Bez COOKIEs je omezený přístup!

Konec odyseje

Zpět Obsah Dále

 

Bez další nehody se jim podařilo obejít zrádnou vysílačku a šťastně také našli pěšinu, která je vyvedla z houští na planinu, odkud jim triedry prozradily obrys rokle, v níž, nepozorován z okolí, byl skryt jejich »domov«, Aeronautilus.

„Věru, Arne, že se už těším na odpočinek, na řádnou koupel a nejvíc na shledání s Petrem.“

„Já též, Pavle. Petr bude koukat, až mu budeme vyprávět...“

Arne pojednou ztichl. A po chvilce vyrazil ze sebe: „Ne!“ tak vášnivě, že se naň lékař uleknutě podíval.

„Co je?“

„Eh, takové hloupé mouchy... Napadlo mě, nebyl-li Aeronautilus zpozorován Žlutým přízrakem.“

Pavlova sinalá tvář a doširoka vytřeštěné oči byly odpovědí, kterou se ústa zdráhala vyslovit: najdou z Aeronautila trosky a z Petra... Anebo je nenajdou vůbec.

„Proboha... ne! Ne!“ zachroptěl nyní Pavel.

Jako štváni běsy vyrazili v šílený běh.

Ještěže tento strašlivý nápad vzklíčil v jejich mozku teprve teď, kdy už nebudou dlouho v nejistotě, palčivější a drásavější než krutá skutečnost – nesmysl! Hloupá útěcha. Co si počnou? Do nejdelší smrti budou zde ztraceni mezi předpotopními obludami, bez přístřeší, v nejlepším případě vydáni všanc na milost a nemilost troglodytům, jestli je ovšem tato polozvířata přijmou. Budou jejich vládci. Bohy... Nový nesmyslný nápad! Dva mladí lidé budou králi jeskynních praobyvatelů? Dva vzdělanci, vržení o milióny let zpátky do pravěké předpotopní tmy. A k tomu – na cizí planetě, bez nejmenší naděje na vysvobození, na návrat.

Mučeni těmito výčitkami pádili vpřed, sténali a vzlykali lítostí a náhlým děsem.

„Je... Je... tam!“ zachroptěl Arne, nemohl už popadnout dech.

Ano, je tam Aeronautilus! Pavel už také vidí rozsochu, vyčnívající nad okraj rokle.

„Á – á – ch!“ vydechli oba s úlevou a zmírnili běh.

„Ne – nemohu už,“ tiskl si Arne levou stranu hrudi.

Pavlovi nebylo lépe. Přesto potácivě běželi klusem dál.

Za rozsochou se zvolna vynořovalo zahrocené temeno letounu.

Konečně stanuli na okraji svahu.

Vše se zdálo být v pořádku. Letoun stál ve vzduchu v nezměněné výšce ode dna a všude vládl klid.

Ale právě tento klid vyvolá u nich novou vlnu neklidu. Všude vládlo hřbitovní ticho.

Pavel nemohl déle vydržet strašlivou tíseň, která mu sevřela hrdlo, jeho výkřik „Petře!“ se zlomil v sotva slyšitelný vzlyk.

A tu Pavel vytasil revolver a vypálil do vzduchu.

Rána zahřměla jako dělový výstřel, jehož těžká ozvěna, vrátivší se po odrazu od tvrdých skal, pozvolna zmírala v širé pláni.

Každou následující vteřinou se násobila jejich úzkost, neboť okno letounu hledělo na ně strnule skelným výrazem.

Teď oživlo.

Za sklem se objevil černý huňatý Habakuk s topasově žlutýma očima a rozevřenou tlamičkou, z níž sice neslyšitelně, ale zato viditelně se linulo na uvítanou radostné: „Mňááá-u!“

A nad Habakukem...

„Petříku!“ vykřikli oba mladí odyseové v přívalu radosti a horempádem seběhli ze stráně.

„Dali jste si na čas! Nu, nu, to je nějakého muckání! Neolizuj mě tak labužnicky, felčare. No tak, neblázni! A-aú! Vždyť mi rozmačkáš žebra,“ svíjel se Petr v lékařových tlapách.

„Kluku, tys nám prohnal kalhoty!“

„Já?“ vykulil Petr udiveně oči.

„Ovšem, ty o tom nevíš. Letěli jsme sem jako honící psi.“

„Nestalo se tu nic?“ ptal se Arne.

„Co by se mohlo stát?“

„Inu, mohlo! Počkej, Habakuku, vždyť mně zatínáš drápky do krku,“ odmítal kocourovy příliš vášnivé projevy radosti nad shledáním. „Co všecko jsme zažili!“

„Co jste mohli zažít v této poušti? Ale na mou duši, teď si teprve všímám, vyhlížíte jako vagabundi. Pěkně jste zrasovali své obleky. A boty. A neholeni... Jako syčáci. Zvlášť ty, doktore, se svým přizrzlým strništěm... hrůza!“

„Nech toho,“ přerušil ho Arne. „Zdá se, že jsi hotov se svými projekty.“

„Ano, totiž zhruba.“

„Tak nemluv a konej svou povinnost, kuchaři! Mám hlad jako vlk.“

Petrova škádlivá nálada rázem zmizela. A zatímco připravoval vydatný oběd, Arne a Pavel si dopřáli lahodné koupele v bazénu ve spodní části letounu. Osvěženi zhltli oběd, po němž se přihlásily nervy, povážlivě znavené zážitky a většinou probdělými nocemi, o své právo.

„Ach, to je blaho!“ ulevili si, když ulehli po mnoha dnech zase do pružných postelí.

A pak usnuli v okamžiku.

 

Probudili se za šera, hladoví a svěží, a chvíli trvalo, než si vypočítali, že prospali skoro čtyřiadvacet hodin.

Petr seděl u svého pracovního stolu zabrán do výkresů.

„Co je se snídaní?“ hlásil se Pavel.

„Nic.“

„Cožééé?!“

„Za chvilku bude oběd.“

„Co to rýsuješ?“ sklonil se Arne nad Petrem.

„Nějaký detail.“

„Nedělej zbytečné drahoty,“ vpadl Arne mrzutě. „Vím už všecko.“

„Jak bys mohl vědět?“

„Ale ano, Petříku. A snad víc než ty. Měli jsme ten Žlutý přízrak skoro na dosah.“

„Skutečně? Kde? Prohlédli jste si jej? Tisíc láter! Proč jsem nešel s vámi?“

„Nemusíš litoval. Zakusili jsme, panečku! A konečně, mnoho bys ve svém oboru nezískal. Byl sice blízko, jen několik set metrů, ale zahalen tak, že jsme ze všeho viděli jen podobný detail, který právě kreslíš. Jenže se mi zdá, že jsi trochu vedle.“

„Pročpak?“

„Tolik se vyznám v konstrukci, abych uhodl, že tohle má být rozhledna.“

„Správně.“

„Ano, já jsem správně uhodl. Ale tys nesprávně vystihl účel těch ostnů na ježatém tělese. To nejsou rozhledny.“

„Myslíš na anténní vysílací věže? Tu mám už také. Stačí všeho všudy jedna.“

„Čerpadla!“

„Jaká čerpadla?“

„Nasavače elektřiny.“

„Elektřiny? Elektrikář! Chtěl bys spolknout to nejdůležitější a z celé mé práce udělat jenom...?“

„Nebuď sobec ke škodě věci a své vlastní, Petře. Měls výborný nápad, ale nikoli původní. Alespoň vnuknutí ti nedala tvoje umělecká Múza, nýbrž ten Žlutý přízrak, který v jistém smyslu napodobuješ. Mám pravdu?“

„Ano. Ale všecko další?“

„Mám hlad!“ ozval se Pavel.

„Vytvoříš velkolepý stroj, ohromný kolos. Ale mrtvý, dokud mu nedají život hybné síly. A těmi je přece jen elektřina, zrovna jako v Aeronautilu. Nebo jsi přišel na jinou možnost?“

„Ne.“

„Tak prosím.“

„Neslyšíte, že mám hlad?“ zavyl Pavel.

„Hned domluvím, Pavle. Krátce, Petříku, chci jen, abys zanechal teď už nemístného tajnůstkářství a pozval mě k spolupráci. Bylo by pošetilé, kdybys žárlil na elektrotechniku, která vdechne tvému stroji život. Jsi srozuměn?“

„Hm, ano. Samozřejmě.“

„Tak vidíš, že jsme se domluvili. A teď hajdy do kuchyně! Na mou věru, už mně taky revoltuje žaludek.“

„Chválapánubohu!“ zavrčel Pavel.

Ten den strávil Arne s Petrem až do večera prohlížením a studiem výkresů.

Pavel si vyšel do kráteru, kde ho zajímaly různé nerosty a horniny; přinesl si mnohá překvapení, zejména nesporné zjištění přítomnosti zlata a platiny, a z jedné nachově červené hrudky se mu podařilo vyloučit něco, co se velmi podobalo rtuti, jenže to bylo lehčí než voda. Plavalo to po hladině v kuličkách, které se vzájemně nespojovaly, ale naopak, jako by se odpuzovaly. Kuličky, dokud byly ve zkumavce, měly také zbarvení rtuti, ale když je vyklopil do vody, zprůhledněly. Okraj misky neměl na ně vliv, stejně jako skleněná tyčinka, kterou se jich dotýkal. Přitom ani prudším nárazem nezměnily tvar a nebylo možné je rozdělit. Byly pružné, zachovávaly celistvost. A nejpodivnější byla jejich vzájemná odpudivost. Neměly elektrický náboj a nebyly vůbec vodivé. Jsou snad magnetické? Ve zkumavce nereagovaly na nic. Ani na papír, ani na dřevo, ani na kov. Stejný negativní účinek se jevil ve vodě vůči papíru a dřevu. Ale když se kuličky dotkl železnou tyčinkou, užasl: kulička zmizela, jako by ji železo vsálo do sebe. A když tyčinku prohlížel, byl její konec jakoby postříbřen, a stříbřitě povlečený kousek se ulomil, sotva se jím dotkl plochy stolu.

Pavel opatrně smetl úlomek na sklo a položil jej pod drobnohled. A tu jeho úžas dosáhl vrcholu: železo bylo zpórovatělé jako houba. Ale na tom nebylo dost. Zřejmě se tvořily nové a nové póry, kanálky a dutinky, v nichž jako by pršel, kupil se a do jiných, spodnějších skulin se propadal drobounký mikroskopický prach. Podle toho musí být tato látka, nevinně plovoucí na vodě, nesmírně účinnou žíravinou, která po dotyku s vodou úžasnou rychlostí rozleptává železo na mikroskopické piliny. V několika minutách se úlomek rozpadl a na skle ležela kupka šedivého prachu, ve které i těch posledních několik kousků rychle pórovatělo, až vše zmrtvělo v šedou moučku.

„Neslýchané,“ procedil mezi zuby.

Což jiné kovy?

Pokusy s ocelí, olovem, zinkem, cínem, mědí a mosazí, se smíšeninami, například s kouskem děloviny, ba i platinou, měly týž výsledek.

Pavel vytřeštil oči do prázdna.

„To by byl prostředek proti válečným lodím! Rozlít tyhle kuličky do moře, obrněnci by se topili jako koťata. A docela tiše, bez nejmenšího hluku.“

Ale ani to není možné, zhouba by se v neklidném moři neovladatelně rozšířila a zamořila daleké oblasti. Látka by musela být spoutána do náboje, aby po výbuchu působila jen na objekt, na který byla vystřelena. Ale ani to nejde, poněvadž není možné zaručit, že se pak přece nějaký zbytek nerozpráší po hladině.

Pavel viděl, že bez techniků nic nesvede. Svěří se jim, až důkladně prozkoumá všecky možnosti.

Arne s Petrem seděli zahloubáni nad výkresy. Byl by hřích je vyrušovat. Pavel tedy věc odložil a vyšel z letounu za dalšími průzkumy.

 

„Velmi zajímavé konstrukce,“ chválil Arne teoretické výplody Petrovy, „tím zajímavější, že jsi uhodl podstatu Žlutého přízraku hned po prvém spatření, kdežto mně to teprve napadlo, když jsem viděl čerpací věž v činnosti z rokle troglodytů.“

„Rokle troglodytů?“

„Ovšem. Ach tak, vždyť ty dosud nic nevíš!“

Arne stručně vylíčil dobrodružství mezi gejzíry, jak pozorovali čerpání elektřiny, jaká následovala povětrnostní spoušť, a pokračoval líčením elektrické studně, kráteru a zařízení... Petr naslouchal s otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima, zejména když Arne popisoval záhadnou elektrickou turbinu, sál s nádržemi a konečně ohromné vysouvací kontakty hluboko v podzemí.

„Ano, a málem bych ti zapomněl říci, že jsme nedaleko odtud přišli na vysílačku,“ končil Arne. „Úžasně důmyslný automat. Je to obrovská socha a v ní fotografický aparát, který vysílá snímky kamsi do vesmíru. Jistě na Žlutý přízrak.“

„Ale co když nás ti Gopovi najdou?“ vpadl zděšeně Petr.

„Zdá se, že nemusíme mít obavy. Aeronautilus je dobře ukryt.“

„A co budeme dělat? Chcete ještě na nějakou exkurzi? Pak jdu s vámi.“

„Přešla nás chuť, hochu. Nemyslím, že bychom objevili ještě něco zajímavého. Konečně, bylo by už na čase se...“

„Vrátit na Zem!“ dopověděl Petr. „Moudrá řeč. Bloumání v tomhle vehiklu mám už dost. Zde to bude jiné,“ ukázal na výkresy. „Nezapomeň ohlásit start Nemovi, ať zase nebloudíme.“

„Rád bych, Petře. Vedl by nás. Ale – nemohu.“

„Co ti brání?“

„Ta vysílačka. Bojím se, že Gopovi zachytí moje volání. Snímky dvou lidí vzbudily snad u posádky Žlutého přízraku zájem, ale ne znepokojení.“

„A jak dlouho se tady chceš skrývat? Jednou přece odtud musíme. Naše zásoby nejsou nevyčerpatelné.“

„To je pravda.“

„Tak co chceš dělat?“

Arne pokrčil rameny. Zdánlivě seděl klidně, ale prsty nervózně bubnující na ploše stolu a pohled určený do neurčita svědčily, že usilovně přemýšlí. Po chvíli se Arnovo neklidné úsilí o nápad vystupňovalo v přecházení po místnosti. Konečně zase usedl proti Petrovi a začal zvolna:

„Dřív nebo později budeme donuceni zavolat Nema. Po našich zkušenostech se nemohu odvážit, abych se bez jeho vedení vydal zase na pouť vesmírem. Potřebujeme už odpočinek. Nesmíme bloudit. Je tu jen otázka vhodné chvíle. Nesmíme se ukvapit, ale také nesmíme zmeškat.“

„Zavolej! Co se může stát? Vždyť Gopovi přece nemohou znát Morseovy značky.“

„Správný nápad, Péťo! I když zachytí naše volání, neporozumějí. Dám se do toho.“

Arne usedl k vysílačce a odhodlaně stiskl páčku:

-./ . —-/ vyťukával Nemovo jméno.

„Slyšíš? Funguje správně!“ obrátil se vítězně na Petra.

„Jen ozve-li se?“

„Proč by ne? Co je to?“

Zvuk náhle odumřel. Páčka klepala zřejmě naprázdno. Ale po chvilce se rozezvučela znova; jenže zněla jinak, dušeněji, jak by tóny byly filtrovány.

„Co to znamená?“

„Je zle, Petře! Zdejší vysílačka nás zachytila. Zmýlili jsme se. Ale teď už nemůžeme couvnout,“ hovořil Arne a neustával v pokusech o telegrafické spojení s Nemem.

Pojednou byl přerušen – odpovědí, sice slabou, nedosti zřetelnou, ale přece mohli vystihnout:

-./ . —-/-../ a dost. Páčka strnula.

„Nemo z -,“ hučel Arne. „Nemo zde. Zajisté. Zasláblý proud nestačil na další.“ Anebo byli násilně přerušeni? To spíš, poněvadž nyní přístroj zmrtvěl docela.

Arnovi sklesly ruce do klína.

„Co na to říkáš?“ obrátil se na Petra s němou otázkou. „Co je ti?“ vykřikl znepokojen jeho bledou tváří.

„Proboha, Arne!“

„Čeho se děsíš? Mluv přece!“

„Nemo z...!“

„Nu ano: Nemo zde.“

„A což... Nemo... zemřel?“

Strašlivé ticho zavalilo oba jako ledová hora, zaťalo mrazivé spáry do hrudi a hrdla.

„Ne... neblázni!“ vyrazil konečně Arne ze sebe zoufalý výkřik.

„Byl by to div? Snad na celé zeměkouli není tak starého člověka.“

Petrova slova bodala Arna do srdce jako dýka. Pravděpodobnost nemohl popřít. Ale... ne! Ne! Bože milosrdný!

„Víš, co by to znamenalo? Zkázu! Zhoubu všeho, celé Nemovy říše, úplný konec všeho i - náš! Jaké máš ke své domněnce důvody? Žádné! Jen fantazie! Mluv moudře, jak se sluší na muže,“ cloumal Arne Petrem, svíraje mu paže jako v kleštích. „Ale nechme toho,“ mávl rukou a přistoupil zase k vysílačce.

„Marně,“ mumlal sklesle. „Je mrtva. Musíme vyčkat. Snad později...“

Zespoda k nim dolehly kroky. Mají se svěřit Pavlovi? Musí. Nebylo by správné to zatajovat. Musí být všichni připraveni, aby při vystřídání hlídky, která teď bude nutná, mohli včas čelit případnému nebezpečí.

Pavel se zřejmě ulekl, když mu Arne sdělil, co se stalo. Zamlčel nedokončené Nemovo hlášení. Nechtěl ho ještě víc vyděsit. Nesmějí zmalomyslnět. Jen to ne! Malomyslnost ochromuje vůli, a to by byl začátek konce.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

16.11.2019 15:17