Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Frajeřinka

O Oldově rozhovoru s třídní se spolužáci nikdy nedozvěděli, ani by mu nevěnovali pozornost. Ze školy se vyhrnuli jako velká voda, až je musel už na chodbě umravňovat školník, pan Tichý.

Ani Olda neodcházel spořádaně, to by byl jediný. Hnal se spolu s ostatními, jenže nahoře na schodech mu někdo nastavil nohu a kdyby neuměl létat, čekal by ho pád ze schodů pět metrů do dálky a dva do hloubky a ten by neskončil dobře. Naštěstí se stačil ve vzduchu srovnat a dole na široké podestě schodiště přistát normálně na nohy, ale uměl si představit, co by ten pád znamenal, kdyby...

„Kterej pitomec!“ vykřikl, když dole dopadl a ohlédl se.

Nahoře se křenila známá čísla Éda s Karlem se společnicemi Jolanou a Irenou. Někdo z těch čtyř to musel být, ale kdo? Éda a Karel byli známí rošťáci, světice nebyly ani Irena s Jolanou.

„To byl ale držkopád!“ komentoval to nadšeně Karel.

„Máte kliku, že se s vámi nemíním zdržovat,“ vykřikl nahoru za nimi Olda, otočil se a běžel dál.

„Dávej si radši pozor na schody!“ křičel za ním Éda. „Ať si nerozbiješ brejle!“

„Nevšimli jste si, že Olda už žádné brejle nenosí?“ podotkla na to suše Máňa Hadrbolcová, když je míjela. „A taky se mi nezdá, že by si dole natloukl nebo zlomil nohu. Kdyby tak padal někdo z vás, už by vás dole nakládali na nosítka!“

„Jen se ho nezastávej!“ odsekl Éda.

Samotnému mu ale vrtalo hlavou, jak to Olda dokázal vybrat. Správně se měl po těch schodech skutálet jako pytel brambor.

Před školou už na Oldu čekal Čert. Seděl způsobně na trávníku, aby nepřekážel.

„Jdu ještě na oběd, počkáš na mě před jídelnou?“ zeptal se ho Olda telepaticky.

„Očichám si zatím okolí,“ souhlasil psík, ale také směrovaně na Oldu, aby jejich rozhovor nikdo nezachytil. Otočil se a za neustálého očichávání chodníku zamířil pryč.

„Hele, není to tvůj pes?“ upozornil Oldu Luboš.

„Je. No a co? Počká na mě venku přes oběd.“

„To mu ale hodně věříš!“ podíval se na Oldu Luboš udiveně. „Co když ti uteče? Neměl bys ho nějak... uvázat?“

„Máme džentlmenskou dohodu, že neuteče,“ opáčil Olda. „To je tisíckrát lepší než ho uvazovat. Kdyby chtěl utéci, nic by ho nezadrželo.“

„Poslyš, to jsem ještě neslyšel!“ řekl Luboš. „Jako vtip je to dobrý, ale co až ti ho odchytí městská policie? Za pobíhání psů bez vodítka je přece pokuta!“

„Aby někdo chytil takhle inteligentního psa?“ vyprskl Olda smíchy.

„V železné kleci si ani génius nemusí vědět rady!“ namítal Luboš.

„To možná platí na Zemi,“ řekl Olda. „Ve vícerozměrném vesmíru jsou všechny železné klece k smíchu.“

Došli zatím zrychleným krokem k budově školní jídelny, vstoupili a zařadili se do fronty před okénkem. Tady se od loňska nic nezměnilo, všechno tu bylo zaběhané už po mnoho let bez nejmenší změny.

„Potíž je v tom, jak se do toho vícerozměrného vesmíru dostat,“ opáčil uštěpačně Luboš. „To asi bude problém, ne?“

„Jaký problém?“ usmál se Olda. „Když víš, jak na to...“

„Ty to snad víš?“ udeřil na něho už trochu naštvaně Luboš.

„To ví i můj pes,“ řekl Olda. „Proto ho nikdo nechytí. Nemusím se o něho bát.“

„Poslouchej, něco takového bys musel nejdřív dokázat,“ ovládl se už zase Luboš.

„Dokážu. Stačí po obědě?“ odsekl Olda.

„Něco takového nemůžeš dokázat ani teď, ani po obědě,“ popichoval ho Luboš.

„Dokázal bych ti to hned, ale byl by průšvih,“ varoval kamaráda Olda. „Kdyby nic jiného, sousední vesmír smrdí jako zkažená vajíčka.“

„Tvrdit můžeš co chceš,“ pokrčil rameny Luboš. „Otázka je, jestli tomu někdo uvěří. Co když naopak sousední vesmír - tedy, pokud existuje - voní jako růže?“

„Tak pozor,“ zvedl prst Olda. „Netušíš, jak snadno bych ti to mohl vyvrátit!“

„Snadno?“ rozesmál se Luboš, až se po něm začali ohlížet i žáci, kteří je do této chvíle nebrali na vědomí. „Na to klidně vsadím i svůj počítač! Mám přitom jistotu, že na něm budu hrát hry ještě hodně dlouho!“

„O počítač nestojím,“ zavrtěl hlavou Olda. „Ale když prohraješ, vezmeš ten průšvih na sebe a vymyslíš si k tomu nějaké hodně věrohodné vysvětlení, platí?“

„A co vsadíš ty?“ opáčil klidně Luboš.

„Hlavu tyrannosaura,“ nabídl Olda. „Jestli si na ni chvilku počkáš.“

„Dobře,“ řekl Luboš. „Můžeme se vsadit. Až ji přineseš...“

„Dobře, ještě lépe, výborně!“ ozvalo se ode dveří. „Můžeme se taky zúčastnit?“

Ani si nevšimli, že mezitím dorazila Édova parta.

„Chceš vsadit hlavu tyrannosaura?“ pitvořil se po Oldovi. „Opravdovou?“

Zřejmě se rozhodl Oldu zesměšnit, ale Olda se nedal.

„To se ví, že ne opravdovou! Jen obrázek!“ odvětil a obrátil se k Lubošovi.

„Podrž mi místo ve frontě, za chvíli ji máš,“ požádal ho, posadil se k nejbližšímu stolku a rozložil si na něm čtvrtku a pastelky. Od setkání s třídní je měl ve hmotové paměti, takže si je teď snadno vytvořil. Pustil se do kreslení a za chvilku měl obrázek hotový. Hlava tyrannosaura na něm cenila zuby opravdu hrozivě.

Vstal, vrátil se do fronty a podával výkres Lubošovi, ale otočil ho přitom tak, aby ho viděli i nejbližší čumilové.

„Páni!“ vydechla okouzleně Katka Váňová. „To je nádhera! Jako od Buriana!“

„Lepší!“ řekl sebevědomě Olda. „Burian nikdy žádného neviděl, já ano!“

„Ujde to,“ opáčil Luboš. Podle reakce okolostojících pochopil, že obrázek bude mít mezi spolužáky cenu a jeho majitel získá nemalý obdiv. „Jde o to, jestli tak snadno dokážeš ty své bláboly o sousedním vesmíru.“

„Bláboly?“ zamračil se Olda. „Žádný bláboly, pamatuj si to. Platí, že ten průšvih bereš na sebe?“

„No samo!“ ušklíbl se Luboš sebevědomě.

Vzápětí by to nejraději odvolal, ale bylo už pozdě.

Bílé plochy na bílé zdi si kromě Oldy nevšiml nikdo. Pak se ale zadní stěna školní jídelny propadla a kolo modravého ohně ohraničilo otvor do změti podivných zelených lián. Skoro současně se začal po jídelně šířit nesnesitelný zápach zkažených vajíček.

„Fůůůj!“ ozvalo se od nejbližších stolků.

„Který prase!“ ozval se dívčí hlásek.

„Kdo se tady...!“ přidal se kdosi třetí.

Někteří žáci se znechuceně zvedali od jídla, kdosi se slabším žaludkem tam začal dokonce zvracet. Sirovodík byl koncentrovanější, než aby za to někdo mohl, jak většinu žáků v první chvíli mylně napadlo.

V té chvíli ještě mohl Olda zabránit nejhoršímu, ale jak se kochal pohledem na zcela ohromeného Luboše, zapomněl bránu do sousedního vesmíru zavřít. Nevaroval ho ani blížící se zvuk tryskových motorů, ačkoliv jich bylo nějak podezřele mnoho.

Za liánami se náhle ostře zablesklo a ozvala se strašlivá rána.

Nečekaný náraz vzduchu hodil všemi stranou, převracel stolky i židle, vzduchem létaly příbory i talíře s jídlem. Z otvoru ve stěně vystřelily kotouče černého dýmu, ozval se třesk rozbíjeného nádobí a řinkot okenních skel. Olda bránu mezi vesmíry leknutím zrušil, ale bylo už pozdě. Jídelnu rázem naplnil černý dým, nepříjemný sirovodíkový zápach a zoufalý křik vyděšených dětí.

Vypukla strašlivá panika.


„Co se to tu děje?“ ozvalo se ode dveří.

Stál tam učitel Kružík, ale v tom dýmu ho poznali jen po hlasu.

Se zmizením brány se přestala katastrofa zvětšovat, ale dým zatím jídelnu zaplnil a nemizel. Všichni úporně kašlali, mimo sirovodíku byl ve vzduchu znát i ostře štiplavý zápach výbušniny. Stále se ozývaly zvuky kácejících se stolků a rozbíjeného porcelánu. Některé děti jen stály a vřískaly hrůzou, jiné se v panice tlačily ke dveřím.

„Hoří!“ vykřikl někdo.

„Nehoří! A všichni spořádaně ven!“ nařídil Kružík.

Byl to správný povel, ale měl přijít dřív, v této chvíli bylo bohužel pozdě. Žáci se začali do dveří tlačit jako povodeň, Kružíka vytlačili do chodby a dál na ulici. Valili se ven jako stádo ovcí, když do ohrady vběhne smečka vlků. V dýmové cloně se ozývaly bolestivé výkřiky, ale nikdo na ně nebral ohledy.

Až venku před budovou se všichni zastavovali a nakupili se v obloukovitém houfu před vchodem. Byl tu zmatek nad zmatek. Z vytlučených oken jídelny se valily kotouče černého dýmu a ze vchodu se stále hrnuli žáci a po nich i kuchařky. Do toho nějaké menší žačky křičely bolestí, Olda zahlédl jejich podivně zkroucené ruce a došlo mu, že to jsou zlomeniny. Průšvih očividně přesáhl všechny rozumné meze.

Odkudsi se vzal černý pes, Oldův Čertík. Jen Olda věděl, že to není náhoda. Sám si ho zavolal a Čert telepaticky pochopil, že je zle a musí spěchat.

„Ukaž mi ruku!“ vykřikl Olda na brečící prvňačku, která si levou rukou zoufale přidržovala zlomenou pravačku.

Srovnal jí ruku, až dívenka zavřeštěla bolestí, ale vzápětí udiveně zmlkla, neboť ji ruka náhle přestala bolet. Zato Olda se psem začali dýchat jako po výstupu na kopec.

„Ty sem pojď taky!“ zachytil Olda za ruku další poraněnou dívenku s krvavým šrámem přes obličej.

Potom zastavil zraněného kluka, ošetřil ho a už se sháněl po dalších.

„Oldo, dost! Já už nemůžu...“ vnímali všichni kolem čísi unavený povzdech.

„Nadýchni se pořádně!“ poručil Olda psovi, ale také to už nedokázal nasměrovat. „A pojď sem, musíme stát do kříže, nebo to nebude stačit!“

Pes lapal po dechu, ale ještě se soustředil. Někteří si všimli, jak se náhle zaleskl stříbrem, pak ale začal zase ztěžka oddychovat a lehl si břichem na kamenné dláždění.

Houkání sirén všechny ohlušilo. Hasiči vyskakovali z auta ještě než zastavilo, rozhrnuli dav školáků a hnali se s dupáním bot do jídelny, táhnouce za sebou rozvíjené plátěné hadice. Přijela i sanitka, vyskočil z ní lékař s ošetřovatelem.

„Je tady někdo zraněný?“ vykřikl do davu.

Dvě žačky k němu vedly třetí, podpíraly ji z obou stran. Olda se tam ihned vrhl také a psík po kratším váhání vstal a ploužil se za ním.

„Zavolej do nemocnice, máme tu jasnou frakturu předloktí,“ nařizoval lékař do okénka řidiči, když dívce ruku zběžně prohmatal. „A hoď mi dlahy!“

„Dovolíš?“ přitáhl mezitím Olda dívku k sobě.

V té chvíli bylo vidět, jak celý zesvětlel a pes u jeho nohou také.

„Za chvíli to bude v pořádku!“ utěšoval Olda dívku.

„Jitka má obličej plný krve!“ hlásil mezitím lékaři zrzavý žák, vlekoucí k sanitce mladší spolužačku.

„Ukaž!“ obrátil se k ní lékař a otřel dívence krev s čela tamponem.

„To je jen umazané, vůbec nic tam nemáš,“ řekl ulehčeně.

Pak se opět obrátil k dívence se zlomenou rukou. Zkoušel jí natáhnout ruku podél dlahy, ale pak se mu něco nezdálo a začal jí ruku prohmatávat.

„Kde je ta zlomenina?“ rozhlédl se kolem. „Kam, k čertu, utekla?“

„To jsem... snad... já...“, připomněla se mu dívka. „Nikdo jiný tu nebyl...“

„Bolí tě to?“ zeptal se jí suše.

„Přestalo, ale bolelo to!“ ujišťovala ho.

„To je nesmysl,“ zavrčel doktor. „Ta zlomenina byla naprosto jasná, ty to můžeš mít leda naštípnuté. Nevadí, pojď si sem sednout, uděláme ti v nemocnici snímek. Kde je ta zlomenina?“

„Nikdo jiný tu přece není,“ ujistily doktora její spolužačky, které ji prve přivedly.

Lékař udiveně kroutil hlavou, ale pak se začal shánět po dalších zraněných. Zdálo se ale, že se už nikomu nic víc nestalo. Mezitím k lékaři dorazil učitel Kružík a začal se ho ptát, jak to vypadá.

„To není možné,“ zavrtěl hlavou, když uslyšel, že zatím nebylo nic vážného. „Viděl jsem tu nejméně jednu žačku se zlomenou rukou.“

„Taky se mi to zdálo,“ přitakal mu doktor. „Ale zatím mám jen jednu naštípnutou ruku, pokud je vůbec naštípnutá. Bál jsem se, že to bude horší.“

„Kdyby se to odešlo bez zranění, tím lépe,“ opáčil Kružík. „Ale přiznám se, také tomu nevěřím, to by byl nemístný optimismus.“

„Co se tady vlastně dělo?“ zeptal se ho lékař.

„To ještě nikdo neví,“ pokrčil rameny učitel. „V jídelně něco explodovalo. Rána to byla pořádná a kouř tam byl také, to mohu potvrdit.“

Takového svědectví ani nebylo třeba, z oken se ještě kouřilo, i když slaběji. Vítr odnášel proužky dýmu za okolní domy.

„Počkat! Co ta holka s obličejem od krve? Jí samotné nic nebylo, ale někdo ji tam musel hrozně zakrvácet!“ vzpomněl si lékař.

Nikdo zraněný se ale nepřibližoval.

Z budovy vyšlo několik hasičů. Zamířili k policistům, kteří uklidňovali dav školní mládeže a už i náhodných okolojdoucích. Také učitel Kružík s lékařem zamířili tím směrem v očekávání, že se něco dozvědí.

„Kdeže to bylo?“ divil se policista. „Ve stropě? To snad nemyslíte vážně!“

„Co se děje?“ zeptal se ho Kružík a představil se jim jako službu konající učitel ze školní jídelny.

„Našli tam tohle,“ ukázal jim policista orvaný kus silného plechu velikosti sešitu.

„Co to je?“ zeptal se ho zdvořile Kružík.

„Kus pláště letecké bomby,“ odvětil policista. „Měl být zaseklý ve stropě. Nějak mi to ale nehraje. Bomba takové velikosti by jídelnu rozmetala. A navíc ani nevypadá jako od války. Skoro jakoby ji vyrobili nedávno. Ale... tohle je snad jasné každému...“

Otočil ten zubatý kus plechu na opačnou stranu.

Na železe barvy khaki s neuvěřitelně otrhanými okraji se skvěl jasně zřetelný černý nacistický hákový kříž.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: