Bez COOKIEs je omezený přístup!

Útěk k velkým snům

Zpět Obsah Dále

 

„Co to bylo?“ zašeptal Pavel. „Slyšels?“

„Slyšel. Dunivá rána. A průvan ustal.“

„Mám pocit, jako bychom byli zaživa v hrobě.“

„Pojďme!“

Ale když došli na konec tunelu, narazili na zeď, která tu pojednou stála těsně za turniketem.

„Proboha!“ zvolal Pavel. „Co teď?“

„Neztrácet hlavu!“

„Vždyť jsme zde...“

„Ticho!“ Arne přiložil ucho na stěnu. „Slyším hukot. A sílí.“

„Ano, i já slyším.“

„Někdo sjíždí dolů. Proto jsou teď obě chodby uzavřeny, aby byl v komíně vzduch zhuštěn k brždění. Rychle zpátky! Musíme se ukrýt někde u napajedla.“

„A najdou-li nás?“

„Budeme-li donuceni, použijeme zbraní.“

Prostor byl velmi rozlehlý. Ale úkryt? Snad ve stroji? Byl sice spletitý se svými koly a setrvačníky, bubny a táhly, ale nešlo to. Což bude-li stroj uveden v činnost? Dál od něho. Co nejdál! Ale kam? Kolem dokola jsou jen holé stěny.

Jen několik minut jim zbývá.

Světlo z Arnovy lucerny padlo na stěnu hned vedle ústí tunelu. Dveře! Zde jsou dveře, veliký obdélník z šedivé hmoty, z téže, z jaké jsou budovy nahoře. A tu – sláva! Tu je páčka!

Sotva jí posunul, obdélník se odklopil jako dveře nedobytné pancéřové síně. Vběhli do výklenku, který měl asi dva metry do čtverce. Uvnitř na stěně objevil Arne podobnou páčku, stiskl a - byli v bezpečí. Jakmile za nimi zapadly dveře, zpozoroval Arne, že v nich ve výši jeho hlavy je okrouhlá vypouklina s rukojetí uprostřed, asi třicet centimetrů v průměru. Otočil rukojetí a ze hmoty se vyklopil otvor, kulaté okénko, kterým budou moci pozorovat situaci.

Nebylo těžké se dovtípit, že tahle izolovaná komůrka slouží obsluhovateli při činnosti napáječe, ba dokonce že je to kabina, odkud se řídí celé zařízení, jak svědčila deska s pákami a knoflíky na druhé straně, na kterou upozornil Pavel.

Nuže, jsou v úkrytu a bezpečí, ale jen tehdy, jestliže noví příchozí nebudou chtít použít kabiny.

Náhlý šum a po něm závan rozvířeného vzduchu ukončily Arnovy úvahy.

Slyšeli cvaknutí turniketu a pak těžké kroky.

Každým zvukem se zvyšovalo jejich napětí.

Osud se blíží.

Jsou dva. Obrovské postavy kráčejí zvolna a kolébavě ke stroji, jenž je nyní zalit modravým světlem, linoucím se odkudsi z výše. V tomto tlumeném, a přece podivně jasném světle dokonale vystupují obrysy stroje, bez nejmenších stínů, jako by byly stejnoměrně ozářeny ze všech stran.

A stejně tak je vidět těla mužů oděných do stříbřitě lesklých overalů se zahrocenými helmami na hlavách ze stejné látky či hmoty i s obuví na nohou, s ploskými chodidly.

Nyní se jeden zručně vyšvihl na stroj a bedlivě prohlíží každou součástku. Druhý se belhá kolem. Teď se k nim obrátil tváří. Věčný Bože! Kde už viděli tuto tvář anebo podobnou? Ale tahle je příšernější... Démon! Ano, martský Démon měl podobnou tvář! Tytéž špičaté ušní boltce a ďábelské rysy. Ale tento obličej je ještě děsivější, ačkoli nepoměrně drobný k podivně šišaté lebce, s temenem porostlým krátkou, hustou kšticí, podobnou zvířecí srsti, s nepřirozeně vysokým, vyklenutým čelem, pod nímž je tvář jen jako přílepek. Tento útvar lebky je příznačný pro kreténismus, vrozenou tělesnou i duševní zakrnělost spojenou s mozkovou vodnatelností.

Ale tento dojem je rozhodně klamný! Naopak, tito tvorové jsou jistě velmi chytří a bystří. Je to vidět na pohybech a na atletické postavě, ze které přímo sálá úžasná mrštnost a síla.

A duše? Dojem kreténa okamžitě mizí, když pozorují čilou mimiku v té drobné jakoby svraštělé tváři a v očích... Ach, ano, ty oči: kulaté, vyboulené, bez obrví a obočí, s kolmými, štěrbinovitými zřítelnicemi jako u nočních dravců. Naproti tomu jsou ústa beze rtů vyznačená jen úzkou rovnou štěrbinou a pod ní vystupuje široká, kolmou rýhou rozdělená brada, příznačná pro ráznost, ba krutost.

Hrozný dojem doplňuje konečně sinalá pleť, nazelenalá, pokud ji nepůsobí modré osvětlení.

S utajeným dechem hleděli na kutění záhadných tvorů, kteří byli plně zaujati prohlídkou stroje.

Dvojice vyměnila mezi sebou několik úsečných, skoro štěkavých slov, muž seskočil ze stroje a kráčel se svým druhem na opačnou stranu, kde zmizeli v ústí dalšího tunelu. Hned poté zhaslo osvětlení.

„Ven odtud!“ zašeptal Pavel.

„Ještě chvilku počkáme, až se vzdálí.“

„Příšerné bytosti! Příbuzní martského Démona!“

„Nu, nesmíme být předpojatí. Jistě jsou z oněch geniálních bytostí, které zde vytvořily všecky ty technické divy. Jejich vzhled je sice odpudivý pro nás, ale k stanovení jejich charakteru nemáme dosud podkladu. Jsou to asi Gopovi.“

„Jak se sem dostali?“

„Ano, Pavle, to je otázka,“ řekl Arne se záhadným úsměvem.

„Ty něco tušíš?“

„Hm, ne. Totiž... Uvidíme! Teď se snad už můžeme odvážit.“

Po stisknutí páky se dveře otevřely a naše dvojice vystoupila. Ale Arne z opatrnosti nerozsvítil. Potmě se doplížili k turniketu, za kterým nahmátli spuštěnou přehradu.

„Zdviž je nahoře,“ zašeptal Pavel stísněně.

Arne pohnul turniketem a záhy se ozval za přehradou známý hukot.

„Už sjíždí! Jen aby se nevrátili!“

„Nemyslím, Pavle. Teď už jsou daleko.“

„Ale ten hukot?“

„Doufám, že k nim nedolehne. Ostatně dlouho nepotrvá.“

Za chvíli se hluk zmírnil, až konečně utichl; přehrada vzlétla vzhůru a naši přátelé vběhli do zdviže. Stěna za nimi zase zapadla a výtah vzlétl za silného rachotu hnacího stroje.

„Tohle jistě uslyší. Přiběhnou a vrátí zdviž dolů.“

Pavlova obava Arna zamrazila, neboť tato možnost nebyla vyloučena.

Zatím letěli nerušeně vzhůru.

„Je divné, že se nad námi nejasní a otvor zůstává temný,“ mumlal Arne nedočkavě.

„Asi je už noc.“

„Ano, tak to bude. V podzemí a v přívalu dobrodružství čas rychle letí,“ připustil Arne útěchu.

Po chvilce vykřikl Pavel:

„Pohleď, hvězdné nebe nad námi!“

Skutečně: ve čtvercovitém obrysu, který se nyní nad nimi rýsoval a rychle zvětšoval, třpytily se hvězdy. Nic divného – u nás. Ale na Venuši, kde je nebe stále zahaleno do mraků, je to řídký zjev.

Jen jednou zažili protržení této mračné opony: v rokli troglodytů, a dobře vědí, co následovalo.

Výtah zvolnil vzestup.

„Vrátí nás!“ vyděsil se Pavel, ale zbytečně, neboť zvolnění nastalo proto, že se blížili k cíli.

Zdviž hladce přistála a hoši vyskočili na plošinu střechy.

„Hleď!“ ukazoval Pavel vzhůru, kde se ve výši několika tisíc metrů zračil temný obrys veliké koule, z níž čněly nestvůrné, dlouhé ostny.

„Proboha, rychle odtud!“ zvolal Arne ulekaně. „Brzy nastane, co jsme zažili u troglodytů!“

„A co je tohle?“

Několik kroků od nich leželo na střeše těleso, podobné zvonu se stožárem na temeni.

Ale nebylo kdy na prohlídku tohoto letounu, jenž sem dopravil ony dva montéry či odborné kontrolory, kteří měli za úkol prohlédnout zařízení a připravit je k činnosti.

Také jiná věc je přinutila k rychlejšímu útěku: výtah zase zmizel v hlubině. Záhadní tvorové asi přece slyšeli hukot a nyní chtějí zjistit příčinu.

Arne s Pavlem se rychle sešplhali do ulice a pádili zpátky, pokud jim temno, naštěstí zmírněné svitem hvězd, dovolovalo.

Dokud byli venku, vystříhal se Arne moudře, aby použil lucerny, jejíž ostré světlo by je prozradilo. Komu? Těm dvěma v podzemí? Ne. Než ti se dostanou vzhůru, to ještě chvíli potrvá. Jiným? Je jich tu snad víc? Arne byl přesvědčen, že nikoli. Proto také směle rozsvítil, když vběhli do tunelu, který vyústil do sálu s kondenzátory.

V té chvíli byly všecky jejich smysly naplněny jedinou snahou: dostat se nejrychleji a co nejdále z okruhu tohoto hrozného elektrického stroje. A toto soustředění myšlenek bylo pro ně bezděčnou úlevou, neboť když si vzpomněli na trýzeň, kterou v této místnosti vytrpěli, měli za sebou nejen sál, ale také...

„Teď si vzpomínám,“ dloubl Pavel kamaráda do boku, když už běželi dlouhou dobu k baště, „že jsme prolítli přes tu strašnou plošinu na prahu sálu.“

Arne rázem stanul.

„Na mou duši, doktore!“ vyrazil ze sebe mrazen vzpomínkou a údivem, že tak hladce ušli jisté smrti.

„Snad jsme ji přeskočili?“

„Sotva. Spíše je bez proudu. Vždyť i ty akumulátory byly v klidu,“ Arne se ťukl do čela: „Ba, věru, Pavle, pádili jsme jako splašení, ale všiml jsem si, že ty nižší nádrže dosáhly výšky ostatních. Podle toho je už napájení ukončeno. Ale jen dál! Máme před sebou ještě...“

„Baštu!“

„Té se nemusíme bát,“ hovořil Arne, zatímco se hnali tunelem.

„Myslím na neizolované okolí, které nás také dost potrápilo.“

„Snad bude bez proudu.“

„Tam nemá proud co dělat. Tam působí elektrostatická influence.“

„Možná že i ta se zmírnila odsátím.“

„Vidíš, umíš mluvit také moudře. To je moje jediná naděje.“

V baště chvilku postáli na ochozu, ale nedočkali se činnosti. Oblina ležela mrtvě v hloubce a ze vzduchu vymizel ozón.

Když přeběhli žlutou izolační plochu, vstoupil Arne opatrně na neizolovanou půdu.

„Bez účinku,“ řekl radostně a pobídl Pavla, aby ho následoval.

Spěchali vzhůru do stráně, zpátky ke skalním blokům, v nichž Arne doufal najít útočiště.

Na obloze se dosud nic nezměnilo. Nad kráterem byly mraky do kruhu protrhány a rozváty a ve svitu hvězd se černal nestvůrný ježatý kotouč.

„Není to nějaká planetoida?“

„Je a není.“

„Zase blábolíš?“ rozčilil se lékař nad odpovědí. „Buďto je, nebo není. Ryba, nebo rak,“ vrčel zlostně.

Avšak Arne si nedal vynutit odpověď. Dosud si nebyl plně jist.

Konečně dospěli ke skalnímu masívu.

„Teď mi pověz, co vlastně zamýšlíš?“ obořil se Pavel na druha.

„Rozhodně vyčkáme, co se bude s kráterem dít, a pak se vrátíme.“

„Zase tam?“ ukazoval Pavel ke kráteru.

„Ne. K Petrovi.“

„Stejnou cestou?“

„Doufám, že nebude třeba. Právě proto půjdeme teď podél skal vpravo. A hezky rychle. Musíme si včas najít nějakou jeskyňku nebo aspoň výklenek, kde bychom byli v bezpečí a mohli pozorovat. Hajdy, doktore!“

Po chvíli došli sice k převislým balvanům, pod nimiž byl jakýs takýs úkryt, ale to Arnovi nestačilo.

„Můžeš jej přece paprsky rychle prohloubit,“ namítal Pavel.

„Ano, ale mohli bychom na sebe upozornit. Víš dobře, jaký rachot to působí a zvuk se zde nese daleko, zvlášť v noci.“

„Máš pravdu. Mluvíme skoro šeptem a jako bychom hulákali. Což tahle díra?“ ukázal Pavel na obloukovitý otvor ve skále asi metr nad zemí, chráněný vyklenutým baldachýnem.

„Výborné! Jen není-li obydlena.“

„Kýmpak? Troglodyty?“ šeptal lékař znepokojen.

„Ne, spíš nějakým zvířetem.“

„To by nás už bylo uvítalo.“

„Možná. Nu, uvidíme.“ Arne se přiblížil a svítil dovnitř. „Hm,“ mumlal, „je to jakási průrva, která mírně stoupá.“

„Hluboká?“

„Až příliš, holečku. Nemohu dohlédnout konce. A nízká, že se v ní nebudeme moci ani postavit. Ale zdá se, že nemá obyvatel. Nu, myslím, že se můžeme odvážit. I když je snad uvnitř nějaké zvíře, nebude veliké a je někde hluboko. Jinak by se už ohlásilo zlákáno světlem.“

„Vždyť tam nemusíme lézt. Můžeme se posadit venku a dívat se odtud.“

„Pravda. Máme odtud celý kráter s okolím jako na dlani. Tak si uděláme pohodlí!“

Odložili tlumoky a usedli vedle sebe zády opřeni o skálu.

„Kdyby se ukázalo nebezpečí, vklouzneme dovnitř.“

„Člověk se vždy musí přizpůsobit,“ zasmál se Arne.

„Pěkně jsme to dopracovali,“ bručel lékař. „Klesli jsme na úroveň syslů.“

 

Svítalo.

Po dlouhé době, kdy odstartovali z Erósu, viděli nyní zase velebný zápas dne s nocí. Pozvolné leptání černé tmy v nekonečné výši, osvobozené od husté clony šedivých mraků zlobně seskupených do kruhu, jehož okraj v hrozivých kupách tvořil nad kráterem jakoby ztuhlý, divoký příboj kolem ostrůvku. Příboj čekající na povel, aby se pak vrhl vpřed a jako rozpoutaná vodní smršť potopil ostrov pod ničivým přívalem.

Všude vládlo zlověstné, hřbitovní ticho; celý širý kraj i s džunglemi dole, vzduch, mraky násilně seskupené, i to nekonečno nad nimi, vše zmrtvělo.

Příroda kolem dosud tonula ve tmě, jen shora na kráter a jeho těsné okolí, pokud nedosahoval okrově žlutý lem, padal matný přísvit dnění, v němž bledly hvězdy a mezi nimi se pozvolna ostřeji značilo záhadné, temné a nehybné ježaté těleso, v rozměru měsíčního úplňku.

Pojednou – oživlo: z jednoho bodu vyšlehl sírově žlutý paprsek a rozkmital se v nepravidelných přestávkách, načež zhasl.

Zato se rozzářil hrot stožáru na zvonu, který jako jediná kopule rušil plochou celistvost staveb; po několika vteřinách se zvon odlepil a se stoupající rychlostí letěl vzhůru, přímo k ježatému tělesu.

Naši mladí přátelé byli tak zaujati, že do té chvíle ani nevzpomněli na triedry, které by jim byly jistě prozradily mnohem více. A když si Arne vzpomněl, dálo se už něco, co v nich vyvolalo takový úžas, že jejich těla v pravém smyslu zdřevěněla.

Byl-li to odlesk vycházejícího Slunce, které v této veliké výši, až kdesi na okraji atmosféry, tkvící těleso ozářilo, nebo zdroj vlastního světla, nelze říci. Jisto bylo jen, že celá kopule vzplanula sírově žlutou září, která vrhala od hladkého kulatého povrchu paprskovitě dlouhé, namodralé ostny, v nichž se lámaly mřížované temné stíny. Přitom zjev pozvolna nabýval na objemu.

„Klesá!“ vydechl Arne.

„Proboha,“ jektal Pavel, „poznáváš ho? Vždyť to je týž žlutý přízrak, který jsme už zahlédli ve vesmíru na cestě sem!“

„Ano, týž!“

„Řítí se dolů! A pohleď, zdá se, že se okruh mraků úží.“

„Nevím, Pavle. Možná že je to zrakový klam, vliv klesajícího tělesa. Ach, není to klam! Skutečně se okruh smršťuje!“

„Věž! Hleď, věž klesá hrotem dolů!“

Bylo tomu tak. Přesně středem mračen, jejichž okraje zhoustly v žulový lem, klesala kolmo dolů mřížová konstrukce, dole vybíhající v ostrý hrot a šířící se vzhůru.

Zvolna se nížila, až se hrot pomalu nořil do středu kráteru.

Když vzhlédli vzhůru, viděli nyní jen konstrukci, mizející v neurčitu mezi bílou obrubou par, stísněných jakoby obrovským tlakem v pevnou neproniknutelnou hráz.

Pojednou pokles ustal; a tu se vnitřek věže rozkmital oslnivými fialovými blesky, které očividně šlehaly zespod do výše, a vzduch se rozechvěl rachotem, který zněl jako rychlopalba mnoha strojních pušek.

Po chvíli výboje žloutly a posléze zrůžověly; rachot slábl a přešel v mírný praskot, když středem konstrukce, jakoby vzhůru, tryskal pozvolna slábnoucí rudý proud, až konečně ustal a nad krajem se rozhostilo ticho.

Věž se vynořila z kráteru a pak náhle vzlétla vzhůru. Než se nadáli, zmizela v oblacích, jejichž kruhovitá hráz zbavena tlaku téměř rázem pohltila kruh nebeského blankytu. Ale tu se sražená mračna jako odstředivou silou koulela a rozlévala v příšerných kotoučích a kupách do širého obzoru. Provázel je temný hukot.

A zatímco se nad okolím kráteru šířila ve výši plocha bílá a čistá, jako by se nahoře rozlévalo mléčné jezero, daleko v půlkruhu kolem a ve zbytku obvodu za horskými štíty kraj ztemněl pohlcen kolmými hrázemi, které se prudce z výše řítily dolů.

„Průtrž mračen nad širým obzorem! Ukryjme se!“

„Není třeba, Pavle. Zde ani nesprchne.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Jsem si tím jist. Všecko je mi teď už jasné.“

„Zato já jsem z toho hloupý, přestože jsem studoval přírodní vědy. Pro pět ran do hlavy, co si z toho mám vzít? Na obloze se objeví jakýsi ježatý satelit, přiblíží se k planetě, spustí mřížovanou věž, když si dříve rozehnal mračna, seskupil a obehnal hrází, aby viděl na cíl, vysaje z planety elektrickou energii, zařídí, aby se hrozná atmosférická porucha vybila na okolí, ale studně, kterou vyčerpal, zůstala uchráněna, a pak – zmizí. Člověče, jak mně chceš tohle vysvětlit?“

„Musíš se vzdát nazírání přírodovědce, doktore. Dívej se na věc ryze technicky a pochopíš.“

„Jak bych mohl? Jediné, co připouštím, je, že ten satelit je obydlen nějakými geniálními techniky. Ale tak daleko přece technika nepokročila, aby ovládla některou planetoidu tak dokonale, že se k ní může přiblížit na nějakých tisíc metrů, načerpat statickou elektřinu a zase se klidně vzdálit. Ke všem kozlům, vždyť je tu přece zákon o vzájemné přitažlivosti a taková blízkost by musela neodvratně způsobit srážku, při které by se planetoidka musila roztříštit, či spíše by se rozprskla v atomy už na okraji zdejší atmosféry. Žádný technik nebude tak drzý, aby tento přírodní zákon popíral. Jsou tu přece nesčíslné důkazy na meteorech.“

„Stále lpíš na přírodní vědě,“ pokrčil Arne rameny.

„Jak by ne? K čertu, přece to snad dovedu posoudit. Tohle bylo těleso asi deset kilometrů v průměru.“

„Ano.“

„Nu tak. Asi táž velikost jako Fobos, obíhající kolem Marsu.“

„Připouštím.“

„Tak jaképak technické stanovisko? Takových planetoid či asteroid je v pásmu mezi Marsem a Jupiterem na tisíce, větších i menších.“

„To všecko vím, doktore. Jenže tohle není planetoida.“

„Není? Pak tedy jen satelit, trabant, jako Měsíc, nebo Fobos a Deimos u Marsu, deset družic Saturnu a jiné. Ale všecky satelity obíhají kolem mateřského tělesa v určité nezměnitelné dráze, z které nemohou ani o píď vybočit. Či to popíráš?“

„Naopak, plně potvrzuji. Tohle ale není ani planetoida, ani trabant. Není to vůbec přírodní nebeské těleso.“

„Tak jsme viděli fatu morgánu? Přelud? Přízrak?“ vyrážel Pavel zlostně.

„Žlutý přízrak, správné jméno; ale jen jméno. Ve skutečnosti je až příliš hmotný. Pavle, tohle byl – stroj!“

„Stro-o-j?“

„Ano, kamaráde.“

„Blábolíš? Stroj ve tvaru planety? Deset kilometrů v průměru! Létající ve vesmíru! Libovolně se přibližující k planetám, na kterých má vysílačky, stanice pro dálkovou fotografii, velkolepé studně, jimiž krade pro sebe elektřinu – člověče, tvá technická fantazie je...“

„Správná,“ přeťal Arne jízlivý dovětek. „Tvarem a rozměry nelze žádnému stroji klást meze. Zařízení na této planetě, jak uvádíš, jen potvrzuje mé přesvědčení. A konečně nejsem sám a také ne prvý, kdo to uhodl.“

„Tak? Kdo byl ten první chytrák?“

„Petr.“

Lékař zůstal na chvíli s údivem otevřenými ústy hledět na přítele.

V jeho mozku se jasnilo.

„Proto tedy,“ řekl konečně, „ta jeho práce od chvíle, kdy jsme poprvé spatřili ten žlutý zjev?“

„Ano, doktore. Jsem si jist, že pracuje na konstrukci něčeho podobného.“

„Ale to je utopie!“ vybuchl Pavel. „Hotové šílenství!“

„Nezdá se mi.“

„Nezdá se mu! Ovšem! Vy oba dovedete sice dát dohromady nějakou mašinu, ale... hleď, u všech čertů, řekněme, že se Petrovi i podaří sestrojit něco tak obrovského na papíře. Ale materiál?“

„Nemo ho má nevyčerpatelné množství.“

„Hm, Nemo; budiž. Ale kde jej budete stavět? V Nemově podsvětí? Jak potom dostanete takový kolos nahoru, když vchod do Nemovy říše má jen padesát metrů v průměru a díra na Mount Everestu ještě méně? Myslíš, že Nemo si dá kvůli takovému bláznivému pokusu provrtat z hloubky šesti set kilometrů na povrch Země otvor v průměru nejméně dvanácti kilometrů, jaký by tato ježatá obluda včetně svých věží potřebovala?“

„O tom rozhodne Nemo. Ostatně stavba se nemusí provádět v jeho říši.“

„Ne? V Praze, viď? Pod širým nebem? Celý svět se sjede do Prahy, aby viděl stavbu stokrát bláznivější, než byla babylónská věž! Nesmysl! Vůbec je to kolosální nesmysl! Jak tam chcete žít? Jak chcete dýchat na povrchu takové koule ve vzduchoprázdnu mezi hvězdami?“

„To všecko není mou starostí.“

„Kohopak?“

„Petra a...“

„Ten to vytrhne!“

„Nema.“

„Hm! Nepochybuji sice o jeho genialitě, ale... ne! Není to možné! Je to příliš šílené! Vůbec nevěřím, že jsme viděli stroj.“

„Pak ti ovšem nemohu pomoci. Ale, doktore, přece přiznáváš, že na tom žlutém fantomu bydlí lidé?“

„To musím uznat. Vždyť jsme viděli ty dva a také zvonovité letadlo. Ale... jaké jsou to bytosti? Mají sice lidské tvary těla, ale jsou to lidé? Dýchají plícemi? A dýchají vůbec? Koluje jim v žilách krev? Možná že nepotřebují ani vzduch a vedro ani mráz na ně nepůsobí. A, hochu, teď mě napadá: obývají-li ti tvorové to létací těleso – jistě je jich tam mnoho – pak to ale nejsou Venušané.“

„Konečně!“

„Ale kde je potom jejich domov?“

„Ano, to je ta otázka, příteli. Pozemšťané nejsou. Takový typ na zeměkouli nežije.“

„Pocházejí tedy z jiné planety? Z které? To pro nás zůstane záhadou.“

„Doufám, že ne. S Aeronautilem se toho však sotva dopátráme. Je vázán na okruh vnitřních planet, jak jsme už poznali. Dál se nemůžeme odvážit, také by se nám to ani nepodařilo. Musíme tedy vyčkat.“

„Do kdy?“

„Až vzlétneme na novém letounu.“

„Na takovém?“ ukázal Pavel do oblak.

„Podobném. Ale ještě dokonalejším.“

„Příliš si troufáš! Jsou to iluze! Dětinské snění!“

Arne se usmál a mlčky pokrčil rameny.

„Podívej,“ ukazoval na džungli v údolí, zatopenou vodním přívalem, který však už před chvílí ustal.

V triedrech viděli tragický zápas vodních oblud s pozemními, které, ačkoliv statnější a větší, pozvolna podléhaly slabším ichtyosaurům a jiným vládcům vodního živlu, jenž jim oddaně pomáhal k vítězství.

„Strašný masakr,“ odvrátil se Pavel s hrůzou. „Pojďme raději, abychom se za denního světla dostali co nejdále odtud.“

„Pokusíme se jít tou dírou. Mám jakési tušení, že se tudy dostaneme poměrně snadno na horské temeno a ušetříme si dalekou obchůzku. Směr k Aeronautilu je jistě správný.“

„Nenarazíme na ty nebezpečné vrhače kamenů nad roklí troglodytů?“

Arne se zamyslil nad tou otázkou. Ale po chvilce řekl:

„Doufám, že ne. Šli jsme asi osm kilometrů podél skal, a rokle musí tedy být daleko vlevo, kdežto tahle díra zahýbá spíše doprava. Ledaže by později změnila směr. Ale nic jiného nám nezbývá. Pohoří se táhne stále rovně a v dálce se kolmé stěny dokonce vinou obloukem kolem kráteru. Milý Pavle, tahle oblast se studní je dobře přírodou zajištěna proti vetřelcům. Jistě jen proto ji také zvolili pro tento účel. Myslím, že sám vlídný osud nás uvedl k téhle díře, která je asi jediným východiskem odtud k jihu. Hajdy, Pavle!“

Arne se vsoukal do otvoru a za ním v něm zmizel i Pavel.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

16.11.2019 15:17