Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

František

Většina lidí bere lékařskou pomoc jako samozřejmost a málokdo se po uzdravení vrací do nemocnice lékařům poděkovat. Tenhle pacient byl asi výjimkou.

Přišel trochu nejistým krokem, ale nebylo to způsobeno alkoholem. Ten člověk šel nezvykle opatrně. Na přechodu pro chodce se brýlemi s tlustými skly nezvykle dlouho rozhlížel, ačkoliv žádné auto nejelo. Za vrátnicí mu nějaká starší paní nabídla pomoc, ale zdvořile ji odmítl.

„Znám to tu se zavřenýma očima,“ usmál se na ni. „Na internu snad ještě trefím.“

„Jestli jdete na internu, jdu tam náhodou taky, pojďte se mnou,“ řekla mu paní. „Moc jistě nevypadáte.“

„Děkuji vám,“ řekl smířlivě. „Máte pravdu, pořád si ne a ne zvyknout.“

„Co jste měl?“ zeptala se ho, když šli spolu.

„Zavřené oči,“ řekl. „Přišel jsem poděkovat tomu, kdo mi je otevřel.“

„Jak - zavřené oči?“ zarazila se. „Jak to myslíte?“

„Doslova, paní, doslova,“ pokýval hlavou. „Byl jsem od narození slepý.“

„A vy teď vidíte?“ podívala se na něho udiveně.

„Ano, ale není to valné, říkal můj očař. Jenže i tomu říkal zázrak.“

„Jestli je to tak, pak to zázrak je,“ souhlasila paní. „To se dnes často nevidí.“

„Nevidí...“ usmál se. „Lidé velice často hovoří o vidění. Uvidíme, nevidím to tak černě, vidíš, vidíš... Na nevidícího to působí až depresivně.“

„To jistě dobře znáte, co?“ politovala ho paní.

„Já jsem to měl lehčí než ti, kdo o zrak přišli,“ řekl. „Kdo nikdy neviděl, ani si to neumí představit. Musím se přiznat, byl pro mě šok, když jsem zjistil, že vidím. Zprvu jsem se v tom vůbec neorientoval. Přišel jsem za očařem, že se mi něco divného děje. Vyšetřil mě a začal hovořit o zázraku. A že jsem nabyl zraku... mně se to zpočátku jako velké štěstí ani nezdálo. Začal jsem vnímal jen světlo a stín, pak se mi objevovaly před očima kontury, ale když jsem se potřeboval ve svém okolí orientovat, zavíral jsem oči, abych se v tom vyznal. Bylo to na mě příliš rychlé.“

„Jak rychlé?“ zeptala se ho.

„Trvalo to pouhých čtrnáct dní,“ řekl.

„Rychlé je, když pacient prohlédne ze dne na den,“ uvažovala.

„To prý bývá po některých operacích,“ souhlasil. „Ale týká se to spíš lidí, kteří už kdysi viděli a o zrak přišli. Těm stačí vzpomenout si, jak to kdysi bývalo a jsou doma. Jinak je tomu u takových jako jsem já. Nikdy jsem předtím nevěděl, jaké je to vidět.“

„Takže vás to trochu zaskočilo?“

„Zaskočilo, to je to pravé slovo,“ usmál se. „Teď jsem zaskočený ze všech stran.“

„To snad není špatné zaskočení,“ mínila. „Na to si zvyknete rozhodně rychleji než chudáci, co taky tak rychle o oči přišli.“

„Jak se to vezme,“ usmál se. „Nebylo to všechno příjemné. Víte, bylo mi, jako by mě znenadání hodili do ledové vody a plav! Ze dne na den mi sebrali invalidní důchod, ačkoliv očař tvrdil, že pořádně nevidím a zrak mám sotva na třicet procent. Dokonce chtěli, abych jim vrátil důchod za celou dobu, co jsem jej dostával, a hrozili mi trestním stíháním za podvod! Z toho mě naštěstí můj očař dostal. Napsal jim rozhořčený dopis, že je to od nich hyenismus a připojil posudek, že bych měl mít pořád nárok aspoň na důchod částečný.“

„A přiznali vám to?“

„Důchod mi sebrali hned, ale opětovné přiznání jim prý bude trvat déle,“ posteskl si. „Upřímně řečeno, už s těmi hyenami ani nechci nic mít.“

„Máte nějaké zaměstnání?“ zajímalo ji.

„To může být u takových případů problém,“ připustil. „Slepý člověk se málokdy vyučí, řemeslo nepřipadá v úvahu. Klidně se přiznám, že umím číst a psát jen slepecké písmo, ale to nikdo nepotřebuje. Písmenka známá i školákům jsou pro mě hieroglyfy. Naštěstí jsem měl jako slepý pár přátel a ti mě neopustili.“

„Co teď vlastně děláte?“ zajímala se paní.

„Učím,“ řekl.

„Počkejte, to snad nejde, když sám neumíte ani číst?“ zarazila se.

„A vidíte! Učím. Na hudební škole. Tam tolik nevadí, že neumím číst. Rozhoduje, jak umím hrát a že to umím naučit děti. Donedávna jsem neuměl ani noty a hrál jsem podle sluchu, ale teď jsem řediteli hudebky Jirkovi slíbil, že se do půl roku naučím číst a psát písmo i noty. Je to snad reálný slib.“

„Když se tomu poctivě věnujete, stihnete to,“ souhlasila. „Přála bych vám to, takové zaměstnání by bylo pro vás ideální.“

„Takže mi nevadí, že mi důchod sebrali,“ usmál se. „Za celý život jsem se nic než hudbu nenaučil. Hudbu mám ale rád a umím ji pořádně. Může se to hodit. Učitele jsem dělal už jako slepý, teď v tom jen pokračuji.“

„To vás ale obdivuji,“ řekla. „A jsme u interny. Za kým tam jdete?“

„Za tím, kdo mi dal oči,“ řekl vyhýbavě. „Nikdy jsem ho neviděl, znám ho jenom podle hlasu. Měl by to být ale nějaký hodně mladý kluk. Pacienti mu říkali Olda.“

„Mladý doktor je tu jen Pavelka,“ vzpomínala. „To je ale Rudolf.“

„V tom případě bych se podíval za vrchní sestrou Alenkou, ta mě zná.“

„Máte asi štěstí, dnes tam mají být oba,“ řekla paní.

Vyšli spolu ještě do schodů, ale tam se paní rozloučila, šla o patro výš.

„Dobrý den, paní Alenko!“ oslovil příchozí první sestru, kterou potkal.

„Hleďme - František!“ rozzářila se na něho. „Copak že vy tady?“

„Jdu jenom poděkovat vašemu doktorovi a také vám, byli jste tady na mě opravdu moc hodní,“ řekl a upřímně stiskl podanou ruku.

„Kterého doktora myslíte?“ zeptala se ho.

„Takového mladého... říkali mu vždycky Olda,“ řekl.

„Počkejte, tady žádný doktor Olda není... že vy myslíte toho zázračného kluka?“

„Zázračného kluka, jistě,“ přikývl. „Cožpak to nebyl zázrak?“

„Zázraky... ty on dělal, ale už sem nechodí,“ zrozpačitěla sestra. „Vás měl taky v práci? Vám snad nebylo tak zle... jůžiš, počkejte - kde máte bílou hůl?“

„Té mě přece ten váš Olda zbavil!“ řekl František. „Já teď vidím, sice ne moc, ale je to zázrak už samo o sobě!“

„A vy myslíte, Františku, že to udělal ten kluk?“

„Vy byste mu to upřela?“ usmál se na ni. „Uznávám, byl jsem tu s prkotinou. Ale on mi něco dal... říkal tomu potěšení, bylo to takové teplo...“

„Já vím,“ řekla trochu přiškrceným hlasem. „Taky od toho bylo takové světlo, ale to jste asi ještě neviděl, že?“

„O světle hovořili ostatní,“ přikývl František. „Jenže se od té chvíle začaly dít věci, kterým oční lékař neřekne jinak než zázrak. Tyhle oči nikdy neviděly, teď vás vidím. Trochu rozmazaně, ale vidím. Může za to ten kluk, to je jisté. Kde ho máte?“

„Už sem přestal chodit,“ řekla.

„On už sem nechodí? To by přece byla nesmírná škoda, nemyslíte?“

„Je to škoda,“ řekla. „Ale oni ho vyhodili, proto sem přestal chodit.“

„Kdo že ho vyhodil?“ zděsil se František.

„Pan primář, na stížnost doktora Pavelky,“ řekla trochu stísněně.

„A víte aspoň adresu toho kluka?“ naléhal na ni.

„Nevím,“ řekla provinile. „Prostě sem chodil jen tak, s takovým pejskem...“

„To snad ne!“ řekl František. „Ten kluk dělal zázraky a vy ho vyhodíte, to je snad zlej sen! Doufal jsem, kdyby mi dal ještě jednou to teplo, že bych viděl úplně.“

„Víte, pane Františku, než ten kluk odešel, říkal cosi o nemocnici na Vinohradech. Prý bude tam... Poslední dobou se povídá, že se na Vinohradech dějí zázraky, kdybyste se tam poptal, možná ho tam najdete.“

„Velice děkuji, sestři,“ řekl František. „Dojdu si tam, jistě. A kde bych zastihl pana primáře a toho... toho doktora Pavelku? Strašně rád bych se jich na to přeptal...“

„Ty dva tu zastihnete hned,“ navrhla mu. „Měli by být oba na lékařském pokoji.“

„Zavedete mě tam?“ zeptal se jí. „Víte, já neumím číst a v lékařském pokoji jsem nikdy nebyl, netrefím tam a přečíst si to neumím. Zázrak je, že vůbec trochu vidím.“

„To tedy zázrak je,“ přikývla. „Pojďte, zavedu vás tam.“

Vzala ho za ruku a dovedla až před dveře lékařského pokoje.

František nesměle zaklepal a když se ozvalo vyzvání, vstoupil. U stolu seděli dva lékaři, jeden starší, silnější postavy a druhý mladší hubený.

„Pardon, pánové,“ řekl František. „Prosím, omluvte mě, hrozně špatně vidím, ale chtěl bych mluvit s primářem. Ne, nejsem pacient. A když, tak bývalý. Přišel jsem vám jen poděkovat za ten zázrak.“

„Jaký zázrak?“ podíval se na něho pobaveně primář.

„Byl jsem od narození slepý a tady na tom oddělení mi váš doktor dal oči,“ rychle jim vysvětloval František. „Všichni tomu říkají zázrak, i odborníci očaři. Moje oči byly naprosto mrtvé a nikdo nepřipouštěl, že by někdy viděly. A hleďte, vidím! Sice jen na třicet procent, ale i to je přece zázrak.“

„Říkáte... tady na oddělení?“ nevěřil tomu primář.

„Ano,“ potvrdil mu František. „Byl tady v té době takový malý kluk, všichni mu říkali Olda. Poslal na mě nějakou divnou sílu, bylo v tom teplo a jak říkali ostatní, také nějaké světlo. To jsem ještě neviděl, ale do čtrnácti dnů mé oči začaly vidět. Byl to zázrak, říkají to všichni, odborníky nevyjímaje.“

„Moment! Olda, snad ne ten kluk, co jsme ho vyhodili?“ zamračil se primář.

„Ano, on,“ rozjasnil se František. „Jak jsem slyšel, uzdravil tady spoustu vážných případů a když jste ho vyhodili, odešel. Předpokládám, že se tu okamžitě zvedla délka léčení a možná i úmrtnost. Pánové, dovolte mi, abych si vás oba prohlédl hezky zblízka. Že vidím, to je zázrak, ale takovou sbírku pitomců nikde jinde nenajdu.“

„Vy - vy...“ zbrunátněl primář. „A ven!“

„Zázračně uzdravený, pane primáři,“ usmál se na něho František. „Vaše zásluha to není, ale to víte, nemohl jsem si nechat ujít takové voly k pohledání. Sbohem!“


František opustil nemocnici co nejrychlejším krokem, málem ho před nemocnicí přejelo na přechodu auto. Omluvil se řidiči, ačkoliv to mělo být naopak, a pospíchal dál. Autobus ho brzy dovezl do Vinohrad.

Tam se ale dozvěděl zdrcující zprávu. Zázračný chlapec skutečně nějakou dobu léčil na oddělení popálenin, ale pak ředitelství nemocnice odvolalo primáře a od té doby se tu chlapec s psíkem neobjevili.

„Jediný, kdo by to mohl vědět, je primář Alexijev,“ řekla mu po straně jedna sestřička, ale dávala přitom pozor, aby ji nikdo neslyšel.

„Kde najdu pana primáře Alexijeva?“ ptal se jí zdvořile František.

„Já nevím,“ řekla sestřička. „Mám adresu jen na Hedviku, ta odsud odešla s ním, třeba to bude vědět.“

„Proboha, co se to děje?“ hořekoval František nad papírkem s adresou, který mu nebyl moc platný, když neuměl číst. „Když má někdo v léčení úspěchy, vyhodí ho. Kam ten svět spěje?“

„Víte, Alexijev neměl velké úspěchy,“ řekla sestřička. „Pacienty léčil skvěle, to se mu musí uznat, ale léčil je nějakou divnou metodou, kterou mu pojišťovna neuznala. Proto musel pryč, pojišťovna mu platila jen za hospitalizace. To ale byla chyba, když nejsou výkony, nejsou ani peníze.“

„Uzdravování lidí že nebyl výkon?“ zeptal se jí František.

„Nebyl to účtovatelný výkon,“ upřesnila sestřička. „Víte, to léčení připomínalo zázraky, ale ty vám nikdo neproplatí.“


František se nevzdal hned, ale nakonec uznal, že je to nadlidský úkol pro člověka, který neumí číst. Pokusil se rozhodit sítě v hudební škole, ale žádný učitel o zázračném chlapci nic nevěděl. Smutné bylo, že toho kluka nikdy na vlastní oči neviděl.

Když ho jednou zaujala fotografie dětí letících nad střechami paneláků, podíval se na ni a usmál se.

„Co si ti lidi všechno nevymyslí!“

Netušil, že právě poprvé viděl podobu svého zázračného chlapce...

„Hele, Františku,“ řekl mu ředitel hudební školy. „Nech to plavat a vrhni se na učení. Měl bys zvládnout aspoň základní školní i hudební gramotnost. Nauč se pořádně noty, nauč se číst a psát, ať ti nemusím pořád dávat výjimku. Bez znalosti not jsem tě mohl vzít, dokud jsi neviděl, ale teď je to jiné. Hraješ skvěle a učit umíš, co ještě chceš? Dohodil bych ti místo v jedné kapele, trumpetistu jako jsi ty vezmou všude a už dřív by jim nevadilo, že nevidíš. Až budeš umět noty, jsi jejich. Dobře si u nich vyděláš.“

„Nejde mi o peníze, Jirko,“ odvětil klidně.

„Vím, skromný jsi byl vždycky,“ uznal mu ředitel. „Ale až budeš umět číst, budeš se v tom jistě lépe orientovat.“

„On mi zatím zmizí...“ strachoval se František.

„Nezmizí,“ tvrdil ředitel.

Uvidíme!“ řekl František.

Slovy, která dřív nikdy nepoužíval.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: