Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Václavák

Dveře na balkon se tiše otevřely. Olda právě dokončoval nápis na dlouhém pruhu látky a byl tak zaujatý, že si toho ani nevšiml.

„Baf!“ udělala na něho Máňa, která tou nezvyklou cestou vešla do jeho pokoje.

Olda sebou trhl, ale protože Máňu poznal, jen se na ni usmál.

„Co to děláš?“ zajímala se Máňa o jeho práci. „Co to má, prosím tě, znamenat? Máme poslaneckou kůži?“

„Až uvidíš, na čem to bude připevněné, dojde ti to!“ ujišťoval ji.

„Vidím, že to vypadá jako nějaký transparent,“ prohlížela si jeho práci.

„Támhle máš druhou půlku,“ ukázal jí stranou. „Rozviň si to!“

Máňa ho ze zvědavosti poslechla.

Volte příště nás - jsme chytřejší! přečetla to udiveně. „To nechápu!“

„Pamatuješ se snad ještě, jak jsem Alexijevovi navrhoval, že vezmu na Václavák dinosaura?“ připomínal jí. „Ty transparenty jsou přesně podle hřbetu stegosaura, před půlhodinou jsem si jednoho přeměřoval. Uděláme pro televizi parádní šou. Co myslíš, budou Pražani čubrnět?“

„Týýý to bude vodvaz!“ vyhrkla obdivně.

„Půjdeš se mnou?“ vyzval ji. Celkem zbytečně, byla pro, ještě než jí to nabídl.

„Jen co to uschne!“ dodal.

„Mohl jsi to na ně namalovat rovnou, na těch pískově žlutých by se to vyjímalo nejlíp,“ připomněla mu.

„Kde je mám zrovna teď nahánět?“ pokrčil rameny. „Strakatých je tam přesila.“

Olda navázal na transparenty popruhy, sbalil je, pak přivolal telepaticky Čerta a následován Máňou a Čertem, který u toho nemohl chybět, vyšel na balkon.

Nevybral si ovšem nejlepší počasí. Vypadalo to na déšť, oblohu pokrývaly tmavé mraky a foukal vítr jako před bouřkou. Olda to ale ignoroval, zavřel balkónové dveře zvenčí telekinezí a za okamžik už všichni tři stoupali do výšky.

Prolétli bránou, pak druhou. V Dinosaurii bylo světleji, obloha byla bez mráčku a slunce pěkně připalovalo. Olda se z výšky rozhlížel po vhodných cílech a brzy Máně ukázal šikmo dolů.

„Támhle toho si vezmeme!“ ukázal jí dolů.

„To přece není stegosaur!“ upozornila ho.

„Není, ale bude lepší!“ řekl Olda. „Ostnatá koule na konci ocasu budí ještě větší respekt než pouhé trny.“

Snesli se dolů. Dinosaur se po nich ohlédl, ale nepřipadali mu nebezpeční, takže se od nich odvrátil a rozvážně okusoval keřík před sebou.

„Přehodíme mu to přes hřbet a jedeme!“ navrhoval Olda.

Rozvinuli transparenty a přehodili je přes dinosaura. Olda zkoušel zachytit popruh za dinosauří ostny, trčící ze zad za krkem, Máňa se vznášela nad veleještěrovými zády. Dinosaur si jich nevšímal, nepřipadali mu hodní jeho pozornosti. Což byl z jeho strany parádní omyl, omluvitelný příliš malým mozečkem. Na podobný handicap by se ovšem Máňa s Oldou vymlouvat nemohli.

„Pozor, nelez za něho, zezadu je nebezpečnej!“ varoval Olda Máňu. Ta už naštěstí zachytila popruh za další výstupky dinosauřího hřbetu a vznesla se výš.

„Ty transparenty jsou nějaké malé,“ zhodnotila to z výšky.

„Stegosaur, co jsem ho měřil, byl menší,“ vysvětloval to ochotně Olda. „Ale to je snad jedno, tenhle bude lepší.“

„Co teď?“ obrátila se Máňa na Oldu.

„Teď ho prohodíme bránou,“ odvětil Olda. „Ve světě Xijtra je tady právě planina, to se nám hodí. Potřebujeme ho dostat tak kilometr po slunci. Čerte!“

Černý pejsek čekal jen na povel. V okamžení přistál na širokém ještěřím hřbetě hned za posledními kostěnými hroty ještěrova ozubeného límce.

„Ňaf, ňaf, jedeme!“ začal dinosaura povzbuzovat.

Ten si ho ale vůbec nevšímal a dál okusoval keřík.

„Nechce se mu, lenochovi!“ komentoval to Čert. „Budu ho muset popohnat!“

Neměl opratě ani bič, ale věděl si rady. Změnil se náhle v klubko modrého ohně. Dinosaur se polekal a vyskočil všema čtyřma do výšky jako býk na rodeu, aby ohnivého psíka shodil. Když se mu to nepodařilo, vyrazil přímo před sebe. S psíkem za krkem pádil dál, i když Čert na něho přestal pouštět hrůzu.

„Pozor, projdeme k chobotnicím!“ upozornil Oldu a Máňu, letící za ním a otevřel modravou bránu. Dinosaur v rychlém běhu nestačil zabrzdit ani změnit směr. Proběhl modrým oválem do planiny v sousedním světě a brána se za ním zavřela. Olda s Máňou proletěli jinou bránou, otevřenou ve výšce. Dinosaur, úplně vyvedený z míry, zůstal nerozhodně stát. Překvapilo ho, kde se ocitl, neznal to tu.

„Otevřete si další bránu ve výšce a podívejte se mi, kde jsme!“ požádal Čert své lidské kamarády.

Olda otevřel bránu ze světa Xijtra na Zem, nahlédl do ní, ale hned ji zrušil.

„Otoč ho na sever!“ poradil Čertovi. „Objevili byste se přímo v kolejišti Hlavního nádraží. Sto metrů tímhle směrem a budete v parku.“

„Není tam moc lidí?“ staral se Čert.

„Teď zrovna ne,“ ujišťoval ho Olda. „Na Zemi prší.“

Čert pobídl svého podivného oře a dinosaur tentokrát vyrazil ihned. Neběžel sice přesně ve směru, kterým prve Olda ukazoval, ale Olda Čertovi shora potvrdil, že drobná odchylka nebude vadit.

Na okamžik si otevřel ve výšce další bránu, podíval se dolů, pak ale bránu ihned uzavřel a zavolal telepaticky na Čerta:

„Ještě pět metrů a můžeš!“

Pět metrů ale bylo na Čerta příliš složité určení.

„Kolik?“ obrátil se bezradně za sebe nahoru na Oldu.

„Na co čekáš?“ peskoval ho Olda. „Dělej! Už jste na kraji parku!“

Čert znovu otevřel bránu a dinosaur za ní opět překvapením zastavil. Olda musel počkat, až se brána dole zavře, až pak mohl otevřít druhou nahoře, kterou proletěl spolu s Máňou. Jediným pohledem dolů zjistil, že je všechno v pořádku, ačkoliv překvapení bylo tentokrát oboustranné. Nebo ještě lépe - všestranné.

Uprostřed křižovatky stál znenadání ještěr o velikosti autobusu. Polekaně všema čtyřma zabrzdil a zděšeně se kolem sebe rozhlížel. Stejně zděšeně se asi tvářili řidiči automobilů, kteří před křižovatkou také brzdili seč to šlo, aby do obludy nenajeli.

„Výborně, Čerte!“ povzbudil Olda shoda psíka. „Otoč ho do Opletalovy ulice!“

Čert nevěděl, která ulice je Opletalova, ale nějaký vylekaný řidič se znenadání opřel o klakson, až to zavřeštělo. Dinosaur se polekal a vyrazil. Sice do správné ulice, ale rychleji, než měl Čert v úmyslu. Měl co dělat, aby se mu na houpajícím se hřbetě udržel. Ozvaly se nepříjemné zvuky tříštícího se skla. Splašený dinosaur začal polekaně švihat ocasem a protože měl na jeho konci velikou kostěnou kouli s hrboly, vzdáleně připomínající husitský řemdih, začal jí demolovat automobily, parkující na kraji ulice. Cesta jeho útěku Opletalovou byla brzy označená skleněnými kostičkami z vysypaných automobilových oken.

„Zpomal ho!“ křičel Olda na Čerta telepaticky.

„Ale jak?“ tázal se ho bezradný psík. „Neposlouchá mě!“

Dinosaur se mezitím prořítil další křižovatkou, odkopl přitom automobil, který mu vjel nečekaně z boku do cesty a připletl se mu pod nohy, hřbetním trnem strhl nějaké dráty natažené přes ulici a hnal se dál.

„Pozor, ne tak rychle!“ snažila se radit Čertovi i Máňa.

„Vám se to řekne!“ kníknul jí psík v odpověď.

Dinosaur vběhl na Václavské náměstí a opět se zastavil. Bylo to tu jiné než všude, kde se zatím procházel. Čert využil příležitosti a pobídl ho doprava, směrem k Můstku. Dinosaur si nevěděl rady a poslechl by jakoukoliv radu. Otočil se a váhavě vykročil, ale zkazil to taxík, přijíždějící shora. Zavřeštěl klaksonem přímo za zmateným zvířetem.

Olda najisto očekával, že se zvíře splaší a nemýlil se. Neodhadl ale správně, co se bude dít. Předpokládal, že se splašený dinosaur rozběhne úprkem dolů Václavákem, ale živý tank se otočil na opačnou stranu, přímo proti troubícímu automobilu a zaútočil na taxík čelními rohy. Nabodl přední masku, potom trhl hlavou a vypáčená přední kapota vyskočila vzhůru. Veleještěr se jí polekal, asi mu připomínala tlamu nějakého predátora. Otočil se a se svižností, jakou by od něho nikdo nečekal, udeřil do automobilu plným rozmachem svého ocasu, zakončeného těžkou trnovou koulí.

Kabinu taxíku zmačkala jako náraz do kamionu. Taxikář se reflexívně na poslední chvíli sehnul, ale zborcená kabina ho přimáčkla pod volant. Dinosaur poté vyskočil a ať se ho Čert snažil usměrňovat, jak chtěl, vyrazil s ním dolů po náměstí.

„Oldo, tohle bude průšvih!“ komentovala to celkem zbytečně Máňa.

Každému bylo jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Místo pouhého happeningu pro televizní štáby se rozvíjela katastrofa, už teď aspoň s milionovou škodou. Olda chtěl před běžícím zvířetem otevřít bránu do světa chobotnic, ale dinosaur tancoval na mokré dlažbě jako koza na ledě, smekal se, ztrácel rovnováhu a odskakoval do stran. Otevřít bránu přímo před ním bylo skoro nemožné. Olda s Máňou letěli navíc vysoko, ale nemohli se snést níž, překážely jim stromy. Zdivočelé zvíře bučelo strachy, hnalo se dál jako slon v příslovečném porcelánu a přitom kolem sebe švihalo obrněným ocasem. Prásk - a stánek s prodavačem klobás se ošklivě nahnul mezi lidi na chodníku. Prásk - rozletělo se na druhé straně do všech stran sklo z dalšího zasaženého auta. Křáp - vyvrácený reklamní sloupek odlétl až na chodník. Lidé tak-tak uskakovali, kdo mohl, hledal záchranu ve dveřích obchodů, ale někteří překvapením jen ztuhli a kdyby zvíře zamířilo na chodník, nejspíš by mu ani neuhnuli s cesty.

V té chvíli vjížděla na Václavské náměstí z Jindřišské ulice tramvaj. Dinosaur si ji zařadil jako nepřítele a vyrazil proti ní. Když si Olda představil, jak obrovská trnová koule na konci dinosaurova ocasu demoluje tramvaj plnou lidí, sevřel se mu strachem žaludek. Dinosaur ale konečně na pár vteřin běžel rovně - a Olda nezaváhal.

Bílé kolo s modrým okrajem - a Václavské náměstí konečně od rozdivočelého veleještěra osiřelo.

„To zas bude průšvih,“ vzdychl si Olda. „Přitom ho ani moc lidí nevidělo! Zato škoda bude pěkných pár milionů.“

„Co budeme dělat?“ řekla Máňa nerozhodně.

„Zaženeme ho zpátky do Dinosaurie!“ pokrčil rameny Olda.

Otevřel ve výšce bránu a proletěli do světa chobotnic, kde Čerta požádal popohnat neposlušné zvíře a vzletět nahoru. Dinosaur zase překvapením stál na místě, ale Čert se za ním nakrátko změnil v klubko modrého ohně, zvíře leknutím vyrazilo od té divné věci pryč, rovnou do další brány, kterou Olda otevřel přímo před ním.

„To bysme teda měli,“ pokývala hlavou Máňa. „Co teď?“

„Vrátíme se na Zem vypít pohár hořkosti do dna,“ povzdychl si odevzdaně Olda. Čerta poslali domů a odletěli do Alexijevovy kliniky.


Najít Alexijeva nebylo obtížné, vyplňoval ve své kanceláři nějaká lejstra. Olda mu kajícně přednesl dnešní nehodu.

„Uličníci!“ vzdychl si Alexijev. „Oba! Nejvíc se divím tobě, Máňo. Nenapadlo vás, že to nedopadne dobře?“

„Kdybychom aspoň vzali stegosaura!“ litovala Máňa. „Nenadělal by tolik škody. Ta ostnatá koule na konci ocasu vzbuzuje už na první pohled respekt, ale když začne doopravdy bušit, kam dosáhne, je taky hned vidět proč...“

„Škody by možná byly menší, ale byly by také,“ huboval Alexijev. „Vy nevíte, že si na to netroufají ani zkušení cirkusoví krotitelé? Průvod městem se slonem vždycky přiláká diváky, ale je s tím spojené takové riziko, že si to málokterý cirkus dovolí. A vy nejste zkušení krotitelé ani náhodou!“

„Říkal jsi, že si to necháme, kdyby nic jiného...“ začal Olda.

„Považoval jsem to za dobrý vtip,“ vrtěl hlavou Alexijev. „Nenapadlo by mě, že to skutečně provedete!“

„No jo, ale co teď?“ vzdychla si Máňa.

„Pojišťovna to zaplatí,“ mávl rukou Olda.

„Těžko,“ potřásl hlavou Alexijev. „Pochybuji, že by měl někdo vozidlo pojištěné proti zničení pravěkým zvířetem. Kolik těch aut jste vlastně zdemolovali?“

„My ne, to dinosaur!“ hájila se Máňa.

„Na dinosaura to nesvádějte!“ zamračil se na ni Alexijev. „Ten je v tom nevinně jako lilie. Ne že by ta auta neponičil, ale jediným viníkem jste vy, tím že jste ho přenesli do neznámého prostředí. Hádám, že by se v takové situaci splašilo každé zvíře.“

„Škody budou do milionů!“ povzdychl si Olda.

„Co teď s tím?“ hledala u Alexijeva bezradně pomoc Marie.

„Něco rozbít, utéci a nechat majitelům škodu by bylo podle mě čisté uličnictví,“ uvažoval Alexijev. „Ale přihlásit se dobrovolně na policii jako viníci by zase bylo příliš kruté. Podle mě byste se měli dohodnout s nějakou pojišťovnou, aby škodu majitelům zaplatila s tím, že jí Olda donese od dinosaurů odpovídající obnos ve zlatě. Vím, že jsi proti zneužívání zlata, ale tady by to asi bylo na místě, pochybuji, že jinak seženeš tolik milionů, kolik ta vaše legrácka stála.“

„Proč by to ale nemohla pojišťovna zaplatit jen tak?“ namítal Olda. „Vždyť je to něco jako živelná událost.“

„Pojišťovny to jako živelnou událost zaplatí jen těm, kdo mají proti ní pojistku,“ ujistil ho Alexijev. „Kdo ji nemá, tomu by zbyly oči pro pláč. Ale kromě toho, když se u nějaké rádoby živelné události dá určit viník, pojišťovna sice škodu zaplatí, ale pak vymáhá náhradu na viníkovi. Takže tomu tak jako tak neutečete.“

„Ach jo!“ povzdychl si Olda. „Hele, Ivo, nešel bys tam se mnou? Oni se mnou docela určitě jednat nebudou...“

„Šel bych tam, ale výjimečně nepůjdu,“ zamračil se Alexijev. „Kdyby nezbývalo nic jiného, šel bych. Ale nerad bych, aby se ta aféra spojovala se jménem kliniky. Mám takový neblahý dojem, že někdo číhá na nějakou naši chybu. Bude lépe přemluvit tvého tatínka, aby to s tebou vyřídil, beztak rodiče odpovídají za škody svých ratolestí. Jestli se ho bojíš, pošli ho za mnou, já mu to nějak šetrně vysvětlím, aby proti tobě nechtěl uplatňovat drakonické tresty. Naštěstí můžeš škody nahradit, aniž by vás to zruinovalo.“

„Tak ti tedy ď,“ řekl Olda nepříliš nadšeně.

„Nemáš z ,“ opáčil Alexijev. „Ale nezlob se, uličnictví to bylo, to snad nepopřeš.“

„Nepopírám,“ přikývl Olda. „Byla to moje chyba.“

„A taky moje,“ přidala se k němu solidárně Marie.

„Ty jsi k tomu přišla až když to bylo rozjeté!“ napomenul ji Olda.

„Ale kdybych tě zastavila...?“ namítla. „Jenže mě to ani nenapadlo.“

„To už bychom mezi nás viníky mohli přibrat i Čerta,“ řekl Olda. „Ba ne, napadlo to mě, ty jsi k tomu přišla až když jsem dokončoval přípravu.“

„Ale kdyby mě napadlo rozmluvit ti to, dělal bys to?“

„Už jsem to měl skoro hotové, jen to spustit,“ řekl Olda.

„Nehádejte se mi tady, kdo to zavinil!“ napomenul je Alexijev. „Prvním viníkem je jasně Olda. Manča je druhá v pořadí, třetí bych byl já, neměl jsem to považovat za pouhý vtip. Kajícně přiznám, že mě taky včas nenapadlo, co by z toho mohlo být. Čerta, dinosaura ani jiná zvířata bych na seznam viníků nedával vůbec. Ale teď jde o to, jak chybu napravit. Oldův tatínek by byl podle mě opravdu nejvhodnější.“

„Dobře, já to zařídím,“ vzdychl si Olda.

„Já ti u tvého táty pomůžu,“ nabízela se Máňa.

„Jak, prosím tě?“

„Svědectvím,“ řekla. „A taky si myslím, že ti přede mnou nenaseká.“

„On by mi nenasekal ani tak,“ vzdychl si Olda. „Ale sám nemám dobrý pocit, že mu jen přidělám starosti...“

„Co se stalo, stalo se,“ řekl Alexijev. „Chlap se má postarat, aby napravil, když už se mu něco podaří zkazit.“

„Chlap ano, ale kluk?“ opáčila Máňa.

„Olda tím u mě trochu vyrostl,“ usmál se Alexijev. „Mohli jste přece utéci, nikdo by si vás tam nevšiml a obviňovat Čerta by jistě nikoho nenapadlo. Člověk může udělat chybu, ale chlap se pozná podle zodpovědnosti, s jakou se k průšvihu postaví.“

„To ti teda o něco víc ď!“ usmál se trochu Olda.

„Pořád nemáš z ,“ usmál se Alexijev.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: