Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Mimozemský rozhovor

Olda s Máňou i s Čertem odletěli hned po odchodu redaktorů. Olda doprovodil Máňu domů a když se jí podařilo použít skrz sklo sílu na vnitřní kliku balkónových dveří a zvenčí si je otevřít, zamával jí a odletěl i s Čertem. Skutečně potřeboval postel a jen se dostal domů, zalehl rovnou v andělské kombinéze. Bísíája ji přece také na noc neodkládala. Čert se jen jednou zatočil na svém koberečku, než padl do říše snů, stejně jako Olda.

Ráno ale maminka budila do školy nejen Oldu, ale i psíka. Vstávání bylo opravdu kruté, vždyť polovinu noci věnovali léčení namísto spánku! Čert se snad poprvé zvedl ze svého pelíšku zvolna místo obvyklého vyskočení.

Olda mamince poradil, aby dnes koupila noviny, zejména jestli v nich je včerejší zemětřesení a neštěstí v parlamentu. Bylo to i v rádiu, ale Olda to chtěl mít na památku černé na bílém a maminka mu tedy nějaké noviny slíbila.

Noviny přinesli do školy i Oldovi spolužáci. Veliké titulky komentovaly neštěstí v Českém parlamentu. Většina poslanců skončila po různých nemocnicích, ale Oldu zaujal především jeden zastrčený článek.

„Úplně první nepopiratelně zaznamenané celosvětové zemětřesení!“ hlásal titulek článku vědeckého pracovníka seismické stanice. „Všechny světové seismické stanice zaznamenaly zemětřesení v témže okamžiku, to tu opravdu ještě nebylo! Dosavadní zemětřesení měla epicentra nehluboko pod povrchem Země, ale epicentrum včerejšího zemětřesení bylo v jejím středu, jako by se otřáslo přímo zemské těžiště. K tomuto jevu vlastně nemůže nikdy dojít, dokud do Země nenarazí nějaké kosmické těleso, které by je mohlo vychýlit. Přesto k tomu došlo. Odborníci jsou z tohoto jevu bezradní!“

Celosvětově nezpůsobilo zemětřesení velké škody, katastrofa v budově Českého parlamentu patřila k výjimkám. Prasklo plynové potrubí a unikající plyn zaplnil suterén, kde vytvořil se vzduchem třaskavou směs. Když potom pronikl do míst, kde poslanci bezstarostně kouřili, nastala ničivá exploze.

Olda hledal v novinách jakoukoli zmínku o Alexijevově klinice, ale jak se zdálo, noviny jim nevěnovaly nejmenší pozornost. Zázračného vzkříšení mrtvé poslankyně si nikdo nevšiml. Redaktoři i komentátoři se předháněli v planých spekulacích, co bude dál. Úlohu Českého parlamentu převzal podle ústavy Senát, což všichni chápali jen jako východisko z nouze. Včerejší nápad, že by českou politickou rovnováhu mohli ovlivnit lékaři, se dnes nikde neobjevil.

Odpoledne si Olda s Máňou vyzvedli u třídní Hrdinové seznam dalšího učiva, půjčili si několik učebnic a odešli. Oficiálně domů, ale ve skutečnosti se spolu vydali na kliniku rozdat pár dávek energie a hlavně se přeptat na další podrobnosti. Spěchali tak, že nečekali na autobus a vzali to vzduchem, cestou se k nim radostně přidal telepaticky přivolaný Čert.

Alexijev je uvítal jako vždy, ale k jejich údivu je neodvedl do místnosti intenzivní péče, plné poslanců, ale do pokoje, kam v noci soustředili všechny předchozí pacienty.

„Vždycky jsi to vybíral podle potřeby,“ divil se Olda.

„To dělám i dnes,“ usmál se Alexijev. „Tihle jsou u nás déle, měli bychom je asi uzdravit dřív. Pokud jste slyšeli, co jsem říkal včera, můžeme si o tom popovídat. Bylo by asi spravedlivé nerozlišovat pacienty na prominentní a obyčejné, ale nemyslím, že by to bylo správné. Zrovna teď mi připadá spravedlivější upřednostnit obyčejné pacienty před poslanci. Zejména když ti druzí tak či onak zavinili, že musíme léčit lidi zadarmo. A už vůbec si nemyslím, že bychom měli léčit zdarma i poslance.“

„I když je to necháš zaplatit, oni si peníze vždycky seženou,“ namítal Olda.

„Proto je nebudeme léčit vůbec,“ řekl Alexijev tvrdě. „Přesněji řečeno, dostanou péči na špičkové světové úrovni, nic víc. Až budou vidět, jak odsud odcházejí uzdravení pacienti, ačkoliv přišli až po nich, snad je napadne změnit pravidla hry.“

„Potom ti ale právem vyčtou diskriminaci,“ řekl Olda.

„Na názor mají právo,“ kývl lékař. „Ale ne na léčení zdarma. Z jiného pohledu to vypadá tak, že dostanou podstatně dražší péči než jiní. Dokud je nenapadne neměřit péči podle libovůle pojišťoven, ale podle výsledků. Tihle pánové a dámy to nejen jako jediní mohou ovlivnit, ale oni ten současný stav zavinili. Chyba je přece v zákonech.“

„A kdyby je napadlo změnit zákony?“ zeptala se Marie.

„Pak je vyléčíme tak rychle, aby si to nestačili rozmyslet,“ přikývl Alexijev.

„To mi připomnělo jednu pohádku,“ zamračil se Olda. „Zlý černokněžník Vichr začaroval lidi ve stromy a ještě jim přitom polámal větve. Pak přiletěl Vánek, soucitně je ovíval, ale když chtěli, aby zrušil zakletí, tvrdil, že je slabý a aby mu pomohli zesílit. Všichni tedy foukali jak mohli, Vánek zesílil, změnil se ve Vichr a polámal je ještě víc.“

„Dobře, ale co tím chceš říci?“ přerušila ho netrpělivě Máňa.

„Počkej,“ zarazil ji pohybem ruky Alexijev. „Olda má pravdu. Člověk v neštěstí snadno slíbí cokoliv, ale když se otřepe, zapomene. Tím spíše politikové! U nich jsou přece neplněné sliby základem jejich existence.“

„Dobře, ale co dělat?“ uvažoval Olda. „Když je nevyléčíme, budou tady ležet a zákony nezmění. Když je vyléčíme, zapomenou na sliby. Prašť jako uhoď.“

„Měli bychom do toho zapojit televizi,“ navrhla Máňa.

„Nevím,“ zamračil se Alexijev. „Irena šla za svým známým, ale vůbec se k němu nedostala. Nechala mu vzkaz, ale ani jí neodpověděl.“

„Redaktoři jsou taky jen lidi,“ povzdychl si Olda. „Ten včerejší měl odvahu nás upozornit, že bychom mohli zamíchat politickou scénou. Odvaha mu ale vystačila jen dokud to bylo beze svědků. Sotva se vrátil do své vyhřáté redakce, lekl se, že někomu šlápne do světonázoru. Redaktoři touhle vlastností taky přímo oplývají!“

„Tak co s tím chceš dělat?“ dotírala na něho Marie.

„Měl bych nápad,“ řekl Olda. „Ale byl by asi hodně divoký.“

„Povídej!“ vybídl ho napjatě Alexijev. „Jak už tě znám, když přiznáš nějakému nápadu divokost, může být hodně zajímavý.“

„Všichni obyvatelé Dinosaurie nejsou lidem nebezpeční,“ řekl Olda. „Navíc se dá s některými dinosaury komunikovat. Ne že by mohli mluvit, ale někteří vnímají, co po nich telepatickou pojmovou řečí chcete. Představte si na Václaváku třítunového dinosaura, vedeného na vodítku. Myslíte si, že nepřiláká pozornost televize?“

„Aha,“ usmál se Alexijev. „No, to by ti asi pozornost zajistilo. Co z toho?“

„Mohl by mít na hřbetě nápis,“ rozvíjel to Olda dál. „Něco ve smyslu: Vaše zaostalost nás uráží. No a my to případným divákům správně vysvětlíme.“

„Na tom dinosaurovi bych mohl sedět,“ přidal se Čert. „Zkoušeli jsme to s Oldou na stegosaurech, je to docela zábavná jízda.“

„Dobře,“ přikývl Alexijev. „A co když se vám ten kolos splaší a vběhne do lidí?“

„Ti třítunoví nemají důvod plašit se,“ řekl Olda. „Kolos vyzbrojený metrákovým ostnatým ocasem se nebojí raptorů ani tyrannosaura. Žijí obvykle ve stádech, kde před predátory společně chrání mláďata, ale stáda nemohou být příliš veliká, neměla by dost potravy. Proto je ti nejsilnější opouštějí a toulají se ve dvojicích nebo jednotlivě.“

„Jak chceš ale takový kolos dostat k nám?“ zajímalo Alexijeva.

„To nechte na mně,“ usmál se Olda. „Je to v mezích mých možností.“

„Dobře, ale necháme si to v záloze, kdyby nic jiného nezabralo,“ navrhl Alexijev.

„Jsem pro,“ přitakala mu Máňa. „Teď se radši dáme do pacientů.“

Rozdávání energie byla rutinní práce, ale mezi jednotlivými dávkami si museli na chvíli odpočinout. Rozhodl o tom Alexijev.

„I tak rozdáváme víc energie, než si dovolila Bísíája,“ namítal. „Nezdá se, že by nám to škodilo, ale krátký odpočinek nám rozhodně prospěje.“

Jen Olda trval na tom, že po první dávce ještě odpočívat nemusí. Alexijev ho tedy nechal, jen ho přitom pozoroval.

Dnešní pacienti byli lehčí a dobře vnímali, co se s nimi děje. Pacienti většinou nemají co na práci a pokud jim není úplně zle, je výměna informací vlastně to jediné, co mohou dělat. Uzdravení většinou stačili poučit nováčky o tom, co se bude dít, ovšemže s výjimkou náhlých případů, kdy bylo nutné přivezené úrazy ošetřit co nejdřív, takže se na pokoje dostali až po předání energie.

„Co tu děláte, děcka?“ usmála se na Oldu a Máňu starší paní, když vstoupili spolu s Alexijevem do pokoje. „Máte snad být ve škole, ne?“

„Ve škole už jsme byli,“ odvětila Máňa. „Sem chodíme až po škole.“

„My tady léčíme,“ ujistil ji Olda. „Zrovna teď jdeme na vás.“

„Říkali mi, že tady léčí hlavně pan doktor,“ podivila se.

„Ten taky,“ usmála se Máňa. A protože stáli s Oldou správně do kříže, nadechli se, zatajili dech a poslali na paní obvyklou dávku.

„Juj, to bylo teplo!“ řekla paní. „Co to bylo za zázrak?“

„Někdo tomu tak říká,“ usmál se Olda a chystal se s Čertem na dalšího pacienta.

Po druhé dávce odešli Olda, Máňa a Čert do jídelny na malé občerstvení. Alexijev si dal kávu a sděloval jim novinky. I když ne ty, co byly v novinách.

Příčinu exploze vyšetřovala policie v několika verzích, dokonce i jako teroristický útok neznámých pachatelů. Odborníci ale zjistili, že je na vině únava materiálu, možná ve spojení se špatně provedeným svarem, který při zemětřesení prostě praskl.

Zajímavá zpráva ale přišla ze Spojených států. To celosvětové zemětřesení nebylo přírodního původu. Tiskový mluvčí Bílého Domu za jeho příčinu označil válečnou akci letectva Spojených států v paralelním vesmíru v rámci americké pomoci. Leteckým silám se podařilo zničit největší skladiště nejničivějších Q-bomb, připravované Hitlerem a jeho nejvěrnějšími pro triumfální návrat do našeho světa.

„Co ty o tom světě vlastně víš?“ zeptal se Alexijev Oldy.

„Moc ne,“ přiznal Olda. „Byl jsem tam, bavil jsem se s tamními chobotnicemi, dokonce mi darovaly nějaké dary, ale o podstatě jejich války toho moc nevím.“

„Jak se k tobě ty chobotnice chovaly?“ zajímalo primáře.

„Nejdřív vlažně,“ přiznal Olda. „Tvrdily, že s mláďaty neválčí, proto mě hned nezabijí, ale neměl bych se tam objevovat. Později uznaly, že nejsem Němec, takže za válku nemohu. Až pak mi ledacos nabídly a dalo se s nimi hovořit.“

„Nezkusil jsi jim nabídnout pomoc?“ zajímal se Alexijev. „Jistěže ne nad rámec tvých možností, ale aby viděly dobrou vůli.“

„Ptal jsem se jich, co bych pro ně mohl udělat,“ přikývl Olda. „Odpověděly mi, že jim těžko pomohu. A kromě toho už s nimi někteří lidé spolupracují a mají proti mně výhodu, že to tam znají.“

„Poslyš, nemohl bys mě tam někdy vzít?“ poprosil Oldu Alexijev.

„Třeba hned,“ nabídl se Olda. „Samozřejmě neručím za to, že tam zrovna není moře. Naše světy se proti sobě neustále otáčí, jejich svět se točí rychleji než náš, ale na to by stačilo den nebo dva počkat.“

„Takže by tam také mohla být noc, že?“

„To tedy nemohla,“ řekl Olda. „Vždycky souhlasí poloha světů a sluncí. Když je tady poledne, je zaručeně poledne i tam. Pojďte tam třeba hned, létat přece umíme.“

„Jak se tam vlastně dostáváš?“ zajímalo Alexijeva.

„Mám od Ogdurů speciální orgán,“ přiznal Olda. „Kromě mě to má i Čert a tady Máňa, jenže ta o tom nejspíš ještě neví.“

„Cože?“ vyskočila Marie. „Ty’s mi toho dal víc? Jak to?“

„No,“ ošíval se Olda. „Když jsem byl v ráži, dal jsem ti všechno, ale s něčím se ještě musíš naučit zacházet.“

„Ty poťouchlíku!“ zahrozila mu.

„Promiň, ale vadit ti to nebude a nevíš, kdy to budeš potřebovat,“ uklidňoval ji.

„Dobře, ale proč jsi to nedal třeba tady Ivovi?“ zlobila se dál.

„Protože to k léčení není nutné,“ odsekl. „Proto jsem mu dal jen idarchon. Až pak jsme společně zjistili, že se bez telepatie dva dárci přesně nesejdou. Pak zase byla nutná jen operace hlavy. Ta je nejhorší a víc už jsem nedělal. Hele, není to tak jednoduché, jak si myslíš. I tak si myslím, že jsem toho udělal dost.“

„Takže kdybychom se chtěli podívat do cizích vesmírů, potřebovali bychom ještě jeden orgán, který nemáme,“ ujasňoval si to Alexijev.

„Tak nějak,“ řekl Olda. „Ne jeden, dva. Ale to jsou nepodstatné podrobnosti.“

„A jak je to s tím tvořením zlata?“ zeptal se ještě Alexijev.

„To patří mezi věci, které neumím rozmnožit,“ přiznal Olda. „Už jsem vyzkoušel všechno co šlo. I když není všechno úplně bezpečné.“

„Co například není bezpečné?“ zajímal se Alexijev.

„Například andělská kombinéza,“ usmál se Olda. „Je senzační, skvělá, dokonalá, chrání před zimou i horkem, ale kdyby si ji oblékl někdo bez telepatických schopností, už ji ze sebe sám nedostane. Ta kombinéza je napůl živá. Úplně živá není, to bych ji ani nemohl udělat, ale neživá také ne.“

„Dobře,“ ukončil to Alexijev. „Do sousedního vesmíru bys nás tedy musel vzít.“

„Aspoň víte, na koho se máte obrátit, kdyby se ukázalo, že to potřebujete,“ usmál se Olda.


Dohodli se rychle. Alexijevovi ještě obešli pacienty a Olda se mezitím podíval, co je čeká v sousedním vesmíru.

„Je tam prales,“ řekl, když tam nahlédl nevelkou bránou.

Alexijevovi přišli brzy a mohli vyrazit. Olda otevřel bránu a jakmile byli všichni na druhé straně, opět ji zrušil.

Kolem nich byl skutečně prales s obrovskými stromy. Jejich kmeny měly průměr kolem deseti metrů a první větve vyrážely do stran skoro sto metrů nad nimi. Bylo tu hrobové ticho, nebyl slyšet ani bzukot hmyzu, ani cvrlikání ptáků. Olda ani Čert tu nebyli poprvé, ale Máňa a manželé Alexijevovi ano a zvědavě se kolem sebe rozhlíželi.

„Teď ještě jestli potkáme místní obyvatele,“ staral se Alexijev polohlasem.

„Musíme jim dát najevo, že tu jsme,“ řekl Olda. „Nechte to na mně, spojím se na dálku s některými známými a oni už zařídí, aby nás tu někdo našel.“

Směrovanou telepatii samozřejmě nevnímali, museli mu tedy věřit. Stáli na místě a pořád se zvědavě rozhlíželi.

„Je to dobré,“ řekl po chvilce Olda. „Na rozhovoru mají zájem. Jejich nejbližší sídlo je ale deset kilometrů odsud. Musíme počkat, až k nám přiběhnou.“

„Deset kilometrů? To tu na ně máme čekat?“ zděsila se Máňa.

„Pět minut tě snad nezabije,“ opáčil Olda. „Mají jiné cesty než my, my bychom to vzduchem také stihli.“

„Deset kilometrů za pět minut?“ podivil se Alexijev. „Na to, že tu nejsou žádné cesty, by to byla velice slušná rychlost. My ale pořád žijeme v minulých dimenzích. Měli bychom létat častěji, abychom si na to zvykli.“

Chvíli čekali, pak se Olda podíval vzhůru do korun stromů.

„A jsou tady!“ ukázal svým přátelům vzhůru.

Po dvou kmenech sjížděly dolů dvě veliké chobotnice. Zdálky se při porovnání k mohutnosti kmenů zdály drobné, zblízka se ukázalo, že jsou větší než dospělý člověk. Na výšku měly dva metry, ale byly širší, takže by jistě měly problém projít obyčejnými pozemskými dveřmi. Což mohl být (a také byl) mylný dojem, i pozemské chobotnice jsou známé tím, že se protáhnou neuvěřitelně malými štěrbinami.

Nováčci v tomto světě si je zvědavě prohlíželi, zejména Alexijev je přímo hltal očima. Podle Oldova popisu čekal něco podobného pozemským chobotnicím, ale zdejší se dost podstatně lišily od toho, co mohl znát ze Země.

Pozemské chobotnice mívají osm chapadel, někteří kalmaři až deset a stranově symetrická těla. Zdejší chobotnice měly počet chapadel lichý, devět. Měly zajímavé oči na stopkách, takže jimi mohly otáčet až dozadu. Zvláštní byla i jejich kusadla, jaká na pozemských chobotnicích neuvidíte. Spodní strana chapadel s přísavkami měla barvu nažloutlou, zbytek jejich těl byl zelený s mnoha hnědými skvrnami.

Jen Oldu jejich vzhled nemohl překvapit, bylo vidět, že s nimi nejedná poprvé.

„Vítáme vás,“ ozvalo se všem v hlavách.

Telepatie chobotnic nebyla stejná jako Odgurská. Pojmořeč měly podobnou, ale intenzita vnímání byla na hranici srozumitelnosti, museli se na ni hodně soustředit.

„Přivedl sis přátele?“ zeptala se jedna z chobotnic Oldy. Nedalo se rozeznat, která to byla, žádná neudělala pohyb, který by ji prozradil jako mluvčí. Telepatie se vytváří hluboko v mozku a nepotřebuje vnější mluvidla.

„Je to spíš zdvořilostní návštěva,“ řekl Olda. „Chtěli bychom se něco dozvědět, co nám asi můžete říci nejspíš vy.“

„Ptejte se tedy, také budeme mít pár důležitých otázek,“ vybídly Oldu.

„Nedávno se celý náš svět otřásl a údajně to mělo pocházet odsud,“ začal Olda. „Co o tom víte?“

„O vašich krajanech tady už víš a doufám, že to víte všichni,“ začaly vysvětlovat chobotnice. „Vaši krajané se tu chovali hanebně. Už jsme je chtěli vyhladit úplně, když se objevil jiný váš krajan, který s námi jednal čestněji a přesvědčil nás, že ne všichni, co u nás žijí, jsou zločinci. Nechali jsme mu tedy volnost k rozhodování. Slíbil nám odvést všechny lidi zpátky na váš svět. Podařilo se mu dopravit k nám veliké plovoucí stroje s mnoha tisíci lidmi, nesoucí létající stroje. Těmi nedávno nejstrašnější zbraně zdejších zločinců zničili a ten otřes jste zřejmě pocítili až u vás, naše světy jsou spojené gravitací a tak silné záchvěvy se mohou přenést až k vám.“

„To by ale musely být nesmírně ničivé zbraně,“ podotkl Alexijev.

„Však nás také stály tisíce nenávratně mrtvých,“ souhlasila chobotnice. „Jedna ta zbraň nedávno úplně zničila i jeden z těch plovoucích strojů, ale létající stroje z druhého přivedly k výbuchu německé skladiště zbraní a to byl ten největší otřes.“

Alexijevovi, Olda i Máňa na sebe udiveně pohlédli.

To by znamenalo, že hitlerovská atomová bomba zničila i jednu americkou loď, to muselo být příšerné! Pak Američané zničili hitlerovské skladiště, až se všechny okolní světy zachvěly. To taky muselo stát za to! Zdejší válka měla asi titánské dimenze, když se v ní používaly takové zbraně! Ale chobotnice to, jak se zdá, braly s ledovým klidem.

„Váš krajan nás přesvědčil, že neznáte jen zločince, ale i lidi, kteří vědí, co to je čest. Do této chvíle jsme tě brali jako výjimku, teď už víme, že takových výjimek je víc. Je ovšem pravda, že ti druzí mají stále ještě velkou sílu.“

„Nemohli bychom vám s tím nějak pomoci i my?“ staral se Alexijev.

„Dobré je pro nás už to, že nám nechcete škodit,“ řekla chobotnice. „Zdá se ale, že nám nemáte čím pomoci. Přesvědčili jsme se, že úroveň vaší vědy na naši nestačí až na jedinou hroznou výjimku - zbraně. Ani to by vaše krajany nezachránilo, ale snaha vašeho krajana zřejmě povede k tomu, že se rozejdeme v míru. Dokonce u nás sílí hlasy, že bychom vám mohli menší území ponechat, pokud se nás nebudete snažit zákeřně podvést, jako to dělal Hitler.“

„My s tím nemáme nic společného,“ řekl Olda. „Tahle válka není naše a my s ní nesouhlasíme, ale také nevím, čím bychom vám mohli pomoci.“

„Ani nemusíte,“ opáčila chobotnice. „Pomáhá nám významně několik tisíc lidí, na rozdíl od vás mají i značné množství strojů. Ale máme pro vás několik důležitých otázek, které nás už delší dobu trápí.“

„Prosím - ptejte se,“ vybídl je Olda. „Pokud to budeme vědět, odpovíme.“

„Nedávno jsi řekl, že se tu objevily další bytosti vaší podoby,“ začala chobotnice. „Nazýval jsi je Ogdurové. Mají žít kdesi daleko, takže se tu často neukazují, ale tím víc je najdete ve vašich textech. Jen pro vaši informaci, prostudovali jsme pečlivě knihy, které si sem vaši krajané přivezli. Většina jich nebyla zajímavá, ale nad jednou knihou jsme dlouho bádali. Vy sami jí říkáte bible.“

„Je to možné,“ souhlasil Olda. „Ta by se sem spolu s Němci dostat mohla.“

„Dobře,“ pokračovala chobotnice. „Současně s Ogdury se u nás asi objevila další bytost, nepodobná žádné dosavadní. Už ses nám o ní zmínil, zřejmě ji znáš lépe než my. Nazýval jsi ji Přítel andělů a marně ses nám snažil osvětlovat její podstatu.“

„Ta bytost je opravdu těžko pochopitelná,“ souhlasil Olda.

„Ano,“ přisvědčila chobotnice. „Dlouho nám to nebylo jasné. Nakonec jsme ji ve vaší staré knize našli, nebo si to aspoň myslíme. Jen se chci ujistit: je Přítel andělů ten, kterému se ve vaší bibli říká Bůh?“

Ta otázka Oldovi vyrazila dech.

V první chvíli chtěl okamžitě říci ne. Ale hned se mu vynořilo několik okamžiků, které sám v přítomnosti té bytosti prožil. Co kdyby se na všechno podíval jinak?

Přítel andělů má až nepochopitelné možnosti. Může dělat zázraky, jaké ani andělé nedokáží. Olda se přece s jedním setkal, když znenadání uhasil oheň na střeše tetiččina stavení a když si tam hasiči posvítili, byla střecha neporušená.

Zatímco člověk ze Země nemá proti pravým ďáblům naději a i Ogdurové musí být před nimi ve střehu, Přítel andělů pronikl přímo do ďábelské organizace a ochromil tisíce jejich členů. Nejspíš tím Oldu a možná i jiné zachránil. Má asi nesrovnatelně vyšší možnosti než Ogdurové i ďáblové.

Nejpodivuhodnější je, že může být na mnoha místech současně. A to i ve značně od sebe vzdálených vesmírech. Všude může dělat zázraky. Nemá pevný tvar a normálně je neviditelný. Když chce, aby ho lidé viděli, vezme na sebe libovolnou podobu, jaká se mu právě hodí. Může vypadat jako zvíře, člověk, ale může se projevit třeba jako oheň. Žádná z těch podob ale není jeho vlastní, každé jeho zobrazení je nesmysl. Proto mohlo být v Bibli lidem zakázáno se byť jen pokoušet o jeho vypodobení.

„Jsem kdo jsem,“ řekl Oldovi, když se ho zeptal na jméno.

Vlastně, napadlo až teď Oldu, není i tento obrat z Bible?

Ale na druhé straně, nač by Bůh potřeboval pomoc obyčejného psa na vyčenichání Bísíáji? Navíc psa jménem Čert? Není to protismysl?

On ale tu pomoc nejspíš nepotřeboval, napadlo Oldu už dávno. I Čert přiznával, že mu Přítel vždycky správně spočítal, jak byly světy navzájem pootočené v době, kdy tu Bísíája měla být, takže mu Čert jen potvrzoval: ano, byla tu, ne, nebyla. A i to mohla být pomoc čistě symbolická, aby mu mohl za věrné čenichání věnovat orgán k otvírání vesmírné brány a udělat tak z psíka vesmírného cestovatele. Možná s vědomím, že tím ten orgán nepřímo, ale úmyslně daroval i Oldovi a lidem.

Ano, ale nazvat tu bytost přímo Bohem? To se Oldovi přece jen nezdálo.

Jediným pohledem se ale přesvědčil, že jsou podobně vyvedeni z míry i ostatní.

Máňa, Ivo Alexijev i jeho paní Irena. Ani Čert nevypadal moc chytře.

„To je těžká otázka!“ vnímal najednou Olda svou vlastní telepatickou odpověď. Skoro jako by to ani nebyl on sám, kdo teď odpovídal.

„Proč těžká otázka?“ podivila se chobotnice. „Vždyť jsou jen dvě možnosti na ni odpovědět. Ano nebo ne. To je tak složité?“

„Složité je na tom, že to nevíme,“ odvětil Olda. „Může to být pravda, moc záhad by to vysvětlilo, ale nemáme jistotu. Může to tak být, ale nemusí. I když je ta otázka zdánlivě jednoduchá, je ve skutečnosti těžší, než si myslíte.“

„Nemyslíme si, že je to snadná otázka,“ odvětila chobotnice. „Kdyby byla, sami bychom si na ni zodpověděli. Podle vaší knihy by tomu hodně příznaků odpovídalo, ale ne všechny. Ta kniha je vůbec plná rozporů.“

„To je možné,“ neprotestoval Olda. „Ale přece jen... Přítel andělů má schopnosti větší než jiné bytosti, ale jsou pořád pro nás pochopitelné. Bytost nazývaná Bůh by měla mít schopnosti nesrovnatelně vyšší. Měla dokázat stvořit nejen drobné předměty, ale celé světy, slunce a hvězdy a to už se mi zdá trochu moc.“

„Vy to tedy také nevíte?“ zeptala se jich vyčkávavě chobotnice.

„Ne,“ odvětil Olda. „Máme možnost to zjistit, ale asi ji nevyužijeme.“

„Jakou možnost?“ zeptala se ho rychle.

„Prostě se Přítele zeptat, až se tu opět objeví,“ řekl Olda. „Že se tu objeví, o tom nepochybuji. Mohli bychom ho dokonce zavolat, ale to asi neuděláme.“

„Máte-li takovou možnost, proč ji nechcete využít?“

„Máme ji pod podmínkou, kterou nechceme porušit,“ řekl Olda. „Smíme ho volat jen v případě ohrožení života, které nezvládneme, ale dokud takové ohrožení nenastane, není ta podmínka splněná.“

„Aha,“ přikývla chobotnice. „Tomu rozumíme. Může to být rozumná podmínka, ale řešení naší otázky odsouvá kamsi do neznámé budoucnosti. Škoda.“

„Proč vás ale ta otázka tak zajímá?“ pokrčil rameny Olda.

„Potřebujeme ji k pochopení vás lidí,“ odvětila chobotnice. „Domnívali jsme se, že nám to pomůže. Nakonec by asi nebylo špatné navázat s tou bytostí kontakt.“

„Třeba už jste ten kontakt navázali,“ nadhodil Olda. „Jen o tom možná nevíte.“

„Jak to myslíš?“ upřely na něho obě chobotnice své veliké žluté oči.

„Bytost nazývaná Bůh by měla podle Bible na našem světě vyskytovat už dávno. Její působení se dá vystopovat přes mnohá století. A přitom se její skutečné kontakty s lidmi dají lehce spočítat. Ta bytost se lidem objevuje výjimečně. Vás mohla navštívit, aniž byste si jí všimli.“

„Ale proč tak jedná?“ nechápaly chobotnice.

„Nevím,“ pokrčil rameny Olda.

„Třeba nechce nikoho vodit, usměrňovat a chránit,“ nadhodil Alexijev. „Vzala by tím lidem jejich vůli. Takhle jim ji ponechává a koriguje jen jejich činy, až když to je opravdu nezbytné.“

„Ve vaší knize se o ní píší protimluvy,“ pokračovala chobotnice. „Bytost zvaná Bůh má být mírná, dobrá a spravedlivá. S tím si občas protiřečí její jednání. Například genocida lidí potopou, tak by se asi moudrý a laskavý otec chovat neměl!“

„Ani na tuto otázku nejsem odborníkem,“ namítl Olda.

„Dalo by se to uspokojivě vysvětlit jinak,“ vzal si opět slovo Alexijev. „Potopu světa mu mohli lidé připsat neprávem. Sousední svět přece patřil ďáblům, kteří lidem škodili. Potopa světa může být jejich dílo, ale škodolibě ji svedli na něho. Měli bychom všechny biblické události prozkoumat ve světle Boží dobroty. Je-li opravdu dobrý, pak to zlé nemusí pocházet od něho, i kdyby byl nakrásně uveden jako původce.“

„Myslíte, že by bylo možné nenápadně změnit tak obrovské množství výtisků Bible, které se podle našich znalostí u vás nacházejí?“ nedůvěřovala tomu chobotnice.

„Proč ne?“ pokrčil rameny Alexijev. „To obrovské množství pochází až z dnešní doby. Předtím byl počet těch knih podstatně menší, možná jen stovky. Navíc se dlouhá staletí nacházely na poměrně malém území a v péči jediného národa. Ten mohl v textu nepozorovaně udělat tisíce takových úprav. Texty se dříve často pozměňovaly podle vůle momentálních vládců. Proč by tomu u Bible kdysi dávno nebylo také tak?“

„Proč by to ale lidé dělali?“ nedůvěřovala tomu chobotnice.

„Vysvětlovala by to mentalita vyvolených národů,“ nedal se Alexijev. „Na Zemi se mnoho národů nebo kmenů považovalo za vyvolené, některé se tak projevují dodnes. Považují se za něco lepšího než národy kolem nich, vyžadují pro sebe neoprávněné výhody. Jedním tím národem byli Němci, jak jste asi poznali v plné míře i na sobě.“

„Máš pravdu,“ souhlasila jedna chobotnice. „Považovali se za vrchol přírody, nás měli za pouhá zvířata. Jako kdybyste vy lidé byli něco víc!“

„Němci měli na Zemi za zvířata i jiné lidi,“ řekl Alexijev. „Nám říkali podlidé, to také nemá ke zvířatům daleko. Vyvolené národy poznáte podle toho, že často porušují smlouvy, které se jim nehodí, prostě je nedodrží. Židé třeba tvrdili, že žádnou dohodu s nevěřícími není nutné dodržovat, nevěřící jsou přece podřadní!“

„Tak to dělali i Němci u nás,“ souhlasila chobotnice.

„Pro sebe požadují nedotknutelnost,“ pokračoval Alexijev. „Jiným nepřiznávají ani právo na život. Musí mít cokoliv si zamanou, jiným berou, co se jim zrovna hodí.“

„Přesně tak se k nám chovali,“ přizvukovala mu chobotnice.

„Vyvolené národy falšují pravdu, aby svou vyvolenost zdůvodnily. Známe tvrzení jednoho významného Němce, že stačí lež stokrát opakovat, aby se stala pravdou. Tak se chovají i mluvčí jiných vyvolených. Rusové měli heslo: když lež pomůže revoluci, stane se revoluční pravdou. Vyvolené národy se chovají nestydatě a skutečnost překrucují, jak se jim hodí. Bible byla dlouhá staletí majetkem takového národa. Cokoliv podporovalo mýtus jeho vyvolenosti, včetně vyložených zločinů, je v Bibli jako nezpochybnitelné dílo Boha. A že toho nebylo málo! I zločiny mu připsali, aby podepřeli pověst jediného vyvoleného národa, kterému je dovoleno všechno, dokud svého Boha vyznává. Ostatní národy vyznávaly jinou víru, proto byly podle nich předem špatné a bylo dovoleno je klamat, okrádat i beztrestně vraždit. To je to prokletí vyvolených národů.“

„To prokletí platí i dnes?“ zeptala se Alexijeva vyčkávavě chobotnice.

„Jistě,“ přikývl Alexijev. „Židé si dodnes říkají vyvolený národ a požadují různá privilegia. Podobně se za cosi víc považují Němci, Rusové, Američané i muslimové.“

„A vy také patříte k jakému národu?“ dodala rychle chobotnice.

„Náš národ naštěstí není tak významný,“ usmál se smutně Alexijev. „Neříkáme si vyvolení ani nedotknutelní, nevyžadujeme výjimečná práva. Naopak nás občas ty velké národy považují za méněcenné. Někdy to je nevýhodné, když nedodrží nějakou dohodu, ale nakonec to může být lepší.“

„Výhodné? Co je výhodného na tom, že vás ti větší podvádějí?“

„Smlouvy s vyvolenými národy nemají velkou cenu, ale kdo dohody dodržuje, víc se mu věří,“ trval na svém Alexijev. „Nemyslete si ale, že je to záležitost celých národů. Všude se najdou lidé, kteří si to o sobě myslí. Člověk, který se považuje za něco víc než ostatní, je často přezírá, klame, porušuje smlouvy, někdy i zabíjí.“

„S tím jsme se setkali,“ přistoupily na to chobotnice. „Němci většinu uzavřených smluv s námi porušili. Teď jednáme s člověkem, který dohody dodržuje, i když nejsou pro něho výhodné. Pravda je, že vlastně jednáme jen s ním, i když mu teď pomáhají lidé z jiných národů. Dobrá, dáme si na vyvolené národy i jedince pozor. Je to zřejmě vaše specialita, u nás se všechny kmeny chovají stejně a my dohody dodržujeme.“

„Toho zajímavého člověka bych chtěl někdy potkat,“ řekl rychle Olda.

„Hodně po tom toužíš?“ obrátila se na něho chobotnice. „Vzhledem ke tvému mládí ti to ale nemohu doporučit. Spolupracuje teď s námi, pravda. Ale ty jsi zaměřený na pomáhání lidem, na jejich léčení. On ne. Nerad uznávám, že jsme ho přiměli, aby pro nás zabíjel vlastní krajany. Byli to všichni zločinci a my sami jsme jim škodit nemohli, on ano a zabil je. Dokázal, že si více váží spravedlnosti, než životů svých krajanů. Dá se s tím snad souhlasit, udělal pro nás hodně, zachrání tím před úplným vyhubením většinu svých krajanů, ale nemyslím si, že by bylo dobré, aby ses s ním setkal. Je to spravedlivý vrah, nicméně i on má na rukou krev.“

„Vy nám to tedy nedoporučujete?“ zeptal se zklamaně Olda.

„Ne,“ odvětila chobotnice. „Je to vrah, i když spravedlivý. Je nám jasné, že se to stalo v situaci, kdy to bylo nezbytné. Uznáváme, ten člověk jedná spravedlivě, ale málo platné, násilí je vždycky nešťastné, i když je nutné. Kromě toho se právě nachází daleko a cesta tam není bezpečná, cestou byste narazili na válku. Počkejte, až ta smutná doba úplně skončí, počkejte, až se ten člověk projeví potom, ale zbytečně se nesnažte setkání s ním urychlovat.“

„Díky za názor,“ řekl zaražený Alexijev, když se ani Olda neměl k odpovědi.

„Máme raději vás, obyčejnější lidi, kteří nepoužíváte násilí. Přejeme vám, abyste se s běsem násilností nikdy nesetkali,“ dodala chobotnice smířlivěji.

„Také doufám, že se budete více setkávat s obyčejnými lidmi,“ přál jim Alexijev. „Rádi bychom vám pomohli, ale opravdu nevíme jak. Aspoň vám slíbíme, že se na vaši otázku zeptáme Přítele andělů, až se u nás objeví.“

„Měla by vlastně zajímat i vás,“ dodala chobotnice.

„To by asi měla,“ přikývl zamyšleně Alexijev.

Jako kdyby tušil, že se s ním někdy v budoucnosti setká...

„V té souvislosti vás ale požádáme o něco důležitého,“ pokračovala chobotnice. „Proti vám nemáme nic, chováte se rozumně a neškodíte nám. Zatím to musíme ocenit, neoklamali jste nás. Ale nepřejeme si, abyste k nám pouštěli ty vyvolené, jak jim říkáte. Kdysi jsme hitlerovcům dovolili usadit se u nás. Považovali se a nejspíš stále považují za vyvolené a po krutých zkušenostech s nimi uděláme všechno, aby se stáhli do vašeho světa. O další takové samozřejmě nestojíme.“

„Nestojíte ani o přátelské návštěvy?“ ztuhl Olda.

„Krátkodobé návštěvy a předávání zkušeností jsou výjimkou,“ řekla chobotnice. „Mohou být užitečné a nemusí škodit. Ale nic víc. Už padly návrhy, abychom spojení mezi našimi světy jednostranně a trvale zablokovali. Stálo by nás to nějakou energii, ale pocit jistoty by určitě stál za to.“

„Je to sice možné, ale nepovažoval bych to za moudré,“ řekl Olda. „Nám by to nevadilo. Několik jiných cest už máme zablokovaných životu nebezpečným prostředím. Abyste se spolehlivě ochránili, museli byste zablokovat těch cest víc. Nevím, kolik jich z vašeho světa vede, ale z principu souběžných vesmírů vyplývá, že jich musí být víc.“

„Jak to víš?“ zajímala se chobotnice. „Tyhle informace jsme vám přece neříkali!“

„Máme je od Ogdurů,“ souhlasil Olda. „K vám se můžeme dostat přímo nebo přes Dinosaurii. Ale vaše přání splníme, sami máme na dobrých vztazích zájem.“

„Kdyby se ukázalo, že se s vámi shodneme v dobrém, mohli bychom časem pro vás ledacos udělat,“ slibovala jim naopak chobotnice. „Ale teď se raději vraťte. Kousek odtud právě létají německé válečné stroje, mohli byste snadno utrpět újmu.“

„Děkujeme za nabídku,“ řekl Olda.

Neslyšel žádný zvuk, ale německá letadla mohla letět vysoko nad pralesem, takže by je včas neuslyšeli, skrz koruny stromů je ani nemohli vidět. I tak pomýšleli na návrat, co si chtěli sdělit, už si řekli. Návštěva tím zřejmě skončila.

Za okamžik byli na Zemi a na klinice pak ještě chvíli o sousedech diskutovali.

Američané tedy přišli o letadlovou loď, zničenou atomovou střelou. Na Zemi se to ještě nevědělo, ale nebylo divu, zprávy z cizího vesmíru se mohly opožďovat. Naopak se jim podařilo zničit skladiště těch zbraní, a když to otřáslo dvěma sousedními světy, musely mít i v kosmickém měřítku kolosální sílu. Oldu dokonce právem napadlo, že se to jistě dotklo i dalších světů. Pak by tu sílu nechtěl ani počítat, natož zažít!

Kdyby neuváženě otevřenou bránou ve školní jídelně pronikla na Zem atomová síla, mohla by mít podstatně horší účinky než tuna plechů a klasické trhaviny.

Olda musel chtě nechtě obdivovat ty, kdo tam chobotnicím pomáhají hitlerovskou chásku zlikvidovat. Zejména toho Čecha, se kterým poslední dobou jednají. Jak se mezi nimi cítil? Byl přece také terčem těch příšerných německých zbraní. Ale ani chobotnice ho očividně neměly ve velké lásce, když před ním Oldu a jeho přátele varovaly, ačkoliv ho uznávaly a tvrdily o něm, že je výjimečně čestný. Podle nich to byl vrah, i když lidi zabíjel pro vítězství spravedlnosti.

Olda už ale neměl takovou touhu se s ním setkat.

Ačkoliv mu upřímně přál úspěch.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: