Bez COOKIEs je omezený přístup!

Boj s vlastní duší

Zpět Obsah Dále

 

Celý zbytek toho dne uplynul ve hřbitovním tichu. Ani slůvko nevyšlo z úst hochů, kteří seděli s hlavami zabořenými do dlaní, netečni ke všemu; i ke svým tělům, jež už nyní byla zaživa v hrobě. Ba, i jejich duše, zdrcené nervovým otřesem, byly v mátohách, neschopné jakýchkoliv myšlenek i vjemů. Mozek zmrtvěl v tupé, strnulé bolesti.

Konec!

Bezmocní, úplně vydáni na milost a nemilost geniálním zloduchům, jsou vlečeni kamsi do propasti vesmíru, do nepředstavitelného a nezměřitelného mrazu bezvzdušna, do věčné tmy, kam budou vyvrženi, kde na věky ustrne Aeronautilus v nehybnosti i s jejich zmumifikovanými těly, nebo snad po věkovitém kroužení nekonečnem jako myriády meteorů pohltí jejich pozůstatky sluneční jícen.

Takový bude konec jejich nadějných mladých životů.

V příšerných mátohách, v mučivém řetězu přízraků a přeludů plynula noc.

A jako krutý výsměch svítilo nyní scvrklé Slunce do jejich ložnice, zbledlé, mrtvolně studené.

Nezamhouřili oka. Omamný jed hrůzy ochromil mysl, duši i tělo. Celá jejich bytost znecitlivěla v tupé rezignaci.

Vtom chroptivý výkřik:

„Tam!“ a prst se křečovitě vztáhl do temného kouta.

Pavel se vzchopil. „Proč se tak poddáváme? Proč to zoufalství? Vždyť dosud žijeme. Vzhůru hlavu, hoši! Vstávej, Péťo!“ rýpl ho do boku. „Arne! Hej rrrup! Že ne? Pomohu vám!“

V příštím okamžiku byl z nich jeden chumel, klubko nohou a rukou, hlav a těl... plácavé rány, vzlyky a škyty... au! a ou! hip a hek! a pak jadrné klení a - smích! Konečně... smích! Vyhráno!

„Petře, do kuchyně. Mám hlad jako vlk.“

„Na mou duši, já taky.“

„A já! Vždyť jsme už od včerejšího rána neměli v ústech.“

„A víte co?“ vybafl po snídani Pavel, „my ty čerty vyprovokujeme. Půjdeme teď do kabiny a budeme si prohlížet zařízení. Uvidíme, jak se budou tvářit. Dovolí-li nám prohlídku a budou-li ochotně vysvětlovat, můžeme doufat, že nás pustí na svobodu. Vždyť je možné, že se chtějí jenom pochlubit dokonalostí svého letounu jako neomezení vládcové vesmíru, a proto nás vlečou až tam, kde už ani lišky nedávají dobrou noc.“

„Myslím, že jsi vystřelil na docela opačnou stranu, Pavle,“ ozval se Arne.

„Pročpak?“

„Odsouzenci se poslední noc před popravou dávají všecky požitky.“

„A lékaři dovolí nemocnému, když už pro něho není záchrany, také všecko. Viď, doktore?“ připojil Petr.

Lékař sklopil oči. Po chvilce řekl:

„Budiž! Ale aspoň se nám vyjasní. Tahle nejistota je horší než vědomí hrozného konce, které alespoň soustředí naše myšlenky... Snad nás napadne nějaké východisko.“

„To je jiná řeč,“ přikývl Arne. „Dobře, půjdeme tam.“

Za pultem seděl řidič. Jeho pohled jen na okamžik utkvěl na naší trojici, pak se zase věnoval páčkám. Nerušeně se mohli dívat – kromě pultu nebylo zde nic. Ale pojednou se v rohu kabiny odklopil v podlaze čtverec a tajemné fluidum je němě vyzvalo, aby vešli dolů.

Po točitém schodišti sestoupili do větší místnosti, kde za velikým stolem sedělo pět členů posádky. Bylo zde šero; ve žlutém přísvitu, jenž vyzařoval z celé plochy stropu, plálo pět párů očí zeleným dravčím svitem.

Telepatická rozmluva, vlastně výslech:

„Přistupte. Očekávali jsme vás. Odkud přicházíte?“

„Z komety.“

Kolmé zřítelnice se stáhly v sotva znatelnou čárku. Chvilku bylo ticho, z něhož čišela pochybnost.

„Jsme Komeťané! Kometáři! Ko – Komeť – - Komeťané... Země!... Ne! Kometa! Komeťané! Ko – me -“

„Dobře. Proč ten zmatek? Kometa. Vlasatice. Tahle?“

Veliká elipsa stolní plochy se pojednou prozářila; podél její osy prosvítal obdélný útvar, jako by se odkudsi z hloubi vynořovalo fosforově světélkující zjevení: hlavatice, vířící roj fialových jisker s rozplizlým obrysem, vlekoucí za sebou modravý cár rubáše... strašlivý přízrak nehmotné hrůzy, ale úděsný uzel živelné energie.

Ne! vykřikla jejich duše. Ale když pohlédli do zornic, nyní kulatých a děsivých jako bezedná tůně, vydral se z jejich úst výkřik:

„Ano! To je náš domov!“

Avšak hned poté se vzpamatovali. Jak mohli...? Vždyť je to peklo! Což, jestli je tam vylodí? Bože milosrdný, co se to s nimi děje? Vždyť tito ďáblové zajisté čtou i tyto jejich myšlenky.

Marně pátrali v jejich očích, v nichž teď žhavěly rudé uhlíky a štěrbina se sevřela v nevyzpytatelný otazník nad jejich osudem.

„Jsme spokojeni. Jděte. Ano, vše je vám přístupné.“

„A zítra?“

Jejich duši se nedostalo odpovědi.

Zato však vlídného vybídnutí:

„Tudy, toužíte-li po poznání našeho strojního zařízení.“

Jakmile překročili práh, jako kouzlem spadla z nich tíseň a rozplynula se vzpomínka na přestálou hrůzu. Technický zájem Petrův i Arnův měl přehojnou pastvu. Jen Pavlovi se neulevilo, upadl do rezignace. Slabá jiskra naděje planula dosud v jeho duši, naděje v zásah boží. Jen ten může... nepřipustit zkázu tří mladých nevinných lidí.

Prostor byl nedohledný a nepřehledný. Změť a spleť galerií a ochozů, můstků a přechodů, vinoucích se a klenoucích přes mělké i závratně hluboké dutiny, sály a dómy, dvorany, haly a vestibuly, v nichž se s jemným šelestem vrtěly, točily a vířily, vzdouvaly a klesaly podivné válce, kužely, jehlany, koule, bubny, krychle, mísy, kotle a vůbec všecky tvary, na které si jen vzpomněli.

Nesmírný labyrint, v němž lidský technický génius zvítězil nad nehmotnými živly, které si podmanil, zhmotnil a spoutal v otrockou práci.

Ani zdaleka nemohli vytušit účel všech těchto úžasných strojů, které zcela bez obsluhy a dozoru tvořily všeobsáhlou velmoc nekonečné energie, soustředěný a zhuštěný veleživel.

Oba technikové si připadali proti tomuto dílu jako červíčci a proti jeho tvůrcům jako školáci.

Pohyblivé chodníky, zdviže a výtahy je rychle dopravovaly dolů i vzhůru, do dálky, k novým divům a zázrakům. Jak dlouho strávili v tomto labyrintu, nelze říci. Jejich zájem byl takový, že pro všecko ostatní ztratili smysl. Vše jim zlhostejnělo. I jejich – zítřek.

Když se konečně vrátili k témuž vchodu, kam je zavedly automatické chodníky a zdviže, bylo nesporné, že vykonali cestu kolem tohoto světa technických divů. A také bylo jisté, že celý tento svět, jehož plošný obsah při průměru desíti kilometrů činí tři sta čtrnáct krychlových kilometrů, je obydlen a řízen jen – šesti bytostmi.

Posádka ve zvonech? Podle všeho automaty, roboti. Nikde neviděli živého tvora. Dva montéři, které pozorovali v podzemí u kráteru na Venuši, byli snad také z oněch pěti. Všichni jsou si podobni k nerozeznání.

Prošli prázdnou místností, kde byli předtím vyslýcháni, a také v řídicí kabině byl jediný obyvatel, netečný a němý.

„Všecky své výkresy mohu vyhodit,“ mumlal Petr.

„Přeháníš,“ těšil ho Arne. „Je to ovšem jen kostra, ale je dobrá. Mnohé jsem pochopil. Jde mi jen o rozřešení otázky elektrické energie. Tvrdý oříšek, velmi tvrdý. Ale máme dobré zuby. Jen je musíme ještě vytrénovat a přibrousit. Nemo je výborný brusič. Pomůže nám. Byl by v tom čert, abychom jej nerozlouskli.“

Pavel zadumaně kýval hlavou. Mlčel. Nechtěl prozradit, že jeho pochybnost se nevztahuje na techniku, nýbrž na – zítřek. Přátelům by nepomohl, naopak by jim připravil novou trýzeň. Je dobře, že je jejich duše opojena technickými divy. Budiž jim přáno, že nemyslí na zítřek.

Po probdělé noci a prožitém rozčilení jejich nervy umdlely a trojice, nasycena také tělesně, záhy tvrdě usnula.

Když se probudili, byla v letounu skoro tma. Jen slabý namodralý přísvit se šikmo lil po průzračném krytu.

„Věčný bože!“ zvolal Petr zděšeně. „Vždyť my jsme zase ještě dál od Slunce!“

Hrozné ticho viselo v ložnici.

„Hoši!“ ozval se zase Petrův sten.

„Nu, ano, ale co se dá dělat?“

Co mohou dělat? Nic. Teď už nic. Čekat.

„Naznačili včera, že dnes...“ vzpomněl si Arne. „Ale nezoufejme. Neztrácejme hlavu. I když nás sem vylodí, nemusíme být nadobro ztraceni. Bude záležet na tom, vrátí-li Aeronautilu elektřinu. Totiž, není-li porušena jeho schopnost přijímání a vysílání elektřiny a magnetismu. Doufám, že ne. Vzpomeňte si na podobný, ba stejný úkaz na Marsu. Jsou to tytéž dočasné okovy, které z Aeronautilu spadnou, jakmile bude mimo vliv téhle obludy. Jsme sice až někde na okraji naší sluneční soustavy, ale nejsme mimo ni. K hranicím je ještě velmi daleko. Pojďme do kopule. Prohlédneme si planetární mapu.“

Museli si svítit lucernou.

Tři páry očí se vbodly do mapy koloběhu vnějších planet.

„Jak jsem už řekl,“ zahájil Pavel úvahu, „je nám nejblíž v cestě dráha Jupitera a Hektora. Obě tělesa obíhají kolem Slunce v průměrné vzdálenosti asi osmi set miliónů kilometrů.“

„Z Jupitera by se dalo udělat třináct set Zemí, že?“ ozval se Petr.

„Ano, je to největší známá planeta.“

„A Hektor?“

„Planetoida, objevená v roce 1907.“

„Ten by tedy nepadal v úvahu. Zbývá Jupiter. Ale když jsme tak blízko takového obra, proč nepozorujeme jeho světelný účinek?“

„Petře, jsi úžasný nevědomec v astronomii,“ rozčilil se Pavel. „Už jsem ti řekl, že Jupiter potřebuje k oběhu skoro dvanáct let a Hektor ještě o něco víc. Čím víc je těleso vzdáleno od Slunce, tím je delší jeho dráha a samozřejmě také doba oběhu. U Saturnu přes devětadvacet roků, u Uranu čtyřiaosmdesát, u Neptunu přes sto šedesát čtyři let. Jupiter může být nyní na opačné straně od Slunce než my, je tedy vzdálen od nás na dvě miliardy kilometrů.“

„Ale to by pak znamenalo, že naši uchvatitelé nejsou z Jupitera,“ vyvozoval Arne.

„Možná že poletíme až na Saturn.“

„Zase rána do vody, Petře. Saturn je vzdálen od Slunce skoro půldruhé miliardy kilometrů. Přes všecku zázračnou rychlost letu je nemožné, abychom byli tak blízko, že bychom tam dnes dorazili. A slyšeli jste přece, že dnes... haló, copak je to?“ ukončil náhle Pavel.

Letoun se očividně odklonil z dosavadního směru. Cítili na své tíží prudký zákrut a krytem vnikl svit nějaké veliké hvězdy.

„Vždyť je to Slunce!“ vykřikl Pavel. „Naše Slunce! Ale jak malé! O málo větší než pěst.“

Marně bychom se snažili vylíčit city, které zmítaly duší ubohých hochů.

Dlouho, velmi dlouho hleděli na unikající zdroj světla i tepla, prchající pramen – života...

Konečně se ozval Arne:

„Nevím... snad je to klam... nezdá se vám, že se... zvětšuje?“

Ano, měli takový dojem. Ale působil tak mocně, že se jej báli potvrdit. Slovo uvázlo v hrdle i s dechem, jejž utajili v bázni, aby jeho vánek nezhasil sotva vznícenou jiskérku naděje.

Smilovali se snad ti ďábli? Chtěli je jen postrašit, ukázat jim děs propasti věčného temna a beznadějného bezútěšna, a nyní letí s nimi zpátky, blíž k Slunci, k Zemi, o které dobře vědí, že je jejich domovem? Nebyl by to žádný div, neboť při technické geniálnosti nelze vyloučit i nadprůměrné znalosti jiných věd.

„Odvraťme na chvíli oči,“ vybídl moudře Pavel. „Jsme oslněni a také nemůžeme správně posuzovat, když se stále díváme.“

Poslechli. Uznali, že má pravdu.

Vnitřek kopule byl ozářen, jako by sem zvenčí padalo světlo, vzdálené světlo obloukové lampy, modravé, fialové.

Po dlouhé chvíli se jim zdálo, že obrysy předmětů v kopuli vystupují ostřeji a stíny jsou temnější. Avšak není to zase klam? Nezvyká si oko...

Tato nejistota, vzlety naděje a zase pády do pochybností štvaly jejich trýzněné duše, aby se obrátili, pohlédli na Slunce -

„Počkej!“ zakřikl Pavel Petra, který se zavrtěl na židli. „Vydrž přece ještě chvíli! Přemoz zvědavost! Jinak všechno pokazíš a budeme musit čekat znovu.“

„Jste tu ještě dva.“

„Ano, ale člověk v takové situaci lehko podlehne dojmu jiného. Všichni tři musíme nabýt jistoty.“

„Pavel má pravdu, Petře,“ souhlasil Arne. „Je to sice trýzeň, ale trpíme všichni stejně.“

„Pojďme do ložnice. Tam aspoň nebudeme sváděni, poněvadž okenice jsou teď uzavřeny.“

„Chytrý nápad, Péťo,“ pochválil ho Pavel usmířeně. „Dvě hodiny temnice.“

Lehce řečeno; ale tato lhůta byla pro jejich nervy celou věčností. Už po půlhodině věděl Pavel, že ani on nevydrží. Proto se rozhodl k lékařskému zákroku:

„Je to nad naše síly!“ vyskočil z pohovky.

Ze skříňky vyňal injekční stříkačku a ampulky s morfiem.

„Nerad, ale musí to být,“ hučel, „mám dobré nervy, ale... ne, nevydrželi bychom. Prospíme se několik hodin. Zotavíme se a pak aspoň zvíme už jistotu. Vykasejte rukávy!“

„Au!“ zavyl Petr, když mu tekutina odchlipovala kůži od masa.

„Už je to! Teď ty, Arne.“

„Snad bych nemusil! Je mi to proti mysli.“

„Ale ano, jen si dej říci. Jednou neuškodí. A lepší je morfiová injekce – ostatně slabá – než nervové zhroucení, které by někoho z nás neminulo. Sám si píchnu také.“

„Spal jsem v noci.“

„To nebyl přirozený spánek. Mdloba. Tak. A teď si lehneme.“

Zakrátko zněl ložnicí jejich pravidelný dech.

 

„Hoši,“ volal Arne, který se probudil první, „prospali jsme pět hodin.“

„A jak sladce!“ protahoval se Petr. „Píchni mně ještě jednu injekci, felčare.“

„Podívejme se,“ usmál se lékař, „jen se netěš! Dostals ji ode mne poprvé a doufám naposled. Je to zrádný jed, kamaráde. Ale jste oba čilí, že? Tak vzhůru! Podíváme se teď na Sluníčko.“

Sotva spatřili sluneční kotouč, zvolali jednohlasně:

„Jsme blíž!“

Padli si do náručí a uchváceni radostí smáli se, ach, jak se smáli A z očí jim po tvářích při tom tekly stružky slzí.

Nejsou v moci zloduchů. Křivdili jim. Jsou to dobré bytosti. Chtěli jim jen ukázat moc svého geniálního výtvoru a teď je dopraví... kam? Zase na místo, kde se jich zmocnili? Vrátí jim svobodu?

Pojednou padl Arnův pohled oknem do auly:

„Přicházejí!“

Skutečně, od vchodu se blížili dva členové posádky.

„Vyjdeme jim vstříc.“

„Chceš je sem uvést?“ zeptal se lékař Arna.

„Proč ne? Jen pojďte, nesmíme hosty nechat čekat. Poděkujeme jim!“

Ale už v turniketu radostné tváře ztuhly pod mrazivým pohledem žlutých očí a slova díků zmrzla na rtech. Jako pod hypnotickým vlivem ustoupili dvojici, která s ledovým výrazem ve tváři vstoupila do Aeronautila.

Když vešla návštěva do ložnice, zahlédl Arne Habakuka, který se vztyčeným, rozevlátým ocasem jako střela vylétl po schodech do kopule. Ložnice zřejmě neměla pro návštěvníky půvab. Zato v kopuli kroužily žluté oči slídivě po předmětech, ale ani tu nebylo na nich vidět překvapení, tím méně údiv. Spíš pohrdlivý úsměšek se kmital kolem rovné přímky úzkých bezretných úst.

A tu se prozradil Habakuk, jehož nebylo vidět, ale zato bylo slyšet jeho zlostné hučení, které celou stupnicí přecházelo do úzkostlivého mňoukání.

„Co je to?“ četli otázku v rozšířené štěrbině žlutých očí.

„Kočka,“ odpověděli poslušně.

Význam slova zřejmě nebyl pochopen. Ale už se představil Habakuk sám. Ne celý. Jen jeho černá hlava se vynořila nad římsou kuchyňské skříně, ale stačilo to, aby z očí uchvatitelů vyčetli:

„Hračka, jako vše ostatní.“

Snad by byli vyhráli, kdyby uznali svou bezmocnost. Bohužel, stal se pravý opak. V obou technicích vzplanula ješitnost a uchvátila je zlost nad urážkou jejich technické zdatnosti. A tak se stalo, že hrozná dvojice četla z Arnových i Petrových očí:

„Cože? Náš letoun a všecko ostatní že je hračka? Počkejte, ukážeme vám, co dovede vytvořit mladý inženýr!“

„Strojař!“

„Elektrotechnik a chemik!“

„Pak bude hračkou vaše ježatá nestvůra! Dobře jsme si ji prohlédli!“

„Přetrumfneme vás, příšery s kočičíma očima!“

„Přetrumfne...“

Škrtivý vzdech se jim vydral z hrudi pod výšlehem zeleného paprsku z kolmé štěrbiny, jež se pak náhle stáhla.

Zahlédli ještě škubnutí kolem bezretných úst.

Když se vzpamatovali, byli v letounu – sami.

Chvíli stáli jako sochy, znehybnělí a oněmělí.

Konečně promluvil lékař:

„Co jste to provedli? Vždyť já sám jsem četl ve vašich očích. Věčný bože! Tak se dát strhnout! Teď, kdy už nám svítal paprsek naděje! Kam jste dali rozum? Tohle může být náš hrob!“ láteřil v oprávněném hněvu.

Plísnění kajícně mlčeli. Musili Pavlovi přiznat pravdu. Ale Petr si přece ulevil:

„Tohle nás musilo přece dopálit.“

„Hloupá ješitnost a samolibost! Chlapecké furiantství!“ přerušil ho Pavel.

„Dali jsme se vyprovokovat,“ přiznával kajícně Arne. „Ale nevím, doktore, jak by ses zachoval ty, kdyby ti někdo tupil tvůj lékařský a přírodovědecký obor.“

„Já? Já bych nikdy nezapomněl na...“

„Ruku na srdce, Pavle!“

A Pavel – ztichl.

 

Uplynulo několik hodin v klidu, bez nejmenší příhody. Zdálo se, že hrozivý výraz v sinalých tvářích, který dosud jasně viděli před sebou, se rozplývá pod vlídnější rouškou, kterou vytvořilo neklamné další přiblížení k Slunci.

Proč letí zpátky? Sluneční kotouč má sice ještě daleko do rozměrů, jak je znali ze Země, ale přece ho přibylo. Nyní je už skoro poloviční, září jasněji a jeho paprsky, pronikající krytem a oknem letounu, dokonce mírně hřejí. Nebo je to klam? Věru, nejsou už pány svých smyslů. Snad v jejich těle opět hárá nervová horečka.

Podle hodin se den sklání. Brzy nastane večer a skončí – osudný dnešek. Do půlnoci je snad ještě čas... Ale počítají tihle tvorové dny jako oni? Podle všech známek to jsou obyvatelé některé od Slunce velmi vzdálené planety a oběh kolem Slunce je tím delší, čím je vzdálenější, a také rotace je jiná.

Pojednou – - utrhlo se Slunce z oblohy? Jako vojenská osvětlovací koule padá dolů... teď zmizelo z dohledu. Na chvilku ještě sinavě zářil nad nimi kryt, až i ten ztemněl.

Ale už se zase rozzářil, jenže jinak: Na jeho povrchu jako by se rozlil hořící fosfor, který se šířil a kreslil na sklovité oblině klikaté, svíjející se a měnící čmouhy všemožných tvarů, mezi nimiž vířivě šlehaly rudé a žluté, fialové a zelené jazyky.

Kryt zneprůhledněl.

Zděšeně hleděli na tuto hroznou krásu.

Pád Slunce si dovedli vysvětlit: Žlutý přízrak se náhle odklonil. Ale jak si vysvětlit tento příšerný úkaz?

Řítí se s nimi kamsi do jícnu tajemného zdroje žhavých plynů?

Nebo na dno samého – pekla?

Bolestná křeč smrtelné hrůzy jim sevřela srdce.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

16.11.2019 15:17