Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Operace

Týden uběhl jako voda, ale doktor Alexijev se nehlásil.

Olda mu z domova zavolal domů, ale zvedla to jeho paní a ta nevěděla o tom, že Olda potřebuje volný operační sál s týmem anesteziologů. Manžel s ní hovořil o tom, co s nimi Olda plánuje, takže se domnívala, že je to kvůli nim. S lítostí mu sdělila, že ona sama o žádném volném operačním sále neví a manžel je na jakémsi důležitém jednání.

Olda to nepotřeboval kvůli těm dvěma. Na hrudi nad klíční kostí mu narostl velký nádor a on se ho potřeboval zbavit. Ten nádor nevznikl jako něco zhoubného. Takhle si připravovali implantáty chobotnicovití obyvatelé sousedního světa a Olda tu schopnost měl od nich. Nastal čas využít jí, ale doktor Alexijev, na kterého se Olda spoléhal, nebyl zrovna k sehnání.

„Vyřiďte mu, prosím, aby mě zavolal, až přijde,“ požádal tedy jeho paní na závěr.

Slíbila mu to a oba zavěsili.

Co teď? uvažoval Olda. Jak se zdá, sehnat operační sál není nic snadného.

Od doby, kdy přestali chodit do Vinohrad, měli volno. Olda toho využil k výrobě a prodeji zlata a když se maminka dozvěděla, nač to potřebuje, vyšla mu vstříc jako minule. Chodili spolu opět po zlatnictvích prodávat zlato a peníze dávali do spořitelny. Když takto finančně zajistili Fond ohrožených štěňat, Olda další zlato přestal dělat.

Byl už ale pátek a Olda cítil, že se to nedá odkládat. Ve škole se k privátnímu rozhovoru s Máňou nedostal, bylo tam pořád moc živo. Po delším váhání zvedl telefon a zavolal jí domů.

„Hadrbolec!“ uslyšel v telefonu - zřejmě tatínek.

„Tady Olda, mohl bych mluvit s Mančou?“ odvětil.

„Je s mámou na nákupu,“ dozvěděl se.

„A mohla by mi zavolat domů, až přijde?“

„Jo, vyřídím jí to,“ ozvalo se stručně.

Tím to skončilo. Teď mohl jen čekat. Kdo zavolá dřív? Máňa, nebo Alexijev?

Olda si rozepnul límec košile a odhrnul látku. Chvíli si v zrcadle pozoroval bouli nad klíční kostí, zarudlou a velikou jako lískový ořech. Znovu vytáhl ze zásuvky svého psacího stolu černé kožené pouzdro a zastrčil je zpátky. Ačkoliv Alexijevovi tvrdil, že je to zbytečné, sterilizoval je odpoledne na dětském hřišti modrým ohněm. Nikdo si ho nevšiml, daleko od obytných domů to nic nechtěného neprovedlo.

Dnes byl doma sám. Rodiče odešli na jakousi návštěvu za svými kamarády, máma mu připravila jako studenou večeři chleba s máslem a šunkou. Oldovi to vyhovovalo, ta návštěva přišla jako na zavolání, nikdo mu nebude překážet. Čert se vyvaloval na křesle, nikdo ho nevyhazoval na jeho kobereček. Nejspíš spal.

Konečně, venku už se začalo smrákat, se ozval telefon.

„To jsi ty, Oldo?“ uslyšel Máňu.

„Já,“ odvětil. „Můžeš k nám teď hned přijít? Tak na hodinu!“

„Měla bych si nejprve napsat úkoly,“ rozvažovala.

„Je pátek a já ti s nimi potom pomůžu. Prosím tě, přijď, je to strašně nutný!“

„Tak jo, ale ať máte odemčený vchod!“ zašvitořila vesele.

„Bude,“ ujistil ji.

Pomalu sešel dolů po schodech. Vchod odemčený byl. Počkal před vchodem, než Marie přiběhla. Mezitím se naplno rozsvítily pouliční lucerny.

„Príma, že tu čekáš,“ řekla. „Co že stojíš venku? Je tu přece děsná zima!“

„Mně není, jen pojď,“ pozval ji dovnitř. Odevřel byt a pomohl jí z kabátu. Čert ji začal radostně vítat štěkotem, ale když ho Olda požádal o ticho, dal si říci.

„Vítám tě u nás!“ ňafal tiše telepaticky a aspoň jí párkrát olízl ruku.

„Dobře, Čerte,“ pochválil ho Olda. „Teď si ještě lehni, pak tě zavolám.“

„Já bych byl radši s vámi...“ podíval se a naklonil hlavičku na stranu.

„Tak si lehni až v pokojíčku, hlavně nepřekážej,“ svolil Olda.

„Kde máš vaše?“ rozhlédla se Marie udiveně po bytě.

„Někde na návštěvě,“ ujistil ji stručně. „Máme aspoň klid. Pojď dál.“

Šel nezdvořile napřed a Marie za ním cupitala do jeho pokojíčku.

„Posaď se,“ nabídl jí svoji jedinou židli.

„Povídej, o co jde?“ vybídla ho, sotva dosedla.

„O tu úpravu,“ rozhodl se nechodit kolem horké kaše. „Nejvyšší čas začít.“

„Počkej, Alexijev ti už sehnal...“

„Nesehnal,“ oznámil jí klidně. „Věřím mu, že se snažil, ale nestihl to. Musíme to zkusit bez něho, to znamená tady a teď.“

„Vždyť na to nic nemáš!“ zbledla.

„Mám,“ řekl.

Vytáhl ze zásuvky psacího stolu veliké kožené pouzdro, položil je vedle Marie na stůl a otevřel. Uvnitř se nerezově leskly speciální chirurgické nástroje.

„Kdo ti to půjčil?“ vyhrkla udiveně, tohle samo sebou nečekala.

„Nikdo,“ odvětil Olda. „Nesahej na to, je to sterilní. Ačkoliv to asi bude jedno.“

„Kde jsi to sehnal?“ zamračila se.

„Pamatuješ, jak jsme spolu byli na té neurochirurgii?“ připomněl jí. „Jak nám ten hulvát doktor ukázal jejich nářadí... určitě netušil, že si to umím zkopírovat i skrz sklo.“

„Jak - zkopírovat?“ vyjekla.

„Taková mimozemská technologie,“ vysvětloval jí rychle. „Dokážu si zkopírovat a rozmnožit cokoliv neživého do hmoty jednoho kilogramu. Tahle souprava se mi vešla do limitu o chlup. Ačkoliv kdoví, jestli je limitem kilogram nebo plus mínus sekyra.“

Máňa ale neměla na vtipy správné rozpoložení, když viděla ty chladné nerezové nástroje a správně pochopila, že jde do tuhého.

„Poslyš, ty bys vážně chtěl... se mnou... Ale kde máš ten operační sál?“

„Vážně chci,“ přikývl. „Tady na té posteli. Jestli sis to nerozmyslela.“

„Tady?“ vyjekla. „Kde máš Alexijeva?“

„Nebude tu,“ řekl klidně. „On by s tím nesouhlasil, ale už se to nedá odkládat.“

„Proč ne?“

„Protože už to mám hotové,“ řekl. „Podívej se!“

Pomalu si rozepnul košili a ukázal jí zarudlou bouli nad svou klíční kostí.

„Co to tam máš?“ zděsila se.

„Klony paměti, tacuky a andělské telepatie,“ ujistil ji. „Naučily mě to chobotnice ze sousedního světa. Tacuky může vyklonovat cokoli, stačí přenést to na patřičné místo. Tohle se ale dává do hlavy, takže jestli to chceš, nezbývá ti nic jiného než se mi svěřit. Neboj se, chobotnice mě to naučily dobře.“

„A to chceš dělat - sám?“

„Jinak to nepůjde,“ přikývl. „Ale já to zvládnu, neboj se.“

„Kolikrát jsi to už dělal?“ namítla.

„Ještě nikdy,“ připustil. „Budeš moje první pacientka.“

„Hele, nepočkáme s tím přece jen na Alexijeva?“ snažila se ho usmlouvat.

„Ten by mi to leda rozmlouval a kdoví, mohl by mi v tom zabránit v dobré víře, že nám oběma pomáhá.“

„Ty mě chceš vážně zabít?“ vykřikla už opravdu vystrašeně.

„Neblázni, Mančo!“ zamračil se. „Nevěříš mi?“

„Ne!“ vykřikla rozhodně. „Teda, věřím ti, že mi ublížit nechceš, ale nevěřím, že se ti to povede. Víš přece, co ti na to řekli dva opravdoví odborníci na chirurgii!“

„Ti dva opravdoví odborníci na chirurgii rozumí pozemským metodám, ale nikdy v životě neviděli operovat mimozemšťany.“

„Tys to viděl...? No, i kdybys to viděl, to ještě neznamená, že to umíš jako oni!“

„Neumím to jako oni,“ připustil Olda. „Andělé to umí při vědomí a bezbolestně, ale potřebují na to zvláštní orgán, který mi nedali. Chobotnice to nedovedou při vědomí, zato mě to naučily tak, abych to zvládl i já. Musíš mi prostě věřit!“

„Já ti nevěřím!“ vykřikla. „A co když ti teď řeknu ne?“

„Andělská zásada je, ani andělské zásahy nikomu nedělat proti jeho vůli,“ řekl smutnějším tónem. „Víš to přece už dlouho. Udělal jsem všechno, aby mi s tím někdo dospělý pomohl. Dopadlo to tak, že to budu muset udělat sám. Věř mi ale, dokážu to.“

„A když ne, tak mě zabiješ!“ vmetla mu do očí. „To bys chtěl?“

„Toho se bát nemusíš,“ řekl Olda. „V absolutně nejhorší nouzi by Čert přivolal pomoc Ogdurů. Ti dovedou vrátit život i mrtvým. Ale opakuji ti, to ti se mnou nehrozí. Jednodušší věci už jsem dělal, dokonce i sám na sobě.“

„A když přece jen nesvolím?“ podívala se na něho vyčkávavě.

„Podívej, Máňo,“ snažil se o co nejměkčí tón. „Nabízím ti kus sebe sama, ty to nechápeš? Když řekneš definitivně ne, skončili jsme a já to ze sebe vyříznu a spláchnu do záchodu. Skladovat se to nedá a těžko v téhle chvíli seženu jiného příjemce. Udělal jsem to pro tebe, dohodli jsme se už před týdnem, ale nutit ti to nemohu, ani nesmím. Mohu to začít pěstovat i víckrát, ale pak už jedině pro někoho jiného. Tobě to nabízím - teď nebo nikdy! Vyber si, ještě můžeš! Je naposledy. Když ale řekneš ne, nikdy v životě už to ode mě nedostaneš. A silně pochybuji, že ti to nabídne někdo jiný.“

„A nemůžeš s tím počkat aspoň do zítřka?“ smlouvala a roztřásla se hrůzou.

„Do zítřka?“ usmál se smutně. „V noci to začne hnít, nejpozději ráno to ze sebe musím vyříznout. Kdybych to neudělal, do zítřka to praskne, jen to bude víc bolet. Dělej jak myslíš. Zlobit se na tebe nebudu, ale některé nabídky se zkrátka v životě neopakují a tahle je jedna z nich.“

„A když řeknu, že ano?“ váhala.

„Podívej se, nic tě bolet nebude,“ sliboval jí. „Prostě si tady lehneš a až vstaneš, bude to hotové. Já to musím ze sebe vyříznout při vědomí.“

„Tebe to bude bolet?“

„Mám tady nějakou rostlinu od chobotnic, měla by bolest otupit. Ale ne moc, to bych nemohl nic dělat. Já to ale vydržím, neboj se.“

„Vůbec od tebe není pěkné nedat člověku na vybranou,“ vyčítala mu.

„Jak to myslíš? Měla jsi na to týden,“ opravil ji a podíval se jí do očí. „Můžeme začít? Jestli ano, skoč si teď ještě tady na záchod, protože při operaci budeš naprosto bez vlády.“

„Ty myslíš, že bych se přitom... no dobře, máš asi pravdu...“

Vstala a odešla. Ještě slyšel, jak cvakla pojistka ve dveřích. Vybalil zatím na stůl nářadí získané částečně lstí od neurochirurgů, rozprostřel na postel velikou igelitovou plenu a přinesl si připravené ručníky. Musel počítat s tím, že nějaká krev přitom vyteče. Přistihl se ale, že se mu třesou ruce. Nechystal se na nic obyčejného, naopak. Všem, kdo o tom věděl, bylo jasné, že je to pokoutní a protizákonné.

Jak to říkal Alexijev?

Počkej, až ti seženu operační sál s nějakým sehraným solidním týmem! Jinak ti pacient exne, nebo ho těžce poškodíš. A kdyby to měla být zrovna tady Marie, vzal by sis ji na svědomí?“

Co by se stalo, kdyby se Alexijevovy pochybnosti naplnily?

A jestli ti někdo při nějaké pokoutní operaci exne, a to se nejspíš stane, sám se přihlásím jako svědek, že jsem tě varoval! - říkal ten druhý.

Ano, ale kdo nic nedělá, nic nezkazí. Z hlediska pozemských lékařů to je kacířská troufalost. Neměl by si na to pozvat mimozemšťany? Možná by se tak nezdráhali, jako Alexijev... ale ne, naučili ho to, teď to bude viset jen na něm.

Připravil a zkontroloval všechno. Kde je Marie?

Přerovnal všechno ještě jednou.

„Hele, Oldo...“ ozval se její tlumený hlas ze záchodu. „Já se... já se vážně bojím. Já ven nevylezu!“

„To tam chceš sedět do večera?“ usmál se chápavě.

„Třeba,“ odsekla. „Udělalo se mi špatně od žaludku.“

„Klidně se vyzvracej, ale přijď,“ navrhl jí. „Neboj se. Dokud mi nedáš poslední definitivní svolení, ani se tě nedotknu.“

„Já vím, ty můžeš zabít tyrannosaura i bez doteku, že?“

„Nedotknu se tě ani rukou, ani očima, ani jinak,“ sliboval jí. „Slíbil jsem ti to a já sliby dodržím. Bylo by to ostatně proti mému přesvědčení.“

„Já se tě ale fakt bojím,“ opakovala umíněně, pořád skrz dveře.

„Já ti to věřím,“ řekl. „Už jsem si prožil totéž. Až na to, že mi to Bísíája dělala za plného vědomí.“

„Při plném vědomí se ti hrabala v břiše?“ vyjekla Marie zděšeně.

„V břiše i v hlavě,“ ujistil ji. „Příjemné to nebylo a hlavně jsem ještě netušil, jestli to myslí v dobrém nebo ve zlém. Vždyť jsem ji tenkrát neznal, neměl jsem jistotu, co je zač. Co kdyby byla jen dobře zamaskovaný vetřelec? Ale protože jsem jí uvěřil, umím, co nikdo jiný. Ty to máš snadnější, znáš mě a víš, že mi můžeš věřit.“

„Jenže se mi sevřel žaludek strachem, pochop to, Oldo!“ ozvalo se ze záchodu.

„Já tě chápu,“ opakoval klidně. „Řekl jsem ti, klidně se vyzvracej, bude ti líp. Ale pak pojď ven, záchod není příjemné místo ke strávení celého večera.“

„Ale nešáhneš na mě, když nesvolím?“ ujišťovala se.

„Už jsem ti to slíbil několikrát a to platí,“ řekl.

Ze záchodu se ozvalo spláchnutí. Ale až po chvilce se otevřely dveře. Marie vyšla ve tváři trochu zelená, zřejmě měla s tím žaludkem pravdu.

„Oldo, nezlob se,“ řekla omluvně. „Nemůžu za to, ten strach je silnější než já...“

„Já to tak beru,“ usmál se na ni povzbudivě. „Po těch varováních, co jsi vyslechla, nejdřív od toho pitomce neurochirurga a vlastně i od Alexijeva - ačkoliv ten to aspoň myslel dobře. Ale ani jeden, ani druhý nevědí, co mě mimozemšťané naučili. Ani teď to nemohou posoudit, když mě neviděli při práci. Co zatím viděli? Jak s Čertem bledneme, když na nemocné posíláme volnou energii?“

„Ty si vážně tak věříš?“ ošívala se. „Tobě nevadí, že to nemáš sterilní, nemáš ani ten slibovaný tým...“

„Sterilní to mám...“ povzdychl si. „Ale proč? Chobotnice mě operovaly na hlíně a uschlém listí. Proč ta snaha po sterilním prostředí? Aby se do rány nedostala infekce, řekne ti každý doktor. A co když tacuky od mimozemšťanů infekci spolehlivě potlačí? Navíc zajistí perfektní zhojení všech ran dříve než se probudíš. Co když můžeš operovat třeba na hnojišti a žádná infekce nenastane? Potřebuješ všechno zaručeně sterilní?“

„Ale přece uznej, je to mozek! Co když ze mě uděláš blbou, slintající debilku?“

„Neboj se, dopadne to dobře,“ chlácholil ji. „Dva orgány už dávno před tisíci lety prověřily chobotnice a třetí Ogdurové. A já to umím, i když na to nevypadám. Navíc si tě zprůhledním, abych na to viděl. Co by za to dali ti dva doktoři, zvyklí pracovat naslepo? Na druhou stranu si řekni: mám naději získat něco, co bude dělat lidem dobro. A sama si taky trochu užiju, vždyť takové létání je úžasná zábava.“

„Tady se nedá lítat,“ řekla. „Hned tě přitom někdo vyfotí...“

„Jedna měsíční cesta vede na svět, říkám mu Zahrádka. Má subtropické podnebí, mírná a neškodná zvířata, na stromech rostou salámy a můžeš tam létat bez obav, že tě někdo spatří. Vezmu tě tam, až budeš umět sama létat.“

„No dobře,“ řekla. „Tak honem, než si to rozmyslím, nebo než mě zase chytí křeč do žaludku. Mám si sem lehnout?“

„Ano,“ řekl. „Raději na bok nebo na bříško, hlavou ke zdi. Můžu začít?“

Položila se odevzdaně, měl totiž pravdu. Teď anebo nikdy.

„Začni!“ vydechla rychle a křečovitě sevřela oční víčka, jako kdyby očekávala do týla smrtící ránu.

V té chvíli ji obešly mrákoty...


Probrala se stejně náhle, jako upadla do bezvědomí.

„Posaď se,“ ucítila v ruce jinou ruku a otevřela oči.

Neležela na boku, ale naznak. Olda jí pomáhal posadit se. Přijala jeho pomocnou ruku, napnula se a sedla si.

Stranou se na zemi válely zkrvavené ručníky, ale neuvědomovala si, že by ji něco bolelo. Rychle si sáhla na hlavu a začala si ji ohmatávat. Neměla tam ani obvazy, to ji docela zmátlo. Jen něco jako docela malou náplast.

„Počkej, nesahej si tam,“ zarazil ji. „Jak se jmenuješ? Vzpomeň si rychle, jak se jmenuješ! Je to moc důležité, rozumíš?“

„Marie Ha... Hadrbolcová!“ vyrazila ze sebe.

„No vidíš!“ usmál se na ni. „Takže žádná slintající debilka. Jak se cítíš?“

„Ujde to,“ přiznala.

„Príma,“ řekl. „Na to, že jsi poprvé promluvila telepaticky, to docela šlo. Musíš se ještě naučit telepatii směrovat na někoho, ne takhle všeobecně kolem sebe.“

„Já už umím..?“ vyhrkla.

„Telepatii umíš, jen to chce trochu procvičit,“ ujistil ji. „To ostatní ještě nepůjde, nové orgány musí nejprve vyrůst a zesílit.“

„Takže jsi mě už upravil?“ vyhrkla, aniž by otevřela pusu. „Jak dlouho to...“

„Dvanáct minut,“ podíval se na hodinky. „Vidíš - a nevěřila jsi mi!“

„Jen dvanáct minut?“ podivila se.

Ukázal jí beze slova na nástěnné hodiny. Pokud to mohla posoudit, časový údaj na nich opravdu odpovídal.

„Hele, Oldo, tahle krev je všechna ze mě?“

Ukazovala přitom na zkrvavené ručníky válející se jen tak na podlaze.

„To víš,“ pokrčil rameny. „Neumím to tak hladce a bez krve, jako Bísíája. To nic, hned to uklidím. Teď už ti nikde krev neteče, dovnitř ani ven. Hojilo se mi to přímo pod rukama, tacuky je něco úžasného.“

Posbíral je a v koupelně naházel do vany, kde na ně pustil studenou sprchu.

„Tak tě tedy vítám mezi nás, anděly,“ přivítal ji mezitím Čert a zívl si.

„Ty a anděl?“ vybuchla ulehčeným smíchem. „Vždyť jsi čert!“

„Jo, Čert,“ souhlasil pejsek. „Ale s kusem anděla v těle. Náhodou doslova!“

„To jsi první, u koho to je naopak,“ přiznala mu to, ale hned se obrátila k Oldovi.

„Co všechno jsi se mnou dělal?“ chtěla vědět zvědavě.

„Nesahej si na hlavu,“ varoval ji. „Ne kvůli náplasti, ale v těch mokrých vlasech kolem máš jistě ještě krev. Doma by sis je měla opláchnout. Nejlépe když se normálně vykoupeš.“

„To už... můžu? I po té operaci?“

„Než dojdeš domů, budeš jako rybička a můžeš si náplasti strhnout,“ přikývl.

„Kde všude je mám?“

„Jednu na hlavě, dvě na břiše. Na hlavě jsem ti musel ostříhat kolečko vlasů velké jako pětikoruna, abych se ti dostal na kůži, ale skoro to není znát a rychle ti to doroste.“

„Ty ses mi vrtal i v břiše?“

„Neříkej, že jsem ti to neříkal!“ podíval se na ni vyčítavě.

„To jo, ale to jsi všechno stihl jen za dvanáct minut?“

„Osm minut mi trvala hlava,“ řekl. „Taky byla nejhorší. Zpočátku mi dost vadily vlasy, než jsem se na ně naštval a vzal je nůžkami. Dvě minuty bříško, to šlo jako po drátku. No a dvě minuty jsem tě umýval a pak jsme tě s Čertem vzkřísili.“

„Čtvrt hodiny na takové zázraky? Víš co jsi? Génius!“

„To tedy nejsem, chobotnice by na to potřebovaly polovinu,“ odmítl tu chválu.

„A myslíš, že můžu normálně chodit...“

„Jistě,“ usmál se. „Zkus přejít pět kroků ke dveřím se zavřenýma očima, jestli se ještě trochu nemotáš, ale já si myslím, že budeš v pořádku.“

Vyzkoušela si to a zjistila, že je v pořádku.

„Teda! A já se toho tak bála, já husa hloupá!“ vyhrkla.

A než se nadál, samou radostí ho objala.

„Odpusť, že jsem tady dělala takový tyjátr!“ řekla zkroušeně, ale nevydržela to, zase se ulehčeně rozesmála.

„Nemáš hlad?“ vyvinul se jemně z jejího náručí. „I když jsi o moc krve nepřišla, musíš si doplnit živiny. Navíc jsi vyzvracela večeři. Věřím ti, že to bylo od strachu, ale ten už snad zmizel, ne? Podle mě musíš mít hlad jako vlk.“

„Máš pravdu,“ řekla. „Ale když já ti mám takovou radost!“

„Taky mám radost, ani nevíš jakou!“ přikývl. „Možná jsem na tebe působil jako necita, když jsem tě přesvědčoval, ale taky se mi třásly ruce. Dopadlo to ale dobře, tak to snad oslavíme, ne? Máš ráda chleba se salámem? Takový jsi v životě nejedla!“

Oslavovat chlebem s uherákem bylo nezvyklé, ale pustili se do krajíců oba. Čert chleba odmítl, ovšem štangli salámu si odtáhl pod stůl, prý aby nepřekážel, i když Olda směrovaně telepaticky jen pro Máňu poznamenal, že tam chce nerušeně mlaskat.

„Jestli víš, z jakého zvířete ten salám je?“ dal Olda Máně nečekanou hádanku.

„Počkej! Z nějakého neobvyklého?“ zarazila se trochu.

„Nebudu tě napínat, je to mimozemský salám, takže není ze žádného zvířete, roste na stromech. Že chutná jako uherák, to je ovšem pravda. Nech si královsky chutnat!“

Podívala se pozorněji, ale pak se zase do krajíce s chutí zakousla.

„Nehledě k tomu,“ pokračoval plnou pusou, což telepatii v nejmenším nevadilo, „ten chleba vyrostl na stromě hned vedle a máslo na keři pod nimi.“

„Ono je to všechno mimozemské?“ podivila se.

„Oba krajíce,“ ujistil ji a při těch slovech postavil na stůl velikou láhev. Měla etiketu od limonády, ale nápoj měl krvavě červenou barvu. „A to víno můžeš pít bez obav, že by ses motala, je zaručeně bez alkoholu.“

„Taky mimozemské?“

„Taky. Ale navrch si dáme nefalšovaný pozemský polárkáč, doufám, že je jíš.“

Přikývla. Olda přinesl polárkový dort, rozpůlil a vyklopil na malé talířky. Čertovi dal pod stůl k vylízání obal.

„Na jednoho psa tam zbylo trochu málo,“ brblal psík telepaticky.

„Kuš!“ okřikl ho Olda. „Mlsnému stačí oblíznout! Po štangli salámu nemůžeš mít přece hlad.“

Místo odpovědi se zpod stolu ozývalo už jen spokojené mlaskání.

Nejdříve dojedli nepozemský chleba s nepozemským salámem. Olda snědl jeden krajíc, ale Máně přidal s potěšením druhý, měla opravdu vlčí hlad, jak předpovídal.

Pak si přiťukli nepozemským vínem.

„Ať žijí děti našich rodičů!“ zvedal Olda rozjařeně skleničku.

Marie si s ním přiťukla. Víno bylo červené, trochu perlilo, ale chutnalo jako víno.

„A teď dort!“ řekl Olda. „Nejraději mám tenhle studený. Když se to vezme, máš teď vlastně narozeniny. Narodila se nám nová andělka.“

Podívala se na něho a rozesmála se.

„Bééé, bééé!“ zakňourala jako novorozeně, až se Olda rozesmál taky.

Pomalu jedli polárkový dort, usrkávali nepozemské víno a usmívali se.

„Teda, nikdy bych do tebe neřekla, že se dokážeš taky bavit!“ řekla.

„A co sis myslela?“ chtěl hned vědět.

„Někdy vypadáš jako suchar,“ řekla upřímně. „Jsem ráda, že jsem se zmýlila.“

„To chce zapít!“ zase k ní zvedal skleničku s vínem.

„A když už patříš mezi nás, učedníky andělů,“ řekl Olda slavnostně, „měla bys mít také nějaké andělské šaty. Tady ti je slavnostně předávám. Važ si jich, nos je, ale pozor, jsou to šaty andělské, takže se neperou ani nežehlí.“

A předal jí - bílou chlupatou kouli.

„Co to je?“ nechápala.

„Nejlépe se to obléká na holé tělo,“ řekl. „To až si to budeš oblékat sama. Teď tě musím naučit, jak se s tím zachází, proto si je oblékneš přes šaty.“

„Ale jak?“ nechápala.

„Foukni do toho,“ řekl.

Zkusila to a koule se změnila ve vír peříček, který ji celou obkroužil, až se na ní usadil v podobě bílé kombinézy.

Rychle ji naučil měnit barvy i strukturu neobvyklého obleku a nakonec ji naučil příkaz, kterým se oblek rozpadl na změť bílých vloček, aby se sbalily do bílé koule.

Zkusila se podruhé obléci opět přes šaty, které to překrylo. Přebarvila si oblek tak, aby vypadal jako její šaty. Nebylo to ovšem to pravé, oblek neuznával sukni. Pak si ale vzpomněla a přebarvila se vzorkem tygří srsti.

„To je senzační!“ vyhrkla nadšeně.

„Až pod tím nebudeš mít šaty, bude to ještě lepší,“ ujišťoval ji. „Takhle to na tobě dělá různé hrboly a boule, ze sukně máš div ne rajtky, není to ono. Nejlépe ti sednou, až si je doma oblékneš jen tak na tělo.“

„Tak ti díky!“ řekla. „Jak tak koukám, máš je na sobě taky.“

„Už hodně dlouho,“ ujistil ji. „Může to být docela nenápadné.“

„Jsou úplně super!“ rozplývala se. „Nemohl jsi mi je dát dřív?“

„To jsem ti mohl dát opravdu až dnes,“ řekl vážně Olda. „Člověk bez telepatie to nejen na sobě nemůže přebarvit, ale ani to nesundá. Nevím, jestli tak nevznikla pohádka o labutích bratrech, ale bez telepatie to ze sebe nedostaneš ani násilím. Jinak to má samé výhody. Můžeš to mít na sobě pořád, můžeš v tom jít i do vody a jen vylezeš, hned to na tobě uschne. Nepropotí se to ani při horečce, ale tu bys už nikdy mít neměla, nemoci se ti budou ode dneška vyhýbat jako čert kříži.“

„Já se tedy žádnému kříži nevyhýbám!“ připomenul se Čert zpod stolu. „Nevidím nejmenší důvod, proč bych to měl dělat. Jak tě to vůbec napadlo?“

„To bylo básnické přirovnání,“ uklidnil ho Olda, ale pak se obrátil k Máně: „Smíš v tom projít i ohněm a ani kdyby tě někdo polil benzínem, nic ti to neudělá.“

„Leda na hlavě a na rukou,“ uvažovala.

„Ani tam ne,“ ujistil ji. „V takovém případě to samo doroste a obalí ti kůži všude, jen oči ti budou vidět.“

„Skoro jako by to bylo chytrý!“ divila se.

„Je to jen tropismus,“ vysvětloval. „Ale šikovný.“

Ještě se na to napili mimozemského vína, potom Marie ze sebe darovaný andělský oblek telepaticky shodila, pod ním ovšem měla své šaty.

„To bude dneska všechno,“ řekl Olda spokojeně. „Zítra se tvůj idarchon probudí a poprvé nasaje volnou energii. Jistě si toho všimneš. Pak se tomu spolu věnujeme dál.“

V té chvíli ale zazvonil telefon.

Olda zvedl sluchátko trochu udiveně. Kdo jen mohl volat? Chystal se volajícímu sdělit, že rodiče nejsou doma, ale bylo to pro něho.

„Poslyš, Oldo,“ volal mu doktor Alexijev. „Všechno je špatně, pokazilo se to.“

„Co se pokazilo?“ zeptal se ho Olda.

„Všechno, co se pokazit mohlo,“ odvětil Alexijev. „Nemám ani ten operační sál. Na fakultě se proti tomu postavili, jakmile se dozvěděli proč to chci. Nestačí jim ani mé ujištění, že ti chci dávat záchranu. A zdravotní pojišťovny odmítly uznat metodu léčení kosmickou energií, že není mezinárodně uznávaná. Šéfka Všeobecné zdravotní řekla, že by pak pojišťovny musely financovat kdejakého šarlatána a to jen přes její mrtvolu.“

„Sehnal jste aspoň ten dům pro kliniku?“

„Ten jsem ani nesháněl,“ přiznal Alexijev. „Měl jsem to v pořadí až po vyřešení klíčového problému s pojišťovnami. Což nám totálně vybouchlo.“

„Co se dá dělat,“ řekl Olda vážně. „Sežeňte aspoň ten dům. A neberte pronájem, radši ho kupte, ať nejsou problémy s majitelem.“

„Poslyš Oldo, nic ve zlém, ale to je nesmysl!“ zastavil ho Alexijev. „Představuješ si to jako Hurvínek válku. Za co to koupím? Bez předběžné smlouvy s pojišťovnou úvěr od banky nedostanu a tím to prostě padá. Máš snad zbytečných deset milionů? Nemáš, já taky ne. Pojišťovny jsou ochotné uzavřít se mnou smlouvu sotva na pooperační péči, přesně to mi podrazilo stoličku ve Vinohradské nemocnici.“

„Potřebujete tedy nejméně deset milionů?“ ujišťoval se vážně Olda.

„Jen na nákup domu,“ upřesňoval Alexijev. „Provoz by stál další těžké peníze. Jak říkám, skončili jsme, marná sláva. Budeme to muset zkoušet někde pokoutně, než ta metoda získá uznání.“

„Ne, začneme hned,“ řekl Olda umíněně. „Já ty peníze seženu. I na provoz. Zítra vám donesu deset milionů.“

Sluchátko údivem umlklo. Marie slyšela jen Oldovy odpovědi, ale ztuhla také. To snad ne, kde by Olda sehnal deset milionů? Jak to může říkat s tak ledovým klidem?

„Nevěříte mi?“ pokračoval Olda po dlouhé chvilce.

Snad se ani nemusel ptát, to přece bylo jasné. Kdo by věřil takovému klukovi, že jen tak přinese milion! Natož deset.

„Myslím to vážně,“ pokračoval Olda, jako by se nechumelilo. „Na Dinosaurii se válí zlata, kolik chcete. Já tam pro nějaké dojdu.“

„Neblázni, to bys ho musel přinést šedesát kilo...“ uvažoval rychle Alexijev.

„Dobře, vezmu si batoh,“ řekl Olda. „Pokračujte, prosím, v jednáních. Dům by měl stát na takovém místě, aby tam mohly přijíždět sanitky. O vybavení budeme jednat potom, můžete zatím sepsat, co všechno bude potřeba. Pak to spolu seškrtáme, některé položky určitě potřebovat nebudeme... Ano, nebude to problém...“

Olda se rozloučil a zavěsil.

„Hele, Oldíku,“ začala Marie nesměle. „Co jsi to tvrdil o zlatu na Dinosaurii?“

„Pravdu,“ usmál se na ni. „Je ho tam dost. Lidi to tam ještě nestačili vysbírat, válí se ho tam tuny.“

„Nebude to ale trochu nebezpečné?“ strachovala se.

„S Čertem se tam nebojím,“ řekl Olda. „Čert mě pohlídá shora.“

Podal jí kabát a pomohl jí ustrojit se.

„Pojď s námi!“ řekl Čertovi. „Já vyprovázím Máňu a ty se budeš venčit.“

„Vezmete mě s sebou?“ zasvítila pejskovi očička. „Taky chci vyprovázet!“

„Proč by ne?“ opáčil Olda.

„Já jen, když budeš mít na léčení Máňu, nebudeš stát o mě...“ vysvětloval pejsek trochu smutně telepaticky.

„Ty blázínku!“ sklonil se k němu Olda a podrbal ho za ušima. „Ty přece budeš vždycky náš pes. Na Dinosaurii jsi nejbystřejší, tam tě nikdo nenahradí. Při léčení budeš taky užitečný, s tím přece nepřestaneme.“

„Máňa bude na léčení silnější než já, sám jsi to říkal,“ pokračoval psík, ale vrtěl už radostně ocáskem, zatímco se Marie obouvala.

„To si ještě povíme,“ ujistil psíka. „Neboj se, počítám i s tebou. Můžeme se přece doplňovat. Silnější dávky mohu dávat lidem s Máňou a slabší s tebou, ale i slabší lidem pomohou a celkově se dostane na víc lidí, rozumíš? Budeš důležitý i kdybychom našli nějaké tvé opuštěné štěně a přibrali je do smečky. Ty budeš vždycky psí vůdce.“

„Príma!“ vyštěkl psík a vyskočil radostí do výšky.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: