Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Další problémy

Jeden den mohl Olda považovat za úspěšný, další přesně naopak.

Učitel tělocviku Havránek zjistil, že Olda při jeho hodinách používá nepřirozené prostředky. Nemohl to přehlédnout, dvanáctiletý školák nepřekonává světové rekordy v kategorii mužů. Učitel proto Oldu diskvalifikoval, naměřené výsledky škrtl a napsal mu z tělocviku velkou pětku. Žákům tím trochu vyrazil dech.

„Podvodníky podporovat nebudu,“ prohlásil suše.

„Podvod by to byl, kdybych něco skrýval,“ hájil se Olda. „Já se s tím ale netajím. Prostě jsem takový. Nebudete mě asi moci klasifikovat.“

„Jak se tak koukám, ta dvojka z mravů bude spravedlivá, ale mohlo by to být ještě horší,“ řekl na to učitel. „Za drzost.“

„Drzost beru,“ blýskl očima Olda. „Ale podvod ne. Nic jsem netajil a netajím.“

Učitel na to reagoval předvedením vzpurného žáka do ředitelny, ale Olda trval na svém i před ředitelkou.

„Každý na škole ví, že tyhle schopnosti mám,“ opakoval. „Mám se přetvařovat? Mám jenom jako dělat, že běžím?“

„Čím víc budeš na sebe upozorňovat, tím hůř pro tebe,“ odvětila suše ředitelka.

„Včera jsem byl v jiné škole,“ odvětil jí strohým tónem. „Musím říci, že pro mě měli větší pochopení. I když to nebyli lidé.“

„Byl jsi zase někde v jiném světě?“ podívala se na něho ředitelka přísně. „Bránit ti v tom nebudu, ale uvidíme, jestli bude jejich vysvědčení platit i u nás.“

„Vysvědčení nerozhoduje,“ řekl Olda. „Rozhodují znalosti. A ty tam dostanu.“

„Bez slušného vysvědčení se ale na vysokou školu nedostaneš,“ upozornila ho.

„Jste si tím jistá?“ usmál se. „Jestli vystuduji v Aomuniaku, nebudu potřebovat ani Karlovu univerzitu!“

„Ještě jsem neslyšela o případu, že by někdo uznal diplom z mimozemské školy,“ trvala na svém ředitelka.

„Někdo s tím začít musí,“ odvětil Olda a obrátil se ke dveřím, právě totiž začalo zvonit na další hodinu. „Můžu už jít?“

„To je ale drzost!“ vybuchl učitel tělocviku.

„Nech ho, Josefe,“ zarazila ho ředitelka. „On mu spadne hřebínek!“

„Počkej!“ obrátila se pak k Oldovi. „Rozmysli si to! S vysvědčením, jaké můžeš při tomhle přístupu ke škole čekat, se nedostaneš ani do učení. A ty mimozemské školy, kdoví, co je to zač!“

„To uvidím brzy,“ odvětil Olda.


Další hodinu Olda zažil další nespravedlnost v podobě pětky z matematiky, když se odvážil oponovat učiteli matematiky Kružíkovi. Týkalo se to učitelova kategorického tvrzení, že nulou dělit nelze a basta.

„Nulou obvykle dělit nelze,“ snažil se hájit Olda. „Jsou ale případy, kdy je dělení nulou možné a dokonce reálné. Například na tom stojí a padá teorie antigravitace.“

„Žádná teorie antigravitace neexistuje!“ prohlásil stroze Kružík.

„To mi vážně připomíná Planetu opic,“ vybuchl Olda. „Letadla těžší než vzduch nelétají a antigravitace neexistuje. Já se tedy nevznáším, protože je to nesmysl!“

Vznesl se a zůstal viset těsně pod stropem. Třída se začala chichotat.

„Drzostí nikoho nepřesvědčíš,“ trval na svém Kružík. „Sedni si a neruš. Máš u mě pětku z matematiky za dělení nulou.“

Vytáhl svůj obávaný notes, nalistoval příslušnou stránku a zapsal Oldovi velkou pětku. Všichni zmlkli jako mávnutím proutku. Kružíkův notes nevěstil nic dobrého.

„Tak bude to?“ podíval se Kružík na Oldu. „Řekl jsem - sedni si a neruš!“

„Já přece sedím a neruším!“ opáčil jakoby udiveně Olda.

A skutečně, nohy měl zkřížené, takže seděl, ale hlavou dolů a nohama na stropě.

„Dolů!“ ukázal Kružík velitelsky. „A dosednout!“

Olda se posadil pohodlněji, ovšem na stropě, hlavou dolů. Třídou proběhla vlna tlumeného smíchu.

„Antigravitace je nesmysl,“ uvažoval nahlas a jedovatě Olda. „Takže se nemohu vznášet, položila by se nám pozemská věda! Upřímně se těším, až se položí. Popírat tak nesporná fakta nikdo dlouho nevydrží!“

„Řekl jsem - dolů!“ zvýšil hlas Kružík.

„A to je kam?“ zeptal se ho klidně Olda. „Pro mě je dolů tady na stropě, protože při tom nepatrném přebytku antigravitace se mi směr nahoru a dolů prohodil. Snažím se dokázat, že antigravitace je možná. Takže za jistých omezujících podmínek, například při konvergenci některých funkcí, je možné i to dělení nulou.“

„To bude další pětka!“ rozhodl Kružík.

Napsal Oldovi další pětku a vítězně se posadil. Šum ve třídě ale pokračoval. Olda měl zřetelně na své straně sympatie všech žáků.

„Díky Oldovi si budeme muset napsat kratší písemný test,“ prohlásil Kružík.

Očividně to směřovalo k tomu, aby Oldu zbavil sympatií třídy. Žáci nelibě nesou, když se kvůli někomu píše neoblíbená písemka a uplatňují jiné kolektivní tresty.

„Nejlépe o exotermické rekombinaci atomárního kyslíku,“ dodal Olda.

„O čem?“ zvýšil hlas Kružík.

„O exotermické rekombinaci atomárního kyslíku!“ opakoval Olda. „To je jen jiný název pro další neexistující jev. Hoří vám notes!“

A skutečně, stránky notesu položeného na učitelském stolku hořely plamenem. Ty navrchu se kroutily žárem, uhelnatěly a měnily se rychle v popel.

Kružík notes popadl a sklapl. Tím sice oheň udusil, ale několik stránek se rozlétlo po okolí v podobě jemného černého popela. I s oběma Oldovými pětkami.

„Co to bylo?“ podíval se Kružík nerozhodně na Oldu.

„Další případ dělení nulou, pane učiteli,“ odvětil suše Olda. „Molekulární kyslík se rezonančně štěpí na atomární a ten se za vzniku tepla rekombinuje. Ale protože je to jev založený na dělení nulou, tak vlastně neexistuje a vůbec nic se nestalo.“

„Že se nic nestalo?“ vybuchl Kružík. „To je přece poškozování školního majetku! A pokus o podvodné znehodnocení známek!“

A vyběhl celý rozlícený ze třídy.

Olda se otočil nohama dolů a vítězně zaplul do lavice, doprovázen obdivnými pohledy celé třídy. Takhle odvrátit hrozící písemku se ještě nikomu nepodařilo.

„Tý vole!“ vyjekl škodolibě Éda Sudek. „To si teda odskáčeš!“

„No a?“ opáčil Olda. „Za vědeckou pravdu se dřív upalovalo! To mi snad dneska nehrozí. Aspoň si to myslím.“

Samotnému mu ale bylo jasné, že zase přestřelil a že to bude mít pěkně zavařené. Znepřátelit si podstatnou část učitelského sboru, to nemohlo skončit dobře.

„Ty se ale vážně chováš jako sebevrah kamikaze!“ zpražila ho Jitka. „Mohlo by se ti stát, že tě vyloučí ze školy!“

„O to mi přece jde,“ odpálil ji suše Olda.

Třída se rozdělila na několik táborů, ale všechny Oldu z rozhovorů vynechávaly. Tentokrát při něm nestál ani Michal Langmajer.

„Tos přepísk, Oldříšku,“ řekl stručně. „Nikdo nepochybuje o tom, že máš pravdu, ale ani s jasnou pravdou nemůžeš jít proti matikáři!“

„Oldo, co blbneš?“ vrtěla nad ním hlavou i Máňa Hadrbolcová. „Opravdu chceš vyletět ze školy? Co budeš dělat?“

„Vážně si myslíš, že mě může někdo vyhodit?“ usmál se na ni Olda. „Z povinné školní docházky? To přece nejde!“

„Ale polepíš si to!“

„Mám to i tak polepený jako billboard!“ odsekl. „Říká se: Když praskla kráva, ať praskne i chalupa!“

V té chvíli se otevřely dveře a do třídy vešla třídní Hrdinová. Žáci se rozprchli na svá místa jako když střelíš do vrabců.

„Takže zase Olda!“ řekla Hrdinová, když se hluk utišil a umlklo i šoupání židlí.

Posadila se a vytáhla třídní knihu.

„Co nám to děláš, Oldřichu?“ ukázala na něho prstem.

„Hájil jsem vědeckou pravdu,“ odvětil oslovený nasupeně.

„Čím jsi zapálil ten notes?“ přešla Hrdinová do strohého výslechu.

„Dělením nulou, které neexistuje,“ opáčil Olda. „Totiž - při některých jevech se uplatňují i okrajové oblasti matematiky, například dělení nulou. Je na tom postavená teorie antigravitace, většina jevů v atomech a další.“

„A tys to nevydržel, co?“ odvětila s náznakem pohrdání. „Nemůžeš se trochu víc krotit? Musíš se pořád před třídou předvádět? Jak je to s tím dělením nulou?“

„Já přece nepopírám, že to většinou nejde,“ řekl Olda trochu zkroušeněji. „Jen ve speciálních případech konvergence funkcí, limitně se blížících nule. Mám to vykládat dál? Není to přece váš obor, ostatně, když to nechápe ani učitel matematiky...“

„On to nejspíš chápe, ale musí se držet osnov,“ opáčila Hrdinová klidně. „Je lépe učit, že dělit nulou nejde, než některým natvrdlým žákům vysvětlovat, kdy to jde a kdy ne. Měl bys aspoň uznat, že vysoká matematika není stravitelná pro všechny a většina ji prostě nepochopí. Ostatně - vezmi si kalkulačku a zadej dělení kteréhokoliv čísla nulou, co asi dostaneš?“

„To je právě případ, kdy to nejde,“ opáčil Olda. „Kalkulačky nejsou stavěné pro výpočty antigravitace. Řekl jsem, že to jde jen ve výjimečných případech, ale ty nejsou tak zanedbatelné, aby se dalo tvrdit, že to nejde nikdy. Paní učitelko, proč školní osnovy nepočítají s jedinci, kteří už jsou o hodně dál, než kam sahá probírané učivo? Jak je to vlastně s tím... individuálním přístupem?“

„Asi máš pravdu,“ usmála se trpce. „Osnovy s tebou nepočítají. S tím ale nehneš! Není možné sestavovat osnovy, aby pojaly i tak ojedinělé výjimky, jako jsi ty.“

„A co mám dělat, když jsou v osnovách vědecké nesmysly?“ zeptal se jedovatě. „Chápu, že dělení nulou je okrajová část matematiky, ostatně to tvrdím také. Ale nezdá se mi spravedlivé dostávat pětky za to, že vím víc, než osnovy požadují!“

„Je ti tak zatěžko naučit se látku přesně tak, jak je vyžadovaná?“ zeptala se ho.

„Zatěžko? Je mi proti srsti kázat vědecké bludy, když vím, jak je to doopravdy,“ řekl. „Proč mám papouškovat nesmysly? Copak je škola inkvizice?“

„Když jsem chodila do školy jako ty, kantoři nám ještě vykládali, že ptáci létají, protože si ohřívají vdechnutý vzduch. Na námitku, že to nejsou teplovzdušné balóny, k čemu by potom měli křídla, jsem jako ty slízla pětku z biologie. Pak jsem se to naučila přesně podle kantora, známku jsem si se skřípěním zubů opravila a dnes učím biologii už bez toho nesmyslu s teplým vzduchem. Tenkrát to ale jinak nešlo.“

„Galileo Galilei také řekl: A přece se točí!“ odsekl Olda.

„Měla bych ti argumentovat plejádou upálených vědců, po kterých dnes neštěkne ani pes, ale tím ti nezabráním nechat se upálit také,“ řekla. „Jak to bylo v tělocviku?“

„To bude těžké,“ vzdychl si Olda. „Kdykoliv se opravdu snažím, podvědomě při tom používám antigravitaci. To byste měla pochopit lépe než matiku, je to jako když si ptáci při běhu pomáhají křídly. Dělají to i nelétaví, jako pštros. Ani pštrosa nedonutíte nemávat křídly při běhu, ačkoliv ho jeho křidélka neunesou. I když mu křídla svážete, stejně jimi bude mávat, on to prostě jinak neumí! Já to už bez toho taky neumím, jenže Havránek to prohlašuje za důvod k diskvalifikaci. Co mám dělat? Úmyslně to flákat? To by byl přece podvod ještě větší! Je známka z tělocviku tak rozhodující?“

„Každá známka bude důležitá,“ opáčila Hrdinová. „Chceš jít na gymnázium a při velké konkurenci tě může špatné vysvědčení vyřadit. Bude to nespravedlivé, ale svět už je takový. Vysvědčení je zkrátka důležité a známky také.“

„To mám kvůli pitomým známkám podvádět?“ vybuchl Olda.

„Proč podvádět?“ namítla. „Že se něco naučíš tak, jak je to v učivu, i když to není podle nejnovějších poznatků? To snad není podvod, nanejvýš vědecký omyl.“

„Moje poznatky nejsou nejnovější,“ podotkl Olda. „Jsou starší než egyptské pyramidy! Andělé měli letadla na bázi antigravitace již v době, kdy na Zemi pračlověk mlátil pěstním klínem mamuty!“

„Jací andělé?“ pozastavila se nad tím. „Náboženské tmářství do školy netahej!“

„Tak jim třeba můžete říkat mimozemšťané,“ vrtěl hlavou. „Nebude to ale přesné, Ogdurové pocházejí ze Země jako my. Kdysi tady byli a lidé si je pamatují jako dobré bytosti, to snad ještě není náboženské tmářství!“

„Nebylo by, kdyby kolem toho nebyla spousta nesmyslů. Zázraky a tak...“

„Paní učitelko, chcete vidět zázrak?“ chytil se toho Olda.

„Nechci,“ odsekla. „Zázraky neexistují.“

„Zázraky neexistují,“ souhlasil Olda. „Souhlasím. Ale někdy to tak vypadá. Taky se říká, že je nemožné odlišit dostatečně vyspělou technologii od černé magie.“

„Ta nadsázka docela ujde,“ řekla. „Nebudeme se ale zabývat zázraky ani magií, máme za úkol vyřešit konflikty s učitelským sborem. Jak bys to chtěl řešit ty, Oldo?“

„Já?“ zarazil se. „Myslíte, jak bych to řešil, být učitelem?“

„Třeba,“ povzbudila ho.

„Já bych se zajímal o podstatu věci,“ řekl Olda. „Tělocvik má sloužit rozvoji těla. Když někdo kromě svalů ovládá antigravitaci, nemá cenu hodnotit ho tabulkami výkonů pro žáky bez této možnosti. A podvod to také není. U létajících tvorů je prostě jakékoliv hodnocení skoku dalekého nesmysl, nechápete to? Můžete hodnotit ve skoku orla? To je přece to samé!“

„Učitel ale hodnotit musí, to je jeho povinnost.“

„Jak hodnotí učitel tělocviku tělesně postižené?“ zeptal se Olda.

„Ti jsou výjimkou,“ ustoupila třídní. „To je ale státem uznaná výjimka.“

„Nemůže mě tedy uznat jako opačnou výjimku?“ nadhodil Olda.

„Ty bys chtěl jen samé výjimky,“ zamračila se.

„Copak nejsem výjimka?“ opáčil. „Žák, který skočí do dálky patnáct metrů, což je vysoce nad světovým rekordem dospělých atletů, je snad dost vzácná výjimka, ne? A to jsem ještě na konci pískoviště zabrzdil, kdyby bylo delší, doletěl bych ještě dál!“

„To už by ale nebyl skok daleký, nemyslíš?“

„Já to netvrdím,“ přikývl. „Splnil jsem jen příkaz skočit. Jako ostatní.“

„Já to ale vidím jako jasnou švejkovinu! Měl jsi skákat skutečně jako ostatní, bez nadlehčování antigravitací.“

„A vy si vážně myslíte, že to jde?“ opáčil Olda. „Pro mě je dnes jednodušší běhat bez dýchání než bez antigravitace.“

„Běhat bez dýchání snad nejde!“ zaváhala.

„Pro výjimky jako já to neplatí,“ odvětil. „Zkoušel jsem o prázdninách plavat pod vodou. Nejenže jsem asi překonal všechny světové rekordy, ale přeplavu bez dýchacího přístroje pod vodou stometrový rybník. Zkuste to někdy! Záleží na vás, jestli to chcete chápat jako zázrak, nebo jako úspěch mimozemské biotechnologie. Snažím se to brát vědecky, ale do současných nedokonalých tabulek se nevejdu, pochopte to aspoň vy!“

„Budeme mít s tebou asi potíže,“ přikývla. „Pozemskou matematiku neuznáváš, v tělocviku požaduješ výjimku. Co ještě?“

„Pozemská matematika dělení nulou uznává!“ odvětil Olda. „Je to v té hodně tlusté bichli matiky pro vysoké školy od Rektorysa, mají ji v knihovně. Jen se obávám, že ji umím nazpaměť jen já. A když se dají z hodnocení vynechat tělesně postižení, proč ne vylepšení? Možná za vámi přijde i pan Horák se stížností na užívání nadpřirozených sil ve výtvarné výchově, viděla jste sama, jak teď maluju. Mám to taky zapírat? Dalším problémem bude hudební výchova. Naučil jsem se zpívat andělsky. To není tmářství ani nadsázka, ale zpěv spojený s telepatií. Nebudu mít možná problémy v češtině, dějepisu, zeměpisu, zkrátka u věd spojených se Zemí. To umím tak jak to je, ale ujišťuji vás, že znám nazpaměť všechny učebnice do konce školní docházky a básničky klidně odříkám popředu i pozpátku. Zato budu mít problémy v biologii, mimozemšťané jsou podstatně dál a zkušenosti s mimozemským životem také nejsou k zahození.“

„No potěš pánbůh,“ podívala se na něho upřeně. „To se máme nač těšit, co?“

„Už jsem vám to přece vysvětloval,“ odvolával se Olda na předchozí jednání.

„Vysvětloval,“ přikývla. „Ale už víš, proč ti nemůžeme ve všem vyhovět. Budeš se muset přizpůsobit. Když nebudeš dělat potíže nám, nebudeme je dělat tobě. Pozor, to není slib, to je výstraha! Snaž se raději nepoužívat mimozemské schopnosti, byly by ti ve škole jen ke škodě. Pak máš naději, že se k tobě budeme chovat... jak si zasloužíš.“

„Zkrátka, vyčnívat se v Čechách nevyplácí,“ povzdychl si Olda.

„Můžeš to chápat i tak,“ blýskla po něm očima. „Své schopnosti si uplatňuj mimo školu, ale snaž se omezit je všude, kde mohou vzniknout škody. Divím se, že ti to tvoji rodiče trpí. Zaplatit škody v jídelně nemohlo být pro ně jednoduché.“

„Zaplatil jsem to všechno já,“ opáčil uraženě Olda.

„Kde bys na to vzal peníze?“ zeptala se ho přísně.

„Zázrakem, paní učitelko, zázrakem,“ odvětil klidně Olda. „S kamenem mudrců hiblagem je stvoření zlata hračkou. Ujišťuji vás, že to umím a že to jde.“

„Ty máš kámen mudrců? Neříkej!“

„Mám,“ trval na svém. „Je to mimozemská technologie, skutečná jako lednička. Vždycky to vycucne okolní volnou energii, kterou ale normální lidi nevnímají, takže to ani nechápou, ale Einstein by měl radost!“

„Jak myslíš,“ pokrčila rameny.

„Myslím to vážně,“ řekl uraženě. „To zlato bylo tak reálné, že nic nenamítali ani ve zlatnictví.“

„Tak to uzavřeme,“ rozhodla. „Když ti peníze nedělají problémy, nebude tě bolet, když se omluvíš Kružíkovi a zaplatíš mu zničený notes. Zkusím přemluvit kolegy, aby tvé schopnosti tolerovali, když už je nedokážeš potlačit. Nebudeš se ale při hodinách vznášet u stropu, nebudeš zapalovat předměty a rušit výklad. Soukromě můžeš donést Kružíkovi důkaz o dělení nulou, v uznávané vysokoškolské učebnici to jistě přijme. Ale ve škole budeš tvrdit, že nulou dělit nelze.“

„Není to vždycky pravda,“ neodpustil si Olda.

„To nerozhoduje,“ odvětila. „Osnovy tu odpověď vyžadují, budeš ji tedy dávat. Jistě uznáš, že to většinou pravda je.“

„Když já opravdu nechci lhát... nešlo by raději dohodnout, aby se mě na to Kružík už neptal? Nebudu ho nahlas opravovat, ale ke lhaní mě nenavádějte.“

„To by se tě za chvilku nesměl na nic zeptat nikdo. A dost dohadování, už jsme s tebou ztratili příliš mnoho času!“

Vstala, pokynula třídě a odešla.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: