Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Jediný důkaz

To ráno nastalo ve škole nečekané pozdvižení.

Do redakce městských novin kdosi donesl čerstvou fotografii, kterou nazval: UFO nebo fotomontáž? Noviny ji otiskly na první stránce s komentářem, že jde samozřejmě o fotomontáž, neboť nezachycuje žádné UFO; ale jde o fotomontáž nesmírně zdařilou, protože ani odborníci na fotografování nejsou schopní vysvětlit, jak byla vytvořena.

Ve škole ta první stránka vyvolala melu a několik žáků začalo svými mobilními telefony o překot volat do redakce, že nabeton vědí, jak ta fotka vznikla.

Na fotce se nad údolím nad šedivými střechami domů vznášela podivná skupinka: dvě děti a pes, oblečený do psího kabátku. Novinová sazba fotografii trochu znečitelní, tahle byla šedivá už podvečerní dobou pořízení, ale každý na ní bez problémů poznal Oldu, Máňu a Čerta. Ti, kdo věděli o Oldově schopnosti létat, teď zasypali redaktory udivujícím tvrzením, že na té fotce poznali spolužáka, ale že se odborníci spletli, nebude to žádná fotomontáž, ten kluk fakt vážně lítá.

Do velké přestávky zastavilo před školou auto a do školy se nahrnuli tři redaktoři, jeden se sadou fotoaparátů od starého měchového po nejnovější digitální a několika žákům začaly zvonit mobily, jak redaktoři volali na zaznamenaná čísla těch, kdo se ráno dovolali do redakcí.

První interview udělali s jedním čiperou ze sousední třídy, ale ten jim jen potvrdil, že se ráno dovolal, ano, za zprávou si stojí, ale nejlépe bude, když si vyzpovídají přímo dva z těch tří létajících objektů, totiž Oldu a Máňu, musí tu přece někde být.

Olda i Marie postřehli nebezpečí pozdě. Zkusili reportérům zmizet na záchodě, ale stihla to jen Máňa. Olda byl se svou holou hlavou nápadnější a reportéři ho dostihli ve chvíli, kdy se pokoušel zapadnout na záchod. Byli to chlapi a byli ochotní následovat ho až tam, jen aby získali další informace.

Když Olda viděl, že je to marné, požádal je, ať počkají na chodbě, že jim neuteče.

„Pochopte, přestávky jsou od toho, aby...“

Redaktoři samozřejmě nestáli na chodbě jen tak a než Olda vyšel ze dveří, stačili vyzpovídat pár dalších žáků. Éda Sudek a Karel Machatý, v domnění, že Oldovi zavaří, jim ochotně prozradili, že Olda už jeden průšvih s oknem do sousedního vesmíru měl, když něco smradlavého vykouřilo s obrovskou škodou školní jídelnu.

Na Oldu tedy čekalo otázek zase o něco víc.

Silný plešatý redaktor s knírem zatím přivedl ředitelku školy a snažil se přesvědčit ji, že by měla pro školu zdarma reklamu, kdyby jim toho kluka na půl dne uvolnila.

„Ach jo, zase Olda!“ vzdychla si Faustová rezignovaně.

Oldu uvolnila, ale ostatní žáky poslala do tříd, neboť podle školního zvonku velká přestávka právě skončila.

„Zavařil sis to, vybrusli z toho jak chceš!“ řekla Oldovi. „Ale jděte si s tím někam ven, tady ve škole bude klid.“

Redaktoři ochotně vyměnili školní chodbu za blízkou kavárnu.

„Chcete moc věcí najednou, pánové,“ vymlouval se Olda, když mu dávali spoustu všetečných otázek. K létání, události ve školní jídelně a oknům do sousedních vesmírů přidali Oldovu holou hlavu, což jim sice nikdo nenadhodil, ale domysleli si sami, že to nebude nic přirozeného.

„Tak popořadě: létání bych vám nejlépe předvedl ve školní tělocvičně...“ začal.

„Tam?“ zděsil se fotograf. „To snad ne! Tam by to vypadalo jako běžná sportovní fotka, vůbec nic mimořádného. Co takhle nad nejbližší střechou?“

„Ale nebojte se, něco vám předvedu, abyste sem nejeli zbytečně,“ slíbil jim Olda.

„Co takhle sousední vesmír?“ nadhodil plešatý redaktor s knírem. „Vaši spolužáci tvrdí, že o něm víte víc než Četka. To byste musel vědět hodně! Ze sousedního vesmíru přicházejí velice zajímavé zprávy. Američani tam dopravili dvě letadlové lodi i s letadly a s mnoha tisíci lidmi, nikdo neví jak.“

„Kdo z vás tam byl?“ zaskočil sebevědomého tlouštíka Olda. „Já už mockrát.“

Redaktoři na sebe jen mlčky pohlédli a Olda se na ně pobaveně díval.

„Jak se tam vlastně dostáváš?“ zeptal se ho věcně tlouštík s knírem.

„Jako všichni, kdo se tam podívali,“ řekl Olda. „Branou. Umím si ji vytvořit sám, takže se tam občas toulám. A nejen u sousedních hlavonožců, chodím ještě dál.“

„O dalších světech v Četce nic nebylo,“ řekl zaraženě fotograf.

„Četka asi o dalších světech neví,“ pokrčil rameny Olda. „Možná vás zklamu. Nemám ponětí, jaké brány mají Američané. Nedokážu otevřít tak velké, aby tudy prošla letadlová loď. Zato nikdy nepadlo slovo o jiném než o sousedním světě inteligentních chobotnic. Já těch světů znám víc.“

„Ty ses dostal dál? Jaké to tam je?“ zajímalo redaktora s knírem.

„Když vám teď řeknu, že je to na každém světě jiné, co vám to řekne?“ usmál se Olda. „Co byste dali za krátký výlet do druhohor? Nechcete si něco nafotit? Vezmu tam ale jen jednoho pána s aparátem, na víc si netroufnu. Chcete?“

„Proč jen jednoho?“ zamračil se chlap s knírem při představě, že on to nebude.

„Jednoho snad uhlídám, dva bych nemusel přivést zpátky živé,“ řekl Olda.

„Myslíš to vážně?“ pokoušel se ho ještě obměkčit.

„Smrtelně vážně,“ řekl Olda.


Vyšli tedy zadními dveřmi na dvůr kavárny. Olda otevřel bránu k hlavonožcům, zběžně se rozhlédl a vstoupil. Fotograf ho přičinlivě fotil, ačkoliv ho Olda varoval, ať si počká na zajímavější obrázky.

„Pojďte za mnou a nezdržujte,“ řekl.

Fotograf vstoupil a brána zmizela. Stáli teď v zelené džungli, ale než se rozhlédli, otevřel Olda další bránu a opatrně tam nahlížel. Musel být opatrnější než jindy, chyběl mu Čert s jeho nosem, zato měl s sebou člověka.

„Dobré je to, pojďte,“ pobízel reportéra.

„Moment, jen si ještě vyfotím tady ten zajímavý strom,“ žadonil fotograf.

„Otevírat bránu je namáhavé, dlouho ji neudržím! Buď projdete okamžitě ke mně, nebo vás tam nechám!“ pohrozil mu vážně Olda.

„Ó pardon,“ proskočil reportér rychle modravým kruhem, aby nezavadil o okraje. „Ten modrý oheň kolem brány je nebezpečný?“

„Otázky si zapamatujte na potom,“ požádal ho Olda. „Není na ně čas. Dinosaurie je drsný svět! Kamkoliv dohlédnete, všude kolem stále pracují čelisti. V některých jsou zuby, schopné překousnout vás jedním cvaknutím na několik kusů. Ruce, nohy a hlava padnou na zem, tělo zůstane v tlamě, ale pište si, že nezůstane vcelku ani vteřinu.“

„Tohle je tedy druhohorní krajina?“ zajímal se živě fotograf.

„Jo,“ přikývl Olda. „Ale šetřete obrázky, až se bude něco pohybovat. Pro pustou krajinu je jich snad škoda. Nebo počkejte, až se vyšplháme támhle na kopeček, budeme tam mít lepší rozhled po okolí.“

„Tohle je digiťák,“ ukazoval mu fotograf přístroj. „Místa je tam víc než dost. Co se nepovede, smažu. Tam ten pohled taky stojí za to!“ Otočil se a cvakl spouští.

„Poslyšte, nemáme čas na kdejakou idylku,“ varoval ho Olda. „Vylezeme rychle na kopeček a zahájíme kruhové pozorování. Když to neuděláme, máme je na krku dříve než se leknete! A já je vážně musím vidět dřív než budou tady!“

„Koho?“ pootočil se reportér a opět cvakl foťákem.

„Uvidíte!“ ušklíbl se Olda. „Až nás ucítí, a je to jen otázka, kdy jim vítr náš pach donese, zvednou se a půjdou po nás. Ještě tu žádného člověka neulovili, ale jak se zdá, mají správnou představu o tom, že bychom pro ně mohli být vhodná kořist.“

„Kdo?“ obrátil se opět reportér na Oldu.

„Do okruhu deseti kilometrů je nejméně pět až sedm velociraptorů,“ odvětil Olda. „Stačí, aby nás objevil jeden. Pozve ostatní a nastane hon. Kořistí jsme my dva.“

„Jak to víš?“ nedůvěřoval mu fotograf.

„Vyfoťte si támhle to!“ ukázal mu Olda.

Tím směrem ležela kostra a při pohledu na ni reportér nadšeně zvedl aparát, aby měl co nejlepší záběr. Podle obrovského trnitého límce to byl pancéřnatý dinosaurus, ale jeho obnažená krvavá žebra svědčila o tom, že mu tentokrát jeho trny nepomohly.

Olda už neváhal a vlekl reportéra na nevysoký vršek. Tam se letmo rozhlédl do všech stran jako vojevůdce před bitvou.

„Snad něco stihneme,“ oddychl si. „Támhle vám kluše celé stádečko stegosaurů, ti se raptorů nebojí, ale jsou daleko, potřeboval byste na ně teleobjektiv. Nalevo vidíte párek středně velkých býložravců s rohy, jako byl tenhle napolo sežraný. Předpokládám, že je dnes raptoři nechají na pokoji, ještě úplně nesežrali jednoho a rohatí jsou pro ně tvrdší oříšek, napadají je jen když mají dlouho hlad. Napravo je sprintér, je to menší, ale velice rychlý dinosaur, ten raptorům uteče. Až je dofotíte, řeknu vám něco o raptorech. Už o nás vědí, ale jsou ještě daleko.“

„Kde je vidíte?“ ožil fotograf.

„Ještě se nedají fotit,“ zavrtěl hlavou Olda. „Vím o nich, občas se tam pohnou křoviny, víc než dokáže tenhle vánek. Foťte co můžete, později na to nebude čas!“

„Člověče, já tu na první pohled nevidím nic, vy hned celou zoologickou zahradu,“ hučel fotograf a snažil se zadržovat dech, aby mu fotka na dálku bez stativu vyšla.

„Kdybyste tu byl jako já už po padesáté, taky byste je viděl na jedno mrknutí,“ ujistil ho Olda, ale přitom neustále kroužil očima kolem dokola.

„Blíž se k těm obludám nedostaneme?“ zeptal se ho reportér.

„Dostaneme,“ ujistil ho Olda. „Přesněji, přijdou k nám samy. Jen foťte, za malou chvilku odpískám ústup do bezpečí.“

„Vždyť jsou všechny ty obludy ještě pár kilometrů daleko!“

„Koukám, s vámi by měli raptoři lehkou práci,“ usmál se Olda. „Jsou blíž než na kilometr, to je jako kdybyste je od Václava viděl dole na Můstku.“

„To je pořád na focení strašně daleko,“ stěžoval si.

„To znamená, že jsou za minutu tady,“ řekl vzrušeněji Olda. „Jak rychle umí váš foťák sekat fotky? Nastavte si ho co nejrychleji, začne to coby dup! Máte to? Teď se dívejte tam na tu roklinku a až něco uvidíte, začněte fotit hlava nehlava třeba od boku, máte na to pět vteřin. Co zkazíte, to nenapravíte. Nekřičte, až vás zvednu do výšky, ale běda, jestli vám přitom foťák upadne!“

Sypal na nešťastného reportéra povely a rady jednu za druhou.

„To jsou ty bestie tak rychlé?“ zaváhal fotograf.

„Jistě, už jsou tady, bacha na ně!“ řekl Olda a soustředil se.

Pět následujících vteřin patřilo k nejdivočejším okamžikům reportérova života.

Nejprve zahlédl z roklinky vykouknout zubatou hlavu. Stiskl spoušť, ale udělal parádní chybu, že se pokoušel prohlédnout si výsledek na displeji. Ještěr na nic nečekal a vymrštil se rovnou k nim. Fotoaparát začal rychle po sobě cvakat: podruhé a potřetí. Těsně před čtvrtým snímkem si reportér uvědomil, že nemá nejmenší šanci uniknout monstru, co se na něho řítí. Mělo aspoň dvě stě kilogramů, většina z toho byly ocelové svaly, ale bylo v tom určitě i několik kilogramů dýkovitých zubů. Panebože, to snad ne, stačil ještě zašeptat a naposledy stiskl spoušť.

Pak pocítil trhnutí a úděsnou sílu, která ho snad metr před zubatou tlamou ostře zvedla do výšky. Za okamžik měl pod sebou kamenitou půdu aspoň sto metrů hluboko a teprve teď spatřil další ještěry. Bylo jich pět, za unikající kořistí se zklamaně dívali, přitom vztekle syčeli a krákali.

„Foťte nalevo!“ uslyšel najednou přímo v hlavě zaburácet Oldu.

Místo nalevo se podíval napravo. Olda se klidně vznášel skoro pět metrů od něho. Reportér na něho namířil fotoaparát, ale náhle sebou prudce smýkl stranou a roztočil se, div mu aparát nevyletěl z rukou. V té chvíli poblíž cosi plesklo a přeletěl ho velký stín.

Patřil obrovskému draku.

„Pterodaktyl!“ zaječel telepaticky Olda. „Vyfoťte si ho, proboha dělejte!“

Sám ale v té chvíli musel uhýbat před náletem obrovské štíhlé zubaté tlamy, letící rychlostí vlaštovky a rozměrově srovnatelné s tlamou aligátora. Oldu minula, ale létající ještěr po velkém plácnutí křídel ostře změnil směr, obrátil se a opět se vrhl na chlapce.

Reportér napjatě sledoval, jak chlapec opět uhnul.

Olda si vybral úhybný směr dolů a obrovská křídla ho přeletěla. Reportérem to ale zamávalo, bylo znát, že ho chlapec při tom zoufalém kličkování sice drží nějakou silou ve vzduchu, ale neudrží ho v klidu. Nejprve se roztočil, pak se propadl o pár metrů, až zděšením málem vykřikl, jenže pak se zase zdvihl vzhůru. Uvědomoval si, kdyby ještěr chlapce chytil, spadne dolů i on. Musel doufat, že si ten malý kluk ví rady. Zatím ho chránil a myslel na něho. Že s ním přitom mával sem tam, to mu nemohl vyčítat. Jediné, co mohl dělat, bylo mačkat spoušť. Pozvedl tedy aparát a zachytil dalších pár okamžiků toho vzdušného souboje. Malý chlapec proti obrovskému drakovi.

„Sakra, je to v háji!“ uslyšel náhle přímo v hlavě skoro odevzdaný hlas. „Jdou po nás hned tři, tohle neuhrajeme. Budu je muset zabít. Foťte, hrome!“

Nalétávající drak znenadání ochabl a jeho křídla znenadání připomínala vlající cár hadru. Začal padat a přitom se bezmocně otáčel jako sestřelená kachna, létací blány za ním jen bezmocně pleskaly, ale nebrzdily střemhlavý pád na kamení dole.

„Foťte!“ připomínal Olda znovu a důrazně reportérovi.

Ten ještě okamžik nevěděl, co má fotit. Padajícího draka nebo ještěry na zemi? Už se tam sbíhali k předpokládanému místu dopadu té náhle ochablé vzdušné obludy, jako kdyby si byli jistí, že je tam čeká bohatá hostina.

Co že to má vlastně fotit?

Další smýknutí stranou mu prozradilo, že se stal cílem útoku on sám. Kolem něho prolétly jako plandající hadr létací blány dalšího draka, bezvládně padajícího za svým druhem. Konečně spatřil třetího pterodaktyla, ale sotva stiskl spoušť, kolem ještěra se nepatrně zablýsklo a útočící drak se změnil v další bezmocný padající cár.

Obludy bezvládně dopadly jedna po druhé na kamenitou půdu a pokaždé do všech stran vystříkla krev. Další obludy dole se hned rozdělily, u žádného umírajícího nebyly víc než dvě.

„Neškrábli vás?“ uslyšel fotograf opět normální lidskou řeč.

Olda letěl vedle něho s roztaženýma rukama a nohama jako parašutista, jenže bez padáku. Nepadali, vítr kolem nich nesvištěl a mohli na sebe mluvit jako kdyby stáli dole na zemi.

„Tedy, to byl ale kolotoč!“ oddychl si reportér nahlas.

„Co fotky?“ staral se Olda. „Ten letecký souboj se opakovat nebude! Můžete si natočit už jen hostinu dole, ale jen z výšky padesáti metrů.“

„Proč ne níž?“ pokusil se smlouvat reportér.

„Protože oni s rozběhem vyskočí třicet metrů vysoko,“ ujistil ho suše Olda.

Což byl příšerně pádný argument při pohledu na obrovské pracující zubaté čelisti, plné krvavých kusů masa. Druhohorní draci nepřežili strašný pád a teď rychle mizeli v zubatých tlamách hladových raptorů.

Reportér další námitky raději spolkl a jen shora pilně cvakal spouští.

„Konec paměti!“ prohlásil najednou. „Víc místa nemám. Měl bych teď asi smazat nepovedené záběry, ale v tomhle fofru to nestihnu.“

„Dobře, vracíme se!“ souhlasil Olda.

Nadletěl těsně nad reportéra. Ten zatím pečlivě vkládal fotoaparát do pouzdra.

„Pozor, proletíme bránami!“ varoval ho Olda. „Ruce a nohy k sobě!“

Prosmýkli se jednou bránou do lesa plného neuvěřitelně vysokých stromů, pak druhou a viseli sotva pětadvacet metrů nad plochou střechou vysokého paneláku.

„Podejte mi ruku!“ požádal Olda reportéra. „Teď vypadáme skoro jako na vašem titulním snímku. Doufám, že nás nikdo nenafotí, jinak jsme na titulní straně oba.“

Pak s ním zamířil zpátky ke kavárně, kde ještě čekalo redakční auto.


Olda se s reportéry rozloučil přáním, aby se jim dobře dařilo, ale omluvil se, že ho cesta vyčerpala a že se raději vrátí do školy. Nebyla to pravda, ale neodvážili se o tom ani slůvkem zapochybovat.

Kolegové se okamžitě vrhli na šťastnějšího fotografa, který bezpochyby viděl více než oni sami, a zahrnuli ho otázkami.

„Byl jsi v cizím světě?“ byla první z nich.

„Hned ve dvou,“ hlesl vyčerpaně, i když spíše psychicky. „Světem chobotnic, kde byl nedávno ten blázen reportér od CNN, jsme jen proletěli. Mám odtud dvě fotky, víc mě jich tam nenechal udělat...“

„Snad ses nenechal od toho kluka komandovat?“

„Volové!“ opáčil dobrácky. „Ten kluk je asi ďábel! Máte recht, komandoval mě. Tvrdil, že neudrží bránu déle než pár vteřin a teď vím, že nekecal. Protože to ostatní...“

„Tak povídej!“ doráželi na něho.

„Kluci, mám plný Canon obrázků!“ řekl. „Ale to vám řeknu, jdu teď na panáka, takový kolotoč jsem v životě nezažil.“

„Snad tě tam ten kluk ještě nehonil?“

„Jako frajtr bažanty po cvičáku!“ vzdychl si. „Ale kluci, on se tam vyznal a já byl naprostý greenhorn. Viděli jsme tam pár pěkných bestií, ale dostaly by mě, stačil bych si uvědomit jen že mě trhají na kusy. Představte si, ukazoval mi: z té roklinky se vyřítí, foť co můžeš, o víc se nestarej! Já koukám - nic. Najednou se tam vynoří zubatá tlama, zmáčkl jsem to, ještě jednou, jenže to už byla bestie větší než tygr u mě, tlamu, že by se do ní vešla koňská hlava, už jsem se v těch zubech viděl... no a ten kluk mě metr před ní zvedl do výšky, jen to zasvištělo. Jak? Nevím, ale tahal mě tam jako kočka koťata. Že umí létat, o tom ani nepochybujte, to jste snad sami viděli. Pojďte se radši mrknout na obrázky, ale jestli tam nic nebude, tak jsem zapomněl mačkat spoušť.“

Obrázky byly ale k nevůli všech nevalné.

Jediné kvalitní snímky zachycovaly víceméně prázdnou druhohorní krajinu, ale podobné by se daly nafotit i na mnoha místech na Zemi.

Fotografie stegosaurů, rohatých ještěrů a sprintéra byly snímané z velké dálky bez stativu, takže nebyly dost ostré. Navíc se tam zřejmě tetelil vzduch, na což si fotograf vzpomněl až teď.

Na jediném snímku byl hezky ve skoku zachycený velociraptor, na dalším už jen rozmazaná tlama. Zuby měla ovšem parádní! Při tom pohledu se fotograf otřásl a nahlas si objednal dvojitého panáka bez ohledu na udivené pohledy lidí okolo.

Při listování dalšími obrázky se na displeji objevovaly jen šmouhy jako neklamná známka, že reportér ještě nikdy v životě nefotil ve stavu podobném volnému pádu.

Jediný slušný obrázek ze vzdušného souboje zachycoval pterodaktyla útočícího na malého vznášejícího se chlapce. Pterodaktyl se ale právě po chlapci natahoval tlamou, shora to vypadalo, jako by byl bez hlavy. Fotka zmetek. Pak tam byla jen změť šmouh.

„Čoveče, to aby ses tam vrátil a vzal to znovu!“ vybuchl redaktor s knírem.

„Ani za zlatý prase velikosti slona!“ kopl do sebe fotograf dvojitého panáka. „Kdo chce, ať si vezme kameru a jde tam filmovat. Z tisíce políček snad vybere víc. Ale jděte si tam beze mě, jednou mi to stačilo.“

Teprve na závěr byla série snímků krmících se velociraptorů, ovšem nebylo znát, čím se krmí a obludy se z té výšky podobaly pouhým figurkám.


Tak to také zhodnotil šéfredaktor, když mu úlovek předvedli.

„Na tohle si dojděte do archivu a vytáhněte si pár snímků z Jurského parku,“ řekl jim. „Z filmu nebo z počítačové hry, to je fuk. Určitě budou lepší.“

Dušování fotografa, že to není z filmu ani z počítače, nemělo potřebnou váhu. Ty fotky opravdu vypadaly příliš amatérsky.

„Kdybys odtud přinesl nějaký důkaz!“ lamentoval šéfredaktor. „Třeba kost těch potvor, aby se dala předhodit paleontologům!“

„Hele, ten kluk mě nepustil blíž než na padesát metrů a dobře věděl proč!“ bránil se fotograf. „Já bych nedošel ani k těm kostem a moje kosti by byly rozšmelcovaný na maděru, jen se koukni, jak jim krev stříká z huby!“

„Tak něco jiného! Aspoň větvičku, kytičku!“

„Tam co jsme šli bylo jenom úplně holý kamení,“ mávl zhnuseně rukou reportér. „Pravda, kamínek pro štěstí jsem si přinesl, ale takový zvedneš kdekoliv!“

Vytáhl z kapsy kámen - tak do dlaně.

Šéfredaktor jej potěžkal, pak se podíval zblízka.

„Ty vole!“ vyhekl. „Víš, cos to přinesl? Panebože, dyť to má bratru dvě kila!“

„Nevím, ukaž!“ natáhl ruku fotograf. „No, zdál se mi těžkej, ale na prohlížení jsem tam neměl ani čas, ani náladu. Hele, není to nakonec nějakej kov?“

„Už asi jo,“ vrátil mu šéf kámen. „Nech si to zvážit naproti ve zlatnictví.“

„Počkej, tam snad mají vážky na jemnější věci, ne?“ nedošlo fousáči. „Tam se neváží na kila, ale na karáty!“

„Jistě. Ale ten kov tam patří!“ vybuchl šéfredaktor. „Vy snad nemáte oči!“

„Ježiši - ty vole, ty sis přinesl...“ zkoprněl fousáč a zíral na kámen i na fotografa.

„...dvě kila zlata!“ dodal fotograf.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: