Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Trest

V ředitelně byli kromě ředitelky Faustové a Oldy přítomni dva učitelé. Korunní svědek Kružík a Oldova třídní Hrdinová.

„Šest žáků se shodlo, že jsi to provedl ty,“ vyslýchala Oldu ředitelka. „Zapírání nemá smysl!“

„Já přece nezapírám,“ odvětil Olda. Stál tu se svěšenou hlavou a bylo mu jasné, že to dobře nedopadne. „Já jen, že to byla hrozně nešťastná souhra náhod.“

„Náhod!“ vybuchla ředitelka. „Náhoda, která způsobí škodu za sto tisíc korun, to už není žádná náhoda, ale trestuhodná nedbalost, pokud ne zlý úmysl!“

„Vždyť je to příšerně nepravděpodobné,“ trval na svém Olda. „Když zabodnete do glóbu náhodně špendlík, jaká je asi pravděpodobnost, že v tom místě budou v reálu padat bomby?“

„Na Zemi dost malá,“ řekl Kružík. „Ačkoliv ani na Zemi nebude úplně nulová.“

„No vidíte!“ vzhlédl na něho Olda. „Otevřel jsem bránu do sousedního vesmíru a zrovna tam padaly bomby. Jak jsem to měl vědět? Není to pech?“

„Bránu do vesmíru?“ udeřila na něho Faustová. „Čím jsi ji otevřel? To není žádná hračka pro děti, odevzdej mi to, bude to tak lepší.“

„Nemám co bych odevzdával,“ odvětil Olda.

„Sám jsi mi dnes ráno říkal, že máš něco od mimozemšťanů!“ přidala se proti němu třídní Hrdinová.

„Jo, mám,“ přikývl. „Ale nemám co odevzdávat. Já sám jsem tou bránou.“

„Legrácky tě přejdou,“ upozornila ho suše ředitelka. „Mluvíme s tebou vážně.“

„Nevěříte mi?“ podíval se na ni Olda divoce. „Tak si vezměte tenhle oheň!“

Ředitelka se na něho přísně podívala a chtěla ho pokárat, co si dovoluje, ale místo toho ztuhla překvapením. Olda před sebe natáhl ruku dlaní vzhůru a přímo z jeho holé dlaně šlehal jasně svítící plamen. Učitelé se k němu nevěřícně nahnuli, aby to viděli zblízka, ale neuměli si to vysvětlit. Olda přece nedržel v ruce kahan ani svíčku.

„Čím to děláš?“ zajímal se Kružík. „Jak to, že tě to nespálí?“

„Tam nic nehoří, jen to tak vypadá,“ vysvětloval rychle Olda. „Štěpím volnou energií molekulární kyslík na atomární a ten se exotermicky rekombinuje. Tím vzniká světlo, teplo a proudění vzduchu typické pro plamen. Vytváří se přitom navíc ozon, ale tak malé množství nebude zdraví škodlivé.“

„Jak to víš?“ zděsil se Kružík. Fyzika a chemie byly jeho obory, ale asi by ho tak jednoduché vysvětlení toho jevu nenapadlo.

„Co se přitom děje, vím už z dřívějška,“ vysvětloval Olda. „Doma jsem si přečetl nějaké učebnice fyziky a chemie po Jirkovi, z nich vím, jak se to všechno nazývá.“

Kružík jen údivem lapal po dechu.

„Dobře, to by snad bylo vysvětlení toho ohně,“ připustila ředitelka, také očividně vyvedená z míry. Ačkoliv to viděla pěkně zblízka na vlastní oči, nechápala to.

„Teď nám ještě vysvětli, čím to děláš?“ dodala.

„Mám snad v ruce kahan, nebo něco takového?“ vybuchl Olda. „Vy něco vidíte? Proč neuznáte, že mi to jde rovnou z ruky?“

„To přece... to přece není možné,“ vrtěla hlavou Faustová.

„Jistěže,“ přikývl Olda. „Není to možné. A Země je odjakživa placatá a předměty těžší než vzduch nelétají...“

„Prosím tě, zachovej trochu vážnosti,“ napomenul ho Kružík. „Nechceš nám snad tvrdit, že ten oheň, nebo ta iontová rekombinace, vzniká jen tak. Musí to mít příčinu, něco, co to vytváří! Nevzpomínám si, že bych o takovém jevu vůbec slyšel.“

„Copak to zapírám?“ opakoval Olda. „Ano, dělám to. Ale nepotřebuji k tomu ani stroj, ani přístroj, sám jsem tím přístrojem! Stejně je tomu s vesmírnou bránou. Já jsem ta brána! Umím jich vytvořit víc, jedna z nich vede rovnou do Pekla.“

„Náboženské věci laskavě vynech,“ napomenula ho přísně ředitelka.

„To není náboženství, ale věda,“ namítl Olda. „Pochopte, peklo není náboženský výmysl, ale reálný svět, soused naší Země. Jenže příšerně radioaktivní.“

„Jak to můžeš vědět?“ vyhrkl Kružík. „Měřil jsi to snad?“

„Vím to tak věrohodně, že o tom nepochybuji,“ odvětil Olda. „Měřil jste snad vy sám zakřivení Země? Nejspíš ne, ale věříte těm, kdo to změřili před vámi. Jestli máte ve škole nebo doma Geigerův přístroj, přineste si ho, na okamžik vám Gehennu otevřu, ale předem vás varuji, bezpečné to rozhodně není.“

„To snad nebude nutné,“ odvětila suše ředitelka. „Takže chceš tvrdit, že jsi ve školní jídelně otevřel bránu do jiného vesmíru a tam zrovna padaly bomby. Je to tak?“

„Ano, přesně tak to bylo,“ přikývl Olda.

„Jak nám potom vysvětlíš, že do jídelny vletěla střepina s hákovým křížem?“

„Jednoduše,“ opáčil Olda. „V sousedním světě jsem už byl vícekrát. Žijí tam tvorové podobní chobotnicím, naštěstí jsem se s nimi domluvil. Od nich vím, že s nimi od Druhé světové války válčí nějací Němci, zřejmě fašisti. Utekli tam před koncem války, dokonce tam snad ještě žije Hitler. Tak to přece bylo i ve zprávách, ne?“

„Věděl jsi tedy o tom, že tam občas padají bomby?“ zamračila se ředitelka.

„Na Zemi taky občas padají bomby,“ opakoval po ní. „To snad víme všichni, ale kdo se kvůli tomu bojí otevřít dveře? Zkrátka jsem nečekal, že se dvacítka německých bombardérů Junkers objeví zrovna tam, kde náhodou otevřu vesmírnou bránu. To už byla hodně smolná náhoda.“

„Jak víš, co to bylo za bombardéry?“ zamračila se ředitelka Faustová.

„Zeptal jsem se na to včera večer mimozemšťanů,“ podotkl klidně Olda.

„Ale o té válce jsi věděl a přesto jsi riskoval. A kromě toho, v jiném světě mohou být, co já vím, nebezpečné bakterie. Vlastně jsi riskoval i obrovskou epidemii, vždyť to mohla být celosvětová katastrofa!“

„Žádná epidemie nehrozila,“ opáčil. „Ty světy jsou prozkoumané už dávno přede mnou a nikdy se nic nestalo. Ostatně, ani nedávné návštěvy v Americe na Zem žádné mikroby nezavlekly. Tohle byla - prostě nešťastná náhoda.“

„Jenže ta náhoda ohrožovala mnoho tvých spolužáků,“ pokračovala ředitelka beze stopy slitování. „Údajně tam došlo i ke zraněním a škody jsou přes sto tisíc korun!“

„Největší škody nadělali úplně zbytečně hasiči,“ hájil se Olda. „Rozbili, co se dalo. Žádný oheň tam už nebyl. Kouř pocházel ze sousedního světa a když jsem bránu zavřel, přestalo to.“

„To nemohli vědět,“ zastala se jich ředitelka. „A jak to bylo s těmi zraněnými?“

„Já jsem je uzdravil,“ řekl Olda. „Jednu holku jsem vyškrábl doktorovi u sanitky, ani si toho nevšiml. Takže nakonec nikdo zraněný nebyl.“

„Jak - uzdravil?“ znejistěla opět ředitelka i oba zbývající učitelé.

„Mám od mimozemšťanů schopnost uzdravovat,“ řekl Olda tiše. „Použil jsem ji. Sám jsem se pak sotva držel na nohou a Čerta jsem musel domů odnést v náručí.“

„Počkej, co sem pleteš ještě psa?“ přerušila ho Hrdinová.

„Protože mi s uzdravováním pomáhal,“ odvětil Olda. „Má ten dar taky, jenže ho to vyčerpává víc. Nakonec jsme na tom byli nejhůř ze všech my dva.“

„Poslyš, tohle už je opravdu k neuvěření!“ vrtěla hlavou nevěřícně ředitelka.

„Pan učitel tam nějaké zraněné viděl,“ domáhal se Olda jeho svědectví. „Měl by mi to potvrdit. A že v nemocnici nezjistili ani odřeninu, to už snad taky víte.“

„Něco jsem tam viděl,“ připustil Kružík. „Ale mohl jsem se mýlit. Doktor Vaněk ze záchranné služby se také zmýlil, když nahlásil do nemocnice zlomeninu, která se pak vůbec neprokázala.“

„On tu zlomenou ruku vyšetřoval, když ještě zlomená byla,“ řekl Olda. „Pak jsem ji ale uzdravil a než dojeli do nemocnice, srostla tak dokonale, že to nepoznali ani rentgenem.“

„To snad ne,“ vrtěla hlavou Hrdinová. „Odborníci na rentgenu rozpoznají srostlou kost i po letech!“

„Já léčím lépe,“ ujistil ji Olda. „Na méně vyspělých světech tomu říkají zázrak.“

„To přeháníš,“ zamračila se ředitelka. „Zázraky sem netahej!“

„Já je ale dělám,“ podotkl Olda s jistotou. „Uzdravil jsem všechny, nikomu nezůstala ani jizvička. Zeptejte se kteréhokoliv doktora, jestli to není zázrak!“

„Tak proč jsi mi tvrdil, že chceš studovat medicínu?“ vyjela na něho Hrdinová.

„Protože dělám zázraky, ale nevím jak,“ opáčil Olda. „Určitě bych je dělal lépe, kdybych o tom věděl víc. Proto chci jít na tu lékařskou fakultu.“

„Dobře,“ přikývla ředitelka. „Takže připouštíš, že kromě škody vznikla i nějaká zranění. Zřejmě ses je snažil napravit, dejme tomu, že úspěšně. Bylo by sympatické, že ses snažil co nejvíc omezit následky. Ale ty škody nepopřeš.“

„Nepopírám,“ sklonil hlavu Olda. „Už jsem o tom mluvil doma. Naši to zaplatí, já za to taky něco slíznu. Přinejmenším mi prodají do bazaru počítač.“

„Považuješ to za spravedlivé?“ zeptala se ho ředitelka.

„Každá sranda něco stojí,“ přikývl Olda. „Tohle jsem nezvládl, trest musí být.“

„To tedy musí,“ povzdychla si ředitelka. „Víš, Oldřichu, i kdybys měl pravdu s tím uzdravováním a se zázraky, vzala bych ti to jako polehčující okolnost, ale vznikla tam příliš velká škoda na hloupou klukovinu. Zaplacení škod je samozřejmé, navíc dostaneš sníženou známku z chování. Je ti to jasné?“

„Trest musí být,“ sklopil hlavu ještě víc.

„A nepočítej s vyřízením žádosti ohledně vysoké školy,“ pokračovala ředitelka. „Třídní se dnes za tebe přimlouvala, ale sám musíš uznat, že jsi ji zklamal. Budeš dál chodit do školy, je ti to jasné?“

„Cože?“ vyhrkl a zvedl hlavu. „To snad nemyslíte vážně!“

„Myslím to zcela vážně,“ řekla ředitelka suše. „Na studium na vysoké škole pro tuto chvíli zapomeň. Možná máš nějaké výjimečné schopnosti, ale právě jsi prokázal, že ti chybí zodpovědnost. Ta je tam ale nutná.“

„To snad ne!“ vhrkly Oldovi do očí slzy. „Tresty beru, ale tohle... to je příliš! Proč mám dostat za jednu chybu dva tresty? To není spravedlivé!“

„Tady třídní ti připraví nějakou látku navíc, aby ses ve třídě nenudil a aby využila tvých mimořádných schopností. To je asi jediné, co pro tebe můžeme udělat.“

„To ale není spravedlivé!“ opakoval Olda se slzami v očích. „Uznávám, špatně jsem to odhadl, ale žádnou škodu bych nezpůsobil, kdyby tam nepadaly bomby. Ani ve snu by mě nenapadlo, že byste to spojovali s tím druhým.“

„Ono to ale spolu souvisí,“ řekla ředitelka. „Na vysokou školu mají chodit dospělí lidé, kteří už mají nějakou zodpovědnost. Ty jsi zatím dokázal pravý opak. Skončíme to. Dostaneš dvojku z chování a o případném dalším jednání můžeme uvažovat za rok, až dokážeš, že máš k odpovědnosti lepší přístup.“

„To teda bude mít u mě Hitler schované!“ zahrozil Olda. „Já ho snad budu muset vlastnoručně zabít, darebáka!“

Kdyby nebyla situace tak vážná, možná by se tomu všichni zasmáli.

Netušili, že by Olda tu vyhrůžku splnit mohl.

Kdyby ho někdo nepředešel...

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: