Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Dílčí úspěch

Ráno, věřte tomu nebo ne, všichni svorně zaspali.

Dalo se to ale čekat. Irena Alexijevová byla z předchozího dne vynervovaná až na pokraji svých sil, kdo by se divil, že se v naprostém tichu Útočiště nevzbudila? Hedviku také večer nenapadlo, že se bez svého budíku nezvedne. Tím spíš děti, zvyklé na buzení starostlivých rodičů!

Irena se probudila až po zahájení první školní hodiny, takže bylo školákům jasné, že přijdou pozdě, ledaže by na to měli časostroj. Irena s Hedvikou jim aspoň v rychlosti udělaly na svačinu sendviče, aby nikdo netrpěl hladem, Irena navíc vytáhla z psacího stolu sešity, pero a papír a napsala všem třem jednu společnou omluvenku.

Olda na to zachmuřeně věštil, že to není od rodičů, takže jim to učitelé neuznají.

„Jeden průšvih sem, jeden tam, o jeden navíc už nepůjde, máme jich i tak víc než dost,“ řekla na to odevzdaně Jarča.

Olda rozmnožil sešit od Ireny a plastikovou taštičku, aby měli na vyučování aspoň něco. Vzletěli směrem ke škole, zatímco Irena s Hedvikou se rozhodly začít tříděním dovezených věcí a úklidem Útočiště. Tenhle den zřejmě nezačal dobře.

Na Zemi telepaticky vzbudili Čerta a zeptali se ho, kde je a co dělá. Tvrdil, že spí v jakési jeskyni za městem, ale stěžoval si, že nemá co na práci. A zajímal se, co bude dál a kdy jeho vartování skončí.

„Vždyť ti tam musí být s těmi jitrnicemi dobře!“ namítal Olda.

„S jakými jitrnicemi?“ opáčil Čert. „Mám tu poslední, až ji slupnu, co dál?“

„Člověče psí, měl jsi s sebou plnou tašku jitrnic!“ divil se Olda. „Neříkej, že jsi je za noc sám zbaštil!“

„Sám? To se nedá štěknout!“ připustil psík. „Kikina měla ale takový hlad!“

„Jaká Kikina?“ zbystřil pozornost Olda.

„No... Kikina,“ přiznal psík. „Sežrala na posezení hned dvě jitrnice a to není větší než já! Ta vám měla na ně chuť!“

„Hele, kdo je to Kikina?“ zeptal se ho Olda přísně.

„Nádherná jezevčice přece!“ vysvětloval uraženě psík. „Utekla večer páníčkovi, ale už ji našel, chytil a odtáhl si ji domů. To ti ale štěknu, že se jí nechtělo!“

„Ty dáváš jitrnice kdejaké zaběhlé jezevčici?“ usmál se Olda. „Víš aspoň, kde se svým páníčkem bydlí?“

„Nevím,“ řekl důstojně psík. „Mezi námi psy na tom tak nezáleží. Měla hlad.“

„Víš co?“ odvětil mu dobrácky Olda. „Teď budeme chvilku hlídat my, ty popadni tašku do zubů a dojdi si pro nové jitrnice, roste jich tam dost. Ale až se vrátíš, trochu s nimi šetři a nekrm kdejaká potulná psiska!“

„Tak za prvé, Kikina není pes!“ odštěkl Čert. „Pes by nedostal nic. Za druhé, není to žádné potulné psisko, měla obojek, známku a páníčka. Za třetí, je snad moje věc, co se svými jitrnicemi udělám, ne? A za čtvrté, skočit pro další není špatný nápad.“

„Tak už leť!“ opáčil s úsměvem Olda, ale odpovědi se nedočkal. Čert byl zřejmě u nejbližšího jitrnicovníku. Dojít si pro další jitrnice nebyl pro něho příkaz, nad kterým by dlouho váhal a rozmýšlel...


Trojlístek dětí mezitím přistál před vchodem do školy a opatrně proběhl do šaten.

„Neměli bychom počkat až na druhou hodinu?“ nadhodila Jarča nesměle.

„Hrdinová spíš ocení, když přijdeme tak brzy, jak jen to jde,“ nesouhlasila Máňa.

Vyšli opatrně po schodech ke třídě. Olda šel první a zaťukal na dveře.

„Dále!“ ozvalo se.

Vstoupili nejistě, Olda strkal před sebou list s omluvenkou od Alexijevové.

„Aha, naši primusové!“ komentovala jejich příchod Hrdinová. „Tu omluvenku polož na stůl a mažte na místa, ať nezdržujete!“

Zapadli do lavic, šťastní, že jim to prošlo.

„Jak Hrdinová ví, že ten papír byla omluvenka?“ napadlo Oldu, když si sedal do lavice. „Vždyť ji ani neviděla!“

„Co by to bylo jiného?“ odvětila Máňa, ale směrovala to na Oldu a nemyslela si to jako on všesměrově a navíc telepaticky.

„Aha, Olda nám tady zase myslí nahlas!“ řekla Hrdinová.

Kupodivu se tomu ani nedivila. Všichni učitelé kromě tělocvikáře už si zřejmě na Oldovy telepatické vlohy zvykli.

„Když žáci přijdou pozdě a nesou si papír, může to být jedině omluvenka,“ řekla Hrdinová. „Jen hádám, že to není od rodičů, to by ty papírky byly tři.“

„Uhodla!“ pomyslela si Jarča.

„Tak a dost!“ řekla Hrdinová. „Myslí vám to nějak nahlas! Víte co? Měla jsem vás tři poslat o přestávce do ředitelny, ale Faustová tam je, tak se zvedněte a jděte za ní. Tady jste beztoho platní jako myšinec v obilí!“

Olda, Máňa a Jarča se na sebe podívali, zvedli se a za okamžik byli na chodbě.

„Co nám asi Faustka chce?“ strachovala se Máňa.

„Řekl bych, že to souvisí s naší žádostí o předčasnou maturitu,“ řekl Olda. „Ale nejsem si zrovna jistý, jestli to není definitivní zamítnutí.“

„Já vím, ďáblové jsou všude!“ ušklíbla se Jarča.

„Hele, nedělej si z toho srandičky, nebo budeš vážně brečet!“ napomenul ji Olda.

„Uvidíme za chvilku!“ usmála se i Máňa. „Tak tedy - vzhůru do jámy lvové!“

Došli k ředitelně, ale tam zase znejistěli. Olda to ale nechtěl dát najevo a zaklepal na dveře. Když se ozvalo strohé „Dále!“, vstoupili všichni tři.

„Kde jste byli ráno?“ vzhlédla k nim Faustová.

„My jsme dávali omluvenku Hrdinové!“ řekl rychle Olda.

„Omluvenka mě nezajímá, to je věc vaší třídní,“ opáčila Faustka. „Zajímá mě čistě soukromě, kde jste byli, že vás na začátku první hodiny nemohli najít.“

„Zaspali jsme,“ řekl Olda provinile.

„Proč hned všichni tři?“ propalovala je pohledem. „Jednoho bych pochopila, dva už méně, ale tři, to je snad příliš velká souhra náhod, nemyslíte?“

„Ani ne,“ začala Máňa. „Nocovali jsme výjimečně u doktorky Alexijevové a tam jsme všichni zaspali i s ní, protože neměla pořádný budík.“

„Aha...,“ pochopila Faustová. „Návštěva s přespáním vypadá skoro věrohodně. Rozhodně lépe, než že by zaspaly úplně stejně hned tři rodiny.“

„Pomáhali jsme večer Alexijevové se stěhováním,“ přidala Jarča.

„Vy tři?“ podívala se na ni Faustová. „To asi byla velká pomoc!“

Řekla to s úsměvem, bylo jasné, že je nebere vážně.

„Náhodou!“ urazil se Olda. „Přestěhovali jsme skoro tři tuny materiálu přes třicet kilometrů vzdušnou čarou, ke všemu bez auta.“

„Bez auta?“ nechápala Faustová a zamračila se.

„Jednak jsme žádné neměli, za druhé by tam ani neprojelo, nevedou tam silnice. Odnesli jsme to všechno vzduchem, víte přece, že máme neobvyklé schopnosti,“ snažil se jí to vysvětlit Olda.

„Tři tuny materiálu, vy tři?“ zapochybovala.

„Nebyli jsme tam jen my,“ řekla Jarča. „Bylo nás na to pět. Nejvíc ale nesl Olda. A sestra Hedvika cestou utopila v moři televizor.“

„V moři?“ povytáhla údivem obočí Faustová. „My tu někde máme moře?“

„Samozřejmě,“ přikývl Olda. „Stačí dodat, že to bylo v sousedním vesmíru. To už se dá pochopit.“

„Aha, v jiném vesmíru!“ došlo Faustové. „S doktorkou Alexijevovou a sestrou Hedvikou... už se nedivím, že jste zaspali. Budiž, to není moje starost. Víte, proč jsem si vás dala zavolat?“

„Ne!“ zavrtěl hlavou Olda. Jarča s Máňou také nanejvýš zpozorněly.

„Paní Mráčková z ministerstva školství se vzdala vašeho případu,“ zadívala se na ně pátravě. „Vaši žádost převzal nějaký magistr Machar. Vypadá to divně, minule jsem měla dojem, že ji to interesuje, bohužel v negativním směru... Magistr Machar se o vás zajímá také, ale jde na to úplně jinak. Mám od něho dopis, abych vás tři vyslala do jiné školy, on píše na neutrální půdu, k přezkoušení... Určil vám ale šibeniční termín, příští pondělí. Stihnete to, nebo mám odepsat, aby to odložil?“

„Můžeme tam jít třeba zítra,“ vyrazil ze sebe Olda.

„Jen je mi divné, že to Mráčková tak najednou vzdala,“ vrtalo hlavou ředitelce.

„Možná to bude tím, že jsme jí uzdravili syna,“ nadhodil Olda.

Musel ředitelce vysvětlit, jak se jim dostal na Alexijevově klinice do rukou Libor, syn Mráčkové, ale když skončil, Faustová se usmála.

„Díky za vysvětlení,“ řekla. „To je ovšem něco jiného! Od Mráčkové bych ústup bez boje nečekala, tohle bylo takové nepřímé. Nezměnila stanovisko, ale předala případ někomu jinému. Taky řešení... Teď jen aby Machar nebyl stejný jako ona, ale to uvidíte příští pondělí. Půjdeme tam spolu.“

„A myslíte, že je to lepší?“ zeptala se ředitelky Máňa.

„Machara neznám,“ řekla Faustová. „Takže se to ukáže. Dělali jste, co jste mohli, buď to bude stačit, nebo ne.“

„A jak byste to viděla vy?“ nedal se Olda.

„Upřímně řečeno, vedu maturity dlouho, ale takové maturanty jsem ještě neměla. Kdyby se maturity odehrávaly za plentou, aby na vás komise neviděla, uděláte je asi bez problémů, podle mého jste připravení dobře. Neutrální komise by měla mít rozhodování snadné, ale bohužel, jediné, čím si nejsem jistá, je neutrálnost komise. Až vás někteří členové spatří, budou se chytat za hlavy.“

„Jak to tak jistě víte?“ odvážila se zeptat Jarča.

„To je snad jasné,“ usmála se Faustová. „Vím přece, jak jsem se chytala za hlavu já, když mi to Hrdinová navrhla! Teď už jsem si na vás zvykla, ale členové komise vás uvidí poprvé. Myslíte si, že budou jiní? Hlavně tam nepropadněte panice!“

„My se nedáme!“ sliboval Olda.

„Věřím vám,“ usmála se opět Faustová. „Když jste nedávno přišli s Jarčou, taky jsem nevěřila, že by vás dva mohla dohonit. Dokázali jste ji ale připravit lépe než jsem čekala. Přeji vám úspěch. Zaskočili nás termínem, takže asi nedodržíme zvyk dát vám volno na celý známý svatý týden, ale máte volno aspoň do pondělka. Jděte tedy domů, ale koukejte toho využít rozumně, k opakování látky!“

Trojlístek vyšel z ředitelny a Olda udělal z radosti na chodbě osminásobné salto.

„Počkej, nezakřikni to!“ krotila ho Máňa.

„Copak něco říkám?“ opáčil. „Holky, víte, co to znamená? Konec školy, jdeme na fakultu! Už se na to těším!“

„Jestli's to předtím nezakřikl, tak se ti to právě podařilo!“ varovala ho Jarča.

„Já na zakřiknutí nevěřím!“ opáčil Olda.

Školní zvonek způsobil, že se ze všech tříd na chodbu začali hrnout žáci. Olda se naopak vracel s kamarádkami do třídy pro věci. Cestou ale potkali Hrdinovou.

„Děkujeme!“ vyhrkl Olda.

„Nemáte zač,“ odvětila také s úsměvem Hrdinová.

„Ale máme!“ odvětil vesele Olda.

„Kdybyste cokoliv potřebovali vědět, přijďte za mnou. V normální době do školy, mimo školu domů. Jasné?“

„Jasné!“ řekli všichni.

Ve třídě popadli sešity a zamířili zase ven.

„Hele, kam jdete?“ zastavil je Michal. „Bude zvonit!“

„Jdeme domů,“ zavýskla si Máňa zvesela. „Máme volno.“

„Zase nějaká diskriminace!“ vykřikl Éda, špicující uši poblíž.

„Neboj se,“ uklidňoval ho Olda. „Na svatý týden před maturitou má nárok každý. I ty, pokud se ovšem k maturitě dostaneš...“

„To myslíš vážně?“ zeptal se nedůvěřivě Michal, přešel i Oldovo rýpnutí do Édy.

„Samozřejmě!“ ujistil ho Olda. „Mohl ses k nám taky přidat, ale nechtěl jsi!“

„Říkal jsem, že mám radši techniku než biologii!“ odpálil ho zamračeně Michal. „Chci se po maturitě přihlásit na strojárnu a dát se na automobily.“

„Neříkal jsem ti, že andělé létali antigravitačními letadly už když tady Neandrtálci honili mamuty?“ odvětil Olda.

„To je snad jedno,“ odvětil Michal.

„Než se na strojárnu dostaneš, mohlo by se stát, že žádná auta nebudou,“ ušklíbl se Olda. „V noci jsme stěhovali Alexijevovým nábytek. Třicet kilometrů vzduchem bez auta a silnic. Šlo nám to jako po másle.“

„Musí to mít i nějaké nevýhody!“ trval na svém Michal.

„To jistě, tak to bývá,“ přikývl Olda. „Ale pětadvacet tisíc let určitě prověřilo, co je lepší a co ne. Ogdurové stroje používají jen kde je to výhodné, ale doprava to není.“

„Pětadvacet tisíc let, to si ještě hodně počkáme!“ mávl rukou Michal.

„Vývoj nebývá všude lineární,“ odvětil na to Olda.

„Co tím myslíš?“ zarazil se Michal.

„Potomci jihoamerických lovců lebek Šuárů dneska používají mobilní telefony,“ přidal Olda. „Lidé se učí využívat pokrok velice rychle a zastaralé věci mizí nenávratně ze světa ještě rychleji. Automobily dopadnou jako parní lokomotivy. V lepším případě je čeká muzeum, v horším šrot.“

Nechal Michala jeho myšlenkám a s kamarádkami vyšel ze školy.

„Tak dámy, co teď?“ podíval se na ně lišácky.

„Já ti dám dámy!“ zahrozila mu Jarča. „Když máme svatý týden, měli bychom si všechno zopakovat. Navrhuji vrátit se do Útočiště, vzít nějaké knihy a vyrazit k vodě. Je tam přece teplo akorát na koupání.“

„Nemám chuť na koupání, když je Alexijev ve vězení,“ připomněla všem Máňa.

„Měli bychom ho potěšit!“ chytil se toho Olda. „Nechte to na mně.“

Zaměřil se na Alexijeva, ale zrovna ho vyslýchali a nemohl se rozptylovat. Popřál jim úspěch před komisí a zase se věnoval vyšetřovatelům.

„Čerte!“ obrátil se Olda jinam.

„Nemohl bys počkat čtvrt hodiny?“ odpověděl mu telepaticky psík. „Víš, zrovna je u mě Aranka...“

„Máš tam sedět jako telepatická spojka!“ připomněl mu nahněvaně Olda.

„Jde o život?“ opáčil psík. „Jistěže ne.“

„Zřejmě nebyl dobrý nápad dát ti samostatný úkol!“ pomyslel si Olda směrovaně na jeho adresu. „Není na tebe spolehnutí a to je chyba. Co tam zase máš za zaběhnutou psí slečnu, tu Aranku?“

„Náhodou...!“ urazil se Čert. „Aranka je nádherná fenka dalmatinka.“

„I kdyby to byla buldočice, nemá u tebe co dělat! A není na tebe trochu velká?“

„Hele, Oldo, do tvých samiček ti taky nemluvím!“ urazil se psík. „Ty mě přece tak nutně nepotřebuješ, jsem tady kvůli Ivovi, ne?“

„Máš pravdu,“ připustil Olda. „Já se s Alexijevovou domluvím kdykoliv, ale až se s ní kvůli tobě nedomluví Ivo, přetrhnu tě jako jitrnici!“

„To bys přece neudělal!“ zarazil se Čert.

„Neudělal,“ připustil Olda. „Ale nadšením taky skákat nebudu. Pamatuj, že fond na záchranu štěňat není bezedný. I když je možná dostaneme levně.“

„No vidíš!“ chytil se toho Čert. „Ještě není tak zle.“

„Hele, nastražíš se občas na štěňata, jestli nepřibyla nějaká další?“ napadlo Oldu. „Myslel jsem si, že jich bude víc než čtyři.“

„Žádná další nejsou!“ ujistil ho psík. „To bych snad poznal...“

„No dobrá,“ uzavřel to Olda. „My se do pondělka přestěhujeme do Útočiště a Ivo zůstane na Zemi odkázaný na tebe. Ber to trochu vážněji, ano?“

„Bez obav!“ opáčil psík.


Trojlístek mladistvých skoro-maturantů se rozešel po domovech, ale slíbili si, že se brzy sejdou před odchodem do Útočiště.

Olda doma nikoho nezastihl. V celém bytě bylo ticho. Do velkého batohu si složil pár knih, víc toho ani brát nechtěl.

„Jsem na výletě!“ napsal na lístek papíru, který nechal na svém stole.

Napadlo ho, že ho maminka může shánět a nemá mu kam zavolat. Umínil si, že se domů čas od času podívá a připsal:

„Nesháněj mě, budu v cizím vesmíru. Jsme v pohodě a chystáme se na maturitu. Až ji zvládneme, přijdu se pochlubit. Kdybys mi chtěla něco vzkázat, napiš mi to sem, občas se tu stavím.“

Rozhlédl se ještě po svém pokojíku.

Na stole chyběl počítač, prodaný na začátku školního roku kvůli splacení škod. To ani Oldovi nevadilo. Stranou ležel Čertův kobereček, ale ani ten Čertovi nechyběl. Když se to tak vezme, je opravdu zbytečné připoutávat se k věcem.

Ale maminka, to je něco jiného. Kvůli ní se sem jistě vracet bude.

Skoro by se rozbrečel, když si vzpomněl na tátu. Neměl by se za ním podívat? Ale kde je? Odešel bez rozloučení... Možná to tak bylo lepší, třeba by se rozbrečeli oba. Ačkoliv táta by to jistě nedal najevo. Olda si umínil, že si zjistí jeho adresu a navštíví ho, jakmile to bude možné.

Teď se ale musel soustředit na maturitu. Nepochyboval, že ji udělají, jistě bude záležet i na komisi, ale kdyby je posuzovala nestranně, měli by uspět. Připraveni přece byli dobře, jak uznávala i přísná Faustka. Třináctiletí maturanti budou jistě raritou, ale kdyby záleželo jen na vědomostech, mělo by to být v suchu.

Málem se zapomněl a odešel by balkónem. Nechal by ale za sebou nezamčené dveře do bytu. Raději odešel hlavními dveřmi a pečlivě je zamkl.

Snad se maminka zlobit nebude...


Největší problém s rodiči měla Jarča Koutová.

Na výlet ji nechtěli pustit. Nepomohlo, když řekla, že tam včera byla a dokonce tam už přespala. Vyčetli jí to jako přitěžující okolnost a dvojnásob, když se prořekla, že spali všichni včetně Oldy v jedné místnosti.

„Slušné děvče si něco takového nesmí dovolit!“ hřměl na ni otec. „Chceš, aby tě lidi pomluvili jako couru? Tobě je to fuk?“

„O školních výletech jsme taky přespávali v jedné tělocvičně!“ hájila se uraženě.

„Jenže to s vámi byli učitelé!“ namítl otec.

„Včera tam zase byla doktorka Alexijevová,“ vyrukovala s argumentem Jarča. „Je to uznávaná odbornice, zeptej se jí.“

„Doktorka není učitelka, nezodpovídá za vás!“ nechtěl to uznat otec.

„Jak to, nezodpovídá?“ namítala Jarča. „V nemocnici zodpovídá za pacienty, jako učitelé ve škole za žáky.“

„Nám se to zkrátka nelíbí!“ řekl otec.

„Vy nechcete, abych udělala maturitu?“ zkusila to Jarča osvědčeným plačtivým útokem na city. „Ten výlet není jen takový výlet, budeme tam probírat maturitní otázky. Jestli to dobře dopadne, dostanu se ještě letos na medicínu!“

„Kdo ti nakukal takovéhle bulíky?“ vybuchl pan Kouta.

„Doktor Alexijev!“ utřela si Jarča vítězně slzy. „Bývalý primář oddělení spálenin ve Vinohradské nemocnici, světově uznávaný odborník!“

„Proč bývalý?“ zpozorněl otec. „Copak provedl, že ho vyhodili?“

„Odešel sám a zařídil si vlastní kliniku!“ odsekla Jarča. „Je teď vlastním pánem! Jak to, že to nevíš, když tam jsem poslední dobou pečená vařená?“

„Kde ho najdu?“ zeptal se otec stručně.

Jarča se zarazila. Málem by řekla, že ve vazbě na policii v Bartolomějské, ale včas jí došlo, že by taková informace vhodně nepůsobila.

„Teď ho beztak neseženeš,“ řekla raději vyhýbavě, schovala obličej do kapesníku a vysmrkala se, aby získala čas. „Ale jestli chcete, Olda vás vezme do jeho nové kliniky popovídat si s doktorkou Alexijevovou. Ta na vás bude mít čas určitě.“

„Já si tam klidně zajedu sám a zeptám se jí na to osobně,“ řekl pan Kouta. „Jen mi řekni kde je, já už si ji najdu!“

„Tam se autem nedostaneš,“ varovala ho Jarča. „Nevede tam silnice. Olda tě tam ale vezme rád, on to dokáže!“

„Co dokáže tvůj spolužák, dokážu taky! A levou rukou!“ kasal se pan Kouta.

„Nechci tě podceňovat, tati, ale neukvapuj se! Je to nad tvoje možnosti!“

„Chceš mi snad tvrdit, že nějaký cápek z vaší třídy dovede víc než já?“

Pan Kouta býval zápasníkem a když napnul bicepsy, vzbuzoval respekt.

„Zvedneš nad hlavu naše auto?“ usmála se Jarča a popotáhla nosem.

„To nezvedne ani on,“ namítl prudce.

„Budeš se asi divit,“ varovala ho. „Viděla jsem ho zvedat operační stůl. Váží míň než auto, ale měl bys s ním určitě nebetyčné problémy.“

„Nechte toho!“ napomenula oba matka. „Oba! A k tomu výletu: chodíš do školy, pokud vím, ne? A kdo se bude podle tebe starat o Danečka?“

„Do školy chodit nemusím,“ řekla Jarča vzdorovitě. „Před maturitou bývá svatý týden, to bys měla vědět. A Dana... si tam můžu vzít s sebou, Olda tam má Čerta taky.“

„Ještě se vám tam psi poperou!“ argumentovala matka.

„Posledně se ti psi usmířili,“ nesouhlasila s ní Jarča. „Mami, nevidím nejmenší důvod proč tam nejet. Máně Hadrbolcové doma takové potíže nedělají.“

„Jestli je Hadrbolcům pověst jejich dcery lhostejná, je to jejich věc,“ řekl otec přísně. „Zkrátka nikam nepůjdeš a basta.“

Jarča už byla z rodičů zoufalá. Pláč zřejmě nezabral. Pak ji napadlo zavolat si na pomoc Oldu. Nebo raději Máňu.

Máňa jí samozřejmě pomoc přislíbila a hned k nim zamířila. Ale když zaťukala na dveře, pochopila, že nejde vhod.

„Á, kamaráčoft se schází!“ přivítal ji nepříliš zdvořile pan Kouta. „Jarča ale bude doma, jdeš si pro ni zbytečně.“

„Proč ji nechcete pustit?“ zeptala se Máňa.

„Protože!“ odsekl pan Kouta. „Měla byste jít taky domů, slečinko!“

„Máme se spolu učit!“ snažila se Máňa uhrát aspoň něco.

„Jo, ale jenom u nás doma,“ dal si podmínku pan Kouta.

Máňa přikývla, ale zavolala tajně Alexijevovou a Oldu. Alexijevová se rozhodla dojít za Jarčou osobně a pomoci jí, Olda musel letět, aby ji navedl na správné místo a otevřel jí propust, kterou si sama otevřít nemohla.

Vynořili se padesát metrů nad paneláky a zamířili dolů ke hlavnímu vchodu.

„Mám tam jít taky?“ váhal Olda.

„Jen pojď!“ usmála se Alexijevová. „Bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic!“

Pohádkovou průpovídkou jako by z nich spadlo napětí. Za chvíli zvonili na dveře Koutovic bytu a kokršpaněl Dan uvnitř začal štěkat.

„Copak, copak?“ zarazil Kouta Alexijevovou ve dveřích. „Snad mě taky nejdete přemlouvat? Zbytečná snaha, máte to předem marný!“

„Neměl byste to vlastní dcerce kazit,“ zkoušela to Alexijevová. „Může to být pro Jarču životní příležitost. Být lékařkou je přece poslání a to se nezahazuje.“

„Takovýma řečičkama mě neukecáte, mladá paní!“ odsekl pan Kouta.

„Mladá paní, říkáte?“ usmála se Alexijevová. „To jste mě hodně potěšil, mladý pane, mám dvě dcery ve vašem věku a mohla bych vám dělat matku.“

„Nevypadáte na to,“ zarazil se trochu pan Kouta.

„Nevypadám?“ usmála se Alexijevová. „To je dobře, ale o to nejde. Musím vám něco říci. Vaše dcerka má zázračné schopnosti a díky nim podíl na uzdravení pacientů, kteří by se touhle dobou bez ní ještě trápili. Na třináctiletou žábu je to slušný výkon, ale nemělo by zůstat jen u toho. Tyhle děti mají úžasný cíl a my jim pomáháme. Prvním stupínkem bude maturita. Bohužel se ukazuje, že musí nejen získat potřebné vědomosti, ale také překonat spousty zbytečných překážek, které jim do cesty kladou lidé jako vy.“

„Počkejte, dámo!“ zarazil ji pan Kouta. „Nechci Jarče kazit budoucnost, ale jak mám poznat, že to myslíte vážně? Jak má ta malá žába, jak sama říkáte, složit maturitu? Já tu maturitu mám a vím, že to není taková legrace.“

„Ty děti to ale dokáží,“ řekla Alexijevová vážně. „Jsou totiž zázračné, dalo by se říci geniální. Můžete mi to věřit.“

„Jarča?“ ohrnul nos pan Kouta. „S jejími známkami bude ráda, když se dostane na kadeřnici!“

„Asi jste si ještě nevšiml, že se změnila,“ nedala na to Alexijevová. „Měl byste se jí trochu věnovat, takový skok by vám neměl ujít.“

„Jaký skok?“ ohradil se pan Kouta.

Alexijevová mrkla na Jarču a telepaticky jí navrhla tatínka přesvědčit. Jarča mlčky přinesla učebnici pro střední školy, nedávno vypůjčenou ze školy, namátkou ji uprostřed otevřela a podala otci.

„Najdi a přečti mi nějaký nadpis, tati!“ požádala ho.

Pan Kouta zaraženě nalistoval kapitolu a přečetl její nadpis.

Jarča začala mluvit, ale čím déle mluvila, tím byli Koutovi překvapenější.

První stránku odříkala přesně tak, jak byla vytištěná. Text z druhé stránky opsala vlastními slovy, ale smysl dodržela a bylo ještě lépe vidět, že ví, o čem hovoří.

„Vy byste dali dceru s takovým nadáním na kadeřnici?“ obrátila se Alexijevová na oba, když Jarča skončila. „Uvědomte si, ta žába může do tří až pěti let přednášet na kterékoliv světové universitě! A vy byste ji zahrabali někam do kadeřnictví!“

„Kadeřnice je taky slušný povolání!“ nedal se pan Kouta.

„Neříkám že ne!“ uznala Alexijevová. „Kadeřnice je slušné a potřebné povolání. Ale uznejte sami, ne pro někoho, kdo může dělat zázraky!“

„Jaké zázraky myslíte?“ mračil se pan Kouta.

„Když vám řeknu, že tyhle děti ještě bez vaší Jarči oživily prokazatelně mrtvou ženskou, ani mi to nebudete věřit. Ale je to tak. Naposledy to před nimi dokázal Kristus, od té doby se tomu říká zázrak. Ty děti to ale dovedou a Jarča s nimi.“

„Oživit mrtvé, říkáte?“ zalapal po dechu pan Kouta.

„Tak okatě to udělaly jen jednou,“ přikývla Alexijevová. „Když ale vyléčí nemoc donedávna nevyléčitelnou, zachraňují lidem život také, i když nenápadněji.“

Pak bylo chvíli ticho. Každý se nedokáže rozhodnout ve vteřině, taková schopnost je spíš výjimečná. Oba manželé Koutovi uvažovali, co s tím.

„Já bych jí to dovolil, kdyby se všichni učili u nás,“ ustoupil trochu pan Kouta.

„Ty děti jsou tři,“ pokračovala Alexijevová. „U vás v bytě by se zbytečně tísnily. Tam mají všechny podmínky lepší. Knihy, pomoc, klid, ale především je tam právě léto, bude se jim lépe učit než tady v zimě.“

„No ano, ale pochopte, nějaký dohled snad musí být!“

„Jako záruka vám nestačím?“ usmála se Alexijevová.

„A navíc, kde to je, když je tam léto?“ došlo paní Koutové. „Já myslela, že chce někam na hory... známe tyhle výlety!“

„Ona vám to neřekla?“ zarazila se Alexijevová. „Pak je nejvyšší čas, abyste se dozvěděli pravdu. Nebude to na Zemi. Už jste slyšeli o paralelních vesmírech? Usadili jsme se na jedné paralelní Zemi. Má tropické podnebí a celkově je příjemná.“

„O nějakých cizích vesmírech jsme slyšeli, ale tam se přece válčí! Nedávno bylo ve zprávách, že tam Němci Američanům potopili atomovou letadlovou loď!“ zděsila se paní Koutová.

„Paralelních světů je naštěstí víc,“ řekla Alexijevová klidně. „Tam, kde jsme my, nikdo neválčí. Kdybyste chtěli, vezměte si do konce týdne dovolenou a vypravte se tam s námi. Můžete přitom na dceru dohlížet, pokud ji nebudete rušit v učení.“

„Jak se tam ale dostaneme?“ zajímalo pana Koutu.

„Samozřejmě jedině s námi,“ přikývla Alexijevová. „Žádná cestovní kancelář tam zájezdy nepořádá, právě proto je tam takový svatý klid. Představte si to, na celém světě jsme sami! To je pohoda!“

„To je tam tak mrtvo?“

„Lidé tam nežijí. Jen zvířata, ale jsou velice mírná a nejsou lidem nebezpečná.“

„Víte to jistě?“ podezřívavě se ptal dál.

„My nedokážeme prozkoumat celý svět,“ řekla lékařka. „Mimozemšťané tam ale nic nebezpečného nenašli a nám nezbývá než jim věřit.“

„Proč se tam mimozemšťané nenastěhovali sami, když je tam tak krásně?“ nedal se jen tak přesvědčit.

„Mimozemšťané mají asi sto tisíc světů,“ řekla. „Stačí jim to, proto nám ten svět nabídli. My žádný nemáme, přitom s naší Zemí sousedí a využijeme jej tedy lépe.“

„Opravdu královský dar, celý svět!“ řekl pan Kouta, ale pořád ještě nedůvěřivým tónem. „Jen aby v tom nebylo nějaké čertovo kopýtko!“

„Vás opravdu není snadné přesvědčovat!“ usmála se Alexijevová. „Opakuji vám tedy, vezměte si týden dovolené a můžete si to tam prohlédnout. Na vašem místě bych dceru pustila a nezdržovala bych ji, v pondělí dělá maturitu a už jí moc času nezbývá. Zatímco se tady dohadujeme, mohla probrat spoustu učební látky.“

„Tak dobře,“ ustoupil pan Kouta. „Když je to kvůli učení, nebudeme proti. Ale vy tam na ně dohlédnete, ano?“

„To bych dělala i bez vašeho připomenutí,“ přikývla Alexijevová.

„A kdybychom se tam chtěli podívat, jak se s vámi domluvíme? Nebo na ten svět vedou telefony?“ připomněla paní Koutová.

Alexijevová se zamyslela.

„Zkusíme to,“ řekla po chvilce. „Zařiďte si na příští týden dovolenou. V sobotu se pro vás ráno Olda staví a vezme vás s sebou.“

„Autem?“ ušklíbl se pan Kouta.

„To jistě ne,“ odvětila Alexijevová. „Sbalte si na týden kufry, Olda je tam přenese i s vámi.“

„Tenhle kluk?“ vrtěl hlavou pan Kouta. „To bych chtěl vážně vidět!“

„Zkusím vás nadzvednout, nelekejte se!“ řekl Olda.

Panu Koutovi náhle zmizela půda pod nohama. Plaval ve vzduchu uprostřed mezi podlahou a stropem, ale marně se natahoval k nějakému pevnému bodu.

„Věříte už, že vás uzvednu?“ zeptal se ho Olda.

„Jo,“ vydechl stručně pan Kouta.

„Pozor, postavím vás pomalu na zem, ale připravte se na náraz, jako kdybyste padal z metrové výšky,“ upozorňoval ho Olda.

Navzdory upozornění pod panem Koutou podklesla kolena, ale naštěstí neupadl.

„Člověče, jak to děláš?“ vydechl údivem.

„To už teď dokáže i Jarča,“ ujistil ho Olda. „Umíme to od mimozemšťanů.“

„Vypadá to spíš jako černá magie,“ zahučel pan Kouta.

„Vypadá,“ souhlasil Olda. „Ale není. Je to mimozemská technologie. Kdybyste o ní věděl víc, ani byste se tak nedivil.“

„Možná, ty šamane!“ usmál se trochu pan Kouta. „Dobrá, jděte si do svého světa, ale v sobotu ráno si pro nás přijdeš, platí?“

„Platí,“ odvětil vážně Olda.


Před odchodem do Útočiště se Irena s ostatními spojili s primářem. Dozvěděli se, že vyšetřování je uzavřené a soud má být již ve středu, ale Alexijeva z vazby nepustí, aby se nemohl vyhýbat soudu. V některých případech jsou naše soudy až obdivuhodně liknavé, jindy až příliš akurátní.

Olda to suše komentoval, že největší tragédie je narazit na iniciativního blba.

Trojlístek budoucích maturantů s doktorkou Alexijevovou tedy návrat do Útočiště neodkládal, jen Olda se ještě přesvědčil, že Čert je zase v pohotovosti.

„Jak jsi na tom s jitrnicemi?“ zeptal se ho přísně.

„Už jich mám až po krk,“ odfrkl si psík. „Jitrnice jsou mňam, ale i pes potřebuje občas změnu. Přinesl jsem si místo nich od chobotnic plnou tašku salámů.“

„Dobře,“ pochválil ho Olda. „Na jak dlouho salámy vystačí? Já vím, záleží to na tom, kdo ti s nimi pomáhá, co?“

„Náhodou!“ odsekl Čertík. „Jeden salám mi teď sežrala Rita, ale přinesla mi za to velikou kost. Rita je šlechtična, na výstavách ji titulují von.“

„A jéje!“ lamentoval Olda. „Takže kdyby měla štěňata, její pán je okamžitě utopí. Chovatelé šlechtických psů přece tvoje štěňata považují za zkažený vrh!“

„Nech to na mně!“ odsekl psík. „Já bych pak Ritu vzal do Útočiště a tam by za ní nikdo nemohl.“

„Odkdy přemlouváš fenky, aby utekly svým páníčkům?“ podivil se Olda. „Jak je to vlastně s tou psí věrností?“

„Vždyť by se jim vrátila, ještě by byli rádi!“ odvětil psík. „Ovšem bez štěňat, ale těm by snad bylo dobře v zemi, kde rostou salámy a jitrnice na stromech, ne? Poslyš, Oldo, neměl bys v Útočišti vysázet pár salámovníků? Byly by tam pěkně pohromadě, nemuseli bychom pro ně chodit k chobotnicím!“

„Poslyš, Čerte, nepřeháněj to!“ varoval ho Olda. „Zajišťuješ na Zemi spojení pro Iva, ne abys běhal za fenkami a staral se o salámovníky.“

„Na spojení stačím levou zadní!“ odsekl pes. „A za fenkami neběhám. Našel jsem si nádherné doupě s výhledem na řeku, ale nemůžu za to, že za mnou fenky samy chodí. Táhne je ke mně vůně jitrnic a salámů. A ty si radši hlídej svoje samičky!“

Olda se neurazil. Viděl, že je tu zatím všechno v pořádku. Proto se v pohodě spolu s ostatními přemístil do nového světa. Stihl nést i veliký batoh, který Jarča podle rodičů musela mít s sebou.


Víkend všem utekl jako voda.

Stihli nejen probrat stoh učebnic, ale také se hodně koupali v teplé mořské vodě, neboť na tomto světě bylo teplejší podnebí. Alexijevová měla obavy, aby je nenapadl nějaký vodní dravec, ačkoliv tady zatím nic nebezpečného nezpozorovali. Olda naštěstí objevil na místě Strahova báječně čistou lagunu, spojenou s mořem korálovým pásem, kudy by větší mořská obluda neprošla. Mořská voda tam byla čistá a teplá, nebyly tam ryby ani medúzy, zkrátka ideální koupaliště.

Ohledně učiva teď už jen zjišťovali, zda předtím něco důležitého nepřeskočili, ale většinou se ubezpečovali, že znají všechno.

Večer se všichni zabalili do mimozemských dek a že byli správně utahaní, brzy až na Alexijevovou usnuli. Lékařka je ještě s úsměvem obhlédla a pak se také natáhla na měkkou podlahu a přikryla hebkou mimozemskou dekou.

V sobotu se Olda podle svého slibu vrátil s Jarčou pro Koutovy. Očekával, že je budou netrpělivě vyhlížet u hromady kufrů, ale zmýlil se.

„Taťkovi příští týden nedají v práci dovolenou,“ řekla paní Koutová. „Bez něho tam nepůjdu, budeme to muset odložit.“

Jarča aspoň přinesla mámě na ukázku tašku párkových banánů, pak se rozloučila a vrátila se s Oldou k učení.

„V pondělí mi držte palce!“ nabádala oba rodiče na odchodu.

„A ty se tam koukej chovat slušně!“ zahrozil jí táta.

Sotva se za nimi zavřela mezivesmírná brána, Jarča ve vzduchu vydala indiánský bojový pokřik. Sláva! Bez rodičů je to přece úplně jiné!

Samozřejmě to všichni i s Alexijevovou oslavili koupáním v teplé mořské vodě. Olda jim ukazoval, jak využít idarchonu. Bez dýchacího přístroje vydržel několik minut pod vodou a při plavání se nechal táhnout antigravitací. Všichni si to vyzkoušeli a všem se to velice zalíbilo. Bezpečná laguna měla místy hloubku skoro čtyřicet metrů, pro děti s idarchonem dobře dostupnou. Máňa s Jarčou sbíraly na dně pestrobarevné mušličky, jaké se na Zemi nenajdou.

„Výhodné je, že pod vodou nedýcháme!“ uvažovala Alexijevová. „Nebudeme mít problémy s dekompresí. Potápěči s dýchacími přístroji se musí vynořovat pomalu, jinak jim hrozí kesonová nemoc od dusíku, rozpuštěného pod tlakem v krvi. My nedýcháme, v krvi se nám nemůže nic rozpouštět a proto se můžeme na hladinu vrátit z libovolné hloubky tak rychle, jak to jde.“

„My to přece víme!“ ohradil se Olda.

„Vy ano,“ souhlasila Alexijevová. „Ale hodně lidí vám to jako obvykle neuvěří.“

V neděli ale Máňa do vody nešla.

Tvrdila, že je úplně vyloužená, ukazovala jim jako důkaz ruce a skutečně měla na prstech kůži celou zvarhánkovatělou. Lákala je naopak, aby si s ní trochu zalétali, ale Olda s Jarčou se vody vzdát nechtěli, proto s Máňou létali nad ostrovy jen chvíli a pak se vrátili do bazénu. Máňa uraženě odlétla směrem na jih a vrátila se až večer. Neměla jako ráno vyloužené ruce, zato červené oči. Všimla si jich ale jen Alexijevová, když jí Máňa přinesla batoh modrých banánů. Chvíli si pak s ní povídala při přípravě misek s místními pochoutkami na večeři. Alexijevová se o jídlo starala celý víkend, ale nebylo to těžké, stačilo dojít s batohem k nejbližšímu hájku a něco dobrého tam vybrat. Většina plodů byla jako na Zemi sladká nebo mírně nakyslá, ale některé slané chutnaly po mase. Stačilo to jen správně rozdělit, aby sladké jedli až po těch slaných.

„Zítra si to rozdáme s komisí!“ řekl Olda u nedělní večeře spokojeně.

„Jen aby nás ta komise neroznesla na kopytech!“ obávala se Máňa.

„To by museli být všichni volové!“ namítl Olda. „Nebo koně!“

„Jsi si tak jistý, že nebudou?“ usmála se trochu nuceně Máňa.

„Poslyšte, mládeži,“ vložila se do toho Alexijevová. „Musíte si trochu víc věřit! Nejsem kantorka, ale myslím, že toho znáte dost.“

„Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde!“ věštila chmurně Máňa.

„A kdo se bojí, nesmí do lesa!“ odsekl Olda. „Hele, Máňo, nechci ti lichotit, ale máš vědomosti, že můžeš diskutovat s kterýmkoliv odborným lékařem, tak si, prosím tě, nedělej starosti s jednou komisí. Já doufám, že i ta komise má pud sebezáchovy a včas pochopí, že nás potopit nesmí. Mohla by utržit nesmrtelnou ostudu.“

„To těžko!“ řekla Máňa kysele. „Jak?“

„Jednoduše,“ ušklíbl se Olda. „Ukecáme hlavonožce, aby přišli k nám do televize a oni už s tou komisí zatočí. Bude mít přímo meziplanetární ostudu.“

„Co když tě s tím nápadem v televizi vyhodí?“ pochybovala Máňa. „Dinosauři na Václaváku je taky nezajímali.“

„Televize, která odmítne nabídku ukázat lidem chobotnicového mimozemšťana, spáchala tímto mediální sebevraždu a může to rovnou zabalit!“ tvrdil Olda. „Vždyť by to byla senzace, jakou svět už hodně dlouho nezažil! S dinosaurem jsem to zpackal, to klidně přiznám. Ale kdybychom ho tam udrželi nesplašeného, jistě by nám pomohl.“

„A co když tě naopak vyhodí chobotnice?“ namítla i Jarča. „Nevypadaly, že by se chtěly míchat do našich pozemských záležitostí!“

„Nevypadaly,“ přikývl Olda. „Ale všiml jsem si, že mají slabost na mláďata. Pro dospělé by nehnuly chapadlem, pro nás to možná udělají.“

„Dovedu si představit, jak by se na nás po takovém mediálním humbuku koukali na fakultě,“ udělala kyselý obličej Máňa. „Česky se to řekne skrz prsty...“

„No, já si taky myslím, že to ta komise pochopí včas,“ pokrčil Olda rameny. „Ty mimozemšťany si schováme pro případ nouze. Ale protože víme, že je máme v záloze, můžeme být klidnější. Ruské přísloví říká: Jdi do lesa s flintou, vlka neuvidíš.“

Ale přece jen ten večer neusínali úplně v klidu. Máňa s Jarčou se uložily hned vedle doktorky Alexijevové, jakoby u ní hledaly ochranu.

Olda se natáhl blíž u vchodu. Tvrdil, že bude všechny chránit. Navenek působil na všechny klidně, ale uvnitř si tak jistý nebyl. Maturit se každoročně na školách odehrává plno, ale aby maturantům nebylo ještě třináct, to se přece jen tak nevidí.

Naštěstí byli z celodenního koupání dost utahaní, takže usnuli bez potíží.

Jen Alexijevová nespala. Měla přece jen víc starostí. Maturity se nebála ani za své svěřence, věřila jim přece. Bála se ale o muže. Soudy v Čechách nejsou jisté.

Zejména pro nevinné.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: