraně nevzbudily u Lama žádný zájem; nerozuměl jim a neznal dosud jejich účinek.

Vedeni Lamem kráčeli k jeskyni pohlavára, který je už očekával se zástupem troglodytů vyzbrojených kyji, kopími a oštěpy. Neotálejíc vyrazila tlupa k džungli. Zvěř nebylo vidět. Vedena pudem skryla se před vodním přívalem pod hustou spleť bambusovitého rostlinstva, které jí skýtalo ochranu.

Před džunglí se tlupa rozestoupila a bez hlesu se plížila vpřed. Ploská chodidla úctyhodných rozměrů ovinutá koží umožňovala troglodytům postup, neboť se tak nebořila do měkké půdy jako obuv našich přátel, kteří často pracně zvedali nohy. Přesto nezůstávali pozadu. Vigo se batolil mezi nimi.

Tak se doplahočili k neproniknutelnému houští, spletenému v hustou neprůhlednou zeď silných kmenů bambusu, papyrusu a stromovitého kapradí, propletenou liánami, jakýmsi druhem divoké révy a jinými popínavými a svlačcovitými rostlinami. Na němý pokyn náčelníka Gima se tlupa rozdělila na dva proudy; první, vedený Lamem, zahnul podél přehrady vlevo, druhý, v čele s Gimem, se plížil opačným směrem. Naši krajané s Vigem se rozhodli pro skupinu Lamovu.

Pohlavára uchvátila lovecká horečka a jistě také ješitnost, aby hostům dokázal svou loveckou zdatnost a aby byl svým poddaným opětovně vzorem odvahy a udatnosti. Hledaje nějaký průchod do houští, spěchal tak, že jeho oddíl zůstával stále víc pozadu. Gim byl obr. Ozubený kyj v pravici a kopí v levici odpovídaly velikostí i váhou jeho mohutným svalům.

Rostlinná hradba pojednou ostře zahnula a v tom okamžiku Gim stanul: Před ním se otevřela vyvýšená planinka, do které z husté spleti ústilo přírodní klenuté loubí. Půda zde byla udupána tak, že byla téměř bez porostu, tvrdá jako kámen, a její poněkud zaoblený povrch se svahem do lučiny způsobil, že poslední vodní příval z ní rázem stekl, aniž mu zbyl čas vsáknout pod povrch; naopak odplavil rozdusanou hlínu, takže planinka tvořila sice dosud vlhký, ale tvrdý mlat.

Podle Gimova spěchu, spokojeného výrazu tváře, jejž doplňoval pochvalným chrochtáním, bylo možné soudit, že místo dobře znal.

Z loubí se vynořila hlava, jejíž vzhled si v ničem nezadal s ďáblem: černá, s hustou štětinatou čupřinou na temeni, s krátnými, ale špičatými, vzhůru zvednutými rohy po stranách plochého širokého čela, s očima zkrvavělýma zuřivostí a s dlouhým urousaným vousem pod spodní čelistí.

Vteřinu stál hrozný zjev nehybně, ale v příštím okamžiku v jeho očích zašlehl rudý plamen, rozlehl se krátký dunivý ryk, kopyta zadusala a z loubí se vyřítil na planinu ohromný bizon, pravý představitel diluviálních obrů.

Zvíře neslo velikou hlavu na mohutné, vysoko vyklenuté šíji, jejíž oblouk byl bezmála tři metry nad zemí, a délka těla, zakončeného ohonem podobným koňskému, dosahovala téměř pěti metrů. Hrůzný dojem zvyšovala dlouhá a chuchvalcovitá černá srst.

Planinka se změnila v zápasiště. Obrovské zvíře na okamžik znehybnělo, jen jeho ohon vztekle šlehal boky a krví podlité oči se blýskaly na odvážlivce, jenž stál s kopím a kyjem v rukou připraven na výpad.

Nečekal dlouho. Po několika vteřinách zaryčel bizon znovu, zadusal předníma nohama a - skočil. Ale Gim se mrštně uhnul a jeho kopí se hluboko vbodlo do bizonova boku. Zvíře zařičelo a zabočilo tak náhle, že se silná násada zlomila. Gim se dal uchvátit loveckým zápalem ještě víc. Věděl, že bizon je smrtelně zraněn, neboť se zapotácel a jeho nohy se roztřásly. Kdyby byl Gim neztratil rozvahu a jen chvilku vyčkal, bylo by zvíře kleslo. Ale náčelník chtěl mužům, kteří zatím už dospěli k okraji planiny, dokázat svou udatnost. S kyjem vysoko zvednutým nad hlavou předstoupil před bizonovu skloněnou hlavu, rozmáchl se... V příštím okamžiku rozryl vzduch bolestný skřek, Gimovo tělo letělo velikým obloukem vzhůru a dopadlo mezi tlupu, bezduché, v kaluži krve, která se proudem řinula z náčelníkova břicha.

Vzápětí se těžce zřítil k zemi bizon, dokonávající ve smrtelném chropotu.

Druhý oddíl vedený Lamem postupoval sice pomaleji, ale zato obezřetněji. Lam byl statný, ale také chytrý a přítomnost dítěte zvýšila jeho opatrnost a rozvahu. Tlupa dospěla k podobné průrvě v houští.

„Lus ta-ra guša,“ řekl Lam šeptem naší dvojici.

Jsou tady na číhané na pravěkého obrovského jelena. Z dalších posuňků více než ze slov vystihli, že se mají s Vigem odebrat na nejkrajnější levý bok. Budou zde v bezpečí a budou mít dobrý přehled. Nato se lovci rozestoupili do širokého oblouku, v jehož středu stál Lam; na jeho němý pokyn ulehli všichni do porostu, který je skoro ukryl.

Arne a Pavel byli překvapeni, když slyšeli mečivý zvuk, podobný úzkostlivému volání koloucha, kterým Lam dovedně lákal zvěř. Účinek se brzy projevil. Ne však takový, jaký očekávali. Místo jelena vyběhlo z průrvy zvíře podobné kuguáru, jen větší, porostlé temnou krátkou srstí; z horní čelisti krátké a široké tlamy vyčnívaly dolů jako dvě dýky zahnuté ostré kly.

„Aj-ka!“ jektal Vigo zděšeně.

„Pravěký tygr,“ zašeptal Pavel a uvolnil závěr své karabiny.

„Nestřílej!“

Zvuk Arnova mimovolně hlasitě proneseného příkazu a cvaknutí závěru Pavlovy karabiny neušly bystrému sluchu šelmy, která se okamžitě postavila do střehu; její hlava se obrátila k nim, nozdry se začaly chvět, tělo se skrčilo a dravec plíživě vykročil.

Arne s pistolí v ruce klidně čekal, až se šelma přiblíží. Ale vtom vyskočil ze země Lam, vymrštěn strachem o své dítě, a s řevem vyrazil k šelmě s kopím v ruce.

Tygr stanul zřejmě překvapen, ale záhy se vzpamatoval. S vrčením a ohnutým hřbetem očekával útočníka, který s napřaženým kopím se zastavil asi na deset kroků před ním.

Šelma přešlápla na svých svalnatých nohou... Teď už Arne nemohl otálet: namířil pistoli a stiskl na rukojeti knoflík.

„Rách!“

„Můj bože! Což jsem chybil?“

Výkřiky Viga i Arna splynuly v jedno zároveň s krátkým řevem šelmy, která v mohutnému skoku proletěla vysokým obloukem a dopadla – za Lamem, jehož kopí ji minulo. Jako jeden muž se vyřítila tlupa Lamovi na pomoc snažíc se křikem alespoň na nějaký okamžik zastrašit dravce a zadržet ho před novým výpadem.

Avšak co to?

Tygr leží nehybně, jen jeho dlouhé drápy se křečovitě zarývají do půdy.

Seskupeni kolem s napřaženými kopími čekali na pohyb dravce. Ten však znehybněl docela.

Zatím se přiblížila dvojice s Vigem, který s úzkostlivým jekotem – ráách! – se tulil k otci.

Na tvářích troglodytů a nejvíce Lama vzrůstal údiv, jenž vyvrcholil v úžas, když už nebylo pochyby, že šelma je – mrtva. Jak si to mají vysvětlit? Lámovo bodnutí kopím šlo přece mimo.

Snad měli troglodyté jakési božstvo; jaké, nemohli naši přátelé v této chvíli vědět. Ale prostá duše těchto prvotních lidí se jasně zrcadlila v jejich užaslých očích, rozčileném posunkování a výkřicích. Jako v otevřené knížce četli v jejich tvářích dále: něco nesmírného, neobsáhlého zachránilo Lama. A podle jejich prosté logiky je Lam miláčkem, oblíbencem a chráněncem této Moci.

Do vzrůstajícího nadšení vpadl troglodyt z Gimova oddílu, který přiběhl a udýchaně zvěstoval pohlavárovu smrt. To byl vrchol. Tlupa vyslechla vylíčení Gimova skonu, po kterém na chvíli zavládlo ticho. Ale zato tím vášnivější pak bylo vzplanutí pro Lama, který se od této chvíle stal vládcem kmene. Alespoň část kmene ho náčelníkem prohlásila a Gimův oddíl bude jistě souhlasit.

Tygří mrtvola byla zručně stažena a její kožišinu si Lam přehodil přes plece. Nato kráčel celý zástup k ostatkům tragicky zahynulého Gima. Zatím byl na kusy rozřezán padlý bizon a připraven k odnesení do tábora. Gimovo tělo leželo na nosítkách zrobených z kopí a propletených rákosím.

Když Gimův oddíl vyslechl zvěst o zázračném Lamově zachránění, propukl v nadšený jásot. Ale tyto změny měly také důsledky na naší přátelské dvojici: Malý Vigo se už nehnul od svého otce. Hrdě a pyšně se batolil vedle něho, a když ho Pavel zavolal, pohodil pohrdlivě kosmatou hlavou. Také Lam se choval pyšně, k hostům znatelně ochladl. Dokonce jim dala družina, semknutá kolem nového náčelníka, zřetelně najevo, že jsou v průvodu zbyteční.

„Odejdeme. Už o nás nikdo nestojí,“ řekl Arne. „Nic nás zde nepoutá. Naopak, máme před sebou velký úkol: poznat tajemné Gopovi.“

„Kudy se k nim chceš dostat?“

Ano, kudy? Průsmykem, bděle střeženým virtuózními vrhači kamenů, teď, bez ochranného průvodu, neproklouznou. A vyšplhat se po drolivých a kolmých stěnách je stejně nemožné. Arnovy paprsky smrti by sice leckde prorazily tunel, ale přesto nelze na tuto operaci ani pomyslit, uváží-li, že by se neobešla bez silného hluku a rachotu, který by poplašil všecky stráže. Ne! Tudy se nedají. Musí na sever, ale mohou jít oklikou. Dosud neznají celou rokli. Například východní stranu.

Teprve nyní si všímají: severní strana není troglodyty obydlena, což lze pochopit vzhledem k nebezpečí blízkosti Gopovi, ale také celý východní oblouk skalní stěny je pustý, ačkoli se útvarem neliší od ostatních.

„Proč?“ ukončil Arne úvahy otázkou, která zůstala bez odpovědi.

A tu Arne podle svého zvyku, ukončit každou úvahu rozhodnutím, řekl pevně:

„Zítra ráno vyrazíme. Prohlédneme si ty skály,“ ukázal k východu.

Měli sto chutí upéci si Lamem darovaného juku na rožni, ale zřekli se požitku. Oheň by jistě vzbouřil celou rokli, neboť troglodyté buďto dosud oheň nepoznali, nebo jen jako rozpoutaný živel zkázy. Má-li se jim podařit klidný odchod, musejí se vystříhat všeho, co by vyvolalo i nejmenší vzruch a upoutalo pozornost.

Spokojili se tedy konzervou, ohřátou v teplém prameni, a jako zákusek pojedli něco z ovoce, které jim znamenitě chutnalo. Jablkovité plody měly příchuť rajských jablíček, jádra tvrdých, hruškovitých byla lahodnější než kanadské ořechy, jiné, veliké bobule, nezadaly našim švestkám; některé chutnaly nahořkle, melouny byly zato až příliš sladké. Každého jen okusili, pamatujíce na uchování zásoby.

„Musíme se vystřídat na stráži,“ řekl Arne, když se nad roklí snášel soumrak.

„Obáváš se přepadení?“

„To právě ne, ale opatrnosti nezbývá. Neprojevili nám sice nepřátelství, ale lhostejnost.“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

16.11.2019 15:17