Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Učedník andělů

Učedník andělů

 

Dětská sci-fi z paralelních vesmírů (9 - 99 let)

© 2003 Václav Semerád, Praha

 

Obsah Dále

První školní den

 Tento příběh je o Oldovi a Máně, dětech se správným srdcem.

„Vstávej, lenochu!“

„Ale mami! Ještě chvilku!“

„Prázdniny skončily, jde se do školy! A Čert chce ještě ven!“

Matka se nedala oblomit a černý pejsek jí přizvukoval.

„Oldo, pojď ještě ven! Než mi zase zmizíš v té pitomé škole!“

Čert, v současné době jediný mluvící pes na světě, byl malý pokojový pes, takový nenápadný černý voříšek. Ačkoliv dokázal ze zvuků vydávat jen obvyklé psí vrčení, kňučení a štěkot, telepaticky se vyjadřoval docela obstojně a dalo se s ním v omezené míře i diskutovat. Je ale nutné přiznat, že měl své specificky psí názory, především na psí slečny.

„Ach jo!“ vzdychl si Olda a nemotorně - a neochotně - se vybatolil z pelechu. Nezbylo mu než zavrčet, že už jde...

Oldovi bylo dvanáct let, Čertovi dva. Rodiče mu pejska pořídili s podmínkou, že se o něho bude poctivě starat. Otec tvrdil, že synovi zodpovědnost neuškodí a učit se jí má každý odmala.

Na začátku prázdnin se ale stalo něco, co všem jejich dosavadní život převrátilo. V lesoparku se Oldovi ve světelné záři zjevil anděl. Přesněji - andělka Bísíája.

Zvláštní na mimozemské návštěvnici bylo, že byla ještě dítě. Vypadala jako malá holčička, menší než Olda. Neodpovídala přesně jeho představám, jak má anděl vypadat, ale nepochybně pocházela z velice vzdáleného světa. Horší bylo, že jí zpáteční cestu přehradila radioaktivita sousedního vesmíru, andělka uvízla na Zemi a nemohla se vrátit. V nastalé nouzi se musela stůj co stůj domluvit s lidmi Země, ale protože neznala žádnou pozemskou řeč a domluva pomocí obrázků byla nepraktická, zkusila nabídnout Oldovi andělskou telepatickou pojmovou řeč a slibovala mu, že se potom domluví i se zvířaty. Nedůvěřivý Olda ji ale požádal, aby to nejprve vyzkoušela na jeho psovi a tak se stal psík Čertík prvním pozemským tvorem, ovládajícím telepatickou řeč Ogdurů.

Andělka mu k tomu musela přidat inteligenci - ne že by z něho udělala filosofa, ale od té chvíle se s ním dalo celkem rozumně diskutovat.

Když to Olda viděl, neodolal a podstoupil to divné učení také. Teprve od té doby si s andělkou rozuměli a mohl jí sloužit jako tlumočník. Navíc se telepaticky domluvil i se svým psem, což také nebylo na škodu.

Olda andělce nabídl útočiště v nesnázích. Ta jeho nabídku po krátkém rozmýšlení přijala - zřejmě neměla na vybranou. Přivedl ji domů a seznámil ji s rodiči. Ti naštěstí nezvyklou situaci pochopili a s nabízeným azylem nejen souhlasili, ale vylepšili to pobytem u tetičky na vsi, dohodnutým původně pro Oldu.

Andělka mezi vesnickými dětmi prožila prázdniny, jaké si jistě nepředstavovala. Z původního záměru vydávat ji za Oldovu vzdálenou příbuznou sešlo, když nedokázali utajit její mimozemský původ, ačkoli se snažila chovat nenápadně, jak to šlo. Naštěstí to vesnickým dětem nevadilo a mimozemskou kamarádku mezi sebe přijaly. Bísíája jim na oplátku pomáhala vylepšovat jejich hry.

Nezůstala ale jen u dětských her, snažila se pomáhat i dospělým. Ukázalo se, že ovládá nadpozemské prostředky, kterými dokáže vyléčit i beznadějně nemocné a aspoň částečně vracet lidem mládí. Některé zázraky ale vyžadovaly dvojí křížové působení, potřebovala na ně tedy pomocníka. Aby mohla stařečkům ve vsi vracet mládí, upravila si Oldu ještě víc a kromě telepatie mu věnovala i některé další ze svých schopností.

V polovině prázdnin se ale musela vrátit domů. Rozloučila se s Oldou a aby mohl pomáhat lidem dál, dohodla se ve vsi s Cilkou a také ji upravila, aby byli na léčení dva.

Bohužel si vybrala špatně. Cilka všechno slíbila, ale sotva andělka zmizela, začala se Cilka vytáčet a klást si nepřijatelné podmínky.

Z téměř neřešitelné situace Oldu vysvobodil Čert.

Na Zemi se koncem prázdnin objevil další velice podivný tvor z vesmíru. Říkal si Přítel andělů a na Zem přišel pátrat po zmizelé andělské dívence Bísíáje. Brzy zjistil, že se vypravila hledat cestu domů, ale vzala to špatným směrem. Rychle se vydal za ní, ale vypůjčil si k tomu psíka, který mu přislíbil andělku na cizích světech vyčenichat.

Když se potom Čert vrátil, nestačili se divit. Psík se mohl považovat za zkušeného vesmírného cestovatele, navštívil se svým andělským Přítelem skoro tisíc světů a získal za svou službu neobvyklé schopnosti. Sršícím ohněm zaháněl na útěk i obrovské dravé veleještěry, obývající nedaleký svět zvaný Dinosaurie a co bylo nejzajímavější, uměl si sám otvírat mezivesmírné brány! Olda s kamarády toho využili k návštěvě sousedních vesmírů, kde museli psíkovy výjimečné vlastnosti chtě nechtě potvrdit. Návštěv ale brzy zanechali. Na špatně připravené cestovatele tam číhalo příliš mnoho nebezpečí. To jim potvrdily i inteligentní chobotnice z nejbližšího sousedního světa právě toho dne, kdy se dětem podařilo se štěstím uniknout smečce dravých veleještěrů. Na Čerta si netroufali, ale ani ohnivý pes by před nimi bezbranné děti neochránil.

Olda ale po návratu na Zem dostal vskutku geniální nápad.

Částečně za to mohla Bísíája, když svému chráněnci kromě jiných darů věnovala paměťovou pihu, naplněnou množstvím vědomostí. Snad si neuvědomila, že Olda není jen zvídavý, ale především velice vynalézavý kluk.

Olda teď věděl o Ogdurech nejvíc ze všech lidí na Zemi - i když jistě ne všechno. Ogdurská civilizace není technického typu, jako pozemská. Ogdurové nemají auta, lodě ani letadla, místo toho si létají jen tak, sami. Co lidé dokáží pomocí strojů, zvládnou Ogdurové biologicky. Nestaví si velká města, žijí blíž přírodě, ale při setkání Bísíáji s gangstery se ukázalo, že zdaleka nejsou bezbranní.

Když Bísíája Oldovi vysvětlovala, proč mu nemůže věnovat biologické nástroje, zdůvodňovala to množstvím znalostí, které mu chybí. Trochu se ale přepočítala, Olda tento nedostatek obešel. Jeho postup připomínal opravu švýcarských hodinek kladivem, ale Olda Bísíájin chirurgický orgán drze nahradil primitivní injekční stříkačkou po zemřelém strýčkovi. K přenesení malého množství potřebných buněk stačila a že to nebylo bez bolesti? Olda ji překousl a Čert - za pět špekáčků - také.

Výsledkem bylo, že se pes Čert naučil létat a pomáhat Oldovi při léčení. Závislost na ochotě či neochotě Cilky ke spolupráci tím padla. Olda teď byl závislý jen na pomoci svého psíka Čerta, se kterým se ale domluvil snadněji. Musel být k němu vstřícnější, ale Čert byl rozumný pes a jeho inteligence mu nebránila považovat i nadále Oldu za svou smečku. Bísíája předtím Oldu správně nabádala, aby si vážil psí věrnosti.

Nejzávažnější ale bylo, že Olda naopak získal schopnost otevírat brány vesmírů. Vesmír se před ním otevřel dokořán.

Nejen obrazně, ale i doslova.


Konečně se Olda obul a sáhl na věšák pro vodítko. Čertík se zatvářil rozmrzele.

„Ach jo, co jsem zase provedl?“ protestoval. „To je nespravedlnost...“

„Počkej, máš to jen k lesoparku,“ chlácholil ho Olda. „Víš přece, že strážníci mají řeči, když tě vidí bez vodítka. Ještě by nám dali pokutu!“

„Jednou půjdu demonstrovat k parlamentu za práva psů...“ hrozil psík, ale zřejmě to nemyslel vážně, ani nezkoušel pohazováním hlavy oddálit zacvaknutí karabinky na obojku, jak to dělal ještě před prázdninami.

Z bytu neodešli normálně po schodech, ale přes balkón. Olda se rozhlédl a když se nikdo nedíval, vznesli se, přeletěli zábradlí a měkce přistáli na trávníku před panelákem. Pak zamířili pěšky k lesoparku, ale před rušnou ulicí, kde jezdila spousta aut, se opět vznesli a do lesoparku vletěli ve výši korun stromů. Nikde nikoho neviděli, nemuseli se bát, že někoho k smrti vylekají, až je uvidí létat. Už ve vzduchu Olda odepnul Čertovi vodítko, jak to psíkovi slíbil.

Mezi stromy přistáli, ale ne proto, aby je nikdo neviděl létat. Čert si chtěl přečíst psí zprávy a k tomu musel být nohama na zemi a čumákem těsně nad ní.

Olda by možná raději ještě chvilku létal, ale byla to psí vycházka, on mu dělal jen doprovod a proto vycházel vstříc psíkovi. Vztah pána a psa byl i tak dost nerovnoprávný a kdyby se pes cítil odstrkovaný, možná by tak ochotně nespolupracoval. Ačkoliv Olda se svým psem nikdy žádnou oficiální smlouvu neuzavřel, uznával podvědomě nutnost aspoň částečné vyváženosti jejich vztahu.

Obcházeli spolu místa, kudy chodili nejčastěji. Potkali přitom Oldovu spolužačku Jarču Koutovou s kokršpanělem Danem. Ti už se ale z vycházky vraceli.

Dan začal samozřejmě na Čerta zle vrčet. Jarča mu už zdálky při spatření Oldy s Čertem zkrátila vodítko a připravila se na přetahování se svým psem. Čert s Danem byli staří soupeři a ještě nikdy nevynechali příležitost ke vzájemnému napadání.

Tentokrát to ale dopadlo jinak, z Jarčina pohledu naprosto nepochopitelně.

Čert nejenže na Danovo vrčení nereagoval stejně nepřátelsky, ale Dan se najednou uklidnil a oba psi kolem sebe prošli s přátelským vrtěním ocásků.

„Čoveče, sleduješ?“ oslovila Jarča Oldu místo pozdravu. „Oni by se ani neprali!“

„Čert se přece nepere, je to rozumný pes,“ odvětil suše Olda.

Ačkoliv telepatickou domluvu Čerta s jeho dosavadním protivníkem nezachytil, nepochyboval o tom, že Čert Dana nabídkou psího míru zaskočil natolik, že kokršpaněl, zcela vyvedený z míry, na ni přistoupil.

„No jo, Čert možná, ale Dan by se rval vždycky...“ nechápala dál Jarča.

„Třeba se smířili!“ odvětil jakoby nic Olda. „Nebude to tak lepší?“

„To jistě... ale říkej si co chceš, nechápu to,“ vrtěla hlavou Jarča. „Poslyš, Oldíku, spěchej trochu, ať nepřijdeš pozdě! My už se vracíme a ty jdeš teprve ven.“

„Bez starosti,“ mrkl Olda na hodinky. „Beztak se budeš ještě dlouho strojit do svátečního. Já jdu takhle, takže ušetřím čas.“

„No jo, máti mi letos zase připravila róbu,“ odfrkla si Jarča znechuceně. „Na první den do školy se podle ní džíny nehodí... to je ale votrava... Hele, a kde máš brejle?“

„Brejle už nenosím,“ sdělil jí ledabyle. „Ale z těch šatů si nic nedělej, jestli dnes přijde v džínách jediná holka, budu se hodně divit.“

Šli s Čertem dál a brzy jim Jarča s Danem zmizeli s očí.

Jarča se ani nedivila. Olda brejle nenosí - dobře, co má být? Jenže i to byl jeden ze zázraků Bísíáji. Olda teď měl oči lepší než ostatní. Nejenže nepotřeboval brýle, ale viděl i to, co jiným zůstávalo skryté. Vytahovat se tím ale nechtěl, kdo by byl na to zvědavý?

Došli spolu s Čertem až na obvyklé místečko. Tady, na tom malém kopečku se na začátku prázdnin objevila Bísíája. Oldy se na chvíli zmocnil smutek. Kdoví, kdy a zda ji ještě někdy uvidí?

„Nesmíš si to tak brát,“ zkoušel ho rozptýlit Čert, který Oldovy pocity snadno zachytil, ostatně, Olda se to ani nesnažil skrývat. „Lidských samiček je všude dost!“

„Ty si vážně myslíš, že na ni myslím jako ty na fenky?“ okřikl ho Olda. „Tobě se po ní nestýská?“

„No - uměla krásně drbat,“ ustoupil trochu pes.

„Zvlášť když ti k tomu pokaždé přidala trochu volné energie,“ podotkl Olda.

„Jo, ale co mám od tebe ty nový játra, už mi ta energie tak nádherná nepřipadá. Teď abych ji naopak dával já,“ posteskl si psík.

„Neříkej, že je ti s idarchonem hůř než předtím!“ okřikl ho Olda.

„Hůř ne, tak se to nedá štěknout,“ připustil Čert. „Ale předtím jsi mě častěji drbal za ušima a s tou energií to byla taková pohoda...“

Pak se otočili a vraceli se domů. Na kraji lesoparku chtěl Olda Čertovi připnout vodítko. Na rohu ulice postávali dva městští strážníci, vodítko tedy bylo namístě.

„Musí to být?“ povzdychl si trpně pes.

„Musí!“ trval na svém Olda. „Nebo bude pokuta. Leda...“

„Leda?“ nadskočil v očekávání pes.

„Leda bys byl celou dobu neviditelný, aby nebyly řeči.“

„Nestačilo by, jen kdyby byly řeči?“ smlouval pes.

„Možná,“ připustil Olda. „Když půjdeš vedle mě a na znamení zmizíš... Já vím, že neviditelnost vyčerpává, ale pokuta by nás vyčerpala víc.“

„Dám si pozor!“ sliboval Čert.

Kráčel pak vzorně Oldovi u nohy, ale kolem strážníků neprošli.

„Co ten pes? Bez košíku a bez vodítka?“ ukázal na Čerta nekompromisně jeden.

„Jakej pes?“ podivil se Olda telepaticky.

Strážník se chtěl nad tou drzostí rozčílit, ale pes v té chvíli zprůhledněl, až úplně zmizel. Strážníkovi zůstala údivem viset dolní čelist.

„Tady byl pes!“ tvrdil dost zaraženě.

„Já ho taky viděl!“ dokazoval mu druhý, stejně vyvedený z míry.

„Kde máte jakého psa?“ popichoval je Olda dál.

Čert se v té chvíli objevil, ale strážníci ho neviděli. To by se totiž museli podívat přímo vzhůru nad sebe, kde se vznášel.

„Hele, Oldo!“ hlásil se směrovaně telepaticky pánovi, aby ho strážníci neslyšeli. „Ani nemusím být neviditelný! A lítání tak nevyčerpává.“

„To bys musel zůstat nad nimi!“ upozornil ho Olda, ale to už se musel věnovat strážcům pořádku, kroutícím nad tou záhadou hlavou.

„A co to vodítko?“ ukázal strážník aspoň na vodítko v Oldově ruce.

„Jaký vodítko?“ opáčil Olda.

Vodítko - vlastně poslední důkaz - se vypařilo jako prve pes.

„Já se picnu!“ řekl jeden ze strážníků. „Dneska jsme nechlastali a od včerejška by to snad nemělo být znát!“

„To chce kyselou vokurku!“ poradil jim Olda, neboť od Édy ve škole slyšel, že to jeho fotrovi proti kocovině pomáhá.

„Nebuď aspoň drzej!“ vyjel si strážník na Oldu.

„Vždyť jsem ještě nic neřekl!“ ujistil je Olda. „To vy dva pořád vidíte nějaké psy. Kde je máte? A jsou hnědý, bílý, černý nebo strakatý?“

Vzhledem k tomu, že poprvé promluvil vlastním hlasem, strážcům pořádku došlo, že předtím poslouchali někoho nebo něco jiného. Odlišit telepatii od lidského hlasu není těžké, lidský hlas má svou barvu a Olda skutečně promluvil poprvé.

Situace byla trapná a Olda by se strážníky neměnil. Jen se usmíval.

„Co ještě čumíš? Mazej domů!“ obořil se na něho strážník.

Olda samozřejmě pokrčil rameny a poslechl. Bylo to bez pokuty, proč nezmizet? Ještě zaslechl, jak se ti dva za ním dohadují, jestli je vůbec přípustné sloužit, když má člověk halucinace a jestli tu včerejší oslavu nepřehnali, když je to znát ještě ráno.

To už Olda s Čertem kráčeli vesele spolu. Rušnou ulici přešli spořádaně pěšky po přechodu, aby nebyly řeči, ale řeči zřejmě nehrozily, i když byl Čert viditelný. Mimo strážníků v ulici nikdo nebyl a pes nikomu nevadil.

Na kraji sídliště spatřili ještě Kateřinu Váňovou s jejím boxerem Rexem. Katka už byla nastrojená do školy a proto Rexe venčila jen před domem.

„Nazdar!“ pozdravila odměřeně Oldu.

„Ahoj!“ pozdravil ji. „Ty už jdeš?“

„Nestarej se, jó!“ odsekla chladně Katka.

„Já se nestarám,“ opáčil Olda.

Pak ale mrkl na Čerta a vzápětí Katka málem padla naznak. Oba, pes i jeho pán, se vznesli do výšky a táhlou křivkou přistáli nahoře na balkóně. Olda se ještě otočil a Katce shora zamával, než zmizeli za dveřmi.

Katka zůstala na rohu jako solný sloup.


Před školou už bylo živo a stále přicházely spousty lidí. Prvňáčky vodili na první den do školy jako každoročně rodiče, takže tam byl pochopitelně mumraj.

Olda měl jako většina žáků kytici pro učitele. O tento zvyk se staraly maminky, Oldova nebyla v tomto směru výjimkou. Z dálky se pozdravil s Michalem a Lubošem, zato úplně ignoroval Édu a Karla, vyhlášená třídní esa, rváče a nebezpečnou partu. Édův otecko byl úspěšný podnikatel, na penězích mu nezáleželo a Éda se často vytahoval, co všechno má, po čem ostatní jen marně vzdychali.

Bráška Jirka vloni s Oldou natrénoval chvat sasae-komi-aši, aby ho nešikanovali. Oldovi se ten chvat podařilo úspěšně použít, praštil s Édou o zem a tím pádem měl do konce školního roku pokoj. Ale teď už se zase Éda vychloubal, že chodí do soukromé školy na thajský box a už brzy s každým zatočí.

Olda si říkal, že jen trouba může dát takového rváče trénovat rvačky, ale Édův otec byl toho názoru, že život je boj a kdo může, rve se jak umí.

Éda s Karlem měli právě kolem sebe své dvě věrné obdivovatelky Irenu a Jolanu, takže se vytahovali jako laciná trička.

„Oldo!“ doběhla ho zezadu Katka. „Prosím tě, co to bylo?“

Vypadala jako trochu přešlá mrazem, ale nebylo divu. Létající člověk a tím méně pes nebývají k vidění všude a každý den.

„Co by bylo?“ dělal nechápavého Olda.

„Viděla jsem to správně, nebo se mi to zdálo?“ snažila se mu připomenout. „Ty jsi s tím psem doopravdy lítal?“

„Ono to tak vážně vypadalo?“ snažil se ji zlehčit Olda. Raději se otočil a zrychlil krok, aby jí nemusel nic vysvětlovat.

„Taky jsi viděla u Oldy něco neuvěřitelnýho?“ připojila se ke Katce spolužačka Manča Hadrbolcová, která při spatření Oldy neskutečně zvážněla. Měla k tomu ale ještě lepší důvod. Oldu koncem prázdnin vyprovokovala, takže ji jen tak očima zvedl dvacet centimetrů nad zem a nechal ji tam chvíli bezmocně sebou mrskat, takže se teď na něho dívala s ještě větším respektem než Katka.

„Poslyš, nebudeš mi to asi věřit, ale viděla jsem dneska Oldu lítat,“ postěžovala si jí Katka opatrně, jako kdyby to bylo neuvěřitelné tajemství. „Jenže on to teď zapírá.“

„Jéžiši, to buď ráda, že ti nic nevyvedl! Mě zvedl do výšky! Jen tak, očima!“

„Cože?“ zděsila se Katka ještě víc. „Jak to, proboha, dokázal?“

„Čau buchty!“ oslovil je Éda. „Vo čem je řeč? Snad ne vo tomhle chudáčkovi?“

Hodil přitom pohledem na Oldu, který právě mizel za rohem chodby.

„Hele, vodprejskni!“ odpálila ho Manča. „A dobře ti poradím, Oldovi se zdaleka vyhni, anebo se připrav na něco nepříjemného.“

„Na nepříjemnosti ať se připraví on!“ kasal se Éda. „Ani jiu-jitsu mu nepomůže, až s ním řácky zametu!“

„Měl bys asi vědět, že u přehrady zametl s Igorem Krskem,“ pokračovala opatrně Manča. To bylo ovšem slovo do pranice, Igor byl silák a největší rváč školy.

„Nebásněte!“ odsekl sebevědomě Éda. „S Igorem? On? To vám nežeru! Houpejte si mě jak chcete, ale mlátit se mnou vo zem nezkoušejte!“

„Rozdej si to tedy s Oldou, ale až s tebou zase praští, nevyčítej nám, že jsme tě nevarovaly!“ pokračovala Manča. „Měl’s to vidět! Igor odletěl a žbluňkl do vody aspoň deset metrů od břehu! Jdi se ho na to zeptat, pokud ti to přizná.“

Éda jen mávl rukou, ale Katka Manču trochu pozdržela, než odešel.

„Viděla jsem dneska Oldu vážně lítat. I toho jeho čokla!“ opakovala Katka. „To přece není samo sebou, nebo jo?“

„To jsem viděla taky,“ potvrdila jí kamarádka, jako by to bylo něco normálního. „Prostě to dovede, jen nevím jak. Prej to má z nějaký příručky pro eskamotéry.“

„Neblázni!“ otřásla se Katka. „Lítat jen tak nedokáže žádný kouzelník na světě!“

„Pokud je to lítání,“ pokrčila rameny Manča. „Olda ale něco tvrdil o hromadné hypnóze a halucinacích. Pokud se nám to jen zdá... tomu by se snad dalo uvěřit, ne?“

„Halucinací všechno nevysvětlíš,“ pochybovala Katka.

„To tedy ne,“ zvážněla Manča. „Jestli byla halucinace, co prováděl se mnou, tak to byla moc přesvědčivá halucinace. Mrskala jsem se před ním jako úhoř, ale nebylo mi to nic platné, byla jsem jako v beztížném stavu!“

„Budeme si asi na něho muset dávat pozor,“ shrnula to Katka. „Vypadá nevinně, ale tím větší překvapení by nám mohl připravit.“

Snad ani sama netušila, jakou má pravdu. Beztížný stav se Manče vůbec nezdál. O prázdninách zdvihl Olda na dvoře před zděšenou Cilkou očima i traktor jejího otce.

Mohly teď od něho čekat ledacos.


Školní rok začal jako vždycky. Slávy kopec nejen u prvňáčků. Hned při příchodu do tříd se bouřlivě vítali staří kamarádi, kteří se celé prázdniny neviděli. Třídní učitelka Hrdinová dostala jako každý rok hromadu kytek a pronesla slavnostní řeč; další projev žáci vyslechli ze školního rozhlasu od ředitelky Faustové. Nakonec si zapsali rozvrh na příští týden a Hrdinová s plnou náručí květin odešla.

Přesněji - chtěla odejít. Olda za ní ale vyběhl na chodbu a požádal ji o naléhavý soukromý rozhovor. Překvapená učitelka nejprve zapochybovala, zda to má smysl, ale Olda trval na svém.

„Nebývá to obvyklé,“ namítala pořád ještě udiveně.

„Souhlasím, bude to velmi neobvyklé,“ ujišťoval ji.

„Dobře, pojď se mnou do sborovny,“ přikývla po krátkém zaváhání. „Na chodbě nebývají soukromé hovory soukromé, hned o nich každý ví.“

Olda s ní tedy šel do sborovny a aby nešel jen tak, nabídl se pomoci nést květiny, na což mu Hrdinová opáčila, že nejsou zas tak těžké, aby je neunesla sama.

„Tak povídej, co máš na srdci,“ vyzvala ho, když složila náklad květin na stolek.

„Chtěl bych si vypůjčit všechny učebnice ze všech ročníků nad námi,“ řekl Olda.

„Nač je potřebuješ?“ zeptala se ho udiveně.

„Chtěl bych se je naučit dopředu,“ upřesnil Olda.

„To snad počká,“ usmála se na něho. „Určitě se časem ke všem dostaneš.“

„Myslím to tak vážně, že nemáte tušení,“ pokračoval Olda. „Nechci čekat, chci se je naučit tak rychle, jak to půjde. Půjčíte mi na okamžik jednu z vašich knížek?“

Natáhl ruku k jejímu stolku, kde měla kromě příprav i soukromé knihy. Hrdinová vyučovala přírodopis a měla plný stůl knih o přírodě. Po krátkém zaváhání přikývla, Olda jednu namátkově otevřel a letmo do ní nahlédl, pak ji vrátil do rukou učitelce.

„Mohu si tady na chvilku, tak na pět minut, sednout?“ požádal ji.

„Co chceš dělat?“ zeptala se ho.

„Uvidíte. Můžete se mi dívat přes rameno,“ řekl vyhýbavě.

Vytáhl z rukávu srolovanou připravenou čtvrtku a z kapsy tužku. Sedl si, čtvrtku přes hranu stolu narovnal, rozprostřel ji a začal kreslit.

Když ale Hrdinová viděla, co dělá, zalapala po dechu.

Olda začal na čtvrtku malovat motýla, přesně toho na namátkou otevřené stránce. Jeho kresba byla ale velice realistická, motýl vypadal jako černobílá xerokopie, byl i na stejném místě stránky, jako v knize. Na zbytek čtvrtky začal Olda psát tiskacím písmem text. Začal číslem stránky dole a když Hrdinová po straně na této stránce knihu otevřela, zjistila s hrůzou, že Olda píše text slovo od slova naprosto přesně, bez jediné chybičky.

Pak se zvedl a podal čtvrtku zkoprnělé třídní.

„Paní učitelko, to byla ukázka fotografické paměti,“ řekl sebejistě. „Zkontrolujte si to, je to naprosto přesně. Kdykoliv vám to mohu citovat popředu i pozpátku. Proto si chci půjčit všechny učebnice. Ručím vám za to, že je budu do týdně znát nazpaměť, budu jim rozumět a dokážu to i před všemi učiteli. Řekněte mi ale upřímně, má smysl, aby člověk s takovou pamětí seděl zbytečně ve škole?“

„Proboha!“ vyhrkla Hrdinová.

„Chci se příštím rokem přihlásit na medicínu,“ pokračoval Olda. „Tam to bude horší, je to přece jen vysoká škola. I tak odhaduji, že mám naději zvládnout ji... řekněme za dva roky, možná i za rok, podle toho, jak mi to půjde. Uznejte sama, proč bych měl ztrácet čas tady?“

„Ty si myslíš, že čas ve škole je ztracený?“ podívala se na něho opět přísně.

„Pro většinu žáků samozřejmě ne,“ odvětil. „Pro mě ano.“

„Opravdu si myslíš, že jsi tak výjimečný?“ zaútočila na něho.

„Výjimečný...“ zamyslel se. „Jak se to vezme. Z devadesáti devíti procent nejsem ničím zvláštní, o tom si nedělám iluze. Z jednoho procenta... tuhle malou výjimku byste mi uznat měla. Není takovou výjimkou třeba moje paměť?“

„Paměť...“ zamyslela se. „Fotografická paměť ale není dobrý typ paměti. Lehce nabyl, lehce pozbyl, ten otisk brzy vyprchá...“

„Tady bude asi každá rada drahá,“ povzdychl si Olda. „Tu paměť nemám dlouho, těžko bych mohl dokazovat její trvanlivost. Leda bych vám nakreslil něco, co jsem viděl letos o prázdninách.“

„Seženu ti papír,“ nabídla se, ale Olda už měl před sebou papír i pastelky. Ani si nevšimla, že by je odněkud vytáhl a neuvědomila si, že to je další záhada.

Zase si sedl a chvíli kreslil. Když skončil, podal výkres učitelce, ale ta byla už delší dobu ohromená, neboť mu nahlížela přes rameno.

„Prosím tě... co to má znamenat?“ vyhrkla.

Na výkrese byla obrovská hnědavá chobotnice v neznámé džungli. Chobotnice mívají zobák, tahle měla jakási divná kusadla, stála vztyčená a dívala se podivně, skoro by se dalo říci rozumně.

„Neslyšela jste ještě o mimozemšťanech?“ podíval se Olda zpříma na učitelku. „Nedávno bylo ve zprávách, že Spojené státy navštívili lidé z paralelního vesmíru. Bylo tam i pár zmínek o mimozemských tvorech. Tohle je jeden z nich.“

„Máš opravdu bujnou fantazii!“ řekla shovívavě. „Ty fotografie byly přece hodně nezřetelné, netroufla bych si z nich vyvozovat takové podrobnosti.“

„To není fantazie!“ řekl. „Nemám to z fotografií, mluvil jsem s nimi z očí do očí, asi jako teď s vámi.“

„Ty jsi tam přece nebyl! Nechceš mi tvrdit, žes takové tvory viděl v Čechách?“

„Ne, v Čechách nejsou. Byl jsem přímo u nich. Něco jsem si přinesl, abyste mi to uvěřila,“ řekl nevzrušeně.

Zalovil rukou v kapse a vytáhl nepříliš velké klenotnické pouzdérko, v jakém se kupují prsteny nebo náušnice.

„Nebojte se toho, je to už delší dobu mrtvé,“ řekl, když jí podával pouzdérko do ruky. „Ale zbytečně na to nesahejte, je to opravdu hodně jedovaté.“

Uvnitř byl na špendlíku napíchnutý sršeň. Byl to ale podivný sršeň, pokud se mu tak vůbec dalo říkat. Se sršni měl společnou jen barvu, to varovné černožluté pruhování s nádechem do červena. Byl ale podstatně větší než sršni bývají a na konci zužujícího se zadečku, zatočeného nahoru jako štír, měl dlouhé, ostré žihadlo. Navíc měl čtyři páry křídel. Byla tenčí, ale bylo jich na sršně nějak příliš mnoho.

„To není ze Země ani ze světa chobotnic,“ řekl Olda vážně. „Ty potvůrky létají až v Dinosaurii - nasbíral jsem si tam pár menších kusů, větší bych neměl kam dát.“

„Kdeže to létá?“ lapala po dechu, ale nemohla od divného hmyzu odtrhnout oči.

„V Dinosaurii, v třetím paralelním vesmíru,“ upřesnil klidně. „Příště vám přinesu vážku. Už minule jsem si ji tam vyhlížel, jen si na ni musím sehnat větší krabici. Má totiž rozpětí křídel půl metru a do krabice od bot se mi nevešla.“

„Ty si chodíš... jen tak... po cizích světech?“ podívala se na něho s nedůvěrou.

„Chodím. Zakázané to nemám, ale nezlobte se, vás tam nevezmu. Některé světy jsou nebezpečné, zvlášť Dinosaurie. Něco by vás tam sežralo, ani byste se neotočila.“

„Nebezpečné, říkáš? A ty se tam nebojíš?“

„Nebezpečné by byly pro vás, paní učitelko,“ řekl Olda. „Byl jsem tam vícekrát, už jsem si na to zvykl, ale o vás bych se bál. Neumíte kolem sebe udělat ohnivou clonu, neumíte létat, neumíte dravce přimrazit. Devět z deseti potvor by vás ulovilo už v první čtvrthodině. Uvažoval jsem, že vám přinesu jako důkaz hlavu menšího veleještěra. Co ji třeba dát do školního kabinetu? Hlava tyrannosaura by se tam nevešla, ale i velociraptor ji má větší než kůň... To by žádná škola neměla! Byl by asi problém s preparováním, ale to by se snad dalo nějak...“

„Prosím tě... to myslíš vážně? A co bys dělal, kdyby tě ti ještěři napadli?“

„To zkoušejí pokaždé,“ odvětil. „Nic si z nich nedělám. Nesahejte na to jedovaté žihadlo, prosím! Je v tom opravdu silný jed. Viděl jsem tyhle potvůrky poďobat ještěra, velikého jako tele. Do pěti minut bylo po něm.“

„A co bys dělal, kdyby šli ti sršni po tobě?“ snažila se ho zřejmě nachytat.

„To už zkusili,“ odvětil Olda. „Přimrazil jsem je. To asi neznáte, každého živého tvora to na místě znehybní. Stačí zvedat je ze země a nabodávat na špendlíky. Naštěstí jsou ty potvory slyšet z dálky, to se nedá přeslechnout. Mám jich doma ještě osm, víc se mi jich tenkrát nevešlo do tašky. Přiznejte mi aspoň jedno procento výjimečnosti, paní učitelko, neprohloupíte!“

Usmál se na ni čtverácky, jako by neviděl její ohromení.

„Chodíš do cizích světů?“ vyhrkla. „Jak jsi k tomu vlastně přišel? Vsadila bych se o cokoliv, že jsi byl ještě vloni průměrný kluk. Nechce se mi uvěřit, že by ses během prázdnin tak změnil.“

„Ano, během prázdnin,“ přikývl vážně. „Trochu to upřesním: po velice důležitém setkání s mimozemšťany. Kdybych vám vykládal, co všechno dnes umím, neuvěříte mi. Leda bych vám ukázal něco neškodného. Viděla jste někdy napůl průhledného člověka? Určitě ne, ale jako učitelku biologie by vás to mohlo zajímat, ne?“

Zprůhlednil se trochu zepředu, až v něm bylo vidět pomalu tepající srdce.

„Jéžiši... to snad ne...“ natáhla k němu ruku, až se ho dotkla. Samozřejmě se její ruka zarazila o jeho neviditelnou kombinézu.

„Raději na mě nesahejte,“ varoval ji se smíchem. „Neviditelnost se po vrstvách sdílí, mohla byste taky zprůhlednět... ale nejspíš by na vás zprůhledněly nejprve šaty.“

„To je taky možné?“ zarazila se a rychle ucukla rukou zpět.

„Už jsem to zkoušel se psem,“ ujistil ji. „Chápete už, proč mě láká medicína? Co by dal každý lékař za to, kdyby na pacientech viděl to co já? Někteří i duši čertu!“

Neodpověděla, jen se k němu trochu naklonila. Fascinoval ji pohled na jeho srdce. Viselo jako ve vzduchu ve strašlivé díře v jeho hrudi, pořád pravidelně tepalo. Pro Oldu to ale bylo náročné a raději se přestal zprůhledňovat.

„Já vím, doktoři na to mají přístroje,“ pokračoval trochu zadýchaně. „Ale určitě to tak krásně nevidí. Nebyla by škoda takový dar zahodit?“

„Říkáš... medicínu,“ opakovala po něm. „Proti tomu bych nic nenamítala, ačkoliv jistě uznáš, že to je podivné... Sama to ale těžko rozhodnu. Uvidíme, co pro tebe mohu dělat, ale zatím budeš muset chodit dál do školy.“

„Nečekám, že by to šlo hned,“ opáčil Olda. „Chtěl bych ještě přinést do školy pár předmětů z jiného světa. Doma bych je mít nemohl, ale ve škole by to mělo větší smysl. Nemůžete o tom taky trochu popřemýšlet?“

„Ty se chceš ještě vypravit do jiného světa? Není to přece jen příliš nebezpečné?“

„Vy byste dokázala takové možnosti odolat?“ podíval se na ni vyčítavě. „Nebojte se, už se tam vyznám. Chodím tam s naším psem, jako hlídač je nedostižný. Kromě toho umím létat. To také nebývá obvyklé, že?“

Při těch slovech si zul školní cvičky, zaklonil se a před očima zděšené učitelky vkročil na stěnu, jako by to byla podlaha. Kráčel po ní až ke stropu, tam se opět pootočil a pokračoval hlavou dolů dál po stropě. Zastavil se až u lustru, nepatrně do něj strčil a od kývajícího se svítidla se pomalu jako pouťový balónek snesl zpátky na podlahu, kde po plavné otočce vklouzl oběma nohama rovnou do cviček.

„Tohle jsem tedy od tebe nečekala,“ povzdychla si učitelka.

„To má být stížnost, nebo pochvala...?“ znejistěl.

„Oboje!“ odvětila. „Takové překvapení je trochu moc, ne?“

„Dočkáte se možná i větších,“ zvážněl trochu. „Tohle je jen začátek, uvidíte.“

„Ach jo,“ povzdychla si...

 


Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: