Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Strategická porada

Olda seděl v křesle u nízkého stolečku, pomalu jedl štrůdl a usrkával kakao. Paní Irena Alexijevová, příjemná starší paní, také doktorka, mu připravila jeho oblíbenou svačinku, sama s manželem popíjeli kávu.

Alexijev se nedůvěřivě přehraboval ve velkém batohu.

„Člověče, Oldo,“ vzdychal už po několikáté. „Sedmdesát kilogramů zlata! Jak jsi to vůbec unesl? Vždyť to má na váhu víc než ty sám! Přiznám se bez mučení, nechce se mi tomu uvěřit! Dokonce ani když to držím v ruce.“

„Zlato není dobré,“ vrtěl Olda hlavou. „Nedělám to rád, ale jinak to nešlo.“

„S tímhle to můžeme rozjet a kašlat na pojišťovny,“ souhlasil opatrně lékař. „To je dost možná na dva roky a jestli je tam toho zlata ještě víc...“

„Jsou ho tam tuny, ale radši bych ho tam nechal,“ řekl Olda. „Počítám s tím jen pro rozjezd. A nekašlete na pojišťovny. Jen ať hezky platí aspoň za ostatní péči. Nejspíš sebereme část práce a nákladů nemocnicím, ale nevidím rozumný důvod, proč by měly peníze zůstávat pojišťovnám na jejich paláce.“

„Ty si můžeš dovolit léčit i zadarmo, dokud tě živí rodiče,“ řekl Alexijev. „Lékaři ale musí být z něčeho živi, proto jsou závislí na pojišťovnách. Další možnost je vybírat peníze od pacientů, ale to se mi nezdá humánní. Pak se může stát, že pacient u sebe nic nemá a co s ním? Nechat ho zemřít?“

„To už se taky stalo,“ přikývl Olda.

„Přesně tak přišla Amerika o svého velkého génia,“ souhlasil Alexijev. „Edisona nechali zemřít, zdál se jim příliš chudý. Takovou ostudu bych v Čechách nechtěl zažít. Nedívám se na lékařské povolání jako na kšeft, ale je to málo platné, i lékař musí jíst.“

„Pak musíme přesvědčit pojišťovny o tom, že ta metoda má výsledky,“ řekl Olda bez váhání. „To můžeme jen tím, že do toho zapojíme veřejnost. Pozveme si televizi a naplno ukážeme rozdíly mezi výsledky klasické lékařské péče, včetně nákladů, co to veřejnost stojí, ve srovnání s novou metodou. A hodně bych pak zvýraznil neochotu, na jakou to narazilo. Bude to ale potřebovat silné nervy. Jste ochotný jít i přes mrtvoly? Ne pacientů, těch se to nesmí dotknout, ale přes politické mrtvoly v pojišťovnách a kdyby to bylo nutné, i přes mrtvoly bývalých kolegů? Nedělám si iluze, postaví se proti nám nejen pojišťovny, ale i většina lékařů, které to bude ohrožovat.“

Alexijev se zamyslel.

„Aha,“ řekl po chvilce. „Hurvínek by chtěl vypovídat válku. Hurvínek si to neumí představit, ale chce do toho jít i přes mrtvoly. Hurvínek neví, že se při válce musí střílet a že ty budoucí politické mrtvoly mají dnes těžké kanóny, neboť sedí na penězích.“

Manželka se na něho dívala a nevěřícně vrtěla hlavou.

„Dobrá, Hurvínku,“ řekl Alexijev. „Jsme na jedné lodi, musíme do toho společně, jiná možnost není, pokud to rovnou nezabalíme a nerozpustíme. Tedy: buď válka, nebo zalézt jako spráskaní psi, léčit pokoutně a zadarmo a většinu pacientů, kteří nebudou mít dost štěstí, aby se dostali do pokoutně uzdravené skupiny, hodit přes palubu. Když jsou jen tyhle dvě možnosti, jsem pro řešení hrstky Moravanů na Bílé hoře. Neustoupit, ale prostřílet se novinami a televizí až do Parlamentu a pojišťovácké bařtipány dokopat, aby nás začali brát vážně. Jinak z toho vážně kouká Bílá Hora.“

„Už jsem se lekla, že to chceš vzdát!“ oddychla si paní Irena. „Já to ani nevidím Hurvínkovsky. Pojišťovny si zřejmě všimly, že jsme ochotni léčit zadarmo a ony budou tučnět. Teď se ukazuje, že chceme taky žít. Přitom chceme méně než dosud, ale ustoupit není kam. Kdybychom léčili pokoutně zadarmo, nikoho k tomu nedostaneme, budeme na to věčně jen tři a místo prošlapávání cestičky uvízneme ve slepé uličce.“

„Zkrátka nemáme na výběr,“ souhlasil Alexijev. „Hrstce Moravanů nezbývá, než tu přesilu porazit, nebo čestně padnout do posledního muže s vědomím, že je to zkrátka osud - Bílá Hora.“

V té chvíli neměli všichni tři ani tušení, do čeho jdou. Pojišťovny - mediální svět - Parlamenty... to jsou jen viditelné části ledovce, který hýbe dnešním světem! A tomu ledovci nezáleží ani na zdravých lidech, tím méně na pacientech! Peníze jsou přece až na úplně prvním místě!

„Je nás opravdu jen hrstka,“ přidala se k nim Irena Alexijevová. „Když nepočítám toho psa, budeme jen tři.“

„Toho psa počítejte,“ zavrtěl umíněně hlavou Olda. „Není to malá pomoc. Navíc máte špatné výchozí předpoklady ještě v jednom bodě. Nejsme tři, ale čtyři.“

„Copak?“ podíval se na něho veseleji Alexijev. „Cilka ze vsi dostala rozum?“

„Cilka ne,“ řekl Olda. „Připočítejte mezi nás Marii Hadrbolcovou. Operaci má za sebou a až jí zesílí implantované orgány, bude z ní velice platná léčitelka. Od příštího týdne jde na to se mnou.“

„Cože?“ vyskočil Alexijev a ihned zvážněl. „Tys to přece risknul?“

„A tímto vám oznamuji, že jsem zvládl operaci mozku,“ pokračoval slavnostně Olda. „Nebojte se, neumím to od vás, ale od mimozemšťanů. Prosím, nepodceňovat!“

„Tys to přece jen vyzkoušel na Manče?“ vyjekl Alexijev. „Ty... partyzáne!“

„Tohle se nedá zkoušet na laboratorních krysách, pane doktore,“ řekl klidně Olda. „Musíte mi víc věřit. Operace mozku v kuchyni vypadá taky Hurvínkovsky, ale ode dneška Máňa ovládá telepatii a kdybyste viděl, jak se jí všechno přímo před očima hojilo! Orgán tacuky od mimozemšťanů je skutečně nepřekonatelný...“

„Tedy, už vím, kdo z nás je tvrdohlavá palice dubová,“ řekl Alexijev. „Vždyť to bylo děsně nezodpovědné! To jste vážně nemohli počkat?“

„Nemohli,“ zabručel vážně Olda. „Chcete snad přesvědčit rodičky v porodnici, aby ještě týden počkaly? Tam to taky nezastavíte, když už se to rozjede. Nezodpovědné to bylo asi jako rozjet kliniku bez propracované smlouvy s pojišťovnou. Jsou zkrátka chvíle, kdy buď skočíte do vody a začnete usilovně plavat bez ohledu na nebezpečné proudy, nebo zůstanete bezradně stát na břehu. Když se vám někdo topí před očima, je naopak krajně nezodpovědné čekat na loďku.“

„Marie se netopila. Tam jsi počkat mohl.“

„Bez operace bych jí nepředal vědomosti od mimozemšťanů,“ opáčil Olda. „Bez nich by neudělala zkoušky na škole a nešla se mnou na lékařskou fakultu. Zkrátka jsem se rozhodl táhnout ji za sebou jako na vlečném laně, rozumíte? I kdybychom se měli časem rozejít, teď musíme držet spolu. Jinak to nešlo!“

„Kdybyste se měli rozejít?“ podíval se na něho Alexijev nerozhodně.

„Cilka přece taky couvla,“ řekl Olda. „Na sňatky z rozumu se v dnešní době nedá spoléhat, to se dělo, dokud se jezdilo v kočárech. Máňa není moje otrokyně ani nevěsta. Drží ji u mě jen zájem o léčení, ale jinak je přece svobodná, na takové úvahy máme dost času a co já vím, co jí přeletí přes nos, než vyrosteme?“

„Ale co budeš dělat bez ní? Vystačíš si s Čertem? Pes obvykle žije jen dvanáct, nanejvýš patnáct let. Co budeš dělat potom?“

„Předně bych řekl, že nemáte pravdu,“ uvažoval Olda. „Čert může žít s úpravou od Ogdurů déle. Kromě toho jsme zjistili, že i Čertova štěňata jsou telepatická. Nejspíš budou mít i schopnost léčit. Pak se já a Máňa můžeme klidně rozejít. Když budeme mít každý svého psa, budeme schopní léčit i každý zvlášť.“

„Přál bych vám, abyste se nerozcházeli!“ řekl Alexijev vážně a paní přikyvovala.

„Přát nám můžete cokoliv, neovlivníte to,“ mávl rukou Olda.

„Neovlivníme,“ připustil Alexijev. „Ale sám jsi říkal, že Máňa bude lepší, silnější než pes.“

„Jen si nemyslete, ti psi mohou být brzy zajímaví i pro vás dva.“

„Snad bys nepřál rozchod i nám?“ podívala se na něho přísně Alexijevová.

„To jistě ne,“ řekl Olda. „Dá se to ale kombinovat. Pes snese tři dávky, víc je pro něho obtížné. Já jich snesu šest, ale dávám raději o jednu méně, abych se nepřepínal. Tři silné s Čertem, dvě slabší sám. Je to sice málo, ale aspoň něco, i když mě obvykle taky zdrbnou. Máňu bych nenutil na víc než na čtyři. Ale teď uvažujte! Když budu léčit jen s Máňou, dáme na den jen čtyři silné dávky, nouzově pět. Když ale já s Máňou rozdáme spolu tři, Máňa čtvrtou s Čertem a já s Čertem dvě další, pak všichni jedeme rozumně naplno a velkých dávek rozdáme šest. To je šest ošetřených lidí, nouzově sedm, neboli o dva víc. Je na těch počtech něco špatně?“

„Někteří pacienti dostanou menší dávky,“ připomněl mu Alexijev.

„Což mnoha bohatě postačí,“ řekl Olda. „Ty tři nejsilnější využijeme pro těžké případy. Těch snad nebude převaha a musíme přece léčit i ty méně katastrofální.“

„Člověče, Oldo...“ vydechl Alexijev, „jak to, že tohle nenapadlo mě?“

„Protože o tom přemýšlím déle, neměl jsem starosti s ekonomikou, mám Čerta doma a navíc teď s Čertem řešíme problém s jeho telepatickými štěňaty. Štěňata do toho můžeme zahrnout také, ne? Inteligentní psi mohou léčit s námi. Přepočtěte si to na jiné podmínky, uvažte třeba kombinace dva lidé a dva psi, dva lidé a tři psi. Psi se zkrátka mohou zapojit víc než tušíte. A Čertovi už jsem slíbil, že bude vždycky náš první pes!“

„Tedy - smekám,“ řekl Alexijev. „Vidím, že máš plány promyšlenější než já.“

„Jistě, když jste se zasekl o tu pojišťovnu,“ řekl Olda. „Tu bych zase nevyřešil já. Vyřešil jsem krátkodobě jeden zádrhel. Připadá mi to jako mečem rozseknout gordický uzel a jet dál. Moc věcí přitom zůstane jedině na vás, já na to nemám, jak se říká, právní způsobilost.“

„Právní ne, ale toho ostatního máš vrchovatě,“ usmála se na Oldu Alexijevová.

„No a ještě jedno,“ řekl Olda. „Dnes bych vás dva rád viděl v plavkách, aby vám to už začalo růst. Zatím bych to udělal bez hlavy, je to jednodušší než slepé střevo.“

„Myslíš tu operaci?“

„Jo,“ řekl. „Přinesl jsem si nářadí a jakmile svolíte, kousnu si tady toho kořenu a začnu. Ten kořen mám od mimozemšťanů, je to místní znecitlivění pro mě. Vám dám raději celkovou narkózu.“

„Celková narkóza pro operaci složitosti slepého střeva?“ zapochyboval Alexijev. „Není to kanón na vrabce?“

„Není,“ řekl Olda. „Mimozemská narkóza není tak riziková. Tak co, chcete?“

„Už jsme přece souhlasili,“ pokývala s úsměvem hlavou paní Alexijevová. „Jistě očekáváš plavky bikiny, že?“

„Přesně tak,“ řekl Olda. „Měly by stačit.“

Sáhl do menšího batůžku a začal vybalovat. Alexijevovi se šli zatím do ložnice převléknout do poněkud nezvyklého úboru na operaci - do plavek.


Večer Olda navštívil Máňu. Právě dělala domácí úkoly, ale nadšeně ho přivítala.

„Mami, tati, tohle je Olda, co se odvážil hádat o matematiku s naším matikářem Kružíkem a vyhrál to!“ představovala ho rodičům, jen co se pozdravili.

„Dobré odpoledne přeji, mladý pane,“ podal Oldovi ruku pan Hadrbolec.

„Jdete se bavit o škole?“ zajímala se Mánina maminka.

„Taky o škole,“ přikývl Olda.

„To je teď móda, chodit na ježka?“ usmál se tatínek. „V téhle zimě bych u kluka čekal spíš háro až na záda!“

„To musí nejprve narůst,“ řekl Olda. „Nedávno to bylo ještě horší.“

„Horší? Že by úplně podle módy skin-head?“ nadhodil otec.

„Jo, přesně tak,“ řekl Olda. „Ovšem nechtěně, takže i s obočím a řasami.“

„Ty se snad ani nedají oholit!“ vrtěl hlavou otec.

„To ne, ale dají se sežehnout plamenem,“ řekl Olda.

Víc z něho nedostali a nechali je věnovat se učení.

Kdyby se ale rozhodli na ně dohlédnout, nejspíš by byli krajně udivení. Marie už měla úkoly hotové, uklidila si sešity a místo školní látky se učila zvedat očima se stolu peříčko, pak kapesník, nůžky a vypůjčené otcovo těžítko, na dálku rozsvěcet a zhasínat svíčku a zpaměti počítat trigonometrické rovnice. Jen ty by ještě ke škole patřily, ovšem ne do její třídy.

Na zprůhlednění zatím neměla sílu, ale Olda jí ukázal, co vlastně v břiše má. V té podivné hodině anatomie jí ukazoval nejen její nové orgány, z nichž idarchon již dorostl do třetiny budoucí konečné velikosti, ale i to, co tam mají ostatní lidé. Přišlo slovo i na kostlivou ruku, kterou nedávno ve škole k smrti vyděsil Jolanu Čtvrtkovou, až k ní pro děsivé vize volali rodiče večer pohotovost.

„To nic není,“ řekl Olda. „Stačí nechat vidět kosti. Jolanu dorazilo, když kostlivá ruka před ní zvedla se stolu psací pero a to se rozplynulo. Ale Jolana si o to řekla sama. Pořád měla proti mně nějakou jízlivost a když jsem šel kolem ní, pokaždé mi nastavila nohu. Kdo to měl vydržet? Párkrát jsem ji varoval a když nepřestala... řeknu ti, mělo to účinek. Od té doby mi už ani jednou nohu nenastavila.“

„Trochu jsi to ale přehnal,“ zkritizovala ho. „Měla z tebe noční můry.“

„Já vím,“ mávl rukou. „Víš ale, že můžeš večer chodit klidně venku sama a nikdo ti nic zlého neudělá? Já ti tuhle potkal venku chlápka a on hned, abych mu dal peníze. Já na něho udělal místo toho kostlivou hlavu a zeptal se ho hrobovým hlasem, že už tu na něho čekám a jestli se mnou půjde dobrovolně. Měla jsi slyšet ten jekot! A od té doby jsem ho neviděl!“

„Co kdyby dostal infarkt?“ namítla. „A jestli budeš strašit i poctivé pocestné...“

„Vyzve tě večer poctivý pocestný dobrosrdečně: Naval prachy smrade?“

„Doufám, že jsi to neudělal jiným!“

„Neudělal a neudělám, leda bych zase dostal nabídku podobné ráže. Říkej si co chceš, tyhle drsňáky to může i vyléčit.“

„Budiž ti odpuštěno,“ mávla rukou.

Pak ale prohlásil, že si pohráli dost a teď nastoupí vážné učení. A přilepil Máně na kůži za ucho nevelkou paměťovou pihu s pečlivě vybraným učivem.

„Neboj se, do rána zmizí,“ ujišťoval ji. „Zítra si to probereme víc.“

„Už jen tohle samo o sobě by stačilo,“ řekla s úsměvem. „Učit se takhle snadno!“

„Zaplatila jsi za to dost, přinejmenším hrozným strachem,“ usmál se.

„Ale stálo to za to!“ usmála se také.


U večeře se tentokrát přihrnul Čert ke stolu a když ho Olda jako vždy odkazoval dolů pod stůl, kam patří, Čert se mu postavil, že chce zkusit jíst příborem.

Maminka se nad tou drzostí pozastavila a chtěla po Oldovi vysvětlení, ale Olda jí řekl, že to není poprvé, jenže by Čert musel dokázat jíst příborem jako oni.

„Když umí mluvit, není to nerozumný pes,“ zastával se ho. „Je to taková sázka, co všechno dokáže. Ty to nechceš vidět?“

Dal tedy Čertovi úplně nový talíř a jeho příbor, ještě omotaný leukoplastí, jak to spolu nedávno zkoušeli.

„Počkej na ostatní,“ okřikl ho, když Čert packou sáhl po příboru.

„Já to jen urovnávám,“ vymlouval se rychle pes.

Popřáli si dobré chuti a všichni zvědavě pokukovali po psovi, jak z toho vybruslí. Nikdo nepochyboval, že to ani tentokrát nezvládne, packy nejsou ruce.

V té chvíli se zvedla se stolu lžíce, sama nabrala guláš a obrátila se ke psovi. Ten si jen zamlaskal, zatímco lžíce se opět obrátila do talíře.

Pes seděl s tlapami na kraji stolu a lžíce ho sama krmila. Ovšem, došlo Oldovi, Čert pohybuje lžící očima, tohle tedy vyřešil. A jak perfektně! Antigravitací, telekinezí!

Pes jedl pomalu, způsobně a lžíce talíř před ním vyprázdnila. Byl sice s jídlem hotov poslední, ale za povzbuzování ostatních a na konci mu všichni od srdce zatleskali.

„Budeš tedy sedět s námi u stolu,“ řekl Olda smířlivě.

„Kašlu vám na to,“ zavrčel Čert. „Já jen abyste si nemysleli, že to nezvládnu! Ale stálo mě to takovou duševní námahu, že jsem si ani ten gulášek nevychutnal! Takže se jdu z toho vyspat na svůj miloučký huňaťoučký kobereček a ráno prosím zase do misky, já už o tu rovnoprávnost nestojím.“

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: