Bez COOKIEs je omezený přístup!

U nich

Zpět Obsah Dále

 

Dnem dolů klesal Aeronautilus k tělesu. Hrůzný dojem byl pozvolna mírněn jednak probuzeným vědeckým zájmem a také vzezřením, které čím více se blížili, tím se zdálo ladnější.

Snášeli se v nevelké vzdálenosti od známé věže, od níž se jiné věže, podobné, jenže různé výšky, působením perspektivy jakoby zdvořile a pohostinně rozestupovaly. Celý povrch, kam dohlédli na oblině zalité Sluncem, zdál se složen z hladkých a šestihranných tabulí, ohraničených rámy ze stříbřité hmoty, čímž vyvolával dojem velkých žlutých topasů, zarámovaných do platiny nebo stříbra.

Nyní si také všimli, že jen několik set, snad tisíc metrů pod Žlutým přízrakem je nekonečné moře mračen, které ve sluneční záři mělo hrůzný vzhled divoce rozbouřeného oceánu, jehož zpěněné vlny mrtvě ztuhly. Klesají tedy na horní polovici, kde na ně působí nejen přitažlivost Venuše, ale snad ještě víc magnetismus tohoto podivného tělesa, jehož průměr mohli odhadnout přibližně na deset kilometrů. Ve výši asi dvou set metrů nabyli dalšího poznatku: šestihrany, pokrývající celý povrch, byly průhledné a v hloubce deseti metrů pod tímto průhledným povrchem byla celistvá podlaha, která žlutě odrážela sluneční paprsky. Vzpomněli si na okrovou izolační plochu kolem elektrické studně na Venuši. Ano, tohle je totéž!

„Tak nějak jsem si to představoval,“ pohlédl Petr vítězně na Arna.

„Ano,“ přikývl Arne, „tvé výkresy se shodují. Celý objekt je zasklen a v prostoře mezi zaskleným obalem a podlahou je možný pohyb posádky a pozorování vesmíru. Ale že je není vidět... ach, tu jsou!“

Poněkud šikmo dole se v prostoru zračily postavy několika osob ve stříbřitě lesklých overalech.

„Jako ti dva, které jsme viděli v podzemí u kráteru,“ řekl Pavel.

„Teď se s nimi seznámíme blíž,“ zahučel Arne.

Hlouček se tísnil kolem stolu, u něhož seděl muž, jehož prsty hrály na páčkách a knoflících.

 

Ve výši asi dvaceti metrů se Aeronautilus zastavil. Hoši viděli, jak se pod jejich letounem skleněný povrch otevřel a letoun se zvolna snesl dolů; vnořil se do mnohastěnné auly, kde lehounce přistál. Nad nimi se sklo zase scelilo.

Chvilku bylo ticho. Konečně pronesl Petr s obvyklým, ale trochu nuceným humorem:

„Teď jsme ve skleněném lapáku. Podivný kriminál.“

„Vystoupíme?“ podlehl Pavel na Arna.

„Ovšem, jenže... jak je to se vzduchem? Myslím, abychom oblékli skafandry.“

„Není třeba,“ odmítl Pavel. „Nejsme daleko od Venuše. Rozhodně jsme ještě v její atmosféře.“

„Skafandry by nám překážely. Musíme napnout uši i oči,“ uvedl Petr pádnější důvod.

Ale Arne přesto uvolnil ventilaci, a když se přesvědčil, že k nim vnikl vzduch příjemně vonící éterem a ozónem, zřejmě bohatý na kyslík, dal pokyn k východu.

„A zbraně?“

„Ne, Petře. Ani paprsky nevezmu s sebou. V našem postavení nemají význam, jen by nás mohly svést k neprozřetelnosti.“

„Tedy bezpodmínečná kapitulace na milost a nemilost? Daleko jsme to dotáhli s tím epochálním Aeronautilem všichni tři, a geniální Nemo k tomu,“ bručel Petr.

Arne se hryzl do rtů, neboť Petr měl – pravdu. A tahle pravda byla po čertech trpká.

Nelze zapírat, že jsou v povážlivé situaci. V zajetí záhadných bytostí, vydáni všanc jejich libovůli, bezbranní a bez možnosti, aby aspoň Nemovi dali zprávu.

A co by to také pomohlo? Teď už nic. Sem nedosahují Nemovy prostředky a vliv. Dostanou se odtud? Násilím nikdy. Leda nějakou náhodou, která je však totéž co zázrak, a v zázraky rozumný člověk nevěří. Anebo – lstí. Ale to by musela být geniální lest.

Co tedy? Konec?

„Jdou!“ šeptl Arne.

Průsvitná stěna auly se otevřela a dovnitř vešlo několik mužů.

„Vystoupíme. Nechci, aby zde slídili,“ rozhodl Arne rázně.

Provlekli se turniketem. Stanuli tváří v tvář bytostem, které už, až na Petra, jednou viděli. Petrovi šlehl po zádech mrazivý proud při pohledu na dloubány s mrtvolně bledými tvářemi, z nichž žlutě svítily oči, rozdělené kolmou štěrbinou.

Arna napadlo, že zapomněli na tlumočící přístroje, ale brzy se přesvědčil, že by – nebyly nic platné.

Jejich uchvatitelé – prozatím jich bylo pět – stáli klidně a nehybně a jejich oči se jim vpíjely do tváří s výrazem číhající šelmy.

Těžko vylíčit pocity, které zmítaly duší zajatců. Byla to směs hrůzy a úzkosti, kterou mimovolně budily už namodralé, sinalé tváře, jejich rysy, u všech stejné, nebyly nijak zvlášť odpuzující (vanula z nich ráznost, pevná vůle, nadměrná inteligence, bystrost a vše, co je příznačné pro velkou duši, ale zároveň jakási výstraha). Bezděčnou tíseň budila tělesná výška, hodně přes dva metry, ale přitom byla těla štíhlá a tak ladně utvářena, že mohla sloužit za vzor mužské krásy.

Už příliš dlouho trvá tato němá prohlídka zajatců, při které se kolmé štěrbiny ve žlutých duhovkách rozšiřují a zase úží.

Ani nejmenší zvuk nevychází ze sevřených úst, jež tvoří rovnou jizvu nad hranatou, energii vyznačující bradou. Je trapné ticho, trýznivé, jako by byli uzavřeni v pancéřové síni, v níž plíce namáhavě lokají vzduch, který houstne a tuhne.

Trýznivý pocit vrcholí v muka. Ani hlásek nevyšel ze stále semknutých rtů těch tajemných bytostí, ani vzdech ze stažených hrdel hochů, kteří jako hypnotizováni hledí do žlutých očí, jejichž rozšířená štěrbina jim saje duši z těla a zúžena ji svírá, noří do černé hloubi, kde ji tajemnou mocí bolestně pitvá, bezohledně odhaluje její nitro.

Nesnesitelná muka!

Marně se snaží odpoutat od této magické moci, která s ďábelským násilím loupí jejich nejtajnější myšlenky a vynucuje odpovědi na otázky, aniž se tazatelům i vyslýchaným pohnuly rty.

Úžasný důkaz sugestivní moci a telepatie, čtení myšlenek. Tu ovšem není třeba tlumočníků. Myšlenky se tímto pekelným vlivem zhmotňují, utvářejí se obrazy, věrné snímky, jasné a srozumitelné zrakovému vjemu; sluch je zbytečný.

Jak zřetelně a jasně vidí a čtou ve žlutých očích otázky, stejně tak v nich vidí své vynucené pravdivé odpovědi.

Zaliti studeným potem hledí nyní také na hru svalů a rysů v sinalých tvářích. Ach, kéž by mohli chápat tento skutečný tanec, v nějž se změnila dosud strnulá maska! Ale to je nemožné. Jejich smysly jsou bohužel příliš nedokonalé, aby vystihly... Vidí jen zákmity, z nichž jim pozemská vnímavost prozrazuje záblesky uspokojení, ale také čehosi, co nakonec dává zase – výstrahu.

Mučivý němý výslech končí opět neprozkoumatelnou maskou ve tvářích inkvizitorů a zmatkem zajatců, jimž se vypleněná duše vrací do zemdlelého těla.

„Jste u nás volni,“ čtou z očí uchvatitelů.

„Ne, nejste zajatci,“ vidí odpověď na svou němou otázku, „jste hosty, pokud ovšem...“ Dokončení utonulo v černé hlubině za zúženou zornicí.

Když se vzpamatovali, byli v aule sami. Ale východ z ní zůstal otevřen.

Mají tedy volnost pohybu. Mohou si vše prohlédnout. Ale jejich těla byla tak znavena, smysly rozdrásány a duše vyloupeny, že se mdle dopotáceli do ložnice, kde netečně klesli na lože.

Dlouhou chvíli bylo ticho.

Konečně se ozval Arne:

„Tohle byl výslech!“

„Inkvizice,“ zachroptěl Petr. A po chvilce vybuchl: „Ďábli! Stokrát horší než démon! Ten byl proti nim putička, pitomý králík proti kočkovitým šelmám! Zlodějové! Loupežníci! Vrahové lidských duší!“

„Mírni se,“ ozval se Pavel. „Přes všechen úžas, nebo právě proto, musíme na věc pohlížet klidně a rozumně. Hoši, bylo to ohromné! Bytosti působí tak strašlivě, ale...“

„Démoni!“ zahučel Petr.

„Nemáš důvod pro takové označení,“ pokračoval klidně Pavel. „Musím těm bytostem přiznat, že se podobají božstvu.“

„Jako my jme si nezadali na Erósu,“ řekl Petr ironicky.

„Zcela správně,“ odvětil mu Pavel. „Byli jsme podobni bohům v zorném úhlu těch liliputánů.“

„A teď jsme liliputány my!“

„Zase správně, Petře, ačkoliv ne v poměru tělesném, neboť jsou jen asi o půl metru vyšší. Duševně však jsme vůči nim v poměru ještě žalostnějším než ti malincí Makroťané proti nám. O jejich technické vyspělosti nemluvím. Celá naše psychologie je dosud pouze teoretickou naukou o jevech, zákonech a vývoji duševního života, jejž si bezprostředně uvědomujeme a sami prožíváme. Jsou to stavy vědomí, které psychologie popisuje a třídí a hledá zákony a podněty vztahů i jednání člověka. Jednotný podklad má jméno duše. Psychologie rozebírá měnivé zjevy, až dochází k dalším prvkům, které již dále nelze rozložit. A tu je u konce. Tito tvorové dospěli dál. V jejich bytosti je spojen nejvyšší cíl duševědy. Jsou duševně vysoko nad námi.“

„Je to opravdu neslýchané,“ promluvil Arne, „nejen že vyčetli naše myšlenky, ale němě si vynutili na nás odpovědi na své němé otázky, které jsme jasně vyčetli z jejich očí. To dokazuje, že naše duše byly úplně v jejich moci a současně nám byla dána schopnost vzájemné výměny myšlenek.“

„Všecko z nás vytáhli,“ mumlal Petr zlostně. „Odkud jsme, jak jsme se dostali na Venuši, co zamýšlíme...“

„Snad ses jim nesvěřil se svými plány?“ obrátil se na něho Arne.

„Proboha... je to možné! Šlehly mně hlavou. Totiž ve vzteku mně napadlo: počkejte, čerti, však se setkáme, až vyrobíme podobnou kouli, ale ještě dokonalejší.“

„Nepomyslil jsi snad také na mé paprsky smrti?“

„N-ne. Nevím. Ne! Určitě ne!“

„Chválabohu!“ oddechl si Arne. „Jinak bychom... poslouchejte, hoši, chraňte se vzpomínky na všecky plány do budoucna, alespoň na podrobnosti: Tvůj nápad, Péťo, nebyl naštěstí dost jasný, a proto jej snad nevzali vážně. Stejně tak nevzpomínejte na Nema. A budou-li se vyptávat podrobněji, odkud jsme, pak myslete na jinou planetu.“

„Mars?“

„Bůh chraň! Vydali bychom ho zkáze a to by si Agir nezasloužil. Také Erós ne, poněvadž ten je pod Nemovou ochranou. Z vnitřních planet nám už žádná nezbývá. Musíme tedy zvolit některou z vnějších.“

„Z těch je nejbližší Jupiter,“ zasáhl Pavel do úvahy, „nebo planetoida Hektor, která má skoro tutéž dráhu. Saturn je už moc daleko.“

„Což nějakou planetoidu?“

„Je jich mnoho v pásmu mezi Marsem a Jupiterem. Pojďme do kopule, podíváme se na atlas,“ zval Pavel.

Ale po delším uvažování propadl každý návrh vnější planety proto, poněvadž byly příliš daleko a nebylo pravděpodobné, že by se malý Aeronautilus mohl pustit do takové dálky, návrh planetoidy mezi Marsem a Jupiterem pak pro ohrožení spřáteleného Marsu, a Merkur pro svou blízkost k Slunci, k němuž se přibližuje až na pětačtyřicet miliónů kilometrů, a ještě větší blízkost k Venuši.

„Už to mám,“ zvolal Petr. „Odtud pocházíme,“ ukazoval na elipsu, jejíž jeden konec se ovíjel blízko Slunce a druhý zahýbal nedaleko Jupiterovy dráhy.

Pavel změřil Petra zdrcujícím pohledem, už chtěl vybuchnout: nevědomče! Vždyť to je dráha Enckovy komety. A komety jsou přece plynná tělesa, nejvýš shluk myriád drobounkých pevných částiček. Ale spolkl výtku. Jednak proto, že teorie už v mnohém zklamala, více však pro její dráhu, která protíná dráhu všech vnitřních planet a téměř se dotýká dráhy planet vnějších. K oběhu potřebuje tři a jednu třetinu roku, přesně tři roky a sto patnáct dní. Na jednom konci se sice povážlivě přiblíží k Slunci, ale přece ne tak blízko jako Merkur. Nejpříznivější je pro ně právě to protínání planetních oběhů, které z komety dělá jakési meziplanetární a neutrální těleso. Ostatně je Enckova kometa hvězdářům svou podstatou a hmotným složením dosud velkým rébusem. A tak tedy...

„Dobře,“ přitiskl odbornickou pečeť na Petrův nápad.

„Tak,“ ukončil Petr spikleneckou konferenci, „musíme si stále opakovat: jsme Ko-me-ťa-né!“

Toho dne už zůstali v letounu. Po prožitých útrapách potřebovali odpočinek.

Slunce, které dosud stálo skoro kolmo nad nimi, nyní rychle klesalo dolů, až jeho svit jen klouzal po průzračném krytu nad Aeronautilem, v němž zavládlo příšeří.

Podle toho byl Žlutý přízrak na cestě vesmírem.

Kam asi? A je toto rychlé klesání Slunce důsledek odklonu letounu? Zajisté. Ale pak se od Slunce vzdalují! A úžasnou rychlostí.

Vzpomněli si, jak viděli Žlutý přízrak poprvé, kdy se jim objevil ve vesmíru jako sírově zářící bod, který několik okamžiků tkvěl na místě a pojednou jako vystřelená raketa vzlétl vzhůru, opsal oblouk a pak náhle zmizel.

„Máme už zkušenosti s Aeronautilem,“ doplňoval vzpomínku Petr, „že ve vesmíru je rychlostní teorie klamná. Ale jak se pak srovnává s koloběhem planet a všech nebeských těles, jejichž oběh přece hvězdáři na vteřinu správně a přesně vypočítali?“

„Výborně, Petře!“ plácl ho Pavel přes rameno. „Také si to nemohu vysvětlit.“

„Doktore,“ ujal se slova Arne, „zapomínáš na zásadní rozdíl. Aeronautilus totiž není nebeské těleso, spoutané energií Slunce, kolem něhož všecky planety, hvězdy a komety kolují, nýbrž stroj, který není součástkou nebeského kolotoče; a není jím tedy vůbec ovládán, ale naopak sám ovládá elektřinu ve vesmíru. Je tedy součástkou této elektřiny, a proto je logické, že se v nekonečnu pohybuje rychlostí elektrické jiskry, například blesku. Také rychlost Žlutého přízraku, která je ještě větší než u Aeronautila, je mně pochopitelná, poněvadž ten má, jak se přesvědčíme, mnohem dokonalejší zařízení než Aeronautílus a je nabit daleko větším napětím, takže může vyvinout takovou sílu, že hravě zdolá i nejprudší odpor. Jeho rychlost už není blesková, tedy výbojová, nýbrž je to rychlost elektrického živlu, nekonečného jako vesmír. Krátce, Žlutý přízrak je součástkou vesmírné elektřiny. Chápeš?“

„Ano, už mně svítá. Pak ale mohou být tihle tvorové domovem třeba na Neptunu, nejvzdálenější známé plenetě naší sluneční soustavy.“

„Jak je daleko?“ zeptal se Petr.

„Čtyři a půl miliardy kilometrů od Slunce, které oběhne jednou za téměř sto pětašedesát roků.“

„Krásné! Dvaaosmdesátiletý dědeček by tam byl půlroční dítě a my bychom byli děťátka v peřince.“

„Nežvaň, Petře! Pozemský život nemůžeme přirovnávat k životu na Neptunu, je-li tam jaký. Posouzení se vůbec vymyká teoretickým možnostem. Hvězdářům je znám jen jako hvězda sedmé až osmé velikosti a je víc než čtyřikrát větší než Země. Má také družici, jmenuje se Triton. Tedy zdánlivě, pokud se týče útvaru a snad hmoty, by na něm mohl být život. Ale jaký? Vždyť na tu dálku musí naše Slunce působit svitem jen jako hvězda a teplem snad vůbec ne. Musí tam tedy být stále tuhý mráz a tma, pokud ovšem neúčinkuje jiné Slunce jako tepelný a světelný zdroj.“

„To je právě otázka,“ přejal slovo Arne. „Ale nemyslím, že by naši hostitelé měli domov na Neptunu. Mnohem blíž je Jupiter a Saturn.“

„Ať je to jakkoliv, pocházejí z planety, kde je velmi málo světla,“ řekl Petr.

„Z čeho tak soudíš?“

„Podle jejich kočičích očí a sinalé pleti.“

„Pravda! Na to jsme nevzpomněli. Ale pak se mírní jejich odpuzující výraz, který má v sobě bezděčně cosi příšerného a dravčího. Musíme si zvyknout a zbavit se předsudků.“

„Zvyknout?“ osopil se Petr na lékaře. „Snad bys nechtěl, abychom zde strávili...“

„Záleží jen na nich, jak dlouho nás chtějí hostit.“

„Hostit! Spíše věznit,“ bručel Petr.

„Nu,“ těšil Arne druhy i sebe, „nezbývá, než se odevzdat osudu. Snad nejsou tak zlí. A zatím máme výhodu, že si budeme moci řádně všecko prohlédnout.“

Tato slova uklidnila zejména Petra, který se těšil, že ve svém oboru nabude výborných praktických poznatků. Táž naděje blažila ovšem Arna v oboru elektřiny a také Pavlovi se nabízely nové možnosti přírodovědeckých studií.

Uklidněni ulehli k spánku.

Procitli osvěženi, a když se nasnídali, vydali se na obchůzku.

Z auly vešli do nedohledného prostoru, jehož průzračným krytem pronikaly stále tak šikmo sluneční paprsky, odrážející se od nespočetných sloupů, které podpíraly průhlednou klenbu, nad níž vysoko planuly hvězdné roje. Pohled na sloupy, šířící se před nimi na všecky strany v pravidelných řadách a odstupech do nedohledna, až kde se kryt jako přírodní, ale zmenšený obzor skláněl ke žluté ploše, působil zvláštním dojmem pěstěného lesa se štíhlými kmeny, kouzelně změněnými v jakousi křišťálovou hmotu, z nichž nahoře se hvězdicovitě rozpínaly průsvitné palmovité větve, vzájemně splývající v ladné tvary, podpírající šestihranné průhledné tabule. Pohádkový dojem křišťálového lesa.

Vzduch zde byl lahodný a mírně voněl éterem a ozónem; podlaha lesklá a čistá vyzařovala mírné, stejnoměrné teplo.

Dlouho už kráčeli, aniž došli k něčemu novému. Prvý dojem krásy zevšedněl a nastupoval pocit nudy.

Dosud také nepotkali živého tvora. Mrtvé ticho bylo rušeno jen vzdáleným sotva slyšitelným šumotem, připomínajícím jednotvárné vrnění vrtule.

Konečně spatřili v dálce obrys bubnu, který se svým matně průsvitným povrchem podobal aule, ze které vyšli. Když dospěli blíž, viděli, že je o něco užší, a jejich zájem byl zvýšem obsahem: za průsvitnou stěnou se rýsovaly čtyři – zvony.

„Zde jsou!“ zvolal Petr radostně.

Ale za chvilku zlostně zaklel, neboť marně obcházeli buben a hledali vchod.

„Tak tohle je jedna z výpustí,“ řekl Arne. „Vchod je asi zespoda. Samozřejmě. Jsme vlastně na povrchu a všecky stroje musí být pod námi.“

„Kdybychom aspoň někoho potkali. Požádal bych o dovolení,“ zatoužil Petr.

„Dali jsme se nesprávným směrem,“ řekl Pavel.

„Víš o lepším?“ ušklíbl se Petr.

„Lehká rada. Oba jste zapomněli na ten kabinet na druhé straně naší auly, odkud byl řízen náš sestup.“

„Na mou duši. Vraťme se!“

„Neplaš se zbytečně,“ krotil Arne Petrovu horlivost. „To nám neuteče. Když jsme už tak daleko, podíváme se ještě kousek. Tamhle ční vysoko nad kryt vrchol věže. Spodek od krytu k podlaze musí být izolován v podobném bubnu. Snad tam bude někde blízko vchod do podzemí, neboť čerpání elektřiny, jak jsme je viděli na Venuši, musí být někým řízeno nebo aspoň kontrolováno.“

Tato nová naděje pohnula Petra k povolnosti, která, ač ne zplna, byla odměněna.

Za chvíli došli k útvaru z téže matně průsvitné hmoty, který se od podlahy jako komolý kužel zvedal až ke krytu, kde však nekončil, nýbrž prorážel neprodyšně utěsněným okrajem ještě o několik metrů výše, kde pak kopulovitě končil. Dole snadno našli dveře, sice zavřené, ale neuzamknuté, a vhrnuli se dovnitř.

Stáli u paty věže, jejíž tvar lze přirovnat k zmenšené Eiffelově věži, vězící v kuželovitém pouzdru asi patnáct metrů vysokém, nad krytem zakončeným průzračnou kopulí, ze které se v neprodyšném utěsnění tyčila vzhůru do stometrové výše mřížkovaná konstrukce, nahoře zúžená do ostrého hrotu. Nebyla to táž, které bylo použito k čerpání na Venuši; byla značně nižší, ale rozhodně měla týž čerpací účel, jenže byla asi určena pro jinou planetu.

Středem konstrukce stoupal vzhůru silný sloup jako obrovský solný krápník, jehož obalem prosvítalo temné válcovité těleso. Nebylo těžké uhodnout, že je to elektrické vodivé těleso, které saje elektřinu a svádí ji do kondenzátoru, jenž je někde v nitru tohoto velkolepého letounu.

Po žebříku z porcelánovité hmoty se vyšplhali do kopule na ochoz, kde se jim naskytl pohádkový pohled.

Pod nimi v šíř i dál se rozkládala lesklá plocha pravidelných skleněných šestihranů, duhově opalizujících a lemovaných stříbřitými rámci. Plocha se v dálce skláněla, takže tvořila zaoblený kruh, nad jehož okraj vystupovaly do různé výšky zahrocené vrcholy věží. Směrem od Slunce byl obzor kratší a opalizování mělo temné, indigově modré a fialové stíny, kdežto proti Slunci hrálo jasnými duhovými barvami.

Ale... to Slunce – -

„Je to naše Slunce?“ vydechl Arne.

Úžas a tíseň pochopíme, představíme-li si, že místo obvyklého zdroje světla a tepla, jak jej dosud znali, svítil na tušově černém nebi skoro poloviční kotouč, mdle a skomíravě, studeně.

„Vzdalujeme se,“ zamumlal Pavel. „Ale jaká to musí být rychlost! Za těch pár hodin... Kam nás vlečou? Proboha, což při své technické geniálnosti nejsou tak prozíraví, aby chápali rozdíly mezi námi a sebou?“

„Ale ano, chápou! Právě proto, že pochopili. Zde máte oba, ty i Arne, ty naše hostitele!“ dopadala Petrova slova jako rány knutou.

Děs je zachvátil.

Jsou vlečeni až kamsi na okraj sluneční soustavy... snad ještě dál, kde je vyloučena možnost života pro Pozemšťana, jemuž je Slunce základem a zdrojem života.

Cesta na popraviště.

Smrt!

„Ale... proč?“ zasténal Pavel.

„Lehká odpověď,“ zkřivil Petr úsměšně rty. „Konkurence! Jsou to piráti, jak jsem už řekl. Vidí nekalou soutěž. Pytláky ve svém revíru. To nemohou trpět. Svobodu nám nevrátí. Aspoň ne takovou, abychom mohli zase rejdit v jejich panství. Vyhodí nás někam, odkud pro nás nebude návratu.“

Pavlovy oči hledaly ochranu u Arna, ale ten – mlčky přikývl.

„Což nemůžeme...? Promluvme s nimi! Vysvětleme jim, že...“

„Ušetři si marné vysvětlování,“ vpadl Petr lékaři bezohledně do řeči. „Zde neplatí žádná morálka, žádné zákony, a nadto u těchto ďáblů. Na ty platí jen protiútok.“

„A jak jej chceš provést?“ zeptal se Arne.

„Ty se ptáš? Ty? K čemu máš paprsky?“ vychrlil ze sebe Petr.

„Jak jich použít teď, kdy jsme uvězněni pod krytem?“

„A zavlečeni už teď...“ Petr se nechtěl poddat pasivitě. „Nemyslím, že je všecko ztraceno.“

„Máš nápad? Mluv!“

„Běžme rychle zpátky. Pokusíme se odstartovat.“

„Ale kryt pod námi?“

„Prorazíme jej. Aeronautilu neodolá. Nebo jej rozkrájíš paprsky.“

„Zkusíme to,“ řekl Arne rozhodnut. „Děj se už co děj.“

„Je to riskantní.“

„Proč, Pavle?“

„Vždyť nás přitáhnou zpátky!“

„Nedáme jim k tomu čas. Použiji paprsky. Rozkrájím všecko na kusy. Teď už žádné ohledy. Pojďme!“

Naštěstí si zapamatovali směr a po chvíli běželi kolem bubnu se zvony a asi hodinu poté se vřítili do auly.

„Pozor!“ velel Arne. „Zabezpečte se! Vzlétneme jako blesk.“

„Snad bys měl dřív zničit paprsky kryt,“ navrhl lékař.

„Ne. Vedle auly je řidič. Zřícení krytu by nás zdrželo a předčasně prozradilo náš útěk. To si nechám až jako poslední prostředek. Ale musíme si rozdělit funkce. Já budu zaměstnán řízením letu. Petře, zde máš paprsky. Reostat už je nařízen na nejvyšší napětí. Vkloubíš hlaveň pistole do tohoto otvoru ve stěně a touto čočkou budeš sledovat mušku. Dá se tím dobře mířit a otáčet. Jak vzlétneme, stiskneš tenhle knoflík a pak – krájej! Tak, hoši, s pomocí boží!“

Arne usedl ke startéru:

„Po-zor! Teď!“ srazil páku.

Drtivé ticho padlo na ně jako skála.

Letoun se ani nepohnul.

„Konec!“ zaševelilo v kopuli jako závan perutí Smrti. A jako pohřební hrana zněla osudná Arnova slova: „Vzali nám proud. Letoun je... mrtev.“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

16.11.2019 15:17