Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Další kamarádi

Když se Jarča probrala, chvíli nevěřila svým smyslům. Překvapilo ji, že najednou ovládá telepatii, že to trvalo tak krátce i že psi, ponechaní sami sobě, se za tak krátkou chvíli dokázali namísto rvačky spřátelit.

Bylo to jednoduché a část zásluhy měla i Gertruda. Čert na ní pro Dana vymámil porci psího gulášku a Dan zřejmě pochopil, že mu Čert nejen nebude konkurovat, ale že to dobré dostal právě díky jemu. U jídla často řeší spory i lidé, proč to vyčítat psům?

Olda daroval Jarče i Hedvice andělské kombinézy a naučil je oblékat, byť zprvu jen přes šaty, ale hlavně svlékat. K tomu byla nutná telepatie, oblékání bylo snadnější.

„Nesmíte to půjčit kdekomu,“ ujišťoval je. „Je to jediná položivá věc, která se dá duplikovat hiblagem.“

„Jiné živé věci nejdou?“ zeptala se ho Máňa. „Proč tahle jde?“

„Protože je živá jen napůl,“ odvětil Olda. „Bísíája mě varovala, ať duplikováním živých neztrácím čas, že jim pak nedokážu dát život. Měla pravdu, uvědomil jsem si to, když mamince nevykynulo těsto, ačkoliv duplikované droždí vypadalo normálně. Smůla je, že droždí je živé. Zrovna tak jogurty. Duplikované sice chutnají normálně, ale rozdíl poznáš, když je zkusíš použít jako jogurtovou kulturu. Dělá se to tak, že lžičku živého jogurtu rozmícháš do horkého svařeného mléka. Brzy se ti vytvoří jogurt, ale když totéž uděláš s duplikovaným jogurtem, zkazí se to.“

„To znám,“ řekla rychle Máňa. „Může se ti to zkazit i s kupovaným.“

„Já vím,“ přikývl Olda. „Některé mlékárny používají postupy, které jogurt zabijí. Vyplatí se vyzkoušet si takhle jogurty z různých mlékáren a mrtvým se vyhýbat. Živá jogurtová kultura je rozhodně zdraví prospěšnější.“

„Poslyš, ale co to znamená: živá jen napůl?“ zamračil se trochu Alexijev. „Buď něco živé je, nebo není, ne?“

„Aha,“ zachmuřil se trochu Olda. „Asi jsem vám tu informaci nedal. Měl bych vám připravit paměťovou pihu se vším, na co jsem zapomněl. To napůl živé se dá přece snadno pochopit. Vezměte si spóry. Jsou živé, i nejsou. Taky tak napůl.“

„Proč jsi nám nedal všechno?“ zpozorněl Alexijev.

„A nač by vám byly moje soukromé vzpomínky?“ pokrčil rameny Olda. „Jen by vám překážely. Vybíral jsem pro vás jen co souviselo s biologií a s léčením, vynechal jsem kromě soukromých vzpomínek na různé školní příhody i všechno nepotřebné, od matematiky po teorii antigravitace. V tom fofru jsem asi na něco užitečného zapomněl. Naštěstí se to dá doplnit dodatečně.“

„Jak chceš někomu doplňovat, co mu chybí?“ zajímalo Alexijeva. „K tomu bys přece musel vědět, co už zná.“

„Když toho vyberu víc, andělská část paměti to roztřídí,“ usmál se Olda. „Přijaté paměťové pihy přeorganizuje ve spánku tak, že vyloučí všechno dvojité. Jinak by to ani nešlo, paměťové pihy přece mohou pocházet od různých dárců a ti samozřejmě nevědí, co už víte a co ne.“

„Dobře, ale teď bychom měli Jarču propustit domů, aby to stihla, než po ní rodiče vyhlásí policejní pátrání,“ navrhl Alexijev.

„Já ji tam vezmu vzduchem,“ navrhl Olda. „To je nejrychlejší.“

„Poletím s tebou a vezmu Jarče Dana,“ vyhrkla hned Máňa.

„Nač?“ usmál se Olda. „Unesu klidně deset lidí najednou. Počkej tady, vrátím se. Ještě jsme nepředali všechnu energii.“

„Nebylo dvojí probouzení z letargie tak trochu podobné předané dávce energie?“ zeptal se Alexijev Oldy vyčítavě.

„Tak napůl,“ připustil Olda. „Beztak si všichni necháváme každý jednu dávku do rezervy, co kdyby se něco stalo.“

„Není to jen rezerva,“ namítl Alexijev. „Poznal jsem, jak to člověka zdrbne, když jde až na doraz. Nebylo by rozumné, aby se někdo z nás strhal. Rozhodně je menší zlo nechat některého pacienta trpět do rána, i když je nám ho líto.“

„Bude nás brzy o dva víc,“ řekl Olda s nadějí. „Zase toho víc zvládneme.“

„Stejně s vámi poletím,“ řekla Máňa. „Jednak se chci taky proletět a hlavně, Jarče se to bude líbit a já chci být u toho. Znáš to, sdělená radost - dvojnásobná radost.“

„Jen leťte všichni!“ usmál se Alexijev.

„Já na vás ale počkám tady,“ zavrčel Čert. „Stejně se sem budete vracet.“

„Tak jo,“ připustil Olda, v tak zářivé náladě by přistoupil na leccos.. „Ani nevíte, jakou mám radost, že to tak dopadlo.“

„Dovedu si to představit,“ řekla Máňa s pochopením. „Když jsem tě viděla, jak tě Michalůvo odřeknutí naštvalo...“

„Jeho smůla!“ řekl Olda pomstychtivě.

Vyšli i se psem Danem na plochou střechu. Olda podal Jarče ruku a vznesl se s ní do výšky, Máňa totéž udělala se psíkem, který ale začal strachy kňučet.

„Neboj se,“ konejšila ho telepaticky. „To nic není, letíš přece s námi!“

Chlácholila psíka, až se zvířátko uklidnilo.

„Michal to odřekl?“ starala se Jarča, když si trochu zvykla na let nad střechami.

„A Olda jeho implantáty okamžitě voperoval Hedvice,“ sdělovala jí Máňa.

„Kolika holkám už to udělal?“ zpozorněla Jarča.

„Byla jsi jeho čtvrtá,“ prozradila jí ochotně Máňa. „Pokud považuješ za holku i doktorku Alexijevovou. Implantoval to jen jednomu chlapovi, doktoru Alexijevovi.“

Bavili se telepaticky, aby jim v hovoru nevadil protivítr. Jarče se to začalo líbit, ale Olda ji upozornil, že všesměrová telepatie není žádný problém, horší bude naučit se směrovat ji tak, aby ji vnímala jen osoba, které je to určené.

„Vy se tak s Oldou bavíte i ve škole, že?“ konstatovala Jarča. „Neříkej mi, že jste to při vyučování nepoužívali!“

„Samozřejmě,“ ujistila ji Máňa. „Je to pohodlné, lepší než telefony, dorozumíš se s tím na blízko i na dálku a nikdo cizí tě nevnímá. Když se na někoho obrátíš, zapamatuj si dobře, jak se ti odrazí v mysli. Tím ho příště vyvoláš, i když není telepat.“

„A co když budu vnímat, o čem se bavíte?“ nadhodila Jarča.

„Když se budeme na dálku bavit já s Oldou, vnímat to nebudeš,“ pokrčila rameny Máňa. „Olda umí telepatit současně se mnou i s Alexijevem, ale i když mi to ukazoval, nějak mi to nejde.“

„Taky to pochopíš,“ utěšoval ji Olda. „Teď pozor, přistáváme.“

Přistáli v pořádku před vchodem do paneláku, kde bydlela Jarča. Olda ji už stačil varovat, aby se připravila na prudší dopad, i když se jí bude zdát, že přistávají plynule. Takže jediný, pod kým poklesly nohy, byl kokršpaněl Dan. Rozjely se mu do stran, až dopadl čumákem na zem, naštěstí z tak malé výšky, že se mu nic nestalo.

„Ještě se nesnaž létat,“ varoval ji Olda. „To tě začnu učit tak za týden.“

„A nemohla bych ji to učit já?“ nabídla se Máňa.

„Proč?“ nechápal Olda. „Učil jsem to přece všechny, už vím, jak na to.“

„No právě!“ opáčila Máňa. „Taky si to chci vyzkoušet, ty už to umíš. Nemůžeš učit všechny. Teď to ještě jde, ale až nás bude víc, budeš rád, když na to nebudeš sám.“

„Asi máš pravdu,“ zamyslel se. „Uvidíme! My teď poletíme zpátky. Možná ti už dnes večer jen tak z cvičných důvodů zavoláme.“

Vznesli se a zamířili zpátky.

Jarča jim jen od vchodu zamávala.


Večer byl ale na krku, letěli ve tmě a byli rádi, když je maják na střeše navedl na přistání. Alexijev jim v rychlosti přidělil zbytek pacientů a když rozdali poslední dávky, měli pro dnešek konec. Ještě navštívili Libora, aby ho trochu potěšili, byl to dnes jediný dětský pacient. Paní Mráčková už byla pryč, takže to celkem šlo.

Odletěli s Čertem za úplné tmy, ale Čert se holedbal, že trefí i podle čichu, Olda zase, že mu stačí pouličního osvětlení a skutečně se mu podařilo nezabloudit. Sledovali ještě, jak Máňa přistála na balkóně, pak se otočili a zamířili domů.

Otec doma nebyl a maminka Oldu přivítala trochu nervózně.

„Poslyš, Oldo, co že zas tak pozdě?“ přivítala ho.

„Dneska to stálo za to, mami!“ sděloval jí radostně. „Představ si, že nás ve škole tvrdě stírala nějaká baba z ministerstva školství a odpoledne jsme ošetřovali jejího syna, měl ruce popálené od nějakých prskavek. Tomu říkám trest boží!“

„Poslyš, kdo mě to tuhle nabádal k opatrnosti, než budu o andělech něco soudit?“ odvětila. „Kdo říkal, že andělé i pánbůh jsou mírnější, než si představujeme?“

„Já,“ řekl Olda zaraženě. „Ale tak se to snad říká. Je to jen náhoda, ale přišla ve správnou chvíli! Měla jsi vidět, jak zírala, jak jsme s Máňou jejího synáčka vyléčili!“

„Stačíte vůbec na to?“ podívala se na něho tázavě.

„No jistě!“ ujistil ji Olda. „Každý den nám část kosmické energie zbude. Poslyš, mami, co kdybychom s Čertem tobě a tátovi občas nějakou přidali?“

„Nač?“ zavrtěla lehce hlavou. „Nejsme přece nemocní.“

„Čistě preventivně,“ navrhl Olda. „S Bísíájou jsme to dávali staříčkům ve vsi, aby trochu omládli. Ne že bys to potřebovala, ale rozhodně vám to neuškodí. Škodí to jen v jediném případě, ale to snad u vás nehrozí.“

„Kdy to škodí?“ zamračila se trochu. Věděla dávno, že má vědomosti, které by od něho nečekala, ale přece jen... někdy jí nebylo příjemné, že toho zná tolik. Nepřipadala si v jeho přítomnosti volně a pokud to mohla posoudit, nebyla sama.

„Prudce to zvedne imunitní reakce,“ začal jí to vysvětlit srozumitelně. „Proto to tak rychle léčí nemoci. Jenže při těhotenství to vyvolá potrat.“

„To víš od mimozemšťanů?“ zajímala se.

„Taky,“ přikývl. „Párkrát jsme to způsobili při léčení, jednou omylem, ale při tak závažné nemoci, že nám to prošlo. Alexijev říkal, když jde o život, zachraňujeme na prvním místě matku. Kdyby zemřela, plod by to tak jako tak nepřežil.“

„Ale co kdybyste to použili omylem na zdravé ženě a způsobili jí... víš co..?“

„My si dáváme pozor,“ uklidňoval ji. „Já už to sám ani nedělám, vždycky o tom rozhoduje primář Alexijev a ten se vyzná.“

„Ale na mně bys to klidně zkoušel sám, co?“ vyhrkla a zamračila se.

„Ale ty jsi přece zdravá,“ opáčil.

„A víš co? Nechci to! Rozumíš? A už o tom nemluv!“ zamračila se.

„Když nechceš, tak ani nesmím,“ ustupoval s nechutí. „Ale proč?“

„Schovej si to pro potřebnější!“ poradila mu. „Teď je to naprosto zbytečné.“

„Víš, že Alexijevová vypadá skoro tak mladě jako ty?“ přitulil se k ní. „Alexijev bude za chvilku vypadat mladě jako náš táta. Je to tím, že dávají lidem sílu. Něco z toho jde přes ně a oni mládnou.“

„A ty mu to nepřeješ?“ zeptala se ho.

„Jistěže přeju,“ urazil se, že ji vůbec napadlo podezírat ho ze závisti. „Ale rád bych, abyste i vy...“

„Dobře, nech to na pozdější dobu,“ usmála se na něho. „Až to bude potřeba. Teď je to přece zbytečné.“

„Škoda, že babička zemřela dřív, než sem Bísíája přiletěla!“ povzdychl si Olda.

„Představ si, že bys ji omladil. Myslíš, že by o to stála, když už nemá dědečka?“

„A co kdyby Bísíája přiletěla ještě než zemřel dědeček...“ uvažoval Olda.

„Tomu bys nepomohl, děda se ještě mladý zabil v autě,“ usadila ho.

„To ještě nic nevíš!“ vzepřel se. „Vzkřísili jsme už jednu mrtvou!“

„Vážně?“ zadívala se na něho trochu nedůvěřivě.

„Vážně!“ usmál se. „Musíme na to být čtyři, ale stojí to za to! To už je zázrak jak se patří! Objeví se bílé světlo, zazní velebný tón... jestli to andělé kdysi předvedli našim praprapředkům, nedivím se, že z toho padali zděšením k zemi!“

Při jeho slovech měla pocit, že ji obchází mráz. Její malý chlapeček křísí mrtvé? Vždyť mu teprve bude třináct let!

„Není to přece jen... trochu nebezpečné...?“ pokusila se zapochybovat. „Nemůže to někomu škodit?“

„Naopak, mami, naopak!“ vyskočil. „Nepochybuj o tom, že to používáme jen pro dobré účely! Mě by ani nebavilo někomu s tím škodit!“

„Jak to tedy bylo, když jsi říkal o té paní z ministerstva, jak máte v rukou jejího syna... to skoro vypadalo na vydírání, nemyslíš?“

„Jaképak vydírání? My jsme jí ho uzdravili!“ vyskočil. „Ona na nás po zlém, my jí to oplatili dobrým. Mám dojem, že se pěkně styděla, i když to nechtěla dát najevo!“

„Ještě že tak!“ vzdychla si. „A jak je to vlastně s těmi poslanci? Říkali v televizi, že je odmítáte léčit!“

„Neodmítáme!“ řekl Olda. „Alexijev je ale léčí postaru, když mu pojišťovny nechtějí nové léčení platit. To je pro ně pěkný trest! Novější pacienti přicházejí a odcházejí, zdravější než předtím, zatímco oni se trápí. Ale ne aby tě napadlo je litovat, vymysleli si to na sebe sami, je jen spravedlivé, že to trochu pocítí na vlastní kůži! Ostatně, v jiných nemocnicích tak trpí všichni pacienti.“

„Některé jste ale vyléčili hned!“ připomněla mu.

„Ti na tom byli tak zle, že to jinak nešlo,“ vysvětloval jí to. „Tam jsme si nemohli pomoci, museli jsme je přece zachránit.“

„No dobře,“ ustoupila. „Ty naše zázračné dítě! Pojď si sníst večeři, umýt se a šup do postele!“


V noci Oldu mimořádně vzbudil Čert.

Začal mu strkat čumák pod peřinu a tahat ho za pyžamo.

„Co je?“ ohnal se po něm Olda rozespale.

„Oldo!“ kňučel Čert. „Mám dojem, že... štěňata! Jen čtyři, ale telepatický!“

„Cože?“ vzbudil se konečně Olda.

„Čtyři štěňata!“ opakoval mu Čert. „A všecky telepatický!“

„Tvoje štěňata?“ došlo Oldovi. „Dobře, zítra se za nimi vypravíme!“

„Já jen, aby je zase někdo neutopil!“ připomínal mu Čert naléhavě.

„Skočíme tam ráno, ještě před školou,“ slíbil mu Olda. „Do rána to počká, v noci nikdo štěňata topit nebude.“

„Jen aby!“ protestoval Čert, ale Olda se otočil na druhý bok a zabalil se do peřiny, aby na něho Čert nemohl.

Ráno už se ale nemohl vymlouvat, i když ho Čert začal budit skoro o hodinu dřív. Zařídil dokonce Oldovi u maminky snídani, aby je nic nezdržovalo. Také jí vysvětlil, co zamýšlejí, ale nemusel ani vyvracet její protesty, maminka měla pro štěňata pochopení.

Olda se ale těšil také a spěchal by i bez Čertova poštěkávání.

„Vůbec je nevnímám,“ postěžoval si psovi. „Odkud to jde?“

„Jsou zticha,“ znejistěl Čert. „Asi spí.“

„To se dá pochopit,“ pokrčil rameny Olda. „Štěňata jsou děti, ty lidské taky pořád spí. Pamatuješ si aspoň směr? Nebo něco, co by nás přivedlo na stopu?“

„Bylo to z dálky, nejspíš z vesnice,“ uvažoval Čert.

„Dobře, poletíme tam,“ rozhodl Olda.

V rychlosti sbalil školní věci, hodil tašku na záda, popadl krajíc chleba, s Čertem vyběhli na balkón a vznesli se do studeného vzduchu. Za chvíli už přelétali pole a lesíky směrem k tetiččině vesnici.

„Ještě nic?“ pobízel Olda psíka.

„Nic!“ zakňučel nešťastně Čert. „Teda, jestli už je zabili, pokoušu je do krve!“

„Jen klid,“ uklidňoval ho Olda. „To bys přece věděl.“

„Jen aby!“ strachoval se Čert.

Vzdušnou čarou jsou naštěstí všechny vzdálenosti nejkratší a za chvilku už spolu kroužili nad vesnicí. Čert usilovně vzpomínal, kde by to jen mohlo být.

„Snad bys to měl vědět!“ napomínal ho Olda.

„Když já nevím,“ ošíval se psík. „Může to být Lola nebo Alma... Astu si můžeme škrtnout, ta už o štěňata přišla...“

„Vidíš, vidíš, proutníku! Ani nevíš, kde všude máš děti!“ vyčítal mu Olda.

„Nech toho!“ ohradil se psík. „Vy lidi to vždycky víte? Štěkl bych, že ne! Někdy máte i vy problém vzpomenout si, kde máte jaké štěně!“

Pomalu se vznášeli nad vesnicí, ale nikde nic. Až Olda spatřil vycházet z chalupy babičku Maděrovou. Telepaticky upozornil Čerta a oba rychle přistáli, aby ji zbytečně nepoplašili. Vyšli zpoza rohu Tvrdíkova stavení a zamířili přímo k ní.

„Co tady děláte?“ změřila si je s rozzářenou tváří.

„Někde by tu měli mít štěňata!“ řekl Olda.

„To bude určitě u Zimáků,“ ujišťovala je Maděrová. „Jejich Alma tenhle týden štěňata čeká.“

„To je dobrý,“ oddychl si Olda. „Zimákovi je nebudou topit.“

Čert se ale na něho podíval vyčítavě a Olda rozhodl, že se tam raději podívají, aby měli jistotu. U Zimáků ale na ně vyběhla Alma, začala na ně přes plot výhružně dorážet, štěkat, vyskakovat a vrčet. Za tím rámusem vyšla i paní Zimáková.

„Domů!“ ukázala velitelsky. Alma poslušně, i když neochotně zaběhla do domku.

„Co tu děláš, Oldo?“ poznala paní Zimáková návštěvu. „Ty nejsi ve škole?“

„Ještě to stihnu,“ mrkl Olda na hodinky.

„Ráda bych věděla, jak!“ zamračila se. „Autobus je pryč, teď ti až do poledne nic nejede. Máte odpolední vyučování, nebo se ulejváš?“

„Vždyť je teprve sedm,“ ujistil ji. „Paní Zimáková, nevíte něco o štěňatech?“

„Štěňata?“ podívala se na něho pátravě. „Jak víš, že máme štěňata?“

„No, víme to,“ ujistil ji Olda. „Jde nám o to, aby jim nikdo neubližoval.“

„Kdo by ubližoval takovým drobečkům?“ zamračila se Zimáková.

„Macounovi nedávno právě taková štěňata utopili!“ řekl Olda.

„Macoun možná!“ mávla rukou Zimáková. „Ten musí mít jedině čistokrevné! My na to tak nekoukáme! Ale - jak to víš?“

„No,“ řekl Olda už méně ochotně, „Asi to budou štěňata tady našeho Čerta.“

„To je možný, tvůj pes tady o prázdninách brousil,“ odvětila Zimáková. „Dejte si ale pozor na Almu. Když má štěňata, tak se nezná, raději se k ní moc nepřibližujte. Ale odkdy se o štěňata starají psi?“

„Čert je výjimečný pes,“ řekl Olda. „Je to nejchytřejší pes na světě! Od prázdnin, kdy ho Bísíája naučila mluvit. Vy se přece pamatujete, jak tady léčila lidi.“

„Andělka?“ rozjasnila se Zimáková. „Zachránila nám babičku, kde je, děvenka? Škoda, že už se vrátila domů!“

„Víte, paní Zimáková,“ rychle rozvažoval Olda, jak to nejlépe říci, „Bísíája nejen léčila, ale než odešla, naučila nás to.“

„Koho?“ podívala se na něho trochu překvapeně a trochu nedůvěřivě.

„Je nás víc,“ řekl vyhýbavě Olda. „Léčím tak já, Cilka Macounová, ale i náš Čert. Rozumíte? Léčíme lidi jako andělka.“

„To snad ne!“ zarazila se.

„Právě že ano!“ trval na svém Olda. „Začali jsme v nemocnici, jde nám to skoro tak dobře jako s Bísíájou tady.“

„Komu?“ dívala se na něho trochu nedůvěřivě.

„Mně a Čertovi!“ odvětil. „Cilka to taky trochu umí.“

„Cilka nikoho neléčí!“ ujistila ho. „Cilka je normální děvče, to by se na vesnici jistě neutajilo!“

„To jí trochu křivdíte!“ ubezpečoval ji Olda. „Zrovna nedávno nám pomáhala, když v Českém parlamentu vybuchl plyn.“

„Cilka?“ vrtěla hlavou Zimačka. „Kde by se tam vzala?“

„Přiletěla za námi v noci!“ ujišťoval ji Olda. „Přivolali jsme si ji.“

„Oldo, nevymýšlíš si trochu? Macounovi nemají telefon. A nechce se mi věřit, že by starej Macoun někam Cilku pustil. Natož v noci!“

„Vůbec si nevymýšlím,“ zamračil se Olda. „Telefon nepotřebujeme, andělka nás naučila telepatii. A taky létat, víte? Cilku doma nepustili, přiletěla sama.“

„Létat?“ zděsila se Zimačka. „Na koštěti? To by ale Bísíája nebyla z dobrého!“

„To si to hodně pletete!“ ubezpečoval ji Olda. „Ogdurové košťata nepotřebují! Taky lítám jen tak, bez koštěte! Ale o co nám jde, zdá se, že se Čertova štěňata mohou naučit léčit lidi. Proto chceme, aby se jim nic nestalo!“

„Kdo? Ty a tvůj pes?“ podívala se na něho nedůvěřivě.

„Asi se vám to nezdá, ale ten pes má od andělky dar telepatie,“ řekl Olda. „Umí se domlouvat na dálku. A jeho štěňata to nejspíš mají po něm. Čert je cítí.“

„Rány boží!“ spráskla ruce. „Tak vy jdete hlídat nějaká štěňata!“

„To nejsou obyčejná štěňata!“ vrtěl hlavou Olda. „Mají od andělky dar léčit lidi! Pan Macoun jich už šest utopil, to je nebetyčná škoda. Vy jim neublížíte, že ne?“

„To víš, že je neutopíme...“ uvažovala opatrně. „Kdyby byla pravda, co říkáš... ale jak poznáme, že dokážou léčit lidi?“

„To pozná málokdo,“ přiznal Olda. „Já ano, andělka mě to naučila. Naučil jsem to našeho Čerta, snad to naučíme i štěňata. Ale nevím, kdo jiný by to ještě poznal.“

„A co Cilka?“ podívala se na něho trochu s podezřením.

„Cilka umí jen léčit,“ řekl Olda. „Když měli Macounovi telepatická štěňata, ani to včas nepoznala. Nejspíš to neumí naučit nikoho jiného. Ačkoliv, přesně to nevím.“

„Taková štěňata by byla... hodně zvláštní,“ uvažovala Zimáková.

„Jsou to Čertovy děti, proto se o ně staráme,“ přikývl Olda. „Jak jsem vám říkal, Čert není obyčejný pes. Možná se i ta štěňata dají vycvičit léčit lidi. Chápejte, nechceme nechat takový dar ležet ladem. Takových psů je u boudy škoda.“

„Vy byste ta štěňata chtěli?“ zeptala se Oldy přímo. „Já vám je ale nedám! Jsou ještě moc malá a potřebují mámu.“

„My jsme je jen přišli zachránit před utopením,“ řekl Olda. „Když to nehrozí, je všechno v pořádku a můžeme letět do školy. Víte přece, že umím létat jako andělé!“

„Jak byste chtěli zabránit jejich utopení?“ usmála se trochu smutně. „Říkali jste přece, že Macoun už taková štěňata utopil.“

„Právě!“ rozhorlil se Olda. „Smůla je, že čerstvě narozená štěňata dokáže vycítit jen Čert. Navíc je musí očekávat. Poprvé si ani nevšiml, že se narodila. To jsme zjistili, až když je pan Macoun topil, to už bylo pozdě. Jinak bychom tam přiletěli jako za vámi. Štěňata bychom třeba koupili, jistě by nám je Macoun radši prodal, než aby je topil.“

„Máš na to peníze?“ usmála se. „Kolik bys za takové štěně dal?“

„Cilka říkala, že Macounovi prodávají čistokrevná štěňata po pěti tisících. Tahle čistokrevná nejsou, co takhle za pětinu?“

„Vážně bys zaplatil tolik tisíc za čtyři venkovské voříšky?“ podívala se na něho nedůvěřivě. „Máš vůbec tolik peněz? A vědí to rodiče? Jestli jsi ty peníze někde sebral, nechci s tím mít žádné oplétačky!“

„Měl bych na to, přivydělal jsem si léčením lidí,“ pokrčil Olda rameny. „Kdyby to nešlo jinak... Jen si myslím, že by to mělo být levnější.“

„To bych řekla!“ pokývala hlavou Zimáková. „Ale řekni mi, co s nimi chceš dělat v paneláku? Jednoho psa tam už máš. Pět psů v bytě? To je trochu moc!“

„Jestli se naučí léčit, budou bydlet na klinice,“ řekl Olda. „Takového psa si tam všichni považují. Čert je tam Pan Pes a smí chodit všude!“

„A není to zase příliš moc ohledů k psovi?“ podívala se na psa a zase na Oldu.

„Když zachraňuje lidem životy, má nárok na respekt!“ opáčil Olda. „Nehledě na to, že Čert je čistotný a rozumný pes, umí po sobě i spláchnout, Alexijev mu tam sehnal turecký záchod, a Čert se naučil splachovat, víte? Ale paní Zimáková, my už musíme do školy. Jestli nám štěňata prodáte, máme o ně zájem. Budou v dobrých rukou, nepovede se jim špatně a andělský dar určitě využijí k dobrému. Kdybyste potřebovala uzdravit, budete aspoň vědět, za kým máte jít. Nebudete toho litovat.“

„Za těmi štěňaty, nebo za tebou?“ usmála se trochu.

„U nás na klinice budete mít vždycky protekci,“ sliboval jí Olda.

„Poslyš, a jak je to s tím vydřidušstvím vaší kliniky?“ zarazila ho ještě. „Prý se sápete na každou korunu a lidi zatím trpí!“

„Kdo to tvrdil?“ zamračil se Olda.

„Bylo to v novinách!“ ujišťovala ho.

„To byly lži!“ odsekl. „Léčíme lidi úplně zadarmo, jestli to chcete vědět! Alexijev ale nedávno odmítl léčit zadarmo poslance, aby se konečně zamyslili a zařídili, aby nám Zdravotní pojišťovna za léčení platila! Doktoři snad také musí jíst, ne?“

„Proč vám tedy pojišťovna nezaplatí?“

„Protože zázrak není mezinárodně uznávaná léčebná metoda,“ odvětil Olda. „Já to ale nějak nechápu.“

„Já teda taky ne,“ vrtěla hlavou. „Koukám, že páni redaktoři dali do novin zase něco úplně jiného než pravdu.“

„My jsme si zpočátku mysleli, že pojišťovny předhodíme novinám a televizi, jak na nás nemístně šetří,“ přikývl Olda. „Místo toho si noviny i televize smlsly na nás a ti škoti pojišťovácký si jen mnou ruce, jak nás dostali.“

„Co s tím ale budete dělat?“ zajímala se Zimačka.

„Nevím,“ pokrčil rameny Olda. „Zatím léčíme dál. Katastrofa nám přihrála pány poslance, ale jestli s nimi nehne ani tohle, pak nevím. Na shledanou, paní Zimáková!“

Vznesl se i s psíkem a zamířil přes koruny stromů, lemujících náves.

Ještě koutkem oka zahlédl, jak se Zimačka v rychlosti pokřižovala.

Určitě to ale nebrala zle.

Usmívala se přitom.


Zvěst o štěňatech Olda již cestou do školy rozšířil na Alexijevovy, nevynechal ani Máňu a Jarču. Po škole se všichni, teď už i s Jarčou, která už dávala tři dávky denně, sešli v Alexijevově pracovně. Olda s Máňou a od minulého týdne i s Jarčou čekali na přidělené pacienty. Alexijev otevřel diskusi návrhem zařídit psům podkrovní pokojík.

„Za dřívějšího majitele vily žili psi v kůlně za garáží, ale psi léčitelé mají nárok na lepší bydlení,“ tvrdil za nadšeného souhlasu Čerta.

„Není to přehnané?“ starala se Máňa. „Když bezdomovci spí venku v parcích?“

„Možná,“ přikývl Alexijev. „Ale když budou psi léčit, jsou to zaměstnanci a mají nárok na slušné zacházení. Nespokojení zaměstnanci by práci fušovali a zjistili bychom to až podle výsledku. Volná energie se musí posílat se zanícením a láskou, jinak je lépe jít od válu. Když si to přebereš, Čert je čistotnější než někteří lidé. Zvládl přece i ten splachovací záchod a jeho štěňata to určitě zvládnou také.“

Čert mu jen souhlasně přiňafával.

„Kdysi lidi se zanícením a láskou léčili v klášterních špitálech,“ rozpomínala se na školní vědomosti Marie. „Léčili je i zadarmo. Církev si to ale mohla dovolit.“

„Církev si to vybrala na desátcích,“ podotkl Olda. „Takže to zaplatili na daních.“

„Daně to nebyly,“ oponovala mu Máňa. „Daně vybíral král.“

„To vím, ale proč se jedněm poplatkům říká daně a druhým desátky? Jen proto, že je vybíral někdo jiný?“ nenechal se Olda.

„Vtip je v tom, že si dnes lidé poctivě nebo méně poctivě platí zdravotní pojištění, ale peníze rozděluje pojišťovna a může s nimi naložit podle vlastního uvážení. Nemusí dát nic a můžete se soudit, nic nevysoudíte. Soud jí dá za pravdu, nemáme smlouvu. Nic se nedá ani vynutit, ani vysoudit. Někde je chyba, ale kdo ji má napravovat?“

„Poslanci,“ řekl Olda. „Co třeba ti, co tady leží?“

„Leží jich tu jen pár,“ přiznal Alexijev. „Většina se nechala převézt do Vinohrad a do Střešovic, slíbili jim rychlejší léčení. Rychlejší to nebude, ale aspoň nám nezabírají místo, můžeme vzít jiné.“

„Neměli bychom je raději rychle vyléčit?“ navrhla Máňa.

„Myslíš kvůli srovnání?“ zamyslel se Alexijev. „Poslyš, možná to není tak špatný nápad. Jen ať ostatní uvidí, jak prohloupili. Nechte mě tedy na ně promluvit, trochu na ně pustím hrůzu.“

Poslanci byli rozmístění na třech pokojích mezi normálními pacienty. Jistě trochu závistivě pozorovali, jak se jiní uzdravení vracejí domů, zatímco oni sami tu leží.

„Vezmeme je od kraje,“ rozhodl nahlas Alexijev a začal s Oldou.

Všichni tentokrát pozorovali jejich počínání s velkým zájmem. Záblesk světla už viděli víckrát, ale tentokrát k tomu mohli vnímat i to podivné teplo.

„Proč jste to neudělali hned?“ zeptal se Alexijeva jeden z poslanců.

„Protože jste nemravové, co schválili nemravné zákony,“ odvětil klidně Alexijev. „Zdravotní pojišťovny si podle nich rozhodují, co budou platit a co nebudou, takže vám tohle všechno dáváme zadarmo. Nedostaneme za to ani korunu.“

„Vždyť to taky skoro nic není!“ namítal žoviálně poslanec. „Trochu světla, trochu tepla, to přece nemůže být těžké!“

„To se vám opravdu jen zdá,“ odvětil Alexijev. „Každému přidáváme kus života! Tak razantní zákrok i dospělý člověk zvládne jen pětkrát za den, pak se zhroutí. Ujišťuji vás, ani přemístění pěti tun kamení mě tak neunaví. Jak sami vidíte, léčí vás i děti. Měli byste jim líbat nohy! Místo toho remcáte, že to nic není! Měla by vám být hanba, nechat se zadarmo léčit od dětí!“

„To vám vážně pojišťovny neplatí?“ zarazil se poslanec.

„Vážně ne,“ ujistil ho Alexijev. „Ředitelka největší pojišťovny prohlásila, že se to bude platit jen přes její mrtvolu. Ministryně zdravotnictví v televizi dodala, že je to tak v pořádku, neboť neporušila žádný zákon. Měli jsme zpočátku finanční krytí, ale zkuste odhadnout, jak dlouho se to dá finančně utáhnout, když nám ztráta každý měsíc stoupne o milion, který nám pojišťovna odmítne zaplatit? Je to ale podle vašich zákonů, takže si laskavě uvědomte, vy jste ti pitomci, co nás donutí zabalit to.“

„Vy požadujete dvanáct milionů ročně?“ zděsil se poslanec.

„Ještě víc, něco nám pojišťovny zaplatí,“ usmál se Alexijev. „Peníze dostaneme za vaše vylehávání, ale samotné léčení děláme zadarmo. Naším cílem by tedy mělo být, abyste tu leželi co nejdéle. Slyšel jsem, že si někteří stěžovali, že na pokojích nemáme televizory. Nejsou tu a nebudou, na takový luxus prostě nemáme.“

„Proč tu nemáte aspoň víc dospělých lékařů?“

„A koho sem zadarmo dostaneme?“ odsekl Alexijev. „Děti to dělají jako hobby, protože je živí rodiče. Lékaři naopak živí rodiny.“

„Můžete přece za léčení, které pojišťovna nehradí, vybírat přímo od pacientů!“

„A proč potom musí lidé platit pojištění, když jejich léčení pojišťovny nehradí? To je přece úplně na hlavu!“

„Chcete zřejmě nějak moc...“

„Krutě se mýlíte!“ řekl Alexijev. „Za klasické léčení platí pojišťovny bez mrknutí oka dvojnásobek. Chceme jen polovinu, ale uzdravíme víc pacientů, než na co se zmůže zbytek nemocnic v republice. Jenže za to dostaneme jen dvacetinu. Někde je chyba, ale jestli je to podle zákonů i podle paní ministryně v pořádku, je vina plně a jedině na vás.“

„My přece nemůžeme za ministryni zdravotnictví!“

„Můžete za ni víc než ona!“ odpálil ho Alexijev. „Dali jste jí zákony, které jí to arogantní darebáctví umožňují. Měli jste to napravit už dávno!“

„Napravit zákony není tak jednoduché! Na to musí být konsensus napříč...“

„Napravovali byste je ve vlastním zájmu!“ přerušil ho Alexijev. „Už je ale pozdě. Až se vám příště stane nějaká nehoda, nikdo vám kus života nedá. My totiž končíme.“

„Jak to myslíte - končíte?“

Všichni teď hleděli na Alexijeva s neskrývaným údivem.

„Na další provoz tohohle ztrátového podniku nemáme peníze,“ řekl lékař. „Díky pitomcům, kteří nechápou, že zadarmo se léčit nedá, to budeme muset zavřít.“

„Potřebujete úvěr?“ vyhrkl rychle jiný poslanec. „Mohl bych vám zařídit nějaký výhodný, mám velice dobré styky v bance...“

„Nepotřebujeme úvěr,“ přerušil ho ostře Alexijev. „Pochopte, že nesmíme dělat dluhy, které nemáme z čeho splácet. Raději čestně skončíme. Nebude to bankrot, nikoho nepoškodíme. Jen jsme spotřebovali počáteční investice a zjistili, že je to neúnosné.“

„Počkejte, pane doktore,“ ozval se jiný pacient. „Vy kvůli těm politickým krávám hodíte přes palubu i nás, co za to nemůžeme?“

„Vy že za to nemůžete?“ podíval se na něho Alexijev. „Vy jste je nezvolili? Proč tam tedy sedí? Kdo jim dal tu potřebnou většinu hlasů?“

„Já ne!“ ohradil se prudce pacient. „Já jsem k volbám vůbec nešel!“

„Když jste vůbec nevolil, dal jste jim hlas prostřednictvím vašeho souseda a ten je slavně zvolil za vás,“ zavrtěl hlavou Alexijev. „Víte přece, jak to chodí, ne? Úplně bez viny nejste. Vy máte ještě štěstí, uzdravíme vás, dříve než to sbalíme. Líto je mi těch po vás, ti už budou mít smůlu.“

„No jo, ale co budete dělat, když nebudete léčit?“ vyhrkl pacient ostražitě. „Co může takový doktor dělat jiného? Chcete se snad živit lopatou?“

„Jistěže budeme dál léčit,“ řekl Alexijev. „Ale půjdeme tam, kde si nás budou víc vážit. Tahle Země není jediná.“

„Myslíte, že vám Němčouři zaplatí líp?“ odsekl pohrdavým tónem.

„Proč Němčouři?“ usmál se Alexijev. „V Německu je to přece stejné jako tady. Neříkám, že půjdeme tam, kde mají víc peněz, ale kde si dovedou víc vážit zdraví!“

„Vy víte o nějaké jiné zemi?“

„Jistě,“ přikývl Alexijev.

„A tady to úplně zabalíte?“

„Možná ne úplně,“ řekl Alexijev. „Viděl jste přece, kolik se tu vystřídá pacientů, ale poraďte mi, můžeme léčit a ještě do toho dávat každý měsíc milion?“

„Tolik že do toho dáváte?“ zamračil se pacient. „To se mi nějak nezdá!“

„Nezdá...“ usmál se trochu trpce Alexijev. „Spočítejte si to. Pojišťovna nám hradí základní péči o pacienty. Z toho platíme sestřičky, kuchařku, potraviny, elektřinu, plyn a vodu. Na údržbu budovy už nic nezbývá. Můj plat, plat mé ženy a externích lékařů - těch dětí - prohlašuje pojišťovna za neoprávněný, takže všichni pracujeme zadarmo. Já a moje paní žijeme z úspor, ty se ale nezadržitelně tenčí. Děti zatím živí rodiče, ale až vyrostou a budou si muset na sebe samy vydělávat, bude to konec našeho experimentu.“

„A zkusili jste dát to k soudu?“ napadlo pacienta zoufale.

„Nezkusili,“ pokrčil rameny Alexijev. „Ten musí dát zapravdu pojišťovně, na víc s námi neuzavřela smlouvu. A smlouva záleží na libovůli ředitelky pojišťovny, nedá se vynutit. Je to všechno přesně podle zákona, odnesou to jenom pacienti.“

„Vidíte, vy krávy nebeské?“ obrátil se pacient nenávistně na poslance.

„Urážíte je zbytečně a mohli by vás zažalovat,“ varoval ho Alexijev. „Příště jděte volit někoho jiného.“

„Proč je vůbec léčíte?“ vyjel si na něho pacient. „Proč je nepošlete jinam? Proč je uzdravujete, když vás jenom podrážejí?“

„Protože jsme je přijali,“ řekl Alexijev. „Nevadí, že je uzdravíme. Ti, co se dali převézt do Vinohrad a do Střešovic, na tom budou hůř. Tihle aspoň poznají, jak účinná je naše mezinárodně neschválená metoda.“

„Poslyšte, doktore,“ odvážil se jiný poslanec o poznání mírněji, „Myslíte si, že za tenhle šlendrián můžeme?“

„Víte,“ zamyslel se Alexijev. „Máte asi smůlu. Nesoudím vás podle mezinárodní uznávanosti, jako ředitelka pojišťovny naše metody, ale podle výsledků, které naopak ona vidět nechce. Zlobte se nebo ne, výsledky hovoří jasně, za mě i za vás. My léčíme lidi, vy nám to účinně znemožňujete. Kdybyste nemysleli na sebe, ale na lidi, nemohlo by se to stát. Jste pro lidi užiteční asi jako blechy v psím kožichu.“

„Tohle jsme přece nemohli vědět!“ bránil se poslanec uraženě.

„To je ale vaše chyba,“ odvětil tvrdě Alexijev. „Máte lidi zastupovat, vědět, co se mezi nimi děje. Kdo může za to, že žijete v oblacích a nic nevíte? Proč se staráte jenom o své platy? Kdysi jste přece také museli žít mezi lidmi!“

„My přece žijeme mezi lidmi!“ mračil se mírnější poslanec.

„Dovolte mi o tom vážně pochybovat,“ řekl Alexijev. „Přinejmenším jste na to už dávno zapomněli. Zkuste si o tom každý pro sebe popřemýšlet!“

Nikdo na to neodpověděl. Alexijev se mlčky otočil a odešel. Alexijevová, tři děti a malý černý pes ho stejně mlčky následovali.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: