Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Byrokracie

Olda s Máňou si tak zvykli na ranní telepatické domlouvání, lepší než hovory přes mobilní telefon, že teď docela přirozeně chodili do školy spolu.

„Hele - manželé!“ komentoval jejich příchod do šatny kysele Éda Sudek.

Olda to velkoryse nechal bez povšimnutí, Máňa se po Édovi ani neohlédla.

„Zítra odpoledne můžeme udělat tu operaci,“ přitočil se Olda k Michalovi. „Už to mám zralé.“

„Vážně?“ ožil Michal. „Kdy a kde?“

„Po škole v Alexijevově klinice,“ sliboval mu Olda. „On na to dohlídne.“

„Už jsem se lekl, že u vás v kuchyni,“ otřásl se s hraným zděšením Michal.

„V nouzi by to šlo i u mě v pokojíku,“ ujistil ho Olda. „Máňa to taky přežila.“

„Ta ti ale musela věřit!“ opáčil Michal.

„Bez důvěry to nejde,“ pokrčil rameny Olda. „Někdy si říkám, že to byla ode mě nebetyčná drzost, pouštět se do toho. Ale na druhé straně mě to naučili mimozemšťané a jejich postupy jsou spolehlivé, proč toho nevyužít? Uznal to i primář Alexijev.“

Ve třídě Olda totéž sdělil Jarče Koutové. Nejprve trochu zbledla, pak odhodlaně přikývla. To už se všichni nahrnuli do lavic, neboť zvonilo na první hodinu.

Do třídy ale místo učitelky Bendové vstoupila třídní Hrdinová v doprovodu dvou přísně se tvářících paní. Všechny tři zůstaly stát hned za dveřmi.

„Oldřich a Marie!“ vyvolala Hrdinová jako při zkoušení.

Olda zvedl ruku a Máňa váhavě také.

„Pojďte se mnou do sborovny!“ řekla Hrdinová. „Ostatní sednout!“

Otočila se a vyšla ze třídy, následována těmi cizími.

„Kdo je to?“ zeptala se Marie opatrně Oldy a směrovala to výlučně na něho, aby to nikdo jiný nevnímal. „Nejsou nakonec z pojišťovny?“

„S pojišťovnou je to přece uzavřený,“ řekl Olda směrovaně na Máňu, aby ji povzbudil. „Zaplatili jsme jim a táta má potvrzení, že už po nás nic víc chtít nebudou. Tohle bude úplně jiná komise.“

Vyšli na chodbu a Olda zavřel dveře. Jak to v takových případech bývá, vypukl za nimi okamžitě tlumený šum, jak se třída dohadovala, co to asi znamená. Nikdo ale nic nevěděl, stejně jako Olda s Máňou.

Procesí vedené Hrdinovou došlo ke sborovně a Hrdinová je zavedla dovnitř.

Učitelů tam bylo víc, mezi nimi i ředitelka Faustová, ale vypadala zasmušile a na příchozí se ani neusmála.

„Tady je máme!“ řekla Hrdinová a pokynula Oldovi a Máně, aby se postavili na volné místo, kterému žáci důvěrně říkali jeviště.

„Snad nemyslíte vážně, podrobit tak mladé žáky maturitní zkoušce?“ začala jedna z těch dvou cizích dam. Měla na sobě šedivý kalhotový kostým a brýle a tvářila se jako kdyby ji právě někdo urazil.

„Vědomosti na to mají,“ přikývla ředitelka Faustová suše.

„Vědomosti nejsou všechno,“ podotkla také tak upjatě druhá cizí dáma, oblečená pro změnu do černo-fialových šatů. „Maturitní zkouška se odjakživa nazývá zkouškou dospělosti a to přece o těchhle dětech nemůžete tvrdit.“

„Proto jsme také podávali žádost o výjimku,“ souhlasila Faustová. „Kdyby jim bylo osmnáct, nebyla by to výjimka.“

„Vždyť nemají uzavřenou povinnou školní docházku!“ zhrozila se první dáma.

„Věkově ne,“ přikývla Faustová. „Ale vědomostmi ji splňují. To by se snad právě dnes mělo potvrdit, ne?“

„S tím budou veliké potíže!“ tvrdila znovu první; a jak se zdálo, měla z těch dvou větší váhu. „Nemůžete je přece v tomto věku propustit ze školy!“

„Proč ne?“ zeptala se jí přísně Faustová. „V jiných zemích se to tak dělá.“

„Bylo by ale proti zákonu, aby je někdo zaměstnal, nebo aby jen tak bloumaly po ulicích. To by nám pak vzrůstala kriminalita, stoupalo zneužívání alkoholu a drog...“

„Chceme jít na lékařskou fakultu!“ ozval se nahlas Olda, aby ji přerušil.

„Ty mlč!“ okřikla ho první dáma. „Nikdo se tě na nic neptal! Ostatně soudím, že je právě kvůli věku na lékařskou fakultu vzít ani nemohou!“

„Vzali by je, když budou mít maturitu a udělají přijímací zkoušky,“ zastala se jich Faustová. „Dávají jim podmínky jako ostatním. Věk tam nerozhoduje.“

„To není možné!“ opáčila opět dáma v šedivém. „Určitě na to upozorníme odbor vysokých škol, ale já osobně to považuji za nemožné.“

„Proč nemožné?“ zeptala se jí Faustová. „U studia snad rozhodují vědomosti a ty mají, můžeme si je vyzkoušet!“

„To je zbytečné,“ opáčila upjatě šedivá a černo-fialová jí souhlasně přikyvovala. „Lékařská věda nepotřebuje jen znalosti. Studium předpokládá i jisté životní zkušenosti, rozhled, vyzrálost osobnosti a to všechno jim zaručeně chybí.“

„Máme zkušenosti ze setkání se dvěma mimozemskými civilizacemi,“ nedal se zastrašit Olda, ale přešel na všesměrovou telepatii. „Takové zkušenosti nemáte ani vy!“

Obě cizí dámy to očividně zarazilo, ale ustoupit nemínily ani o píď.

„Tebe jsme se na nic neptali!“ pokusila se Oldu usadit černo-fialová.

„Já také nic neříkám,“ opáčil Olda. „Telepatie je jen takové silnější myšlení, já si to jen myslím a myslet zakázáno není. A že se neptáte? Vaše chyba! Máte zjistit úroveň našich vědomostí. Až se dozvíte, že máme znalosti ze tří různých civilizací...“

„Znalosti cizích civilizací nejsou v našem školském systému důležité!“ přerušila ho nakvašeně dáma v šedivém. „Musíme se na to dívat komplexně. Ty dvě děti mohou mít mizivé životní zkušenosti. O vyzrálosti osobnosti se nedá mluvit vůbec, vidíte, že se ani neumějí chovat! Rozhled? Kde by k němu přišly? U mimozemšťanů? Nezažily ani jedinou událost, kde by se setkaly se základními otázkami života...“

„O prázdninách na mě stříleli mafiáni,“ začal jí vypočítávat Olda. „Včera jsme ve venušském světě viděli víc mrtvých než vy za celý život. Léčíme lidi bez lékařské školy a nedávno jsme ve čtyřech vzkřísili prokazatelně mrtvou ministryni. Co ještě? Máme už také praktické zkušenosti s drogami. Mimozemské jsou naštěstí neškodné, zato u těch pozemských není o co stát! Na sex snad máme dost času, ale ten určitě není nutnou podmínkou ke studiu na lékařské fakultě.“

„To sem nepleť!“ řekla upjatě dáma v šedivém. „A od posuzování jsme tady my, tebe se nikdo na nic neptal.“

„Já přece nic neříkám,“ ušklíbl se Olda. „Já si to jen myslím. Jsem ale zvědavý na názor paní ministryně školství, až se jí na to zeptám.“

„Tomu ale říkám drzost!“ vybuchla dáma v černo-fialových šatech. „Myslíš si, chlapečku, že tě k ní pustí? Tomu bych se divila! Ta má jiné starosti než vybavovat se s kdejakým frackem!“

„Se mnou se bavit bude,“ řekl pevně Olda. „Asi to nevíte, ale to je právě ta mrtvá, kterou jsme vzkřísili po neštěstí v Parlamentu. Jistě ji bude zajímat, kdo jí vrátil život.“

„Kdo že ji vzkřísil?“ vyskočila ředitelka Faustová.

„Já, Máňa, Cilka a doktor Alexijev,“ vypočítával Olda. „Na to musíme být čtyři, síla se pak násobí. Ministryně zemřela v sanitce při převozu, ale Alexijev ji nedovolil odvézt pohřebákům, místo toho jsme ji vzkřísili.“

„To není možné! Ministryně byla včera v televizi a vůbec nevypadala, že by se jí něco stalo!“ namítala dáma v šedivém.

„Nevypadala,“ souhlasil Olda. „Teď už je v pořádku, ale měly jste ji vidět, když ji vykládali ze sanitky! To byl horror! Popáleniny na většině těla, zástava srdce, doktor od záchranky konstatoval exitus a chtěl ji dát rovnou odvézt.“

„Doktor od záchranky že by tomu nerozuměl?“ zvedla obočí dáma v šedivém.

„Rozuměl,“ opáčil Olda. „Byla mrtvá. My jsme ji vzkřísili! Na zaostalých světech jako je Země se takovému léčení říká zázrak!“

„Zázraky sem nepleť!“ usekla ho dáma v šedivém.

„No dobrá, bylo to jen trochu neobvyklé léčení,“ ustoupil Olda. „Jak to ale chcete nazvat, když to jasně přesahuje možnosti současné vědy?“

„Nemístné vychloubání a lhaní,“ odvětila dáma v šedivém.

„Tak to tedy ne!“ řekla ředitelka. „Musím se Oldy zastat. Viděla jsem ho vyléčit jasně prokázanou cukrovku. Ta je pro moderní medicínu pořád ještě nevyléčitelná.“

„Nemáte na to školy, abyste mohla něco takového dokazovat!“ obrátila se proti ní zle dáma v šedivém.

„Jistěže,“ přikývla ředitelka. „Proto jsem si to nechala potvrdit lékařskou komisí. Nestačili se divit, ale nezbylo jim než to potvrdit. Cukrovka je objektivně prokazatelná, záznamy o ní byly z několika let, nedá se to svést na chybnou diagnózu.“

„Snad nechcete tvrdit, že ty dvě děti dělají zázraky?“ vybuchla dáma v šedivém.

„Zázraky?“ usmála se Faustová. „Tak bych to nenazvala, ostatně i Olda tomu říká jen neobvyklý způsob léčení, ale úspěchy mají, to jim musíte nechat. O mrtvé ministryni jsem ještě nevěděla, ale i když to vypadá zázračně, věřím jim to.“

„To by se snad neutajilo, nemyslíte?“ oponovala jí šedivá. „Kdeže to provozují?“

„Vy jste neslyšela o Alexijevově klinice?“ podívala se na ni Faustová.

„O té se říká ledacos,“ připustila šedivá. „Ale nevzpomínám si, že by s tím někdo spojoval děti.“

„Na dva doktory mají úžasné výsledky,“ přikývla Faustová. „Mimo těch dvou tam docházejí ještě děti a Olda s Máňou jsou dvě z nich.“

„A ještě s námi léčí náš pes,“ připojil k tomu Olda.

„Proto si myslím, že by ta výjimka byla správná,“ pokračovala Faustová. „Ti dva opravdu dělají zázraky, i když jim říkají mimozemská věda. Nemyslím, že by se musely zbytečně zdržovat pozemskou základní i středoškolskou látkou, opravdu ji už teď mají v malíčku. Řekla bych, že si zkrátí i vysokou školu, v některých směrech mají znalosti více než udivující. Proč jim neumožnit ukázat, co v nich je? Myslím si dokonce, že je to naší povinností.“

„Zřejmě nechcete chápat, že je to útok na celý školský systém!“ odvětila upjatě dáma v šedivém. „Škola je především řád podporovaný zákony. Zákon o povinné školní docházce nevyžaduje absolvování všech tříd, ale vylučuje její předčasné ukončení před dovršením jistého věku. A nezlobte se, to zde splněno není.“

„Proto žádáme o výjimku,“ podotkla Faustová. „Tu přece zákon umožňuje.“

„Kdybychom povolili jednu, budeme muset povolovat i další, až se nám školský systém rozpadne pod rukama!“

„Školský systém nestojí na dvou dětech,“ protestovala Faustová. „Zákony zřejmě nepočítají s extrémně nadanými dětmi, ale opakuji, tihle dva žáci mají učivo základní i střední školy v malíčku. Můžete si je teď hned vyzkoušet.“

„Já trvám na tom, že je to zbytečné,“ opáčila dáma v šedivém. „Porušovat platné zákony nebudeme. Školský systém skutečně nestojí na dvou dětech, ale na dodržování zákonů. Můžete se obrátit na zákonodárce, aby je změnili, pokud nevyhovují, ale dokud platí, musíme se jimi řídit.“

„Pokud vím, jiné státy podobné výjimky uznávají,“ namítala Faustová. „Dokonce si je pochvalují.“

„Obraťte se tedy na paní ministryni,“ pokrčila rameny paní v šedém. „Když vám nevyhoví ona, pak nevím... My na to nemáme oprávnění.“

„Když nemáte oprávnění, proč jste sem vůbec jezdily?“ mračila se Faustová.

„Jsme tu spíš na kontrole,“ podotkla šedivá. „Naštěstí pro vás byly děti zařazené ve třídě, takže podle zákona bylo všechno v pořádku. Víc nám nepřísluší a vy můžete být rádi, že jsme v tomto směru nezjistily žádné závady.“

„To vám tedy děkujeme,“ opáčila kysele Faustová. „Co se dá dělat, poženeme to výš, někde uspět musíme.“

„Zkusit to samozřejmě můžete,“ pokrčila rameny dáma v šedivém. „Budu vám jen přát, aby vám to bylo něco platné. I když v to sama nevěřím.“

„Dobře,“ řekla Faustová. „Sepíšeme tedy inspekční zprávu. Oldo, Marie, můžete se vrátit do třídy.“


Návrat do třídy byl pro oba cestou z další prohrané bitvy, ale Olda Máňu utěšoval, že takových podrazů zažili víc a kdo by čekal, že úředníci schválí něco, co se vymyká jejich chápavosti? Zázraky přece od úřednic čekat nemohou.

Ve většině tříd byl zatím pochopitelný brajgl, neboť učitelé byli ještě ve sborovně a málokterý žák dokáže zachovat klid a sedět spořádaně v lavicích. Jakmile cvakla klika dveří, zaslechli Olda s Máňou výstražné heslo Pozor - úča! následované hromadným úprkem do lavic, ale když spolužáci spatřili, kdo to přišel, řev ve třídě se ihned obnovil.

„Bacha, jdou za námi!“ varovala třídu Máňa a rychle zaplula do své lavice.

Hluk ve třídě se tedy opět trochu ztišil, ale když došel rozvážně do lavice i Olda, sesypali se na ně spolužáci jako hejno vos.

„Co jste dělali ve sborovně?“

„Co vám tam chtěli?“

„Co to bylo za ženský?“

„Zase nějaký průšvih?“

„Žádný průšvih, jen ministerská komise,“ odmítl to telepaticky všesměrově Olda, protože telepatie hluk třídy úspěšně překonávala a nemusel ani křičet.

„Jaká komise?“ doráželi spolužáci dál.

„Na co vás potřebovali?“

„Přišli vysvětlovat ředitelce, že školský zákon je příšerně důležitý a překračovat se nebude,“ přešla na telepatii i Máňa.

„Takže jste ostrouhali kolečka, co?“ posmíval se oběma Éda.

„Takových odmítnutí už bylo!“ opáčil nevzrušeně Olda. „Faustka o tom zpočátku taky nechtěla slyšet a dnes nás hájila. Tyhle baby taky přežijeme.“

Pak přišla učitelka Bendová, ale protože většina hodiny uplynula, přidělila domácí úkoly a odešla, ani nevyčkala na zvonek. Ten zazněl, jen co vyšla ze třídy.

Třída ale měla bohatý námět k hovorům.

„Tvrdím to odjakživa! Protekce se nesmí podporovat!“ hlásal důležitě Éda Sudek, hlasitě povzbuzovaný svým táborem: Karlem, Irenou a Jolanou. „To by tak hrálo, aby si byli někteří rovnější než jiní!“

Olda mávl rukou a držel se stranou, ale jen Máňa tušila, že se právě telepaticky domlouvá s Alexijevem. A ten měl stejný názor jako Olda.

„Nic si z toho nedělej,“ těšil Oldu. „Ztracená bitva neznamená prohranou válku. Věřím, že prorazíš, stejně jako my s těmi pojišťovnami!“

Oldovi nezlepšil náladu ani tělocvik, i když tělocvikář Havránek se všemi chlapci cvičil jen prostná a pochodové povely. Nakonec napsal Oldovi z prostných jedničku, druhou z pochodování. Byl to ale od něho jen další podraz.

„Na pětku z tělocviku už to nebude,“ řekl spokojeně. „Dostaneš asi čtyřku!“

Nejspíš mu ostatní učitelé řekli, že pětka z tělocviku by byla spíše jeho ostuda, ale Olda věděl, že čtyřka z tělocviku je skoro totéž. Bohužel to tak chápala i Édova parta.

Po vyučování Olda zažil největší šok, když za ním přišli Jarča s Michalem a suše mu oznámili, že si to rozmysleli a na žádnou operaci nepůjdou.

„To myslíte vážně?“ vytřeštil na ně oči Olda.

„Vidíš sám, že to nemá smysl,“ pokrčil rameny Michal. „Školu nepředěláš, nač potom ta operace?“

„Snad to neděláte kvůli školským byrokratům?“ vybuchl Olda. „Zkrácení školy by byl jen vítaný vedlejší efekt, hlavní je, co potom dokážete!“

„Pro nás to tak úplně vedlejší efekt nebyl,“ podotkla omluvným tónem Jarča.

„Říkal jsem vám přece, že se od toho nedá dost dobře couvnout!“ zaútočil na ně.

„Naopak, říkal jsi nám, že si to ještě můžeme rozmyslet!“ opravila ho Jarča. „Tak jsme si to rozmysleli, no a co?“

„Taky jsem vám ale říkal, že když si to rozmyslíte, nikdy v životě tu nabídku ode mě nedostanete!“ upozornil je na velice jemný odstín své podmínky. „Musím si na to něco důležitého připravit a to se nedá jen tak vzít zpátky!“

„No tak by sis to připravil někdy jindy, ne?“ pokrčil lehkomyslně rameny Michal.

„To není jen tak,“ řekl Olda a začal si rozepínat svetr a pak i košili. „Podívejte se, co to je, ať víte, že to není žádná prkotina!“

Pod levou klíční kostí měl obrovský červený nádor velikosti slepičího vejce. Jarča od něho zděšením odstoupila o krok zpátky. Michal na to chtěl opatrně sáhnout a vztáhl k tomu ruku, ale teď mu naopak uhnul o krok dozadu Olda.

„Nesahej na to!“ poručil kamarádovi. „To jsou implantáty pro vás dva.“

Zprůhlednil přitom kůži nádoru. Pod ní bylo několik kliček mozkové hmoty, jenže ne tradiční šedobílé barvy, ale rudé s hnědými skvrnami.

„Teda nezlob se, ale vypadá to... nechci tě urazit, ale ohavně!“ řekla Jarča a civěla na to s neskrývaným odporem.

„To je vylepšení paměti, telepatie a tacuky urychlující hojení,“ ukazoval rychle na jednotlivé části prstem. „Dnes odpoledne je musím ze sebe vyříznout a implantovat vám je, ovšem jen když k tomu svolíte. V opačném případě se to začne kazit, takže to ze sebe tak jako tak vyříznu a všechno poletí do záchodu. Živé orgány skladovat neumím a tak narychlo těžko seženu jiné příjemce. Pochopte, ta operace není ledajaká! Dám vám při ní kus sebe sama, ale jestli mě donutíte, abych kus sebe sama zabil, nikdo mě nedonutí klonovat to pro vás podruhé! A protože něco takového nedovedou nikde jinde na světě, zavřete si k tomu cestu definitivně. Teď víte všechno, rozmyslete si to ještě jednou, ale důkladněji! Životní příležitost můžete buď získat, nebo prošvihnout. Ať se rozhodnete tak nebo tak, bude to nezvratné jako smrt. Máte na to čas do osmi večer.“

„Jen do večera?“ vyjekla Jarča. „To je moc krátký čas na rozmyšlenou! Máme si nechat nasadit do hlavy něco tak odporného a rozhodovat se teď hned?“

„Omlouvám se, nechtěl jsem vám to ukazovat,“ řekl Olda. „Mám to v sobě taky, ale necítím se nijak postižený, naopak. A stejně smýšlí Máňa. I normální lidské orgány mohou vzbuzovat hnus, natož mimozemské, nedivím se, že se toho štítíte. Jen jsem nečekal, že dokážete zahodit tak unikátní nabídku!“

„Říkal jsi ale, že se Máňa taky rozmýšlela!“ opáčil trochu strnule Michal.

„Máňa to měla horší,“ řekl Olda. „Krátce před operací ji dva lékaři varovali, že je to smrtelně nebezpečné, když se to chystá dělat kluk jako já. U vás je to jiné. Víte, že předchozí operace dopadly dobře a kromě toho na mě bude dohlížet primář Alexijev. To už snad vypadá jinak!“

„Pořád je to trochu kruté rozhodování,“ řekl Michal.

„Je, ale rozhodnout se musíme každý sám a to rychle. Měl jsem na rozmyšlenou ještě méně času. A ty dvě ministerské baby budou tvrdit, že jsme nikdy neřešili životně závažné situace! Tohle je přece jedna z nich a chtěl bych vědět, jestli by se ty dvě za tak krátkou dobu správně rozhodly!“

Jarča i Michal ale neměli kvůli vlastním problémům pochopení pro Oldovy nářky. Olda raději zavolal Alexijeva, aby mu sdělil, do jaké kaše se to dostal.

„Aha!“ řekl Alexijev, když Olda skončil.

Nic víc. Zřejmě o tom usilovně přemýšlel, ale Olda nic nevnímal.

„Oldo, to jsi nezvládl,“ pomyslel si po chvilce. „Měl jsi mi to říci dřív, vymysleli bychom náhradní řešení. Takhle ti asi nepomohu. Moji známí, které jsem nedávno začal připravovat, aby se k nám dali, jsou právě na kongresu v zahraničí. Do večera je těžko seženeme. Zkusím kontaktovat jiné, ale do večera je příliš šibeniční termín.“

„Co mám podle tebe dělat?“ zkusil to aspoň Olda.

„Teď už nic,“ souhlasil Alexijev. „Udělal jsi, co se dalo, nesvedl bych to lépe. Teď to záleží na tvých kamarádech. Buď přijdou, pak jim to dáš. Nebo mají pravdu ty dvě z ministerstva, nejsou to ještě zralé osobnosti, pak to budeš muset vyhodit. Jen bych je na tvém místě nestrašil prošvihnutou životní příležitostí. Když jim ty orgány nedáš, dá jim je někdo jiný později, až trochu dospějí. Uznej přece, že taková podmínka může být pro každého velká rána. Ty už se na to nepamatuješ?“

„Pamatuju,“ souhlasil Olda. „Ale vím, že mě hnala touha něco se dozvědět, co mi může dát jen mimozemšťanka Bísíája a já jí neuhnul ani na chvilku!“

„Ale uhnul, jen si vzpomeň!“ opravil ho Alexijev. „Nejprve jsi jí podstrčil psího kamaráda Čerta. Až když to s ním dopadlo dobře, svolil jsi sám. Nevyčítám ti to, i tak to bylo ztřeštěné, ale vzpomeň si, že to rozhodování nemusí být vůbec jednoduché.“

„Dobře,“ uklidnil se Olda. „Dal jsem jim čas do osmi večer. Déle než do devíti na nikoho nečekám, ať přijdou nebo ne. Pak se to totiž začne kazit.“

„Pro příště to musíme lépe promyslet,“ dodal Alexijev.

Pak se vytratil z Oldovy mysli a Olda se chvíli nepřítomně díval na své očividně nerozhodnuté kamarády Michala s Jarčou.

„Pojďte domů,“ vytrhl se jako z transu. „Jsme tu poslední. Právě jsem to domluvil s Alexijevem. Rezervuje nám operační sál do osmi večer, pak už by to nemělo smysl. Je to teď na vás! Přijdete, nebo nepřijdete?“

To už byli v šatně a rychle se oblékali.

„Já ještě nevím,“ řekl Michal trochu zaraženě a zápasil přitom s botou.

„Já taky ne,“ vydechla nešťastně Jarča. „Vědět, že to bude takové...“

„Já jsem měl na rozmýšlení čtvrt hodiny a proti sobě mimozemšťanku,“ vybuchl Olda vyčítavě. „Kamarádka se z ní stala až později, tenkrát jsem se ještě obával, že by mohla být jako nějaký vetřelec. To si snad o mě nemyslíte, tak nač ty obavy?“

„I tak je to nezvyklé,“ řekl Michal.

„Je. Takže do osmi!“ zvedl se Olda.


Hned za školou se Olda vznesl a vzal to vzdušnou čarou přes nejbližší paneláky. Jakoby tím kamarádům ukazoval, co všechno mohou získat, anebo o to přijít. Létání bylo příjemnou stránkou andělských darů, i když se všichni museli krotit, aby nelétali pořád. Na případné diváky to působilo šokujícím dojmem, ačkoliv si Olda říkal, že už je jistě viděly stovky lidí a žádné pozdvižení nevzniklo.

Samozřejmě když odečteme tu aféru v novinách...

Doma marně pátral po Čertovi, kupodivu ho nikdo nevítal. Usoudil, že je Čert na výletě za fenkami. Uklidil školní potřeby a zkusil zavolat Máňu, ale ta byla na klinice a dokonce měla za sebou dvě dávky společně s Čertem. Aha, proto nebyl doma! Bylo to ale poprvé, co tam šel s Máňou a ne se svým pánem!

Olda se tedy zvedl a za chvíli ho Alexijevová vítala v hale.

„Dnes toho moc není, všichni máme ještě rezervy,“ informovala ho. „Chceš ale operovat nějaké kamarády, že? Ivo ti bude asistovat.“

„Pokud přijdou,“ vzdychl si zamyšleně Olda.

„Proč by nepřišli?“ usmála se na něho Alexijevová, ale zvážněla, když ho viděla. Na Oldovi byly všechny jeho nálady dobře znát.

V jídelně ho uvítala Gertruda jako vždy kakaem, až si říkal, že má načase přejít na něco jiného. Zatím mu pořád chutnalo, ale i to nejlepší jídlo se může přejíst.

Pak přišla Máňa s Čertem, byla trochu pobledlá a Olda hádal, že právě dali další dávku energie nějakému pacientovi. Potvrzoval to i Čert, ani nemusel nic říkat. Stačilo, jak hladově se hrnul k misce.

„Jak to vypadá?“ uvítala Máňa Oldu zvesela, ale vycítil z ní trochu napětí.

„Ani se neptej!“ mávl rukou. „Víš, s čím za mnou přišli? Že si to rozmysleli.“

„Neříkej!“ zvážněla okamžitě, jako prve Alexijevová.

„Můžou za to ty dvě ministerské baby!“ ulevil si Olda. „Víš, co Michal s Jarčou řekli? Že když padá slibované zkrácení školy, není důvod k operaci!“

„To jistě nemysleli vážně!“ zavrtěla hlavou.

„Doufám,“ řekl Olda. „Musel jsem je přesvědčit, že se to odkládat nedá.“

„Já už to vím,“ usmála se. „Říkal mi to Ivo. Tu operaci bych chtěla taky vidět, že mě nevyhodíš, Oldíku? Zajímá mě to, ostatně bych to časem měla dělat taky, ne?“

„Beze všeho,“ pokrčil rameny Olda. „I když tě musím varovat, z pohledu diváka to asi vypadá... řekněme krvavě, až nechutně.“

„Čekáš, že se při pohledu na krev složím?“ zamračila se. „To mě ale podceňuješ! Musím ti sdělit, že tvoje operace je dost slaboučký odvar proti porodu.“

„Nepodceňuju tě!“ ohradil se Olda. „Měla jsi ale vidět Jarču, jak zezelenala, když jsem jim to ukázal!“

A jemně si pohladil bouli pod košilí.

„Ty jsi jim to ukazoval? Proč?“ zajímalo Máňu.

„Aby pochopili, že to není jen tak,“ zavrčel.

Zdálo se mu, že Máňa kolem toho dělá zbytečný rozruch. Na druhou stranu měla vědomosti, že by to opravdu mohla dělat také. Olda se trochu zamračil při představě, že by Máňa něco klonovala na sobě. Vypadalo to přece opravdu trochu nechutně.

Mezitím přivezli dalšího pacienta, kluka v jejich věku. Byl při vědomí, ale bolestí syčel, ačkoliv dostal od záchranářů injekci dolsinu. Explodovala mu prý v rukou nějaká zábavná pyrotechnika, měl je obě řádně popálené a také trochu přismažený obličej.

„Klid, to nic není,“ utěšoval ho Olda, když ho s Máňou doprovázeli na pokoj. Tam jen na sebe mrkli, postavili se do kříže a spustili to naplno.

„To jste dělali vy dva?“ zpozorněl popálený kluk.

Nabízelo se to samo, záchranáři s nosítky už odešli a v místnosti kromě pacientů byli jen Olda s Máňou, ale kluk tomu nějak nemohl uvěřit. Nebyl sám, dospělí se divili většinou skoro stejně.

„Kolik už jich máš?“ otočil se nahlas Olda na Máňu.

„Tři,“ odvětila. „Čert taky, takže skončil. Já mám už jen jednu, budeš si asi muset vystačit s Irenou.“

„Povídám, to světlo bylo od vás?“ dožadoval se kluk jejich pozornosti.

„Jo,“ přikývl Olda. „To není obyčejné světlo, ale volná energie. My tak léčíme.“

„Vy?“ vykulil na ně oči.

„Ty jsi lehčí případ,“ vysvětloval mu Olda. „Na tebe stačíme s Máňou.“

„A co doktoři?“ zajímal se kluk. „Ti tady neléčí?“

„Neměj obavy,“ ujistila ho Máňa. „Za chvilku tu budou. Alexijev to po nás přijde zkontrolovat, jestli jsme něco nepřehlédli. Ale myslím si, že to stačilo.“

„Ani se mi na to nepodíváte?“ vystrčil proti nim ovázané ruce. Měl je ofačované do velikých bílých boulí, prosakovala z nich vůně masti na spáleniny. Ošetřili ho tak už v záchrance, tady by se s tím nikdo nezdržoval. Alexijev tvrdil, že se volné rány rychleji hojí, ale ohled k pacientům jim nedovoloval fáče sundávat. Nechávali tedy všechno jak to bylo, nanejvýš pacienta převlékli do pyžama.

„To uvidíme pozítří, až ti to budou sundávat,“ řekla Máňa.

„Hmm, převazy, ty přímo zbožňuju!“ ošklíbl se.

„Koukám, že už máš s něčím podobným zkušenosti!“ usmál se Olda.

„Jo,“ přikývl kluk. „Už jsem byl parádně opařenej. Chcete vidět ty jizvy?“

„Kvůli tomu nemusíme rozbalovat obvazy,“ zarazil ho Olda.

„Nemám je na rukou, ale na břiše!“ chlubil se kluk.

„Hele, klidně lež, do zítřka to počká!“ řekl Olda a mrkl na Máňu.

Ta mu oplatila spiklenecký úsměv. Podle jejich zkušeností bude ten kluk pozítří hodně překvapený, až uvidí, vlastně neuvidí nic, neboť staré jizvy do zítřka beze stopy zmizí. Otázka je, zda mu to bude vadit. Ale to se uvidí. Teď by jim samozřejmě tvrdil, že je na ně kdovíjak pyšný.

„Hele...“ pokračoval kluk. „Mohli byste mi prokázat službičku? Potřeboval bych podat z kapsy u bundy mobil.“

„Nějak rychle ti otrnulo!“ usmála se Máňa.

„Já jen aby o mě věděli naši,“ vysvětloval omluvně. „Nebyli doma, když se mi to stalo, záchranku volala sousedka, ale radši bych jim to řekl dřív než ona. Průser je to na každý pád, ale může být menší, když se ozvu sám.“

Olda a letmo mrkl na hodinky. Do osmi času dost, proč ne?

Bunda byla ve skřínce, označené číslem postele, spolu s ohořelou košilí, botami a kalhotami. Jen bunda nejevila stopy ohně, zřejmě si ji oblékl až do sanitky. Olda z její kapsy vytáhl mobilní telefon, skřínku zavřel a s mobilem došel ke klukovi.

„Mohl bys mi vytočit číslo?“ požádal ho kluk bez váhání.

Olda podle diktátu namačkal číslo a podstrčil mobil na polštář klukovi přímo pod tvář, aby nic nepotřeboval přidržovat.

„Ještě tu chvilku počkejte, já to sám těžko zavěsím,“ žadonil kluk, když viděl, jak se oba chystají odejít.

Využíval je příliš samozřejmě, ale oba viděli, že se sám neobslouží, v boxerských rukavicích se špatně telefonuje. Rozhodli se počkat, hodinu přece telefonovat nemůže.

„Čau mami!“ začal kluk najednou - zřejmě se právě dovolal.

„Na klinice doktora Alexijeva!“ dodal po chvilce.

„Notebook mi nevoz, nemám pohyblivý ruce,“ řekl rychle. „Ani rádio. Nějak to bez tý civilizace vydržím!“

Chvíli mlčel, jen poslouchal.

„Jó, večeři prej dostanu tady,“ řekl. „Neměj péči, hlad nemám.“

Chvilku zase poslouchal.

„Jenom takový dvě děcka,“ řekl trochu nervózně. „Jsou ještě tady, chceš je?“

„Ne, jenom v sanitce,“ dodal po chvilce.

Chvíli ještě poslouchal, pak zvedl hlavu.

„Můžete to zavěsit?“ obrátil se na Oldu.

Olda mu vyhověl.

„Chceš ten mobil zpátky do bundy, nebo tady do stolečku?“ zeptal se ho.

„Radši pod polštář,“ požádal ho kluk. „A připravte se, mutr právě tejrá startér, za chvíli ji tu máme jako na koštěti!“

„Nebudeme rušit,“ řekl Olda. „Dneska očekáváme trochu těžší večer, jdeme se na to připravit.“

„To si tedy pište!“ přikývl kluk. „Až sem mutr přijede, bude nabeton tóčo!“

Olda otevřel dveře a pustil Máňu napřed. Ještě se povzbudivě podíval na kluka, ale ten to bral zřejmě sportovně. Olda potichu zavřel dveře a oba spěchali do jídelny.

„Ještě nikdo nepřišel?“ zajímal se Olda.

„Nikdo,“ potvrdila mu to Gertruda. „Kdo měl přijít?“

„Olda si pozval Michala a Jarču, kamarády ze školy,“ vysvětlovala jí Máňa.

„Nevím, nevím,“ vrtěla hlavou Gertruda. „Scházet se v nemocnici, to jsme jako děti nikdy nedělali. Říkali jsme, že nemocnice přivolává smůlu.“

„Oni mají přijít na operaci,“ doplnila to Máňa.

„Ale!“ podivila se Gertruda. „Copak jim je?“

„Nic, ale uvidíš!“ řekl Olda. „Máňo, drž se mě jako klíště, až přijdou, nebude na nic čas. Šest hodin na krku a nikdo nikde!“

„Jsem tvým stínem!“ odvětila Máňa pateticky. Měla to z nějakého filmu, který Olda neviděl, takže mu to nic neříkalo. „Neboj, však přijdou,“ dodala už normálně.

„Pojď se podívat na sál,“ napadlo Oldu a s Máňou v závěsu vyběhli z jídelny.

Operační sál nebyl veliký, ale byl perfektně připravený a uklizený. Olda polaskal očima zasklenou skříň s chirurgickým nářadím, rozhlédl se, pak se uklidnil a otočil.

„Jsme připraveni, teď je to na nich,“ podotkl.


Na chodbě najednou Máňa našpicovala uši.

Do dvora vjíždělo auto bez sirény a i podle zvuku motoru to nebyla sanitka.

„Někdo přijel,“ řekla. „Jarčini rodiče jezdí všude autem, že by ji sem přivezli?“

„Dohodli jsme se nedělat rozruch,“ zamračil se Olda. „Měli by přijet autobusem a sami, nejsou to mrňata ze školky.“

„Jo, ale uvědom si, je šest večer a tma jako v pytli,“ upozornila ho jemně. „Naši taky nevidí rádi, když přijdu domů za tmy.“

„No dobře,“ zabručel. „Jdeme si pro ni. Jestli se mi ale chtějí páni rodičové dívat na ruce, budu nervózní.“

„Jdeme si pro oba, třeba vzali Michala s sebou,“ dodala optimisticky Máňa.

Dostali se ale jen k venkovním dveřím. Ty se před nimi rozlétly a dovnitř vpadla jako vichřice dáma, kterou Olda i Máňa okamžitě poznali.

Dáma v šedivém kostýmku, ministerská kontrola ze školy.

„Kde je Libor?“ obořila se na Oldu s Máňou. „Libor Mráček. Ačkoliv, vy dva to nejspíš nevíte... Je tu vůbec někdo? Haló! Kde jste kdo?“

„Libor leží na trojce,“ zavrčel zamračeně Olda. „Jestli chcete, zavedu vás tam.“

„Ale návštěvní hodiny jsou jen do čtyř,“ přidala se Máňa také trochu nevrle.

„To mě nezajímá,“ mávla rukou dáma. „Ostatně, co vy tady děláte? Patříte sem? Jistěže ne, tak mlčte!“

„Asi se budete hodně divit, ale my sem patříme,“ řekl Olda.

„Ježišikriste!“ zarazila se dáma, zřejmě je až teď poznala. „Vy jste...“

„Jo, to jsme my,“ přikývl Olda. „Děti, kterým upíráte životní zkušenosti. Přitom jich tu denně získáváme mraky!“

Zastavil se a podržel dámě otevřené dveře do pokoje číslo tři.

„Prosím, Libor už na vás čeká,“ pokynul jí rukou.

„Počkejte ještě! Liborek mi do telefonu říkal, že ho tady ani neošetřili!“ zastavila se ve dveřích, už zase suverénní jako zpočátku. Oldovi se zdálo, že by se chtěla hádat.

„Tak to neříkal,“ opravil ji Olda. „My jsme u toho byli, když s vámi volal.“

„Ptala jsem se ho jasně, který doktor se s ním zabýval,“ nedala se. „A říkal, že jen nějaké děti. Snad ne vy?“

„To už je přesnější!“ přikývl Olda. „Ale nemůžete tvrdit, že ho nikdo neošetřil.“

„Co jste s ním mohli dělat?“ znejistěla, Oldovo sebevědomí ji trochu mátlo.

„Vyléčili jsme ho,“ odvětil Olda. „Přijďte sem zítra, uvidíte.“

„To bude nějaký podvod!“ vyjekla. „Že ono mu skoro nic není?“

To už i Oldovi došla trpělivost.

„Jestli mu nic není?“ vybuchl. „Dobře, pojďte, podíváme se na to.“

Došli rázně až k Liborově posteli.

„Vyndej ruce,“ poručil mu takovým tónem, že se kluk neodvážil odporovat. Na peřině se objevily dvě zafačované koule.

„A vy pojďte sem!“ poručil stejným tónem dámě.

„Počkejte, snad mu to nechcete bez doktora odmotávat?“ protestovala.

„Není třeba,“ mávl rukou a soustředil se.

Obvazy náhle zprůhledněly a nad peřinou se vznášely dvě ošklivě zčernalé ruce. Trochu se chvěly, jako se horkem tetelí vzduch nad rozpálenou plání. Pohled na ně vzal dámě úplně vítr z plachet, ale i kluk Libor vypadal zaraženě. Nejspíš předtím viděl své vlastní ruce jen letmo, závojem slz z bolesti, až teď si je mohl prohlédnout pořádně.

„Ještě si myslíte, že mu nic není?“ obrátil se Olda k dámě. „Nevidíte ty hluboké rány až do masa? Tomu se říká spáleniny třetího stupně, paní!“

„Ježišikriste!“ vyjekla hrůzou. „Co se ti to stalo?“

„O tom si povídejte potom,“ řekl Olda a přestal zprůhledňovat obvazy. Spáleniny milosrdně zakryly a Libor rychle zatáhl ruce pod peřinu. Také mu nebylo do žertování.

„Jak to, že neřveš?“ vyhrkla dáma podezřívavě.

„V sanitce dostal morfium,“ zahučel Olda.

„Ba ne!“ protestoval kluk. „Říkali té injekci úplně jinak!“

„Říkali jí dolsin, ale je to morfium,“ nedal se Olda. „Bolest potlačilo a my jsme ho tady ošetřili, takže se to nemělo čas vzpamatovat. Pozítří mu sundáme obvazy a bude v pořádku. Přijeďte se na to podívat.“

„Tohle pozítří?“ vyjekla. „Tak těžké rány... to snad ne... to není možné... jak to?“

Najednou nemohla najít řeč.

„Tak rychle by to byl zázrak, že?“ usmál se Olda. „Jen přijďte! Možná se potom nebudete bát tohle slovo použít.“

„Ale kde jsou tady lékaři?“ vzpamatovala se najednou.

„Momentálně jsme tady my dva,“ řekl Olda se zadostiučiněním. „Ve škole jste si hrála na královnu z moci úřední. Tady je naše království, tady máme léčivou moc pro změnu my.“

„To není možné!“ vyjekla. „Vy přece nemůžete léčit! Při vašem věku...!“

„Tady nejsme ve škole ani na školském úřadě,“ zamračil se Olda. „Léčebná síla nezávisí na věku. Snad vám tahle nová životní zkušenost pomůže brát věci jinak. Máňo, jdeme, ať si mohou popovídat!“

Zmínku o nové životní zkušenosti řekl značně kousavě, ale podle jeho mínění si to ta dáma plně zasloužila.

„Počkejte!“ zarazila je ve dveřích. „Nemůžete sem zavolat nějakého skutečného doktora? Myslím tím opravdového, s titulem!“

„To jistě můžeme,“ přikývl Olda. „Možná si na vás udělá čas. Ale nic nového vám neřekne, od nás už to máte se vší parádou.“

„To je mi jedno, zavolejte mi ho sem,“ řekla tónem, nesnášejícím odmlouvání.

Olda se ani nepohnul, ale telepaticky seznámil se situací Alexijeva.

„Tak bude to?“ dupla si dáma, když viděla, že se ani Olda, ani Máňa nehýbou.

„Už jsme ho zavolali, jde sem,“ ujistila ji Máňa. „Vy ale nevnímáte naši telepatii, takže jste si toho nevšimla. My se tady už jinak ani nedomlouváme.“

Alexijev naštěstí právě přicházel.

„Á, paní Mráčková,“ přivítal dámu. „Nejste spokojená s naší péčí?“

„Odkud mě znáte?“ zarazila se dáma.

„Ze školy,“ odvětil klidně.

„Nikdy jsme spolu do školy nechodili!“ vyhrkla upjatě.

„Nemyslím mě a vás,“ řekl Alexijev. „Myslím vaše dnešní vystoupení ve škole, kde jste Oldovi a Máně zamítla žádost o výjimku. Upřímně se jim divím, že teď vašeho syna neodkázali na zákonný postup. Bylo by to přinejmenším spravedlivé.“

„Jak to myslíte, pane doktore?“ podívala se na něho dotčeně.

„Jednoduše,“ řekl. „Podle zákonů děti léčit nemohou. Olda s Máňou měli vašeho syna nechat podle zákonů trpět jako zvíře přinejmenším do zítřka, kdy bychom se mu mohli věnovat my dospělí. Ale protože ještě mají rezervu síly, věnovali mu ji.“

„Jaké síly, doktore?“ vyskočila jako když ji píchne.

„Léčivé síly,“ řekl Alexijev. „Kdo ji odmítne, toho léčíme klasicky, i když pořád na špičkové světové úrovni. Ruce vašeho syna bychom léčili zhruba půl roku a nejspíš by mu zůstaly doživotně necitlivé.“

„Doživotně necitlivé? A tomu se odvažujete říkat špičková světová úroveň? To snad nemyslíte vážně!“ neodpustila si jízlivost.

„Myslím to vážně,“ přikývl. „Jako bývalý primář oddělení popálenin mám o tom velice věrohodné znalosti. Tak se léčí ve světě, my jsme přešli na mimozemské metody. Buďte ráda, že se Olda s Máňou vašemu synovi věnovali. A za ty klacky, co jim házíte pod nohy, byste se měla stydět.“

„No dovolte!“ vybuchla. „Co vy o tom víte?“

„Dovolím,“ usmál se trochu smutně. „Vím o tom dost na to, abych vám mohl říci: Vážená dámo, takhle jedná opravdu jen byrokrat.“

„Nechte si ty urážky!“ vybuchla.

„Jaké urážky?“ ohradil se Alexijev. „Místo abyste jim pomohla, stala jste se pro ně přítěží. Měla jste to rozhodnout podle zákona, který výjimky umožňuje, ale rozhodla jste úředně, tvrdě a necitlivě. Na vašem místě bych hanbou ani nevylezl mezi lidi. Máte hroší kůži, když se vás to nedotklo! Dál jim budete stát v cestě, vytahovat na ně vaši šimlovskou zdeúřední moc, až to třeba vzdají a tu medicínu vystudují u mimozemšťanů. Až se vám nebo někomu z vašich blízkých stane nehoda a dostanou vás do ruky lékaři, kteří léčí klasicky, uvidíte, jak dopadnete! Teď si aspoň užijte jejich péče a věřte, lepší nikde na světě nedostanete!“

„To myslíte vážně?“ zchladla konečně pod tou sprchou.

„Chcete vidět ruce vašeho syna?“ zeptal se jí trochu tvrdším tónem. „Mohu vám je ukázat, ani mu nepotřebuji obvazy sundávat, umíme totiž zacházet s neviditelností.“

„Ne, to nemusíte,“ otřásla se. „Já jsem to už... viděla.“

„Vy jste jí to ukazovali?“ zeptal se Alexijev nahlas Oldy, ačkoliv mu to Olda před několika okamžiky sděloval. Bylo ale vidět, že tu otázku dává jen kvůli té dámě.

„Ukazovali,“ odpovědět stejně tak nahlas Olda.

„V pořádku,“ přikývl Alexijev. „Když jste to viděla, paní Mráčková, nemám co dodat. Jsou to popáleniny třetího stupně, vašeho syna by zcela jistě čekala transplantace kůže. Místo toho si ho pozítří osobně vyzvedněte, ať vidíte, čemu se dá říkat zázrak.“

„Vy taky?“ opáčila nešťastně. „Zázraky do moderního světa nepatří!“

Olda měl pocit, že chybí jen jediné, aby si vztekle dupla. Jako malá, rozmazlená holčička, když zrovna není po jejím. Skoro by ji litoval.

„Možná máte pravdu, paní Mráčková,“ pokrčil rameny Alexijev. „Zázrakům jsme v našem světě odvykli. Do našeho světa více patří násilí, korupce a byrokracie, tedy váš obor, ne?“

„Asi byste mluvil jinak, kdybyste viděl, jací grázlové nám dnes všude vyrůstají!“ vyhrkla rychle. „Já to vím nejlépe, pracuji totiž s problémovou mládeží! Je to čím dál horší, všichni rostou pro kriminál!“

„Vidíte!“ opáčil Alexijev. „To bude ono! Já zase pracuji s těmi lepšími. Kdybyste aspoň na okamžik chtěla vidět, jací úžasní lékaři nám tady vyrůstají! Škoda, že se k nim chováte stejně jako k vašim grázlům!“

„Před nimi byste to ale neměl říkat!“ hodila okem po dětech.

„Proč?“ pokrčil rameny. „Myslíte si, že je to zkazí? Ale jděte! Vědomostí mají, že učí nás dospělé. Životních zkušeností mají asi méně, ale srovnejte si je se začínajícími studenty, kdo je na tom líp? Myslíte, že jsem vystudoval tak dávno, že se na své začátky nepamatuji?“

„Nevím, kdy jste studoval!“ řekla umíněně. „Na tom snad nezáleží!“

„Máte pravdu,“ přikývl. „Na věku bazírujete jen vy. Ale nemusela byste.“

„Pořádek musí být!“ odsekla. „A zákon je zákon!“

„Stala jste se jejich nepřítelem,“ deptal ji dál Alexijev. „Za to vám uzdravili syna. Podle zákonů to přitom dělat nesmějí, nemají na to papíry, především lékařský diplom. Mimozemské vzdělání jim neuznáte, cestu k pozemskému vzdělání znemožníte. Tomu já říkám klacky pod nohy. Můžete se utěšovat, že na to nejste sama, bohužel, takových byrokratů jako vy je víc. Jste ostudou naší civilizace.“

„Co vlastně po mně chcete?“ vyhrkla. „Abych jim ustoupila? To máte smůlu, já se citově vydírat nenechám!“;

„Klidně trvejte na svém, půjde to i bez vás,“ řekl Alexijev. „Jste překážka, kterou ty děti překonají. Překročí vás a úspěch bude tím cennější. Dokážou to, věřím jim. Spíš mi jde o vás. Nezdá se vám, že vás současné postavení trochu zkazilo? Chci, abyste se zamyslela nad sebou, ne nad nimi.“

„Na to nemáte právo, pane doktore,“ uklidnila se trochu. „Do mě vám nic není!“

„Nic vám přece nenařizuji,“ ujistil ji. „Jen vás jemně, přátelsky upozorňuji, že jste v situaci, kdy už by mělo nahlas protestovat vaše svědomí. Pokud ovšem nějaké máte. Babička mi vždycky říkala, že moc člověka korumpuje. Byla to velice moudrá žena.“

„Já té moci tolik nemám,“ odsekla paní kysele. „Musím respektovat zákony.“

„Ale když zákony povolují výjimku, znemožníte ji,“ řekl tišeji Alexijev. „Máte malou, ale hodně zneužitelnou moc. No nic, nechme toho. Myslím, že jste si chtěla stěžovat, že vašeho syna ošetřovaly jen děti a ne dospělí lékaři s diplomem. Na to vám řeknu jedno: popáleniny na rukou u nás léčí i pes.“

„Cože?“ vyjekla znechuceně. „Pes že by měl léčit mého syna?“

„Jistě,“ přikývl doktor. „Máme tu jednoho rozumného pejska. Od mimozemšťanů má kromě inteligence léčivou moc a na jednodušší případy stačí i on. Dnes ale svou sílu vyčerpal, proto jsem vašeho syna svěřil těmhle dvěma.“

„Vy byste mého syna svěřil do péče psovi?“

„Možná to pro vás bude těžko stravitelné, ale ten pes má větší léčebnou sílu než klasický operační tým,“ přikývl. „Pokud to jde, šetřím si tyhle děti na horší případy. Ale teď už nás omluvte, čekáme dvojitou operaci, musíme se na ni připravit.“

„Vy ještě operujete?“ zajímala se. „Slyšela jsem, že jste s tím úplně přestal!“

„Operovat nebudu já, ale Olda,“ ujistil ji. „Já se to budu snažit od něho odkoukat. Víte, mimozemské znalosti jsou proti pozemským na vyšší úrovni a je na čase, abychom je zvládli i my, staří kozáci. Vidíte? Taky musíme překousnout trochu stavovské pýchy a dát se poučit od dětí, když to umějí lépe! Vsadím co chcete, že těm dětem nesaháte ani po kotníky ani vy. Ve fyzice by jim byl partnerem na úrovni možná Einstein, ale i ten by se měl čemu přiučit a rozhodně by se nad ně nevyvyšoval. Víte, jak správně podotkl jeden Polák, nejlépe podrážejí nohy trpaslíci. Je to jejich zóna.“

Obrátil se a vyšel z pokoje, následován Máňou a Oldou. Olda jako poslední zavřel dveře, ale ještě se podíval, co na to paní Mráčková.

Neříkala nic. S povislou dolní čelistí to dost dobře ani nejde.

Od Alexijeva to tedy sedělo!


Jakmile se odpoutali od paní Mráčkové, Olda zase znervózněl.

Operace čekala jen na operované, ale ti se ještě nedostavili. Přitom bylo skoro půl osmé! Zaplaťpámbu za Liborkovu mutr, zkrátila jim dlouhé minuty čekání, ale teď už byl nejvyšší čas, aby Jarča s Michalem přišli!

„Nemají Koutovi nebo Langmajerovi telefon?“ napadlo Máňu nad talířem malých koláčků od Gertrudy. Stará kuchařka jim je do jídelny jako vždy donesla, ale nejedli je. Nikdo na ně neměl ani pomyšlení, všem leželi v hlavě Oldovi kamarádi.

„Langmajerovi mají mobily, ale neznáme čísla,“ hlesl nervózně Olda. „Koutovy tak dobře neznám, abych to věděl.“

„Zkoušel jsem volat své známé, ale na nikoho jsem se nedovolal,“ pokrčil rameny Alexijev. „Příště to nesmíš dělat tak nezabezpečeně.“

„Dobrá rada nad zlato!“ povzdychl si Olda. „Příště není teď!“

„A co kdybys to nabídl některé sestřičce?“ napadlo Máňu.

„Teď navečer je tu jen Hedvika,“ řekl Alexijev. „Zeptat se jí jistě můžeme.“

Najednou se vedle v Alexijevově pracovně rozdrnčel telefon. Alexijev tam rychle došel a zvedl sluchátko.

„To je pro tebe,“ zavolal po chvilce na Oldu.

Olda vyskočil a obrovským skokem vletěl do dveří. Očividně si přitom pomáhal idarchonem, žádný cirkusák by takový skok nesvedl. Sluchátko popadl ještě ve vzduchu ale současně s tím přibrzdil a celkem spořádaně se postavil.

„Čau, Oldříšku,“ uslyšel Olda Michalův hlas. „Nezlob se, ale já nepřijdu. Víš...“

„Beru to na vědomí,“ řekl Olda a aniž by čekal na podrobnosti, zavěsil.

„Michal nepřijde,“ řekl ostatním napjatě čekajícím. „Definitivně to odřekl. Ivo, zeptáš se aspoň Hedviky?“

„Ještě může přijít Jarča,“ zbledla trochu Máňa.

„Vypadala ještě míň odhodlaně než Michal,“ namítl Olda nešťastně. „Co kdybych to nabídl... třeba Trudě Steinové?“

„Mně? A co?“ vyhrkla stará kuchařka.

„Andělskou řeč, zlepšenou paměť a schopnost hojit rány,“ řekl Olda s nadějí, že aspoň někomu pomůže.

„Andělskou řeč? Tou, jak se tu občas bavíte? A je to vůbec andělská řeč?“ ptala se opatrně Gertruda.

„Je to andělská řeč, mám ji přece od andělky,“ ujišťoval ji Olda.

„A byla to opravdu andělka? Co když to byl nějaký dobře zakuklený rarach?“

„Jak to stojí v Bibli, Trudo?“ zaútočil na ni Olda. Podle činů poznáte je, nebo je to jinak? Andělka dělala dobré skutky. Zachraňovala děti, uzdravovala nemocné a když odcházela, naučila mě to. Co na tom vidíš špatného?“

„Nevím,“ bránila se Gertruda. „Činy ďáblů můžou na první pohled vypadat dobře a člověk to vždycky pozná, až když je pozdě. Já s tím nechci nic mít!“

„Poslyš, Trudo, věříš aspoň, že jsem viděl opravdového, živého ďábla?“ zkusil to Olda z jiné strany.

„O tom ani nemluv!“ vyjekla. „Nebo ho přivoláš!“

„Já jen abys věděla, že jsem se setkal s obojím a dovedu to už odlišit,“ řekl Olda. „S ďábly opravdu nechci nic mít ani já, to mi věř!“

„Já taky ne!“ odvětila Gertruda. „Ale ani s anděly! Takové věci mi nepřísluší. Ani slyšet o nich nechci!“

A vyběhla z jídelny schovat se do kuchyně.

„Tu asi nepřemluvíme,“ povzdychla si Máňa.

„Možná, kdybychom na to měli víc času,“ souhlasil Alexijev. „Takhle je to na ni moc zhurta.“

„Tak aspoň tu Hedviku...“ prosil ho Olda o pomoc.

Alexijev odešel shánět Hedviku. Na sesterně nebyla, starala se o pacienty, ale za chvíli s ním přišla do jídelny a rovnou na Oldu:

„Vážně mě potřebuješ, Oldo?“

Jen němě přikývl. Hedvika byla velice hodná sestřička. Znala se s Oldou ještě z Vinohrad, kde se k němu chovala mile a to ani netušila, že bude jednou její nadřízený. Tady přijímala jeho příkazy ochotně a bez námitek. Olda si to vysvětloval, že Hedvice jde stejně jako jemu o dobro pacientů.

„Ještě že mi Ivo nedávno něco naznačoval,“ oddychla si Hedvika. „Mám teď ale službu, nevím, jestli...“

„Mohl bych zavolat Ilonu,“ navrhl Alexijev. „Ale za čtvrt hodiny se to tady snad nerozsype.“

„Říkal jste ale něco o operaci?“ zvážněla Hedvika.

„Ta operace bude velice krátká,“ ujistil ji Alexijev. „Olda to umí.“

„Myslela jsem, že spíš vy,“ obrátila se s otázkou na Alexijeva.

„Ne, bude to dělat Olda,“ řekl jemně Alexijev. „Je to jeho operace. Nepochybuji, že to z nás dokáže nejlépe. Zatím přece dělal všechny.“

„No dobře,“ usmála se. „Olda dělá zázraky, vím to.“

Odvedli tedy Hedviku do operačního sálu, jak honosně říkali místnosti, kde stál už trochu postarší operační stůl.

„Musím se tě ještě zeptat, svoluješ s implantací mimozemských orgánů?“ obrátil se Olda na Hedviku.

„Proč se ptáš, když víš, že ano?“ usmála se na něho.

„Protože je to vážná věc a nikomu ji nesmíme dělat proti jeho vůli,“ řekl Olda.

„Tak dobře, máš mé svolení,“ opakovala odhodlaně.

Pak to šlo ráz naráz. Olda Hedviku na stole znehybnil přimrazením a už se mu ani ruka netřásla, když zneviditelnil kosti její hlavy a prohlížel si její obnažený mozek.

„Začneme,“ řekl tiše, když přihlížejícím, hlavně Máně a doktorům Alexijevovým ukázal, čeho se jeho zásah bude týkat. Máňa mezitím posvátně otevřela veliké pouzdro s neurochirurgickým nářadím, aby Oldovi podávala, co bude potřebovat...

Alexijev dnes jen přihlížel.


Když se po deseti minutách Hedvika opět probrala, ani nechtěla věřit, že to má za sebou. Vstala z operačního stolu a mechanicky si obouvala cvičky.

„Telepatii a paměť můžeš používat ihned,“ sděloval jí Olda trochu veseleji. „Jen na idarchon si musíš týden počkat, teď je ještě slabý a nefunkční.“

„A kdy mě zařadíte do rozpisu?“ usmála se na všechny.

Jak se dalo čekat, řekla to telepaticky. Telepatie byla vždycky aktivní od počátku, trochu se muselo učit jen směrování.

„Nespěchej tolik, děvenko,“ usmál se na ni Alexijev. „Idarchon je úžasný orgán, ale máš v sobě jen jeho zárodek, musí ti nejprve narůst.“

„Představovala jsem si to jinak,“ odvětila vesele. „Čekala jsem, že s tím budou větší obtíže... něco jako... gravidita...“

„Naopak,“ ujišťovala ji Máňa. „Bude ti to pomáhat i v tomhle.“

„Co ty o tom víš?“ zamračila se na ni trochu Hedvika.

„Víc než si myslíš,“ opáčila Máňa. „Já vím, je mi teprve třináct, ale nedej se tím zmást. Pochopíš to, až se začneš přehrabávat ve své vlastní hlavě a zjistíš, co všechno víš, Olda ti určitě nedal tu přídavnou paměť prázdnou... Mechanické vědomosti umíme přenášet i takhle.“

„No jo,“ vydechla Hedvika. „Ale kde se k tomu dostal on?“

„Něco od mimozemšťanů, něco už jsme zjistili sami,“ řekla Máňa, jako by to bylo samo sebou.

„Komu už jsi přenesla vědomosti ty?“ chtěla vědět Hedvika.

„Zatím nikomu,“ nenechala se vyvést z míry Máňa. „Ale mám nejvyšší čas s tím začít, aby Olda nebyl jediný, kdo to dělá!“

„Vidíš,“ řekl Alexijev. „Já si říkám, že na to máte oba hodně času. Jsme tu přece teď už tři dospělí. Kdyby nebyl Olda tak hrrr...“

„Kdyby nebyl jaký je, neměli bychom to nikdo,“ odvětila s jistotou Marie.

„Dobře,“ mávl rukou Olda. Bylo mu příjemné být středem pozornosti, ale čeho je moc, toho je příliš. „Nezkusíme to přece jen s Gertrudou? Vážně se mi to nechce...“

Poklepal si na klíční kost. Bouli pod ní měl trochu splasklou, navíc rozříznutou a jen provizorně přelepenou leukoplastí, ale pořád v ní byla druhá sada nových orgánů. Ani nedořekl, co bude muset udělat, když pro ni nenajde příjemce. Připadal si právem jako před potratem. I když ten leckteré ženy berou ještě lehkomyslněji.

Zamířil v čele ostatních do jídelny a doufal, že tam Gertrudu ještě najde.

Čekalo to tam ale jiné překvapení.

„Ahoj, Oldříšku!“ zvedala se ze židle - Jarča Koutová.

„Ty jsi přece přišla?“ rozzářil se Olda. Koutkem oka spatřil Mánin jásavý úsměv a věděl, že mají radost i Alexijevovi.

„Musela jsem utéct,“ vysvětlovala mu rychle. „Naši mě nechtěli pustit. Přišla jsem s naším Danem, venčení mi ještě svěřili. Ale kdybyste to mohli urychlit...“

Dan byl Jarčin kokršpaněl. Ležel jí u nohou a předstíral spánek. Občas mu to ale nedalo, takže krátce mrkal.

„Jarčo, ty jsi zlatá! Už jsme si mysleli, že nepřijdeš. Pojď rychle!“ vyhrkl Olda.

Nevadilo mu ani, že při tom přelétl Máně přes tvář drobný mráček.

„Pohlídá mi někdo Dana?“ starala se Jarča. „Aby se s Čertem nepoprali!“

„Čert se přece nepere,“ odvětil Olda telepaticky a všesměrově, zahlédl totiž ze dveří kuchyně opatrně vykukovat střapatou černou psí hlavu. „Viď, Čerte?“

„To bych štěk!“ ozval se také telepaticky Čert.

Kokršpaněl Dan okamžitě vyskočil na nohy, vycenil zuby a začal zle vrčet.

„Vidíš?“ ukázala Jarča na svého psa. „Dane, lehni! Fuj!“

„No tak, Dane!“ přidal se k ní Čert. „Tvoje paní si taky přeje mír.“

Nepřekročil přitom práh kuchyně. Dan se sice ostražitě naježil ještě víc, ale lehl si, i když byl připraven kdykoliv vyskočit.

„Necháme je tady a ty už pojď!“ natáhl Olda k Jarče ruku. Když mu podala svou, pomohl jí vstát a celé procesí se otočilo zpátky k operačnímu sálu.

Po obvyklé otázce, zda si Jarča operaci přeje a po stejně odhodlané odpovědi Ano ji přímo na operačním stole přimrazil.

Měl dnes o dalšího pozorného diváka víc. Hedvika si nenechala ujít dozvědět se, co to s ní vlastně před malou chvilkou dělal.

Počet andělských učedníků dnes přece jen poskočil o dva.

Ačkoliv i to bylo pořád málo.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: