Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Konečná rozhodnutí

Ráno se všichni probudili včas.

Spali v andělských kombinézách, které si nemuseli převlékat, Olda si ji proto jen přebarvil a byl připravený. Máňa s Jarčou se ale musely hodit do gala, k maturitě přece nepůjdou v džínách.

Jarča měla v batohu pečlivě složené a nažehlené šaty, oblékla si je v sousední místnosti a přišla si je nechat zkontrolovat od Alexijevové, zda nejsou zmačkané.

Máňa se pro šaty vrátila domů a připojila se k nim až u školy. Společně vešli do ředitelny, kde je už čekala Faustová, ačkoliv bylo ještě dlouho do začátku vyučování.

„Vidím, že jste upravení,“ usmála se na ně. „Tak pojďte na autobus.“

„Jak je to daleko?“ zeptal se Olda. „Mohli bychom to vzít vzduchem!“

„Vím, že to dokážete,“ řekla ředitelka mírně. „Ale uvědom si, děvčata mají šaty a mně by se v sukni taky dobře neletělo!“

Olda to tedy vzdal. Autobusem jeli dlouho, Alexijevová si povídala s Faustovou a novopečení maturanti se rozhlíželi kolem. Olda si uvědomil, jak rychle si zvykli dívat se na město z ptačí perspektivy. Teď se jim městská doprava zdála obzvlášť pomalá. Až mu přišlo líto Michala. Že se mu chce věnovat těmhle pomalým smrdutým strojům celý život! Proč vlastně odmítl Oldovu nabídku?

Když vystoupili z autobusu, Faustová se na děti obrátila:

„První půjde Máňa, pak Jarča a Olda nakonec.“

„Proč?“ zeptal se Olda. „První bych měl jít já, bojím se nejmíň. Proč Máňa, když si nejmíň věří?“

„Protože nejlepší žáci se dávají na závěr, aby to druhým nekazili,“ odvětila klidně Faustová. „Půjdeš poslední právě proto, že tě považuji za suveréna. Máňu s Jarčou beru jako rovnocenné, takže půjdou podle abecedy. Věř mým zkušenostem.“

Oldu napadlo, že Máňa to bude mít nejtěžší. Jednak jde jako první a neví do čeho. Za druhé, komise jistě tyhle taktiky zná, bude ji už proto považovat za nejhorší a to jí taky nepřidá. Neřekl ale nic, ani si to nahlas nepomyslel.

Ve škole, kam dorazili, je už očekávali. Trojlístek samozřejmě vzbudil pozornost. Nejen učitelů, i žáků. Někteří se domnívali, že jde o nové žáky a dohadovali se, zda je přidají do Áčka nebo do Béčka.

„Nejvíc volno je v Céčku,“ zaslechli jednoho kluka v jejich věku.

„Tam ale chodí ti největší pitomci,“ namítl druhý.

„Tihle taky chytře nevypadají,“ odsekl první.

Olda se musel smát. Během prvních dvou vět zachytil klukovu rezonanci, takže na něho poslal směrovanou telepatii:

„Mýlíš se, chlapče! Do Céčka půjdeš ty.“

„Co‘s to říkal?“ obrátil se kluk naštvaně na kamaráda.

„Já?“ obrátil se na něho oslovený. „Že tam chodí největší pitomci, to ví každý.“

„Ale to jsi říkal potom?“ dorážel na něho kluk.

„Jaký potom?“ ohradil se kamarád. „Co by mělo být potom?“

„Nech ho být,“ radil Olda telepaticky klukovi. „Nějak pomalu chápeš, co? Neřekl přece nic a dokonce to ani neslyšel.“

„A kdo to teda byl?“ vyhrkl zmatený kluk.

„To se ptáš mě?“ obrátil se na něho spolužák. „Straší ti na věži?“

„Nestraší,“ ujistil ho dobrosrdečně Olda, tentokrát se zaměřením na oba dva. „Jen si tě s někým plete, ale sám neví s kým.“

„Hele, co to bylo?“ zalapal po dechu první.

„Nevím!“ otřásl se druhý. „Tohle bylo ňáký divný... Radši jdeme do třídy!“

Olda už neměl čas sledovat je a nechal je vytřeštěně civět jeden na druhého. To už si pro ně přišel místní ředitel a odvedl je do sborovny, kde už čekala celá komise. Oldu, Máňu i Jarču si všichni se zájmem prohlíželi, ale zájem byl oboustranný.

Předsedou komise měl být magistr Machar, starší pán s bílými licousy, na první pohled příjemného vzhledu. Dvě učitelky a jeden starší kantor se s ředitelkou Faustovou očividně znali a vítali se, ale ostatní se museli představovat. Olda se udiveně zadíval na poměrně mladého učitele s nesmírně silnými brýlemi, který měl problémy podat všem ruku, spíš ji jen ke svým protějškům napřahoval a čekal, až mu ji sami stisknou. Párkrát vrazil i do židle, zřejmě špatně viděl.

No nazdar, pomyslel si Olda čistě pro sebe, jak nás má tenhle poloslepý hodnotit, když sotva vidí? Nebudou mu to muset extra opakovat?

Faustová už bez dalšího zdržování představila maturanty komisi a zkoušky mohly začít. První šla podle dohody Máňa a bylo na ní vidět, jak je rozechvělá.

„Do nich!“ povzbudil ji telepaticky Olda. „Ať je to jedna: nula pro nás!“

„A kdyby ne, natřeš jim to za nás!“ usmála se na něho Manča.

Vytáhla si otázky a ulehčeně si oddychla.

„Je to dobrý, to znám!“ sdělila vesele telepaticky Oldovi. Rozdělit směrovanou telepatii mezi dva objekty uměl jen Olda, ale Máňa nepochybovala, že to Jarče předá. Olda to samozřejmě udělal a všichni tři se trochu rozjasnili.

„Moment, paní kolegyně!“ obrátil se magistr Machar na Faustovou. „Říkala jsme mi minulý týden do telefonu, že se tyhle děti navzájem telepaticky domlouvají, aniž by to ostatní vnímali. Jak chcete zajistit, že si teď nebudou telepaticky napovídat?“

Faustová strnula, takovou otázku nečekala.

„Zajistit to neumím,“ přiznala.

„Když nejste schopná zajistit to, co jim brání, aby si nenapovídaly?“ pokračoval magistr Machar. „A co kdyby jim zvenčí napovídal někdo dospělý? To by tyto zkoušky neměly opravdu žádnou cenu!“

„Zřejmě jim budeme muset trochu víc věřit,“ pokrčila rameny Faustová.

„Věřit?“ pozdvihl obočí Machar. „Nevíte, paní kolegyně, jak musíme maturanty hlídat, aby nepoužívali mobilní telefony a jiné nedovolené prostředky?“

„Dovolíte?“ zatahal Olda Faustovou za rukáv. „Smím k tomu něco navrhnout?“

„To snad ne!“ zamračil se Machar. „Správně jste měli čekat vedle v kabinetě, ale vzhledem k telepatii by to asi nemělo význam.“

„Jistě,“ přikývl Olda. „Musím se ohradit proti podezření z nečestného chování. Chcete vědět, jak by se dalo napovídání úplně a beze zbytku vyloučit?“

„Vyloučit? Jak tomu mám věřit?“ neskrýval Machar podezření. „Někde jsem četl, že telepatie prochází i zdmi! Jak to potom chceš vyloučit?“

„Zdmi telepatie projde,“ souhlasil Olda. „Můžeme se bavit kolem celého světa až do Austrálie. Ale do sousedního vesmíru neprojde. Když tam komisi i s jedním z nás odstěhujeme a vesmíry oddělíme, napovídání vyloučíme. Je to vlastně jednoduché.“

„O jakém sousedním vesmíru to mluvíte, studente?“ zarazil se Machar.

„Máme na vybranou mezi mnoha, ale ne všechny jsou přijatelné,“ opáčil Olda. „Jeden ze sousedních vesmírů je dokonce Peklo, tam by se mi opravdu nechtělo, ale stačí říct, přemístím všechny do nějakého příjemnějšího, třeba na Zahrádku. Chcete?“

„Přemístit komisi se zkoušeným do jiného vesmíru? To jde?“ couval Machar.

„Pro nás to není nic nenormálního,“ pokračoval Olda klidně. „Umí to málokdo na světě, ale my to dovedeme. Zaručím vám, že tam nikdo jiný nebude.“

„Počkejte, prosím, studente!“ přiblížil se k nim mezitím poloslepý člen komise. „Můžete mi zopakovat vaše poslední slova?“

„Zaručím vám, že tam nikdo jiný nebude,“ opakoval klidně Olda.

„Ne tahle,“ bránil se obrýlený a rozčileně si neustále posouval brýle, ačkoliv bylo zřejmé, že nevidí o nic lépe. „Myslel jsem... ta předtím... není to nic nenormálního...“

„Pro nás to není nic nenormálního,“ opakoval Olda. „Umí to málokdo na světě, ale my to dovedeme.“

„Jste to vy!“ vyhrkl učitel. „My dva jsme se už přece setkali, nepamatujete se?“

„Nevím,“ řekl Olda netečně. „Možné to je. Kde by to mělo být?“

„V nemocnici!“ napověděl mu učitel.

„Aha!“ trochu zpozorněl Olda. „Do nemocnic jsem chodil často a viděl jsem tam spoustu lidí. Ale mnoho bych jich nepoznal, někteří byli zafačovaní, že jim nebylo vidět do obličeje...“

„Mě jste viděl bez obvazů,“ řekl učitel. „Jen... jen jsem měl jiné brýle...“

Olda se teď už opravdu namáhal. Má přece fotografickou paměť! Jak by asi tenhle člověk vypadal v pyžamu..? Neměl tenkrát... takové zelené..?

„Poslyšte... neříkají vám... František?“ vzpomněl si konečně.

„Říkají,“ rozjasnil se učitel. „A tobě říkali Těšitel. A měl jsi s sebou psa a nějaké děvče. Ale to tam spíš mlčelo, po hlase bych je nepoznal.“

„To děvče je Máňa a zrovna ji budete zkoušet,“ usmál se šťastně Olda. Byl rád, že se setkal s někým známým, i když to byl známý na jedno odpoledne.

„Pane magistře,“ obrátil se František na Machara, který ten rozhovor nechápavě sledoval. „Já vím, že jsem tady jen do počtu a že mě sem Jiří za sebe poslal s vědomím, že to nerozhodnu, ale já tyhle děti znám. Asi to nebude vypadat objektivně, ale předem říkám, budu všemi argumenty pro ně. Tenhle kluk... víte, byl jsem od narození slepý a že dneska vidím, je zázrak, i když to tak možná nevypadá. Ty oči mi dal tenhle kluk. Zázrakem, rozumíte? Odpřisáhnu to klidně i před soudem, kdyby to bylo potřeba.“

„Budete pro ně? Předtím jste říkal, že se zdržíte hlasování! Že rozumíte jen hudbě a o tu tady nepůjde,“ couval magistr Machar.

„Kdoví!“ pokrčil rameny František. „Pane magistře, znáte Bibli? Hlavně tu pasáž, jak se dvanáctiletý Kristus pouštěl v chrámu do debaty s největšími vzdělanci, kněžími? Mám dojem, že se to právě opakuje. Až na to, že jsou tři. Nechci být prorokem, ale jestli se dnes stane nějaký zázrak, budou za tím tyhle děti. A my můžeme být pyšní, že jsme zrovna byli u toho.“

„Nechte té chvály, pane Františku,“ prosil ho Olda. „Spíš bychom měli napravit, co jsem tenkrát nedokončil. Víte, všechno se to sběhlo moc narychlo... Netušil jsem, že mě z té nemocnice vyhodí, jinak bych si aspoň zapsal vaši adresu. Vzpomínám si, byli jsme s Čertem příliš vyčerpaní. Dnes máme síly dost a měli bychom to dokončit.“

To už Máňa, Oldou telepaticky přivolaná, stála do kříže s Oldou a Františkem. Jen se oba nadechli... a trochu pobledli...

Magistr Machar vytřeštil oči, protože si nemohl nevšimnout toho světla.

„Když to poprvé pomohlo aspoň částečně, tohle by mělo stačit úplně,“ sliboval Olda. „Regenerace se neprojeví hned, ale kdyby potřebovala ještě jednu dávku... napište mi raději svoji adresu.“

„Kde teď vlastně jste?“ zajímal se František. „Ty i to děvče! Já jsem vás sháněl, ale dostal jsem se jen do Vinohradské nemocnice a tam se po vás slehla zem...“

„Působili jsme v Alexijevově klinice, ale zabavila ji policie, je to hrozně ošklivá historie... Mě teď jen tak nenajdete, bude lépe, když si najdu já vás.“

Přijal raději od Františka vizitku.

„Hudební škola?“ podíval se na ni.

„Jistě,“ usmál se František. „Hudba mě vždycky držela nad vodou. Nebýt hudby, nežil bych. Ať slepý, nebo vidící.“

„Hudba je dobrá věc,“ souhlasil Olda. „Někdy bych si k vám zašel, kdybyste měl zájem. Už jste někdy slyšel andělský zpěv? Určitě ne, ale jako odborník na hudbu byste to mohl posoudit. Přijdu vám to předvést.“

„Andělský zpěv?“ zarazil se František. „To neznám, ale už podle názvu...“

„Kombinace působení zvuku a telepatie,“ řekl Olda. „Ogdurové považují zpěv za důležitou součást svého života. Kdyby vám vadil náboženský odstín toho slova, zkuste je nazývat mimozemšťany, ačkoliv mimozemšťané vypadají různě, zato u andělů hned víte, co si máte představit.“

„Vy jste už nějaké anděly viděl, studente?“ zeptal se Oldy přísně magistr Machar.

„Mimozemšťanů jsem viděl víc druhů,“ přikývl Olda. „Jedny snad znáte ze zpráv, jejich obrázky se občas objevují v souvislosti s válkou v sousedním vesmíru. Vypadají jako suchozemské chobotnice... ale nejsou jediní. Potkal jsem i ty, kterým říkám andělé. Není to pouhá metafora, jejich předkové kdysi navštívili Zemi a památka na ně se nám zachovala v různých pověstech. Pokud si je představíte jako bytosti vzhledově podobné lidem, ale mírnější a lepší, je to správná představa.“

„A mají křídla?“ zeptal se Machar.

„Nemají,“ odvětil Olda. „K létání je nepotřebují. Když ale přijdete ze sousedního vesmíru, objeví se za vámi na okamžik veliký bílý ovál. Naši prapředkové z toho udělali labutí křídla. Ve skutečnosti jsou andělé humanoidé jako my.“

„Andělé - ve skutečnosti?“ pozastavil se nad tím Machar.

„Ve skutečnosti,“ zatvářil se přísněji Olda. „Andělé se nám zkrátka přesunuli z pohádek do reality, nemá cenu zavírat před tím oči. Teď na Zemi žádný není, ale nedávno tu byla jedna andělka a jistě se brzy objeví další.“

„Zajímavé!“ podotkl magistr Machar. „Někdy jindy bych si to rád poslechl. Teď se ale musíme soustředit na zkoušky. Vy se za ty děti chcete přimluvit, že, pane kolego? Chcete, abychom byli shovívavější...“

„Proč shovívavější?“ zamračil se trochu Olda. „Nechceme shovívavost, chceme spravedlnost! Jen nás hezky properte, jako normální maturanty!“

„Nechcete shovívavost, ale spravedlnost...“ obrátil se na Oldu Machar. „Jste si svou věcí nějak jistí. Bude to zřejmě opravdu zajímavé...“

„To tedy bude,“ řekl zamyšleně Olda za odcházejícími...


Návrat trojlístku maturantů i s ředitelkou Faustovou a doktorkou Alexijevovou byl ale naprosto triumfální.

Všichni jeli nejprve ke Koutům, slavnostně předat Jarču rodičům. Otec Kouta si nedůvěřivě prohlížel čerstvé maturitní vysvědčení dcery, kde k samým jedničkám navíc připsán dovětek:

„Studentka Jarmila Koutová projevila mimořádné vědomosti nejen v maturitních předmětech, ale i v ostatních, jak se komise ke svému údivu přesvědčila.“

„No tohle!“ zmohl se jen na nelíčený údiv.

Olda s Jarčou za tím dovětkem tušili Františka, ale nebyla to od něho protekce, ty vědomosti přece prokázali. Jestli měl František na komisi nějaký vliv, pak spíš k tomu, aby zkoušené jak se patří probrali. Výsledek byl nakonec spravedlivý.

Jarčina maminka se málem rozbrečela, když jí ředitelka Faustová s doktorkou Alexijevovou osobně gratulovaly k dceřině úspěchu.

„Jako kdybych za to mohla! Vždyť se Jarča doma skoro ani neučila, zvládla to jen s kamarády!“ vzlykala, ale usmívala se a vytáhla ze skříně čokoládu, kterou tam měla pro jistotu připravenou. Jarča z velké radosti hned všechny podělila aspoň kouskem.

Další zastávku udělali u Hadrbolců, kde se všechno opakovalo jen s tím rozdílem, že Hadrbolcovi pevně věřili, že Máňa uspěje, takže to přijali jako samozřejmou věc. Pro dceru měli připravený dort a navíc dárek, krásný prstýnek. Z dortu hned nabídli všem po kousku a prstýnek si Máňa nadšeně navlékla.

„Je to pravé zlato!“ ujišťovala ji maminka. „Neztrať to!“

„Zlato sem, zlato tam,“ mávla rukou Máňa. „Nebudeme u dárků zkoumat ryzost! Stačí mi, že je od vás!“

Dala pak rodičům z radosti a vděčnosti pusu.

Faustová s Alexijevovou se ještě chystaly doprovodit domů Oldu, ale Olda je dole před domem, kde bydleli Hadrbolcovi, zarazil.

„Moc vám všichni děkujeme, paní ředitelko!“ řekl.

„Nemáš zač,“ odvětila. „Spíš bych měla děkovat já za dceru. Někomu se to může zdát maličkost, ale není pro každého tak samozřejmé smět jíst cokoliv bez omezení.“

„Měla jste s námi spoustu starostí navíc,“ ujišťoval ji vážně Olda. „Nemusela jste si je dělat a měla byste to jednodušší.“

„Představuješ si to špatně,“ zavrtěla hlavou. „Učitel nesmí chodit do práce jen aby si tam odseděl požadované hodiny, ale aby měli z vyučování užitek především žáci. Vy jste byli výjimeční, takové žáky jsem za svou učitelskou kariéru nepoznala. Byla to pro mě dobrá zkušenost. Tím spíš, kdyby se takových časem objevilo víc. Vím, že se od té doby u nás mimozemšťané neobjevili, ale slyšela jsem, že jsi jejich výhody nabízel dalším spolužákům, škoda, že většina před obtížemi couvla. Po tomhle se snad někteří přece jen odhodlají.“

„Nevím,“ odvětil Olda zamyšleně. „Je to neobvyklé, netajím to. Jarča a Máňa jsou ale výjimky. Ostatní se těm nabídkám buď smáli, nebo se jich zalekli.“

„Málo platné, je to vítězství!“ řekla Alexijevová. „Máte za sebou první krůček na cestě k triumfu. Nu což, půjdeme za tvými rodiči, ne?“

„Nepůjdeme,“ řekl Olda. „Půjdu do Útočiště, míním tím do sousedního světa.“

Obě tím nesmírně ohromil.

„Počkej...“ vykoktala Faustová, vyvedená z míry tak, jak ji ještě neviděl. „Ty ten úspěch nepůjdeš předvést rodičům?“

„A kam, paní ředitelko?“ vyhrkl Olda s očima plnýma slz. „Máma teď má doma jiného chlapa. Ještě jsem ho neviděl, ale měl bych mu říkat táto, copak to jde? A mého pravého tátu vyštvali, ani nevím, kam. Kam se mám vracet?“


Zakotvili nakonec v ředitelně školy, kde byla doma aspoň Faustová. Rozhodla se uspořádat Oldovi oslavu přímo ve škole a přizvat k tomu bývalou třídní Hrdinovou, ta na tom přece měla také podíl. Olda nebyl proti a Alexijevová se ráda přidala.

Cestou koupili v cukrárně dort, limonádu a čokoládové sušenky. Při dortu, kávě, limonádě a sušenkách se Olda s Alexijevovou paní ředitelce svěřili se starostmi okolo kliniky a vysvětlili jí, jak to viděli ze svého pohledu.

Faustová se zamyslela.

„Říkal pan primář, že je v obžalobě nějaká chyba?“ ujišťovala se. „Pak by to snad nebylo ztracené, ačkoliv se sama přiznám, nevidím žádné východisko. Padesát milionů je příliš velká částka a jestli ta firma vymáhá zaplacení něčeho, co nedodala, je to od ní pořádné svinstvo. Dnes už se dá zfalšovat skoro všechno.“

Pak přišla Hrdinová a měla také radost.

„Co teď vlastně zamýšlíte?“ zeptala se Oldy.

„Primář Alexijev nám sliboval přijetí na lékařské fakultě,“ řekl Olda. „To se teď asi zkomplikuje, ale možná to vyjde, do konce školního roku je ještě dost času.“

„Něco o tom vím a kdyby nebyl Ivo volný, sama mohu leccos zařídit,“ přidala se Alexijevová. „Horší je to s klinikou, bude problém ji obnovit. Hlídá ji sice policie, aby ji nikdo nerozkradl, ale přijdeme o dobré jméno a o vazby na záchrannou službu.“

„Na kolik odhadujete škody, způsobené tím darebáctvím?“ zeptala se Faustová.

„O finanční škody nejde,“ řekl Olda. „Kdyby bylo potřeba, doplním konto, jako už jednou. Tady jde hlavně o škody nevyčíslitelné penězi.“

„Jak chceš doplňovat konto?“ podivila se Hrdinová. „Máš snad miliony?“

„Kdybych chtěl, mám,“ přikývl Olda. „Na Dinosaurii se válí tuny zlata. A kdyby bylo potřeba, umím zlato i stvořit, ačkoliv to nedělám rád.“

„Peníze nás opravdu nebolí,“ potvrdila Alexijevová. „Podraz je v lidech.“

Probírali ještě chvíli problémy kliniky, pak se vrátili k tématu školy, ale nakonec se Faustová podívala na hodinky a omluvila se, že už je pozdě a musí domů.

„Půjdeš tedy do Útočiště?“ zeptala se Oldy Alexijevová.

„Mohl bych si vysvědčení schovat tady ve škole?“ poprosil Olda Faustovou.

„Jistě,“ přisvědčila ochotně. „Jen bych tě chtěla poprosit o laskavost, dovolil bys mi pořídit xerokopii a vystavit ji ve vitríně? Ať spolužáci vidí, co jste dokázali!“

„Samozřejmě,“ svolil Olda.

Pak se rozešli s Faustovou a Hrdinovou.

„Určitě se sem ještě podíváme!“ sliboval jim Olda, ještě než s Alexijevovou prošli nevelkým otvorem do cizího světa.


Ačkoliv Alexijevová dobře věděla, že žaloba bavorské firmy je neoprávněná a její pohledávka falešná, nedokázala překonat obavy z nadcházejícího soudu. Stihla na Zemi pro Oldu navštívit pár známých na fakultě, obešla pár kamarádů svého manžela, ujistila se o jejich pomoci, ale přece jen byla v nejistotě.

Olda došel do budovy soudu zjistit podrobnosti o soudním jednání. Přečetl si, že začne dopoledne v deset hodin a ověřil si, že se bude jednat o žalobě proti Alexijevově klinice, zastupované Alexijevem, ale už ne proti jeho ženě ani dalším osobám. Mohli se tedy dostavit do soudní síně, aniž by jim v tom někdo bránil.

Alexijevová mezitím navštívila manželova obhájce, ale to asi neměla dělat, neboť ji utěšoval, že Ivovi hrozí trest jen kolem osmi let.

„Dokumenty ověřovali dva nezávislí znalci,“ řekl zasmušile, jakmile se zmínila o možném podvrhu dokumentů. „O jejich pravosti se prostě nedá pochybovat.“

„Vím bezpečně, že je Ivo nepodepisoval!“ namítala Alexijevová.

„Mohl je podepsat, aniž byste o tom věděla,“ vrtěl hlavou obhájce.

Když je i obhájce přesvědčen o vině obžalovaného, těžko ho může obhajovat. Ale Irena nevěděla, jak ho z toho přesvědčení vyvést.

Večer před soudem uléhali oba, Olda i Irena, s obavami. Možná právě proto se před usnutím zabývali úplně jiným problémem.

„Já bych už na Zemi kliniku neobnovoval,“ začal debatu Olda, když nejprve spolu probrali poslední podrobnosti včerejších maturit. „To nemá cenu. Založil bych ji rovnou na Útočišti.“

„Jak bys sem ale dostával pacienty?“ zajímalo Irenu.

„Autem,“ řekl Olda. „Třeba mikrobusem. Jel by především na Zemi. U Mělníka je pár méně frekventovaných silniček, stačilo by otevřít bránu přímo na silnici a až by mikrobus projel, zase ji zrušit. Zbytek cesty do Útočiště dojede po pláni.“

„A co kdyby dlouho pršelo a bylo bláto?“ zkoušela Oldu Alexijevová.

„Něco bychom už vymysleli, abych je nemusel nosit vzduchem i s mikrobusem,“ řekl Olda. „Spíš jde o to, jak to zařídit na druhé straně, na Zemi. Těžko asi přesvědčíme záchranáře, aby nám je tam vozili rovnou po úraze.“

„Spíš bych to viděla jako Ivo,“ řekla Irena. „Udělat z Útočiště útulné rehabilitační středisko, kam bychom vozili pacienty z kliniky na doléčení.“

„Mělo by to výhodu,“ souhlasil Olda. „Ale jen v tom případě, že na nás nebude na Zemi nikdo dělat podrazy jako ta bavorská firma. Útočiště je z toho pohledu velmi pohodové. Neplatili bychom za elektřinu, plyn ani vodu, nejsou tam žádné domovní ani spotřební daně, daně z příjmu a z přidaných hodnot. Jediné, co mi dělá starosti, je na co zemřeli původní zdejší obyvatelé.“

„Náhodou to vím,“ usmála se Irena. „Nemusíš si s tím dělat starosti.“

„Jak ses to dozvěděla?“ vydechl ohromeně Olda.

„Jednoduše, zeptala jsem se,“ usmála se. „Zeptala jsem se jen tak, do vzduchu, nejspíš zdejších robotů, či co tu plní naše přání. Víš přece, že na naši telepatii reagují. A stejně nám dokáží i odpovědět.“

„A co ses dozvěděla?“ dychtil Olda.

„Chtěla jsem vědět, co zdejší lidé dělali, než zemřeli,“ řekla. „Dozvěděla jsem se, že si přáli zemřít a roboti jim to splnili...“

„Takže by se dalo říci, že je roboti vyvraždili?“ užasl Olda.

„Tak to brát nemůžeš,“ usmála se. „Vyvraždili, to je hodně ošklivé slovo a vybaví se ti krev, bolest a násilná smrt. Tady to bylo jinak. Ti lidé si prostě přáli usnout a již nikdy se neprobudit. A roboti jim to splnili, jako když někdo na Zemi spolyká prášky pro spaní. Také zemře. A roboti jim ty prášky jen dodali.“

„Sebevražda se snad dá pochopit u jednoho člověka. Možná u stovky lidí. Ale jak to, že jsou mrtví všichni?“

„Protože si všichni přáli totéž,“ odvětila. „Skoro všichni a ve stejnou chvíli.“

„To přece není přirozené!“ namítal Olda.

„Ale je,“ odvětila. „Podívej se, tihle lidé, nebo jim raději říkejme bytosti, člověk je přece jen jiný živočišný druh, měli dávno všechno, po čem zatoužili. Nebylo nic, co by jim roboti nesplnili. Stačilo něco si přát a už to měli. Vzpomeň si, přál sis, aby byla měkčí podlaha a stalo se. Přál sis přikrývku, měl jsi ji.“

„To je přece úžasné!“ opáčil Olda.

„Něco podobného známe o prázdninách nebo o dovolené,“ přikývla. „Nemusíš se o nic starat, jen se bavíš. Připočti si, že tihle měli proti nám výhodu vnější kostry, takže tak netloustli, jinak by byli všichni dávno jako žoky. Na druhé straně je ale nic nenutilo sportovat. Jen se bavili. Ale ani ta zábava nemusí být snadná, proto se ti nejpohodlnější nechávali bavit jinými. My bychom je asi nazvali národ televizních povalečů. Nikdo nic nedělal, jen se dávali bavit.“

„Tak aspoň ti baviči něco dělali, ne?“ nadhodil Olda.

„Ano, ale poslouchej dál. Baviči žijí pro obdiv druhých. Když bavič ztratil přízeň obecenstva, nechal toho a připojil se k mase bavených. Proč by se namáhal? Úspěšní naopak získávali větší a větší popularitu a víc a víc diváků. Komu se podařilo vymyslet něco zajímavého, strhl na sebe další a další diváky, miliony a miliardy. Znal je kdekdo, nakonec byli jediní, koho ještě vůbec někdo znal. Postupně ale bylo těch známých méně a méně, jak ti neúspěšní, znechucení nezájmem, splývali s davem.“

„Až nakonec zůstal v celém světě jen jeden...“ ušklíbl se Olda.

„To ne, jeden bavič nevydrží bavit čtyřiadvacet hodin. Museli se střídat, ale byla jich stále menší a menší skupina, taková podivná sekta. Bavili celý svět a stále častěji se stávalo, že jednoho baviče skutečně sledovali všichni, jak jeho pořad obešel obecenstvo jako veliká vlna kolem celého světa. Baviči mezi sebou tvrdě soupeřili o vysílací čas, hlídali si pečlivě pozice a nikoho cizího už mezi sebe nepustili.“

„Opravdu podivná sekta,“ otřásl se Olda.

„Možná, i když už byli asi jediní, kdo ještě dělal něco, co mělo smysl,“ zastala se jich trochu. „Ti ostatní už nedělali vůbec nic, jen se váleli u televize. Každý mohl mít svého oblíbeného baviče doma, ale někteří se přece překonávali a chodili do společných bavíren. Málo platné, zábava je ve skupině vždycky o stupínek lepší.“

„Myslíš ten sál, plný mrtvol?“ vzpomněl si Olda.

„Nejspíš to byla jedna z nich,“ přikývla a pokračovala: „Měli dokonalejší televizi než my, tak dokonalou, že se zdálo, jakoby místnosti pokračovaly dalšími prostorami, kde se zábava odehrávala. Baviči mohli dokonce holograficky vstupovat mezi diváky, takže to bylo bezprostřednější než u nás.“

„A to jim jenom... povídali vtipy, či co?“

„Možná... původně,“ řekla neurčitě. „Když jsem se zajímala o obsah toho bavení, nezdálo se mi to ani vtipné. Jistě to souviselo s klesající úrovní obecenstva, ke konci se ty bytosti bavily dost primitivně. Šlágrem poslední doby měly být soutěže o nejhlasitější prdění, nevím, jestli by tě to bavilo.“

„Primitivové se baví různě,“ usoudil Olda. „Jen mi nejde do hlavy, jak potom dokázali sestrojit tak úžasné roboty?“

„Primitivové přece nic nesestrojovali,“ podotkla Irena. „To všechno trvalo stovky let. Stroje udělali pradědečkové těch primitivů a udělali je dobře. Samy se opravovaly, nepotřebovaly dohled ani údržbu, teď slouží i nám. Nechtěla bych ale být na nich úplně závislá. Raději skočím osobně do lesa pro nějaké plody, než abych si je jen poručila.“

„Ale jak to vlastně skončilo?“ chtěl vědět Olda.

„Až jednoho baviče napadlo vyhlásit soutěž o nejpříjemnější způsob sebevraždy,“ vzdychla si Irena. „Snad to myslel jen teoreticky, dopadlo to ale katastrofálně. Zvítězila sebevražda na způsob Chci usnout a už se neprobudit. Všem se zalíbila, považovali to za dobrý nápad, nevím. Zatímco pořad jako vlna obcházel světem, svět se nezadržitelně vylidňoval.“

„To nikoho nenapadlo vypnout přenos?“ divil se Olda.

„A koho?“ pokrčila rameny Irena. „Uvědom si, už stovky let nikdo nic nevypínal, nikdo se o nic nestaral. Oni už neměli nad svými roboty žádný dohled.“

„A to se nenašel nikdo, kdo by se na to nekoukal?“ žasl Olda. „Copak se opravdu všichni koukali na tak primitivní pořady?“

„Zdá se, že je to tak,“ řekla Irena. „Vyhynuli na sledování televize.“

„Fuj!“ ulevil si Olda. „Ještě že se u nás aspoň někteří nekoukají!“

„A co ty?“ zeptala se ho Irena. „Sleduješ doma televizi často, nebo jen občas?“

„Abych se přiznal, teď skoro vůbec,“ vzpomínal Olda. „Dřív jsem se koukal víc, hlavně na akční filmy. Teď na to nemám čas.“

„Děláš dobře,“ řekla.


Ráno se po snídani Olda přebarvil do černého, aby nepůsobil nápadně. Nebylo kam spěchat, ale Olda se parádou nezdržoval. Zato Irena si ve vedlejší místnosti vzala tmavší šaty a Olda jí pak v klidu vytvořil bránu na Zem.

Vynořili se nedaleko soudu a zamířili do budovy. Nikdo si jich nevšímal, bylo to tak lepší. Na Zemi bylo sychravo, ani v budově soudu nebylo teplo, ale Ireně ani Oldovi to nevadilo. Idarchon by jim umožnil i koupel v ledové tříšti, i když jim tropická mořská voda Útočiště byla příjemnější.

Posadili se na lavici na chodbě a čekali, až je pustí do soudní síně. Olda navrhoval jít už na předcházející jednání, ale Irena to odmítla.

Konečně jim dovolili vstoupit. Irena jako manželka obžalovaného dostala místo vpředu a Oldu vzala k sobě. Za nimi do síně vešlo několik známých. Všechny sestřičky, stará Gertruda Steinová a nejspíš i pár náhodných zvědavců. Olda mezi nimi ale poznal nevrlého neurochirurga z Vinohradské nemocnice, právě toho, který Oldovi předpovídal u Máni naprostou katastrofu a očividně neměl v lásce ani Alexijeva. Olda jen odhadl, že sem přišel škodolibě, aby viděl Alexijevovu porážku. Potom přišli advokáti zastupující bavorskou firmu, soudci a až nakonec přivedla stráž Alexijeva.

S tím ovšem byla Irena v telepatickém kontaktu od okamžiku, kdy se objevili na Zemi, takže teď na sebe jen mrkli a oba se usmáli. Ivo svou ženu ujistil, že si věří a ona mu také věřila. Olda se ale zaměřil především na zástupce žalující strany.

Dva advokáti byli zřejmě zdejší, třetího si žalující strana přivezla z Německa. Byli zde i další zástupci firmy, Olda zkoušel odhadnout, kdo patří k bandě podvodníků přímo a kdo je jen najatý, ale podle vzhledu je nemohl odlišit.

Soud započal krátce a stručně přečtením obžaloby. Vinila Alexijeva z úmyslného neplacení pohledávky žalující firmy v částce, vysoce přesahující padesát milionů. Podle žaloby se částka zatím zvýšila o lichvářské úroky z prodlení a protože zajištěný movitý i nemovitý majetek Alexijeva včetně odhadní hodnoty kliniky nedosahoval ani šestiny pohledávky, byla obžaloba rozšířena o vědomý a úmyslný podvod. Za to by Alexijevovi hrozilo delší vězení než za pouhý bankrot.

Když soud udělil slovo obhájci, Alexijev vyvolal menší rozruch, když požádal soudce, aby se mohl hájit sám, protože svému přidělenému obhájci nevěří.

„Máte k tomu vážné důvody, obžalovaný?“ zeptal se ho přísně soudce.

„Jistě,“ přikývl Alexijev. „Pan obhájce zaměřil obhajobu přes mé výhrady pouze na polehčující okolnosti případu. Zřejmě sám nevěří v moji nevinu a podle mého názoru je tedy nesmyslné, aby mě hájil.“

„Je tomu tak, pane obhájce?“ obrátil se soudce na napadeného.

„U tak silných důkazů není rozumné trvat na jejich nepravosti,“ souhlasil obhájce.

„Nemůžete teď měnit obhájce, obžalovaný,“ řekl soudce. „Můžete se hájit sám, ale váš obhájce vás bude formálně zastupovat dál.“

„Děkuji, pane soudce, přesně to jsem chtěl,“ uklonil se Alexijev. „Pak mi tedy dovolte obrátit vaši pozornost na důkazy obžaloby. Tvrdím, že jsou všechny zfalšované. Soudní znalci tvrdí, že jsou všechny zaručeně pravé. Stačí mi tedy prokázat zfalšování jediného, abych zpochybnil všechny. Doporučuji vám obrátit pozornost na dodací list z dvacátého třetího září. Je stejný jako ostatní, stejný je i můj podpis, znalci označený za nepochybně pravý. Ten den jsem ale žádný dokument podepsat nemohl. Brzy ráno jsem byl zatčen kvůli udání, které se později ukázalo jako neopodstatněné, nicméně mě stálo celý den ve vyšetřovací vazbě. Ten den jsem tedy zmíněný dodací list podepsat nemohl a trvám proto na tom, že je podvržený. Pokud jsou všechny ostatní dokumenty stejně důvěryhodné, jsou všechny stejně zfalšované.“

„Žádáte tedy novou expertízu důkazů?“ zeptal se Alexijeva zamračeně soudce.

„Nač, pane soudce?“ opáčil Alexijev. „Hoďte expertízy do koše, jinam se nehodí! Ty dokumenty jsou padělané tak perfektně, že ani opakovaná expertíza nemůže zjistit nic nového. Důkazem jejich nepravosti je, že jsem je toho dne podepsat prostě nemohl! Je to dostatečný důkaz proti expertízám a současně upozornění, že soudní znalci nejsou v tomto případě schopní tyto padělky odhalit.“

Alexijev se vítězně posadil. Advokáti bavorské firmy se začali spěšně radit. Pak se ale přihlásil o slovo žalobce.

„Vyloučit všechny dokumenty, označené za pravé dvěma nezávislými experty, kvůli snadno vysvětlitelné chybě, není možné. Žalobce je nucen s politováním připustit drobné, i když mrzuté opomenutí na straně dodavatele, způsobené nejspíš jen chybným přetočením razítka. K této chybě dojít mohlo a nejspíš i došlo, ale to je vysvětlitelné. Není ale možné pro tak drobnou chybu zpochybnit pravost všech dokumentů, jak se zde obžalovaný marně snaží dokázat.“

Soud tento argument připustil a požádal o vyjádření obhajobu.

„Vážený soude!“ vstal opět Alexijev. „Chybné přetočení razítka by se možná dalo akceptovat u stánkového prodejce. U transakce za tři miliony je to závažná chyba. Není možné uznat ji i z dalšího důvodu. Všechny sporné dodávky se údajně měly uskutečnit ve stejný den, vždy s odstupem čtrnácti dnů. Ve zmíněný den ale nebylo fyzicky možné, abych dokumenty podepsal, neboť jsem byl v péči policie. To se dá přece snadno ověřit. I kdybych připustil chybné přetočení razítka a dodání zásilky jiný den, tuto abnormalitu nevysvětlíte. Všechny dodávky ve stejný den v týdnu, jediná posunutá. Proč? Firma nemohla vědět, že toho dne nebudu dostupný, aby poslala zásilku v jiný den, ledaže by i tamto udání přišlo od ní. Pak by ale tím spíš bylo logické, aby datum na zmíněném dokumentu bylo nenapadnutelné. Tohle spíš ukazuje na chybu při falšování dokumentů. Falšování důkladné, nicméně s přehlédnutím skutečnosti, že mám zrovna na zmíněný den přímo betonové alibi.“

„Vážený soude, chyba s přetočením razítka je ale tím pochopitelnější,“ oponoval ihned žalobce. „Všechno se mohlo odehrát i tak, jak popisuje obžalovaný. Dodávka léků se nemohla daného dne uskutečnit pro nedostupnost žalobce. Znamená to, že se vůbec neuskutečnila? Jistěže ne! Jestliže nebylo možné uskutečnit dodávku zboží daného dne, je přece naprosto logické, aby firemní šofér počkal přes noc a doručil ji až následujícího dne, kdy už byl žalobce přítomen. Navíc to elegantně vysvětluje chybu s nepřetočeným razítkem, samozřejmě pečlivě připraveným na předchozí den.“

„Pak by bylo třeba vyslechnout firemního šoféra,“ mínil soudce.

„To není možné, neboť už ve firmě nepracuje,“ namítal žalobce. „Podle našeho názoru je to ale irelevantní. Nemůžeme akceptovat zpochybňování pravosti dokumentu snadno vysvětlitelnou chybou datování.“

Soud se poté chvíli dohadoval.

„Chyba datování se zdá být přijatelně vysvětlitelná,“ řekl nakonec soudce. „Není možné na jejím základě zpochybnit pravost zmíněného dokumentu, a tím méně všech. Pokud obžalovaný nemá jiné důkazy, musíme mít za to, že důkazní břemeno neunesl.“

Olda trochu zbledl. Že by to Alexijevovi nevyšlo?

Ale Alexijev nevypadal jako vyvedený z míry a Irena také působila klidně. Ti dva byli po celou dobu v trvalém telepatickém spojení, jen Olda byl mimo. Alexijev a jeho paní dosud neuměli dělit telepatii do dvou směrů, takže Olda nevěděl, co může být ještě v záloze.

Alexijev se samozřejmě ihned přihlásil o slovo a soudce mu je udělil.

„Mám ještě jeden důkaz, vážený soude,“ pokračoval Alexijev. „Předchozí chyba nebyla jediná, které se falzifikátoři dopustili a přiznávám se, tušil jsem dopředu, že tuto chybu ještě unesou, i když bych mohl i tyto argumenty napadnout. Následujícího dne se totiž stalo něco, co doslova znemožnilo příjezd dodávkového auta do kliniky a předání léků. Tou událostí byla dobře známá noční exploze plynu v Českém parlamentu. Po celý následující den nebyl povolen vjezd do kliniky žádnému vozidlu mimo vozy záchranné služby a ochranky. Šlo o podezření na teroristický útok na prominentní pacienty, klinika byla pečlivě střežena a žádné cizí auto se dovnitř nedostalo.“

„To by ale musela bezpečnostní a informační služba potvrdit,“ přikývl soudce.

„Mohla by, ale navrhuji nechat tuto možnost zatím stranou,“ pokračoval Alexijev. „Falzifikátoři se naštěstí dopustili daleko vážnější chyby a na tu bych se soustředil spíš než na zbytečné odročení jednání kvůli dalším zdlouhavým zjištěním.“

„Dobrá, máte slovo,“ přikývl soudce.

„Jak jsem řekl, když si prohlédnete dodací listy na léky, zjistíte, že jsou všechny podepsané a tedy údajně dodané ve stejný den v týdnu. To je vlastně jediné, co nehraje. Nejen pro den, kdy jsem byl mimo kliniku. Uznávám, že jsou ty dokumenty zfalšované s profesionální dokonalostí, nicméně trvám na tom, že jsou zfalšované.“

„Protestuji, to je sugestivní, nepřípustný výklad!“ vykřikl v té chvíli žalobce.

„Nerušte, pane žalobce!“ napomenul ho soudce. „A vy, pane obžalovaný, omezte se na fakta. Rozumíte? Fakta, nic než fakta. Jejich zhodnocení nechte na nás.“

V té chvíli Olda zpozorněl. Soudní síň naplnil divný cvrkot. Velice podobný zvuk už Olda několikrát zažil. Ultrazvuk! Ďáblovi pomocníci tím vyvolávali hrůzu v lidech, které chtěli pomocí strachu ovládnout. Bleskově se rozhlédl. Díky andělce a její úpravě to na něho samotného nepůsobilo, ale tušil, že to nějaký smysl musí mít, i když neviděl nikoho, kdo by měl strach a hrůzu v obličeji. Nikdo ale nic neslyšel, jen on.

Naježil se - a poslal proti lavici obsazené žalobci naslepo kosmickou sílu. Ne tak silnou, aby se projevila světlem, nepotřeboval přece nikoho léčit, ale dost na to, aby přehltila jemné obvody jakékoliv zapnuté elektroniky.

Nikde se nic neprojevilo, jen ultrazvuk zmizel.

Olda už ale věděl, s kým má tu čest. Někdo z bavorské firmy musí být ďábelský pomocník. A celý komplot proti Alexijevovi se tak konečně dostal do pravého světla.

„Zrychli to, Ivo!“ zkusil kontaktovat Alexijeva, ale ten byl telepaticky napojen na svou ženu a nevnímal ho. Naštěstí to ani on nechtěl protahovat.

„Prosím pana soudce, aby si vzal do ruky dokument z devátého září, je první na řadě,“ řekl Alexijev. „Je to dodací list adresovaný na Alexijevovu kliniku, orazítkovaný jejím razítkem a údajně mnou podepsaný. Dokument je ovšem důkazem proti těm, kdo ho stvořili. Toho dne totiž Alexijevova klinika ani její razítko neexistovaly, já jsem byl primářem na oddělení popálenin Vinohradské nemocnice a právě v té době jsem jednal na jejím ředitelství. Tady nejde o opomenutí s přetočením či nepřetočením datumového razítka, ale o těžké selhání celého falsifikačního týmu, který si včas neověřil potřebné skutečnosti. Když chcete lhát, musíte jít na to lépe, pánové. Měli jste to dobře spočítané, každých čtrnáct dní tu milion, tu tři, ale příliš jste to protáhli do minulosti. Chamtivost se někdy nevyplácí.“

Během Alexijevovy řeči se ještě dvakrát ozvalo ultrazvukové cvrlikání podobné prvnímu, ale Olda už byl v pohotovosti, neváhal ani vteřinu a pokaždé na lavici mezi žalobce poslal další porci energie. Cvrlikání vždy ihned umlklo.

Máte těch přístrojků víc, co? pomyslel si. Nevadí, přijdete o všechny.

Soudce chvíli v naprostém klidu, nikým neovlivňován, pátravě zkoumal označený dokument.

„Můžete nějak dokázat, že vaše klinika devátého září ještě neexistovala?“ zeptal se soudce Alexijeva.

V lavici vedle Oldy vstala Alexijevová.

„Mám výpisy s sebou,“ vytáhla z kabelky jakési složené dokumenty. V nastalém tichu došla k soudcům a položila papíry před ně. „Tady je zápis o zanesení naší kliniky do rejstříku a tady je účtenka za její razítko. Oboje mnohem později než údajné zásilky. A zde je kupní smlouva na objekt kliniky - rovněž pozdějšího data než faktury. Toho dne prostě nebylo ani kam, ani komu nějaké léky dodávat.“

Soudce papíry rozevřel a nahlédl do nich. V síni nastal trochu šum, ale jinak klid. Jen mezi advokáty žalobce to šumělo trochu víc, jak se polohlasem dohadovali.

„Tohle ale staví žalobu do zcela jiného světla,“ řekl soudce zamyšleně. „Také experti budou mít co vysvětlovat. Je to podobné smlouvě, uzavřené s někým, kdo je v té době už po smrti.“

„Vážený soude!“ vstal Alexijev. „Tímto podávám na přítomné zástupce zmíněné firmy trestní oznámení pro padělání dokladů a pokus o podvod. Všichni museli vědět, že nám žádné léky nedodali, a přesto požadují jejich zaplacení. I kdyby se na falšování nepodíleli, museli o tom vědět. To se nevztahuje na jejich advokáty. Ti mohou být stejně oklamaní, jako naši znalci.“

„To už bude předmětem jiného jednání,“ řekl zamračeně soudce. „Mimochodem, přece jen mě ale zajímá, od koho jste odebírali léky potřebné k provozu vaší kliniky?“

„Od nikoho,“ usmál se Alexijev. „Zeptáte-li se lékaře, který léčí akupunkturou, neboli vbodáváním jehliček do kritických bodů lidského těla, také vám řekne, že žádné léky nepotřebuje. Léčit se dá různými prostředky, naše metoda je prostě taková. Menší množství léků pro zvláštní případy jsme nakupovali po lékárnách, ale bylo jich řádově za tisíce korun, rozhodně ne za miliony. A nebyly to žádné předražené léky, ale běžná, levná anestetika. Nic víc jsme nepotřebovali.“

Během jeho prvních slov se opět ozval ďábelský ultrazvuk, ale jen krátce. Bavoři se nevzdávali, ale i Olda byl ve střehu. Dával pozor více na ně než na soudce, ale měl k tomu pádný důvod. Neměl jistotu, že se spoléhají na své přístrojky a nepoužijí něco horšího. Souboj neviditelných prostředků pokračoval dál, dokud soud po krátké poradě nevynesl rozsudek.

„Žaloba proti Ivu Alexijevovi a jeho firmě Alexijevova klinika je neoprávněná. Žalující strana se tedy odsuzuje k náhradě soudních výloh a k zaplacení škod, vzniklých neoprávněnou žalobou straně žalované.“

„Naopak je nutné zahájit trestní stíhání zástupců žalující firmy pro trestný čin podvodu a padělání veřejné listiny.“

Olda neustával v pozorném sledování bavorských žalobců. Dalo se očekávat, že přijmou rozsudek nejen se skřípěním zubů, ale podniknou i nějakou protiakci. Oddychl si až když všichni tři, ověnčeni zástupem sympatizujících, vyšli z budovy, zejména když je už nikdo další nenásledoval.

Spatřil jen několik vražedných pohledů, ale těmi nikdo nemohl uškodit ani jemu, ani jeho známým.

 


Zpět Obsah Dále


13.09.2015 19:17

Komentáře: