Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Nemilé překvapení

Vraceli se domů až večer. Čert si z Ráje přinesl jitrnici. Podařilo se mu ji zatajit, ačkoliv by mu ji určitě nikdo nebral. Spíš se Olda podivoval, že ji Čert neslupl hned u Alexijeva.

„Kdo říká, že jsem žádnou neslupl?“ opáčil Čert. „Jedna se dá lépe nést. Dvě zase nešly najednou sníst. Vyřešil jsem to nejlépe jak to šlo, sežral jsem jen jednu.“

„Proto jsi byl pod stolem tak hodný a nemíchal ses do diskuse!“ smála se Máňa.

„Jakápak diskuse?“ nesouhlasil Čert. „Mě zajímalo jen jedno, aby tam směli psi. A to jsme přece rozhodli hned na začátku!“

„Jen jsme zapomněli stanovit podmínky, za kterých tam můžete být,“ řekl Olda.

„Nezapomněli!“ nesouhlasil Čert. „Nelovit zvířata! To my psi snadno dodržíme. Mě by to ani nebavilo, když neutíkají! Jitrnice tam rostou na stromech, co víc si může pes ještě přát?“

„Nelovit zvířata nepostačí,“ trval na svém Olda. „Nebudete se smět tak strašně množit. Jinak by si tam psi za pár let šlapali po hlavách! Jako se v Austrálii přemnožili králíci a pak hromadně hynuli hlady, když sežrali všechnu trávu.“

„A co vy, lidé?“ urazil se Čert. „Vy se tam množit nebudete?“

„Jistě ano, ale budeme to muset stejně jako u psů rozumně omezit, jinak by tam bylo brzy narváno. Ráj je to právě tím, že tam nejsou ty betonové džungle.“

„Uznávám,“ mávl prackou Čert. „Pravidla musí být. Ale necháme si je na jindy!“

„Trochu se bojím domů,“ pomyslela si náhle Máňa. „Bude to asi na naše šok.“

„Já se toho nebojím,“ řekl Olda. „Naši to jistě pochopí.“

Rozloučili se nad panelákem, kde bydlela Máňa. Bylo už šero, nikdo si jich nevšímal. Olda s Čertem pak zamířili rovnou domů.


Před večeří Olda mamince nenápadně rozmnožil nákup.

Strašidelné efekty předvedené na policii s tvořením hmoty nesouvisely. Olda je dělal úmyslně, aby si nikdo nevšiml používání hiblagu, podobného nevinné ozdobě hodinek. Xeri se na efekty hodilo. Na Dinosaurii jeho modrý oheň zastrašoval dravce a na Zemi likvidoval zapnuté elektrospotřebiče. Do hiblagu si Olda předběžně uložil valounek zlata z Dinosaurie, stačilo mu pak málo.

Ani z obrovských toků energie, potřebných k vytváření hmoty, si hlavu nedělal. Ta energie se v běžném světě neprojevovala, byla nepostižitelná jako neutrina. Krátce po použití hiblagu bylo nejbližší okolí energeticky prázdné, ale rychle se to srovnalo.

„Dobře, že jsi tady,“ zpozorovala ho maminka. „Udělej víc klobás, dnes asi přijde Jirka s Monikou.“

„Ano, mami,“ odvětil Olda a vrátil se poslušně k ledničce splnit její požadavek.

„Klobásky,“ rozplýval se radostí Čert. „Ty já zbožňuji!“

„Teď jsi u Alexijeva sežral jitrnici, druhou sis donesl domů a ještě bys chtěl po nás klobásku?“ hudroval na to Olda s jemně sehranou výčitkou.

„Dobrým jídlem se nepohrdá,“ řekl vážně Čert. „Tu jitrnici mám schovanou na horší časy pod tvou postelí, doufám, že mi ji nevyhodíš. Říkal jsi přece, že rostlinné maso vydrží déle než skutečné.“

Olda jen pokrčil rameny. Ale co, Čert není tlustý, pomyslel si čistě pro sebe, aby mu moc nelichotil. Samozřejmě udělal klobásek dost pro návštěvu i pro psa, proč mu neudělat radost?

Maminka se dala do přípravy večeře a Olda odešel do svého pokojíčku. Čert se kolem jeho nohou rychle prosmýkl dovnitř a obsadil svůj kobereček. Stočil se na něm do klubíčka a zívl na znamení, že už nemíní vstávat.

Olda si v rychlosti probral další díl učiva. Nebylo to těžké, mechanické vědomosti mu díky Bísíáje skákaly do hlavy samy, maturity se neobával. Dva nové implantáty pro spolužáky mu už začínaly růst, zatím vypadaly jako boule pod levou klíční kostí. Bude to další posila do kliniky, pomyslel si, nakonec se přitom o Ráji dozvědí také.

Přemýšlel ještě chvíli o novém světě. Co by na řekla tetička, napadlo ho, pozvat ji do skutečného Ráje? Ačkoliv, je to opravdu Ráj? Co když je to jinak? Stopy po lidech tam mohou být nedávné a ti lidé nemusí mít s lidmi Země nic společného. Co když tam žily inteligentní chobotnice, jako v sousedním světě?

Není přece možné, uvažoval, aby se po lidech zachoval jen jeden jediný pomník. Určitě jsme tam spoustu zajímavostí přehlédli. Budeme se tam muset ještě rozhlédnout, umiňoval si, jistě tam něco zajímavého najdeme.

Kdyby tak věděl, co všechno je na tom světě čeká!

Z učení ho vyrušil hluk na chodbě. Podle toho poznal, že návštěva právě dorazila a maminka se s ní vítá. Také Čert zpozorněl, ačkoliv ještě před chvílí dával okázalým zíváním najevo ospalost.

„Přišel Jirka se svou samičkou,“ broukl telepaticky na Oldu.

„Nedokážeš si zapamatovat, že se jmenuje Monika?“ pokáral ho telepaticky Olda.

„No dobře, jak myslíš,“ řekl Čert a provokativně ospale zívl. „Přišla Monika se svým samečkem. A zavolej mě až k večeři!“

Olda se podíval na Čerta a rozesmál se. No ovšem, psí humor! Humor má být ale příznakem inteligence, takže Čert měl na to nárok. Díky jeho chlupaté tlamičce bylo obtížné rozeznat, jestli se přitom usmívá nebo ne, ale humor podávaný s vážnou tváří bývá tím větší švanda.

„Vstávej z toho pelechu, jdeme je přivítat!“ řekl Olda.

„Je to nutné?“ opáčil Čert, ale sám dodal: „Já vím... psí vítací povinnost...“

Zvedl se z koberečku pomalu, líně a neochotně, ale když se ve dveřích prosmýkl kolem Oldových nohou, vrtěl už radostně ocáskem.

„Buďte nám vítáni, hňaf!“ pozdravil návštěvu napůl telepaticky a napůl klasicky štěknutím.

Jirka ho za to podrbal za ušima a také Monika se k němu hned hrnula s nádhernou kostí z kuřecího stehna. Čert neodolal a vzal si ji, věrný své zásadě nepohrdání jídlem.

„Díky,“ odvětil telepaticky.

To by měli ocenit, pomyslel si Olda pro sebe, který jiný pes za kost poděkuje?

Jirka s Monikou to ocenili. Podrbali Čerta za ušima a až pak se přivítali s Oldou.

Pak všichni odešli do kuchyně, odkud už se linula libá vůně, což nejlépe ocenil opět Čert. Kost od Moniky mezitím stihl uklidit, nejspíš zase pod Oldovu pohovku. Už si zvykli, že odtud při uklízení občas vymetou nějakou tu lopatku kostí.

K vítání se tam krátce připojil i táta, takže rodina byla pohromadě. Při večeři Jirka všem kromě Moniky navrhl, aby se všichni co nejdřív setkali s Moničinými rodiči. Není prý dobré, aby se rodiny poprvé sešly až na svatbě, pokud nemá být pro zúčastněné strany kromě hlavních aktérů naprostým překvapením.

To bylo ovšem tak důležité téma, že na Oldovy vize nezbyl čas ani nálada. Olda ani Čert se proto do diskuse nepletli. Čert vylízal dočista misku a nenápadně se odplížil zaujmout místo na svém oblíbeném koberečku, Olda chvíli přihlížel, ale když viděl, že o jeho osobu není žádný zájem, potichu následoval Čerta. Otázku Ráje nevyřešili a Olda ji tedy nechal na jindy.

Netušil, že to asi byla chyba.


Dalšího dne se Olda s Máňou a pochopitelně s Čertem hned po škole vypravili do Ráje najít nějaké další stopy.

„Kdyby tu skutečně kdysi žili lidé z naší Země, bylo by záslužné objevit cokoliv,“ tvrdil Olda. „Všechno co tu najdeme nám může pomoci pochopit, co se stalo.“

Máňa nic nenamítala. Přiznala ale, že doma nikomu nic neřekla.

„Táta mi vynadal, že se málo věnuju sestrám,“ omlouvala se. „Nejspíš má pravdu, ale když se mi ty holky zdají ještě moc mrňavé! Spíš mě napadlo přemluvit rodiče, aby se k nám dali, ale na to jsem si ještě netroufla. Co myslíš, Oldo?“

„Nevím,“ pokrčil rameny.

Trochu ho zamrzelo, že na ten nápad nepřišel sám. Máma s tátou přece pro něho měli vždycky pochopení. Věděli o Bísíáje a možná by jim nepřišlo zatěžko změnit od základů své zvyky a přidat se k Oldově a Alexijevově partě.

Ano, ale... smí jim rozházet celý jejich život? Tím si Olda vůbec nebyl jistý.

Konečně zakroužili nad sněhobílou pyramidou. Tentokrát nezamířili rovnou dolů, socha zlatého telete je nelákala. Možná to byl kdysi důležitý symbol, kterému se zdejší lidé klaněli a kdožví, třeba mu přinášeli i oběti včetně lidských, ale dětem z dnešní doby nic neříkal a klanět se mu rozhodně nemínili. Snad za jiných okolností - kdyby si třeba na zdejší pradávné lidi hráli. Teď ale nebyl čas na hraní. Ráj zatím moc neprozkoumali. Slušelo by porozhlédnout se tu trochu víc, než sem začnou lákat lidi. Co kdyby tu na ně čekalo nějaké neznámé, ale tím nepříjemnější překvapení?

Další zajímavé místo objevila opět Máňa.

Nebyla to pyramida, ale jiný druh stavby. Objevili ji, když se důkladněji rozhlíželi s úmyslem najít aspoň nějakou stopu po zdejších obyvatelích. Svah na břehu velikého jezera, rozprostírajícího se jihozápadně od sněhobílé pyramidy, tvořily obří pískovcové schody. Byly tak nenápadné, že si jich při své první návštěvě nevšimli, ale na přírodní útvar příliš pravidelné. Vinuly se podél celého jezera na několik desítek kilometrů, každý měl výšku tři metry a hloubku od tří do pěti metrů.

„Co to může být?“ zajímala se Marie.

„Půjdeme se tam podívat,“ rozhodl Olda.

Za chvíli už viseli ve vzduchu dvacet metrů nad nejvyššími stupni toho podivného schodiště.

„Jako schody pro obry,“ pomyslela si opatrně Marie telepaticky. „Připadají mi jako nějaký amfiteátr, ale i ten by byl pro obry.“

„To nebudou schody,“ namítl stejně tak nesměle Olda. „Nevedou odnikud nikam. Každý má výšku tři metry, být tam okna, myslel bych si, že je to obytný dům. Ani jako amfiteátr je neberu, místo jeviště je jezero.“

Schody byly okrově žluté, zřejmě z pískovce. Olda měl pravdu, chyběla jen okna, aby se to podobalo stupňovitému obytnému domu, jaké se staví na svazích.

„Jako dům je to ale příliš rozsáhlé,“ mínila Máňa. „Takový palác nikde na Zemi nenajdeš, na délku má pěkných pár kilometrů! A navíc k němu nevede žádná cesta.“

„To nic neznamená,“ namítl Olda. „Kdyby lítali jako my, žádnou cestu by také nepotřebovali. Spíš je mi divné, že tam nejsou okna ani vchody. Hele, nepřistaneme na jednom tom schodu?“

Máňa nic nenamítala, ale držela se pro jistotu, stejně jako Čert, co nejblíž k němu. Společně tedy přistáli, ale sotva dosedli, otevřely se proti nim se slabým syčením dveře. Otevíraly se nezvykle zdola nahoru a navíc se nehýbaly, vypadalo to, jako kdyby se kus pískovcové stěny odzdola vypařoval. Otevíraly se ale rychle a v necelé půlvteřině byl před naší opatrnou trojicí otevřený vchod do nepříliš veliké místnosti se stejně žlutými pískovcovými stěnami, jako byly ty vnější.

„Zajímavé,“ hlesla Marie telepaticky. „Reaguje to na nás i po těch tisíciletích...“

„Zajímavější je, že tam vůbec nic není,“ podotkl stejně tak opatrně Olda.

„Nenechali nám tu ani kost,“ přidal se praktický Čert.

Do otevřeného vchodu vstoupili opatrně. Jakmile byli uvnitř, slabě to zasyčelo a dveře se za nimi zavřely. Pochopili to ale jen podle stejného zvuku, dveře byly zevnitř i nadále průhlednější než sklo. Kromě dveří byla průhledná celá stěna, také strop jakoby zmizel, takže měli před sebou nádherný výhled na celé jezero a nad hlavami modrou oblohu, po níž pomalu, rozvážně pluly mraky. Ostatní stěny si ponechaly svůj původní pískovcový vzhled.

„Aha! Proto žádná okna!“ napadlo Máňu.

„Tím je to jasné,“ řekl spokojeně telepaticky Olda. „Je to obytný komplex se vším všudy. Nad námi bude něco jako obrazovka, kde se zobrazuje obloha, aby to vypadalo, že jsme nahoře, ačkoliv jsme nejméně tři metry pod zemí a nad námi je jiný takový byt. Není to špatně vymyšlené. Každý má výhled na jezero, zvenku je přitom neprůhledná skála, chránící soukromí těch uvnitř.“

„Jen by mě zajímalo, jak zvenčí poznali, který byt je čí,“ podotkla Máňa. „Najít správný vchod se mi zdá tak trochu nemožné, nejsou nijak označené.“

„Nemožné to určitě nebylo,“ vrtěl hlavou Olda. „Mohly být zvenčí označené, ale za pár tisíciletí všechno spláchly deště.“

„Výhled je tu pěkný,“ podotkl Čert. „Jako útulek před deštěm by to ušlo, doufám, že z toho stropu neprší. Ale není tu židle, stůl, ani postel, jen holé stěny. Co tady budete dělat? Ani pes se tu nemá na co natáhnout. Uvítal bych aspoň malý huňatý kobereček, jako mám doma!“

„Nevím,“ pokrčil Olda rameny. „Ale řekl bych, že nám tahle stavba usnadní první kroky. Můžeme se sem nastěhovat. Pokud jde o nábytek, dovezeme si něco ze Země.“

„Nebyla bych tak hrrr,“ namítala Máňa. „Není tu voda ani elektřina. Nebo o nich nevíme, což vyjde nastejno. Chtělo by to důkladnější průzkum, ale nezdá se mi, že by na to stačili dva lidé a pes. Měli bychom sem dostat nějakého archeologa.“

„Co tu bude zkoumat?“ řekl Olda a ukázal rukou na úplně prázdnou místnost.

Při tom pohybu to ale zasyčelo a naproti dveřím, kterými vstoupili, se stejně divně otevřely další dveře. Jako by je vyzývaly: jen pojďte dál...

Byla tam další místnost, ale stejně prázdná...

„Nějak se mi to nelíbí,“ zavrčel Čert. „Nepřipadá vám to taky jako past?“

„I kdyby byla,“ pokrčil rameny Olda. „Dokud na nás něco otevřeně nezaútočí, nic se neděje. Zabloudit nemůžeme. I kdybychom se v nějakém bludišti ztratili, otevřeme si bránu na Zem a jsme z toho okamžitě venku.“

A vykročil do nově otevřených dveří. Čert ho s trochou váhání následoval a Máňa se k nim raději připojila, aby nezůstala sama.

Druhá místnost byla také prázdná, ale jakmile do ní vstoupili, celá se rozsvítila. Světlo tu bylo jako venku, strop opět jakoby zmizel a nad nimi zdánlivě pluly mraky. V místnosti ale opět nic nebylo. Když se zavřely dveře, všechny stěny byly pískovcově okrové. Jako kdyby stáli v prázdné, shora otevřené jámě či krabici.

„Tohle snad nemohli myslet vážně,“ durdil se Olda. „Samé prázdné místnosti, to už měla k hotelovému pokoji blíž i cela Edmonda Dantése v pevnosti If!“

„Třeba si všechno odvezli, když odcházeli,“ napadlo Máňu. „Nemuseli je vyhnat s holýma rukama. Proč by museli mít evropský nábytek? Vzpomeň si na Araby nebo na Japonce, jejich příbytky jsou dodnes vrcholem prostoty.“

„Možná,“ pokrčil rameny Olda. „Na přespání by stačil spacák a nějaká podložka, případně kobereček, po kterém se stýská Čertovi. Ale co tady u všech všudy dělali?“

Nerozhodli to a Olda proto mávl rukou proti další stěně. Správně očekával, že se tam otevřou další dveře, ale tentokrát to byla jakási chodba napříč orientaci dosavadních místností. Když tam vstoupili, opět se tam rozsvítilo, ale tentokrát ze stropu nevznikla obloha, jen čistě bílá plocha.

„Co teď?“ rozhlédla se bezradně Máňa, když se dveře za nimi zavřely.

„Budeme chvíli uvažovat,“ řekl Olda. „Tady uvnitř neprší. Takže předpoklad, že označení jednotlivých bytů smyl déšť, neplatí. Znamená to, že je označené neměli.“

„Pak je mi ale opravdu divné, jak se tu vlastně vyznali,“ uvažovala nahlas Máňa. „Třeba to označené měli, jen to nevidíme. Je to zhasnuté a neumíme to rozsvítit.“

„Neviditelné písmo?“ ušklíbl se Olda.

Pak ho ale něco napadlo - a naráz Máně i Čertovi zmizel.

„Máňo, to je ono!“ vykřikl telepaticky. „Máš pravdu, je to označené hieroglyfy, jen je normálně nevidíme!“

Pak se zase objevil a ukazoval Máně na stěnu.

„Tady je asi nějaký vchod, označený obrázky hada a nějakého ptáka! Kousek dál jsou jiné takové obrázky. Je to lepší než čísla.“

„K čemu tam ale jsou, když je nevidíme?“ nechápala Máňa.

„Udělej se neviditelná!“ poradil jí Olda. „Uvidíš v infračerveném světle a obrázky se ti krásně rozsvítí před očima!“

Máňa se zkusila udělat neviditelná - a opravdu. Zdálo se jí, že chodba potemněla, zato na stěně vyvstaly různé značky. Nevypadalo to jako písmo, spíš to byly obrázkové piktogramy, připomínaly trochu hieroglyfy. Viděla stylizovaná zvířata a postavy, trochu stranou bylo i slunce a měsíc. Neviditelnost ale vyčerpávala a proto Máňa za chvilku opět přešla do normální viditelnosti.

„To ti tedy vyšlo,“ obrátila se k Oldovi s úsměvem.

„To mi tedy nevyšlo,“ odvětil zamračeně telepaticky Olda, kterému mezitím došlo několik souvislostí. „Má to jeden háček, spíš pořádný hák.“

„Jaký?“ chtěla vědět Máňa.

„Je přece úplná pitomost označovat něco barvou, neviditelnou v běžném světle,“ začal jí vysvětlovat. „Leda by zdejší lidé viděli infračerveně. Pak by to pro ně význam mělo, asi jako když my si něco označíme červenou barvou.“

„No a? Proč ne?“ opáčila Máňa.

„Protože by to nebyli lidé!“ vybuchl Olda. „Chápeš? Kdyby měli jiné oči, nebyli by to naši pra-prapředkové, ale něco jiného, rozhodně ne lidského!“

„Mohli mít přece nějaký přístroj pro infračervené vidění,“ pokrčila rameny Máňa. „Říkal jsi, že tě takovým viděli, i když jsi byl neviditelný.“

„To by snad mohli,“ ustoupil trochu Olda. „Ale nezdá se mi to logické. Brát si na kdejakou značku speciální dalekohled? Ba ne, to je přitažené za vlasy. Nehledě na to, že u nich očekáváš podstatně vyšší technickou úroveň, než mohli mít naši prapředkové.“

„Tu přece mít mohli,“ odvětila klidně. „Vyhnání z ráje by způsobilo velký pokles jejich úrovně, a nejen technické. Není snadné udržet v chodu civilizaci holýma rukama. Představ si, že lidé ztroskotají na opuštěném ostrově, i když vhodném k životu. Když se nedovolají pomoci, spotřebují veškerý svůj důvtip na výrobu motyky a za dvě generace už nikdo nebude znát nic.“

„Vypadá to sice logicky, ale můžeš být i úplně vedle, stejně jako já,“ opáčil Olda. „Potřebujeme o tom vědět mnohem víc, než víme. Nejlíp uděláme, když se tu pořádně rozhlédneme. Třeba najdeme něco, co nás trkne.“

A vykročil chodbou nalevo. Máně a Čertovi nezbylo než následovat ho. Nebyla tu tma, světlo se před nimi samo rozsvěcovalo a za nimi zhasínalo. Brzy došli na rozcestí, kde odbočovala kolmá chodba do nitra kopce. Olda tam samozřejmě zamířil.

„Tady na povrchu budou nejspíš nějaké byty,“ uvažoval. „Zajímavější to může být až trochu dál od povrchu.“

Šli za ním, ale Čert neustále starostlivě větřil a Máňa se ohlížela, aby na ně něco nevyrazilo zezadu.

Další křižovatka byla opět větší, kruhového půdorysu a vedly sem chodby z osmi různých směrů. Olda se na okamžik zneviditelnil, aby si prohlédl infračervené značky.

„Značky jsou tu u každé chodby,“ řekl spokojeně. „Jenže mi nic neříkají. Nevadí, půjdeme dál, snad tam něco najdeme.“

Pokračovali směrem dovnitř svahu, ale nic zajímavého tu nebylo. Chodby tu byly stejné, ať odbočovaly nalevo či napravo, nebo se křížily. Občas přicházeli na kruhové křižovatky, do kterých vedlo chodeb víc, ale Olda se pořád držel směru od jezera.

„Hele, nejsme už moc hluboko?“ strachovala se Máňa.

„Smrdí tu něco podezřelého,“ zavrčel Čert. „Jen nevím co!“

„Tohle není obytný dům,“ zastavil se nadšeně Olda. „To je celé podzemní město! Snad se aspoň na něco podíváme, ne?“

Na okamžik se zneviditelnil, aby si mohl přečíst infračervené značky. Pak se opět objevil, přešel ke stěně a začal šermovat rukama, aby se mu otevřely dveře.

Tentokrát se mu ale neotevřely.

Chvíli před nimi šermoval rukama, pak si telepaticky povzdychl:

„Otevřete se přece!“

A stalo se, jak doufal. Tyhle dveře se neotevíraly samočinně na pouhé přiblížení, ale na telepatický příkaz. Zasyčelo to a stěna začala odzdola nahoru mizet, za okamžik byl před nimi veliký otvor. Ale Olda tam nevstoupil. Namísto toho rychle ucouvl, až málem porazil Máňu, která okamžitě začala vřískat hrůzou.

Za dveřmi byl totiž veliký sál.

Sál, plný - vysušených mrtvol.


Chvíli ječeli oba, Máňa i Olda, Čert táhle vyl. Dveře chvilku vydržely otevřené, ale když nikdo nevcházel, opět se zavřely, jen to trochu zasyčelo.

To Oldu přece jen vzpamatovalo.

„Fuj, to bylo leknutí!“ pomyslel si hodně silně telepaticky.

Čert rázem umlkl. Máňa se ještě nadechla, ale pak se zarazila a také přestala.

„Oldo, viděl’s to co já?“ vzlykla a odvrátila se s obličejem zakrytým rukama.

„Podle tvého kvílení si myslím, že jo,“ řekl normálně, ale od nenadálého prožitku se mu hlas ještě trochu chvěl.

„Ty jsi taky řval,“ urazila se Máňa a rovněž přešla do běžné mluvy.

„Bylo proč,“ ujistil ji opět telepaticky, aby mu rozuměl i Čert. „Ječeli jsme oba, není divu. Mě s Čertem takové překvapení potkalo už podruhé, ale tohle bylo horší.“

„Vy už jste někde našli mrtvoly?“ vyjekla Máňa.

„Jo,“ přikývl Olda. „Ležely ale hezky spořádaně v otevřeném hromadném hrobě. Tyhle vypadaly hrozivěji, skoro jako kdyby na nás chtěly vyskočit.“

„Fuj!“ ulevila si Máňa. „Tady už nebudu ani vteřinu! Pojďme domů! Určitě se mi o nich bude dnes v noci zdát.“

„Taky se mi to nechce dál zkoumat,“ zamračil se Olda. „Ale komu to necháme na starost? Alexijevovi? Budeme se tam muset ještě rozhlédnout. Nechápu, proč ty dveře, nebo co to bylo, reagují na naši telepatii.“

„Vážně chceš jít k těm mumiím?“ zděsila se Máňa.

„Jen tam trochu nakouknu,“ sliboval jí Olda. „Mrtvoly mě nepokoušou, když si je opatrně z dálky prohlédnu. Může to být děsně důležité! Teď mě vážně mrzí, že s sebou nemám foťák. Já to pak namaluju, ale ty mi musíš dosvědčit, že to tady opravdu takové bylo. A příště si sem musíme vzít fotoaparát, vem kde vem.“

„Jak chceš, ale já k těm mrtvolám blíž nejdu!“ strachovala se Máňa.

„Nemusíš. Počkej tady a kdyby něco, křič!“ navrhl Olda. „Nikdo se ti za to nevysměje, včasné varování může být důležité.“

Pak opět zašermoval rukama proti dveřím a když se mu neotevřely, opatrně k nim přistoupil a poručil jim to telepaticky.

Zasyčelo to a dveře se otevřely.

Olda se tam naklonil, aby obhlédl celý sál. V sále se rozsvítilo a všechny mumie byly rázem jako venku na slunci, ale to už se Olda zase stáhl do chodby.

„A jde se domů!“ řekl k Mánině velké úlevě.

„Tam jich ale bylo...“ pomyslela si, ale vnímali to všichni. „Snad tisíc!“

„Nevím, kolik jich tam bylo, ale moc,“ souhlasil Olda. „Raději se vrátíme, těm už beztak nepomůžeme.“

Vydali se nazpět stejnou cestou, co sem přišli. A rozhodně se neloudali. Poháněla je hrůza, zanechaná za nimi. Potlačili ji jen částečně a stačilo by málo...

„Už jsi někdy dělala oheň pomocí xeri?“ začal Olda aniž by zpomalil.

Máňa jen zavrtěla hlavou.

„Nejpozději před bránou musíme všichni udělat xeri oheň a spálit tak případné baktérie,“ zdůvodňoval to. „Mohly by být na Zemi nebezpečné.“

„Štěkl bych, že je to zbytečné,“ podotkl Čert. „Přítel tvrdil, že tu nebezpečné viry ani bakterie nejsou. Raději bych si vzal na cestu domů pár jitrnic. Ty nám přece minule nic neudělaly.“

Zřejmě mu jako prvnímu otrnulo, když dokázal opět myslet na jitrnice.

„Neudělaly,“ povzdychl si Olda. „Možná tu opravdu žádné nebezpečné bakterie nejsou. Ale to ti povím, že nám to Přítel andělů pěkně zavařil! Jestli to tady dobře zná, musel vědět i o těch mumiích. A nechal nás takhle se vyděsit!“

„Ty, Oldo,“ začala Máňa a podívala se na Oldu jako na záchranu. „Jak to vlastně bylo s tím vyhnáním lidí z Ráje? Odešli na Zem, nebo tady zůstali? A neměly náhodou ty mumie tři oči? Mně se to tak zdálo!“

„Nezdálo se ti to,“ netajil Olda zklamání. „Měly tři oči. Ani podle zubů to nebyli lidé, měli je moc špičaté. Takže jsme nenašli naše předky, ani pravý pozemský Ráj.“

„Třeba jim časem třetí oko zakrnělo,“ nadhodila Máňa těšitelsky. „Kdoví, jak je to dlouho! Vzpomínám si, i na Zemi žije pár tříokých živočichů. Že by byli příbuzní se zdejšími? Co všechno se za tu dobu mohlo vyvinout a naopak!“

„Neberu!“ štěkl Čert. „Všechna zdejší zvířata jsou normálně dvojoká.“

„Vlastně... máš pravdu,“ povzdychl si Olda. „Nezakrnělo. Měli i jiný tvar lebky. Genetické testy to ukáží jasněji, ale nepochybuji o tom.“

„Čerte, co ti vlastně řekl Přítel?“ obrátila se Máňa na psa. „Měl tady být skutečný Ráj? Nebo to říkal jinak?“

„Přítel tomu říkal ráj,“ odvětil Čert. „Když si na to teď vzpomínám, řekl doslova: Tenhle svět je hotový ráj.“

„Aha, takže se to dá chápat i jako přirovnání,“ shrnula to Máňa. „A my jsme to vzali doslova.“

„Škoda,“ řekl zklamaně Olda. „Je to tedy jiný svět, ne ten originální biblický Eden. Budeme se tu muset pořádně rozhlédnout. Nedá se vyloučit, že tu najdeme zdejší bytosti ještě živé. Pak by ten svět pro nás nebyl a pokorně se vrátíme na Zahrádku. Tedy, až po důkladném průzkumu, aby se to neopakovalo i tam. Navrhoval jsem kolonizaci, ale pod podmínkou, že je tu pusto. Což teď není vůbec jisté.“

„Ty jsi proti kolonizování světa, kde už jsou jiní obyvatelé?“ zeptala se ho Máňa. „Pokud vím, chobotnice v sousedním světě ti nevadily!“

„Nejsem proti spolupráci různých civilizací,“ řekl Olda. „Ale viděla jsi sama, jak to dopadlo, když chobotnice poskytly kus svého světa jako útočiště hitlerovcům. Válčí s nimi dodneška. Mám obavy, že kontakty civilizací musí být opatrnější. Zejména když jsou jednou ze stran lidé.“

„Už abychom byli doma!“ povzdychla si Máňa. „Skoro mám chuť navrhnout vám otevřít si bránu na Zem už tady, na Zemi bychom se objevili u Chrudimi. Ale když si vzpomenu na dnešní mráz, přejde mě na to chuť. Tady jsou naštěstí tropy, tady se to v teplíčku jinak lítá!“

Při těchto slovech došli do první chodby, táhnoucí se podél podzemního města a většiny povrchových bytů, jak těm místnostem říkali. Když se lépe rozhlédli, objevili odbočku k povrchu. Chodba tam končila, ale na důrazný telepatický příkaz se před nimi otevřely další veliké dveře - a byli venku.

Všichni tři si ulehčeně vydýchli, když se vrata za nimi zavřela a měli nad sebou skutečnou oblohu, ne jen její obraz..

Olda na chvíli zprůhledněl, ale hned se zase objevil.

„Myslel jsem si to,“ pochvaloval si. „Zvenčí jsou nápisy ve stejném stylu. Hlavní vchody jsou označené kromě piktogramů i orámováním nějakým rostlinným motivem. Smutné je, že oni snad jinou barvu než infračervenou neuznávají.“

Pro jistotu se všichni dezinfikovali, stačilo obalit se ohněm pomocí xeri. Poprvé si to vyzkoušela i Máňa a usmála se, když jí oba nadšeně líčili, jak před psíkem Čertíkem s vrčením ustupoval pětimetrový tyrannosaurus.

„Máš štěstí, že ho nenapadlo hrábnout po tobě prackou!“ řekla Čertovi.

„Ono ho to napadlo!“ opáčil psík hrdě. „Dostal blesk do pařátu, až odskočil deset metrů vysoko!“

„Hele, na to pozor!“ zvážněl Olda. „Ne abys to zkoušela na Zemi! Té obludě to neublížilo, ale člověka by to mohlo zabít! A nechceš snad všude vyrážet pojistky!“

Pak se všichni tři vznesli a podle slunce letěli domů. Stačilo jim vyhledat ostrov, kde měli jako majáček vlaječku na dlouhé tyči. Umístil ji tam Olda, na Zemi byl na tom místě parčík naproti Mánině domovu.

„A takový to byl krásný svět!“ povzdychla si Máňa.

„Možná ještě bude,“ utěšoval ji Olda. „Jestli je pravda, co tvrdil Přítel andělů, měl by být pustý. Ti tříocí zřejmě nebyli vyhnáni, ale vyhynuli, možná i náhle. Hlavně že to nebyli naši předkové.“


Alexijev i jeho paní přijali Oldovu a Máninu zprávu pozorně, ale také zamračeně. Málokdo vidí rád, když se mu něco zhroutí a vidina světa, který by se dal považovat za dávnou kolébku lidstva, patřila k těm, se kterými se člověk loučí nerad.

Olda s Máňou ale přinesli pro své tvrzení pádné argumenty. Olda namaloval část sálu s mrtvolami, jak si je pamatoval. Pak už to muselo být jasné každému. Mrtvoly měly úplně jinou stavbu lebky, tři oči, špičaté zuby... ne, tohle nebyli lidé ze Země.

„Nesedí mi tam ta pyramida s teletem,“ vrtěl hlavou Alexijev. „To jsou přece ryze pozemské symboly! Ačkoliv... chtěl bych se blíž podívat na to tele. Připadalo vám pozemské, ale kdybychom porovnali jeho anatomii... I když sama podobnost ještě nic neznamená, Ogdurové se nám lidem také podobají!“

„Ani na jehlany nemáme patent...“ vzdychl si Olda.

„Zkrátka, připouštíš možnost omylu?“ zeptal se ho s úsměvem Alexijev.

„Omylu?“ opáčil Olda. „Totální blamáže! Ještě že jsme se tam zaletěli podívat, dříve než jsme to rozkecali! Ta blamáž mohla být ještě tisíckrát větší!“

„Úplná blamáž to nebyla,“ těšil ho Alexijev. „Ten svět je zřejmě prázdný, takže je pro nás vhodný. Taky si myslím, že by existence původních obyvatel naši kolonizaci vyloučila. Kdyby jiní místní obyvatelé nesouhlasili s tvou Zahrádkou, musel bys ji také velice rychle vyklidit.“

„Já vím,“ sklopil hlavu Olda. „Ale co budeme dělat, Ivo? Myslíš, že je v našich silách takový svět prozkoumat?“

„V našich silách to nebude,“ pokrčil rameny Alexijev. „No a co? Seženeme si na to pomocníky. Byl by v tom čert, abychom nenašli partu nadšenců. V každém chlapovi je kus kluka, každý někdy v životě toužil objevovat neznámé kraje. Myslíš, že je úplně nový svět nebude lákat?“

„Ale co až ti nadšenci objeví původní obyvatele? Jak jim vysvětlíme, že jsme tím pádem skončili?“ nevěděl si rady Olda.

„Musíme je na tu možnost připravit od počátku,“ řekl Alexijev. „Musíme hrát se všemi čistou hru, nic nezatajovat. Pak ani nepříjemné skutečnosti nevzbudí nenávist.“

„Dobře, ale co s mumiemi?“ nadhodila Máňa. „Smíme rušit klid mrtvých? Jistě to byli rozumní tvorové, měli bychom je aspoň pohřbít, ale je jich nějak moc.“

„Mumie přestanou být náš problém, když objevíme původní obyvatele,“ vzdychl si Alexijev. „Jinak s nimi budeme muset něco udělat, nechat je tam nemůžeme. Ale co s nimi uděláme, vím já? Pohřbít je? To by bylo příliš jednoduché, jistě o ně budou mít zájem vědci. Můžeme je někam uložit, než se o nich definitivně rozhodne.“

„Připadá mi nepatřičné dělat s nimi kdovíjaké pokusy,“ mračila se Máňa.

„Neumožnit výzkumy vědcům by nebylo fér,“ pokrčil rameny Alexijev. „Navíc máme důležitý důvod ke zkoumání. Musíme objasnit, proč ty bytosti zemřely, aby se to nemohlo opakovat. Vypadá to na nějakou katastrofu, kterou nedokázali odvrátit. Možná o ní věděli, tím spíš musíme zjistit, co to bylo.“

„Myslíš, že to mohla zavinit nějaká katastrofa?“ nechtěl tomu věřit Olda.

„Uvažuj!“ pobídl ho Alexijev. „Jak jsi to nakreslil, byli všichni pěkně pohromadě. Ale nikde tam nebyly znát žádné stopy umírání. Nikdo nikomu nepomáhal. Jistě se to dá vysvětlit různě, ale nejlépe tím, že zemřeli všichni naráz. Nezastihlo je to ale nečekaně, kde kdo stál. Jako kdyby věděli, co jim hrozí a chtěli být v poslední chvíli pohromadě.“

„Jak by to bylo možné?“ zamračil se Olda.

„Co já vím?“ pokrčil rameny Alexijev. „Mohl to zavinit výbuch supernovy někde poblíž. Záření přiletí v několika vlnách. Nejprve dorazí nejrychlejší světlo a gama, pak pomalejší, ale nebezpečnější těžké částice, protony počínaje.“

„Měli zalézt někam hluboko, kam záření nepronikne!“ namítal Olda. „Vždyť byli skoro na povrchu, v hloubce by to mohli přečkat!“

„Asi by je to zachránilo, některá zvířata to přežila,“ souhlasil Alexijev. „Mohli ale dojít k závěru, že to nemá cenu. Svět bude zničený, nevhodný k životu, to už bude lepší zemřít rychle.“

„Já bych to tak rychle nevzdával,“ otřásl se Olda.

„Mohlo to být i něco jiného, co zatím nevíme,“ připustil Alexijev. „Třeba nějaká epidemie. U nás lidí se obvykle zdraví starají o nemocné, co ale víme o nich? Vlastně nic. Měli bychom to ale zjistit, i když tím porušíme klid těch mrtvých. Jde nám přece o to, aby totéž nepotkalo živé.“

„Dobře, ale mělo by se to udělat aspoň pietně,“ ustoupila Máňa.

„To snad nikdo nepopírá,“ opáčil Alexijev. „S lidskými mrtvými se při vědeckém výzkumu zachází šetrněji než s nepřáteli ve válce. Kdybychom se mohli zeptat Přítele andělů, co o tom ví! Nemohl bys ho, Čerte, zavolat?“

„Jde o život?“ opáčil pes. „Nejde. V tom případě volat nesmím.“

„Tak nevím, jestli to byla rozumná podmínka,“ zamračila se Máňa.

„Neposuzuj to tak přízemně,“ vrtěla hlavou Irena Alexijevová. „Podle Bible byli lidé z ráje vyhnáni pro jediné jablko. Taky by se dalo říci: prkotina. Vidím to ale jinak, šlo tam o to, zda dodrží dohodu. A Čert dělá dobře, když tu podmínku respektuje.“

„Správně!“ přidal hrdě Čert. „Poslušnost je u psa důležitá. A nejen u psa.“

„Ale to se týká i utíkání za fenkami, nemyslíš?“ souhlasil rychle Olda. „Kdyby ti ve všem velela poslušnost, necoural by ses skoro pořád po městě.“

„Částečně máš pravdu,“ připustil blahovolně Čert. „Pes nemá opouštět pána. Teď mi ale řekni, co má pes dělat, když pán sedí celý den ve škole, kam pes nesmí? Nemá pes nárok na volno, když je pán ve škole? To má pes celé hodiny trčet doma zamčený? Tak to přece dohodnuté nemáme!“

„U domácích psů se předpokládá, že bude doma, ne?“ usmála se Máňa.

„Předpokládá,“ přikývl vážně Čert. „Což už tak doslova neplatí pro psa, který umí projít do jiného světa a trefí odtud zpátky.“

„Tím ale narušuješ svět chobotnicím,“ nadhodil Olda.

„No a co?“ opáčil pes. „Chobotnice mě znají a nic mi nevyčítají. Psi jim na rozdíl od lidí nikdy nic zlého neudělali. Vítají mě srdečněji než vás! Smím si tam utrhnout salám kdykoliv mám hlad.“

„Dobře,“ mávl rukou Olda. „Důležité je, že se jim tam nechceš usídlit natrvalo, to by jistě posuzovaly jinak.“

„Ať je to jak chce, výlety touhle cestou mám povolené,“ shrnul to Čert.

„Teď nejde o fenky,“ přerušil je Alexijev. „Nemůžeme nic dělat, dokud nevíme, na čem jsme. Kolonizace se tedy odkládá. Přinejmenším než získáme jistotu, co se tam vlastně stalo. Potíž je, že mám tady rozjeté jednání, nemohu všechno hodit za hlavu a jít na ten průzkum s vámi. Irena se zase nemůže odtrhnout od nemocných, péče o ně leží do značné míry na ní. Ale nezdá se mi správné nechávat to jen na vás dvou. Budeme muset zkrátka počkat. My se budeme věnovat léčení a jednání s pojišťovnami, vy škole, ale nové světy budeme mít v plánu a až se k nim dostaneme, věnujeme se jim naplno.“

„Zatím bychom to tam mohli ve volných chvílích omrknout,“ nabízel se Olda.

„Svět, kde leží tisíce mrtvol, nemusí být bezpečný,“ vrtěl hlavou Alexijev. „Děti by se tam samotné pouštět neměly. Vydržte, než tam uspořádáme pořádnou výzkumnou výpravu! Určitě při ní nezůstanete stranou!“

„Byli jsme už i na horších světech!“ mračil se Olda.

„Však se divím, že jste se vůbec vrátili!“ pozvedl obočí Alexijev. „Pěkně ve mně hrklo, když jsem tebe a Čerta viděl holé. Divím se, že ti rodiče další výzkumy nezatrhli! Zřejmě si neuvědomili, o jaký vlásek jste unikli něčemu nebezpečnému. Víš, Oldo, já tě chápu. Každý kluk má v sobě touhy objevovat neznámé kraje, tím spíš světy, ale neměl bys to přehánět. Už teď jste toho s Čertem objevili dost!“

„Čert byl na osmi stovkách světů!“ řekl Olda.

„Ano, ale s Přítelem,“ připomněl mu Alexijev. „Ten si vždycky věděl rady, Čerta ze všeho vytáhl, i když to vypadalo zle. Jako s těmi elektrickými kočkami.“

„To je pravda, sluply by mě jako jitrnici,“ souhlasil pes.

„Tak vidíte!“ uzavřel debatu Alexijev. „Vrhněte se zatím na školu, ať ji máte za sebou, možná je to důležitější, než si myslíte.“

Alexijev měl pravdu, nový svět jim neuteče, když na ně čekal možná tisíce let. Olda měl beztak úkolů, že nevěděl čím začít, zatímco Máňa si bez něho sama troufla jen na studium učebnic, naštěstí jí to šlo obstojně i bez pomoci. Měli ale co dělat, takže jim dnes nezbývalo než se vrátit domů.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: