Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nabídka

V následujících dnech nastal pro Oldu a zejména pro Máňu pořádný kolotoč. Olda trval na předsevzetí připravit Máňu na maturitní zkoušky, jaké měl od ředitelky Faustové získat on sám. Máňa z toho byla nešťastná, protože si tolik nevěřila.

„Musíme projít oba,“ trval na svém Olda. „Bude nám tam spolu líp.“

„Co když jsem pitomá a nezvládnu to?“ lamentovala nešťastně Marie.

„Pitomá nejsi, ani nemůžeš být,“ ujišťoval ji. „Znáš děsnou spoustu věcí, jen si to musíš v hlavě vyvolat a utřídit. Mechanických vědomostí máš víc než škola vyžaduje.“

Věnoval Máně celé soboty a neděle k nezměrnému údivu jejich rodičů, kteří se jen tiše divili, co to do jejich dcery vjelo.

Zatímco Olda měl staršího bratra na vojně, měla Marie dvě mladší sestry.

„Když se tak věnujete Máně,“ oslovil ho jednou její táta, „neporadil byste nám, jak se máme věnovat jejím sestrám?“

„Víte, já nevím,“ přiznal bez okolků. „Každému se dobře vykládá jen o tom, co ho baví. Mě baví medicína a tak má moje sympatie každý, kdo se jí chce věnovat. Leda by to ty dvě chtěly zkusit také, to by bylo něco jiného.“

Úlohu soukromého učitele tím odmítl a pak už to na něho ani nezkoušeli.


Na návrat bráchy se Olda upřímně těšil, takže ho stejně tak upřímně zklamal.

Z vojny se vrátil úplně jiný člověk, než jaký tam narukoval. Jirka měl předtím pro Oldu větší pochopení. Navíc se během vojny seznámil s jakousi Monikou a na Oldu teď neměl čas. Z nádraží jel nejdřív za ní a doma se pak sotva ukázal a hned: hele, mami, mám rande, přijdu zítra. Druhého dne sice přišel, ale vzal si jen pár drobností a zase odešel, Olda ho ani koutkem oka nezahlédl. Až třetího dne přišel slavnostně předvést Moniku rodině. Byla to příjemná, usměvavá černovláska, ale Jirka měl teď oči jen pro ni. Teď to bylo jen Moniko sem, Moniko tam. Maminka z toho byla naměkko, upekla pro Moniku koláče, štrúdl a bábovku, ale ti dva jen koukali, jak by se nenápadně vytratili.

K Oldově zklamání Jirka nechtěl slyšet ani o mimozemšťanech. Z maminčiných dopisů věděl, že se s nimi Olda setkal, ale odbyl to slovy: Američani byli u nich taky. Že na jeho vlastní posteli spala pravá andělská mimozemšťanka? To šlo Jirkovi jedním uchem tam a druhým ven, zato se tetelil blahem, když se tam posadila Monika. Navíc se na Oldu dívali jako na úplně mrňavého kluka, který nic nechápe, což Oldu štvalo.

Setkat se s mimozemšťany před vojnou, byl by Jirka šťastný jako blecha, říkal si Olda, ale když chtěl Jirkovi předvést, co umí, odbyl ho brácha slovy: teď ne, až potom.

Čert na okamžik Jirku zaujal. Mluvící pes, to se přece denně nevidí a povídat si se psem je trochu neobvyklé. Horší bylo, že bez telepatie Čert nerozuměl Jirkovi, takže jim Olda musel dělat tlumočníka. Pak se odvedle ozvalo: Jirko! - a Jirka vyskočil, nechal Čerta Čertem a spěchal za Monikou.

Ani Monika neměla na mimozemské zázraky chuť. Ta zase měla oči jen pro Jirku. Oldu napadlo vynutit si jejich pozornost pomocí xeri, ale pak si to rozmyslel.

Nechcete - nechtějte, řekl si v duchu.

„Nech je být,“ radil Oldovi Čert. „Já taky, když se mi líbí nějaká fenka...“

„Hele, fenky sem nepleť!“ okřikl ho Olda, ačkoliv s ním částečně souhlasil.

V něčem to bylo podobné, asi jako když Čert začal zasněně větřit. Olda měl pro to pochopení, říkal tomu Vítězství přírody nad poslušností, ale na psa dřív stačil obojek, teď už to Olda vzdal. Pes, který projde zdí kdykoliv se mu zachce, se prostě uhlídat nedá, zamilovaný brácha jakbysmet. Uznával, že je Jirka starší a na rande má nárok, ale vážně nečekal, že se takhle změní. Na bráchu už neměl žádný vliv. Jirka nebyl doma ani týden, když rodičům oznámil, že se k Monice odstěhuje. Sbalil si menší kufřík než na vojnu a domů teď chodil jen občas. Tam zůstalo všechno jako když byl Jirka na vojně, jen Olda byl znatelně zklamanější. Tohle přece jen nečekal.

Ačkoliv uznával, že to čekat mohl.


Ani doktor Alexijev nezahálel a brzy se Oldovi pochlubil výsledky. Koupil velikou vilu, vybavil ji lůžky a připravil na příjem pacientů. Konto se mu sice ztenčilo, ale Olda ho ujistil, že by v nouzi toho prokletého kovu z Dinosaurie dopravil jakékoliv množství, dokud se to pořádně nerozjede. Mimo nemocniční část byly ve vile dva menší byty, kam se Alexijevovi nastěhovali. Byli blíž k pacientům, ale především nemuseli platit nájem. Druhý byt upravili na sesternu a kuchyni. Zaměstnávali čtyři zdravotní sestřičky a dvě kuchařky, zatím pořád z peněz získaných za zlato.

Alexijev pamatoval i na Čerta. Sehnal pro něho kdesi splachovací turecký záchod a nepochyboval, že to Čert zvládne i se splachováním. Čert to přijal rozumně, ačkoliv si venku neodpustil význačné sloupky občas označit postaru po psím.

Olda bral jako samozřejmost i to, co tak samozřejmé nebylo. Třeba že se manželé Alexijevovi o pacienty starali ve dne i v noci. Sám byl ochotný docházet denně včetně sobot a nedělí. Teď už nejen s Čertem, ale i s Máňou.

Nováčci začali s jednou dávkou denně, ale Marie to dotáhla na tři a Alexijevovi se pokoušeli o pět. Čert vypomáhal svými třemi dávkami kde bylo třeba a stal se z něho důležitý a tím pádem velice pyšný pes. Samozřejmě byl miláčkem sestřiček, měl přístup po celé vile a kdyby si přál misku kaviáru, asi by ji dostal. Zůstal ale skromně u svého oblíbeného gulášku, neboť mu chutnal nejvíce a nepohrdl ani psími konzervami, které mu občas přinesli pacienti.

Alexijev hned od začátku pečlivě vedl dokumentaci pacientů, aby mohl srovnávat léčebné výsledky statisticky. K jeho velkému zklamání měly největší účinky děti. Volná energie od Oldy s Máňou účinkovala i na nejtěžší případy. Hned za nimi byl účinek smíšených dvojic Olda-Čert a Marie-Čert, zatímco dvojice dospělých Alexijevových za nimi daleko zaostávala a měla největší procento vynucených opakování.

„Poslyš, to snad není možné!“ vrtěl nad tím Alexijev hlavou.

„Je to možné,“ uvažoval Olda. „Bude to v synchronizaci. Když se nesejdete, dáte pacientovi jen dvě jednotkové dávky. Je to lepší než nic, ale nic moc. Když vystihnete pravý okamžik, účinky se nejprve znásobí, pak se ještě projeví exponenciála a výsledek je tisíckrát silnější.“

„Vždyť si k tomu ťukáme na postel kladívkem, abychom se sešli,“ namítal na to Alexijev nešťastně.

„Asi to nestačí,“ pokrčil rameny Olda. „Telepatická synchronizace bude nejspíš přesnější i bez ťukání.“

Zkusili se prohodit. Olda celý týden spolupracoval s Alexijevem, Marie s jeho paní a Čert opět vypomáhal se všemi. Ti s telepatií přitom udávali takt.

Dvojice Olda-Alexijev byla okamžitě nejlepší a Marie s Alexijevovou předstihly v účincích nejen Čerta, ale i dřívější dvojici Olda-Máňa, přesně podle Oldovy věštby.

„Je to jasné,“ řekl Olda. „Vy dospělí dáváte větší energii, ale bez synchronizace jí většinu promarníte. Musíme s tím něco udělat.“

„Máš pravdu, Oldo,“ potvrdil Alexijev. „Telepatie je takové leknutí rychlejší než zvuk, člověka to prostě strhne.“

„Budu vám muset implantovat i ten zbytek,“ dodal Olda.

„A co varování od chobotnic?“ staral se Alexijev. „Nepočkáme raději pár let?“

„Už jsem to přece dal Máně a nic se mi nestalo,“ mávl lehkomyslně rukou Olda. „Riskneme to, výsledek bude stát za to. Orgány pro telepatii jsou naštěstí malé a vezmu vás po jednom, i když bych to mohl zkusit i se dvěma najednou.“

Alexijev starostlivě pokyvoval hlavou, ale mlčel.

Byly to sice další pokoutní operace, ale jinak to nešlo. Na rozdíl od Oldova pokoje měli sterilnější prostředí, při ruce zkušené sestřičky, které ledacos uměly, navíc primáře Alexijeva, který během operace své paní na Oldu osobně dohlížel.

„Jsi sice partyzán, ale nemělo to chybu,“ uznal Oldovi, když skončili.

„Průhledný pacient, to je gól, co?“ mrkl na něho spiklenecky Olda.

„Úžasné! Takhle nějak kdysi velebili starého pana Roentgena,“ přikývl lékař.

A protože se telepatie rozběhla hned po probuzení a na výsledek nemuseli čekat pár dní jako v případě idarchonu, zkusili si manželé ještě téhož večera synchronizaci na pacientovi, kterého jim krátce předtím přivezla záchranka. Stačilo, aby měl telepatii jen jeden a tentokrát si paní Alexijevová synchronizovala manžela.

Bez ohledu na výsledek - a Alexijev předem předvídal úspěch - měl Olda další implantát připravit pro něho, aby na tom byli pokud možno všichni stejně.

„Poslyš, Oldo,“ řekl Alexijev, když už byl chlapec na odchodu. „Myslím, že bych ti měl něco navrhnout. Pořád ti tu bezostyšně tykám a ty mi vykáš. Mezi námi je věkový odstup jedné a půl generace, ale nemohl bys mi tykat také? Jsme partneři na jedné lodi, máme společný cíl, do společného podniku jsi přinesl miliony, které bych já nikdy nezískal. Zkus mi říkat Ivo, bude to tak lepší.“

„Myslíte?“ zarazil se Olda.

„Jistě,“ přikývl Alexijev a napřáhl ruku.

„Dobře,“ stiskl ji vážně Olda. „Tak tedy, měj se tu, Ivo!“

A vyletěl do houstnoucího šera.


Než na sobě Olda další implantáty vypěstoval, měl Alexijev soukromý, ale velice důrazný rozhovor s ředitelkou Faustovou. Faustová se bránila, že to nebude jednoduché, ale argumenty doktora Alexijeva byly tentokrát pádné a Faustová mu nakonec slíbila, že se o mimořádný experiment zasadí.

Olda i Marie měli dostat příležitost ukázat znalosti až do maturity. Znamenalo by to zlomit byrokraty až po ministerstvo školství, ale Faustová měla pověst, že když si něco usmyslí, jde za tím jako buldok.

Olda i Marie si zvolili maturitu z biologie, Hrdinová je připravovala, ale nestačila se chytat za hlavu. Tak fenomenální žáky ještě neměla, školní látku zvládli v rekordním čase a pak už jim vykládala navíc, co se normální žáci ani neučí.

Při tom ještě chodili do své třídy na normální vyučování. Byrokratické předpisy je nutily dodržet všechny hodiny, ačkoliv někteří učitelé už rezignovali, přestali je zkoušet, trvali jen na tom, aby nevyrušovali. Olda s Máňou studovali v jiných knihách a i když pořád seděli v lavicích na opačné straně třídy, vzájemně si telepaticky pomáhali.

Jen při některých hodinách se museli snažit s ostatními. Zejména učitelé tělocviku a hudební výchovy trvali na jejich aktivní přítomnosti. U tělocviku to bylo spíš na škodu věci, učitel Havránek neustále trval na tom, že Olda používá nedovolené prostředky a Olda prohlašoval, že jsou jeho součástí a nemůže je tedy vynechat.

Zato hudební výchova byla pravý opak tělocviku. Olda naučil Máňu andělskému zpěvu a když zpívali, byl učitel na vrcholu blaha. Ujišťoval je, že by udělali hvězdnou kariéru i jako zpěváci, ale Olda mu raději soukromě vysvětlil, že žádný druh záznamu nezachytí prchavou telepatickou složku andělského zpěvu a bez ní se jejich zpěv změní v cosi obyčejného. Zpívali by možná čistě a jasně, ale to umí kdekdo. Andělské dary se musí využívat efektivněji.

Také učitel výtvarné výchovy dával rozumně Oldovi i Máně příležitost malovat obrazy pomocí andělské techniky. Dal jim volnou ruku ve volbě námětů, jen po nich vyžadoval, aby se o výtvarné výchově věnovali výtvarné práci. Ale zatímco ostatní žáci malovali podle modelů typická jablka a cibule, Olda maloval fantastické obrazy cizích světů a Marie nevšední pohledy na sídliště, na školu z ptačí perspektivy, na nemocné na lůžku, všechno co si oba dobře pamatovali.

O výsadách proti ostatním žákům samozřejmě věděli všichni a třídu to rozdělilo na dva tábory. Jeden vedl Éda Sudek. Tvrdil, že jsou si všichni rovni, ale někteří jsou si zřejmě rovnější, když pro ně platí jiný metr. Souhlasil také bez výhrad s tělocvikářem, že Olda ve všech disciplínách podvádí a diskvalifikace byly spravedlivé. Aby některý žák směl při vyučování dělat něco jiného než ostatní, to je základ anarchie.

Opačný názor měl Michal Langmajer.

„Ti dva znají víc než zbytek třídy,“ prohlásil. „Nemá cenu zdržovat je něčím, co mají beztak v malíčku.“

„Snad nechceš tvrdit, že Olda o tělocviku nepodvádí!“ útočil na něho Éda.

„Na Havránkově místě bych nevyšiloval!“ mávl rukou Michal. „Olda má pravdu. Když mohou být výjimky pro tělesně postižené, proč ne pro nadlepšené?“

Při výtvarné výchově ho Édovo tiché remcání dohřálo. Přihlásil se a navrhl učiteli, aby v zájmu spravedlnosti každý, kdo namaluje obrázek, srovnatelný s Oldovými nebo Máninými, získal jako oni volnost při výběru námětu. Učitel ho ani nepokáral. Naopak, přidal se k němu s tím, že tu podmínku uznává a mění ji na závazné pravidlo.

„Protekce!“ zavrčel Éda naštvaně.

„Spíš individuální přístup, požadavek moderní doby, aspoň v něčem,“ odpálil ho učitel a se zájmem se sklonil nad Édův výkres. „Kdo chce ale tuhle výhodu, musí něco předvést. Co jsi namaloval ty? To má být cibule nebo brambora?“

„Michal nemá o nic lepší!“ opáčil škodolibě Éda.

„Taky se ještě musím hodně učit,“ připustil Michal. „Co se má ale učit Olda? Už teď maluje jako akademický malíř?“

„On to má přece od mimozemšťanů!“ namítal Éda. „To vůbec není spravedlivý! Dám za to krk, že loni neuměl malovat o nic líp než my. A Máňa jakbysmet!“

„Já to nezapírám,“ řekl Olda zamračeně, ani nezvedl hlavu od výkresu. „Umím to od mimozemšťanů. A Manču jsem to naučil. Nebylo to jednoduché, ale kdo chce ještě pochybovat, že Manča kreslit umí?“

„A dost, tohle je hodina výtvarné výchovy, ne diskusní klub,“ přerušil je učitel.

Debata tím umlkla, ale pokračovala o přestávce.

„Jak to, že se věnuješ zrovna Manče?“ vyjel si Éda na Oldu. „Co s ní máš?“

„Přihlásila se, když jsem mezi vámi sháněl dobrovolníky,“ řekl Olda. „Snad se na to ještě pamatujete, nebo máte tak krátkou paměť? Kdo všechno se přihlásil?“

„Nejspíš jen Máňa,“ souhlasil s ním trochu zaraženě Michal.

„Přesně tak,“ přikývl Olda. „Tak se teď nedivte!“

„Bohužel, je to tak,“ přiznal sportovně Michal. „Je to naše chyba!“

„Proč ses tedy nepřihlásil i ty, když se jich tak zastáváš?“ udeřil na něho Éda.

„Je to povinné?“ odvětil Michal. „Mě baví technika, ne medicína. Auta, letadla, to je můj zájem. Technika bude mít budoucnost! Vždyť i Oldu ještě loni bavila!“

„Bavila,“ nezapíral Olda. „Ano, zajímal jsem se o auta. Jenže mimozemšťanka mě o prázdninách přetáhla k biologii. Ani mimozemšťané techniku úplně neopustili, ale víc zázraků dělají biologicky. K létání nepotřebují letadla, k cestování auta, nepotřebují ani továrny a těžké stroje, jako my.“

„Že umíš létat, to už víme,“ vrtěl hlavou Michal. „Ale uznej, že se nic na světě nevyrovná pocitu sedět za volantem silného auta nebo pilotovat letadlo!“

„Vyrovná,“ opáčil Olda. „Létat volně jako pták i bez silných strojů.“

„Technika ptáky dávno tisíckrát překonala!“ vytáhl trumf Michal.

„Ptáky snad,“ připustil Olda. „O prázdninách jsem s Bísíájou honil zločince. Měl opravdu silné auto, policejní vozy nechal daleko za sebou. My jsme ho ale dohonili.“

„Dohonili... Ale co pak?“

„On jel tak zběsile, že se vyboural a uhořel ve svém autě,“ řekl Olda. „To jsou ty nevýhody strojové civilizace. Katastrofy silných strojů zabíjejí na silnicích denně lidi na světě po tisících. Tehdy to odnesl jen darebák, ale častěji to odnášejí nevinní.“

Tvrdil to, ačkoliv dobře věděl, jak to bylo doopravdy. Ten darebák nehavaroval vlastní nešikovností, ale protože ho andělka v plné rychlosti v zatáčce shodila i s autem ze silnice. Byl to ale vrah a byla by chyba nechat ho ujet. Zemřelo by zbytečně několik jiných lidí a jak andělka tvrdila, ohrožený by byl i Olda.

„Automobilový závodník Rudi Carracciola kdysi řekl, že je lépe prožít třicet let za volantem silného auta, než sto let pást na horách ovce,“ pokračoval tvrdohlavě Michal.

„Vždyť ani těch třicet let za volantem neprožil,“ podotkl Olda. „Jednoho dne se naboural a do smrti pak kulhal o holi. Já teď nepotřebuji ani auto. Mohu být rychlejší než letadlo anebo se jen tak vznášet jako balón. Mohl bych létat i do vesmíru, nemám problémy s palivem ani s miliony na kosmickou loď, chybí mi jen mimozemský kokon nebo aspoň pořádný skafandr. Ale co bych dělal na měsíci, nebo na Marsu? Vždyť tam nic kloudného není! I bez kosmické lodi jsem byl na více světech, než tušíš, je jich plno k objevování, pustých i obydlených. S chobotnicovitými mimozemšťany se bavím jako tady s vámi. Nedivil bych se, kdyby nás mimozemšťané zlákali zpátky k přírodě. Auta, lodě, letadla, všechno to půjde do muzea.“

„Jasně! Zpátky na stromy!“ ušklíbl se Michal.

„V závěsné síti hamaka se dá spát i na stromě. To není žádný nesmysl, nech si to ukázat,“ pokrčil rameny Olda. „Spát se dá i jen tak pod širákem, ale ve stanu je to lepší a s kokonem od mimozemšťanů můžeš na stromě nejen spát, ale třeba i trvale bydlet.“

„Radši zůstanu u poctivého bytu,“ řekl Michal. „Mám rád pohodlí, rád si večer čtu nebo hraju s počítačem hry. To přece na stromech mít nemůžeš.“

„Kokon mimozemšťanů je pohodlí samo,“ namítl Olda. „Andělka mě to nechala vyzkoušet, vím jaké to je. Žárovku na čtení nepotřebuješ a počítač? Žádný teď nemám a upřímně řečeno, ani se mi po něm nestýská.“

„Ještě loni jsi s námi pařil hry jako všichni!“

„Mám teď lepší hry,“ odvětil Olda s úsměvem. „Co takhle: dobrodružná výprava na neznámou planetu, kde se prohánějí masožraví dinosauři? Úkolem je najít tam zlato a přinést ho nejméně za deset milionů...“

„Tu hru neznám, to je něco jako Jurský park?“

„Lepší. Chceš si ji zahrát?“ usmál se Olda.

„Neblbni, Oldíku,“ zarazila ho Máňa. „Ty ho tam budeš chránit?“

„Umím se o sebe postarat sám,“ nasupil se Michal. „Jaké jsou tam zbraně?“

„To je to! Žádné!“ řekla Marie. „Oldíku, to vážně není fér. Teď mu hezky vysvětli, že to není žádná hra, ale skutečnost. Chodíš si mezi velociraptory s holýma rukama, až o tebe trnu. A tam, co jsi přišel o vlasy, by každý jiný skončil jako hromádka rosolu.“

„Ale uznej, že je to opravdovější než hrát to na počítači,“ opáčil Olda.

„Až moc opravdové!“ přikývla. „Jako střepina bomby s hákenkrajcem ve školní jídelně! Stačilo, aby nešla do stropu, ale mezi žáky! To by bylo krve! Ale skutečné!“

„Ta střepina naštěstí nemohla jít mezi žáky,“ namítl Olda. „Bomba vybuchla pod úrovní podlahy, takže střepina letěla zdola nahoru. Jak chceš, nikoho tam brát nebudu. Ty potvory jsou fakt nebezpečné, nosorožce by spořádaly za pár minut a pterodaktylové létají jako draci, jenže v hejnech. S počítačovými monstry se to srovnávat nedá, to musí uznat každý!“

„Počítačová monstra!“ odfrkla pohrdavě. „Monstra, neustále úslužně schovaná za sklem obrazovky... Proč ho radši nevezmeš za ruku do výšky, ať vidí, jaké je to létat?“

„Vezmu,“ chytil se Olda toho nápadu. „Můžeš vzít sama někoho jiného, umíš to přece stejně jako já.“

„Jako ty to neumím,“ řekla. „Nejsem tak razantní, abych se odvážila kličkovat ve vzduchu na Dinosaurii mezi pterodaktyly. Máš v tom přece jen delší trénink. Úplně mi stačí vyskočit si občas ze šestého patra z balkónu, když se nikdo nedívá.“

„Ze šestého patra?“ vyjekla Jitka Kučková. „Neblázni!“

„Neblázním,“ mávla rukou Marie. „S padákem by to šlo možná taky, ale létání je bezpečnější. Jen si musíš dávat pozor, co neseš. Včera jsem měla vynést koš se smetím, vzala jsem to po hlavě přes balkón, náhle foukl vítr a smetí kroužilo celým sídlištěm!“

„Ty už seš skoro jako on!“ odtáhla se od ní Jitka.

„Skoro,“ přikývla Marie klidně. „Neumím všechno co on, Olda si něco nechal pro sebe, ale to podstatné umím taky. A musím mu potvrdit, létání je úžasnější než jízda autem nebo let helikoptérou. Helikoptérou nedokážeš vletět na balkon nebo do koruny stromu, auta omezují silnice. A to ani nemluvím o ceně benzínu. Helikoptéry a letadla jsou dneska jen pro zazobance, mimozemské létání je úplně zadarmo.“

„Co všechno si Olda nechal pro sebe?“ zajímalo hned Michala.

„Všechno, co nedokážu nikomu předat,“ řekl Olda a zamračil se trochu na Máňu. „Mám od andělky upravené oči, ale na operaci očí si netroufám, to snad pochopíte. Čert má lepší telepatii, mohl by se přímo domlouvat s Ogdury, ale má ji jen on a nechce mi to ukázat! Řekli mu, že to nesmí použít bezdůvodně, jen kdyby šlo o život. A Čert je v tom směru hrozně poslušný pes.“

„Ten tvůj čokl!“ ušklíbl se Éda. „Lidi už ho párkrát viděli lítat po sídlišti, ale taky jsem slyšel, že se na něho chystají! Aby ti z něj nenadělali sekanou!“

„To bych nikomu neradil,“ řekl Olda zamračeně. „Čert by se mohl bránit!“

„To by mu asi tak bylo něco platné!“ opáčil pohrdavě Éda.

„Hele, jestli se chystáš na Čerta ty, varuju tě! A kdyby se na něho chystal nějaký tvůj známý, varuj ho za mě. Čert má povolenou sebeobranu mimozemskými prostředky a nebojí se ani tyrannosaura. Kdyby ho nedejbože někdo zahnal do kouta, mohl by Čert nadělat sekanou z něho.“

„Čert? Ten psí prcek? Ten uteče před prvním vlčákem!“

„Neuteče,“ zarazila Édu vážně Marie. „Tu obranu jsem viděla, s modrým ohněm není žádná legrace, nemysli si! V místnosti od ní okamžitě popraskají všechny zářivky. Před Čertem uteče i pětimetrový Tyrannosaurus Rex!“

„Zrovna ty aby ses ho nezastávala!“ odsekl Éda. „Každý ví, že s Oldou chodíš! Kdo ví, co spolu někde potají děláte?“

To už bylo hodně závažné obvinění. Olda se zamračil, cítil, že by to neměl nechat jen tak, ale Marie ho předběhla.

„Chodíme spolu pomáhat lidem, abys věděl!“ řekla klidně. „Olda už má na kontě spoustu zachráněných lidských životů a možná ani nedostane slíbenou dvojku z mravů. Chodíme tam spolu a kdybyste nebyli srabi, mohlo nás být ještě víc.“

Tedy, to bylo také silné slovo!

„Cože jsme?“ vysunul se Éda bojovně proti Máně.

„Srabi,“ trvala na svém. „A nesahej na mě, nebo půjdeš k zemi, tu mimozemskou obranu už umím taky! Olda to říkal jasně. Sháněl dobrovolníky na pomáhání lidem a sliboval za to mimozemské výhody. Vaše blbost, že jste couvli! Proč se nepřihlásíte aspoň teď? Ta nehoda s vlasy se mu stala na sedmém světě odsud, tam snad nemusíte.“

„Hele, Mančo, to už je snad uzavřené...“ zkoušel ji zastavit Olda. „Nemá cenu do toho někoho nutit.“

„Uzavřené?“ podívala se na něho káravě. „To snad ne! Neříkal jsi, že se může přihlásit kdokoliv a kdykoliv?“

„To ano, ale zkoušky už stejně nikdo nestihne,“ řekl.

„No tak nestihne!“ opáčila Marie. „Je to tak nutná podmínka?“

„Co má kdo stihnout?“ zpozorněl Michal.

„Abyste věděli o co jde,“ obrátila se Máňa i na ostatní, „chceme už letos udělat všechny zkoušky i s maturitou. Škola náš experiment podporuje a když to stihneme, můžeme jít napřesrok na lékařskou fakultu, s maturitou nás tam vezmou. Naučit se za jediný rok všechno je s mimozemskými prostředky snadné, když to dokáže i takové dřevo, jako já. Kdo by měl ale zájem, musí si hodně přispíšit, dokud je tu Olda. I když to letos nestihne, bude mít jen rok zpoždění.“

„Hele, je u toho Olda tak nutný?“ zeptal se jí Michal.

„Naprosto!“ ujistila ho. „Bez něho se k mimozemské biotechnologii nedostanete. Co umí Olda, neumí nikdo na světě. Já bych si na ty operace netroufla a podle mého by je nezvládl ani primář Alexijev, tam co chodíme léčit lidi.“

„Ten už ano,“ řekl Olda. „Naučil jsem ho to, když jsem operoval jeho paní.“

„Prosím!“ řekla Marie. „Olda učil vyhlášeného chirurga, primáře z Vinohradské nemocnice Alexijeva, operovat mimozemskou technologií! Přitom už si tykají!“

„Hele, nech toho,“ požádal ji Olda. „Dobře, vezmeme nějaké zájemce dodatečně, ale budou to mít horší, budou to muset zvládnout bez nás.“

„Když jim dáš mechanické znalosti... někteří jsou přece chytřejší než já!“

„O tom mi dovol pochybovat,“ usmál se pro změnu Olda. „Chytřejší by nemohli tak strašně zaváhat. Ale co je důležitější, podmínkou je ochota pomáhat lidem. Sobci mě prostě nezajímají.“

„Jak to chceš ale zjišťovat?“ zajímala se Marie.

„Jako andělka ve vsi, plamenem pravdy. Lháře spálí, pravdivým neublíží.“

„Neblázni, to fakt existuje?“ vyhrkl Michal.

„Bísíája s ním odhalila lháře hned,“ tvrdil Olda. „A naučila mě to. Máte čas na rozmyšlenou do konce školního roku. Zkuste trochu přemýšlet dutinou lebeční, pokud v ní vůbec něco máte, co je na té nabídce dobrého!“


Odpoledne po návratu z Alexijevovy kliniky čekala na Máňu doma návštěva.

Spolužačky Jarča Koutová a Jitka Kučková na ni trpělivě čekaly dvě hodiny. Paní Hadrbolcová jim nejprve nabídla čaj a sušenky, pak dokonce večeři, tu ale obě odmítly.

Konečně Marie přiletěla. Nevstoupila dveřmi, ale balkonem, ale její maminku už to ani nepřekvapilo.

„Jé, holky, snad tu na mě nečekáte?“ uvítala spolužačky, sotva je spatřila.

„Čekáme,“ řekla Jitka. „Chceme se od tebe něco dozvědět.“

„Beze všeho, ptejte se!“ pobídla je.

Místo aby si odskočila do předsíně pověsit na věšák kabát a čepici, přebarvila se do domácích barev a ignorujíc jejich vytřeštěné pohledy, přisedla si k nim ke stolku.

„Hele, Máňo, co všechno s tebou vlastně Olda prováděl?“ začala obezřetně Jitka.

„Myslíte tu operaci?“ zvážněla ihned Marie.

„Taky,“ přiznala Jitka. „Ale vůbec všechno...“

„Jak bych vám to nejlépe vysvětlila,“ přemýšlela nahlas Marie. „Už jste někdy viděly napůl průhledného člověka?“

„To jde?“ opáčila Jarča a s Jitkou se na sebe udiveně podívaly.

„Neříkejte, že si nepamatujete, jak Olda vylekal Jolanu kostlivou rukou! Umím to taky a jestli to chcete vidět, udělám se částečně průhledná a ukážu vám to na sobě, nebo na vás, jak budete chtít. Zajímá vás, co máte v břiše?“

„To že umíš?“ vyhrkla Jarča.

„Umím,“ řekla Máňa. „Patří to mezi mimozemské schopnosti.“

„Tak nám ukaž, co s tebou vlastně Olda dělal!“

„Dobře, pojďte si sednout ke mně na gauč, ať na mě vidíte,“ pozvala je.

Sedla si mezi ně, aby na ni dobře viděly. Pak zprůhledněla a nechala ze sebe vidět jen pravidelně pracující srdce.

„Tohle znáte, že?“ oslovila je.

Byly tak zkoprnělé, že se zmohly jen na přikývnutí.

„Vidíte? Tohle jsou plíce... tohle játra, to máte v sobě taky. Ale to hnědé na těch játrech je idarchon a ten už tam nemáte, ten mám od Oldy navíc. Je to mimozemský orgán na zpracování volné kosmické energie. Díky tomu létám, umím být neviditelná, zapálím a uhasím na dálku oheň, ale hlavně, když spolu s Oldou pošleme volnou energii na nemocného, uzdravíme ho.“

„A Olda ti to dával do břicha? Někde v nemocnici?“ vyzvídala Jarča.

„V nemocnici to nešlo,“ zamračila se trochu Marie. „Udělal se mnou tu operaci u nich doma v pokoji. Ale jak vidíte, podařilo se mu to.“

„Ty jsi byla u něho v pokoji nahá?“ vyhrkla Jitka se špatně skrývanou dychtivostí.

„Prosím tě, jdi s tím někam!“ urazila se Marie. „Jestli se před ním stydíte, nemáte proč! Ujišťuji vás, viděl ze mě míň než by viděl na koupališti. U vás by to bylo stejné.“

„Ale měla bys mít po té operaci jizvu, ne? Ukaž nám ji!“ napadlo Jarču.

„Nic takového!“ řekla Marie. „Po mimozemské technologii žádné jizvy nejsou.“

„To by bylo dobré. Jak ti to vlastně dělal?“ naléhala Jarča. „Umrtvil ti to aspoň?“

„Dělá to v narkóze,“ řekla Marie. „Podle hodinek jsem byla dvanáct minut bez sebe a na nic si nepamatuji. Nejvíc času mu zabrala operace hlavy, musel mi vrtat díru do kosti, ale když jsem se probrala, všechno jsem měla zahojené.“

„Teda... nechat se uspat od cizího kluka, aby si s tebou dělal co by chtěl...“ řekla významně Jitka.

„To je otázka důvěry,“ podívala se na ni Marie, jako by to špičkování nevnímala. „Když někomu věříš, že to myslí opravdově, ani ti to nepřijde. Kdybys nevěřila, musela bys to buď vymyslet jinak, nebo by ti nezbylo než couvnout. To si ale musíš rozmyslet sama, do toho ti mluvit nebudu.“

„A ty mu opravdu tak naprosto věříš?“ opět dychtila Jitka.

„Nebudu zapírat, bála jsem se,“ přiznala Marie. „Ne toho, že by zneužil situace, Oldovi můžete naprosto věřit, on drží slovo. Ale i primář Alexijev ho varoval, že mozek je obtížná oblast i pro zkušeného chirurga. Jiný doktor, neurochirurg, nás strašil ještě víc a když jsem si představila, že by ze mě mohla být slintající debilka, sevřel se mi hrůzou žaludek, až jsem z toho zvracela. Jenže Olda to pak zvládl! Jak říkám, umí to.“

„Takže jsi mu tak úplně nevěřila!“ vyvodila z toho Jitka.

„Každý má nárok na trochu obav, ne?“ odpálila ji Marie. „Věřila jsem mu natolik, že jsem s tím nakonec svolila. Rozumějte, byla jsem jeho první pacientka a hned na tak těžkou operaci... Vy dvě byste to měly jednodušší. Máte jistotu, že to Olda umí.“

„No, jistota je trochu silné slovo,“ řekla Jitka. „Co je vlastně jisté?“

„Jestli chceš mermo mocí slyšet, že jisté není nic, prosím,“ řekla Máňa. „Ale co se týče operace, byla bys čtvrtá a všechny před tebou dopadly dobře. Co chceš víc?“

„Ale přece jen... říkáš, že jsi zvracela?“

„Prostě jsem strašpytel,“ usmála se Máňa. „Nejvíc mě vyděsily předpovědi dvou doktorů, že to nedopadne dobře. Jeden byl odborník neurochirurg a ten s jistotou tvrdil, že to Olda nesvede. Asi si to nedokázal představit a nedivím se, nikde na světě se ještě nestalo, aby takový kluk úspěšně operoval mozek. Alexijev mu důvěřoval víc, ale ani on nebyl velký optimista. Teď už ale víme, že to jde.“

„Nějaké riziko v tom asi bude,“ řekla Jarča vážně.

„Jisté není nic,“ přikývla Marie. „Jenže Olda to umí od mimozemšťanů a zatím se mu všechny operace povedly. Trvá to jen čtvrt hodiny a kdybych hned po probuzení neuměla telepatii, ani bych nevěřila, že se mnou něco dělal. Vůbec nic mě nebolelo, vstala jsem a šla domů. Bát se toho vážně nemusíte.“

„Ty ses taky bála,“ opáčila Jarča. „Každý má nárok na trochu obav, ne?“

Vrátila jí její vlastní slova, ale Marie jí to neuznala.

„Je v tom maličký rozdíl v úspěšnosti,“ trvala na svém. „Oldovi se přede mnou žádná taková operace mozku nepovedla, byla jsem přece první. Vy nebudete ani zdaleka první a před vámi se naopak žádná operace nepokazila. Trochu se to liší, ne?“

„No dobře,“ spolkla to Jarča. „Ale teď k tomu druhému. Říkala jsi, že s Oldou chcete udělat všechny zkoušky a už napřesrok jít na lékařskou fakultu. Přiznám se, to si nějak neumím vysvětlit. Jak by to bylo možné?“

„To je jedna z mimozemských biotechnologií,“ přikývla Marie. „Mimozemšťané dělí vědomosti na mechanické a tvořivé. Mechanické jsou jen jakási databáze údajů, co se dá nabiflovat z knížek. Všimněte si ale, že tak vypadá většina našeho učiva. Tvořivé vědomosti se nabiflovat nedají, ale těch ve škole moc nenajdeš. Mechanické vědomosti se dají přenést i biologicky. Přilepíš si za ucho paměťovou pihu a do rána to umíš.“

Oběma dívkám zajiskřily oči.

„Vážně?“ vyhrkla Jitka. „A vy nám můžete takovou... pihu dát?“

„Ano, ale...“ zarazila se Marie. „Má to malý zádrhel. Vyžaduje to nejprve vložit do mozku malou organizační část. Bez ní se to nedá dělat a právě ta operace je nejhorší. Olda ji ale zvládne a když se mu svěříte, získáte schopnost využívat paměťové pihy, navíc telepatii a pár dalších výhod. Jinak to ale nepůjde.“

„Ty už to máš?“ opatrně se ptala Jarča.

„Jistě,“ přikývla Máňa. „Chci letos spolu s Oldou udělat všechno i s maturitou. Já, donedávna takové dřevo!“

„Pak by bylo možné, aby... takové zkoušky udělal každý?“ ujišťovala se Jitka.

„Snad,“ pokrčila rameny Marie. „Nebylo to jednoduché, víte přece, jak to Oldovi ze začátku nešlo. Když přišel s něčím převratným, hned dostával koule. Škola je strašně konzervativní moloch a něco v ní změnit je děsná práce, ale Olda s Alexijevem to přes Faustovou protlačili a ti za námi to budou mít aspoň na naší škole jednodušší.“

„Hele, holka,“ zarazila ji Jitka. „Děláš, jakoby byl Olda génius, kterému všichni jen házejí klacky pod nohy, nebo co...“

„A není to tak?“ podívala se na ni Marie nevinně. „Klacky pod nohy! Nejen ve škole, všude! Olda začal léčit lidi mimozemskou technologií. Jeho úspěchy nadchly primáře Alexijeva, takže mu dal ve svém oddělení volnou ruku. Co se ale stalo? Primáře Alexijeva vyhodili z nemocnice!“

„Asi to nemělo takový úspěch, ne?“ pokrčila rameny Jitka.

„Mělo i nemělo,“ zamračila se Marie. „Z pohledu vyléčených lidí to byl zázrak. Tolik úspěchů Vinohradská nemocnice nikdy neměla. Navíc je mimozemské léčení u popálenin nejen rychlejší, ale skončí bez jizev a ty byly nejhorší problém. Zrada číhala ve finanční stránce. Zdravotní pojišťovny jim tu metodu nechtějí uznat a hlavně za ni nechtějí zaplatit, takže finančně to byl neúspěch. Klacky pod nohy, to je naprosto přesné a výstižné!“

„A co tedy budete dělat?“

„Olda s Alexijevem se rozhodli vést válku s pojišťovnami,“ řekla Marie. „Budou léčit lidi i když jim to pojišťovny nezaplatí a pak jim to omlátí o hlavu. Alexijev jistě ví do čeho jde a co má dělat. Já tam mám úlohu pěšáčka na šachovnici. Pomáhám léčit, ale většinu dělají oni. Mám podíl na záchraně dvou lidských životů, no, aspoň něco.“

„Ty že máš podíl na lidských životech?“ vyhrkla Jarča. „To myslíš vážně?“

„Ovšemže vážně,“ přikývla Marie. „Myslíte si, že kecám? Uvědom si, my léčíme i lidi, co by neměli naději na přežití. Zejména u těžkých popálenin je to vážné.“

„Ale nevypadáš na to. Ani ty, ani Olda.“

„Myslíte, že je to nesmysl, když je mně a Oldovi teprve dvanáct a půl? Uvědomte si, u mimozemské technologie to možné je! Navíc to má i příjemnější stránky. Už jsi někdy slyšela slovo akné? Takové červené pupínky, bývá jich někdy plný obličej...“

„Myslíš uhry?“ napověděla jí Jitka.

„Jo, přesně ty. Ve dvanácti letech ti to nevadí, ale větší holky se jich bojí jako čert kříže a kterým se to nevyhne, mají pěkné trápení, krása je hned pryč. A to by se vám taky zaručeně vyhnulo.“

„Proč myslíš?“ zarazila se Jitka.

„Protože to dělají nějaké bakterie nebo co... ale kosmická síla je rychle vyhubí. Vedlejší efekt léčení lidí bude, že nikdy nedostaneme ani akné, ani žádnou jinou infekci, rýmou a chřipkou počínaje. Uznej, že to je výhoda.“

„To by nebylo marné!“ vzdychla si Jitka zasněně.

Pravda, akné jim zatím život neznepříjemňovala, ale už ve čtrnácti letech se o ní a o pomerančovité kůži vedou mezi mladými slečnami zasvěcené debaty a akné patří do nepříjemností, o kterých dobře vědí i dvanáctileté. Klukům to takové starosti nedělá. Ne že by se jim ten problém vyhýbal, jen o něm nediskutují, házejí to za hlavu, asi podle slovenského přísloví: když je chlap hezčí než čert, je už dost hezký...

„A když přijdeme za Oldou, pomůžeš nám?“ starala se Jarča.

„V čem?“ usmála se Máňa.

„Aby nás vzal taky... Snad to tak slíbil, ne?“

„A co myslíte, že Olda udělá, až za ním přijdete? Zajásá a začne to připravovat,“ ujistila je Marie. „Příprava trvá týden, zkrátit se to nedá, ale po týdnu vás vezmeme na kliniku k primáři Alexijevovi, už to nedělá partyzánsky v pokoji, a ráno se můžete začít připravovat na zkoušky.“

„To jde tak lehce?“

„Pro vás to lehké bude,“ ujistila obě. „Olda to má složitější, ale také to zvládne. Je to jen na vás. K té operaci si koukejte vzít bikinky. V jednodílných plavkách to nejde, Olda by vám nemohl k bříšku. Tak co, berete to?“

„Budeme pak léčit jako vy?“

„Nejlépe když se k nám přidáte,“ řekla Marie. „V normálních nemocnicích by vás nechtěli, ale Alexijev rozjíždí speciální kliniku, tam najde uplatnění tolik léčitelů, jako nikde. A až se podaří přesvědčit tvrdohlavé pojišťovny, bude to mít určitě úspěch.“

„Hele, já to beru,“ řekla Jarča. „Hned tady na místě.“

„Já nevím,“ váhala Jitka. „Musím si to rozmyslet a prohovořit s rodiči, také by do toho měli co mluvit.“

„Ty už to bereš? Opravdu?“ obrátila se Marie na Jarču.

„Beru,“ řekla odhodlaně. „Rodiče překvapím spíš příjemně než naopak, budou jen rádi. Jestli je to jak říkáš a ta operace nebude znát, tím lépe.“

„Dobře,“ usmála se na ni Marie. „Olda to pro tebe připraví. Telepatie je lepší než mobil, právě jsem mu to řekla. Má doma dalšího zájemce, bude vás aspoň víc.“

„Koho?“ vyhrkla zvědavě Jitka.

„Nechte se překvapit,“ řekla Marie.


V té době měl Olda podobný rozhovor s jinou návštěvou, ne tak početnou. Večer za ním přišel domů spolužák Michal. Také musel na Oldu chvíli počkat, ale aby neměl hlad, dostal od jeho rodičů pořádný krajíc chleba se salámem.

Při jídle si v salámu všiml podivných semínek a ani chleba nevypadal na šumavu. Zjistil to ale až když měl půlku krajíce v sobě. Na nic se tedy neptal a dojedl i zbytek.

Olda kamaráda přivítal a hned se hrnul k ledničce.

„Počkej okamžik,“ požádal nezdvořile návštěvu. „Jen tu něco udělám. Nemáš hlad? Dal bych ti něco dobrého.“

„Já bych pak doma nevečeřel,“ namítl Michal.

„Pro jednou to vaši pochopí, ne?“ řekl Olda. Za chvíli se přihrnul do pokojíku se dvěma krajíci chleba se salámem, přesně stejnými, jako před chvílí Michal dojedl.

„Ochutnej tohle,“ vrazil mu krajíc do ruky. A protože v pokojíku byla jen jediná židle, sedl si sám na postel.

„To samý mi už dali vaši,“ podotkl Michal a prohlížel si podivný chleba.

„Tys to už jedl? Nebo jsi to odmítl?“ zajímal se Olda, ale pustil se do krajíce, ani nečekal na Michala.

„Už jsem to snědl. Poslyš, co to vlastně je?“

„Správná otázka!“ řekl Olda. „Nemusíš si to prohlížet jako jedovatého hada, je to normální mimozemský chleba s mimozemským máslem a salámem, všechno je to dobré a zdravé, my to jíme úplně normálně.“

„Máslo taky?“ zeptal se Michal.

„Taky,“ přikývl Olda. „Jen je to na něm méně znát.“

„Takže kompletně mimozemská večeře?“

„Kompletně. Jak ti říkám, opakuji a zdůrazňuji, škodlivé to není, naopak. Můžeš jíst bez obav. Chvíli trvalo, než jsem naše přesvědčil, aby to jedli, ale teď už proti tomu neřeknou ani popel. Mimo jiné se to nekazí, takže máme pořád v ledničce pohotovostní zásobu. Navíc to nosím ze Zahrádky, kde toho roste víc než stiháme sníst.“

„Vy máte někde zahrádku?“ zeptal se Michal a zakousl se konečně do krajíce.

„Zahrádka je nejbližší měsíční svět,“ vysvětloval mu Olda telepaticky, jinak by plnou pusou huhňal. „Dá se tam taky dostat přes svět chobotnic a Dinosaurii.“

„Jo ták,“ došlo Michala, aniž by bylo znát, že něco opravdu pochopil.

„Chutná? Tak povídej!“ vybídl ho Olda telepaticky. „Účelem tvé návštěvy je...“

„Hdu he tě jen na ně'o heptat,“ řekl Michal, ale protože neuměl telepatii, nebylo mu rozumět. Rychle proto dožvýkal sousto, spolkl a opakoval to.

„Jdu se tě zeptat, jestli ještě bereš ty dobrovolníky,“ dořekl větu.

„Ty máš zájem?“ podíval se na něho Olda pátravě.

„Jo,“ přikývl Michal. „Ukecal jsi mě.“

„Ale ne hned, co?“ usmál se Olda.

„Jistě,“ souhlasil Michal. „Tak co, ještě to platí?“

A zase se zakousl do krajíce na znamení, že má teď povídat Olda.

„Hele, co tvoje námitka o technice kontra biologie?“ zeptal se ho Olda.

Michal rychle spolkl co měl v puse.

„To je složitější,“ řekl. „Byl jsem za Kružíkem a pak za Hrdinovou. Přeptal jsem se jich na tebe. Nevím, jestli tě to potěší, ale zlomila mě Hrdinová.“

„Co ti řekli?“ zajímal se Olda, kterému na rozdíl od jeho návštěvy nevadilo jíst a mluvit současně.

„Kružík říkal, že jsi fenomén,“ řekl Michal. „Tvrdil, že máš energii v malíčku, nejspíš opravdu znáš mimozemská tajemství antigravitace, a odhaduje, že bys způsobil převrat ve všech oborech dopravy, kdyby ses nezaměřil na biologii.“

„To má asi pravdu,“ připustil Olda.

„Proč jsi vlastně utekl od techniky?“ udeřil na něho náhle Michal. „Jak je to s tím převratem ve veškeré dopravě? Ovládáš teorii antigravitace, nebo ne?“

„Všechno naráz nestihnu,“ namítl Olda. „Proto jsem si vybral biologii.“

„Není to ale nebetyčná škoda?“ pokračoval Michal.

„Ogdurové znali antigravitaci dřív než Neandrtálci začali lovit mamuty,“ pokrčil rameny Olda. „Proč svou civilizaci nezaměřili na techniku? Ne že by ji neměli dost vyvinutou, ale biologie měla přednost. A když vidím, kam se dostali, nezbývá mi než to uznat. Jejich svět je lepší než náš. S jejich převratem dopravy je to asi tak: antigravitační stroje by dokázaly nahradit automobily, železnici, lodě i dosavadní letadla. Byly by to ale pořád jen stroje. Ogdurové se od nich odvrátili už před dvě stě padesáti tisíci lety. Proč rovnou nezačít dělat něco, co má větší budoucnost?“

„Je otázka, jestli se ti podaří předělat celou civilizaci z jednoho typu na úplně jiný. Proč se nedáš na tu antigravitaci? Možná bys ji zvládl spíš.“

„Protože si umím představit, k čemu by to vedlo,“ řekl Olda. „Všechny vynálezy, co naše civilizace vymyslela, sloužily vždycky ve válce. Kanóny, rakety, letadla, auta, i lodě, většina z toho neslouží lidem, ale stojí proti nim.“

„Biologie se dá zneužít také. Uvědom si, není to v technice, ale v lidech.“

„Máš pravdu,“ přikývl Olda. „Právě to bude ten problém. Ogdurové nám nechtěli dát idarchon právě pro možnost zneužití. Ale je tu rozdíl. Antigravitační motory můžeš okopírovat. Stačí, aby se vojákům dostalo do rukou jediné antigravitační letadlo a brzy budou mít bombardéry, házející bomby na města a vesnice. To se dnes děje ve velkém. Člověka s idarchonem ale neokopíruješ, dokud sám nebude chtít.“

„Stačí jim potom jediný, kdo jim to předá dobrovolně,“ namítl Michal.

„Nebudeme mezi lidi rozšiřovat všechno,“ řekl Olda. „K léčení lidí nepotřebuješ vesmírnou bránu slýrib. Každý ji tedy nedostane. A vůbec nic, čím by se dalo způsobit nějaké velké zlo. Na to si asi budeme zájemce pečlivě vybírat.“

„Tím možnost zneužití možná zmenšíš, ale úplně neodstraníš.“

„Vím,“ pokrčil rameny Olda. „Chci to nebezpečí aspoň snížit pod únosnou mez. Vezmi si možnost zneužití idarchonu. Pravda, zabiješ tím i tyrannosaura, člověka tím spíše. Někdy stačí málo. Představ si, že se na nás chystá bombardér házet bomby a já na dálku piloty přimrazím. Neřízený bombardér se zřítí kamsi do polí, žádná škoda. Člověk s idarchonem je ale proti přimrazení odolný. Ne že by se mu nedalo ublížit, ale nejde to tak snadno.“

„Dobře,“ řekl Michal. „To by šlo, až to budou mít všichni. Stačí ale, aby to jeden začal zneužívat. Nebo skupina. Nebo celá armáda. V době, kdy to ještě všichni nemají.“

„Kdyby začali zneužívat idarchon vojáci, zneškodním je pomocí xeri.“

„Pak asi stačí, aby někdo získal xeri, ne?“

„Stačilo by,“ přikývl Olda. „Proto si dobře rozmyslím, než xeri někomu dám. To by mohla být skutečně vražedná zbraň a na léčení ji nikdo nepotřebuje. Neměj mi tedy za zlé, když ji nedám ze začátku nikomu. Ani tobě.“

„Já o vražedné zbraně nestojím,“ řekl Michal. „Mě zaujalo, že jste zachraňovali lidi. Hrdinová něco říkala o osmi lidských životech.“

„Má staré informace, to bylo před čtrnácti dny,“ přikývl Olda. „Ke dnešnímu dni jich je zase víc, ale to je teď vedlejší.“

„Tím líp,“ řekl Michal. „Bereš mě tedy do party?“

„Máňa mi právě ohlásila další zájemce, bude vás tedy víc,“ řekl spokojeně Olda. „Bývalý primář Vinohradské nemocnice doktor Ivo Alexijev založil zdravotní kliniku, kde chceme lidi léčit naším způsobem. Můžeš tam chodit i než vystuduješ. Možná bys lékařská studia ani nepotřeboval, ale s nimi to bude lepší.“

„Máňa má další zájemce?“ ožil Michal. „Koho?“

„Ještě to neví určitě, teprve s nimi o tom hovoří,“ řekl Olda. „Víš, my dva se teď domlouváme telepaticky. Není to znát a jde to lépe než telefonem. Říká, že je má doma a teď je právě přesvědčuje, ale někoho asi získá, tím lépe!“

„To skoro vypadá jako nějaké spiknutí,“ řekl Michal. „Ale jestli to bude k dobré věci, je to v pořádku a můžeš se mnou počítat.“

„Dobře, počítám s tebou,“ řekl Olda.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: