Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pohroma

Ráno přišel Olda do školy zachmuřený až běda. Náladu mu nepřidala ani třídní. Zadala jemu a Máně stejný úkol jako všem. Něco, co Olda považoval tak hluboce pod svou úrovní, jako kdyby zběhlého čtenáře nutila slabikovat Má-ma má ma-so a plynulé čtení hodnotila jako chybu, protože správně neslabikuje.

„Je to nutné?“ zeptal se jí opovážlivě.

„Musíte dělat to, co ostatní,“ odvětila Hrdinová a odmítla se o tom dále bavit.

„Konečně došlo na primadony!“ vykřikl Éda Sudek, sotva za Hrdinovou zaklaply dveře. Je to nutné? Je to nutné? To se ví, že je to nutné! Když je to nutné pro nás, ať je to nutné pro všechny! Konečně ňáká spravedlnost!“

„S hlupáky se nebavím,“ odsekl Olda. „Tobě od trojek na vysvědčení nepomůže ani dvacet úkolů denně!“

„Cos‘to řekl?“ vyskočil Éda. „Zkus to opakovat!“

Olda na to neřekl nic, jen se ostentativně odvrátil na znamení, že v takové diskusi nemíní pokračovat.

„Nech ho, vola!“ radil kamarádovi Karel a přidržel ho zezadu za svetr. Nebyl tak mírumilovný, ale zřejmě správně a včas odhadl, že konflikt s Oldou nepatří mezi dobré nápady, zejména když všichni viděli, jak naštvaně Olda vypadá.

„Nech mě, srabe!“ vytrhl se Éda Karlovi. Rozběhl se k Oldovi a zezadu ho pěkně z rozběhu nakopl.

„Tady máš za toho hlupáka!“ vykřikl přitom vítězně.

Olda jen hekl bolestí i překvapením. Nohy pod ním na okamžik podklesly a před očima mu vylétly jiskřičky. Nečekal to a už vůbec ne takovou bolest. Oči měl plné slz, ale skrz slzy viděl, jak Éda Sudek bezvládně dopadl na zem. Přimrazil ho jen intuitivně, minimální silou a jen na okamžik, ale spolužák se složil jako pytel brambor.

Kolem se ihned vytvořil kruh ze všech ostatních. Někteří zkoušeli Édu posadit, ale kácel se jim jako hadrová loutka, ačkoliv byl při smyslech a nešťastně koulel očima.

„Nechte ho!“ zavrčel Olda na dobrovolné samaritány. „Hned ho vzkřísím.“

„Co jsi to s ním...“ vyjela na Oldu Jolana.

„Klídek!“ řekl Olda. „Tohle není tak zlý! Jednu ženskou jsme nedávno vzkřísili i úplně mrtvou.“

„Co jsi mu udělal, ty hajzle?“ přidala se k Jolaně Irena a postavily se proti Oldovi.

V té chvíli obě zděšeně zaječely. Místo Oldy stála před nimi smrt, ze svetru na ně cenila zuby holá lebka a z rukávů trčely kosti místo rukou. Olda to měl nacvičené a už ani netápal, co ze sebe nechá vidět a co zprůhlední.

„Můžete mě laskavě vynechat ze svého zájmu?“ požádal je zdvořile, ale jízlivě.

„Oldo!“ napomenula ho Máňa. „To snad nebylo nutné. Musíš si na něm vylévat špatnou náladu? Odmraz ho!“

„Až na konci přestávky!“ odsekl Olda. „Nenechám se od něho okopávat!“

„Dobře, jak chceš!“ řekla nevzrušeně Máňa. Sklonila se k Édovi a poslala na něho volnou energii. Éda sebou trhl, zamžikal očima a pomalu se posadil.

„Škoda pro něho námahy,“ komentoval to Olda smířlivým tónem, s Máňou se ale hádat nechtěl.

„Někdo z nás musí mít rozum,“ zašpičkovala si Máňa i proti němu. „Chápu, že tě Hrdinová vytočila, ale nemusí to odnést první, kdo ti padne do ruky!“

„Kdybys věděla...“ zamračil se, ale nedořekl, mávl rukou, otočil se a vyšel ven na chodbu.

„Co mu je?“ zeptala se Máni Jarča.

„Nevím,“ pokrčila rameny Máňa.

„A proč jsi šla proti němu?“ vyzvídala Jarča. „Éda si přece začal!“

„Oldříšek to přehání!“ řekla Máňa rozzlobeně. „Měl se ovládat. Nezastávám se volů jako Éda, tomu to patřilo, ale tohle bylo zbytečné.“

„Kdo je u tebe vůl?“ obořila se na Máňu Irena.

„Ty jsi neviděla, jak Oldu nakopl?“ odsekla jí na to Jarča.

„Neměl ho provokovat!“ obhajovala Édu Irena. „Koledoval si o to už dlouho!“

„Ty už taky dlouho provokuješ, křepelko!“ zpražila Irenu Jarča.

Ačkoliv byla zima, ve škole bylo teplo. Jarča měla na sobě šaty s krátkými rukávy a když se znenadání změnila v kostlivce, bylo na ní vidět víc kostí než předtím u Oldy. Navíc si ponechala vlasy a vlasatá lebka bez masa působila ještě příšerněji. Podtrhla to hrobovým hlasem - zkrátka, Irena to od ní nečekala a začala ječet ještě vyděšeněji.

„I ty, Brute?“ okřikla Máňa Jarču. „Nech toho, prosím tě!“

Jarča se opět změnila z kostry v dívku, ale s Máňou nemínila souhlasit.

„Proč ses zastávala toho primitiva i ty?“ zeptala se jí. „Éda si začal, to snad viděl každý! Nejdřív měl řeči, pak Oldu nakopl. Souhlasím s Oldou, škoda energie na grázly, odpoledne ti bude chybět!“

„Kdybych ho nevzkřísila, musel by to tak jako tak udělat Olda,“ nevzrušovala se Marie. „Neměl ho uzemňovat, to byla ta chyba.“

„Vážně si myslíte, že by se bez vás nezvedl?“ mračila se Jolana a pomáhala Édovi vstát. Nešlo jí to, Éda byl ztuhlý spíš hrůzou než doopravdy, ale vstát nemohl. Olda ho přimrazil nepatrnou silou, ale ani Máňa na něho silou neplýtvala, stačilo, že se probral.

„Přimrazení složí i tyrannosaura, to si piš,“ řekla nevzrušeně Máňa.

„Jak to víš?“ vyjela si na ni Jolana.

„Známe je z Dinosaurie,“ pokrčila rameny Máňa. „Proti primitivním ještěrům je to bezva zbraň. I tady se najdou primitivní pitomci. Můžeš mi věřit, přimrazit i odmrazit umím, jinak by tu ještě ležel jako mrtvola.“

Ukázala na Édu, vyvedeného z míry tak, že se ani nezmohl na protest.

„A není to nebezpečné?“ vyhrkla podezřívavě Irena. „Jak je potom možný, že to klidně děláte i nevinnejm?“

„Éda a neviňátko?“ vyprskla Máňa, ale pokračovala klidným tónem: „Nemusíš se bát, nebezpečné to není. Až se vzpamatuje, bude mu líp než předtím. Vadilo by mu to, kdyby ho do čtvrt hodiny nikdo nevzkřísil. Nejspíš by se začal dusit, až by zčernal. My ho ale odmrazit musíme, nejsme vrazi!“

„To je ti málo?“ vyštěkla Jolana. „Co to na nás vlastně šijete, vy zrůdy? Kolik vás je? Ty, Olda, Jarča, Michal, kdo ještě?“

„Michala laskavě vynech!“ odpálila ji Máňa. „Zbaběle se odmítl přidat. A hlavně si zapamatuj, nejsme žádné zrůdy!“

„Musíte být zrůdy!“ vybuchla Jolana. „Normální lidi to nedovedou! Kdo všechno k vám vlastně patří?“

„Nač to chceš vědět?“ řekla Máňa. „Olda nabídl mimozemské výhody všem, aby uzdravovali nemocné. Kdyby ses přihlásila, uměla bys to taky. Co je ti teď do toho?“

„Já jen, až budeme žádat o policejní ochranu...“ odsekla Jolana.

„Myslíš, že nějakou dostaneš?“ ušklíbla se Marie. „Těžko! Víš, co ti řeknou? Aby sis nás přestala všímat a nic se ti nestane. Nic protizákonného přece neděláme, nikoho neohrožujeme, spíš naopak. Pomáháme lidem, uzdravujeme je...“

„Zrůdy a k tomu náfukové!“ zhodnotila to Jolana neústupně.

Do třídy se začali vracet žáci z chodby, neboť zvonilo na další hodinu. Olda se ale velkým obloukem vyhnul Édovi.

„Bojíš se, že dostaneš další kopanec?“ zeptal se ho kousavě Luboš.

„Bojím se, že bych ho zabil,“ řekl Olda klidně. „Po xeri bychom ho křísili dýl.“

„Co je to xeri?“ zeptal se zvědavě Luboš.

„Takový modrý oheň, jsou s ním velice parádní efekty,“ řekl Olda. „Náš Čert tím zažene i pětimetrové ještěry, ale ve třídě bych to zkoušet nechtěl. Nechce se mi platit rozbité lustry, o vyšetřování nemluvě. Někdo by zase proti mně svědčil...“

Luboš na to neřekl ani slovo a rychle zamířil na své místo. Také Olda dosedl do své lavice a rovnal si sešity. Přitom se telepaticky dohadoval s Máňou a pak i s Jarčou.

„Odpoledne přijdu k Alexijevovi později,“ sděloval jim. „Jdu s Čertem zkoumat Eden, vyřiďte mu to. Nechceš jít se mnou?“

„Já tam nepůjdu!“ řekla Máňa. „Na ty tisíce mrtvol nejsem zvědavá.“

Olda pak totéž navrhl Jarče, ale ani u ní neuspěl.

„Já dnes nemůžu,“ zakabonila se.

„Jak myslíš,“ řekl Olda. „Vystačím si s Čertem. Eden je přece bezpečný svět.“

Při vyučování Olda střídavě s Máňou učili Jarču, protože byla pozadu a zejména Olda chtěl, aby je dohnala, jestli to bude možné, i kdyby kvůli ní zvolnili. Do konce školního roku bylo času dost a zatím školní látku zvládali skvěle, takže nebyl důvod ke spěchu, natož k obavám. Obavy mohli mít spíš z byrokratů na ministerstvu, se kterými momentálně nemohli nic dělat.

Odpoledne vyučování nebylo a Olda se rozhodl nejít na oběd.

„Nechce se mi stát ve frontě,“ řekl Máně a Jarče. „Naobědvám se v Edenu, tam je všeho dost.“

„Proč pořád Eden?“ namítla Máňa. „Dohodli jsme se snad, že to Eden není!“

„Máš sice pravdu,“ přikývl Olda. „Ale jak ten svět pojmenujeme?“

„Objevil to Čert, co třeba podle něho?“ navrhla Máňa.

„Jak to chceš nazvat podle Čerta?“ usmál se. „Peklo už máme. Čertův svět? Nebo Čertín? Ten svět ostatně neobjevil Čert, ale Přítel andělů, jenže nám neřekl jméno.“

„Pak je to na nás,“ trvala na svém Marie. „Co třeba dát mu název podle Venuše, když už je to venušský svět? Přiznám se, vždycky mě mrzelo, že podle krásné bohyně nazvali tak pekelnou planetu!“

„Venuše má ale jméno zavedené po staletí, to by se pletlo,“ namítal Olda.

„Tak něco vymysli,“ usekla diskusi Máňa. „A my jdeme na oběd.“

Olda se chvíli zdržel v šatně - a pak odešel dírou mezi vesmíry přímo do nového, dosud nepojmenovaného světa...


Něco ale ani Máňa, ani Jarča nepostřehly.

Olda neodešel do nového světa na průzkum, jak tvrdil. Měl to sice v úmyslu, ale odešel tam především proto, aby byl sám.

Kde by byl více sám než ve světě, kde kromě něho nebylo ani človíčka?

Olda zamířil na opačnou stranu než byla pyramida a podzemní město u Pardubic, ale dlouho poletoval, než objevil další památku na zdejší původní obyvatele. Ani by si jí nevšiml, kdyby ho včas nenapadlo stát se čas od času neviditelným. Přitom totiž viděl v infračerveném světle a jen tak si mohl všimnout jinak neviditelných poutačů.

Bylo jich málo a patřily menšímu sídlu, vestavěnému do svahů nevelkého kopce. Z dálky připomínaly oči, kterými byl kopec kolem dokola posetý, zblízka s využitím infračervených nápisů bylo zřejmé, že nejde o normální přírodní útvary. Olda přistál poblíž jednoho z nich. Jakmile se přiblížil, otevřel se před ním tmavý otvor do skály, jako kdyby ho vyzýval vstoupit. Ale Olda se přece jen před ním zastavil.

Ještě nikdy nebyl tak sám...

Vždycky s ním byl přinejmenším Čert. Teď mu ale jeho chlupatý černý kamarád chyběl. Připadal by si jistější, kdyby mohl říci: Jdeme tam, Čerte?

Plané obavy, dodával si odvahy, než vykročil do tmavé chodby.

Že se chodba rozsvítí, jakmile do ní vstoupí, to už skoro očekával, takže ho to ani nepřekvapilo. Trochu sebou trhl, když po pár metrech spatřil na zemi kostru, nataženou rukama k východu.

Na první pohled bylo patrné, že to není člověk, ten by měl jiné uspořádání kostí. Tenhle tvor neměl žebra, záda mu tvořil jednolitý kostěný blok, jakýsi krunýř, končící divnými klouby v místech, kde má člověk pánev. Olda se při pohledu na mumii přece jen otřásl. Zdejší obyvatelé, ačkoliv lidem jen podobní, byli rozumní a označení člověk se pro ně navzdory všem rozdílům dalo použít.

Teď ale byli mrtví a nikdo nevěděl proč. Co je vlastně zahubilo? Nějaká kosmická katastrofa? Nebo vlastní nezodpovědnost? Říká se, že si lidé neustále zhoršují poměry na Zemi, až to jednoho dne příroda nesnese a rázně se nás zbaví. Nepotkalo to nakonec zrovna tyhle bytosti?

Olda netušil, kdy ke katastrofě došlo. Mohlo to být před rokem, mohlo to být před sto lety. Na kostře se to nedalo poznat a na mumiích, které objevili ve městě u Pardubic, také ne. Oldu napadlo použít radiokarbonovou metodu, ale hned si ji sám vyvrátil, ta se dá použít na Zemi, kde známe závislosti rozpadu radioaktivního uhlíku, tady mohou být úplně jiné podmínky. Ne že by se tu radioaktivní izotopy rozpadaly pomaleji, ale mohly mít odlišnou počáteční úroveň. Neměl proto iluze, že to rozluští a už vůbec, že by to bylo dnes. Přišel sem přece jen proto, aby byl sám a mohl si beze svědků pěkně zabulit nad rodiči.

Proč to před ním tajili? Cožpak do toho opravdu nemá co mluvit?

Otevřel si jedny dveře, tentokrát stačilo přiblížit se, a vstoupil. Místnost za nimi byla prázdná, ale Olda tu nic nehledal. Padl na holou podlahu, schoulil se do klubíčka a začal potichu brečet. Nad rodiči i nad sebou. Proč se to stalo? Proč se ho nikdo na nic neptal? Jak mu to mohli udělat?

Čím déle nad tím ale přemýšlel, tím víc mu toho bylo líto. Ještě že si našel pusté místo, kdyby ho někdo vyrušil, špatně by se mu vedlo. Máňa měla pravdu, nepřípustně si své soukromé nálady vyléval na spolužákovi, stačilo málo, aby použil něco skutečně škodlivého! A neměl by ani výčitky svědomí. Co by mu na to ale řekla Bísíája, o tom nechtěl ani uvažovat. Asi by s ním nesouhlasila. Ogdurové měli asi pravdu, když váhali dávat své dary barbarům.

Jak by se zachovala ona? Ogdurové jsou mírní, neubližují si navzájem, ani jiným bytostem... A přece Bísíája na Zemi zabila člověka!

Vlastně to nebyl žádný člověk, ale vetřelec, ďábel z Gehenny! Kdyby byl doma, nevraždil by na Zemi... ale jaképak kdyby, Ogdurové a ďáblové jsou dávní nepřátelé, co na tom, že to byl vrah a chystal se vraždit! Hladce zmizel policejním autům, ale Bísíája ho dohonila, popadla očima a shodila z dálničního svahu i s autem... ta malá dívenka vypadala křehce, ale to byl omyl...

Ostatně, ani Olda nevěřil svým očím, když zkusil očima zvednout traktor a ten se pomalu vznesl nad zem. Biologické orgány nevypadají svalnatě, ale obyčejný elektrický úhoř vydá výboj šesti set voltů, zabije i několikanásobně většího i těžšího koně! Natož když ovládají antigravitaci! Je to zkrátka něco jiného, než nač jsou lidé zvyklí. Vrtulník stojí ve vzduchu na místě, motory neustále hltají litry paliva a vydávají energii, pověste ale jeho náklad na lano a bude se vznášet bez spotřeby jediné kapky kerosínu.

Antigravitace dovede totéž, natož ve spojení s volnou kosmickou energií. Jen je to na naše poměry nezvyklé. Andělské technologie zkrátka na Zem nepatří. Bísíája věřila, že Olda jejího daru nezneužije. Zneužití je ale opravdu snadné. Jak nepatrný krůček je od kanadského žertíku ke zločinu? Přimrazit nepohodlného protivníka není nic těžkého, ale nechat ho bez pomoci, to už je vražda. Olda se sám na sebe zamračil. Máňa měla pravdu, měl se ovládat, nikoho přece nezajímá, jaký podraz mu připravili jeho rodiče!

Jeho vlastní rodiče!

Táta, který od nich odešel! Ačkoliv měl na tom menší kus viny, neodešel přece ze své vůle, jen nechtěl stát v cestě, když zjistil, že překáží. Hlavním viníkem byla ta, od které by to nikdy nečekal. Maminka! Co ji proboha vedlo k tomu, najít si jiného chlapa?

Olda do toho samozřejmě neviděl, rodiče to před ním úspěšně tajili, přece jen se nevyznal natolik, aby to pochopil sám a včas... ačkoliv, co by proti tomu dělal? Je v tom asi jako otec, vyšachovanou figurkou, která nemá možnost vzepřít se té nechutné partii!

Mami, cos' nám to udělala? vzlykal nešťastně.

Měl by se na ni zlobit? Nebo ji začít nenávidět? Olda cítil, že by mu to nikdo po takovém podrazu nemohl vyčítat, ale dobře věděl, že to neudělá. Maminka byla pro něho nedotknutelná, ať vyvedla, co vyvedla.

Tahle situace ale neměla řešení. Mohl si o samotě zabrečet, ale to bylo všechno. Až se vrátí domů na Zem, bude muset žít s maminkou. Ve třinácti nemůže jednat sám za sebe, musí ji poslouchat. Nikdo ho nebude brát vážně, ani kdyby z Dinosaurie donesl metrák zlatých valounů. Alexijevovi ho budou jistě litovat, utěšovat, ale pouhými slovy mu tátu nevrátí.

A navíc, uvědomil si Olda, teď mezi ně vstoupí další lidé!

Na budoucího brášku či sestřičku se zlobit nemůže. To mrně za nic nemůže a měl by se s ním srovnat v dobrém, nikdy přece nebyl jedináček. Ale co je to za chlapa, který se má stát jeho novým tatínkem? Co je to zač, jak se s ním snese? To přece nebude táta, nanejvýš otčím... Brrrr, jak ošklivé slovo!

Mami, tohle jsi nám neměla dělat! vzlykal do země.

A tady je to navíc tak tvrdé! napadlo ho. Kdyby aspoň ta podlaha byla měkčí!

V té chvíli strnul a údivem se nadzvedl.

Podlaha se pod ním prohnula a v okamžení ležel na měkké houbovité hmotě, jako kdyby pod něho někdo podstrčil matraci.

Co to bylo?

Až ho zamrazilo. Někdo mu čte myšlenky! Pomyslel na měkčí podlahu, změkčila se. Ačkoliv, to snad nebude čtení myšlenek, ujišťoval se. Nejspíš jsem si to pomyslel telepaticky. Ale záhada je jen nepatrně menší. Na telepaticky otevírané dveře už narazili víckrát, jen si mysleli, že dveřím stačí k otevření zachytit jakýkoliv impuls.

Tohle ale vypadalo, jako kdyby zdejší stroje telepatii rozuměly a rozpoznávaly i složitější příkazy. Neměl by se tomu tak divit. Pojmová řeč je univerzální, domluvil se nejen s Ogdury, ale i s chobotnicemi. A vlastně i se strojem - hiblag je přece také stroj, který rozumí telepatii. Ty schopnosti zřejmě nebudou ve vesmíru ojedinělé, bez ohledu na to, zda je pozemská civilizace zná či nezná.

Že by ale byla zdejší civilizace na vyšší úrovni než naše, pozemská?

Možné to ale je. Naše civilizace není vrcholem vesmíru, spíš se pohybujeme na úrovni vesmírných barbarů. Zdejší civilizace může být nad námi, ačkoliv nedokázala zabránit katastrofě. Za předpokladu, že zdejší lidé zahynuli při nějaké katastrofě, ale to je dost pravděpodobné, jako pracovní verzi to můžeme uvažovat.

Olda se otočil na záda a zadíval se do oblohy nad sebou.

Byla jistě umělá, ale od pravé k nerozeznání. Obláčky na něm honil vítr, který až sem dolů nezasahoval. Bylo by vlastně drzé chtít, aby tady dole v uzavřené místnosti foukal vítr, ačkoliv by to bylo přirozenější.

V té chvíli mu tvář ovanul svěží větřík.

A sakra! pomyslel si. Je to hodně realistické. Ještě chybí, aby se zatáhlo a začalo doopravdy pršet.

Jako by na to čekal, začal ze strany vykukovat šedivý dešťový mrak.

„To nechci!“ vykřikl Olda telepaticky. „Chci větší teplo a modřejší oblohu!“

Šedivý mrak sice dál pokračoval ve své pouti nad Oldou, ale jak náhle začínal, tak náhle končil. Byl náhle malinký a osamělý. Místo okraje obrovské šedé peřiny, schopné zatáhnout celou oblohu, tu byl legrační šedivý beránek. Do svěžího větru se přimíchalo cosi horkého a najednou tu byl příjemný horký letní den.

Je to jen iluze, pomyslel si Olda, ale příjemná iluze, jistě lepší než žebra topných radiátorů v našich panelácích. V takovém prostředí by se dalo slušně žít i bez většiny pozemských vymožeností. Na měkké podlaze se leží příjemněji než na posteli, pryč tedy s postelemi! V tropickém ovzduší nejsou potřebné těžké peřiny ani prošívané deky, pryč s nimi! Stačilo by něco vzdušného na přikrytí a mohli by tu třeba přespávat.

Ani se nestačil leknout a měl přes sebe tenkou látku jako přikrývku.

To už ho trochu zarazilo.

Opatrně v prstech žmoulal okraj podivné nepozemské přikrývky. Nepochybně to byla látka, při bližším pohledu zjistil, že je utkaná z podivných chlupatých vláken. Byla hebká jako jemné peří, jako chmýří.

Lidé tu nejsou, uvažoval. Ale mohli by tu být skrytí roboti, zvyklí plnit telepatická přání svých dávných pánů. A lidi Země za ně považují také. Stačí si na něco pomyslet a oni to splní, pokud je to v jejich silách. To vůbec není špatné! Co takhle odstěhovat sem část pacientů Alexijevovy kliniky? Ta má málo místa, po ošetření pacienta pomocí kosmické síly se o něho sestřičky ještě týden starají, pokoje jsou pořád přeplněné lůžky. Kdyby přenesli nepohyblivé pacienty sem, uvolnilo by se místo na pokojích pro skoro zdravé.

Ale nejprve by měli rozluštit záhadu: co vlastně zahubilo zdejší obyvatele. Dokud to nevědí, bylo by veliké riziko brát sem další lidi. To je jen další důvod pro urychlení průzkumu tohoto světa.

Olda se nadzvedl a posadil. Musí se vrátit na Zem, tohle byl důležitý objev.

V té chvíli ale ucítil, že ho někdo volá. Telepatické volání na pustém světě Olda rozhodně nečekal. A už vůbec ne tak naléhavé.

„Oldo, přijď domů!“ vnímal. „Alexijev tě nemůže sehnat, chce s tebou něco řešit a spěchá to! Jsi někde mimo Zem, viď?“

Telepatie byla strašně zkreslená, takže ani nepoznal, kdo ho volá. Ale bylo to tak naléhavé, že nečekal a rychle odpověděl:

„Jsem na venušském světě!“

„Oldo, kde jsi?“ pokračovalo volání. „Alexijev tě potřebuje, má nějaké těžkosti, nemůžeme tě sehnat, ozvi se, kde jsi?“

„Vždyť říkám, že jsem na venušském světě!“ odpověděl co nejdůrazněji Olda.

„Oldo, Máňa říkala, že jsi asi ve světě, kterému jsme říkali Eden,“ pokračovalo to. „Jestli jsi tam, vrať se! Volám tě dálkově, to nikdo jiný neumí, ale když se neozveš, půjdu tě tam hledat!“

Aha, došlo Oldovi. Čert! A volá ho dálkově přes hranici světů, jak ho nikdo jiný na Zemi volat nemůže! Olda mu starším druhem telepatie nemůže odpovědět! Bude to ale důležité, když ho tak shánějí! Bísíája tvrdila, že směrovaná telepatie pronikne až do sousedního vesmíru, i když je tam značně zeslabená. Zmiňovala se o tom, že je někdy vnímatelná přes dva vesmíry. Ano, ale musí sousedit pozemskými vazbami. Mohli by se domlouvat s někým u chobotnic, případně v Gehenně... ačkoliv tam ne, Peklo nepatří mezi zdraví prospěšné světy. Venušské světy jsou ale mimo dosah telepatie s výjimkou Čerta, ten se při správném směrování dovolá kam chce, ale určitě ho teď volá k něčemu naléhavému.

Olda se rychle rozhlédl. Jsou tu poslušní roboti, to bude dobrá zpráva pro ostatní. Po vyřešení problémů na Zemi se sem vrátíme.


Aby nebloudil podzemním labyrintem, vynořil se na Zemi nedaleko od Mělníka. Telepaticky zavolal na Čerta, že už se vrací, aby ho nešel hledat, poodletěl pár desítek metrů a vrátil se raději do tropického tepla Edenu, nebo jak budou tomuto světu říkat. Bylo tu příjemněji než na Zemi v oblasti Čech.

Měl v úmyslu letět do Alexijevovy kliniky. Význačná místa Země si tady označil vlaječkami, takže by se na Zemi vynořil právě nad její střechou. Nebyl ale zpátky ani vteřinu, když na něho Čert rychle spustil:

„Oldo, poleť rovnou k nám! Jsme všichni u Hadrbolců!“

Oldu to překvapilo, ale aby se mohl Čerta zeptat, musel se na okamžik vynořit na zpátky Zemi. Přelétával právě smradlavou Neratovickou Spolanu; rychle se Čerta zeptal co se děje a honem se vrátil do tepla a příjemných vůní tropických květů.

„Kliniku obsadila policie,“ sděloval mu Čert. „Alexijeva odvezli, ani Irena neví, co se tam vlastně děje.“

„To už tady bylo,“ komentoval to znechuceně Olda. „Oni s tím nepřestanou?“

Konečně byl u další značky u Hadrbolců, do našeho vesmíru prošel ve výšce sta metrů, ale jen se objevil nad střechami paneláků, ozvala se mu Máňa.

„Oldo, poleť k nám, máme tady krizový štáb!“

„Jakýpak krizový štáb?“ usmál se trochu Olda. Nepatrně změnil směr, aby přistál na balkóně u Hadrbolců. Máňa tam na něho nedočkavě čekala a jen dosedl, odvedla si ho do svého pokojíku. Tam už bylo živo, byla tam Jarča, Čert, sestřička Hedvika i Irena Alexijevová, ale všichni vypadali vážně a také trochu bezradně.

„Co Ivo?“ vyhrkl Olda, sotva vešel do pokojíku a rozhlédl se po přítomných.

„Vyslýchají ho,“ opáčila Alexijevová, ale řekla to roztržitě a slovy, zřejmě byla telepaticky přichycena ke svému muži. „Pořád z něho páčí přiznání, ale neřekli mu ani, co to má být za zločin. My si nejsme ničeho vědomi.“

Do pokojíku vstoupila paní Hadrbolcová, Mánina maminka, s tácem namazaných krajíců chleba. Když spatřila Oldu, usmála se na něho spiklenecky.

„Už jste tu všichni?“ zeptala se Máni.

„Až na Alexijeva,“ přikývla dcera.

„Tak si zatím vezměte, ať nemáte hlad,“ postavila s úsměvem tác na stůl.

Nastalo hromadné děkování, ale všichni si brali chleby nepřítomně a pořád viseli očima na Ireně Alexijevové.

„No konečně!“ řekla s nepřítomným pohledem.

„To je ale drzost!“ dodala rychle a jak se zdálo, s odporem.

„To snad není možný!“ řekla po chvilce udiveně, jako by něčemu nemohla uvěřit.

„Co se děje?“ naléhala na ni Máňa.

„Představte si tu drzost!“ vybuchla Irena a rozhlédla se po přítomných. „Poslali na nás jednotku rychlého nasazení, protože podle nich dlužíme nějaké bavorské firmě za léky přes padesát milionů! Které jsme si samozřejmě nikdy neobjednali, neviděli, ani je nepotřebujeme. Teď se nám chystají exekučně zabavit majetek a Ivovi sdělili obvinění z podvodu a z poškozování práv věřitelů.“

„Jakýchpak věřitelů, když nic nedlužíme?“ vybuchl Olda. „Co je to za firmu?“

„Nějaká bavorská medicínská,“ řekla Irena. „Předložili nějaké faktury a dodací listy z poslední doby, celkem za padesát milionů. Na všech je prý jeho podpis, ale Ivo vyšetřovatelům tvrdí, že jsou zfalšované a já dobře vím, že nic nepodepisoval. Musí to být nějaký podvod!“

„Toho jsem se obával,“ řekl Olda zamyšleně. „Budeme muset něco udělat, přece ho v tom nenecháme! Ale co?“

„Ivo vzkazuje, že nemáme dělat nic, že se to jistě vysvětlí!“ zarážela ho Irena. „Máme jen klidně čekat, až se to vyvine!“

„Nemá pravdu,“ ujistil ji Olda. „Uvažujte logicky. Něco tak podlého a drzého může udělat jen ten, kdo si je jistý úspěchem. Kdyby se dokumenty té firmy ukázaly jako falešné, půjdou její manažeři za mříže a pro firmu to bude jistý krach. Mám takový nepříjemný dojem, že je to horší než si myslíme!“

„My jsme přece od té firmy nic neodebírali!“ řekla Alexijevová.

„Kdo nám to uvěří?“ řekl Olda. „Máme smlouvu s jinou firmou, abychom mohli prokázat, že jsme odebírali léky od ní?“

„Vždyť jsme žádné léky nepotřebovali!“ zaúpěla Alexijevová. „Měli jsme jen pro všechny případy pohotovostní zásobu, ale tu jsme nakoupili v Praze od distributora, na to máme doklady. Jenže to bylo hned na začátku a od té doby jsme žádné další léky od nikoho nebrali!“

„Což nám, jako většinu velkých pravd, nikdo neuvěří,“ dodal Olda. „Jaképak by to bylo léčení bez léků, že?“

„Můžeme přece snadno dokázat, že to dovedeme!“ řekla pevně Alexijevová.

„A oni nám stejně snadno dokáží, že ne,“ opáčil klidně Olda. „A navíc by to mohl někdo šeredně odnést.“

Alexijevová ztuhla, Máňa a Jarča také.

„Počkej, to přece nemyslíš vážně!“ řekla Máňa. „Vždyť jsi s tím léčením začal, jak to teď můžeš popírat? Jako kdybychom to nedokázali už stokrát...“

„Protože o tom přemýšlím už dlouho,“ řekl klidně. „Dlouho si lámu hlavu, jaký podraz na nás přiletí. A už je to tady, podpásovka jako hrom!“

„Vážně si myslíš, že s tím podvodem uspějí?“ nastražila uši Irena Alexijevová. „Mně to připadá nemožné! Jak si to představuješ? Na padělané doklady se musí přijít!“

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ viklal ji Olda. „Řeknu ti svoje představy, ale až za chvíli. Nevíme, co všechno už proti nám udělali. Kdyby předvídali i tenhle krizový štáb, čemuž bych se ani moc nedivil, mohli by tady mít zamontovaný odposlech.“

Při těch slovech došel ke dveřím a zhasl lustr. Pak se postavil doprostřed pokoje a na okamžik se rozzářil modrou září, podobnou Eliášovu ohni.

„Jestli tu nějaké štěnice byly, teď už nejsou,“ řekl klidně. „Ale nespoléhal bych se ani na to.“

„Odposlech? Tady?“ vrtěla hlavou Máňa. „Tomu nevěřím!“

„Věř nebo nevěř,“ řekl Olda. „Kdyby tu nic nebylo, tím lépe. Kdyby nás ale naši protivníci odposlouchávali, dozvědí se, co chystáme. A to bych od nás nebylo chytré.“

„To snad trochu přeháníš!“ vrtěla hlavou i Jarča.

„A co když nepřehání?“ uvažovala vážně Máňa. „Taky se mi to zdá přehnané, ale kdyby to byla pravda, bylo by to ještě horší, než si myslíme!“

„Přitom to Oldovi až podezřele vychází!“ zahučela Irena Alexijevová. „Právě po Ivovi vyžadují, aby předložil důkaz, že léky odebíral odjinud.“

„Který nemá, jak jistě vědí,“ podotkl Olda. „Ale i kdyby měl, může to být velice důkladně připravená pavučina, aby se z ní sám nedostal. Ty podpisy musí být naprosto dokonale zfalšované, když na ně tak spoléhají! Stačí ale podplatit příslušné znalce a při kvalitě našich soudů ten podvod nikdo neodhalí. Nevidím to potom růžově.“

„Ivo taky říká, že musíme zachovat princip fail-safe,“ řekla Irena, zřejmě pořád se svým mužem telepaticky spojená. „Možná to vypadá přehnaně, ale bude lépe jednat podle nejhorší možné varianty. Oldo, máš nějaký nápad, co dál? Já ani Ivo si opravdu nevíme rady, takže jestli tě něco napadlo, sem s tím, i kdyby to vypadalo šíleně!“

„Co si o tom teda myslíš?“ stáhla se raději i Máňa.

„Půjdeme teď jinam,“ řekl Olda. „Rozloučíme se s Hadrbolcovými, sbalíme do batohu pár maličkostí a odejdeme tam, kde nás nikdo nemůže odposlouchávat. Mafiáni tomu, tuším, říkají zalehnout na matrace a ani v naší situaci to není špatný nápad.“

„Dobře, půjdeme,“ svolila okamžitě Alexijevová. „Tím nic nezkazíme, spojení s Ivem nám bude fungovat odkudkoli.“

„Tím bych si nebyl jistý, ale jdeme, ne?“ řekl Olda. „Máš nějaký batoh, Máňo?“

„Nemám, ale seženu,“ vyběhla za rodiči. Vrátila se obratem s velkým batohem.

„Naši nám hned dali s sebou nějaké jídlo,“ ukázala všem šišku chleba zabalenou v plastikové tašce, kostku másla a štangli salámu. „Kdyby se nebáli tahat do neznáma ségry, šli by tam s námi.“

„Že děkujeme, ale teď už pojďte,“ pospíchal Olda. „Poletíme tam vzduchem.“

Všichni naštěstí měli idarchon a uměli létat, ale bez slýribu si nedokázali otevřít brány do sousedních vesmírů. Otevřel ji tedy přímo v Mánině pokojíku Olda, všechny ostatní i Čerta poslal napřed a sám proletěl bleděmodře orámovaným otvorem poslední. Otvor, z druhé strany podobný andělským křídlům, se pak zavřel.

Viseli teď v tropicky teplém vzduchu s vůněmi cizokrajných květů nad hliníkovou tyčkou s vlajícím praporkem a kolem nich byl očividně jiný, většině ještě neznámý svět. Na Oldův pokyn se rozletěli k jeho poslednímu objevu u Mělníka. Máňa se na Oldu podívala udiveně, čekala najisto směr na Pardubice, ale když viděla, jak si je Olda jistý, neměla ani ona námitky.

„Kde to jsme? A kam letíme?“ zajímala se potichu Jarča, jako by se bála, že je tu uslyší někdo, kdo by je slyšet neměl. Nezdálo se ale, že by tu někdo byl. Dole pod nimi byly jen mírně zvlněné kopečky posázené lesíky a obklopené loukami, kde se popásala divoká zvířata. Letěli už chvíli a krajina nevykazovala žádné známky civilizace. Nebyly tu žádné stavby, cesty ani ploty.

„Donedávna jsme tomu říkali Ráj,“ usmál se Olda. „Ráj nebo Eden. Domnívali jsme se, že právě odsud byli vyhnáni Adam a Eva, přesněji naši předkové. Ukázalo se, že je tomu jinak, ale jsou tu zachovalé stavby původních zdejších obyvatel, kde na nás nebude pršet a kde můžeme přečkat nejhorší. Tenhle svět má pro nás cenu malého bezpečného útočiště. Skoro bych navrhoval to tak pojmenovat.“

„Nejvyšší čas!“ řekla Máňa. „Eden to není a nějak tomu říkat musíme.“

„Dobře, máme na výběr mezi českým názvem Útočiště a mezinárodním názvem Citadela,“ řekl Olda. „Byl bych pro ten český.“

„O název nejde,“ mávla rukou nervózně Irena Alexijevová. „Útočiště, Skrýš nebo Brloh, horší je, že nemám spojení s Ivem. Telepatie sem zřejmě neprojde, že?“

„To nebude problém,“ připustil Olda. „Až mu budeme potřebovat něco sdělit, otevřeme si okno do našeho vesmíru. Stačí nepatrné, aby tím prošla telepatie.“

„Ano, ale Ivo tu možnost nemá!“ připomněla mu Irena. „Co když nám chce právě teď něco sdělit?“

„To je pravda,“ zarazil se Olda, ale hned ho napadlo řešení.

„Čerte, chceš být hodně užitečný?“ otočil se na psíka.

„Že se ptáš!“ ňafl psík. „Čekám, že bych měl pro Iva dělat dálkové telepatické spojení mezi našimi vesmíry, že?“

„Přesně tak,“ řekl Olda. „Dostaneš tašku jitrnic a vypravíš se s nimi na Zem. Tam si najdeš nějakou skrýš a budeš se telepaticky domlouvat s Ivem a podle potřeby i s námi. Budeš se ale muset schovávat, aby tě nikdo nenašel.“

„Jak se domluvíte se mnou, když to na dálku umím jen já?“ nezdálo se psíkovi.

„Když budeme něco potřebovat, otevřeme si okno,“ připomněl mu Olda.

„Dobře, to by šlo,“ souhlasil Čert. „S těmi jitrnicemi to beru. A co kdybych šel za tvou tetičkou? Zná mě, má tam príma boudu a možná by mě nechala i v chalupě!“

„To by nebylo bezpečné,“ namítl Olda. „O tetičce ďáblové vědí, tam by tě brzy našli. Musíš si najít jiný úkryt, kdekoliv na světě, telepatii to je jedno! Ale raději dál než blízko, aby je ani nenapadlo tě tam hledat. S jitrnicemi ti tam nebude zle.“

„Máš pravdu,“ ustoupil psík. „Takže žádné teplíčko... ale co, pro psa se jistě něco najde a nemusí to být zrovna v kanalizaci, aby mi zápach kazil dobrou vůni jitrnic.“

Snesli se tedy dolů, až Čert objevil nejbližší jitrnicovník. Máňa vytáhla z batohu plátěnou tašku a všichni ji psíkovi rychle naplnili majoránkově voňavými plody, až se mu sliny sbíhaly. Spousta plodů zmizela i v Mánině batohu, aby doplnila chleba od její maminky, paní Hadrbolcové.

Čert si vyzkoušel, že tašku unese. Antigravitační telekinezi ale ovládal, brzy před ním taška plula vzduchem. Všem zamával tlapkou, otevřel si nevelkou branku a zmizel v ní i s taškou.


Do osady u Mělníka dorazili v pořádku. Olda všechny zavedl dovnitř a předvedl jim, jak měnit podlahu i jiné vlastnosti místností. Rozložili se na měkké matraci a Irena Alexijevová Oldu vybídla, aby jim vysvětlil svou verzi situace, v níž se nacházeli. Mimo jiné otevřel nepatrnou bránu na Zem, aby se mohl telepaticky zapojit Ivo. Irena to rychle pochopila a spojila se s ním.

Oldovi ale nebylo volně, když si uvědomoval, jak hodně na jeho odhadech záleží.

„Řekl bych, že se nás budou snažit předvést k výslechům,“ uvažoval. „Normálně bychom se bránili tvrzením, že léčíme bez léků. To není žádné tajemství, to vědí a právě proto s tím mohou počítat a řekl bych, že mají připravenou nějakou past. Mohou nám dát zdánlivě vstřícnou možnost vyléčit před nějakou nezávislou komisí pár pokusných lidských králíků, ale vnutí nám jejich podmínky, například léčit jen pod dozorem, jinak sedět v cele, abychom neovlivňovali svědky. Mezitím se budou o naše pacienty úředně starat jiní a stačí, aby mezi nimi byl jeden jediný pomocník ďáblů. Ti se na lidské životy neohlížejí, viděl jsem je málem umořit pana Prskavce. Zabije pacienty nenápadně a beze stop, jenže vina padne na nás. Tím se také prokáže, že to bez léků nejde, bavorská firma bude na koni... Už chápete tu příšernou past?“

„Kdyby to bylo tak... ale vypadá to moc přitažené za vlasy!“ namítala Hedvika.

„Viděla jsi už někdy nějakého ďábla?“ obrátil se k ní Olda.

„Neviděla,“ přiznala Hedvika. „Ty ano? Jak vypadají? A hlavně, jak je poznáš?“

„To je právě to!“ řekl Olda. „Nepoznáme je. Vypadají jako my, od lidí se neliší, až na to, že jim může být tisíc let, nebo tak nějak... A navíc, ďáblové v tom nejedou sami, na špinavosti mají ochotné lidské pomocníky. Plán ale mají doslova ďábelský.“

„Hrůza!“ otřásla se Hedvika. „Zbývá maličkost. Vysvětlit, proč by to dělali.“

„Vysvětlení není těžké,“ řekl Olda. „Andělé kdysi na Zemi zázračně uzdravovali lidi a dělali opak toho co ďáblové. Pak odešli. Ďáblové staří tisíce let se na staré spory se svými nepřáteli anděly možná pamatují. Myslíte, že nepoznali v naší klinice andělský rukopis? Že nepochopili spojitost mezi anděly a námi? Neměli bychom je podceňovat! Spíš se divím, že nás tak dlouho nechali na pokoji. Čekal jsem nějaký těžší úder už dřív, ale představoval jsem si to spíš po vzoru italské Mafie. Ostatně, Mafie může být jejich a možná ji mají v záloze. Ale je to tady! Udeřila vážená a důvěryhodná bavorská firma, přitom to bude vypadat, jako by měla právo na své straně. Předvoj Ogdurů zlikvidují sami lidé, naše vlastní policie a justice.“

„Jak tomu chceš zabránit, prosím tě?“ obrátila se na něho ustaraně Alexijevová. Byla z celého krizového štábu nejstarší, ale teď si zřejmě nevěděla rady.

„Rozhodně nesmíme udělat, co čekají,“ přemýšlel Olda. „Co jsme udělali, když Iva obvinili ze zatajení nálezu zlata? Nevím, jestli to už tenkrát bylo dílo ďáblů, nebo obyčejných lidských závistivců, ale postavil jsem se za něho a dokázal, že nešlo o nález, ale o stvoření. O tom ale ďáblové vědí a možná předem počítají, že to zopakujeme. Uvědomte si, tu partii hrají velmistři intrik. Určitě mají připravený nějaký protitah!“

„Jaký protitah bys čekal?“ zeptala se Irena.

„Čekal bych, že nás zavřou, pak může přijít past s léčením bez léků a jeli bychom v tom všichni, skluzavkou rovnou do pekel.“

„Ivo právě říká, že musíme dodržovat princip fail-safe, takže ti to raději věříme,“ řekla Irena. „Ale co dál? Co tě ještě napadlo?“

„Ivo by měl trvat na tom, že léčíme bez léků,“ řekl opatrně.

„To přece čekají, ne?“ připomněla mu Máňa.

„Ano, ale to není náš tah proti ďáblům,“ řekl Olda. „Pro ně to bude jen potvrzení, že jsme přistoupili na jejich plány, ale my tím získáme čas na něco úplně jiného. Jestli uvažuji správně, měl by od nich následovat protitah, kterým by nás všechny vlákali do pasti. Na to už ale nepřistoupíme.“

„Co chceš dělat jiného?“ zeptala se ho přímo Alexijevová.

„Očekávám, že ten útok připravili velice dobře,“ řekl Olda pevně. „Čelně mu asi neodoláme. Zbývá nám jedině spořádaný ústup. Navrhuji ustoupit do Útočiště.“

„Ustoupit? To nemyslíš vážně!“ vybuchla Jarča.

„Takovému ústupu říkají Japonci Princip Jiu,“ nedal se ovlivnit Olda. „Je na něm založené jiu-jitsu, judo a další obranné techniky. Znamená to pružně ustoupit tam, kde to nepřítel nečeká. Jeho síla se pak opře do prázdna a to často přispěje k jeho pádu.“

„Chceš ustupovat?“ mračila se Alexijevová. „To jim ale necháme kliniku!“

„Samozřejmě,“ opáčil Olda. „Uvažujte! Necháme jim jako kořist kliniku, ale co tím získají? Jeden postarší dům. Ty a Ivo budete muset zůstat tady. O mně a Máně jistě vědí všechno, kde bydlíme, co děláme a kde nás najdou. Asi bychom se sem měli také přestěhovat, na druhou stranu musíme chodit do školy. Možná nevědí o Jarče, ale ani na to bych se nespoléhal. Řekl bych, pokud to půjde, přestěhovat sem z kliniky potřebné vybavení a rozjet to tady.“

„Myslíš, že sem za námi ďáblové netrefí?“ starala se Máňa.

„Doufám,“ řekl trochu nejistě Olda. „Nezapomeň, že tenhle svět je výjimka. Je to venušský svět, příznivý pro lidi. Kdo to neví, nenajde nás tu. Navíc můžeme využívat zdejší civilizaci. Její příslušníci jsou sice mrtví, ale roboti tu zůstali. Myslím, že brzy objevíme další možnosti, o kterých nemáme ani tušení, důležité je, že reagují na naši telepatii a mohou nám pomoci.“

„To by šlo,“ přikývla Irena Alexijevová. „Co bude ale s Ivem?“

„Dnes v noci odstěhujeme kliniku,“ navrhl Olda. „Většinu zařízení, jako postele a přikrývky, tam necháme, tady je potřebovat nebudeme, všechno tady je. Vzal bych jen chirurgické nářadí, operační stůl a možná vybavení kuchyně. Pak samozřejmě všechno co patří Alexijevovým, pokud o to budou stát, aby se mohli zařídit tady.“

„Proč ne u Pardubic?“ nadhodila otázku Máňa.

„Je to sem blíž,“ řekl Olda. „Navíc je to tu menší a nejsou tu tisíce mrtvol.“

Máně stačila zejména poslední připomínka.

„Pak mě Ivo telepaticky navede a otevřu bránu přímo v jeho cele,“ dokončil Olda svou vizi. „Soudní proces mají ďáblové jistě perfektně připravený, nemůžeme od soudu čekat osvobozující rozsudek, spíš naopak. Zařídíme si tedy kliniku tady.“

„Bude mít jen jednu chybu,“ podotkla Hedvika. „Nebudou tu pacienti.“

„V tomto směru mám jeden možná dobrý nápad,“ usmál se Olda. „Ale k tomu se dostaneme, až tady budeme mít všechno a hlavně, až tu s námi bude i Ivo.“

Hedvika se jen nedůvěřivě usmála, ale neprotestovala. Věděla, či aspoň chtěla věřit, že Olda něco vymyslel. Nebo ještě vymyslí.

Ostatní už s Oldou souhlasili bez výhrad. Musel jim samozřejmě ukázat, jak se dá změnit podlaha místností v měkkou matraci, jak měnit teplotu vzduchu a požádat místní roboty o přikrývky, ale to už bylo radostnější.

Měli tedy opět pevný bod, od kterého mohli začít. A čekali jen na noc, aby mohli provést nájezd na budovu teď už bývalé Alexijevovy kliniky. Olda si připravoval ještě složitější akci, únos z vězení.

Nikdo nepochyboval, že to bude protizákonné. Ale nikdo nepochyboval ani o tom, že zákony budou i tentokrát, jako už tisíckrát, na straně grázlů a podvodníků nejhoršího zrna. Svědomí by tedy mohli mít všichni čisté.

Ne jako grázlové, kteří v tom ale dovedou velice dobře chodit!


Olda netušil jen jednu, zato nesmírně důležitou okolnost.

Ďáblové venušské světy neznali, ani nenavštěvovali. Jejich konvertory otevíraly mezivesmírné brány podobné andělským, ale byly příliš veliké a proto byly stacionární. Nikdo z lidí netušil, že jeden z nich leží v Egyptě, hluboko pod jednou z pyramid, další pod podobnou pyramidou bývalé říše Inků v Americe, či v Tibetu. Důležité bylo jedno. Stacionární konvertory musely stát na planetě, jejíž vazbu ovládaly. Ďáblové měli své důmyslně ukryté stroje i na Měsíci a na Marsu, ale povrch Venuše, Jupitera a Saturnu pokrývalo příliš vražedné prostředí, než aby na nich dokázali stacionární konvertory postavit. Mohli pronikat jen na sousední marsické a měsíční světy. I těch bylo dost, ale Venušský svět by si spíše než Útočiště zasluhoval název Citadela.

Bylo to nejen místo posledního odporu, ale hlavně velice dobře opevněné místo. Nechránily je kamenné ani betonové hradby, ale žíravé páry kyseliny sírové na povrchu Venuše, kde žádná technika, lidská ani ďábelská, nevydrží déle než pár minut.

Olda to nevěděl. Jen věřil tomu, že když sami ďáblům nic neprozradí, výjimečnost tohoto světa jim pomůže.

Venušské světy měly prakticky jen jedinou slabinu. A tou byly brány, které si na Zem otevírali sami uprchlíci...

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: