Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pokus - a omyl

Příští poledne čekalo Oldu další pozvání do ředitelny, ale ne tak nápadně podané přímo školním rozhlasem. Vyřídila mu to osobně třídní Hrdinová.

„Nastal čas rozhodnutí,“ uvítala Oldu ředitelka. „Jak jsi na tom s odhodláním, co se týče léčení cukrovky?“

„Myslíte ten pokus?“ ptal se opatrně Olda.

„Jistě,“ řekla Faustová. „Nebo to chceš vzít zpět? To sis měl rozmyslet dřív. Máš jen dvě možnosti: pokus nebo pět tisíckrát napsaná věta...“

„To ne... já jen, že tu nevidím žádného pacienta. Nebo máte cukrovku vy sama?“

„Nemám,“ ujistila ho. „Pacienta mám vedle.“

Zvedla se a zavedla Oldu do kabinetu. Na pohovce ležela postava přikrytá dekou, takže Olda neviděl, o koho se jedná.

„Tady je pacient,“ řekla ředitelka. „Můžeš začít. Doufám, že ti nebude vadit, když se na to budu dívat. Jistě uznáš, že mě to zajímá. Říkal jsi, že se pacienta ani nedotkneš, nemělo by ti tedy vadit, že bude anonymní.“

„Dobře,“ řekl Olda. „Smím si na chvíli otevřít okno?“

„To je součást léčení?“ podivila se.

„Ne, já jen, aby sem mohl můj pes... Potřebuju ho na to a už sem si ho zavolal.“

„Oldo!“ vyhrkla udiveně ředitelka. „Umí ten pes šplhat po fasádě? Jsme v prvním poschodí!“

„To mu nevadí, on umí něco lepšího. Umí létat,“ řekl Olda a otevřel okno.

Dovnitř vletěl úplně holý psík, navlečený do psího kabátku. Ředitelka zalapala po dechu a umlkla, tohle bylo na ni trochu silné kafe.

„Tak, Čerte jdeme na to!“ ukázal Olda psíkovi, kam se má postavit.

Ve tmavém kabinetě se na okamžik rozsvítilo. Pes i chlapec trochu pobledli, pak začali rychle dýchat.

„To je všechno,“ řekl Olda zadýchaně. „Další uvidíte do týdne. Můžeme jít?“

„Všechno?“ zajíkla se ředitelka.

„No, je tady jistá, a přiznám, že nenulová, pravděpodobnost, že to nebude stačit,“ řekl Olda pořád udýchaně. „Musel bych to za týden opakovat. Záleží na individuálním stavu, ale zatím jsem musel opakovat jen pár rakovin, ty jsou nejhorší.“

„Dobře, pojď ještě se mnou,“ pokynula mu ředitelka. „A ty tady počkej,“ obrátila se na ležící postavu.

„Říkáš, že uvidíme za týden, nebo za dva, kdyby to nestačilo,“ začala, sotva zase seděli proti sobě v ředitelně. „Zajímavé. Přitom nevylučuješ možnost neúspěchu, ale zní to věrohodněji, než kdybys mi tvrdil, že je to naprosto zaručené.“

„My ještě nevíme, proč to někdy trvá déle,“ řekl Olda omluvně.

„Kdo - my?“ pozvedla k němu oči.

„Já a primář Alexijev z Vinohrad,“ řekl Olda. „My to spolu testujeme.“

„Testujete to na lidech?!“ vyhrkla nesouhlasně.

„Máme to snad testovat na krysách?“ vybuchl Olda. „Není kosmické energie na krysy škoda?“

„Ale na lidech... co kdyby to mělo nějaké, dejme tomu nepříjemné účinky?“

„Má to většinou ty kladné,“ ujistil ji Olda. „Víme o jediném nepříznivém účinku, ten mi ostatně připomínaly i chobotnice, ale to je okrajová záležitost.“

„Primář Alexijev...“ opakovala ředitelka. „Zajímavé. Zrovna dnes se u mě za tebe přimlouval. A co hůř, vyčetl mi do telefonu, že jsme tvoji žádost o zproštění docházky do školy zamítli... Jako kdybych byla nějaká žába na prameni.“

„On to snad tak zle nemyslel,“ řekl Olda rychle.

„On to tak myslel, protože to tak doslova řekl,“ nedala se ředitelka. „Jsem tedy ta pověstná žába na prameni... budu muset dojít do Vinohrad, poznat ho na vlastní oči a přesvědčit se, že je skutečně primářem a že se za něho nikdo jiný nevydává, protože... tvrdil mi o tobě až neuvěřitelné věci...“

„Co třeba?“ zajímalo Oldu.

„Podle něho máš na svědomí šest lidských životů,“ řekla přísně. „Ne zničených, naopak. Tvrdil, že současná věda si neví rady při popáleninách většího rozsahu... ani si nepamatuji, kolik procent to říkal. Prý jsi uzdravil šest takových, co by neměli podle posledních vědeckých poznatků nejmenší naději přežít. Co ty na to?“

„Je to možné,“ řekl opatrně Olda.

„Počkej, jak to - možné?“ podívala se na něho přísně. „Jak to, že to nevíš?“

„Já se o to zásadně nestarám,“ odvětil Olda. „O vašem pacientovi taky nic nevím. Prostě jsem použil kosmickou sílu a ostatní nechávám na jiných. Ti jsou snad za léčení placení, ne?“

„Takže ty uzdravuješ lidi a jiní jsou za to placení?“ podivila se.

„No a co?“ opáčil Olda. „Účelem je uzdravovat. Alexijev mi umožňuje pomáhat lidem, slíbil mi i jinou pomoc, to mi úplně stačí.“

„Nevycházím z údivu,“ vrtěla hlavou. „Letos největší rošťák školy, stížnosti jen prší, jdeš z průšvihu do průšvihu... kdo včera ráno vyděsil Jolanu Čtvrtkovou kostlivou rukou, až jí museli dávat večer na pohotovosti sedativa? A ty zachraňuješ v nemocnici lidské životy v počtu, že je to na státní vyznamenání. Co mám s tebou dělat?“

„Splnit slovo,“ řekl Olda. „Až zmizí ta cukrovka, smazat mi dvojku z chování.“

„A když nezmizí?“ vybafla na něho.

„Tak to zopakuji,“ řekl klidně. „I když sám nevěřím, že by to mohlo nastat. Žádná cukrovka nepotřebovala dvojí dávku. A třetí dávku potřebují jen hodně zažrané nemoci, jako je leukémie, tuberkulóza nebo rakovina v posledních stadiích před smrtí... případně některá ochrnutí...“

„Leukémie, tuberkulóza, rakovina v posledních stadiích! Ty snad léčíš i tohle?“

„Leukémii a tuberu zatím jen jednou, rakovinu už čtyřikrát...“ opáčil Olda. „Na popáleninách se tyhle vedlejší nemoci často nevyskytují. Vážně nemocným se málokdy stávají tyhle úrazy.“

„Leukémie, tuberkulóza a rakovina jako vedlejší nemoci?!“

„Mám slib, že mě Alexijev půjčí jinam, kdyby na popáleninách nebylo co dělat,“ řekl Olda. „Potíž je v tom, že Vinohradské oddělení popálenin je v Čechách vyhlášené, vozí tam nejtěžší pacienty a je tam pořád plno.“

„Máš asi pravdu, to se říká,“ vzdychla si. „No, já se o všem ještě informuji a pak uvidím. Smazat tu dvojku z chování bych asi měla, už na přímluvu primáře Alexijeva, bez ohledu na ten poslední pokus. Ale ten by taky bodl, že?“

„Jen to nechte na původní dohodě!“ řekl Olda. „Bude to aspoň jednodušší.“

„Jak chceš!“ přikývla.


Manča na Oldu zase čekala venku a on už se ani nedivil. Nemusel ani telepaticky přivolávat Čerta, ten s ním šel hrdě už ze školy. Nasedli na autobus a jeli.

V nemocnici rozdali obvyklé tři dávky, snědli svačinku a rozloučili se. Čert sice trochu brblal, že dnes dávají o jednu dávku víc než obvykle, ale Olda mu nad obvyklý nemocniční gulášek slíbil prémiovou jitrnici a pejskovi očička jen zajiskřila.

„Dnes budou jitrnice?“ ujišťoval se. „A dostanu k té jedné celé jitrnici kůžičky ze všech ostatních?“

„Jak jinak?“ ujistil ho Olda. „Kůžičky jsou přece vždycky tvoje.“

Pejsek si radostí tak poskočil, až se Manča upřímně rozesmála.

Na rohu ulic, kde se rozcházeli, si ještě zamávali, ale pak spěchali domů.

Olda přišel domů ve veselé náladě. Před večeří rozmnožil mamince nákup, až to vysálo kosmickou energii ze širokého okolí. U večeře byl nezvykle zticha, jen si pro sebe spřádal plány pro nejbližší dobu.

Všechny bavil Čert. Samozřejmě dostal jitrnici i všechny kůžičky, dostal by je tak jako tak, nicméně psík to považoval za zaslouženou odměnu za dnešní námahu.

„Oldo, vytahej mi ty špejle,“ požádal Oldu. „Já přece dřevo nežeru...“

Olda mu prosbu obratem splnil.

„Co to? Koukám, páníček slouží pejskovi!“ podotkl táta.

„Dnes Čerta nechte, zaslouží si to,“ opáčil Olda. „Jestli to dobře dopadne, Faustka mi smaže tu dvojku z mravů.“

„Jak to?“ zajímal se táta.

„Průšvihy se někdy dají vyretušovat něčím kladným,“ opáčil Olda. „Mínus a plus dá ve výsledku nulu a je zase pohoda.“

„Copak jsi udělal tak kladného?“ zajímal se táta.

„Tu Vinohradskou,“ řekl Olda a hodil Čertovi kůžičku od své jitrnice, kterou Čert s potěšením chňapl ještě ve vzduchu.

„Chodit do nemocnice ještě nic neznamená,“ namítl táta.

„Já tam nechodím jen tak,“ řekl Olda. „My tam s Čertem léčíme.“

„Je to lepší než courat se po kdovíjakých vesmírech,“ povzdychla si maminka. „V nemocnici se vám aspoň nemůže nic stát.“

„Léčíte... léčíte...“ vrtěl hlavou tatínek. „Souhlasím, v nemocnici těžko přijdeš o vlasy, ne-li něco horšího. Ale je to hra, nebo to má nějaký výsledek?“

„Primář Alexijev se za mě přimluvil u Faustky,“ řekl Olda a položil příbor.

„To jako, že se v nemocnici chováš mravně až vzorně?“ dobíral si ho táta.

„To by nestačilo,“ řekl Olda. „On jí referoval výsledky a Faustka z toho byla dost naměkko.“

„To je to tak epochální?“

„Pamatuješ, tati, jak rychle se ti zahojil popálený prst?“ připomněl Olda tátovi.

„To mohla být náhoda,“ zarazil se otec, neboť kdesi v koutku věděl, že to nebylo úplně normální hojení.

„A dovedeš si představit takovou spáleninu na třech čtvrtinách těla?“

Otec se zamyslel.

„Tři čtvrtiny těla? To je snad trochu moc,“ rozpomínala se maminka na své školní znalosti. „Tak velké spáleniny by snad ohrožovaly život.“

„Alexijev taky tvrdil, že ta paní neměla naději,“ přikývl Olda. „Zahojilo se jí to, ani nepotřebovala plastickou operaci. Víte, že ve Vinohradech přestali dělat plastické operace? A že v tom byli nějak vyhlášení!“

„To by snad byla škoda, ne?“ zarazil se táta.

„Nedělají je, protože je nepotřebují,“ řekl Olda. „My léčíme dokonaleji.“

„Kdo - my?“

„Já s Čertem,“ opáčil Olda. „Po spáleninách vždycky zůstávaly strašné jizvy. My dáme pacienta do kupy tak perfektně, že je zdravější než před úrazem. Přitom se sveze i to, co pacientovi vadilo už předtím. Po našem léčení zmizí cukrovka, spravují se jizvy po infarktech, měli jsme tam i leukémii a srovnala se stejně rychle jako spálenina. Běžně léčíme i rakovinu.“

„Počkej!“ zarazil Oldu otec. „To by bylo něco... něco převratného, nemyslíš?“

„Bísíája taky říkala, že tomu na všech zaostalých světech říkají zázraky.“

„Možná,“ odbyl to otec. „Ale snad by se to mělo vzít pořádně, vědecky! Mohl by to být větší převrat v medicíně než penicilín!“

„A co myslíš, že u toho dělá primář Alexijev?“ řekl Olda. „Pozoruje to, zapisuje, srovnává výsledky a dohazuje mi nejhorší případy, jaké se dostanou na oddělení. Není to snad ten přísný vědecký přístup?“

„Říkáš, Alexijev,“ uklidnil se otec. „To je známá osobnost a jestli výzkum vede právě on, byla by to jakási záruka...“

„Výzkum vede on,“ řekl Olda. „Léčíme ale já s Čertem.“

„Tak se na něho podívej, maminko!“ řekl táta čtverácky. „Máme doma nového sira Fleminga, šlehnutého Louisem Pasteurem.“

„Legrácky...“ udrtil Olda. „Ono vás to přejde. Náhodou, léčení je vážná věc. Jestli má pravdu Alexijev, že máme na tričku šest zázračně zachráněných životů, o běžných popáleninách nemluvě, tak to žádná srandička nebude...“

Rodiče se na sebe jen nerozhodně podívali.

„Budeme tam chodit dál, ale něco vám povím. Starej Prskavec o prázdninách u tetičky Aničky tvrdil, že můžeme s Cilkou znamenat tři sta šedesát zázraků ročně. Do roka a do dne uvidíme, ale jak se zdá, spletl se. Ale jen v počtu. Těch zázraků bude přes tisíc, když s Čertem děláme tři denně.“

„Já jen, aby ti to neškodilo ve škole,“ pokusil se namítnout táta.

„Ve škole to táhnu normálně,“ řekl Olda. „Akorát jsem se pohádal s matikářem o nějaké matematické pravdy. Dopadlo to dobře, uznal, že mám pravdu já a ty pětky mi smazal. Nebýt tělocviku, měl bych samé jedničky.“

„A co máš s tělocvikem?“

„Tělocvikář zkrátka trvá na tom, že jsem nefér. Ale neřekl bych, že to obhájí i na školní konferenci. Já nezakrývám, že používám mimozemské prostředky, jen trvám na tom, že to bez nich nejde a je pitomost, abych je zapíral. On bude muset ustoupit. Když neustoupí, bude mít na krku zajímavý problém: žáka, který láme světové rekordy, dělá z místa trojité salto nazad a má přitom pětku z tělocviku!“

„A co kdybys zkusil ustoupit ty?“ navrhla maminka. „Neříkej, že by to nešlo. Že bys to nedokázal sehrát jako normálně.“

„Tak to by tedy nešlo!“ odsekl Olda. „Ještě vy mě nuťte podvádět! Vyčítá mi, že nehraji fér. Já zas tvrdím, že se mu nevejdu do škatulek, kde mu prostě chybí škatulka pro mimozemské schopnosti. Já hraju naprosto fér, on mě nutí fixlovat! A vy se k němu nepřidávejte, pravda stejně vyjde najevo.“


Ráno ale přivítal Oldu před školou Jára Vaněk nezvykle vážně.

„Hele, Oldo, slyšel jsi to?“ vybafl na něho, jen ho z dálky spatřil. „Faustka dnes nebude ve škole. Včera večer jí odvezla dceru záchranka, dnes bude asi v nemocnici.“

„Odkud to víš?“ zeptal se ho Olda.

„Nejsem slepej,“ poťukal si Jára na čelo na znamení, že Oldův dotaz považuje za uhozený. Jára bydlel ve stejném paneláku jako ředitelka a příjezd záchranky je příliš nápadná záležitost, aby se dala přehlédnout.

Oldovi v té chvíli bleskla hlavou ležící postava v kabinetu, na které podle přání ředitelky udělal svůj pokus. Měl se týkat cukrovky, ale... Oldovi až zatrnulo. Panebože, proč mi to tak tajila?

Vyučování začalo jako obvykle. Po druhé vyučovací hodině Oldu zavolal školní rozhlas do ředitelny a Oldovi se trochu sevřelo hrdlo. Hlas Faustky v rozhlase byl jako obvykle strohý a věcný, ale Oldovi připadalo, jako by v něm slyšel temnou výstrahu.

Na udivené dotazy spolužáků odpovídal vyhýbavě, i když měl tušení, co ředitelku přimělo zanechat dceru v nemocnici a vrátit se do školy.

Na dveře ředitelny proto zaklepal dost nesměle.

„Dál!“ ozvalo se.

Olda vstoupil. Kromě ředitelky tu nikdo nebyl.

„Posaď se,“ pokynula mu na židli, nazývanou mezi žáky potítko, ačkoliv má ten výraz obvykle jiný význam, spojovaný s maturitami.

„Říkal jsi, že znáte s Alexijevem jeden škodlivý účinek vašeho léčení,“ začala Faustová přímo. „Momentálně by mě velice zajímal. Sem s ním!“

„No...“ začal nesměle Olda, „víte... ono to více než tisícinásobně zvýší odolnost organismů proti všemu cizímu...“

„To by zvýšilo i okolnost bakterií, ne?“ vskočila mu do řeči.

„Však také zvýší,“ souhlasil Olda. „Ale větší organizmy v tom případě získají tak děsivou převahu, že cizí bakterie do minuty vyhubí. Současně se tím zvýší regenerační schopnosti a to způsobí urychlené hojení.“

„Dobře, ale kde je ten škodlivý účinek?“ zeptala se ho věcně.

„Vadí to u gravidity,“ špitl nesměle Olda. „Při těhotenství je embryo považované za cizí a je menší, zkrátka to odnese. S Alexijevem se v takovém případě rozhodujeme až podle situace a Alexijev si na to vždycky zve konsilium aspoň tří lékařů. Když léčení spálenin snese odklad, odloží se až po porodu a do té doby se léčí postaru, jeden případ už tam máme. Když ale hrozí exitus, má podle Alexijeva přednost záchrana matky. Měli jsme tam spáleniny, které by ta paní nepřežila a... zkrátka, už jsme to jednou udělali...“

„Dvakrát,“ opravila ho suše Faustová. „Připočti si moji dceru. Večer ji odvezla záchranka. Potrat, zřejmě vyvolaný tvou metodou, i když tomu říkali spontánní.“

„To jsem ale opravdu nechtěl,“ zbledl úplně Olda, jak mu zatrnulo. „Přísahám, že jsem nevěděl, že je vaše dcera gravidní! To bych to rozhodně nedělal!“

„Přiznám se, to jsem nevěděla ani já,“ řekla Faustová. „Ale už se stalo... poslyš, je to nepříjemná záležitost, ale možná to tak bude lepší. Byla jsem upozornit lékaře na dceřinu cukrovku, ale řekli mi, že se mýlím, je naprosto zdravá. A neuvěřitelně rychle se vzpamatovala i z toho potratu... kdyby to nebylo předtím tak vážné, už by ji pustili domů, nechávají si ji tam už jen pro jistotu na pozorování...“

„To je mi opravdu líto,“ řekl Olda a díval se do stolu.

„Jedno ti musím uznat,“ řekla Faustová. „Cukrovka je fuč. Oni sice koktali cosi o omylu, sami ji pro jistotu vyšetřili pětkrát a striktně vylučují, že by tam někdy nějaká cukrovka byla, ale já dobře vím, že předtím si byli taky naprosto jistí a dělali ty testy více než pětkrát, zkrátka předtím tam byla, teď není a jestli říkají, že by to musel být zázrak, jen jim přikyvuji. No a to těhotenství... jednak mi to měla dcera říci, za druhé to prošlo velice hladce a když se to tak vezme, u cukrovky je každé těhotenství rizikové a děti mohou být poškozené. Pro mladé bude lepší, když si pořídí další dítě, tentokrát zdravé a bez rizika. Takže to není jen holá tragédie.“

„Měli jsme to odložit,“ tvrdil Olda. „Kdyby bylo mimino poškozené cukrovkou, mohli jsme to napravit dodatečně. Pak by se to ukázalo.“

Faustová se na Oldu pátravě zadívala.

„Poslyš, Oldo, snad tě to nemrzí?“ zeptala se ho po chvilce. „Prokázalo se, že máš pravdu. Tu cukrovku jsi vyléčil hladce, sami doktoři tvrdí, že je to zázrak...“

„Ale ten vedlejší efekt nebyl zrovna potěšující,“ řekl Olda. „Mrzí mě to víc než si myslíte. Nechci nikomu škodit ani omylem, natož z nedbalosti.“

A konečně se odvážil pohlédnout na ředitelku.

Zdálo se mu, že se usmívá. Sice trochu koženě, ale to už patřilo k jejímu zjevu.

„No... řekněme, neměl bys ani léčení brát úplně partyzánsky,“ řekla Faustová po chvilce mlčení. „Aby se to neopakovalo, ačkoliv v nemocnici pod konsiliem bude těch případů jistě minimum a budete mít větší jistotu, že to opravdu jinak nešlo.“

„Takže se nezlobíte?“ podíval se na ni už přímo.

„Nemám proč,“ řekla. „Mám na té nehodě stejnou vinu jako ty. Kdybych dceru před tebou nepřikrývala, třeba by tě napadlo zeptat se jí na graviditu...“

„Oba jsme o ní mluvili jako o pacientovi... tedy v mužském rodě,“ vymlouval se. „Proto mě to nenapadlo... Já o tom jinak vím, i mimozemšťani mě na to upozorňovali. Vždyť jsem vám to sám říkal, jen mě nenapadlo, že by zrovna tohle...“

„Aspoň vidíš, že být doktorem není jen tak,“ řekla Faustová. „Když soustružník zajede trochu víc do materiálu, zasakruje a zmetek vyhodí, ale nestane se nic víc, než že mu to strhnou ze mzdy. Když se stejným způsobem splete chirurg, jde o život. V našem případě je vyléčená cukrovka tak úžasná, že převážila nepříjemnosti a celkový výsledek je pořád kladný.“

„V tom případě... no, já už si dám příště větší pozor,“ sliboval Olda.

„To je asi všechno. Tu dvojku z chování smažeme, pokud zase neprovedeš něco tak kolosálního jako ta vykouřená jídelna... Jen ti vyjádřím dík za sebe i za dceru. Ta se mnou výjimečně souhlasí, i když už má vlastní rozum. Obě jsme pochopily, že to může spolu souviset. A zatím můžeš jít.“

Olda se ocitl na chodbě ani nevěděl jak.

Pravda je, že očekával strašlivé výčitky. Také se mohlo jednat o náhradu škody, mohly přijít i nějaké další sankce, ale jak se zdá, Faustka s dcerou si více cenily zdraví než té nehody.

To zase byla klika!

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: