Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Zlato

Pooperační péči Alexijevovi pojišťovny uznaly, ale jednání o kosmické metodě naráželo na vytrvalý odpor. Neuspěl ani na lékařské komoře a vrátil se celý rozezlený.

„Tam jdou všichni jen po penězích, odborné argumenty neuznávají,“ řekl, když se ho ptal Olda na výsledek. „Opakují jako kolovrátek, že to není mezinárodně uznané. A uznání prý může trvat až několik let. Navíc prý v Americe získali od mimozemských chobotnic nějaký super lék, máme tedy počkat, až to sem přijde. Zajímavé, Američanům to uznají hned. Jenže ti si to hned patentují, aby na tom mohli nekřesťansky vydělávat.“

„Nejspíš budou mít destilované mimozemské máslo,“ zamyslel se Olda. „Dá se mazat i na chleba, ale destilací se naplno uvolní jeho léčivé vlastnosti. To se patentovat nedá, vymyslely to přece chobotnice.“

„Ty to znáš?“ zarazil se Alexijev.

„Chceš nějaké na vyzkoušení?“ přikývl Olda. „Říkal jsem ti, že na Zahrádce pěstuji něco, co by mohlo způsobit převrat v léčivech.“

„Nebylo by špatné získat s tím nějaké zkušenosti,“ řekl Alexijev. „Ale dohřálo mě, jak se postavili k volné energii. Máme ji prokázat fyzikálně, jinak nám neuvěří.“

„A to jim nesplníme. Fyzikálně nic prokazovat nebudeme,“ řekl Olda s určitostí.

„Ogdurové to nedovedou?“ zeptal se ho primář s očekáváním.

„Ogdurové to dovedou dávno,“ řekl Olda. „Ale museli bychom lidem prozradit tajemství přeměny volné energie a to nedovolím. Dost na tom, kolik neštěstí způsobila na Zemi jaderná energie, tohle by bylo ještě horší.“

„Myslíš, že by ji někdo mohl zneužít?“

„Právě toho se bojím. Jaderná energie vytváří naštěstí nebezpečné radioaktivní záření jak přímo při výbuchu, tak zejména později...“

„Naštěstí?“ vskočil mu do řeči Alexijev. „Takovému svinstvu říkáš naštěstí?“

„Naštěstí!“ trval na svém Olda. „Právě proto, že je to nebezpečné, si ani největší cynikové nedovolí použít to proti lidem naostro. Mockrát o tom uvažovali, ale pokaždé ve světě zvedli takovou vlnu odporu, že raději couvli. Představ si teď bomby stejně silné jako jaderné, ne-li silnější, ale bez radioaktivního záření. Generálové by mohli v pohodě vyvraždit celé oblasti i s městy a nikdo na světě by se proti tomu nepostavil. Právě proto by byly tisíckrát horší než jaderné.“

„Když to bereš takhle, máš pravdu a zaplaťpámbu za radioaktivitu! Pořád doufám, že postačí prokázat léčebné výsledky, ne volnou energii.“

„Vždyť už je to vědecká ostuda!“ vybuchl Olda. „Ať pošlou k ověření výsledků komisi a uvidíme! Ale když to neudělají, tím větší ostudu schytají, až to prorazíme.“

„Zdálo se mi, že spíše čekají, až nám dojde dech a nejspíš i peníze.“

„To by museli mít informace o našem kontu,“ řekl Olda. „Ztenčuje se, pravda. Jenže nikdo netuší, že mi stačí udělat si menší výlet do Dinosaurie...“

„Poslyš, Oldo,“ zvážněl Alexijev. „Není to v té Dinosaurii nebezpečné? Nerad bych, aby se ti tam něco stalo. To by ani to zlato nestálo za to!“

„Chceš to vědět upřímně?“ zamyslel se trochu Olda. „Nebezpečné to je. Kdyby tam šel kdokoliv jiný, přežil by jedině v tanku, ale ani to ne s jistotou. Vzal jsem si tam kdysi partu kamarádů, ještě teď mě mrazí při představě, co se mohlo stát!“

„Myslíš, kdyby vás tam napadli dinosauři?“

„Oni nás přece napadli!“ řekl Olda. „Tomu se tam nevyhneš, ti útočí na všechno, co se hýbe. Tenkrát jsem se ale trestuhodně spoléhal, že stihnu všechny uhlídat. Nikoho ty bestie nesežraly, ale bylo to o chlup. Měli jsme kliku jako hrom, že si nás nevšimli pterodaktylové, těm bychom neuletěli. Když už jsem cítil, že to nezvládnu, chtěl jsem ustoupit. A představ si, Čert najednou nemohl otevřít bránu do světa chobotnic! To byl ale šok! Síly mi docházely, volná energie slábla a my nemohli pryč!“

„Ale přece to dobře dopadlo, že...?“

„Nakonec jsme utekli na opačnou stranu do dalšího světa, ale hrklo ve mně tak, že jsem tam od té doby nevzal víc než jednoho člověka. Jednoho ještě uhlídám.“

„I to je riziko,“ vrtěl nad tím hlavou Alexijev. „Ale je to i moje vina, že jsme to zlato potřebovali. Nezapírám, že nám bodlo, ale nemělo se to stát.“

„Kdyby bylo spolehnutí na lidi, nepotřebovali bychom zázraky.“

„No právě! Ale potěším tě. O naší klinice mezi lidmi kolují hotové legendy. Kdo se u nás léčil, dělá nám všude reklamu. Ne že bych to těm lidem přál, ale čím budeme mít víc vyléčených pacientů, tím to bude pro nás lepší.“

„Však máme pořád plno, i když děláme co můžeme,“ přikývl Olda. „Možná ale dostaneme další posily. Přihlásili se mi ještě dva dobrovolníci, spolužáci.“

„Za chvilku se do jedné kliniky nevejdeme,“ usmál se Alexijev. „Poslyš, Oldo, nemohl bys upravit pár dospělých? Když už jsi ochotný riskovat, mělo by to větší efekt na hotových lékařích. Ti nemusí teprve studovat a s jejich zaměstnáváním by byly jistě menší problémy.“

„Můžeš za ně dát ruku do ohně?“ zeptal se přímo Olda.

„To bude horší,“ zamyslel se Alexijev. „Za dva bych snad ručit mohl.“

„Tak je zaměstnej a až se tady rozkoukají, začnu si to pro ně připravovat,“ slíbil Olda. „Příprava trvá týden a nikdo to neurychlí. Bez jejich svolení ale nezačnu.“


Alexijev se v týdnu chystal navštívit známé lékaře, aby je přemluvil ke spolupráci v nové klinice, ale dříve než je stačil obejít, stalo se něco neočekávaného.

Do lékařské kliniky vtrhlo policejní komando, bývalého primáře Alexijeva zatklo a v poutech odvezlo na policii. Olda to věděl, už když tam Alexijeva vezli, telepatie je v tomto směru velice užitečná.

„Mám přiletět na kliniku?“ zeptal se ho také telepaticky.

„Nikam nechoď,“ zarazil ho Alexijev. „Je tam zmatek, sestřičky jsou z toho pryč, tam jim nepomůžeš. Zůstaň doma, moje paní už zjišťuje, co vlastně proti mně mají.“

„Oni ti to neřekli?“

„Ještě se tím neobtěžovali,“ vzdychl si v duchu Alexijev.

Olda trnul obavami, paní Alexijevová zatím žhavila telefonní linky. Nikdo jí ale nebyl schopen říci, co se děje.

Konečně se Alexijev Oldovi a zřejmě předtím i své paní telepaticky opět ozval.

„Je v tom zlato,“ sdělil Oldovi. „Obvinili mě ze zatajení nálezu zlatého ložiska.“

„No a?“ divil se Olda. „Co je na tom? Našli jsme zlato, jsme milionáři.“

„Byli bychom, být to v Americe,“ vysvětloval mu rychle Alexijev, ačkoliv přitom zřejmě současně odpovídal na otázky vyšetřovatele. „Podle platných českých zákonů to zlato patří státu a kdo je najde a neodevzdá, okrádá stát. Je to trestné, rozumíš?“

„Jak na to vlastně přišli?“ uvažoval Olda. „Už jsem s maminkou prodal zlata za více než dvě stě tisíc a nikoho nenapadlo mě obviňovat... ačkoliv, my jsme to zlato měli z rozbitých šperků a bylo to na něm asi znát.“

„Jistě,“ souhlasil Alexijev. „Nad tím se žádný zlatník nepozastavil. Jenže teď jsi donesl přírodní zlato a někdo bdělý a ostražitý si toho všiml. Vyšetřovatel tvrdí, že musí být každému jasné, že přírodní zlato nutně pochází z utajeného nálezu.“

„Víš co? Trvej na tom, že jsem to zlato přinesl já,“ poradil mu Olda telepaticky. „Prostě jsem ti je přinesl v batohu a ty víc nevíš. Je to přece pravda!“

„To nemá cenu,“ zarazil ho na dálku lékař. „Asi se spoléháš na to, že jsi nezletilý, ale to bych neriskoval. Vezl by ses v tom také a zbytečně by ti to zkomplikovalo život. Ostatně, i kdybych tě označil za nálezce, nebude to nic platné, spoluvina je skoro totéž. Bude lepší, když to dopadne jen na mě. Měl jsem si včas uvědomit, že nálezce je u nás povinen takový nález odevzdat a přitom nemá nárok ani na nálezné.“

„To zlato nepochází z Čech!“ vybuchl Olda. „Dokonce ani ze Země! Řekni jim, že jsem je přinesl z Dinosaurie! Kdyby tomu nevěřili, přinesu jim jako důkaz další.“

„I kdybych nakrásně trval na tom, že je máme z jiného světa, napaří nám trest za celní únik, protože jsme to měli při dovozu řádně proclít. A jsme pořád ve stejné rejži,“ nesouhlasil Alexijev.

Olda usilovně přemýšlel. Není přece možné, aby takhle hloupě skončili!

Najednou ho napadlo, jak z té kaše ven.

„Povídám, nech to na mně,“ domýšlel to rychle. „Ale neříkej jim, že jsem to zlato našel. Jen že jsem ti toho plný batoh přinesl. Já jim to vysvětlím úplně jinak.“

„Co tím chceš získat?“ chtěl vědět Alexijev.

„Rozmetám jim jejich verzi,“ paličatě odpovídal Olda. „Odmítnu, že bych zlato dovezl, donesl nebo našel. Budu tvrdit, že jsem to zlato stvořil z ničeho. To přece žádný paragraf nezakazuje, není na to stanovená daň ani clo, nikdo nám nic neprodal ani nedaroval, takže nám nehrozí daň z příjmu, darovací ani žádná jiná. Nebudeme platit nic a náš stát tu svou nenasytnou hubu pěkně utře.“

„Výroba zlata z ničeho je nesmysl!“ namítal Alexijev. „Zákon zachování hmoty to prostě vylučuje.“

„Nepodceňuj mimozemské technologie!“ paličatě trval na svém Olda. „Nestačí zákon zachování hmoty, tady se uplatní přímo rovnice E=mc2! Budou dokonale nahraní, až jim to dokážu. Jen jim hezky pořád dokola opakuj, že máš to zlato ode mne a basta. Je to přece pravda.“

„Počkej, snad mi nechceš tvrdit, že umíš vyrobit hmotu jen tak z energie?“ zarazil se Alexijev.

„Ano, chci to tvrdit a budeš se asi divit, umím to,“ řekl Olda. „Je to sice moje největší tajemství, ale jde to. A co je nejdůležitější, žádné paragrafy s tím nepočítají.“

„Kde na to chceš ale vzít tak úděsné množství energie?“

„Hele, Ivo, nech mi aspoň nějaké tajemství,“ poprosil ho Olda. „Dost na tom, že se to dozví přinejmenším soudci. Naservíruj to takhle vyšetřovateli, ale trvej na tom, že je to velice závažné tajemství a že to na veřejnosti nikomu nesdělíš.“

„To oni asi nepochopí,“ povzdychl si v duchu Alexijev.

„Tak jim šetrně sděl, že kdybych naopak přeměnil jediný gram hmoty v energii, smete to půlku Prahy,“ řekl Olda. „Kdybych změnil v energii kilogram hmoty, bude na místě Čech obrovský kráter a Evropa bude sto tisíc let pouští. Jestli máš o tom správné představy, musíš to přece vědět.“

„Pak tě zavřou, že už nikdy ven nevyjdeš,“ varoval ho primář.

„Ať to zkusí!“ řekl Olda. „Nemají to právně podložené, nemusím je brát vážně.“

„Na tvé mínění nebudou brát ohled oni,“ ujišťoval ho.

„Ale budou!“ ujistil ho Olda. „Něco jim předvedu a uvidíme!“

Alexijev se telepaticky odmlčel.

„Počkej, Oldo,“ ozval se po chvíli. „Má to pořád chybu. I kdybys zlato nakrásně vyrobil a daroval mi je, musím zaplatit alespoň darovací daň. Kdybych zlato vyrobil já, a přiznám se, nevím jak, hodí na mě paragraf o nedovoleném podnikání, protože smím podnikat jen v medicíně. Nakonec i výroba zlata je podnikání a jistě se z něj něco platí. Stát vybírá daně ze všeho.“

„Dobře, já ti to zlato půjčím,“ nenechal se odradit Olda. „Nedovolené podnikání proti mně použít nemohou, když mi není ani třináct, ne?“

„Mohli by kvůli tomu stíhat tvoje rodiče.“

„Když chytnou mladistvé při krádeži, nikdy rodiče nestíhají,“ řekl Olda. „Přitom nic nekradu, když dělám něco z ničeho. Kosmická energie není v žádném zákoně.“

„Nevím,“ přemýšlel Alexijev. „Ale zkusit bychom to snad mohli.“

Pak se opět odmlčel. Olda se zatím připravoval na příjezd policie. Konečně se mu Alexijev opět ozval.

„Vyměnili mi vyšetřovatele,“ sdělil Oldovi. „Přesně podle schématu: jeden si hraje na dobráka, druhý dělá bu-bu-bu. Ten dobrák pro tebe právě posílá komando.“

„Už je čekám před domem,“ řekl Olda nevzrušeně.

Nečekal dlouho. Za chvíli se přiřítilo policejní auto se třemi zakuklenými policisty a řidičem. Olda vstal a zamával na ně, jakoby je stopoval. Trochu je to vyvedlo z míry, ale když si ověřili, že je to skutečně on, nacpali ho do vozu a se zapnutou houkačkou se hnali zpátky.

„Nemusíte tak spěchat,“ napomínal je dobrácky Olda. „Kdybych vám chtěl utéci, těžko bych na vás takhle čekal!“

Policista sedící vedle něho mu místo odpovědi nasadil želízka jako zločinci. Pro kuklu mu nebylo vidět do tváře, ale Olda se na něho mile usmál.

„Koukám, že nějak pomalu chápete,“ řekl. „Copak chci utéct?“

V té chvíli dostal takový štulec do žeber, že sotva popadl dech.

„Nechte toho!“ ohradil se na policistu. „Nebo půjdete pěšky!“

Místo odpovědi dostal další dloubanec, policajtovi to zřejmě dělalo dobře. V té chvíli ale zhasl motor a všechna světélka na přístrojové desce, auto začalo zpomalovat a řidič reflexívně zamířil ke krajnici, kde zastavil.

Chvíli zkoušel nastartovat, otáčel ale klíčkem bezvýsledně. Nic se ani nehnulo, jediný zvuk pocházel od lomcování klíčkem. Policista na předním sedadle se mezitím trápil s mlčící vysílačkou, než pochopil, že také nemá šanci, stejně jako řidič nedokáže přimět k poslušnosti auto.

„Krucinál! Už zase vůbec nic nefunguje!“ oznámil ostatním.

„Když do mě nebudete šťouchat, zase vám ty baterie zapnu,“ vyjednával Olda.

„Chceš nám tvrdit, že jsi to provedl ty?“ vybuchl policista vedle řidiče a otočil se dozadu k Oldovi.

„Samozřejmě!“ řekl Olda. „Mám nárok na slušné zacházení.“

„Koukej přestat vyvádět, uličníku, nebo uvidíš!“ pohrozil mu policista, který do něho prve šťouchal. Nic dalšího ale nedělal.

„Vy koukejte přestat vyvádět!“ obrátil se na něho Olda. „Zapnu vám to, ale buď necháte toho sekýrování, nebo půjdete pěšky.“

V té chvíli se rozsvítila palubní deska a když šofér otočil klíčkem, motor poslušně naskočil. Také vysílačka se umoudřila. Auto se odlepilo od krajnice a se zapnutým majákem se rozjelo na plný plyn.

„Snad nám nechceš vyhrožovat?“ dloubl opět do Oldy policista vedle něho.

Olda neodpověděl. Policista se uklidnil a pohodlně se opřel o opěrky. Dál už jeli v pohodě, až zastavili před policejní budovou.

„Konečná, vystupovat!“ řekl policista vedle Oldy, otevřel dveře a vytáhl ho ven.

Druhý policista chvíli seděl ve voze a rozespale mžoural očima. Pak si uvědomil, že auto stojí a všichni vystoupili.

„...co je? To už jsme tady?“ vyhrkl.

„Ty snad spíš, nebo co?“ pokáral ho kolega, netušící, že jeho kamarád byl díky Oldovu přimrazení celou cestu bez sebe. Až teď ho Olda nenápadně oživil.

Oldu odvedli do budovy, kde na něho v kanceláři čekal zamračený vyšetřovatel.

„Bylo to nutný?“ zeptal se policisty, když Oldovi odemykal pouta.

„Pro jistotu,“ odvětil policista a Oldu mu předal.

„Sednout!“ ukázal Oldovi vyšetřovatel na židli. Pokynem ruky propustil policisty a zapnul magnetofon. Olda se posadil a vyčkával. Ani nemrkl, když mu policista otočil do obličeje svítící lampu, jen si něco pomyslel o příšerně starém triku. Pomyslel si to ale telepaticky, až sebou vyšetřovatel trhl.

„Víš ty vůbec, v čem lítáš?“ zeptal se ho, když v kanceláři osaměli.

„Nevím, v čem bych měl lítat,“ opáčil Olda. „Jsem tu snad kvůli svědectví, ne?“

Nejvíc si teď pochvaloval úpravu od andělky, která mu umožňovala seřídit si oči, aby ho policajtova lampička neoslňovala.

„Ne tak docela,“ řekl vyšetřovatel. „Prý jsi našel nějaké zlaté nuggety. Můžeš mi nějak srozumitelně popsat, kde to bylo?“

„To je maličko nepřesná otázka!“ podotkl Olda. „V Čechách se přece žádné zlaté nuggety nenacházejí. Nenašel jsem je, ale stvořil.“

„Na pohádky jsme oba trochu staří, nemyslíš?“ zamračil se vyšetřovatel.

„To nejsou pohádky,“ řekl Olda. „Já to mohu dokázat.“

„Dobře, dokazuj!“ pokrčil vyšetřovatel rameny.

„V tom případě prosím, vypněte ten magnetofon,“ požádal ho Olda.

„Hele, poroučet si tady nebudeš!“ ujistil ho dobrácky vyšetřovatel.

„To nebylo poroučení, to bylo varování,“ ohradil se Olda. „Umíte si představit ten obludný tok energie, nutný ke stvoření hmoty? Spálí to v okruhu tří metrů žárovky i zapnutou elektroniku. Jestli chcete, abych něco dokazoval, dejte to ode mě co nejdál, jinak vám to shoří.“

„O jaké energii to mluvíš?“ nechápal vyšetřovatel.

„O kosmické,“ řekl Olda. „Zřejmě si neumíte představit význam rovnice E=mc2! Ke stvoření kilogramu hmoty nestačí ani celoroční světová produkce elektřiny.“

„Nestraš!“ ušklíbl se vyšetřovatel. „Nepřiznáš raději, že stvoření zlata je úkol nad lidské síly?“

„Nad lidské snad. Ale ne nad moje,“ také se trochu ušklíbl Olda. „Jen vám to pro jistotu opakuji, vypněte všechno, co má co společného s elektřinou, nebo to odneste pět metrů ode mne. Budou tu létat blesky, mohlo by se stát, že vyletí pojistky a z některých vašich hraček se vám zakouří.“

„To bych rád viděl!“ opáčil s převahou v hlase vyšetřovatel. „Jen to zkus, tohle zařízení už něco vydrželo!“

„Dobře, jak chcete, ale varoval jsem vás,“ usmál se Olda.

Pak kolem něho vyvstala modrá aureola a současně se zajiskřilo z lustru na stropě i z lampy na vyšetřovatelově stole. Svítidla zhasla a po stole se rozprskly střepiny skla ze žárovky. Vyšetřovatel s nebetyčným údivem pozoroval pramínek dýmu, stoupající ze stojícího magnetofonu. Na stole se jen tak z ničeho objevil neveliký kamínek, jeho zlatý lesk ale nedával místo pochybám o jeho podstatě.

„Tady máte to zlato, je ho skoro kilo,“ řekl Olda beze stopy vzrušení. „Stačí vám to jako důkaz? Doufám, že to do protokolu napíšete jasně, aby nemohlo dojít k omylu.“

„Do čerta!“ zaklel vyšetřovatel. „Vono je to fakt možný? Čím jsi to dokázal?“

„To je moje tajemství,“ řekl Olda. „Ostatně se obávám, že bych vám to neuměl ani vysvětlit. Obecnou teorii energetických polí, kterou kdysi marně vymýšlel Einstein, zaručeně neznáte a bez ní to ani nepochopíte.“

„Kašlu na teorie!“ odsekl vyšetřovatel. „Čím to děláš? Co na to máš za přístroj?“

„Nemám žádný přístroj!“ opáčil Olda. „Sám jsem tím přístrojem! Myslíte si asi, že je to nemožné, ale kardinálně se mýlíte. Podívejte se!“

Natáhl k němu ruku dlaní nahoru. Z dlaně mu znenadání vyrazil plamen podobný autogenu. Syčel a šlo od něj teplo, až se vyšetřovatel rychle odtáhl.

„Kde tady vidíte nějaký přístroj?“ pokrčil rameny Olda.

„Co to je?“ mračil se nechápavě policista.

„Měl byste si zvyknout, že některé věci, donedávna pokládané za nemožné, už tak nemožné nejsou,“ poučoval ho Olda jako malého školáka. „Kosmická energie slouží lidem, hmota se dá stvořit, člověk může létat bez letadel a jiných létajících aparátů, to všechno je možné. Takže vás žádám o propuštění doktora Alexijeva. Těch pár kilo zlata jsem mu půjčil na rozjetí kliniky. Zlato jsem ale nikde nevytěžil, nenašel, ani nedostal. Stvořil jsem je pomocí kosmických sil, na které se žádné zákony nevztahují, takže jsme žádné nepřekročili.“

„Ale co mám napsat do protokolu?“ zaúpěl policista.

„Pravdu,“ nabádal ho bezelstně Olda. „Jde vám snad o pravdu, ne?“

„Zničil jsi mi ale magnetofon!“ vzpomněl si najednou policista.

„Dvakrát jsem vás důrazně varoval, že to nevydrží!“ ohradil se Olda. „Pásku se to nedotklo, na jiném přístroji půjde přehrát a bude to tam zaznamenané. I vaše tvrzení, že tohle zařízení už něco vydrželo.“

„Tohle je hrozný případ!“ povzdychl si. „Počkej tady, půjdu se poradit.“

Vyšel z kanceláře, ale hned místo něho přišel jiný. Posadil se na židli, zapálil si cigaretu a prohlížel si Oldu se zájmem. Olda mlčel také.

„Máte to pěkně nahnuté!“ porušil po chvilce ticho druhý vyšetřovatel a vyfoukl Oldovi cigaretový dým do obličeje. „Pro pana doktora to vypadá na dobrých deset let za katrem a pro tebe na ústavní výchovu.“

„Řekl bych, že se krutě mýlíte!“ zamračil se Olda.

„Zapíráním můžeš získat leda přitěžující okolnost!“ vybafl na něho vyšetřovatel. „To bych si na tvém místě móc rozmyslel!“

„To si povíme, až nás budete pouštět,“ řekl Olda. „A budete se nám muset omluvit, jinak máte na krku paragraf Zneužití pravomoci veřejného činitele.“

„Ty malej smrade!“ vybuchl vyšetřovatel. „Přestaň si dělat srandičky, než s vámi oběma zatočíme! Už teď to máte nahnutý!“

„Špatně to dopadne s vámi!“ trval na svém Olda. „Mě budete muset pustit ještě dneska, je mi teprve dvanáct let. Já s tím půjdu rovnou do televize. Tam nejsou pitomci, aby nepochopili, že je to případ století. Až to roztočí oni, nebudete se stačit divit!“

„Co jim chceš nakukat?“ ušklíbl se pohrdlivě vyšetřovatel.

„Předvedu jim stvoření zlata,“ řekl Olda klidně. „To mi aspoň na týden zajistí jejich pozornost. A začnu si stěžovat. Na zvůli policie, na zatýkání bez důkazů a hlavně na úmyslné ignorování nehodících se důkazů. Máte se na co těšit! Když jim stvořím pár kilo pitomého zlata přímo před očima a před kamerami, oni je budou jistě držet v uctivé vzdálenosti, ale natočí to, budou mě v téhle zemi brát vážně všichni.“

„Pořád ještě tvrdíš, že dokážeš zlato stvořit?“ ušklíbl se nevěřícně.

„A tohle je co?“ ukázal mu Olda zlatý valounek na stole.

„Na takové triky ti nikdo neskočí!“ opáčil vyšetřovatel. „To jsi nám mohl šikovně podstrčit, kdo ví, kde jsi to měl předtím schované.“

„Vážně si myslíte, že nosím po kapsách pět kilo zlata?“ řekl Olda. „A energie, co je k tomu potřebná, že je vlčí mha?“

Kolem chlapce vzplála modravě svítící záře.

Na stole se postupně objevily čtyři nevelké, ale naprosto stejné zlaté valounky.

Současně začal z vyšetřovatelovy náprsní kapsy stoupat proužek štiplavého dýmu.

„Ach jo,“ vzdychl si Olda. „Smůla! Nestihl jsem vás varovat, že to v nejbližším okolí zlikviduje veškerou zapnutou elektroniku. Už se ale stalo!“

„Ty nám budeš ještě ničit zařízení?“ zrudl vyšetřovatel.

„Kdykoliv stvořím nějakou hmotu, spotřebuji odpovídající množství kosmické energie,“ vysvětloval mu Olda jako by doučoval zaostalého spolužáka. „Do okolí se jí rozptýlí mizivá část, vlastně i miliontina by z téhle budovy udělala hromadu sutin, ale ani miliardtina není úplně zanedbatelná, i ta se chová, řekněme dost destruktivně. Spálí žárovky, zářivky i zapnutou elektroniku. Chtěl jste to ale vidět, viděl jste to. Já jen doufám, že tím vaše vyšetřování skončilo.“

„To si jenom myslíš!“ vybuchl vyšetřovatel. „Však my to z vás dostaneme!“

„Co z nás chcete dostávat?“ rozesmál se Olda. „Nic před vámi netajíme. A taky bych rád viděl, jak mě zastrašujete. Když vám povím, že jsem se díval pěkně zblízka do zubaté tlamy, větší než je tahle kancelář, nebudete mi to věřit. Ve vesmíru jsem se setkal s většími obludami, než si vy dokážete vůbec představit.“

„Nekecej! To se ještě uvidí!“ vyprskl vyšetřovatel a vyběhl z kanceláře.

Za okamžik vstoupil třetí, předávali si ho jako horký brambor. Třetí vyšetřovatel přinesl novou žárovku, zašrouboval ji do lampy a opět ji nasměroval Oldovi do obličeje.

„Ach jo!“ povzdychl si nahlas Olda. „Opravdu vás budu muset přesvědčovat po jednom? Ačkoliv, vy už o té žárovce víte, zřejmě vám to kolega vysvětlil.“

„Ticho! Nikdo se tě na nic neptal!“ okřikl ho detektiv.

Vytáhl z kapsy knížku, zapálil si cigaretu a začal si číst, jako kdyby měl Oldu jen pohlídat.

Olda se významně podíval na hodinky, ale poslušně zmlkl. Hodinky měl naštěstí staré, mechanické. Energie na ně neměla vliv.

Naštěstí se telepaticky bavil s Alexijevem, kterého vyšetřovali o pár místností dál. Alexijev začal v odpovědích záměrně používat narážky na zázraky, které detektivům předvedl Olda. Vyvrcholilo to, když ho tři policisté znovu prohledali v domněnce, že u sebe musí mít mobilní telefon, kterým se s Oldou domlouvá.

„Nemůžete svým kolegům vysvětlit, aby nevyšilovali?“ obrátil se najednou Olda na vyšetřovatele, který si zdánlivě bez zájmu o něho stále četl v knížce.

„Cože?“ vytrhl se oslovený z hraného zaujetí knížkou.

„Podívejte se,“ řekl dobrácky Olda. „Nemá smysl hledat u nás schované mobily. Žádné nemáme, protože je nepotřebujeme. Alexijev se mnou mluví telepaticky. To není chyba, to je vlastnost. Jestli vás rozčiluje, že my dva víme, co se děje s druhým, máte prostě smůlu a budete si na to muset zvyknout.“

„Na to se tě nikdo neptal!“ vybuchl policista.

„Tak se ptejte!“ odsekl Olda. „Jste tu snad od toho!“

„Hele, měj trpělivost,“ okřikl ho policista. „Náš právník to brzy překvalifikuje.“

„Má to nějaký vliv?“ zeptal se Olda.

„Jistě,“ řekl vyšetřovatel. „Nedovolená výroba zlata je snad ještě horší!“

„To nebyla výroba zlata!“ opáčil Olda upjatě. „To bylo stvoření, žádná výroba! Výroba by musela být z něčeho.“

„Do právnických věcí se nepleť!“ řekl klidně policista a jako jeho kolega, vyfoukl Oldovi kouř do obličeje.

„Musím,“ usmál se Olda. „Nemá cenu dvacetkrát to překvalifikovávat, když se na to beztak žádný paragraf nenajde. A kouření škodí zdraví, to už byste měl vědět.“

„My už si něco najdeme, neboj se,“ řekl vyšetřovatel a vytáhl z kapsy zapalovač, neboť mu cigareta při Oldových slovech zhasla. „A o mé zdraví se nestarej...“

Zapalovač ale stávkoval. Ať škrtal jak chtěl, nevykřesal ani jiskřičku. Chvíli s tím marně zápolil, nakonec to ale vzdal.

„Měl bych vás jemně upozornit, že nás telepatů je víc,“ dodal Olda. „Nesedíme všichni se založenýma rukama. Až začne parlamentní vyšetřování, budou vyšetřovat vás a naše role se otočí. Nemusíme si nechat líbit žádnou zvůli, ani vaši ne.“

„Tak ono je to celé spiknutí?“ zbystřil pozornost vyšetřovatel.

„Spiknutí se tomu nedá říci,“ opáčil Olda. „Obvinění Alexijeva byl omyl. Teď už znáte vysvětlení a další zadržování je zbytečné.“

„Kdo tady ale nesedí se založenýma rukama?“ zeptal se významně vyšetřovatel.

„Naše telepatická komunita,“ zopakoval mu Olda s pokrčením ramen. „To není žádné spiknutí, to prostě znamená, že o sobě víme. Teď například všichni vědí o tom absurdním obvinění. Já jsem tady proto, abych vám dokázal reálnost stvoření zlata. To se mi snad podařilo, nejste tak natvrdlí, abyste nevěřili ani vlastním očím. Takže vám nezbývá nic než stáhnout obvinění na doktora Alexijeva a oba nás pustit domů.“

„Anebo si vás tu necháme pro podezření z organizování terorismu!“ vítězoslavně dodal vyšetřovatel. „Nějaké indicie už máme. Nevyjasněné zlato, podezřelá nenahlášená organizace, to plně postačí k pokračování zadržování i k rozšíření na další osoby.“

„Zřejmě z nás chcete opravdu udělat teroristy!“ povzdychl si Olda.

„A dokaž mi, že nejste teroristé!“ odsekl vyšetřovatel.

„Vy mě pořád ještě nechápete!“ postěžoval si Olda. „Když říkám, že z nás chcete udělat teroristy, neobávám se, že vám soud skočí bez důkazů na nějaké fantasmagorické konstrukce, ale že nás doženete k tomu, abychom se těmi teroristy skutečně stali. Zatím jsme vám ustupovali, abychom odvrátili nesmyslné podezření, ale dalším zadržováním nám můžete leda dokázat, že vám o spravedlnost vůbec nejde.“

„A co pak udělá vaše telepatická organizace?“ ušklíbl se vyšetřovatel.

„K sebeobraně máme povolené mimozemské prostředky,“ řekl vážně Olda. „Vy si neuvědomujete, co to znamená, že? Nevarovalo vás, když jsem vám jen tak z ničeho stvořil pět kilogramů hmoty? Už ty průvodní jevy dávají tušit, že potřebná energie může změnit Čechy ve veliký kráter a zbytek Evropy v poušť. My ale chceme lidem pomáhat, ne škodit. Starejte se o právo a spravedlnost a bude to v pořádku. Ponecháme vám i iluzi vaší nedotknutelnosti. Kdybyste nás ale přesvědčili, že vám nejde o spravedlnost a že se chystáte svévolně překračovat zákony, dáte nám morální právo na obranu.“

„Na obranu?“ ušklíbl se vyšetřovatel. „Snad vaše organizace nevlastní i zbraně?“

„My sami jsme těmi zbraněmi,“ řekl Olda. „Ke stvoření ohně nepotřebuji nic než natáhnout ruku. Zkuste mi vyhrožovat zbraní a přimrazím vás dříve než ji vytasíte.“

„To je ale strašlivé přiznání!“ vyhrkl vyšetřovatel.

„Přiznání, říkáte?“ usmál se Olda. „K čemu? Že máme nepozemské prostředky, které můžeme v nouzi použít? To přece víte. Karatista má jako zbraň jen holé ruce, ale dokud nikomu neublíží, nemáte ho z čeho obviňovat. Žádný zákon nezakazuje stvoření hmoty. Nechápu, proč jdete proti nám. Nejprve nás chtěly podrazit pojišťovny, teď vy.“

„Ale ty zbraně, co jste přiznal...“

„My sami jsme těmi zbraněmi!“ opakoval důrazně Olda. „Nechápete? Ve smyslu zákona máme holé ruce, ale těma holýma rukama se klidně postavím sibiřskému tygru i rozzuřenému nosorožci a zabiju je dřív než vytasíte pistolku, která by vám proti tomu nosorožci nejspíš vůbec nepomohla.“

„To je nesmysl!“ zavrtěl hlavou nedůvěřivě.

„Chcete přesvědčit, že?“ navrhl mu Olda. „Půjčte mi na ukázku tady ta pouta!“

Natáhl se trochu a ukázal na stůl. Když vyšetřovatel beze slov přikývl, vzal do ruky naleštěná kovová pouta a oběma rukama je stiskl. K detektivovu údivu se mu ocel v ruce poddala jako plastelína, Olda ji ještě víc zmáčkl, pak dlaň rozevřel a podával ohromenému vyšetřovateli jen lesklou kovovou hroudu, na které byl kromě původní struktury pout vytvarovaný i otisk Oldovy ruky.

„Je vám jasné, že mě tímhle můžete spoutat jen když sám chci?“ řekl jízlivěji, než chtěl. „Kdybych se vám postavil, tahle hračička vám nepomůže. Umím být neviditelný, létat bez letadla, zmizet z uzamčené cely a to ještě není všechno.“

„Vypadáš přitom na malého usmrkance!“

„Je mi dvanáct let, ale měli byste se mnou obrovské potíže, kdybych s vámi nešel dobrovolně,“ přikývl. „Podívejte se: pořád máte možnost čestně ustoupit. Pokusil jsem se vás přesvědčit, že obvinění doktora Alexijeva je falešné. Udělali jste chybu, naletěli jste na podezření, které vypadalo jednoznačně. Pochopím to, ale z toho omylu jsem vás už vyvedl. Japonci říkají, že chybovat je lidské, ale setrvat v poznané chybě je pitomost přímo nebeská. Musíte vědět, že jsme se ničím neprovinili a nemáte jinou možnost, než uznat omyl, omluvit se a propustit nás. Stáhněte to nesmyslné obvinění a nechte nás na pokoji, my naopak necháme na pokoji vás.“

„A ty doufáš, že takovou nabídku přijmeme?“ zasmál se přezíravě policista.

„Je to snad čestné, ne?“ řekl Olda. „Jen musím vyvrátit váš další omyl. Od nás to není nabídka, ale výstraha!“


Ačkoliv se Olda usilovně snažil policisty i vyšetřovatele přesvědčit o možnosti tvoření zlata jen tak z ničeho, zavřeli je každého zvlášť do dvou vyšetřovacích cel.

Nečekaný úspěch měla nakonec paní Irena Alexijevová.

Podařilo se jí rozvinout Oldův nápad a dovolala se do televize. Měla štěstí, že tam narazila na bývalého spolužáka. Vyklopila mu, co se přihodilo, spolužák zavětřil, nechal ji sice chvíli sedět, ale pak přišel s kameramanem a události okamžitě nabraly obrátky. Ve večerních zprávách se mihla reportáž z Alexijevovy kliniky, dva krátké rozhovory se zdravotními sestrami a veřejně položený dotaz, jaké nesmysly použila naše policie jako záminku k útoku na bezproblémové soukromé zdravotní zařízení? Alexijev měl kliniku ve vzorném pořádku a bez dluhů, leckterá státní nemocnice by mu to mohla jen smutně závidět! Policejní mluvčí samozřejmě odmítla vypovídat do kamery a slíbila, že se bude snažit opatřit informace co nejdříve, ale teď o případu nic konkrétního neví.

„Jako vždy, když jde o další policejní šlendrián!“ doplnil sarkasticky komentátor.

Situace vyšetřovatelů se otočila, když na místo osobně dorazil policejní president a dal si ukázat dosavadní výsledky vyšetřování.

Podnět ke stíhání přišel od státního zástupce, takže nešlo o zvůli policistů. To bylo ještě v pořádku. Jediným výsledkem výslechů byly ale dva zničené magnetofony. Dva ze tří vyšetřovatelů do protokolu napsali, že obvinění vinu houževnatě zapírají, neměli ale žádný důkaz. Třetí všechno poctivě popsal, ačkoliv se to pravdě moc nepodobalo.

„Co je to, proboha, za blábol?“ obořil se na něho policejní president. „Aby nějaký kluk stvořil zlato z ničeho? To přece nejde!“

Vyšetřovatel se hájil tím, že to ten kluk dokázal. Aby to potvrdil, musel Oldu přivést. Olda se policejního presidenta nezalekl a ochotně mu předvedl stvoření dalšího kusu zlata, přičemž v rámci rekonstrukce zničil i dvě další žárovky.

„Věděl jsi, že to žárovky i přístroje ničí?“ vybafl na Oldu policejní president.

„Samozřejmě!“ odvětil směle Olda. „Vy si neumíte představit, jaká energie je na to potřebná? Ani všechny světové elektrárny by na to nestačily! Dejte mi list papíru a spočítám vám to přesně, ale je to zbytečné, všechny pány jsem včas a důrazně varoval - a ne jednou! Na tom prvním pásku to ještě musí být!“

Přinesli další magnetofon a vložili dovnitř kazetu z prvního magnetofonu. Záznam skutečně trval až do chvíle, kdy Olda přístroj zničil. Skončil jakoby prásknutím biče, ale předtím tam bylo dvojí jasně srozumitelné Oldovo varování, aby vyšetřovatel přístroj vypnul, nebo aspoň odnesl z dosahu, jinak shoří.

Z druhého zničeného digitálního diktafonu se ovšem nedalo vydolovat vůbec nic.

„Dobrá, varoval jsi je důrazně, je to tedy jejich chyba,“ řekl policejní president. „Zničené přístroje zaplatí ze svého, to varování neměli ignorovat. Uvědomte si, vážení, je to klasický příklad vyšetřovatelské tuposti. Drželi jste se od počátku jediné verze, ačkoliv už byla neudržitelná. Tohle chcete předložit soudu? Kdyby to ten kluk předvedl v soudní síni, byli byste všichni pro smích! Právě jsme znovu viděli, že to dokáže. Také nechápu jak to dělá, ale věřím aspoň vlastním očím. Zkrátka a dobře, uděláte nejlépe, když napíšete státnímu zástupci, že obvinění prokázali nabytí zlata bez porušení zákona. Má někdo nějaký dotaz?“

„Výroba zlata přece musí být také zdaněná!“ ozval se přizvaný právník.

„To není výroba!“ protestoval okamžitě Olda. „Stvoření hmoty není fyzická, ale duševní práce! Jako když spisovatel napíše román a skladatel složí symfonii.“

„Zajímavá srovnání!“ řekl právník. „Umění se ale zabývá nehmotnými hodnotami a tohle je přece hmota! Nemůžete tedy zaměňovat výrobu s uměním!“

„Umění že nezachází s hmotou?“ opáčil Olda. „Až narazíte nosem do kamenné sochy, budete tvrdit, že je nehmotná? I malíř má k výrobě blíž než my, když pokrývá plátno barvami! O sochaři nemluvě! Chcete tvrdit, že stvoření zlata není žádné umění? Prosím! Předveďte nám to!“

„To nepůjde, nemám na to prostředky...“ couval zaraženě právník.

„Máte stejné prostředky jako já,“ nedal se Olda. „Taky jen holé ruce. Chybí vám jen talent. Ten buď máte nebo nemáte, ale řekl bych, že nemáte, nic o tom nevíte, tak se, prosím, nepleťte do umění.“

„Vy mi zase mluvíte do právnické vědy!“ opáčil rozzlobeně právník.

„Jen se hájím,“ řekl Olda. „Snažím se vám vysvětlit rozdíl mezi mechanickou výrobou a uměleckou tvorbou. Jak vidím, nechápete to, ačkoliv byste měl! Jak potom chcete posuzovat umělce?“

Policejní president se jen usmál pod vousy. Olda se mu asi začínal líbit.

„Ten kluk ale taky mluvil o nějakých zbraních a o tajné organizaci,“ trval na svém třetí z trojice vyšetřovatelů.

„Řekl jsem, že tou zbraní jsem já sám,“ opáčil Olda. „Karatista má také jen holé ruce. Můžete ho obvinit? Jistě, ale teprve až někomu ublíží.“

„To je pravda,“ uznal mu to policejní president. „Už jsi někomu ublížil?“

„Od té doby, co mě mimozemšťané naučili navštěvovat různé světy, podívám se občas do Dinosaurie. Dokonce jsem tam vzal na výlet i pár lidí. Nemusíte mi to věřit, leda bych vás tam vzal, ale jsou tam ještě dinosauři. Ti co běhají po zemi, mi nevadí, uletím před nimi do výšky, kam za mnou nedoskočí. Létající ještěři ale mají blízko ke středověkým představám draků. Jen pro vaši představu: rozpětí křídel osm metrů, tlamu jako aligátor a unesou kořist do sto kilo váhy. Těm už se uletět nedá a proti nim jsem své zbraně použil. Zabil jsem jich už osm.“

„Hleďme, novodobý svatý Jiří!“ zahučel pro sebe policejní president. „Mohlo by to být zajímavé, někdy bych se tam rád podíval.“

„Co se týče organizace,“ nechal to Olda bez povšimnutí a pokračoval: „Spojuje nás léčení lidi. Nemocnice jsou také organizace, ne? Chcete snad zavřít všechny lékaře? Telepatii máme navíc, ale opakuji, to není chyba, to je vlastnost.“

„Poslyš, telepatii se, pokud vím, marně snažilo prokázat už moc lidí,“ nadhodil jen tak president. „Vy dva ji můžete dokázat?“

„Jistě,“ řekl Olda všesměrově telepaticky, aby to vnímali všichni. „Všimněte si, prosím, jak s vámi mluvím. I kdybyste mi dali roubík, budu s vámi mluvit pořád stejně zřetelně. Rozumí mi i zvířata a mimozemšťané. Jen magnetofon by teď zaznamenával hrobové ticho. Telepatie by na něj neměla vliv.“

„Mimozemšťané? To neumím posoudit. Ale zvířata? To je dost smělé tvrzení!“

„Můj pes by vám to dokázal,“ řekl Olda. „Umí totiž telepaticky mluvit. Mohl bych si ho přivolat, ale to snad s naším problémem nesouvisí. To by mohlo zajímat leda majitele některého cirkusu.“

„Myslíš, že by tě ten pes slyšel? A že by sem trefil?“

„Neslyšel by mě, vnímal. A to i kdyby byl v Austrálii. A aby sem netrefil? Když se dokázal vrátit přes sedm set vesmírů!“

„Taky zajímavé,“ přikývl. „A co ještě umíš?“

„Například manipulovat na dálku s předměty, říká se tomu, tuším, telekineze. Na to ale potřebuji předmět vidět, nebo ho bezprostředně vnímat. Říkám tomu zvedat něco očima. Nejvíc jsem zatím očima zvedl traktor.“

„To už je chlubení,“ řekl president. „Bylo by to zajímavé, ale jsme tu, abychom to uzavřeli. Co se týče zlata, rozhodně bych vám doporučil poradit se s právníkem. Mám dojem, že by mělo být zdaněné bez ohledu na způsob získání, je to přece příjem. Ale to bude zajímat až finanční úřad při nejbližším daňovém přiznání, v této chvíli se nás to netýká. Máme uzavřít případ zatajení nálezu zlata na území Čech. Vyšetřování ukázalo, že k nálezu zlata nedošlo. Tím to pro nás končí, sepíšeme to a vyřízeno.“

„To je máme pustit?“

„Co s nimi chcete dělat?“ pokrčil rameny policejní president. „Leda se jim ještě omluvit. Přinejmenším by to bylo slušné. A buďte rádi, že ten trapas zůstane jen tady.“

Otočil se a zamířil ke dveřím.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: