Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zahrada Eden

„Příště vás vezmu na Zahrádku,“ sliboval Olda, když se vrátili od chobotnic.

„Čemu tak říkáš?“ zeptala se ho Irena Alexijevová.

„Jednomu prázdnému světu bez vlastní civilizace,“ vysvětloval Olda. „Jsou tam rostliny a poměrně mírná zvířata, člověku tam nic nehrozí. Pokusně tam pěstuji rostliny od chobotnic. Je tam příjemné, teplé podnebí, dalo by se tam jezdit na prázdniny.“

„Tam ale musíme přes svět chobotnic, jak jsem pochopil, že?“ staral se Alexijev.

„Taky by to šlo, ale měsíční cesta je kratší,“ řekl Olda. „Vesmíry jsou propletené všelijak, na totéž místo se můžete dostat i více různými cestami.“

„Říkáš, že je tam krásně?“ zeptal se Alexijev. „Poslyš, co kdybychom tam vedle tvé zahrádky postavili nějaké menší stavení? Mohli bychom tam jezdit i na dovolenou, ale ještě raději bych tam zřídil rehabilitační středisko.“

„O nějaké provizorní stavbě už jsem uvažoval,“ řekl Olda. „Je tam sice krásně, ale často tam prší. Ačkoliv déšť bývá většinou teplý, někdy to vadí.“

„To bych tedy věděl o lepším světě,“ štěkl Čert. „Je to sice výjimka, ale krásná výjimka. Byl jsem tam s Přítelem a moc se mi tam líbilo.“

„Kde to je?“ ožil Olda. „A proč jsi mi o něm ještě neřekl?“

„Ptal ses mě na to někdy?“ opáčil psík. „Vždycky ses mě jen ptal, jaký bude svět, který sis vybral ty sám. Nikdy ses mě nezeptal, jaký svět by se líbil mně!“

„Netušil jsem, že by to mohlo být zajímavé. A ty ses o to nikdy nepřihlásil.“

„Čím je ten tvůj svět výjimečný?“ obrátil se na Čerta Alexijev.

„Tím, že je venušský,“ odvětil psík. „Venušské světy jsou většinou nepříjemné, Bísíája i Přítel nás před nimi varovali. Bývají tam příliš agresivní tvorové i bakterie, je to tam nebezpečné pro psy i pro lidi. Tenhle jediný je příjemný. Vzal mě tam Přítel a je to asi jediný svět, kde rostou na stromech jitrnice!“

A očička mu přitom dychtivostí zrovna zajiskřila.

„Můžeme to zkusit,“ ustoupil Olda. „Jaká je tam cesta?“

„Jednou bránou,“ řekl Čert. „Nejbližší svět Venuší dolů. Má měsíc, takže se otáčí shodně se Zemí. A zrovna proti Čechám je tam nádherně. Teplo, ale ne vedro, báječné rostliny, ale žádný neprůchodný prales... Přítel tomu říkal ráj!“

„Dobře, podíváme se tam,“ svolil Olda. „Mohli bychom tam založit kolonii.“

„Ale i pro psy, ano?“ vymiňoval si Čert. „Když tam zasázíme salámové stromy od chobotnic, bude tam dobře i nám. Mohl bych si tam snad přenést nějaká svá štěňata, ne? Všechny léčením nezaměstnáš a topit je jistě nechceš.“

„Nebylo by to špatné, kdybyste tam nelovili zvířata,“ odvětil Olda. „V Austrálii se psi nechvalně vyznamenali vyhubením několika místních druhů!“

„Tam se dá s místními zvířaty žít úplně v pohodě,“ ujišťoval všechny Čert. „Kdo by je lovil, když neutíkají? A maso tam roste na stromech i tak. Dokonce i jitrnice!“

„Proč tam tedy chceš sázet salámovníky?“ podezřívala Čerta Máňa.

„Na každém světě chybí něco jiného a každý se dá nějak vylepšit, ne?“ štěkl Čert. „Salámy jsem tam neviděl a přitom jsou mňam! Ale jitrnice jsou taky dobré! Ze všeho nejlepší by bylo oboje.“

„Uvidíme!“ slíbil Olda.

Pak začal s Máňou probírat používání slýribu. Měla jej již od operace, ale zatím jí o něm neřekl. Trochu se na něho štětila, že jí to zamlčel, ale pak byla ráda, jak jinak. Učit ji to musel v klidu a opatrně. Podle Čerta patřil slýrib mezi orgány, kterými člověk může hodně ublížit jiným i sobě. Co platilo v menší míře i o idarchonu, u slýribu bylo ještě horší. Čert aspoň tvrdil, že ho tím Přítel andělů strašil.

„Co se tím dá zkazit?“ ptala se Marie Oldy, podobně jako kdysi on Čerta.

A Olda jí odpověděl stejně jako jemu samotnému kdysi Čert.

„Brána představuje strašnou sílu, žádný materiál jí neodolá. Může překrojit stejně tak dobře kalenou ocel jako lidské tělo, když jí nevhodně pohneš. Dobře se soustřeď na to, jak ti to předvádím.“

Máňa se ale nezalekla, i když k pokusům přistupovala soustředěně.

„Ne že bych s tebou toužila vymést kdejakou vesmírnou díru,“ řekla smířlivěji, když se jí poprvé podařilo pod vedením Oldy i Čerta otevřít nevelkou bránu. „Nevadí mi ale podívat se někam, kde je hezky.“

Prošli tedy všichni tři, Olda, Máňa a Čert, do světa, nazývaného Přítelem - Ráj.

Nacházeli se na nevysokém vršku na poloostrově, ze tří stran obklopeném mořem. Celý poloostrov byl porostlý řídkými palmami a keři, všude rostlo nevídané ovoce.

„Jů, pojďte to ochutnat!“ běžel hned Čertík k jednomu keři.

Ovoce na něm bylo zahnuté jako banán, ale vonělo velice nezvykle majoránkou.

„To jsou přece jitrnice!“ jásal psík. Hned si povyskočil jednu utrhnout, položil si ji na kamenitou zem a labužnicky ji nakousl.

Olda si čichl k dalšímu plodu a podal i Máně.

„Spíš mi to připomíná jelita,“ zhodnotil jeho chuť. „Ta semínka uvnitř jsou jako kroupy v jelitech, jen to není tak krvavé.“

S jelitem v ruce sestoupili se svahu k úzké šíji, spojující poloostrov s pevninou, či snad s větším ostrovem, to zatím nemohli posoudit.

„Tady to klouže,“ varoval Olda Máňu. „Vypadá to, že jsme se objevili na ostrově, spojeném s pevninou jen při odlivu.“

„Vodu přeletíme,“ mávla rukou Máňa. „Pojď se tam nahoru trochu rozhlédnout!“

„Na rozhlédnutí nepotřebujeme šplhat na kopce,“ řekl Olda. „Když vyletíme do výšky tří kilometrů, uvidíme dál než z nejvyššího kopce široko daleko.“

„Jenže bychom z té výšky neviděli tady ta jablíčka,“ namítla Máňa.

Jablka veliká patnáct centimetrů rostla na vyšším košatém stromě. Máňa trochu vzlétla, ale hned byla dole, v každé ruce jedno.

„Teď jsi úplně jako ta Eva,“ usmál se na ni Olda, když mu jedno podávala.

„Jaká Eva?“ zamračila se a utrhla rukou s jablkem. „Jakou Evu jsi tu měl přede mnou? A že ses mi ani nepochlubil!“

„Myslím tu biblickou,“ uklidňoval ji rychle Olda. „Ta přece podala Adamovi první zakázané jablko! A ty dobře víš, že tady do této chvíle byl jenom Čert.“

„Ach ták,“ roztála, rozesmála se a zase k němu jablko přistrčila.

„Naštěstí nemáme žádné ovoce zakázané,“ řekl Olda spokojeně, jablko si vzal a hned se do něho s chutí zakousl.

„Chutná jinak než jablka na Zemi, řekl bych po broskvích, ale je vynikající,“ zhodnotil to telepaticky, protože s plnou pusou mluvit nemohl.

Pomalu šlapali do svahu nad pobřežím. Podobalo se trochu Anglii, když se dostali do výšky Petřína, ocitli se na planině porostlé skupinami stromů a keřů. Všude pobíhala spousta zvířat. Některá se podobala zajícům, jiná kozám, byly tu veverky i opičky a Olda zahlédl i tvory podobné velikým kočkám. Všechna zvířata byla docela krotká, neutíkala před lidmi ani jedna před druhými.

„Je vidět, že je nikdo neloví,“ podotkl Olda a utrhl na blízkém keři další jitrnici.

Pokusil se přiblížit ke dvěma velkým kočkám s krásně skvrnitými kožichy. Až k nim došel nerušeně. Měly u sebe mládě, ale ani to je nepřimělo vycenit na Oldu zuby.

„Máňo, pojď se honem podívat!“ přivolával Máňu.

„Dávej pozor, Oldo, trocha opatrnosti by ti neškodila,“ napomínala ho starostlivě. „Na Zemi by ses k levhartům tak blízko neodvážil!“

„Podívej se!“ vybídl ji Olda.

Podal bližší kočce jitrnici. Opatrně si ji vzala a klidně se do ní pustila.

„Viděla’s?“ ukazoval Olda Máně. „Ty kočky vůbec nemají špičáky! Špičáky na Zemi charakterizují dravce! Mohlo by to znamenat, že tohle dravci nejsou.“

„Pozemská pravidla mohou na jiném světě těžce selhat!“ upozorňovala ho. „To se špičáky platí jen u savců, ale ne u krokodýlů, o tyrannosaurech nemluvě.“

„Tyhle kočičky vypadají na savce,“ namítal Olda. „Tam by to platit mohlo.“

Kočičí mládě ale nejevilo snahu napít se a tuto domněnku potvrdit. Nechali tedy kočičí rodinku na pokoji a šli dál.

„Stálo by za to dostat sem jednu stavbařskou obytnou buňku,“ telepaticky nahlas uvažoval Olda. „Nebo stan. Mohli bychom se tu učit, když je na Zemi pošmourno.“

„Tady nikdy neprší?“ zajímala se Máňa.

„Všude prší,“ řekl Olda. „Déšť mě překvapil na deseti různých světech. Většinou to řeším útěkem. Naštěstí se mi ještě nestalo, aby současně pršelo ve dvou sousedních.“

Došli k nevelkému jezírku. Plavalo na něm několik ptáků, ale podobali se spíš vránám než husám, kachnám nebo labutím. Na racky byli zase moc černí.

„Je to tu hezké,“ uznala Marie. „Přitom nevíme, jestli je to ostrov nebo pevnina.“

„To je přece maličkost,“ pokrčil rameny Olda. „Na to stačí vzletět aspoň o pár set metrů výš a pořádně se rozhlédnout.“

„Tak poleť!“ zavolala na něho Marie a vzlétla.

Olda ani Čert se nenechali pobízet a vznesli se za ní. Olda ji začal naoko pronásledovat, ale Máňa letěla pořád výš a za malou chvíli byli oba těsně pod mraky.

„To je výška!“ volala Máňa na Oldu. „Takhle vysoko jsem ještě nikdy neletěla!“

„Ale že je odsud pěkný rozhled!“ liboval si Olda.

Teď bylo vidět, že i domnělá pevnina je pouhý poloostrov, obklopený ze tří stran mořem. Moře se táhlo široko daleko až k obzoru, ale nebyl to jednolitý oceán, bylo v něm mnoho menších ostrůvků. Nikde nepřevažovala ani voda, ani pevnina.

Když vyrovnali rychlost s větrem, mraky kolem nich se zastavily, i když to byla jen iluze. Olda pozoroval, jak se mrak nedaleko od nich pomalu proměňuje, Máňa se rozhlížela po pevnině pod nimi a Čert je oblétával ve velkém kruhu, packy roztažené do stran jako křídla. Podivné, pomyslel si Olda. Čert je přece pes a křídla nemá, proč tedy dělá, jako kdyby je měl? Že by to byly geneticky fixované vzpomínky na ptakoještěry?

„Hele, Oldo, co je tamhle to?“ ukázala najednou šikmo dolů rukou Marie.

Olda pohlédl tím směrem a skoro okamžitě zvážněl.

„Poleť tam!“ řekl úsečně.

Všichni tři nabrali směr, kam předtím Máňa ukazovala. Letěli šikmo dolů, zem se rychle přibližovala, ale všichni skoro leželi na proudu vlahého vzduchu, jak pospíchali, aby se tam co nejdřív dostali.

Na planině obklopené vyššími skalními štíty stálo cosi obrovského, bílého, ale příliš pravidelného, než aby to bylo přírodního původu.

Čert přece tvrdil, že je tento svět pustý! Pak se musel zmýlit. Protože to, co měli před sebou, muselo být výsledkem činnosti rozumného tvora, nebo spíš mnoha tvorů.

Přímo pod překvapenými vesmírnými cestovateli se vypínala obrovská sněhobílá pyramida, vysoká skoro půl kilometru. Jen nahoře na špici se jí cosi zlatě blýskalo.

Přesně takové pyramidy jsou v Egyptě, napadlo Oldu. Ale co dělá tady?

Snášeli se níž. Už si mohli vychutnat mohutnost této stavby. Byla větší než její egyptské družky. Egyptské pyramidy bývají zubaté a jejich povrch tvoří obrovské žluté kvádry. Tahle byla z hladkého bílého kamene, tím zářivěji vypadala. Vlastně, vzpomněl si Olda, bílý kámen byl kdysi i na těch egyptských, než ho rozrušil a zničil čas.

Zdejší pyramida ale neměla nahoře špičku, jak se jim z dálky zdálo, ale na jejím uříznutém vršku, sotva pětkrát pět metrů, stála obrovská, třpytící se - zlatá socha.

Nebyla to ale socha lidská. Na obrovské pyramidě stálo desetimetrové zlaté tele. Stálo na plošině opatrně, jako by se bálo, že z té výšky spadne. Ačkoliv bylo nadživotně velké, zdálo se, že bučí strachy. Anebo to bylo vítězné bučení? To se nedalo posoudit. Tele zkrátka přivíralo oči a bučelo.

Zastavili se ve vzduchu sotva dvacet metrů od sochy.

„Tohle museli udělat lidé,“ zašeptala Máňa, ale zašeptala to telepaticky, takže to Olda i Čert zřetelně vnímali.

„Přítel mi říkal, že tu žádní nejsou,“ zakňučel stejně tak tiše telepaticky Čert.

„Pak se musel zmýlit,“ pomyslel si Olda. „Tohle přece není přírodní útvar, tohle je jasně socha! Někde tu musí být lidé, nebo jiné bytosti, ale rozhodně rozumné.“

„Přítel mi nikdy nelhal!“ zastal se ho ihned Čert. „Tvrdil mi, že to tu dobře zná, vždyť mě tady hostil jitrnicemi! S jitrnicí v bříšku se vždycky lépe čichá. Dokonce jsme si sem zašli hned na začátku, Bísíája šla přece jinam. Přítel ale říkal, že tu nikdo není. Ani lidé, ani psi.“

„Poslyš, ono to je docela dobře možné,“ napadlo najednou Máňu.

„Myslíš na to, co já?“ došlo i Oldovi.

„Mohli to postavit lidé,“ pokračovala Máňa. „Ale pak odešli, proto tu nikdo není. Přítel to tu dobře zná... a nemýlil se.“

„No jo,“ kníkl Čert. „To je mi potom záhada. Tohle přece musel někdo udělat. Když tu lidé nejsou, kdo jiný dokáže udělat takové stavby a sochy?“

„Udělali je lidé,“ řekla Máňa telepaticky s naprostou jistotou. „Ale už tu nejsou. Odešli jinam, rozumíš?“

„To je mi divné,“ nesouhlasil s ní Čert. „Kdo by odcházel z takového ráje?“

„Oni možná neodešli jen tak,“ pokračovala Máňa v náznacích.

„Jak to?“ nechápal pes. „Odešli nebo ne? Když tu nejsou, tak odešli, ne?“

„Neodešli dobrovolně,“ doplnil Máňu vážně Olda. „Totiž, jestli je tento svět skutečný ráj, jak ti tvrdil Přítel andělů, pak odtud byli lidé - vyhnáni.“

„Vyhnáni? Kam?“ podíval se psík nerozhodně na Oldu.

„K nám, na Zem,“ zašeptala bázlivě, pomalu Máňa. „Už před mnoha tisíci lety.“

„A my jsme se tedy vrátili,“ pokračoval stejně opatrně Olda. „Takže jsme se po mnoha tisíci letech vrátili...“

„Lidé zpátky v Ráji,“ dodala Máňa.


Pyramida se zlatým teletem stála zhruba v místech Pardubic.

Vrátili se domů, jak nejrychleji mohli. Aby nedělali rozruch na Zemi, přeletěli to ještě v Ráji, ale jakmile poznali známý poloostrov, Olda vytvořil bránu a všichni rychle zamířili na kliniku za Alexijevem.

„Našli jsme Ráj!“ oznámili mu. „Dokonce ten pravý, nejpravější!“

Pozvali k poradě i Irenu a v jejich bytě spustili, co objevili.

„Říkáte, zlaté tele?“ kroutil hlavou Alexijev. „To snad s rájem nesouvisí. Zlaté tele ulili Židé až v době, kdy dostávali Desatero přikázání, to ale bylo později!“

„Třeba to se zlatým teletem z Mojžíšovy doby nesouvisí,“ pokrčil všesměrově rameny Olda. „Může to být opravdu jiná historie!“

„Lidé měli být vyhnáni z ráje pro porušení zákazu,“ uvažovala Máňa. „Bylo to ale příliš dávno, nemohlo se to přesně zachovat. Co když byli z Ráje vyhnáni pro něco jiného? Třeba pro to zlaté tele! Ten symbol musel být něčím prokletý, když Mojžíš při pohledu na něj rozbil vzácné desky. Nebo si tím zlatým teletem připomínali ráj. Mojžíše to naštvalo, protože nechtěl, aby jen vzpomínali na něco, co se stejně vrátit nemůže, ale chtěl, aby se zaměřili dopředu.“

„To už se asi nedozvíme,“ pokrčil rameny Alexijev. „Leda bychom získali nějaké písemné památky z těch dob, ale to by bylo příliš krásné, než aby to byla pravda. Ale přiznám se, vzrušuje mě to také.“

„Bude to asi důležité,“ přemýšlel nahlas Olda. „Ráj nebo jiný svět, mohlo by nám to být jedno. Na Ráj nás Přítel andělů upozornil, i když nepřímo prostřednictvím psa. Nechci hledat nějakou symboliku, že si za prostředníka zvolil Čerta. Jen je mi divné, že nám dovolil cesty do jiných světů, ačkoliv se toho sami Ogdurové obávali.“

„On nám je nedovolil,“ ňafl Čert. „Jen nám je zapomněl zakázat.“

„Vlastně máš pravdu!“ rojasnil tvář Olda. „Bísíája říkala, že nám bránu slýrib dát nemůže, ačkoliv by to pro ni byla naprostá maličkost. Nedovolila si ale překročit zákaz s tím spojený. Trochu déle rozvažovala o idarchonu, ale ten je nutný k léčení a to zřejmě rozhodlo. Minimální počet lidí pro úspěšné léčení jsou dva. Proto dala později idarchon a telepatii i Cilce.“

„Ten zákaz nepřekročil ani Přítel andělů,“ napadlo Máňu. „Vždyť on slýrib lidem nedal! Jen jednomu psu a to ještě jako odměnu za jeho věrné služby.“

„Které nutně nepotřeboval,“ doplnil ji Olda. „Takže to mohla být záminka. Navíc ho zavedl sem do Ráje, ležícího úplně mimo trasu, kterou pak při hledání Bísíáji prošli. A ještě ho tam hostil jitrnicemi, aby si to pes zaručeně pamatoval, viď, Čertisko! Skoro jako kdyby nás tam posílal, i když nepřímo, náznakem.“

„Buď jak buď, vypadá to na úmysl,“ shrnula to paní Irena. „Co to ale pro nás znamená? Nabízí se nám svět, kde lidé možná kdysi byli, ale museli odejít do horšího. Nerozhoduje zda za trest nebo jinak. Důležité je pro nás, že ten svět je pro nás vhodný. Olda uvažuje o kolonizaci, já jsem pro. Ale ne postavit tam maringotku, obytnou buňku nebo rehabilitační středisko. To je podle mě málo. Začala bych tam stavět rovnou města a usídlila bych tam lidi. Země už beztak praská ve švech a kolonizace jiných světů, když už je možná, není tak špatné řešení.“

„Kolonizace...“ opáčil Olda. „To se snadno řekne, ale znamená to věnovat lidem brány. Čím déle na to myslím, tím víc se toho bojím. Uznávám, občas se také chovám jako dobrodruh, ale takových dobrodruhů je ve světě víc a divočejších. Ve vesmíru jsou ale kromě mírných světů i zákeřné. Nebála se toho Bísíája, že by k nám nějaký barbar zavlekl vražedné bakterie a celé lidstvo vyhubil? Na jeden takový svět jsme už narazili, naštěstí jsme to zaplatili jen my dva s Čertem a to ještě levně. Další stránkou jsou na Zemi barbaři. Vyvolených národů i jedinců je u nás příliš mnoho, zničili by ve vesmíru, nač by přišli. Jak se chovali k chobotnicím hitlerovci? Takové chcete vypustit na jiné světy? To by přece bylo kruté. A to nemluvím o pravých ďáblech. Vypustit je z klece by byl tuplovaný zločin.“

„Nemusíš dávat lidem brány,“ zarazil ho Alexijev. „K jejich ovládání postačí pár zaučených. Nás dva jsi také vzal k chobotnicím, ačkoliv jsme je neměli.“

„To mi zavání vyvolenými lidmi,“ zamračil se Olda. „Chcete dělit lidi na kasty?“

„Proč hned na kasty?“ usmál se Alexijev. „Někteří dokáží otevřít bránu, jiní ne. Totéž přece platí o léčení, kolik lidí umí vzít do ruky skalpel? Všichni ostatní toho jen využívají, ale proč ne? Lidská civilizace je odjakživa založená na dělbě práce. Ale i na kasty bych lidi dělil. Byly by jen dvě: užiteční a zbyteční. Zbyteční nejsou ti, kdo nejsou momentálně užiteční, ale ti, kdo užiteční být nechtějí. Těch bych se snažil vyvarovat, případně se jich i zbavovat.“

„No právě!“ povzdychl si Olda. „Když ze Země vezmeme užitečné, koncentrace flákačů tady ještě vzroste!“

„A protože nouze naučila Dalibora housti, budou se muset naučit dělat něco užitečného, jinak budou třít bídu,“ dodala rychle Irena.

„Dobře,“ ustoupil Olda. „Ale čím začneme? Bísíája nás perfektně připravila na léčení lidí, ne na kolonizaci světů. Před tím raději couvla!“

„Budou pro nás užitečnější ti, kdo se vyznají v plánování stavby měst. Architekti a jim podobné profese,“ navrhla Irena.

„Už vidím ty smělé projekty!“ ošklíbl se Olda. „Mrakodrapy, mosty, nadjezdy, podjezdy, dálnice a tunely! Chcete pozemskou architekturou zaprasit i ráj?“

„Zřejmě se budou muset architekti trochu přeorientovat,“ přikývl klidně Alexijev.

„Skutečné odborníky nemáme žádné,“ dodal kysele Olda. „Ti současní jsou příliš zatížení pozemskými zvyklostmi a normami a budoucí se ještě nenarodili. Co s tím?“

„Nesmíš to vidět tak pesimisticky, Oldo,“ těšil ho Alexijev. „Určitě najdeme pár odborníků, schopných pozemské metody a normy využít jinak. Bude to přinejmenším jednodušší než s jinými pozemskými zvyky. Upřímně řečeno, nechce se mi přenášet tam naše pachtění za úspěchem, vyčíslitelným ve všech možných měnových jednotkách.“

„Právě!“ vzhlédl k němu Olda. „A zavádět parlamenty, policii, vězení a nakonec i koncentráky. To by nebyl žádný ráj. Já bych si to ještě pořádně promyslel. Vstup do ráje bych dal jen tomu, kdo se takových pozemských úspěchů dokáže natrvalo vzdát.“

„To by ovšem byla tvrdá podmínka!“ podívala se na Oldu vyčkávavě paní Irena. „Čím chceš potom lidi motivovat?“

„Myslíš si, že se lidi motivují jen penězi?“ obrátil se na ni Olda. „Co znamenají peníze pro vás dva? Nevšiml jsem si, že by pro vás byly nejdůležitější.“

„Omezuje nás ale, že je nemáme,“ odvětil Alexijev. „Mít jich víc, mohli bychom rozšířit kliniku a získat další lékaře. Takhle jsme rádi, že přežíváme a to ještě jen díky tvému zlatu.“

„No dobře, máte pravdu,“ uznal Olda. „Lidé se musí nějak motivovat, ale naše pozemské peníze bych tam raději netahal. Ty potištěné papírky jsou hezky univerzálním měřítkem, ale běda, když se stanou měřítkem jediným. Pak to některé svádí zmocnit se jich jinak než něčím užitečným. Na Zemi mají nejvíc peněz profesionální vrahové, armády, zloději a lupiči. Jakápak užitečná motivace? To už je vyloženě odporné.“

„Peníze přece nemusí být jen v papírové podobě,“ nadhodil Alexijev. „Co třeba elektronická konta v bankách?“

„Když si odmyslím hackery, šlo by to,“ souhlasil Olda. „Jakmile ale do takového systému započítám i hackery, vychází mi loupeže tisíciletí.“

„Neříkej, že by se nenašlo pár nadšenců, schopných vymyslet systém bez děr a jiných vad současných systémů!“ přesvědčoval Alexijev Oldu.

„Možná by se našli,“ přikývl Olda. „Ale ať se na to dívám jak chci, naše parta na něco tak příšerně složitého nestačí. Co s tím? Na to by bylo potřeba tisíce odborníků a to nepočítám další, kdo je tam bude muset živit, i kdyby šlo o sběr ovoce. Já a Máňa musíme nejprve vystudovat a pokud se k nám dají i další z naší třídy, platí to i pro ně.“

„Nebudeme to samozřejmě dělat jen my,“ podotkl Alexijev. „Zůstaneme u léčení, to bude také potřebné. Kromě toho budeme shánět další nadšence. Klinikou jich projde dost, jen si vybrat ty pravé. Možná začneme s jedinou obytnou buňkou, ale nakonec to postavíme. Neboj se, i vy v tom budete mít úlohu. Když na to přijde, potřebujete dostudovat pro uznávaný diplom, ale tam budou místo diplomů rozhodovat schopnosti, takže byste vlastně ani studovat nemuseli... ačkoliv budete mimo mechanických znalostí potřebovat i praxi a ta se nedá nabiflovat, našprtat, ani přenést paměťovou pihou. Jen si klidně studujte dál, jistě vám to prospěje!“

„Ano, ale ať počítám, jak počítám, letos to nestihneme a jakmile se dostávám přes dalších deset let, začíná mě z toho obcházet hrůza,“ lamentoval Olda.

„To bude tím, že deset let znamená pro tebe a Manču málem celý život,“ usmál se Alexijev. „Máte ale velikou výhodu, celý život před sebou. My starší naopak začínáme počítat, kolik života nám ještě zbývá a to jsou horší počty, věř mi!“

„Heleď, Ivo,“ zamyslel se Olda, „nezdá se ti, že máš poslední dobou nadbytek toho... jak bych to jen řekl... ale co, ty to pochopíš... mladického zápalu pro věc?“

„To jsi vystihl!“ usmál se Alexijev. „Já se teď opravdu cítím mladší, Irena jistě taky. Co jsme se přestěhovali, jsme oba v úplné pohodě!“

„A chceš vědět, proč?“ usmál se Olda. „Náhodou to vím. On to není pouhý pocit. Může za to idarchon. Každé poslání životní síly jde totiž přes vás a začalo se to zpětně projevovat i na vás samotných. Na pacientech jste to ještě neviděli, odcházejí odsud příliš brzy, na nich je vidět jen vyléčení. Když jsme s Bísíájou o prázdninách obcházeli na vsi stařečky a stařenky, už tam se neprojevovalo jen léčení, i když taky. Stařenky tam začaly mládnout. Ne aby se z nich staly děti, ale přece... narostly jim zuby, narovnaly se, přestaly chodit o holi, jedna osmdesátiletá začala dokonce jezdit na kole... Mladický zápal může být pravdivý do té míry, že opravdu mládnete. A když idarchon dáme všem, bude lidem prodlužovat život. Nemusí ani léčit. Jakékoliv jeho používání omlazuje, ať už létání, řízení ohně, vlastně cokoliv... Na to budeme muset taky včas pamatovat.“

„A vidíš, to mě ani nenapadlo,“ zvážněl Alexijev. „Co s tím? Aby byl nakonec vysněný ráj plný křepkých důchodců?“

„Ono to nebude prodlužovat stáří,“ namítal Olda. „Prodlouží to především aktivní část života. Možná i dětství, s tím se budeme muset smířit. Důchod se ale nesmí vázat na číselný věk, spíš na kondici. Bude to tam úplně jiné než tady.“

„Máš pravdu,“ zvážněl úplně Alexijev. „Měli bychom začít usilovně přemýšlet už teď, nebo nás to zaskočí, až to budeme nejméně potřebovat.“

„A měli bychom do toho zasvětit rodiče,“ řekla Marie. „Aby se tam dostali co nejdřív a ne až jako důchodci! Dokud jsou takoví, jací jsou!“

„Výborně, děvenko!“ pochválil ji Alexijev, až Máňa zčervenala. „Když o tom takhle uvažujeme, začíná mi docházet, že bychom měli opravdu začít co nejdřív. A že to bude důležitější než zdejší klinika. Beztak nás tady neuznávají.“

„Dobře, co dál?“ zeptal se Olda. „Idarchon, telepatii a tacuky můžete začít dávat i vy dva. Když jsem to zvládl doma v pokoji, zvládnete to taky. Přidám vám k tomu slýrib k cestování do okolních vesmírů a ukážu vám naši cestu do Ráje. Bránu bych ale nedával kdekomu. Asi budeme muset vymyslet nějaká pravidla, aby ji měli jen opravdu spolehliví lidé, co toho nezneužijí. A co ještě? Uvidíme.“

„Dohodli jsme se,“ podtrhl to rukou ve vzduchu Alexijev. „Budeme pokračovat jako dosud, ale už bez křečovitého a nejspíš zbytečného snažení o uznání. Necháme si to pro Ráj. Více se zaměříme na vyhledávání vhodných nadšenců pro naši kolonii.“

„Přenesu si tam i zahrádku ze Zahrádky,“ zamyslel se Olda. „Zahrádka je hezký svět, snese srovnání s Rájem, ale musíme si ji nechat na později. Třeba se bude lidem hodit za dvě stě až tři sta let.“

„Opravdu si představuješ, že se toho dočkáme?“ usmál se Alexijev.

„Vyloučeno to není,“ řekl vážně Olda. „Ale to nerozhoduje. Můžeme snad už teď uvažovat trochu do budoucna.“

„Uvažuj,“ schválil mu to Alexijev.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: