Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Spojenec

Jak Olda správně čekal, průšvih se samozřejmě konal. A bylo jich hned několik.

První nastal doma. Matka nad oběma spráskla ruce, jen vstoupili do dveří.

„Co jste to vyváděli?“ vyjekla.

Oldovi nezbylo než přiznat barvu. Objevovali cizí světy a takhle to dopadlo.

„A co kdybyste se tam rozpustili úplně?“ vybuchla maminka. Potom, jak logicky uznal, začala brečet. Měla proč.

„Dopadlo to ještě dobře,“ utěšoval ji, ale to nestačilo.

„Dopadlo... to vidím sama!“ podívala se na něho utrápeně. „Vypadáš jako nějaký vetřelec z jiného světa. A podívej se na toho chudáka psa!“

Pes se třásl zimou, i když na něho hodila starou osušku. Psi naháči jsou na nahotu zvyklí od štěněte, Čert na to zvyklý nebyl a kožich mu očividně chyběl.

„Narazili jsme tam na něco, co se živí rohovinou a chlupy,“ začal mamce vědecky objasňovat Olda. „Čert přišel o drápy a chlupy, já o vlasy a o nehty.“

A ukázal mamce prsty, kde mu z nehtů zůstaly jen měkké plošky.

„A co kdyby vás to sežralo úplně?“ vybuchla.

„My ten svět příště vynecháme,“ ujišťoval ji Olda.

„Vynecháte? Vy v tom nerozumu chcete pokračovat? To tedy ne!“

„Pokračovat v tom nebudeme,“ upřesňoval to Olda. „Příjemnějších světů už jsme objevili dost, s nimi si nadlouho vystačíme.“

„Neměli byste chodit nikam,“ řekla maminka. „Říkáte příjemnější. Neznamená to jen, že je pořádně neznáte? Co ten výbuch ve školní jídelně? Netvrdil jsi mi, že je svět chobotnic v pohodě? A co se ukázalo? Kolik chybělo, aby v jídelně byli mrtví? Stačilo, aby ta střepina šla níž a vletěla do žáků, místo aby se zasekla do stropu. To bys chtěl?“

„My už si dáme pozor,“ sliboval marně Olda. Ani přivolaný tatínek nejevil snahu po pochopení a další výzkumy Oldovi kategoricky zakázal.

Další průšvih Oldu čekal večer v nemocnici. Jako holohlavý vzbudil nežádoucí pozdvižení. Sestřičky sice Oldovi opatrně dovolily potěšit obvyklé tři pacienty, ale pro jistotu zavolaly primáře, aby se na Oldu podíval.

„Oldíku, Oldíku, co to má znamenat?“ usmál se na něho Alexijev. „Že by ses zrovna ty přidal ke hnutí skinheads? To bych do tebe neřekl.“

„To byla jen menší nehoda,“ ujišťoval ho Olda.

Pak mu vyprávěl, jaké dobrodružství na neznámém světě dnes ráno zažili.

„Poslyš, Oldíku,“ zvážněl primář. „Pojď ke mně do pracovny!“

Olda sebou trochu trhl, ale primáři vyhověl. Čerta vzal s sebou, aby psa zbytečně nikdo z pacientů neokukoval.

„Víš, nechtěl bych tě moc znepokojovat, ale nemusí to být žádná legrace,“ začal primář, když byli spolu sami. „Nevíš, co tyhle neznámé světy udělají a především, co se na nich vyskytuje. Co kdyby tam bylo něco horšího?“

„Už jsme s Čertem doma slíbili, že toho necháme,“ ujišťoval ho rychle Olda.

„Bylo by to rozumné,“ pokračoval primář. „Mohli byste z takového světa přinést na Zem smrtelné bakterie a vyhubit tady všechno živé. Tobě nedošlo, že bys mohl zničit celý náš svět? To tě nenapadlo?“

„Takové bakterie jsou prý hlavně na venušských světech,“ ujistil ho rychle Olda. „Víme to od Ogdurů, ale tam my nechodíme.“

„Hlavně na venušských světech... to nevylučuje, že by nemohly být i na světech, kam chodíte. Bísíája byla lépe vybavená než vy a navíc byla opatrnější, kdežto ty děláš neuvěřitelné ztřeštěnosti.“

„Měli jsme se držet jen světů, které Ogdurové bakteriologicky prozkoumali,“ řekl Olda se sklopenou hlavou. „Narazili jsme ale na nepříjemný svět plný zemětřesení, proto jsme se uhnuli tam, kde to prozkoumané nebylo.“

„Oldo, Oldo!“ vzdychl si lékař s přísným pohledem. „Uznávám, jsi rozumnější, než se dá od dvanáctiletého kluka čekat, ale tohle rozhodně rozumné nebylo.“

„Kdyby tam bylo něco opravdu smrtícího, nevrátili bychom se,“ řekl Olda.

„Anebo ano. Víš snad, čemu se říká inkubační doba?“

„Vím,“ řekl Olda a leknutím jen naprázdno polkl. „Myslíte, že by se ty bakterie projevily, až by bylo pozdě?“

„Přesně to si myslím,“ přikývl primář. „Asi by bylo lepší vás teď oba zavřít na infekční oddělení do karantény, jestli se na vás něco dodatečně neprojeví. Kosmonauty po návratu z měsíce také drželi v karanténě, a to je měsíc považovaný za mrtvé těleso! Jen se obávám, že je na to pozdě. Kde všude jste se tady mezi lidmi toulali?“

„Nechci se vám plést do debaty,“ pomyslel si Čert, ale tak, že mu oba rozuměli. „Kdysi mi to andělský Přítel vysvětloval. Jedna funkce ohnivých jater xeri, co jsem od něho dostal a Olda je má ode mě, zajišťuje ochranu proti bakteriím. Vysvětloval mi je jako hodně malé blechy, ale xeri zažene blechy velké i malé a to jsem opravdu rád. Není to úplné, nechrání to před vším, ale... buď jsou bakterie tak žravé, aby z nás udělaly za chvíli kupičku hnoje, nebo je silnější xeri a spálí je. Přítel mi říkal, že s tím nemůžu mít ani bakterie, ani blechy. Nechci se hádat, ale kdyby ten žlutý prášek byly bakterie, jsou dávno spálené. Stačilo udělat na okamžik ohnivou stěnu a tu jsme dělali oba, když jsme se chtěli zbavit té vodní obludy. Takže už žádné bakterie nejsou.“

„A proč jsi mi to neřekl, když to víš?“ vybuchl Olda. „Proč jsi navrhoval, abych to spláchl? Vždyť to mohlo skončit... sám víš jak!“

„Neptal ses mě na to,“ odsekl psík. „Kdyby mě napadlo, že to jsou baktérie, hned by mě napadlo spálit je. Copak bakterie vypadají jako žlutý prášek? Proč neskákaly, aby bylo vidět, že to jsou blechy!“

Olda i primář si tedy mohli oddychnout, ale nic to neměnilo na faktu, že průzkum neznámých světů je na dva nezkušené průzkumníky přece jen příliš nebezpečný.

„Musíme otestovat aspoň pár vzorků,“ řekl primář tónem, nepřipouštějícím odpor.

Olda neprotestoval, zejména když odběr prováděl primář sám a omezil se na to, že ho tyčinkou s vatou trochu podrbal na hlavě a na rukou.

„Odnesu to do laboratoře,“ sliboval. „Neodkládal bych to ani o hodinu. Sám na ně dohlédnu, aby to neodložili na pondělí. Řeknu ti, jak to dopadne, jakmile se to dozvím. Ale upřímně, měl bys těch ztřeštěností nechat.“

„Asi toho necháme,“ sliboval Olda smířlivě. „Beztak jsme těch světů objevili víc, než se povedlo všem objevitelům za celou historii lidstva. Do každého jsme přitom jen nahlédli, při pořádném průzkumu by to byla zaručená fuška na pár desítek let.“

„Víš, Oldo, měl by ses víc věnovat léčení tady na Zemi,“ řekl primář vyčítavě.

„Copak se tomu nevěnujeme?“ pokrčil Olda rameny. „Vylučuje se to? Můžeme každý den vydat tři dávky vesmírné energie, na víc beztak nestačíme. A celý zbytek dne se můžeme toulat po okolních světech.“

„Ale když vydáte nějakou energii na ohnivou stěnu, musí vám chybět jinde, ne?“

„Nemusí,“ opáčil Olda. „Ohnivou stěnu dělá xeri, to je jiný orgán než idarchon. Ty dva jsou na sobě nezávislé. Idarchon sice dodává do xeri energii, ale dělá to jako vedlejší činnost, neunavuje se tím.“

„Dobrá, dejme tomu...“ zabručel primář. „V každém případě bych vám doporučil další výlety omezit, nebo rovnou zarazit. Uznej, že jste riskovali víc než bylo vhodné.“

Olda to uznal.

„Mám ještě na jednom světě něco rozdělaného, co bych nerad přerušil,“ svěřil se.

„Oldo, Oldo!“ vzdychl si Alexijev.

„Ten svět není daleko od Země, jen skrz jedinou měsíční bránu,“ rychle dodával Olda. „Říkám mu Zahrádka a zkouším tam pěstovat rostliny od chobotnic. Tvrdily, že jsou nám geneticky přizpůsobené a mohly by nám hodně pomoci.“

„A to říkáš jen tak? Geneticky modifikované rostliny jsou přece vážný problém,“ pokýval hlavou primář.

„Jen tak,“ přikývl Olda. „Jednak dělám pokusy na cizím světě, takže by se žádná z těch rostlin neměla dostat na Zem proti mé vůli. Za druhé nepochybuji o tom, že nás chobotnice znají, už mi to předvedly. Za třetí, léky z těch rostlin by mohly znamenat úžasný průlom do našich léčiv.“

„S léčivy by se mělo zacházet ještě opatrněji,“ připomněl Oldovi primář. „Nejsou to hračky pro děti. Měli by se tím zabývat odborníci.“

„Jistě,“ souhlasil Olda. „Sám bych se to testovat neodvážil. Na druhou stranu to může být něco, co za nějaké riziko stojí, nemyslíte? Chobotnice tvrdily, že nás účinky hodně překvapí.“

„Do testování léčiv by se měli zapojit profesionálové!“ zkoušel ho viklat.

„Ale ano,“ usmál se Olda. „Vždyť říkám, že bych to sám nestihal. Proto je dobře, když o tom budete vědět.“

„Jistě,“ souhlasil primář. „Ale měl bych o tom vědět předem, ne až ex post... tedy až když je to hotové. Nemyslíš? To už může být pozdě.“

„Vynasnažím se,“ sliboval Olda.

Tím to naštěstí v nemocnici skončilo. Nebo si to Olda myslel.

Pořád ho ale čekala další kola průšvihu...


„Pane primáři!“ osmělila se sestra Hedvika na chodbě zastavit doktora Alexijeva, když vycházel ze své kanceláře. „Co to vlastně bylo, s tím klukem?“

Alexijev se na ni podíval, ale když viděl, jak je vystrašená, zastavil se.

„Vás to zajímá, sestři?“

„Všechny nás to zajímá,“ ujistila ho.

„Tak všechny...“ zabručel si. „To se vlastně dalo čekat. Kdo je teď na sesterně?“

„Teď tam zrovna všechny budou,“ tvrdila Hedvika.

„A pozvete mě tam na malé vysvětlení?“

„No jistě, pane primáři!“

Obrátili se a zamířili na opačnou stranu chodby do sesterny. Hedvika popoběhla Alexijevovi otevřít dveře. Uvnitř právě probíhala živá debata, ale ihned umlkla, když ti dva vstoupili.

„Slyšel jsem, že vás zajímá Olda,“ začal bez velkých okolků Alexijev, sotva se jen tak opřel o stůl. „Mě naopak zajímá váš názor. Vadí vám na něm něco?“

„Vadí...?“ začala Hedvika. „To snad ani ne, ale co se s ním stalo? A ten jeho pes, taky teď vypadá nějak divně...“

„Abych pravdu řekl, taky mě to polekalo,“ přikývl Alexijev při pohledu na vážné tváře všech sestřiček. „Víte, Olda je hodně zvláštní fenomén...“

„Zvláštní, to tedy je,“ souhlasila sestřička Soňa. „Co to bylo za nápad, nechat ho tady provádět ty kejkle? Vždyť to vypadá, jako kdyby byl primářem on a ne vy!“

„Jo tak...“ usmál se Alexijev. „A vy si myslíte, že bych se ho měl obávat, že mi bude konkurovat?“

„Na to je to snad jen kluk,“ zamlouvala to rychle Soňa. „Ale obskakujeme ho tu všichni, i s tím jeho psem.“

„I s tím jeho psem,“ přikývl souhlasně Alexijev.

„Není to všechno trochu divný?“ zeptala se Soňa.

Alexijev si je všechny přeměřil pohledem.

„Je to divné,“ připustil. „Ale dnes se vůbec dějí divné věci. Naše civilizace se po tisíciletích konečně setkala ve vesmíru s jinými civilizacemi. Jistě také sledujete zprávy o Američanech, jak se nedávno dostali k jakýmsi inteligentním chobotnicím. Pak by vás nemělo překvapit, že Olda si s těmi mimozemskými chobotnicemi tyká.“

„A není to nebezpečné?“ vyjekla Soňa.

„Jisté riziko v tom bude,“ připustil Alexijev. „Olda měl zrovna na nějakém cizím světě nehodu. Ale upřímně řečeno, já mu zkoumání cizích světů jen závidím, taky jsem chtěl být v jeho věku kosmonautem a Oldovi se to prostě splnilo. Bylo by asi lepší, aby výzkumy vesmíru dělal tým vědeckých odborníků a ne malý kluk, jenže... a teď si zase dobře všimněte, jakou má ten kluk úroveň. Bláhově jsem si myslel, že je naše oddělení světová špička. A pak přijde malý kluk a předvádí něco, čemu se dá říkat zázrak, kdyby to nebyla nějaká biotechnologie, do které, přiznám se, nevidím. Jenže ten kluk do toho vidí a to mě deprimuje. Mám ale dojem, že máme všichni dvě cesty. Buď překonáme naši pýchu a naučíme se od něho, jak to vlastně dělá, nebo se od něho oddělíme čínskou zdí předsudků a skončíme přesně jako Číňané v devatenáctém století. Tak dlouho se nad barbary vyvyšovali a oddělovali se od nich, až je ti barbaři, mluvím tu o Angličanech, technicky převýšili a vojensky porazili.“

„Ale... neohrožuje ten kluk celou Zemi?“

„To nevím,“ přiznal Alexijev. „Jen doufám, že ne víc než Američané, kteří stejně jako on navštěvují ty inteligentní chobotnice.“

„Nemohli by z vesmíru přivézt na zem nějaké nemoci?“ zeptala se sestra Soňa.

„Mohli,“ přikývl Alexijev. „Námořníci Kryštofa Kolumba přivezli z Ameriky do Evropy syfilis. Není to zrovna příjemná nemoc, přesto si myslím, že objev Ameriky byl pro lidstvo přínosem.“

„Nehledě na to, že Olda spíš ty nemoci léčí,“ dodala sestra Hedvika.

„No právě!“ chytil se toho Alexijev. „Možná ten kluk zbytečně riskuje, ale to mu nebudu vyčítat, to k jeho věku patří. Čím dřív zmoudří, tím lépe pro něho i pro nás. Jak se říká, chybami se člověk učí, tedy... kromě pyrotechniků.“

„A nemělo by se na něho dohlédnout? Víme my vůbec, co tam všechno vyvádí za skopičiny?“ starala se Soňa.

„Dohlédnout?“ usmál se Alexijev trochu smutně. „Asi ano, jenže jak? Pochopil jsem, že se tam může odvážit jen člověk s jeho schopnostmi. Na některých světech prý najdete dravce podobné pravěkým obludám a já tomu věřím. Olda umí létat, ale člověk bez té schopnosti by tam byl strašně ohrožený.“

„Tak mu to zakažte!“ navrhovala sestra Soňa.

„To by také mohlo být poslední, co bych v jeho věci udělal,“ zamračil se doktor. „Každý kluk by na jeho místě takový zákaz pochopil jako křivdu a měl by opačný efekt. Asi si neumíte představit, co to s takovým klukem udělá.“

„Tak co s ním budete dělat?“ dorážela na doktora Soňa.

„Budu ho asi podporovat v léčení pacientů a opatrně mu rozmlouvat skopičiny, o kterých se dozvím. Zdá se mi, že na rozumné argumenty dá. Ale na našem oddělení budeme všichni tancovat podle něho. Je to zkrátka génius, nesaháme mu ani po kotníky. Přinejmenším dokud nás nenaučí, jak to dělá.“

„A co pak, až vás to naučí?“ zajímala se Hedvika.

„Budu s ním spolupracovat i pak,“ řekl Alexijev. „Naším společným zájmem je léčení pacientů a spolupráce je jediná možná varianta. Nic jiného ode mě nečekejte.“

„Máme ho tedy obskakovat i my?“ zeptala se opatrně Hedvika.

„Něco vám povím,“ ztišil Alexijev hlas do tajemného tónu. „Olda nejspíš dokáže své lékařské umění předávat i dalším lidem a nejspíš bez ohledu na současné vzdělání.“

„To jako... že by se to mohlo týkat i nás?“ dovtípila se jako první Hedvika.

„Správně!“ přikývl Alexijev. „A bylo by dobré, až začne rozumy rozdávat, stát ve frontě jako první. Rozumíte mi?“

„Myslíte si, že to dokáže?“

„Chystá se na to,“ ujistil ji doktor. „Víte, vypadá to šíleně, byl by to další zázrak. Jenže u Oldy se mi ani nechce pochybovat. On je totiž dělá.“

„Vy tomu taky říkáte zázraky?“ vyhrkla sestra Soňa. „Nedivím se pacientům, ale že na ně věříte i vy...“

„Zázraky říkám tomu, co normální člověk nedokáže,“ ujistil ji Alexijev. „Kdysi lidé považovali za zázraky i to, co je pro nás běžné. Penicilín, akupunkturu, operace, ale třeba i úplně všední elektřinu. Ve středověku to všechno byly zázraky.“

„Ano, dneska to jsou přece normální vědecké obory!“ namítala Hedvika.

„Co Olda předvádí, je pro jeho učitele normální a vědecké. Pro náš rozvojový svět to jsou zatím zázraky. Mimochodem, Olda není světec, aby je dělal na základě nějaké víry. Nezná ani zdaleka všechno a občas se mýlí.“

„No právě! Tak proč je kolem něho tolik cavyků?“ rýpla si sestra Soňa.

„Protože dělá zázraky se stejnou lehkostí, jako létá. Ostatně, není i to zázrak?“

„I když je to, jak říkáte, jen docela normální věda?“

„Pro něho ano. Pro nás ne.“


Další náznaky nepříjemností zažil Olda při venčení Čerta.

Maminka Čertovi ušila psí kabátek, aby mu nebyla zima. Léto už bylo pryč a holý psík se venku třásl zimou. Což neznamenalo, že by se vzdal venčení, to pes neodmítá ani na smrtelném... koberečku. Olda si také vzal čepici a vyrazili.

Hned za silnicí ale potkali Kateřinu Váňovou s jejím boxerem Rexem. Jakmile je Katka spatřila, začala se okamžitě smát.

„Co to má být?“ ukazovala na Čerta.

„Psí dečka,“ odvětil Čert důstojně. „To bys měla i při své inteligenci poznat!“

„Jéžiš,“ okamžitě zvážněla Katka. „Co to bylo? To mluvil ...pes?“

„Samozřejmě,“ odvětil vážně Čert. „Kdo jiný?“

„Oldo...“ zděšeně se podívala na kamaráda a úplně se zajíkla. „Co je to s tebou?“

Nejspíš byla tak zaujatá holým Čertem, že až teď, když hledala u Oldy vysvětlení psího mluvení, zpozorovala konečně, že není všechno v pořádku ani s ním.

„Měli jsme s Čertem nehodu,“ vysvětloval jí klidně Olda.

„Nehodu? Jakou nehodu?“

„Dostali jsme se do maléru,“ řekl Olda. „Neboj se, zarosteme rychle. Čert beztak touhle dobou mění srst za zimní, aspoň nemusíme pořád zametat psí chlupy.“

„Co jste to ale..?“ vyhrkla Katka.

„Byli jsme navštívit cizí svět,“ ujistil ji Olda. „Bylo to drsnější než jsme čekali. Spolklo mi to vlasy a Čertovi chlupy. Už jsi někdy viděla ruku bez nehtů? Podívej se!“

Natáhl k ní ruku, ale Katka před ním jen o krok ustoupila.

„Byli jste v cizím světě?“ dívala se na Oldu jako na dvouhlavé tele. „Ne že by se o tom ve škole nemluvilo, ale měla jsem to za kecy! Stejně jako že tvůj pes mluví.“

„Jak sama vidíš a slyšíš, úplné kecy to nebyly,“ ujistil ji Olda.

Také boxer Rex Čertovi uhnul s cesty, ačkoliv by dřív sebevědomě očekával, že mu naopak půjde s cesty Čert. Zřejmě na něho zapůsobil instinktivní strach z neznáma.

„Poslouchej, Oldo,“ nechtěla se Katka rozloučit, aniž by se dozvěděla víc. „Co je to za cizí světy, kam chodíte?“

„Víš...“ ošíval se Olda, „teorie paralelních vesmírů je příliš vysoká matematika, než abych ti to dokázal jen tak populárně vysvětlit. Souběžně s naší Zemí jsou v jiných dimenzích tisíce Zemí, o kterých dlouho nikdo nic nevěděl. Mezi sousedními vesmíry se dá otevřít brána a když to umíš, můžeš cizí světy navštívit. Je to tam podobné jako tady. Souběžné země jsou skoro stejně velké, obvykle mají dýchatelné ovzduší, slunce a někdy i měsíc a dá se na nich vydržet. Jsou tam oceány, jezera i řeky, zkrátka světy jako náš. Jen tam nemůžeš očekávat lidi, jako jsme my. Někde najdeš aspoň rozumné chobotnice, jinde ani ty ne.“

„A ty tam chodíš?“ pochopila.

„Jo,“ řekl Olda. „Umím otevřít bránu mezi sousedními vesmíry a občas se tam podívám. Už jsme jich s Čertem navštívili víc. S inteligentními chobotnicemi jsme se už dokonce skamarádili. Nejsou ale všechny světy příjemné, některé jsou trochu drsnější.“

„A co se vám tam vlastně stalo?“

„Snad to vidíš sama, ne?“ pokrčil rameny. „Než jsme se stačili polekat, spolykalo to na nás všechny vlasy, nehty, chlupy i drápy.“

„A kdybych tam byla s vámi, byla bych teď taky holohlavá?“

„V lepším případě, kdybys to přežila, nejspíš ano,“ potvrdil jí Olda.

„A v horším případě?“ zarazila se.

„V horším bys byla po smrti,“ řekl Olda nevzrušeně. „Mohla by ses tam rozpustit, nebo by tě spolkla žraločí velryba, co chtěla spolknout i mě.“

„Velryby člověka spolknout nemohou,“ opáčila rychle. „Hrdinová to říkala.“

„Tamta obluda byla větší než pozemské velryby,“ souhlasil Olda. „Ani nevím, jak byla dlouhá. Tlamu měla už sto metrů nad vodou a ocas pořád ve vodě. V těch světech žijí různá zvířata. Můžeme jim říkat jak chceme, někdy se zvířatům ze Země podobají, jindy ne. Potkali jsme tam třeba tyrannosaura. Asi to nebyl ten, co kdysi dávno chodil i po naší Zemi, ale když potkáš pět metrů vysokého ještěra, chodícího po zadních nohou a se zubatou tlamou, kam by se člověk vešel vcelku, nejspíš tě taky napadne nazývat ho tyrannosaurus.“

„To že jste tam potkali?“ dívala se na něho nevěřícně. „A ono vás to nesežralo?“

„Nesežralo, jsme přece tady,“ opáčil Olda. „Možná se po škole povídá, že umím létat. To taky není kec. Umíme to oba. Vzneseme se do výšky a potvory už nedoskočí.“

„Proč jste tedy... oba holohlaví?“

„Bylo to zkrátka nečekané a nezvládli jsme to,“ pousmál se trochu trpce. „Není to nic vážného, jen budeme nějakou dobu blbě vypadat.“

„Poslyš, Oldo,“ řekla Katka tišším hlasem, „Manča říkala, že hledáš někoho, kdo by šel s tebou...“

„Ani to není žádný kec,“ odvětil Olda. „Manča chtěla něco vědět a něco jsem jí předvedl. Ale po tomhle si asi dáme s objevováním nových světů pokoj.“

„Vy už tam nepůjdete?“

„Samozřejmě že půjdeme,“ opáčil Olda. „Narazili jsme na pár dost nepříjemných světů, ale objevili jsme už i několik příjemných a s těmi bychom si mohli vystačit.“

„Vážně jste objevili nějaké příjemné světy?“

„Dá se to tak říct,“ kývl. „Už jsme se domluvili i s rozumnými domorodci, i když to nejsou lidé. Není to všude o krk. Jen někde.“

„Manča ale říkala... že máte oba něco navíc...“ otřásla se Katka. „Že jste něco divného dostali od nějakých mimozemšťanů...“

„Říkala to správně,“ odvětil lakonicky Olda. „Máme něco od mimozemšťanů. Už to ale umím udělat taky.“

„Ty bys...“ zarazila se Katka a podívala se na Oldu dost vyděšeně.

„Jestli chceš, upravím tě taky,“ řekl klidně.

„No, víš... my už musíme s Rexem domů,“ zamlouvala to honem.

„Tak ahoj,“ zvedl ruku na pozdrav. „Kdyby sis to rozmyslela, přijď. Jistě víš, kde mě najdeš. Kdo se bojí, nesmí do lesa.“

„Jistě... jistě,“ otáčela se raději honem k domovu.

„Pojď, Čerte,“ obrátil se Olda. „Nebudeme si dělat iluze, že by Katka přišla.“

„Náhodou se vyptávala, jako kdyby měla chuť to zkusit,“ opáčil Čert.

„Prosím tě, podívej se, jak upaluje domů!“

„Upaluje,“ řekl Čert smutně. „Ta už nepřijde.“

„Musíme počkat, až trochu zarosteme,“ zhodnotil to Olda. „Takhle každého jen odstrašíme, to nemá smysl.“


V neděli večer volal Oldovi telefonem primář z Vinohrad. Oznámil mu, že všechny bakteriální testy byly negativní, ale dodal, že to příště nemusí dopadnout tak dobře.

Olda mu od srdce poděkoval. Ta oficiální zpráva byla pro něho důležitá, aby ho netrápilo nečisté svědomí. A taky možná horrorové sny.

Víkend skončil a Olda šel zase do školy. O jeho nehodě už vědělo pět - šest lidí. Katka a Ivan ho při víkendu zahlédli, jiní to věděli od nich. Ledovým klidem se musel obrnit vůči Édovi s Karlem, kteří se chopili vděčné příležitosti k pošklebkům. Vtipy o holých lebkách jen pršely a Oldovi nezbylo než je s klidem stoika ignorovat. Až po jednom (podle mínění Édy podařeném) vtipu se na posměváčka Karla obrátil:

„Poslyš, chceš se ke mně přidat? Můžeme začít hned a do zítřka budeš mít hlavu taky tak dohola jako já, chceš?“ navrhl mu.

„To bych se musel nejdřív nechat oholit!“ odsekl spatra Karel.

„Ale, ale, člověče!“ opáčil Olda. „Snad si nemyslíš, že pro to musíš něco udělat? Tohle je poctivá černá magie, žádný holicí strojek! Oholí ti nejen vlasy, ale i obočí, ani se nestačíš polekat!“

„Zkus na mě jen sáhnout!“ ohradil se prudce Karel. „A uvidíš!“

„Proč bych na tebe sahal? Jsem snad primitiv?“ opáčil Olda útrpně, vstal a natáhl proti Karlovi prsty. „Ani se tě nedotknu - a přece tě doma nepoznají! Děv gibdlunóč dretozi! Uvidíme zítra!“

Pak spustil ruce dolů a opět si pohodlně sedl.

„Hele, Oldo, co to bylo?“ vyjekl Michal Langmajer.

Černá magie!“ zahučel Olda temně. „Řekl si o to ale sám!“

Karel se ihned stáhl do své lavice a zaraženě odtud Oldu pozoroval. Éda se rychle usadil vedle něho a také už neřekl ani slovo.

„Jakápak černá magie?“ vrtěl hlavou Michal. „Žádná neexistuje!“

„Jak se to vezme,“ řekl Olda. „To zaklínadlo znám od mimozemských chobotnic z Aomuniaku, to je ta druhá Země. Jestli nefunguje, nic se nestane. Uvidíme zítra.“

„No jo... ale co když se mu vážně něco stane?“ obávala se Jitka Kučková. Od chvíle, kdy Oldovy čáry zažila na vlastní kůži, nebrala je na lehkou váhu.

„Tebe se to netýká,“ odpálil ji Olda.

„Týká, abys věděl,“ ohradila se zprudka. „Jestli tě necháme beztrestně škodit, bude to čím dál horší a nakonec...“

„Neslyšela jsi?“ přerušil ji Olda. „Černá magie neexistuje! Nech si to tady od Michala vysvětlit. Já to ostatně tvrdím taky.“

„Vždyť ji používáš!“ vybuchla. „Už jsem to zažila taky, neříkej, že to nic není!“

„Používám to jen když mě někdo vyprovokuje,“ opáčil Olda. „Ale ani pak to není čistá černá magie, jen obyčejná mimozemská technologie. Ovšem účinkuje!“

„Hele, nech toho,“ zkusila to Jitka s prosíkem. „Dyť ti nic neudělal!“

„Já jemu taky ne,“ podotkl Olda. „Co se má co do mě navážet?“

„Hele, Oldo,“ přidala se důrazně k Jitce Máňa Hadrbolcová. „Jedny uzdravuješ, jiným bys škodil? To přece nejde dohromady! Odvolej to!“

„Já mu přece neškodím,“ řekl Olda smířlivě. „Ale dobře, odvolávám to.“

S Máňou se hádat nechtěl a raději ustoupil, respekt si už získal i tak.

„Hele, Mančo, co to mělo být?“ obrátila se ale na spolužačku Jitka. „Kdo že koho uzdravuje?“

Olda zvedl útrpně oči ke stropu, ale Máňa už to nemohla vzít zpátky.

„Olda uzdravuje lidi,“ řekla odhodlaně s vědomím, že se tím může sama vystavit posměchu. „V nemocnici. Já to viděla. Doktoři tomu říkají zázraky!“

„Počkej, to snad ne!“ zarazil ji Michal. „Zázraky neexistují!“

„Neexistují,“ přikývla Marie. „Ale zázračné uzdravování ano. Olda to s tím svým psem provozuje už od prázdnin. Léčí i případy, které sami doktoři vzdávají!“

„To je snad nesmysl!“ oponoval jí Michal.

„Jaký nesmysl?“ odsekla Marie, rozzlobená, že jí nikdo nevěří. „Posílá na lidi nějakou kosmickou sílu. Jasně jsem to viděla aspoň třikrát! Vždycky se od toho rozsvítí a lidi se pak rychle uzdravují. I z nemocí, které sami doktoři považují za nevyléčitelné!“

„Prosím tě, jak by to dělal?“ neustupoval ani Michal.

„Hele, Míšo, ty jsi vážně neviděl Oldu tady ve třídě lítat?“ vyjela na něho Marie. „To bys musel bejt slepej, dyť to snad viděli všichni! I kdyby Kružík stokrát říkal, že to není možné! Olda má prostě schopnosti, jako nikdo jiný!“

„Například uzdravovat,“ ušklíbl se Éda.

„Nesměj se tomu, moulo... věřím, že by mohl i škodit. Jestli přijdete zítra do školy oba holohlaví, vůbec se tomu nebudu divit! A mezi námi, patřilo by vám to!“

Éda okamžitě zbledl a stáhl se.

„Tak můžeš někomu škodit, nebo ne?“ udeřila Jitka přímo na Oldu.

„To jsou dvě různé otázky,“ vykrucoval se Olda.

„Jaké dvě?“ opáčil Michal. „Já jsem slyšel jen jednu! Neumíš počítat?“

„Jsou to dvě otázky v jedné,“ trval na svém Olda. „První je, jestli bych dokázal fyzicky někomu ublížit. Na tuhle otázku je jasná odpověď: Ano! Zabiju holýma rukama i tyrannosaura! Nekecám, dva už jsem zabil. Druhá otázka je, jestli mám svědomí totéž udělat člověku. Odpověď je taky jasná: Ne. Leda kdyby nějaký grázl ohrožoval přede mnou jiné lidi na životě, ale to by byla obrana a to je něco jiného.“

„To je ovšem čistá teorie,“ ušklíbl se Éda.

„Všechno je čistá teorie,“ odvětil Olda. „Lítat neumím, zapalovat notesy na dálku taky ne, otevírat brány do jiných vesmírů jsem nikdy ani nezkoušel...“

„Počkej, ale vážně!“ zarazil ho Michal. „Kdybys opravdu uměl uzdravovat lidi, bylo by to něco úžasného a měl bys toho využít!“

„Olda to přece dělá,“ odvětila Marie. „Chodí uzdravovat lidi do nemocnice. Byla jsem tam s ním a všechno mu dosvědčím.“

„Co jsi tam s ním dělala?“ zamračil se Michal. „A proč si myslíš, že ho to naučili mimozemšťané?“

„Jen jsem to viděla,“ podotkla. „Uzdravoval on, s tím svým černým psem. Bylo to ale hodně tajemné a trochu děsivé. Je při tom takové nepozemské světlo, pes byl celý jako stříbrný... ale co je nejhorší, doktoři to vůbec neznají... ale uznali mu to.“

Další dohadování přerušil zvonek a všichni se rozprchli do lavic.


Třídní Hrdinová vešla těsně po zazvonění a jen se rozhlédla po třídě, už věděla, že něco nehraje.

„Ale, ale! Zase Olda!“ zahrál jí kolem rtů úsměv. „Copak je to za překvapení?“

Třída byla zticha.

„Na otázku se snad sluší odpovědět,“ přešla Hrdinová do přísnějšího tónu.

„To bylo na mě?“ ujišťoval se honem Olda.

„Na koho jiného?“ opáčila třídní. „Copak jsi to zase prováděl?“

„Menší nehoda,“ přiznal Olda. „Ve druhém paralelním vesmíru za Zahrádkou, je to buď třetí svět od Země přes měsíční brány, nebo pátý přes zemské.“

„A co ti tak krásně oholilo hlavu? Poslyš, Oldo, kdyby to bylo záření, nebyly by s tím žerty!“ řekla už docela vážně.

„Záření to nebylo,“ řekl rychle Olda. „Jen hodně agresivní bakterie. Byl jsem už v nemocnici a zdá se, že to není tak nebezpečné, jak to vypadalo.“

„Aha. Tak ono to vypadalo ještě nebezpečněji?“

„Primář Alexijev mě chtěl nejprve dát zavřít na infekční, ale vyřeší to i bez toho.“

„Na infekční? Měl snad podezření, že jsi nemocný?“

„To ne, ale první kosmonauty po návratu z měsíce taky drželi v karanténě, než na beton zjistili, že tam žádné bakterie nejsou.“

„Tebe ale nikdo v karanténě nedržel, ne?“

„Ne, ale pro jistotu si ode mě pár vzorků vzali. Všechny byly negativní.“

„Aspoň někdo měl rozum,“ oddychla si třídní. „Ale jistě je to znepokojilo. Oldíku, Oldíku, všem jenom přiděláváš práci!“

Olda sklopil hlavu. Na těch výtkách cosi bylo, i když se zatím nic zlého nestalo.

Hrdinová se s tím naštěstí spokojila, nechala Oldu Oldou, kývla, aby se posadil a začala normální hodinu. Tím to pro ni zřejmě skončilo.

Odpoledne ale na konci poslední hodiny vyvolal Oldu školní rozhlas do ředitelny a tam výslech pokračoval.

„Dohodli jsme se snad, že nebudeš v těch nebezpečných pokusech pokračovat,“ udeřila na Oldu ředitelka Faustová.

„Dohodli jsme se, že nebudu nikoho ohrožovat,“ opravil ji drze Olda. „Nikoho neohrožuji. Leda sebe a svého psa, ale ten chodí se mnou dobrovolně a neprotestuje.“

„Dobrovolně? Pes?“ podívala se na něho ředitelka přísně.

„Čert má větší inteligenci, než je u psů běžné,“ trval na svém Olda. „Umí mluvit a můžete si ho vyzkoušet z kuželoseček, tam ještě jeho znalosti sahají.“

„Psa ponecháme stranou,“ řekla přísně ředitelka, aby zakryla údiv. „Přinejmenším riskuješ svůj život, ale i to je nepřípustné, nechápeš to?“

„Riskuji méně než při přecházení ulice,“ odvětil Olda. „Podle statistik zemřelo na ulicích vloni podstatně víc dětí než v cizích vesmírech, takže ulice je nebezpečnější.“

Ředitelka při těch slovech opět zalapala po dechu. Co na tohle mohla odpovědět?

„Slyšela jsem něco o bakteriích,“ pokračovala, když se vzpamatovala. „Nemohly by být nebezpečné ostatním lidem?“

„Mohly,“ souhlasil Olda. „Ovšem jen za předpokladu, že by se dostaly na Zem.“

„No právě! A co kdybys je sem zavlekl právě ty?“

„To mohu vyloučit,“ opáčil klidně Olda. „Kdyby byly bakterie tak agresivní, aby mě vážně ohrozily, udělaly by ze mě hromádku rosolu, ale nevrátil bych se a na Zem by se nedostaly. Ve všech ostatních případech mám schopnost bakterie sežehnout dřív než se vrátím. Je to dokonalejší než karanténa při návratu prvních kosmonautů z měsíce.“

„Obdivuji tvou jistotu, se kterou se srovnáváš s týmem dospělých odborníků, na všechno připravených,“ podívala se na něho přes brýle.

„Dík za obdiv,“ opáčil Olda drze. „Uvažte, že mám mimozemské prostředky. Co řeknete na to, že prokazatelně uzdravuji cukrovku? Za normálních okolností je to na celém světě uznávaná nevyléčitelná nemoc. Týmy dospělých odborníků jsou z ní vedle jak ta jedle. Já ji vyléčím během dvou dnů. Mám to prokázané.“

Pravda, Olda v téhle diskusi použil skutečně neobvykle velký kalibr.

„Léčíš cukrovku?“ zarazila se ještě víc. „To myslíš vážně?“

„Dva případy mám potvrzené, tři ne. Ale jen proto, že se mi to neodvážili přičíst, takže to zbaběle prohlásili za zázračné spontánní vyléčení. U cukrovky!“

„Poslyš, tohle je trochu silné vychloubání, nemyslíš?“ vzpamatovala se konečně.

„Máte někoho známého s cukrovkou?“ pokračoval klidně Olda. „Nechte mě to na něm vyzkoušet a pak se můžeme dohadovat, jestli to bylo plané vychloubání!“

„Testovat na někom neověřené preparáty je nepřípustné,“ namítla rychle.

„Nepoužívám žádné preparáty,“ odrazil ji Olda. „Jen kosmickou sílu. Budu stát se psem metr od něho. Nikoho se nedotknu, nikomu nebudu nutit žádný lék.“

„Známého s cukrovkou náhodou mám,“ opáčila klidně Faustová. „Víš co? Dám ti šanci na malý pokus. Když se ti povede, omluvím se ti ve školním rozhlase. Zato když se ti to nepovede, napíšeš tisíckrát větu Nemám se nemístně vychloubat zázraky. Něco za něco. Co ty na to?“

„Omluva ve školním rozhlase nic neznamená,“ zavrtěl po krátkém váhání hlavou Olda. „Tu neberu. Co ale takhle smazat tu dvojku z chování?“

„Tomu ale říkám drzost!“ opáčila ředitelka uznale. „Ačkoliv bych to mohla ocenit i jako odvahu. Dobře, zvedneme sázky. Když se ti to nepovede, nenapíšeš to tisíckrát, ale pět tisíckrát. A hezky rukou, rozumíš? Nemysli si, že ti to uznám, když to napíšeš počítačem! To by bylo moc jednoduché. Krasopisné napsání jedné věty může trvat pět vteřin, takže to bude trest... na osm hodin perné práce. Bereš?“

„Necelých sedm hodin,“ opovážil se ji opravit Olda.

„Počítám, že to nikdo na světě nedokáže bez únavy a ta by to pořádně zpomalila,“ řekla tvrdošíjně ředitelka. „Nepochybuj o tom, že to bude trest víc než dostatečný!“

„Já to za těch podmínek beru,“ řekl Olda pevně.

„Uvidíme, až to napíšeš,“ řekla ředitelka. „Třeba pak budeš mluvit jinak.“

„Nic psát nebudu, paní ředitelko,“ řekl Olda tiše. „Já tu sázku vyhraju!“

„Uvidíme!“ odpálila ho. „A nechci už slyšet o žádném cestování po vesmírech, i kdyby bylo reálné jako kdysi gymnázium!“

„Mohu vám slíbit, že přestanu dýchat,“ řekl Olda. „Ale ne tohle.“

„Musíš pořád provokovat?“ podívala se na něho hodně přísně.

„To není provokace, to je upřímnost,“ řekl.

„Budiž, ale dost drzá,“ ujistila ho.

Olda si řekl svoje a teď už jen mlčel.


Výslech v ředitelně zdržel Oldu tak, že všichni spolužáci dávno zmizeli. Olda se přezul, vzal si kabát, který v šatně osaměle visel, hodil si tašku na záda a vyrazil domů.

Před školou se k němu ale znenadání přitočila Máňa Hadrbolcová. Čekala ho za sloupem před vchodem školy.

„Hele, Oldo, to je dost, že jdeš. Co bylo v ředitelně?“ oslovila ho zvědavě.

„Teda, ty jsi ale zvědavá!“ opáčil. „Kvůli tomu čekáš tady v té zimě?“

„Mě to vlastně ani moc nezajímá,“ otočila hlavu stranou od Oldy. „Já jsem ti jen chtěla něco říct.“

„Když už jsi na mě kvůli tomu čekala, co to bude?“ zeptal se Olda.

„Já jen, že jsem nikoho jiného do tvé party sebevrahů nesehnala,“ řekla.

„A s tímhle jsi na mě čekala?“ řekl Olda útrpně. „To snad mohlo počkat, ne?“

„Nemohlo,“ řekla rychle. „Povídám, nesehnala jsem nikoho jiného. Jen sebe.“

Olda zůstal překvapením stát jako přimrazený.

„Hele, to myslíš vážně?“ podíval se na Marii udiveně.

„Vážně,“ opakovala. Také se zastavila a dívala se na něho vyzývavě. „Řekl jsi, že bereš každého. Už to vypadalo slibně, ale po dnešku všichni ztratili zájem.“

„Ty ne?“ nechtěl tomu pořád uvěřit.

„Já ne,“ přisvědčila. „Akorát se mnou nepočítej ve všech pitomostech. Výpravy za všežravými bakteriemi ani mezi tyrannosaury mě nelákají. Ale mohla bych být dobrá v nemocnici, jestli o mě ještě stojíš!“

„Říkal jsem ti ale, že to není jednoduché,“ opakoval své varování.

„To už vím,“ pohodila hlavou. „Všechno jsem si v hlavě přebrala aspoň stokrát. Jestli je pravda, že dokážeš dělat ty úpravy, co jsi o nich mluvil, já je beru. Jistě chápeš, že takové rozhodnutí není snadné, tak to ber taky, než si to rozmyslím.“

„Dokážu to dnes lépe než tenkrát,“ řekl tiše. „Ale potřebuji týden na přípravu. To není výmluva, ale nutnost. Ten týden máš na rozmyšlenou. Doufám, že necouvneš.“

„Proč týden?“ zarazila se trochu.

„To je prostě nutnost,“ opakoval. „Technicky se to nedá zvládnout dřív. Musím si na to něco připravit a potrvá to zhruba týden.“

„Ale... dokážeš to udělat, že ano?“ ujišťovala se raději. „Nevymlouváš se?“

„Umím to lépe než dřív,“ ujistil ji. „Dobře, pojď! Za chvíli nám jede autobus.“

„Kam jedem?“ zeptala se. „Do Vinohradské nemocnice na popáleniny?“

Beze slov se usmál, přikývl, otočil se a vykročil. Nedala se pobízet a šla vedle něho. Šli tak mlčky až na roh ulice.

„Hele, Oldo,“ začala nesměle, „to se ani nedivíš?“

„Divím,“ přikývl. „Ale nedávám to na sobě znát. Pravda, viděla jsi toho víc než ostatní. Ale nečekal jsem, že zrovna ty...“

„Když mi bylo líto těch nemocných,“ vysvětlovala rychle. „Abys věděl, byla jsem se na tebe ve Vinohradech přeptat a primář Alexijev mi o tobě uspořádal přednášku. Tvrdil mi ale, že to budeš moci dělat naplno nejdřív až ti bude osmnáct let!“

„Tak mi to doporučila i chobotnice Aiwuy z paralelní Země,“ řekl Olda. „Jenže já jsem se naučil riskovat. Nemluvím teď o průzkumu cizích světů. Bísíája, ta andělka, co mi dala idarchon a s ním sílu uzdravovat lidi, si se mnou troufla dávat vesmírnou sílu jednou denně. I to by možná stačilo, ale já to zkusil častěji. Pět dávek za den je ale příliš velká zátěž pro Čerta, nakonec jsme se ustálili na třech, výjimečně čtyřech. Je to pořád třikrát víc, než si troufla andělka. A právě tak jsem ochotný riskovat i s tebou.“

„Primář Alexijev mi ale řekl, že to může být riziko,“ odvážila se mu připomenout.

„Primář Alexijev neví oč jde,“ řekl Olda a vážně se na ni podíval. „Budeš to vědět dříve než on, ale musím tě ujistit, dokážu to.“

Na autobusové zastávce na ně čekal podivný, úplně holý psík, oblečený do psího kabátku. Marie se otřásla. Olda se s tím psem musel telepaticky domluvit, zatímco se nahlas bavil s ní. Neřekla ale nic. Nastoupili, našli si volná místa vedle sebe, posadili se a Čert se jim natáhl pod nohy. Chvíli jeli mlčky, ale pak to nevydržela.

„Poslyš, co vlastně dokážeš někomu dát?“ zeptala se ho tak potichu, jak to bylo možné v hluku uvnitř autobusu. „Říkal jsi, že telepatii dát neumíš...“

„To jsem dřív opravdu neuměl,“ přikývl. „Teď už to umím. Dostaneš ji taky, je to velice šikovný způsob dorozumívání, tisíckrát lepší než mobil.“

„Říkal jsi ale, že se to musí dávat někam do hlavy...?“

„Předtím jsem to neuměl,“ ujistil ji. „Naučily mě to nedávno chobotnice.“

„Tys byl u nich?“ zeptala se celkem zbytečně.

„Taky se s nimi můžeš skamarádit,“ navrhl jí bezelstně.

Dojeli k nemocnici. Oldu už tam sestřičky čekaly a hned ho vedly dál.

„Dvě kakaa, koblihy a gulášek!“ hlásila jedna vesele kamsi do chodby.

Marie vstoupila do pokoje hned za Oldou, zatímco Čert se protlačil dopředu. Na tomhle pokoji byli jen těžší pacienti, proto si jich nikdo ani nevšiml.

Olda s Čertem už to brali rutinně. Nechali si ukázat, kdo jejich pomoc potřebuje nejvíce, rozestavili se, rozdali tři porce volné energie a stejně tiše pokoj opustili. Čert se hned hrnul na sesternu k misce a než tam došli, už si pomlaskával.

„Tady máte vy dva,“ zvala je sestřička ke stolku.

„Já jsem tu jen do počtu,“ odvážila se slabě protestovat Marie.

„To nevadí,“ ujišťovala ji sestřička. „Pro jedno kakao se nemocnice nepoloží.“

„Jak to ale účtujete?“ namítala praktická Marie.

„Tím se nezatěžujte,“ mávla rukou sestřička. „Olda dělá zázraky a my abychom pro něho neměli ani kakao? To by tak hrálo!“

Vypili tedy kakao, snědli koblihy a zvedli se k odchodu. Na Čerta čekat nemuseli, měl v sobě gulášek dřív než oni kakao.

„Zítra ještě na JIPce, ale pak by to chtělo podívat se na pana Mokráčka, nějak mu to zhnisalo,“ referovala Oldovi starší sestra. „Nejspíš si to ve spaní rozškrábal.“

„A máte se stavit u primáře,“ dodala mladší Hedvika.

Cestu k primáři znali, brzy zaklepali na dveře a vzápětí seděli oba v pohodlných kožených křeslech.


„Zdá se, že tvoje dobrodružství není takový průšvih,“ přivítal se primář s Oldou. „Všechno negativní, nic nenašli. Podezírali mě, že jsem jim dal sterilní zkumavky.“

„Za to může xeri,“ uvažoval Olda. „Když si poradilo s mimozemskými formami života, naše pozemské bakterie mu neodolají. Dalo by se možná využít i ke sterilizaci.“

„Mohlo by to tak být,“ souhlasil primář. „A co naše Maruška? Přišla ses podívat, jak to Olda dělá? Pomáhat nemocným není špatné.“

Marie trochu zrudla, ale neřekla nic.

„Přišla jako jediná ze spolužáků,“ ujistil primáře Olda. „Ostatní to nezajímá.“

„Upřímně řečeno, nedivím se jim,“ pokýval hlavou primář. „Tady jsme narazili na Tajemno v krystalicky čisté podobě. Neumíme si vysvětlit, jak to Olda provádí, jeho kosmická energie odolává všem dostupným přístrojům a pokusům o detekování.“

„Ono se časem něco najde,“ mávl rukou Olda.

„Budeme muset něco udělat se školou,“ přešel hned primář na jiné téma. „Taky si myslím, že zbytečně ztrácíš čas ve škole, kterou nepotřebuješ. Zkusil bych si o tom pohovořit na lékařské fakultě, mám tam známé a spolužáky, aby něco vymysleli.“

„Žádnou protekci nechci!“ namítl Olda nesměle.

„Protekce by byla, kdybych ti pomáhal obcházet neznalosti,“ řekl primář. „To ale dělat nebudu. Když ti pomohu obejít naši pověstnou byrokracii, abys sám prokázal, co v tobě je, nebude to nic zavrženíhodného. Nechci přece, aby ti prominuli nic jiného než věk, který neodpovídá současným běžným zkušenostem. Snad tě tam vezmou.“

„Ty chceš jít přece jen na lékařskou fakultu?“ podívala se na Oldu udiveně Marie.

„Proč ne?“ odvětil primář. „Je to neobvyklý případ, ale co je u Oldy obvyklého? Znalosti má, to mohu potvrdit. Asi bude potřebovat nějaké konzultace, pár praktických cvičení, i když některé může podle mého mínění vynechat. Například z anatomie může dělat rovnou závěrečné zkoušky...“

„Kde ses to ale naučil?“ vyjela si udiveně na Oldu.

„Něco od andělky, něco od chobotnic,“ odvětil stručně Olda. „Něco zkoumáním sama sebe, víš přece, že se umím dělat průhledným. Jiní by za do asi dali všechno.“

„Kdybyste se náhodou chtěla dát na medicínu, mladá slečno,“ usmál se primář, „radil bych vám držet se Oldy a občas si dát od něho něco předvést. Jeho prostředky jsou, jak bych to řekl, názorné jako nic jiného. To mohu zodpovědně posoudit.“

„Škola bude proti,“ povzdychl si Olda. „Ředitelka Faustová řekla, že na studium nemám dost zodpovědnosti.“

„A máš?“ usmál se trochu primář. „Jistěže ne! Podnikáš nezodpovědné výlety po kdejakých vesmírech a můžeš mluvit o štěstí, že jsi přišel jen o vlasy. Učitelé ale dělají chybu, když čekají od dvanáctiletého kluka životní rozhled dospělého. Zkušenosti musí nasbírat každý sám a teprve pak se dá uvažovat o zodpovědnosti. Potřebuješ k tomu čas. Ten ničím nenahradíš, i když jsi vyvedl dost průšvihů, aby ses z některých poučil.“

„Vy to berete úplně jinak,“ řekla udiveně Marie.

„Jinak než kdo?“ opáčil primář. „Jinak než učitelé? Ti mají jedinou starost, jak do hlav žáčků nabouchat co nejvíc vědomostí. Smutné je, že u Oldy ani nepoznali, jak jsou zbyteční. Já se v nemocnici setkávám s něčím jiným, u nás se objevují celé životní romány. Smím tedy mít na život jiný pohled, nebo ne?“

„Asi ano,“ přikývl Olda. „Kdybyste si promluvil s Faustkou, třeba by otočila!“

„Nejprve se podívám na fakultu, ostatní až podle toho,“ usmál se primář. „Dobře, jsme domluvení, takže ahoj zítra!“

Zvedli se a vyšli ven. Čert pečlivě vylízával misku od guláše a Olda se na něho zadíval s podezřením, že mu přející sestřičky přidaly ještě jednu porci, ale pak nad tím pokrčil rameny. Za chvíli spolu jeli mlčky autobusem domů.

„Poslouchej, Mančo,“ řekl Olda, když už viděli zastávku, kde měli vystupovat. „Já tedy začnu, doufám, že nebudeš litovat. Když se to povede, šli bychom na lékařskou fakultu spolu a bylo by nám určitě veseleji.“

„Vážně myslíš, že na to budu stačit?“ zamračila se. „Já si to, bohužel, nemyslím. Možná budeš rád, když ti občas pomůžu místo Čerta.“

Podíval se na ni s pobaveným úsměvem.

„Jestli se to povede,“ řekl a zvedl se, „budeš na tom podobně jako já. Asi sis toho ještě nevšimla, ale bavím se dnes s Alexijevem na úrovni, asi jako čerstvě dostudovaný medik. Má u mě slib, že bude další na řadě na úpravu.“

„Další?“ podívala se na něho. „Proč až za mnou?“

„Protože jsem mu to slíbil, až mi bude osmnáct let,“ řekl Olda.

„A proč tedy ...už za týden?“

„Protože ses přihlásila,“ řekl Olda. „Prosím tě, neber to jako projev náklonnosti, ale jako že nemůžu couvnout, když jsem ti to slíbil.“

Vystoupili z autobusu a ten odjel.

„Proč jsi mi to tedy sliboval?“ zeptala se ho cestou k nároží, kde se museli rozejít.

„Protože jsem do poslední chvíle nevěřil, že řekneš ano,“ přiznal.

„A teď už věříš?“ usmála se lišácky.

„Ne,“ řekl. „Ale můžeš mě ještě příjemně překvapit.“

„Uvidíme, ty nevěřící Tomáši!“ rozesmála se a rozběhla se domů.

„Čerte! Jdeme!“ obrátil se Olda na psíka, ale ještě se za ní chvíli díval, než spolu vykročili k domovu.

„Uvidíme,“ řekl si pro sebe.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: