Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Exploze

Olda s Alexijevem odmítli odvoz policejním vozem a odlétli sami přes střechy nejbližších domů, sledováni zvědavýma očima policistů včetně presidenta. Olda letěl s Alexijevem na kliniku. Musel chvíli počkat, až se doktor přivítá se ženou. Ta byla pochopitelně velice rozrušená, ačkoliv úplně beze zpráv díky telepatii nebyla.

„Budeme to muset dát do pořádku,“ rozhodl Alexijev. „Mám dojem, že jsme měli nedávno jako pacienta daňového poradce. Zkusím ho požádat o odbornou pomoc.“

„Takže jsem se namáhal zbytečně?“ nesouhlasil Olda. „Přesvědčil jsem je, že stvoření je umění a ne výroba...“

„Víš, nějaký šťoura na finančáku by nakonec prosadil, že jde o příjem bez ohledu na způsob nabytí. Napadlo to i policejního presidenta. S finančáky nejsou žerty, mohli by na nás poslat exekuci a zničit nás, i kdyby se ukázalo, že nemají pravdu. Složky moci jsou v našem státě nekontrolovatelné a občas toho zneužijí, ale ve světě to není lepší. Na druhou stranu to nevidím tak katastroficky. Za sebe i za zaměstnance daně i pojištění poctivě odvádím už od začátku. Když sečteme zlato s příjmy od pojišťoven, odečteme výdaje včetně investic do budovy a vybavení, budeme na nule. Zdaníme-li jen čistý zisk, tedy u nás spíš ztrátu, zaplatíme jen minimum. Přesto bych se raději spoléhal na daňového poradce, ti hoši se v tom vyznají.“

„Problém je, že zlatem jen záplatujeme, jak nás dře pojišťovna,“ řekl Olda.

„Poslyš, Oldo,“ obrátil se na něho Alexijev. „Bez tebe by klinika nebyla, odborně ani finančně. Ale měli bychom to postavit na nějakou solidní smlouvu. Donesl jsi půl metráku zlata a nechtěl jsi na to stvrzenku. Tak to dál nejde! Ne že bychom si nevěřili, ale právě jsme viděli, jak naše zbyrokratizované okolí lpí na formalitách. Myslím, že bychom měli spolu sepsat aspoň nějakou smlouvu o dílo.“

„Já ji nepotřebuji,“ řekl Olda. „Pořád mě ještě živí rodiče. Já jim v tom doma pomáhám, ale to už je naše věc.“

„Ty tu smlouvu možná nepotřebuješ,“ přikývl Alexijev. „Potřebuji ji já. Vykážu na tebe peníze a pošlu ti je na konto. Založ si je s rodiči. Projednáme to s daňovým poradcem, případně mu to svěříme úplně. Jistě si rád přivydělá a zbaví nás zbytečného papírování. Abychom mohli podniknout frontální mediální útok na pojišťovny, musíme poctivě vykázat všechno, bez jediné chyby. Začínám fakturovat každé použití energie přesně podle dřívější kalkulace. I když mi to seškrtají, budu mít o tom aspoň doklad.“

Dohodli se tedy, že Olda s rodiči založí konto a všechno sepíší, až Alexijev sežene daňového poradce. Pak se ještě věnovali nemocným. Měli několik pacientů, kteří chtěli být léčeni u Alexijeva a dali se sem převézt z jeho bývalého pracoviště, ačkoliv je tam odrazovali tvrzením, že převoz není nezbytně nutný a budou si jej muset uhradit.

„Po ošetření u Alexijeva budu vypadat jako dřív,“ řekla rázně jedna pacientka. „Radši si připlatím, než aby mě známí poznávali jen po hlase.“

Nový primář pokrčil rameny. Měla pravdu, její popálený obličej by při klasickém léčení nezůstal bez jizev.

Nevšiml si, jaká to byla morální facka.


V noci se Olda vzbudil a chvíli nechápal, co se děje.

V pokojíku se ozývalo cinkání skla a měl pocit, že s ním postel plave na vodě. Houpala se, div z ní nespadl. Čert vyskočil, začal výt, až nakonec vyskočil k Oldovi na postel, jako kdyby tam hledal ochranu.

„Houpe se svět!“ zavyl.

„Co se děje?“ pomyslel si Olda.

„Já teda nevím, ale tohle musí být zemětřesení!“ kňučel Čert.

Naštěstí se všechno rychle uklidnilo. Olda si připomněl, že Evropa kromě jižních oblastí není na zemětřesení zvyklá, vlastně to ani teď nebylo moc silné, kdoví jak to bylo daleko. Otočil se na bok a zase zavřel oči.

Netušil, jak hluboce se zmýlil.

Pak si uvědomil, že se ho někdo snaží vzbudit telepaticky. Byl to Alexijev.

„Jo, už jsem vzhůru!“ odvětil rychle Olda.

„Můžeš k nám teď hned přiletět i s Čertem?“ prosil ho Alexijev. „Měl bys cestou přibrat Manču, budeme nutně potřebovat každou dávku, kterou jste schopní vydat.“

„Co se stalo?“ vyskočil Olda a odhodil peřinu.

„V Českém parlamentu vybuchl plyn, je to tam hodně drsné,“ sdělil mu Alexijev. „Měli mimořádné zasedání, protáhli to do noci a teď nám sem vozí popálené poslance po pěti v jedné sanitce. Několik jich je v kritickém stavu a jestli jim ihned nepomůžeme, nevydrží ani do rána.“

„Když... já nevím, jestli rodiče Manču pustí,“ strachoval se Olda.

„Mají telefon?“ zajímal se Alexijev. „Nadiktuj mi číslo, promluvím s nimi. Když jim slušně vysvětlím, že jejich dcera může zachránit několik lidských životů, měli by jí to dovolit. Případně by ji mohli rovnou přivézt sami.“

Olda mu nadiktoval číslo, ale požádal ho o posečkání, než to s Mančou prohovoří.

Rozsvítil a sháněl andělskou kombinézu, přitom telepaticky budil Máňu. Brzy se mu to podařilo. Když se ale Máňa dozvěděla oč jde, sama se nabídla, že přiletí.

„Ať Ivo našim nevolá,“ poradila Oldovi. „Odletím rovnou oknem, nechám tu jen lístek, aby naši nešíleli strachem, kdyby mě nenašli v posteli!“

Olda se zatím ustrojil, andělská kombinéza se naštěstí strojila sama. Čerta světlo také vzbudilo, připravený byl hned. Olda si vybral jako Máňa nejkratší cestu oknem.

„Dají mi tam gulášek?“ staral se trochu přízemně Čert.

Olda zatím všechno sdělil Alexijevovi. Ten ho ujistil, že jsou už všichni na nohou včetně kuchařky Gertrudy, takže i ten gulášek pro Čerta bude.

Olda letěl mrazivým nočním vzduchem, ale cítil chlad jen v obličeji, kombinéza k němu zimu nepustila.

Najednou ho něco napadlo.

„Cilko!“ nasměroval se na svou prázdninovou kamarádku. Chvíli to opakoval, přitom letěl nad střechami a jen zběžně sledoval směr.

Konečně se ozvala.

„Není náhodou noc?“ pomyslela si uštěpačně. „Sice jsem byla vzhůru, měli jsme tu před chvílí menší zemětřesení, ale jinak, touhle dobou máš snad spát!“

„Cilko, jestli jen trochu můžeš, přileť k nám!“ požádal ji. „Ano, teď hned, bude tě tam moc potřeba. Stala se katastrofa, buď těm lidem pomůžeme my, nebo nikdo.“

„Co se vlastně stalo?“ zajímala se.

„V Českém parlamentu bouchl plyn, zrovna když tam měli prodloužené zasedání. Bude to hodně drsné, popálené poslance vozí i po pěti v jedné sanitce!“

„Ty si se zbláznil!“ vyhrkla v duchu Cilka.

„Nezbláznil jsem se,“ odmítl to. „Ti lidé nás potřebují, rozumíš? Už tam s Čertem letíme, ale bude tam potřeba každý, kdo jen trochu může. Pořádně se ustroj, vezmi si kombinézu od Bísíáji, venku je mráz.“

„Počkej, ty máš přece toho svýho psa, ale co tam budu dělat já sama?“

„Zkombinujeme to,“ řekl Olda. „Já s Čertem, ty s Čertem, my dva spolu!“

„Vždyť to jde jen jednou denně!“ vyjekla.

„Omyl!“ ujistil ji. „Snesu denně pět dávek. Čert tři, ty určitě nebudeš horší.“

Chvíli mlčela.

„To myslíš vážně? To se mám jen tak sebrat a letět za tebou?“ vyhrkla.

„Myslím to vážně,“ odvětil. „Je to katastrofa, jde o životy, nechápeš to?“

„Vždyť mě naši nepustí!“

„No a?“ odvětil. „Taky jsem zmizel rovnou oknem, nechal jsem na stole lístek, aby mě naši nesháněli. Hele, tady jde o moc životů, to ti zaručeně projde.“

„Kam bych vlastně měla podle tebe letět? Nevím kam, nevím proč, nevím jestli to není nějaký kanadský vtip...“

„Hele, Cilko, jestli nepřiletíš, budou tam mrtví,“ upozornil ji Olda. „Opakuji, je to vážné, když jde o životy, každý vtip by byl hodně pitomý.“

„A když přece nepřiletím?“ otázala se ještě.

„Nutit tě nemůžeme, rozhodni se sama. Když přiletíš, můžeš zachránit pár lidí. Na to se nezapomíná. Když nepřiletíš, násilím tě nutit nemůžeme, ale budeš mít na svědomí pár mrtvých, které bys mohla zachránit. Nikdo ti to vyčítat nebude, ale pasuješ se sama na zbabělce. Vyber si podle svého svědomí.“

Chvíli nevnímal žádnou odezvu. Byl to příkrý útok na city, ale byl si jistý, že byl na místě. Šikmo pod sebou už viděl Alexijevovu kliniku. Na střeše svítil kolmo vzhůru velký reflektor, sloup světla byl zdálky viditelný. Ten maják zařídil Alexijev, minule tam ještě nebyl, ale hodil se.

„Oldo, jsi děsný vyděrač!“ vnímal opět Cilku. „Jak poznám, kam mám letět?“

„Máme na střeše reflektor, ten sloup světla nemůžeš přehlédnout,“ ujišťoval ji. „Mohla by ses nechat navádět i telepatií, ale musel bych být s tebou pořád v kontaktu, my s Čertem už jsme na místě, přistáváme a hned začneme, už nás netrpělivě čekají.“

„Kdo?“ chtěla vědět Cilka.

„Doktor Alexijev,“ sdělil jí lakonicky. „Teď zajišťuje první ošetření. Hele, přileť sem nebo ne, já končím, přistávám a jdeme na to.“

„Ale co naše dohoda?“ opáčila rychle. „Dohodli jsme se přece, že mě necháš na pokoji, dokud ti nebude osmnáct.“

„Nutit tě nebudu,“ řekl Olda. „Ani teď, ani potom. Rozhoduješ se sama za sebe. Já budu mít svědomí čisté, nic mě žrát nebude!“

Přerušil kontakt a soustředil se na přistání. Dopadl s Čertem na veliký balkon, při dosednutí oba odpérovali náraz a Čert se ještě pořádně otřepal.

Čekala je tam jedna ze sestřiček a hned je vedla dolů.

„Gulášek už ohřívají!“ řekla Čertovi.

Sestřičky se k psovi chovaly jako by jim rozuměl, ale Olda věděl, že pes lidské řeči nerozumí a honem mu to proto převedl do telepatie.

„Já vím,“ odvětil mu Čert telepaticky. „Já už některým vašim lidským pojmům rozumím, opakovat mi je pořád nemusíš. Třeba: neťapkejtu, jedeš, fuj, diposuchým, chcešguláš nebo chcešven. Děkuji, ale nejprve povinnost.“

„No dobře,“ uznal Olda. „Teď ale pojď!“

Seběhli po schodech dolů. Alexijev i jeho žena tam měli plné ruce práce. Přebírali od záchranářů pacienty a třídili je na lehčí a složitější případy.

„Dobře, že jdete!“ přivítal Oldu. „Oldo, tady je to hodně nutné. Já i Irena jsme rozdali po šesti dávkách a víc to opravdu nejde, jestli se nechceme úplně složit. Teď to bude na vás mladých. A na Čertovi, promiň, Čerte.“

Olda s Čertíkem na sebe mrkli a poslali největší dávku na zafačovanou postavu, ani netušili, kdo to je. Olda důvěřoval Alexijevovi, že určil někoho, kdo to potřeboval víc než jiní. První výběr vlastně dělal Alexijev od počátku, měl na to nejvíce zkušeností, aby to mohl správně odhadnout.

V té chvíli už po schodech cupitala Máňa, oblečená jako Olda, na první pohled se ale od něho lišila vlasy. Olda měl krátkého ježka, Máňa vlasy až na ramena.

„Kde jsou pacienti?“ tázala se už ve dveřích. „No potěš! Tolik?“

„Á, naše Maruška!“ přivítala ji doktorka Alexijevová. Přišla z vedlejší místnosti, vypadala strašně utahaně, ale po šesti dávkách vydané energie nebylo divu.

„Hele, děcka, i ty, Čerte, jděte si sednout do jídelny a dejte si tam něco. Gertruda vás čeká a gulášek pro Čerta má jistě ohřátý,“ dirigoval je Alexijev. „Nejhorší případy jsme podchytili a všichni ostatní do zítřka vydrží. Počítám ale s tím, že nám ještě mohou přivézt nějaké horší případy, hasiči ještě prolézají trosky. Až skončí rozvoz pacientů, vyhodnotíme, kdo to potřebuje nejvíc a kdo počká do zítřka.“

„To jsme ani nemuseli tak spěchat,“ řekla Máňa zklamaně.

„Dočkáš se, Maruško,“ chlácholil ji Alexijev. „Nechci vystřílet prach na lehké případy, abych se pak bezmocně díval, jak nám zhasne někdo, koho přivezou později. Nezapomeň, že zpočátku vozili ty, kdo se dokázali sami vypotácet ven. Až potom začali vyprošťovat ty, kdo tam zůstali. Až po dvaceti lehčích pacientech sem dovezli jednoho, kterého málem nechali pohřebákům. Dostal první dávku, ještě jsme byli při síle. A zdá se, že se vzpamatuje.“

„Dobře, my tedy počkáme!“ přikývl Olda.

Alexijev měl pravdu. Elán není všechno, někdy je třeba chladně kalkulovat, jinak hrozí nepředvídané komplikace.

Odešli do jídelny. Nebyla veliká, ale čekala je tam usměvavá kuchařka Gertruda Steinová, starší paní v zástěře s bílou čepicí na hlavě. Oldovi i Máně hned bez řečí nalila horké kakao, na stolek postavila mísu s koláčky, Čertovi dala do misky jeho oblíbený gulášek a Čert se k ní hned hrnul.

„Vypadá to na pěknou fušku, na to se musím posilnit,“ prohlásil, když chlemtal gulášek a žvýkal maso. Ani jemu plná tlama při telepatické komunikaci nevadila.

„Ty bys taky jen žral!“ setřela ho Máňa.

„Už má se mnou napůl čárku za lidský život,“ zastal se ho Olda.

„Vy už jste dávali a já nic?“ zamračila se Máňa.

„Klídek,“ řekl Olda. „Nakoukl jsem na intenzivní péči. Leží jich tam moc, ostatní jsou i na matracích na zemi, dneska všechny nestihneme. Alexijevovi už ze sebe vydali všechno a Ivo jistě ví, proč si nás schovává na horší chvíle.“

Pomalu jedli ze společné mísy koláčky a pili kakao.

„Jak dlouho potrvá, než sem sanitky zase dorazí?“ zívla si Máňa. „Školáci mají v noci spát a ne létat po městě. Jezdí aspoň společně, nebo každá zvlášť?“

„Podle potřeby,“ ujistila je kuchařka. „Mám dojem, že zrovna jedna přijíždí. Pardon, to budou hned dvě najednou.“

Venku byl opravdu slyšet kvílivý zvuk sirén.

„Seďte tady, nikam nechoďte, primář vás zavolá, až bude potřeba,“ uklidňovala je dobrácky Gertruda, ale Olda i Máňa se hrnuli k oknu, aby viděli na přijíždějící vozy.

V té chvíli se otevřely dveře a do jídelny vstoupila Cilka. Oblečená byla stejně jako Olda i Máňa, všichni tři měli na sobě andělskou kombinézu, jen jinak zbarvenou. Pro noční let ji měla nejlépe maskovací Cilka, úplně černou.

Cilku v této pozdní době udivila Mánina přítomnost, ale Oldu poznala a hned se k němu hrnula.

„Tady jsi!“ prohlásila vítězně. „Tak co? Kde máš tu slíbenou fušku?“

„Teda, já zírám!“ vykulil oči Olda. „Neříkala jsi, že nepřijdeš?“

„Neříkala!“ odsekla Cilka. „Jen jsem ti trošku připomněla jakési dávné dohody.“

„Já jsem ti zase řekl, že se musíš rozhodnout sama,“ pokýval hlavou Olda. „Když už jsi ale tady, měla bys vědět, na čem jsi. Nejhorší případy máme podchycené a doktor Alexijev si nás schovává na horší chvíle. Třeba kdyby přivezli někoho, komu opravdu půjde během pár hodin o život. Ostatní mohou počkat. Proto si nás nechává tady.“

„Počkej, jaké případy jsou podchycené?“ zarazila se Cilka. „Ty už jsi nějaké...“

„Jo,“ usmál se Olda. „S Čertem máme napůl čárku. Neboj se, taky na tebe dojde. Jen to budeme muset zřejmě jinak rozpočítat.“

Ohlédl se po Čertovi, ale nebyl tu. Tím se neznepokojoval, tak inteligentní pes se přece jen tak neztratí. Nejspíš byl v kuchyni.

„No dobře,“ uklidnila se Cilka. „Nějaká sestřička mi říkala, že tu mám počkat.“

„Tak nějak,“ přikývl Olda. „Posaď se zatím u nás! Dáš si taky kakao, nebo máš chuť na něco jiného?“

Olda s Máňou se vrátili ke stolečku a Cilka si k nim opatrně přisedla.

„Děkuji,“ řekla. „Kakao bude dobrý, trochu jsem cestou promrzla v obličeji.“

„Gerti, nebylo by tam ještě kakao?“ objednával hned Olda.

Kuchařka Gertruda rychle donesla hrnek horkého kakaa a položila před Cilku.

„Ať vás tedy, slečinko, zahřeje,“ popřála jí a rychle odešla zpátky do kuchyně.

„Počítám ti to jako velké plus!“ řekl Olda uznale. „Myslel jsem si, že nepřiletíš. Už jsme s tebou ani nepočítali.“

„Jsem tu,“ usmála se Cilka nevinně a hřála si ruce o hrnek. „Počítejte se mnou.“

„Mimochodem, měl bych vás seznámit,“ vzpomněl si Olda. „Pochybuji, že jste se někdy viděly. Takže: ta copatá, o hlavu vyšší než já, je Cilka Macounová ze statku, ta menší s rovnými vlasy na ramena je moje spolužačka Máňa Hadrbolcová. Když se na sebe nasměrujete, můžete se bavit i telepaticky. Tím vás nenavádím, abyste mě za mými zády drbaly.“

„Počkej!“ zarazila se úplně Cilka. „Tahle... Máňa... taky ovládá telepatii?“

„Divíš se, co?“ odpověděla jí Marie telepaticky všesměrově.

„Tak teď zase zírám já!“ hekla Cilka. „Jak to? Bísíája mi přece říkala, že budu jediná na světě, kterou to naučí!“

„To jsi pořád,“ souhlasil Olda. „Ty, já a Čert jsme jediní, koho to naučila ještě Bísíája. Máňu, doktora Alexijeva a jeho paní jsem to naučil já. Zíráš?“

„To tedy zírám,“ přikývla Cilka a raději se napila horkého kakaa. „To bys mi měl nějak přijatelně vysvětlit. Jak jsi to mohl někoho naučit? Bísíája na to přece měla...“

„Něco mě naučily chobotnice ze sousedního světa,“ řekl Olda. „Víš, ty co nás tam tak vyděsily... ačkoliv, ty jsi tam zrovna nebyla.“

„Jak se tak koukám, jsem zase ten pitomej venkovskej balík,“ vzdychla si Cilka.

„Balík? Dovol mi o tom silně pochybovat,“ utěšoval ji Olda. „Když si trošku prohrabeš znalosti ve své hlavičce, brzy zjistíš, že jsi jich od Bísíáji získala hrozně moc. Vzpomeň si, co všechno víš o umělých orgánech Ogdurů?“

„Že jich je více druhů a...“

„Nejdůležitější vlastností je slučitelnost,“ nenechal ji trápit. „Můžeš je dát komu chceš, všude se ujmou. Dal jsem idarchon Čertovi, šlo to. Naopak mám od něho xerislýrib, takže k návštěvě sousedních světů nepotřebuji ani hvězdnou loď, ani stovky let cestování. Prostě si otevřu bránu do sousedního světa a projdu tam, nebo proletím. Dřív to dokázal otevřít jen Čert, ale to nebylo bezpečné.“

„Takže si teď lítáš nejen po vlastech Českých, ale i do ciziny a navíc i do úplně cizích světů..?“ došlo Cilce.

„Přesně tak,“ souhlasil Olda. „V sousedním světě jsem se skamarádil s místními chobotnicemi. Asi to tak nevypadá, ale jsou maličko nad námi pozemšťany, zejména co do biologie. Naučily mě klonovat orgány a implantovat je jiným. Varovaly mě sice, ať to dělám, až když mi bude aspoň dvacet let, ale to se nejspíš týká větších orgánů, jako srdce a tak... Zkrátka - dokážu vyklonovat i telepatický orgán Ogdurů a naroubovat ho někomu do hlavy. Tady Máňa byla první, ještě nevěděla, jestli se to povede, ale odvahu měla! Teď je nás telepatů na světě i s Čertem šest a na další se chystám. Předposlední operaci mi už kontroloval primář Alexijev, jako chirurg tomu rozumí...“

„Poslední operaci ti nekontroloval?“ vskočila mu do myšlenek Cilka.

„Poslední jsem dělal na něm, takže byl úplně mimo,“ řekl Olda. „Teď to umíme dělat dva. Rozumíš? Místo abychom na to byli jen ty a já, je nás šest, počítám-li i Čerta. Alexijev nám založil kliniku a my všichni až na tebe léčíme. Máme obrovské úspěchy, přinejmenším z hlediska pacientů. Bísíája správně říkala, že tomu na méně rozvinutých světech říkají zázraky.“

„Takže neléčíš jen ty a Čert, ale taky Máňa a ještě někdo...“ domyslela to Cilka.

„Samozřejmě,“ řekl Olda. „Starej Prskavec měl pravdu. Byl by zločin zahodit to. Jen si to představoval přízemně a staromódně. Nakonec, když o tom přemýšlím, pro věc samu bylo lepší, že jsi mě nakopla.“

„Já jsem tě nenakopla!“ vybuchla Cilka uraženě.

„Ale nakopla!“ trval na svém Olda. „Odkopla jsi mě přinejmenším o šest let, tak jsi to přece dohodla! Paradoxně jsi tím věci nejvíc prospěla, i když asi nechtěně.“

„Já to tak nemyslela...“ zčervenala. „Jen jsem nechtěla, abys měl moc navrch.“

„Jen si hezky přiznej, že jsi chtěla se mnou mávat,“ pokračoval nelítostně Olda. „Donutila jsi mě ale přemýšlet jak z té pasti ven, riskovat, upravit Čerta a pak i sebe, no řeknu ti, první operace na Čertovi i na sobě jsem dělal bez umrtvení, až mi ho bylo líto, naštěstí to pět špekáčků jako bolestné spravilo, viď, Čertisko! Pardon, on tu zas není...“

„Bude v kuchyni,“ mávla rukou Máňa.

„A tak jsem se dostal do vesmíru,“ pokračoval. „Skamarádil se s chobotnicemi, které mě naučily dělat operace na jiné úrovni. Nebýt pitomých pozemských, přesněji českých byrokratů, bylo by to úplně ideální!“


V té chvíli se rozletěly dveře a vstoupil rázně primář Alexijev. Trochu se zarazil, když u stolku spatřil Cilku, kterou ještě nikdy neviděl.

„Co je to za dívčinu, Oldo?“ zeptal se rychle a nahlas.

„Cilka Macounová ze statku,“ představil ji rychle Olda. „Přece jen nám pomoc neodmítla. Tím jsme pěkně pohromadě všichni, kdo dokážeme posílat energii.“

„Výborně!“ rozjasnil tvář Alexijev. „Vítám vás, Cilko!“

„Hele, co kdybyste si všichni tykali?“ navrhl Olda. „V telepatii se oslovujeme beztak v jednotném čísle, tam to ani jinak nejde, množné číslo znamená více osob, ale co si tykat i česky, ne? Kdo je proti?“

Všichni na sebe pohlédli a usmáli se. Nikdo proti nebyl.

„Takže to můžeš přerozdělit,“ řekl Olda primáři.

„Výborně! Každá dávka navíc bude dobrá!“ radoval se Alexijev.

„Upozornil bych ale, že Cilka nemá trénink,“ ochladil ho Olda. „Nepočítej pro ni s tolika dávkami jako u Máni. A když, tak po nějakém odpočinku.“

„Jsem větší než vy!“ ohradila se hned Cilka. „Nejsem žádné mrně!“

„To jsem přece neřekl!“ opáčil Olda. „Řekl jsem jen, že nemáš trénink.“

„Copak to tak vadí? Nejsem horší než vy!“

„Vždyť jsi do dneška ani nevěděla, že to jde víckrát denně! Když dneska zvládneš tři dávky, bude to vítané. Čtyři už po tobě nemůžeme žádat.“

„Tři přece snese i Čert!“ ohradila se. „Říkal jsi to!“

„Tři, nouzově i čtyři!“ upřesnil to Olda. „Jednou dokonce pět, ale to už na něho bylo moc, neudržel se na nohách a musel jsem ho odnést - a že má nohy čtyři! O létání nemluvě.“

„Tak vidíš!“ řekla Cilka.

„Ano, ale Čert má trénink, o jakém se ti nesnilo!“ vrtěl hlavou Olda. „Už po třetí dávce uvidíš, jestli toho nemáš dost.“

„Dobře, ale teď potřebujeme větší dávku,“ řekl Alexijev. „Oldo, pojď s Máňou!“

Otočil se a vyšel z jídelny. Olda s Máňou na sebe mrkli a šli za ním.

„Můžu s vámi?“ vyskočila Cilka ze židle. „Chci to vidět!“

„Beze všeho, jen pojď!“ přikývl Olda.

Alexijev je vedl do pokoje pro těžší pacienty. Všude na chodbách byly rozložené nouzové matrace, na nich ofačované postavy. V pokoji pro těžší pacienty bylo volněji, tady ještě všichni leželi na poctivých postelích.

„Tady ta paní,“ ukázal Alexijev na další zafačovanou ležící postavu a odešel za dalšími pacienty. Bylo vidět, že dětem plně důvěřuje.

Nebylo vidět, kdo to je, ale Olda se na to zásadně neptal. Postavili se s Máňou do kříže, mrkli na sebe a v místnosti se nakrátko rozsvětlilo...

„Dobrý, jdeme,“ řekl Olda.

„Počkej, co ti ostatní?“ ukázala kolem dokola rukou Cilka.

„Kolik jich tu vidíš?“ zadal jí početní úkol Olda. „Šest dávek rozdali Alexijevovi, to je jejich maximum. Jednu já s Čertem, další já s Máňou. To je osm a víc lidí tu není.“

„Ale ti venku, na chodbách...“ podívala se na něho tázavě.

„Ti do zítřka vydrží,“ ujistil ji Olda. „Teď si to schováváme pro ty, komu hrozí smrt. Zatím jich bylo osm, ale ještě mohou přivézt další. Pojďte zatím na to kakao!“

Propletli se mezi pacienty i zřízenci s nosítky, zřejmě právě přijela další sanitka. Brzy byli opět v jídelně. Čert se tam už zase krmil, tentokrát špekáčkem od Gertrudy.

„Měl takové hladové oči,“ omlouvala se Oldovi a rychle zmizela v kuchyni.

Jakmile Čert spatřil Cilku, úkosem se na ni podíval, popadl špekáček do tlamy a následoval Gertrudu do kuchyně.

„Nejdřív musíme obsloužit nejhorší případy,“ dokončil to Olda. „Až přestanou vozit další, Alexijev zbývající vytřídí podle závažnosti. Uvědom si, musela to být děsivá katastrofa, všechny asi na jeden zátah nezvládneme. Naštěstí se tohle neděje denně.“

„A to tu budou sténat celou noc?“ zarazila se Cilka.

„Nebudou,“ vrtěl hlavou Olda. „Sténají jen právě přivezení, co ještě nedostali nic proti bolestem. Jen co je Alexijevovi ošetří, bude tu zase ticho.“

Posadili se opět ke stolku. Snaživá Gertruda jim doplnila mísu s koláčky a dolila kakao do hrnků. Nestačili ale sníst ani koláček a byl tu opět Alexijev.

„Cilko, nechceš si to zkusit s Oldou?“ navrhl hned ve dveřích.

Olda vyskočil hned, Cilka vstala také a podívala se na Máňu.

„Jen jděte, já tu počkám,“ usmála se Máňa. „Nemá cenu chodit jako tři králové.“

Olda tedy šel s Cilkou za Alexijevem k nosítkům na chodbě.

„Tohle má být barmanka nebo servírka,“ řekl Alexijev. „Kromě popálenin má zlámané nohy i ruce, asi bude lepší vzít ji hned. Kosti už má srovnané, můžete začít.“

„Tak jo,“ řekl Olda. „Postav se semhle, ať jsme do kříže!“ obrátil se k Cilce.

„Snad to ještě umím!“ zavrčela na něho, ale postavila se, kam jí ukázal.

Oba se nadechli... a kolem se trochu rozsvětlilo.

„Koukám, opravdu jsi ještě nic nezapomněla,“ uznale broukl Olda.

„No aby!“ durdila se Cilka. „Pokud vím, spolu jsme to naostro dělali dnes poprvé. Když nepočítám, co s tebou dělala ta z vesmíru.“

„Je to príma,“ řekl Olda. „Pojď do jídelny, ať se tu nepleteme. Je tu frmol, chlapi od záchranek na nás koukají jako telata na nový vrata. Nedivím se, je už dost pozdě.“

„Hele, Oldo,“ zastavila ho Cilka. „Co jsi vlastně provedl s tou... s tou Máňou?“

„Když ti to povím, nebudeš mi to věřit,“ usmál se trochu.

„Proč ne?“ opáčila. „Já přece vím, že jsi šikovný kluk.“

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Ty si jistě pamatuješ, co s tebou dělala Bísíája. Jenže já nemám, co ona. Ona tenkrát říkala, že mi to nedá, protože to nezvládnu a mohla mít pravdu. Naučily mě to tedy chobotnice. Potřebuješ na to ale mít v hlavě další maličkou placičku řídící nervové hmoty tacuky, která vegetativní mutací zajistí, aby se ti někde na těle, kde si to sama určíš, vytvořil v přiměřeně velkém puchýři nový orgán podle vzoru těch, co máš sama. Můžeš prý udělat i srdce, ale nemám to přehánět, na velké orgány bych si měl troufat až mi bude dvacet let. Ten orgán pak odřízneš a vložíš příjemci kam patří, on už se tam přichytí. Vložil jsem tedy Máně do mozku andělskou telepatii, od chobotnic paměť a tacuky. Další orgány už byly jednodušší.“

„No nazdar!“ zvedla obočí. „Na to že sis troufl?“

„Nejprve jsem to konzultoval s jedním nafoukaným neurochirurgem, ale ten mi nabubřele tvrdil, že pacienta zaručeně zabiju, až Manča dostala strach. Alexijev by mě rád podpořil, ale trval na tom, že musí sehnat operační sál s týmem anesteziologů, nebo to dopadne špatně, to Manču taky moc nepotěšil. Nakonec jsem tu operaci zvládl u nás doma a sám.“

„Týýý brďo!“ ujelo jí. „A ona do toho šla?“

„Moc se jí nechtělo,“ přiznal Olda. „Ale nešlo to jinak, měl jsem implantáty pro ni hotové, kdyby couvla, mohl bych je vyhodit. Manča je naštěstí odvážná a spolehlivá holka. Teď se mnou bude studovat medicínu, jen co uděláme maturitu.“

„Kdy že budete dělat maturitu?“ nechtěla věřit svým očím. Dokonce přitom bez nejmenší poznámky spolkla i chválu na Máninu spolehlivost.

„Počítám s tím letos,“ řekl Olda. „Hele, kdybys chtěla, zařídím ti přestup do naší školy. Jsou tu fajn učitelé, už se smířili s tím, že někdo může být tak napřed, mohla bys taky udělat maturitu za rok. Letos už to asi nestihneš, ale když předělám dva spolužáky, co se mi přihlásili, byli byste na to příštím rokem tři.“

„To nepůjde,“ zesmutněla trochu. „Naši mě nepustí.“

„Oni by ti vážně házeli klacky pod nohy?“

„Já nevím,“ mračila se jako kakabus. „Tátovi se to vůbec nelíbí.“

Tak došli do jídelny, kde se na ně Marie pátravě podívala.

„Nepovedlo se vám to?“ nadhodila s úsměvem. „Hele, nemrač se, příště to jistě půjde líp.“

„Proč by se nám to nemělo povést?“ ožila Cilka.

„No, vypadala jsi jako přejetá parním válcem!“ řekla Máňa.

„Předat dávku ještě nezapomněla,“ zastal se Cilky Olda. „Lákal jsem ji příštím rokem na maturitu a ona neví, jestli jí to rodiče dovolí.“

„Co kdyby za nimi zajel Alexijev?“ nadhodila Máňa. „Jistě by to pro nás udělal.“

„Jen to ne!“ bránila se Cilka. „To už tady bylo! Děda Prskavců to o prázdninách zkoušel. Pohořel a bylo to ještě horší. Naši mě pak zbytek prázdnin před Oldou hlídali.“

„Počkej,“ zarazil ji Olda. „Děda Prskavců byl jiný případ. Viděl to starodávně, to nemělo naději. Doktor Alexijev je ale seriozní doktor, uznávaná lékařská kapacita, toho by museli brát vážně.“

„Hele, nech to plavat!“ řekla Cilka rázně. „Z toho kouká nanejvýš domácí šikana. Nemám zájem.“

„Jak chceš,“ pokrčil rameny Olda.

„Stačilo by mi telepatické štěně, jestli už je budeš pro mě mít,“ nadhodila Cilka.

Olda se na ni překvapeně podíval. No ano, to jí přece sám navrhoval, ale myslel to jen jako trest za to, že tamta štěňata utopili.

„Žádné ještě nemáme,“ ujistil ji. „Čert má za úkol zjišťovat, jestli se telepatická štěňata někde neobjevila, ale zatím bez výsledku.“

„A až je objevím, nebudou pro vás, vy vrahouni!“ vložil se do toho znenadání Čert. Nepozorovaně se připlížil z kuchyně, ale vypadal naježeně a značně nevlídně.

„Počkej, Čerte, jak to?“ zarazil se Olda.

„A ty bys někomu svěřil dítě, kdyby ti jich předtím šest utopil?“ opáčil Čert.

„Cilka přece žádná štěňata netopila!“ řekl Olda. „Naopak si to vytrpěla s nimi, až z toho měla noční můry, viď, Cilko!“

„Cilka patří do smečky vrahů mých dětí,“ trval na svém neoblomně. „Nesnesu, aby se k téhle smečce dostaly další. Budu je před nimi třeba bránit.“

„Jak bys je chtěl bránit?“ namítla zaraženě Cilka.

„Jednoduše,“ ňafl Čert. „Nikomu je nedovolím prodat do otroctví. Až se narodí, nikomu je neprozradím a budu si je vychovávat sám.“

„Neřekneš to ani mně?“ sondoval psa Olda.

„Promiň, děti jsou děti,“ ňafl Čert. „Radši to neřeknu ani tobě, ty bys jí je klidně dal, ale čí to jsou děti? Tvoje nebo moje? A kdybyste je nějakou náhodou objevili, budu stávkovat a nehnu pro pacienty ani tlapkou.“

„Když budeš stávkovat, nebude gulášek!“ upozornil psíka zamračeně Olda.

„Pro děti vydržím hladovět!“ štěkl Čert odhodlaně. „Bísíája chtěla s idarchonem vydržet půl roku bez jídla. Hele, Oldo, to přece nejde. Nejprve utopili šest krásných štěňátek a teď by jim byla dobrá? To je nějaká láska ke zvířatům, topit bezbranné malé děti, když nemají nějaký pitomý psí rodokmen? Jsou to zkrátka vrahouni a já jim své děti nedám a basta!“

A udělal packou ve vzduchu čáru, jako kdyby to podtrhával

„No jo, ale Cilka...“ zkoušel se marně kamarádky zastat Olda...

„Cilka se mohla a měla těch štěňat zastat,“ tvrdil Čert sveřepě. „Jen si vzpomeň, jak jim říkala! Podvraťáci! Je úplně stejná jako vůdce její smečky! Teď se přetvařuje, že by je měla ráda! Na takové kecy jí neskočím ani za deset gulášů a dvacet špekáčků. Možná chce s nimi léčit, ale beztak to bude dělat jen pro peníze! A pro peníze bude mé děti týrat a přetěžovat, až je utrápí! Vždyť by je měla jako otroky! Ne, Cilka nedostane ani jedno, dokud do toho budu mít co štěknout!“

„Já jsem tě nepřetěžoval pro peníze!“ urazil se Olda. „Jen jsme spolu zjistili, co je možné a co už ne a od té doby jsi nikdy pět dávek nedával! Tři, v nouzi čtyři. Své meze jsem si stanovil s Alexijevovými, i Manču jsme otestovali, aby toho neměla moc.“

„Já vím,“ ňafl psík. „Tobě lásku ke zvířatům věřím. Staral ses o mě i když jsi ze mě neměl žádný užitek a nikdy jsi mi neřekl a doufám ani neřekneš podvraťák. Dovolil bys mi při obědě sedět s vámi i u stolu. Ty jsi něco jiného, ale jí věřím jenom ty kšefty! To už mám radši Manču, ta to myslí upřímně.“

A otočil hlavu na stranu, jakoby tím dával najevo, že už se o tom bavit nebude.

Oldu tím řádně vyvedl z míry. Takovou zarputilost od Čerta nečekal. Na druhou stranu měl ten pes hodně pravdy.

Cilka jeho štěňata považovala za bezcenné podvraťáky a s jejich utopením přece souhlasila. Oldovi vynadala, že jí to způsobilo noční můry, ale vůbec neprojevila lítost nad osudem topených štěňátek, ačkoliv sama nejlépe věděla, co ti malí tvorečkové cítili. Bylo to od ní bezcitné, v tom měl Čert pravdu. A šlo o jeho děti.

Cilka stála rudá jako rak a nevěděla co na to říci. Aby ji nějaký pes veřejně obvinil z pokrytectví! Nejhorší na tom bylo, že oprávněně!

„Ach jo!“ povzdychl si Olda, ale nic víc. Upřímně si nevěděl rady. V jídelně bylo ticho jako v kostele, dokonce i telepatické. Všichni usilovně přemýšleli sami pro sebe.

„Vy jste vážně nějaká štěňata utopili?“ porušila trapné ticho až Máňa dotazem na Cilku. Pomyslela si to ale všesměrově, tak jak se do této chvíle bavili.

„Ovšemže utopili!“ odpověděl Čert, dříve než si Cilka stačila připravit odpověď. „Myslel jsem, že mi ten nářek srdce utrhne. Vyhodili nás tenkrát kvůli tomu z autobusu, pamatuješ? Olda to nevnímal, ale naštěstí za to nemohl. Nejblíže štěňatům byla Cilka, když nepočítám vůdce její smečky, který ta ubohá štěňátka topil. Ten lotr to nevnímal vůbec, není telepat, nemá vůbec žádný cit a pochybuji, že má duši, nebo jak tomu říkáte. Zato Cilka dobře věděla, jak zoufale volají o pomoc, ale ani prackou pro ně nehnula!“

„Je to tak?“ obrátila se Marie zamračeně na Cilku.

Ta jen němě přikývla.

Mlčela i v telepatii.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: