Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Ústup

Všichni se chystali na večerní nelegální akci.

Ivo už byl několik hodin u výslechu. Držel se, ale muselo to být únavné. Občas po Čertovi posílal vzkazy, jindy ho telepaticky potěšila Irena. Neměla ale slýrib a někdo jí musel pokaždé otevírat mezivesmírné okno. Kromě Oldy a Čerta to dokázala jen Máňa a Olda zalitoval, že ten orgán nedal rovnou všem.

Konečně slunce zapadlo. Na Zemi za vzdálené paneláky a na Útočišti za zvlněný obzor. Začalo se šeřit a Irena mezitím sestavila seznam, co všechno by chtěla z kliniky vyvézt. Většina z toho se nacházela v jejich bytě, jen operační stůl a lékařské nářadí bylo v nemocniční části domu.

Výhodou bylo, že to tam dobře znali. Oldu napadlo nejprve osvobodit Alexijeva, pomáhal by jim pak při stěhování, ale po společném uvažování to zavrhli. Očekávali, že kliniku bude policie střežit jen zvenku, zato ve vězení vznikne poplach podstatně dřív. Mohlo by se stát, že z věznice stihnou varovat ostrahu zabavené kliniky a znemožní její vystěhování. Obráceně by to paradoxně tak nevadilo.

„Vězně osvobodím během vteřiny,“ sliboval Olda. „Nikdo mi v tom nezabrání.“

„Co kdyby ho v cele hlídali?“ namítla Máňa.

„Pak hlídače přimrazím,“ řekl Olda odhodlaně.

„To bys je ale musel odmrazit,“ namítala Máňa.

„Klidně,“ usmál se Olda. „Až se vzpamatují, budou jen zírat na prázdnou celu.“

Mezitím nastalo šero a Olda usoudil, že to bude stačit. Rozdělili si úkoly. Přímo do kliniky měl vstoupit Olda. Podle Irenina seznamu měl všechny věci mezivesmírným oknem vyházet ven, ostatní je měli zachytávat a opatrně pokládat na zem. Do Mělníka je uklidí až později v klidu.

Olda ale nezapomínal, že tentokrát mohou být proti němu i ďáblové.

Naštěstí ho napadlo přibližovat se k temné klinice neviditelný. Samotnému se mu to zdálo skoro zbytečné, ale nechtěl nic ponechávat náhodě. Dvou infračervených teček na místě očí si nemohl všimnout prakticky nikdo.

Skutečně se mu podařilo přistát na střeše, ale tam narazil na zamčené dveře. Měl sice klíč, ale nepočítal s tím, že v zámku bude jiný klíč zevnitř. Dveře se pro něho staly nepoužitelné, ale Olda si věděl rady a  vsoukal se dovnitř okénkem na záchodě.

Na chodbě se obezřetně rozhlédl a dobře udělal. Předpoklad, že policie bude dům hlídat zvenku, nebyl správný. Dole v hale seděli hned tři pistolníci. Kromě tepelného obrazu, podobajícího se barevným šmouhám, se od nich občas zablýskalo i umělým infračerveným světlem, takže se Olda raději stáhl za nejbližší roh, aby jim neposkytl ani ty dvě viditelné tečky.

Rychle uvažoval co dál. Byli nějak dobře připravení, včetně přístrojů pro noční vidění. Zřejmě počítali s tím, že sem někdo přijde. Od Ireny věděl, že jejich pacienty hned na začátku rozvozili po okolních nemocnicích, zorganizované to ale měli dobře, to se jim muselo nechat. Aspoň pacientům nehrozila újma. Oldovi ale bylo líto těch, které ještě nestačili ošetřit kosmickou energií. Ostatní už se uzdravovali a kdyby je poslali rovnou domů, nic by nezkazili. Teď hlídali jen prázdný dům, nejspíš před Alexijevovou nebo někým z jejich party. Nepočítali ale s tím, že on je uvidí dříve než oni jeho.

Má je přimrazit, nebo ne?

Když je přimrazí, bude mít na stěhování čtvrt hodiny, pak je bude muset odmrazit, vznikne poplach a víc už nestihne. Když je nechá být a potichu vystěhuje nejprve byt Alexijevových, ta čtvrthodina mu zbude na zbytek domu.

Opatrně si odemkl Ireniným klíčem dveře jejího a Ivova bytu.

Nikdo tu nebyl a když za sebou stejně opatrně zamkl, byl relativně v bezpečí. Irenin seznam znal zpaměti, napsaný by mu nebyl nic platný. Začal počítačem, kde měl Ivo dokumentaci kliniky a statistiky vědeckých experimentů. Ihned pokračoval dalšími body. Irenu některé věci nezajímaly, ale Olda se nespokojil rodinnými památkami. Vzal je sice jako první, ale po nich nenechal na místě ani televizor, ledničku a pračku, ačkoliv by jim v Útočišti bez elektřiny nebyly nic platné. Držel se zásady: čím méně cenností tu nechá, tím menší kořist ta zlodějská bavorská firma získá.

Když z bytu Alexijevových zbyly jen holé stěny, vrátil se Olda ke dveřím. Zdálo se mu ale, že za nimi slyší podezřelý šramot. Číhají tam na něho policisté, nebo ne?

Uvažoval, zda by nebylo lepší projít branou do světa Útočiště a další branou zpět, jenomže o patro níž. Pak se tomu sám zasmál. Proč by se měl nepozorovaně přibližovat k policistům, které beztak hodlá přimrazit?

Došel až ke dveřím a vytvořil dvoumetrovou zónu přimražení hned za nimi. Kdo se v ní nachází, padne k zemi. Pak rychle odemkl dveře a vyšel na chodbu.

Za dveřmi nikdo nebyl, policisté pořád seděli dole v hale. Což takhle se kolem nich proplížit? napadlo Oldu. Projde kolem nich jako duch do nemocniční části, vyhází do venušského vesmíru zdravotnické nářadí a slavná česká policie si bude marně lámat hlavy, jak mohlo z tak dobře hlídaného domu zmizet všechno cenné.

Zkusil to, ale musel být potichu, aby si ho nevšimli. Šinul se zvolna kolem nich, tajil dech, aby se neprozradil. Konečně byl v nepříliš dlouhé chodbě, ale tam narazil na dveře. Otevíraly se do chodby a toho by si policisté mohli všimnout. Až zblízka zjistil, že jsou i s klíčovou dírkou přelepené lepící páskou. Nezdržela ho, ale když ji opatrně klíčem řezal, zvuk trhajícího se papíru byl slyšet po celé chodbě.

V jednu chvíli sem z haly přiletěl infračervený paprsek, až Olda reflexivně zavřel oči. Díky průhledným očním víčkům mu to nebylo nic platné, světlo ho oslnilo. Naštěstí toho policista nechal a když v chodbě nic neviděl, přetržených pásek by si všiml možná na denním světle a zblízka, ale ne potmě a přes přístroj, zase se posadil.

Olda opatrně, ale bez váhání otevřel dveře a vklouzl dovnitř.

Nikdo tu nebyl, ticho a tma. Olda se opatrně rozhlížel. Pro jeho oči tady úplná tma nebyla, ale předmětů teplejších než okolí mnoho nebylo. Když se rozkoukal, spatřil skříň plnou lékařských nástrojů a rozhodl se začít odtud.

Otevřel bránu tak velkou, aby skříň i operační stůl prošly bez potíží. Stálo ho to větší námahu než čekal, obvykle vytvářel mezi vesmíry jen menší okna. Zaměřil se na skříň očima. Zvedla se a poslušně zamířila branou ven. Tam ji cosi uchopilo a začalo pomalu spouštět dolů. Olda se mohl obrátit k další akci.

Operační stůl byl nejtěžší ze všeho, ale Olda o prázdninách zdvihl očima i traktor, stůl byl přece jen lehčí. Na druhou stranu dával část své síly na udržování brány, také neviditelnost si vzala své, takže za chvilku oddychoval jako lokomotiva.

Konečně se stolu venku chopily jiné oči a jeho náklad převzaly. Olda se rychle rozhlédl, co ještě. Přenosný EKG zapisovač, pěkně drahé zařízení, pojď sem, mrško! A šup s tebou oknem ven, ať se z tebe Bavoři neradují!

Na sále zbyla kyslíková aparatura, Olda ji ještě neviděl v chodu. Ačkoliv měl pár operací za sebou, kyslík pacientům zatím dávat nemusel. Hop s ní oknem ven!

To ale bude všechno! Uvědomil si, že ostatní věci nemají valnou cenu. Co s nimi ve světě, kde daleko jemnější prostěradla a přikrývky získáte pouhým přáním?

Raději přejít vedle a vyklidit sousední místnost.

Olda se obrátil ke dveřím do sousední místnosti, ale neudělal ani krok. Dveře na chodbu se otevřely a kdosi rozsvítil. Policista s pistolí v ruce ale nemířil na Oldu a zdálo se, že je vyvedený z míry. Asi si přece všiml porušených policejních pečetí, nicméně Olda při prvním šramotu stačil zrušit vesmírnou bránu a místnost byla prázdná.

„Nikdo tu není!“ otočil se policista nahněvaně ke svým kolegům na chodbě.

V té chvíli ještě pravdu neměl, za půl vteřiny již ano. Olda využil okamžiku, kdy se policista otočil, otevřel si malé okno hned vedle sebe a vyskočil ven.

Okamžitě ho cosi uchopilo. Jak byl nervově napnutý, začal se tomu bránit, ale pak poznal, že ho Máňa s Irenou popadly antigravitací. Asi ho považovaly za další předmět vyhazovaný z kliniky.

„Všimli si mě policajti!“ sdělil jim telepaticky důvod svého spěšného odchodu.

„Vzal jsi toho beztak víc než jsem chtěla!“ řekla spokojeně Irena.

„Nechal bych jim tam jen holé zdi,“ zavrčel Olda. „Teď musíme vysvobodit Iva, než vypukne poplach.“

Vymanil se z jejich antigravitační podpory a vzletěl šikmo vzhůru. Pak se objevil na Zemi dvě stě metrů od kliniky za dvěma bloky domů, jejichž střechy ho skryly před zraky policejních hlídek.

„Ivo!“ poslal telepatickou výzvu příteli.

„Jak to vypadá u vás?“ zajímal se Alexijev.

„Vystěhovali jsme, co se dalo,“ informoval ho Olda. „Ve vašem bytě zůstaly holé stěny, v nemocničním oddělení postele bez pacientů.“

„Dobře,“ řekl Alexijev. „Irena bude s vámi pár dní v Útočišti, na Zemi zůstane jen Čert ve funkci zprostředkovatele zpráv a poštmistra.“

„Čerta tam vezmeme spolu s tebou,“ řekl Olda. „Už si pro tebe letím!“

Na odpověď si ale musel chvilku počkat.

„Počkej trochu!“ namítal Ivo bez zjevného nadšení. „Co chceš dělat? Chceš mě tam snad unést?“

„Spíš vysvobodit,“ upřesnil to Olda.

„Ale já nechci vysvobozovat!“ překvapil ho Ivo. „Zůstanu tady, rozumíš?“

„Ne,“ polkl naprázdno Olda. „Nerozumím. Máme to už připravené...“

„Věřím ti, že bys mě dostal i z vazby,“ pokračoval lékař, „ale tím bychom dodali protivníkům takovou munici, že bychom v Čechách naprosto jasně skončili.“

„Takhle ale budeš kdoví kolik let nevinně sedět!“ namítal Olda.

„Anebo taky ne,“ řekl Ivo vážně. „Poslyš, Oldo, tvou verzi znám, teď si poslechni moji. Já to nevidím tak katastroficky. Bylo rozumné přestěhovat do Útočiště Irenu, aby jim nemohla posloužit jako rukojmí. Ale útěk z vězení? To až kdybychom všechno prohráli! Já si naopak myslím, že soud vyhrajeme.“

„To tedy obdivuji tvoji víru ve spravedlnost!“ vrtěl hlavou Olda. „Ale obávám se, že je to krutý omyl a může mít hrozivé následky!“

„Když zmizím, automaticky prohrajeme,“ nedal se Alexijev. „A nedivil bych se, vypadalo by to jako přiznání viny. Na rozdíl od tebe jsem si v jejich dokonalé pavučině pletich všiml chybičky. Nesrovnalosti mají dvě. Jednu z nich možná ustojí, ale ta druhá drobnůstka jim pavučinu roztrhne vejpůl.“

„Jakou chybu jsi tam objevil?“ nedůvěřivě se ho zeptal Olda.

„To ti neřeknu,“ odvětil Alexijev a Oldovi se zdálo, jako by v tom cítil telepatický úsměv. „Pochop mě, může to mít účinky jedině v případě, že se mi to podaří utajit až do soudu, jinak by to stačili zakamuflovat. Když to neřeknu ani vám, nemůžete se nechtěně podřeknout a budu mít větší naději.“

„Jak myslíš,“ zastavil Olda let a obrátil se. „Teď ale naopak potřebuji radu od tebe. Myslíš, že by bylo lepší, abychom se my mladší natrvalo odstěhovali do Útočiště a přestali chodit do školy?“

„Dokud vás nebude někdo ohrožovat, raději ne,“ řekl lékař. „Nechci ti vyvracet představu ďáblů jako zdroje zla, ale uvědom si, že to může být i jinak. Nemusí se proti nám postavit zrovna ďáblové! Vzbudili jsme přece oprávněné existenční obavy a z nich vycházející odpor farmaceutických firem. My je opravdu ohrožujeme, rozumíš? Navíc nemůžeš vyloučit ani čistou lidskou závist a zlobu.“

„Dobře, myslíš tedy, že máme dál chodit do školy?“ opakoval Olda otázku jinak.

„Jistě,“ přitakal mu Alexijev. „Snažte se získat učitele pro urychlené maturity. Neděláte to jenom pro sebe, ale i pro všechny další. Vydržte, jak jen to půjde. Útočiště je poslední šance, když tam utečete, návrat bude ztížený, ne-li nemožný.“

Olda se zamyslel.

„Dobře, jdu se přidat ke stěhování,“ souhlasil. „Možná to opravdu vidím černě.“

„Až se vrátíte domů, budeme o sobě pořád vědět,“ sliboval si Alexijev.

„Máš asi pravdu,“ připustil Olda.


Během stěhování došlo k jedinému menšímu maléru. Sestře Hedvice se podařilo upustit televizor. Okamžitě jí zmizel ve tmě a i když se vrhla střemhlav za ním, podle velikého šplouchnutí dole poznala, že dopadl na hladinu moře. Našla ho sice na hladině, zvedla do výšky, ale podle crčící mořské vody jí bylo jasné, že nemá cenu zapínat jej.

Omlouvala se pak Ireně, ale ta to přešla mávnutím ruky.

„No a co?“ pokrčila rameny. „Dvakrát se stěhovat, jako jednou vyhořet. Kdyby to byla jediná škoda, nebude to zlé. Ta televize byla beztak stará a obrazovka nás zlobila. Aspoň si pořídíme novou, pokud o ni ještě budeme stát. Tady ji beztak nepotřebujeme.“

Stěhování jim šlo rychle, ale do Útočiště přetahali všechno až pozdě v noci. Olda si přál víc světla a ve všech místnostech bylo rázem světlo jako ve dne.

Irena Alexijevová jako nejstarší rozhodla, že všichni přespí a děti školou povinné, neboli Olda, Máňa a Jarča, půjdou ráno rovnou do školy.

„Tenhle týden musíme prozkoumat zdejší prostory,“ uvažovala všesměrově, aby ji vnímali všichni. „Pozůstatky původních obyvatel přemístíme do nejzazší místnosti. Nevěřím, že byste s lebkami hráli fotbal, ale nechce se mi zakopávat o kostry. Když to uděláme dostatečně pietně, nemusíme mít žádné výčitky.“

Vzhledem k pozdní noční hodině ale nahnala všechny spát. Olda požádal zdejší roboty o přikrývky a uvažoval, jestli by dokázali dodat i pyžama, ale Irena ho zastavila, aby toho nechtěl příliš. Pyžama mimozemšťanů ostatně lidem jistě nepadnou.

„Pod širákem na čundru se nikdo do pyžama nepřevléká,“ ujistila ho i Hedvika, která prý ještě nedávno na takovém čundru byla.

Olda aspoň navrhl, že bude spát ve vedlejší místnosti, ale Irena nesouhlasila.

„Jen buď hezky tady, nebudeme se dělit,“ zastavila ho. „Ani vzorný džentlmen nemůže dodržovat přísná zdvořilostní pravidla v polních podmínkách, jako máme my. Jeden francouzský král na přísnou dvorní etiketu dokonce zemřel, když se jeho dvořané nemohli dohodnout, kdo z nich má výsadu přivolat lékaře. Až budeme zabydlení, můžeš pro mě za mě vyznávat Gutha-Jarkovského, ale teď budeš ležet s námi. Jestli chceš být džentlmen za každou cenu, lehni si nejblíže ke dveřím.“

Olda neprotestoval. Byl to pro všechny jako na výletě, byli ale sami v cizím světě a to je přece jen něco jiného než výlet na nějaký hrad v Čechách.

Máňa a Jarča už byly zabalené do jemné deky, vypadaly jako dvě želvy. Hedvika ležela u stěny a Irena si vybrala místo mezi děvčaty a Oldou. Oldovi nezbylo než si přes sebe přetáhnout lehoučkou huňatou deku a zalehnout také.

„Dobrou noc,“ popřál ostatním.

„Dobrou noc,“ ozvalo se čtyřhlasně.

„A ať je tu tma jako v noci!“ řekl Olda.

Stalo se, dřív než to dořekl.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: