Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah

Útočiště

První cesta Alexijevových, Oldy, sestřiček i staré paní Gertrudy vedla na kliniku, jen se nakrátko zastavili v kavárně oslavit vyhraný soud. Všichni kromě Oldy si přiťukli vínem, jen Olda dostal místo vína veliký zmrzlinový pohár.

Ke klinice dorazili ve výtečné náladě, ale tam je přivítala ledová sprcha.

Budova se doslova hemžila podivnými chlapy, podle vzhledu bezdomovci, kteří si ve spěchu a chvatu odnášeli, co se ještě odnést dalo. Ti, na které nic nezbylo, se bavili aspoň vytloukáním oken a vyvracením dveří. Na místě nebyl jediný policista, ačkoliv tu ještě ráno vartovaly v hojném počtu kompletní maskované zásahové jednotky.

Mobilní telefon měla u sebe jen sestřička Hedvika. Zavolala na policejní tísňovou linku, ale tam se s ní začali zdlouhavě vybavovat: odkud volá, proč volá, zda je to tak nutné... všem se zdálo, že to služba jen úmyslně zdržuje.

Policejní hlídka přijela s houkačkou a majáky až za čtvrt hodiny, takže vandalové včas utekli opačnou stranou mezi domy a hlídka neměla koho zajistit. Nejevila o to ani zájem, spíše se věnovala zdrcené skupince. Začala je vyslýchat, jako kdyby tu spoušť v domě měli na svědomí sami.

Alexijev policisty zdvořile požádal, aby zadokumentovali stav domu, jinak bude žalovat policii o náhradu škody. To asi neměl dělat, protože policisté ztratili i poslední zbytky dobrého chování, neochotně pořídili z dálky pár fotografií, na kterých nemohlo být skoro nic vidět, načež spěšně odjeli.

Skoro současně se na zahradu vrátili vandalové a chystali se pokračovat ve své zkázonosné zábavě.

„Zmizte, syčáci!“ vykřikl na ně Olda.

„Snad nám nechce chlapeček poroučet?“ ušklíbl se ten nejdrzejší a pozvedl těžkou železnou tyč, kterou si zřejmě přinesl jako páčidlo nebo beranidlo.

Olda neřekl nic. Vykročil proti bandě otrapů, pět metrů od nejbližšího se proměnil v klubko modrých plamenů a nezmenšenou rychlostí kráčel proti nim dál.

„Zmizte, syčáci!“ obrátil se na ně všesměrovou telepatií. „Ten modrý oheň zabije slona i tygra, hrůzou uteče i nosorožec!“

Banda se okamžitě rozprchla jako při příjezdu policie. Pak už byl slyšet jen rychle se vzdalující dusot desítek nohou.

„Tohle zažene i tyrannosaura!“ kvitoval to Olda spokojeně. „Ti už se nevrátí!“

„Horší je, že se ani vracet nemusejí,“ řekl Alexijev. „Není tu co rozbíjet, rozbité je prakticky všechno.“

Vstoupili vyvrácenými dveřmi do haly. Rozbité bylo opravdu všechno, vandalové vytrhali i radiátory topení, rozřezali podlahu a ze stěn a stropu místo lustrů a vypínačů trčely holé elektrické dráty. Jediné okno nezůstalo celé.

„Snad aspoň střecha zůstala,“ utěšoval všechny Olda. „Ostatní je jen věcí peněz. Beztak jsem včera plánoval přesunout kliniku do Útočiště, Irena mi to potvrdí. Tady je to moc na ráně.“

„Jak to, že policie před námi kliniku tak pečlivě hlídala a teď, když jsme vyhráli, ji najednou nechala na pospas vandalům?“ lamentovala Irena.

„Možná právě proto,“ pokrčil rameny Olda. „Hlídala ji pro Bavory, ne pro nás. Když jsme soud vyhráli, mohli sem naopak najatou bandu vandalů pozvat. Uvědomte si, v této chvíli máme proti sobě opravdové ďábly!“

„Ty je zase vidíš všude, i kde nejsou!“ mračil se Alexijev.

Olda mu zamračeně popsal svůj souboj s ďábelskými pomocníky, kteří chtěli soud ovlivnit pomocí ultrazvukových přístrojků.

„Neblázni!“ nevěřil mu Alexijev. „Ničeho takového jsme si přece nevšimli!“

„Já jediný mám od Bísíáji úpravu,“ vysvětloval rychle Olda. „Umožňuje mi nejen vnímat tyhle prostředky, ale i odolávat jejich působení. Tomuhle poťouchlému podprahovému působení přes podvědomí se lidé bránit nedovedou. Nic neslyšíte, nevíte o tom, ale ovlivňuje vás to.“

„Myslíš?“ zkoušel ho zviklat Alexijev a také ostatní se dívali dost nedůvěřivě.

„Nepochybujte o tom,“ tvrdil sveřepě Olda. „Do této chvíle jsem měl jen nejisté, ničím nepodložené obavy. Teď mám, bohužel, krutou jistotu. Pustili se do nás ďáblové. První bitvu jsme vyhráli, ale rozhodně jsme tou slabší stranou. Tady to sami vidíte.“

„Můžeš nám zařídit tu úpravu, abychom vnímali podprahové působení?“ zeptal se ho už zase vážně Alexijev.

„Na to si netroufnu,“ zavrtěl hlavou Olda. „Byly to příliš jemné úpravy, něco miniaturního v očích a uších a obávám se, že na ně nemám znalosti ani vybavení. Vlastně ani nevím, kde bych to měl hledat.“

„Takže je to zase jedna z unikátních vlastností, které můžeš využívat jen ty sám,“ řekl Alexijev zamračeně. „Dobrá, tudy cesta nevede. Máš nějaký návrh, co dál?“

„Mám,“ přikývl Olda. „Nemá smysl obnovovat kliniku. Nějaké zlato bych ještě na opravy domu věnoval, ale potom bych dům prodal a kliniku odstěhoval do Útočiště. Budeme tam mít všechno co potřebujeme, zejména klid bez obtěžování.“

Pak všem přednesl svůj plán, který dosud znala jen Irena Alexijevová.

„Co byste řekli cestovní kanceláři, nazvané Cesty za zdravím?“ přednesl jim svou vizi. „Nabízela by léčebné zájezdy do exotických zemí s ošetřením akutních stavů. Na Zemi by zůstalo jen pár lidí, kteří by se starali o kontakt s pacienty a jejich odesílání do Útočiště. My bychom je léčili, v tropickém podnebí by se uzdravovali a vraceli by se na Zem. O spojení kliniky s rehabilitačním střediskem snil přece už Ivo.“

„Kdo by ale zůstal tady?“ ptala se opatrně Alexijevová.

„Ideální by bylo, aby to byli lékaři,“ přemýšlel nahlas Olda. „Aby uměli na místě lidi ošetřit a rozeznat, koho k nám poslat a koho ne. Víte přece, že naše léčení nemusí být neškodné. Ti na Zemi ale budou muset vydržet i případné ústrky od úřadů a možná i od ďáblů, pokud je nenechají na pokoji. Cestovní kancelář můžeme vybavit skromně, aby nebyl problém obnovit ji po každém vandalském útoku. A kdyby k nim docházelo častěji, byl by to důvod vyžadovat důslednější policejní ochranu.“

„Dobrá, ale jak si představuješ dopravu do Útočiště?“ chtěl vědět doktor Alexijev.

„Zakoupíme autobus, možná bude stačit mikrobus,“ řekl Olda. „Na Útočišti bude v bezpečí a na Zemi bude vždycky jen krátce. Možná bychom mohli zakoupit pozemek u Mělníka pro trvalé přechodové místo, abychom nemuseli víceméně náhodně využívat veřejné silnice.“

Bylo to groteskní, když jim vykládal své vize ve zničeném domě. Ale poslouchali ho napjatě, zkáza kolem nich mu dávala za pravdu. Jestli klinika ďáblům překáží, budou proti ní útočit dál, ať už násilím, nebo intrikami. Kdoví, jestli je sveřepé odmítání nové léčebné metody pojišťovnami přirozené, nebo už v něm byla znát ruka ďáblů. Totéž by se dalo nalézt v naprostém ignorování kliniky médii.

„Je vidět, že jsi o tom už přemýšlel,“ přikývl Alexijev. „Zařídit tam novou kliniku i s rehabilitačním střediskem nevypadá nemožně a tu kancelář bychom asi také zvládli. Mám už předem zájemce o místa. Některé z mých známých jsem nepřesvědčil, aby se dali změnit přidáním idarchonu, ale spolupracovali by s námi. Ti by mohli zůstat v té fiktivní cestovní kanceláři.“

„Ta cestovní kancelář ani fiktivní nebude,“ podotkl Olda. „Bude nabízet cesty do exotických zemí a není snad Útočiště dostatečně exotický svět?“

„Musel bys nám všem ale dát tu bránu,“ připomněla mu Alexijevová. „Nemůžeš přece všechno dělat sám.“

„Dostanete ji,“ řekl Olda. „Do této chvíle to nebylo nutné, ale když se dohodneme na Útočišti, bude slýrib potřebovat každý, kdo tam bude trvale pobývat.“

„V každém případě bude třeba co nejdřív upravit pár našich známých,“ uvažoval Alexijev. „Teď jsme jen tři dospělí. Vy děti budete muset zůstat na Zemi. Jednak byste měli nejprve vystudovat, za druhé nevím, zda by bylo vhodné, abyste tak nakvap odešli z domova od rodičů. Lékařská fakulta není střední škola, budete s ní mít větší problémy. Mechanické vědomosti zvládáte neuvěřitelně snadno, ale tam s nimi nevystačíte, budete potřebovat přece jen aktivnější přístup. Medicína není jen biflování knižních znalostí.“

„To vím,“ uznal Olda. „Ale nebojím se toho. Uvaž, s mimozemskou pomocí jsme zvládli operace mozku. My tři budeme navíc působit i na další bývalé spolužáky, aby to také zkusili. Můžeme bydlet na Zemi u rodičů, ale na druhé straně máme všichni tři slýrib a můžeme na Útočiště docházet podle potřeby, třeba i denně.“

„Uvažoval jsi, co budeš dělat s Čertem a jeho štěňaty?“ napadlo Irenu.

„Čert má vlastní slýrib, ale myslím si, že se bude držet u mě,“ řekl Olda. „Štěňata chci vzít do Útočiště, jakmile to bude možné. Budeme se s nimi přátelit a měl by to být jejich domov. Zapojíme je do léčení, i když bude lidských léčitelů dostatek.“

„Myslíš, že budou mít něco z inteligence Čerta?“ vyzvídal Alexijev.

„Bísíája tvrdila, že je to k telepatii nutné,“ uvažoval Olda. „Jsou telepatická, takže mají vyšší inteligenci a i když není závratná, budou to pro nás partneři. Zapojíme je do našeho domova a nedopustíme jejich odcizení. To se nevyplácí ani mezi lidmi, psi nesmí být výjimkou.“

„A co když budou mít větší schopnosti než my?“ nadhodil Alexijev. „Říkal jsi, že Čert se telepaticky domluví i přes hranice vesmírů. Nebudou ta štěňata stejná?“

„To je možné,“ nevyloučil to Olda. „Čert má skutečně telepatický orgán odlišný. Já umím klonovat jen co mám sám. Běžně to postačí, ale přes vesmírné hranice má Čert výhodu a jeho štěňata nám mohou sloužit jako most mezi vesmíry.“

„Měli bychom je tam tedy nastěhovat co nejdřív,“ mínila Irena.

A tak se nakonec dohodli. Alexijev s Irenou zařídí opravu kliniky, aby ji prodali bez velkých ztrát. Současně oni nebo jejich přátelé založí cestovní kancelář. Zpočátku nebude nápadná, takových je všude spousta. Měli by ale získat ke spolupráci někoho, kdo má v té branži zkušenosti. I mezi cestovními kancelářemi je stálý konkurenční boj, ve kterém mohou čekat podraz z kterékoliv strany a nemuseli by to být jen ďáblové.

Alexijev se navíc chystal splnit slib a uvést Oldu a jeho kamarádky na lékařskou fakultu. Budou tam působit kuriózně, ale budou první vlaštovkou, jako když se na škole pokusili o předčasné složení maturity. Teď snad budou mít výhodu, že takovou zkoušku již jednou přestáli. To jistě vezme vítr z plachet posměváčkům.

Domluvili se a rozešli už skoro v pohodě.

Olda telepaticky přivolal Čerta.

Přiletěl vzduchem, v zubech velkou prázdnou tašku, a hned se hrnul k Oldovi pro podrbání za vzorné spojení. Olda ho pochválil, ale požádal ho, aby doprovodil manžele Alexijevovy do Útočiště. Měli mít jeho speciální telepatii k dispozici, kdyby potřebovali na Zem někomu zavolat.

Psík se samozřejmě nadmul pýchou a důležitostí a horlivě slíbil všechno zařídit. Ve světě, kde jitrnice rostou na stromech, mu prý bude dobře. Hned otevřel bránu, aby s ním Alexijevovi mohli odletět.

Sestřičky a stará Gertruda se také rozloučily a šly domů, měly tu přece kde bydlet.

Také Olda se vypravil domů, aby všechno řekl mamince.

Zdemolovaná klinika zůstala opuštěná jako němý pomník lidského vandalismu.

Jen lidského..?


Na návrat domů bylo ale brzy a Olda se pokusil zavolat Máňu a Jarču. Jednak jim chtěl sdělit, jak dopadl soud a co se stalo na klinice, jednak se s nimi chtěl poradit, co dál. Alexijev se chystal splnit slib a dovést je na lékařskou fakultu, takže se mohli těšit, že to tam projde hladce, možná lépe než ve škole.

Kamarádky našel u Hadrbolců. Oslavovaly právě včerejší maturitu. Mánini rodiče byli v práci, mladší sestřičky ve škole, takže děvčatům nikdo nepřekážel. Vedle Mániny pohovky stály na nízkém stolečku velká mísa bramborových lupínků, otevřená krabice vína a dvě skleničky. Samozřejmě Oldu bouřlivě přivítaly, Máňa mu hned přinesla třetí skleničku a přidělily mu na pohovce místo mezi sebou.

„Jedině ty‘s nám tu chyběl!“ přivítala ho Jarča. „Teď jsme kompletní parta, to se musí oslavit! A taky ta matura!“

Trochu se zarazil, když mu nalily opravdové víno.

„Kde jste to sebraly?“ vyslýchal je.

„Koupily jsme to v marketu,“ ujistila ho Jarča.

„Oni vám prodali pravé víno?“

„Jistě,“ přikývla Máňa. „Napsala jsem si na lísteček seznam, jako když chodím na nákup od maminky. Kromě vína a brambůrek tam bylo i mlíko a máslo, dala jsem je do ledničky a pevně doufám, že mi to máma zaplatí. Vypadalo to ale tak věrohodně, že nám prodavačka ještě poradila, kde to víno, samozřejmě pro rodiče, mají.“

„No nazdar,“ komentoval to Olda.

Vnutily mu mezitím plnou skleničku, aby je prý dohonil.

„Na tu maturu!“ zavelela Jarča. „A do dna!“

Víno mu napoprvé moc nechutnalo, nealkoholické víno z flaškovníků, rostoucích v Zahrádce, mu chutnalo víc, ale vypil všechno. Jarča mu hned přičinlivě nalila další, Olda se utěšoval, že v té krabici toho moc nebude.

„Hele, holky, mám pro vás špatné zprávy,“ pokusil se vzbudit jejich pozornost. „Přesněji, dobré i špatné. Které chcete slyšet dřív?“

„Nejdřív ty dobré!“ rozhodla Jarča. „Když už slavíme, ať je aspoň co!“

„Alexijev dneska vyhrál soud,“ řekl Olda. „Bavorákům nic platit nebude, naopak mu oni mají zaplatit všechny škody...“

„Hurá!!!“ vykřikla Jarča a z radosti se vrhla Oldovi kolem krku.

„Počkej!“ vyvinul se jí Olda. „Teď ty horší! Kliniku nám vyrabovali vandalové a policie proti nim v nejmenším nezasáhla. A ta nejhorší, pomocníci ďáblů se pokoušeli na soudu ovlivňovat lidi ultrazvukem.“

„Hele, Oldíku, zase vidíš nějaká strašidla!“ mávla Jarča rukou znechuceně.

„To nebyla žádná strašidla!“ trval na svém Olda. „Zničil jsem jim čtyři přístroje na ultrazvukové ovlivňování psychiky. Alexijev to nejspíš vyhrál jen díky tomu, že jim nic nefungovalo. Kdybych tam nebyl, mohlo to dopadnout naopak!“

„Prosím tě!“ vyprskla Jarča. „Nebudeš nám tvrdit, že jsi všechno zachraňoval zas jen ty sám! Ultrazvuk přece nemůžeš slyšet!“

„Mám od Bísíáji upravené oči i uši,“ ujistil ji. „Slyším zvuky, které žádný člověk neslyší a vidím přechodové jevy, které lidem obvykle uniknou.“

„Slyšel to vůbec někdo kromě tebe?“ zeptala se ho stručně.

„Neslyšel,“ přikývl Olda.

„Tak vidíš!“ rozesmála se Jarča. „Nikdo si ničeho nevšiml, jen ty. Nejspíš se ti to jen zdálo. Hoď to za hlavu, to bude dobré!“

„Není to dobré!“ trval na svém Olda. „Ani nevíte, jak jsem rád, že nám tu kliniku vandalové zničili! Měli by ji moc na ráně. Dohodli jsme se s Alexijevem, že ji raději založíme v Útočišti, v té lokalitě u Mělníka, budeme tam přece aspoň trochu za větrem. S ďábly nebudou žerty!“

„Hele, napij se radši, ať se ti to z hlavy vykouří!“ popadla Jarča skleničku, druhou vtiskla do ruky Oldovi a přiťukla si s ním. Máňa ji následovala a zase se všichni napili.

„Co bude s klinikou?“ zeptala se Máňa věcněji.

„Alexijev dá opravit škody a budovu prodá,“ řekl Olda. „Místo ní založí malou cestovní kancelář Cesty za zdravím. Tam budou sbírat pacienty a posílat je do Útočiště. My je budeme léčit a vracet na Zem uzdravené. Do paláce se vejde všechno, budeme muset nakoupit jen nábytek. Tam to bude určitě lepší, hlavně bezpečnější.“

„Jen aby!“ pochybovala Máňa. „Nebude nás ohrožovat, co zabilo původní lidi?“

„To už zjistila Irena,“ usmál se Olda. „Nám to snad nehrozí a lidem bez telepatie už vůbec ne. Ti původní obyvatelé totiž zemřeli na příliš dokonalou televizi!“

Musel jim pak vyprávět, co věděl od Alexijevové.

„No to je ale gól!“ vyprskla Jarča. „Vyhynout na přiblblou televizi!“

„Nám to snad nehrozí, ale přiznám se, i u nás je spousta lidí vážným kandidátem na takovou... televizní smrt,“ řekl Olda.

„Možná,“ odvětila Jarča. „Takže svět zvaný Útočiště teď patří nám!“

„Momentálně se o něj nikdo jiný nehlásí,“ přikývl Olda.

„A my tam budeme dojíždět?“ zajímala se Máňa.

„Pokud tam nebudeme bydlet,“ přikývl Olda. „Jak už víte, bydlet se tam dá. Je to ještě lepší než jsme si mysleli. I když asi bude lepší, když budeme nějakou dobu bydlet u rodičů. Alexijevovi to taky říkají.“

„Nevím!“ pochybovala Jarča a zase všem dolila skleničky. Až teď si Olda všiml, že ta krabice s vínem je plnější než předtím. Takže musely být dvě, druhá krabice asi stála na zemi vedle pohovky, ani si nevšiml, kdy je vyměnily. No nazdar, pomyslel si, to víno s námi třemi zamete!

„Já už se tak těším, až zpod jejich ochranných křídel zmizím!“ pokračovala Jarča procítěně. „Pořád slyším: Tohle nesmíš, tamto se nesluší, tohle si slušné děvče nesmí dovolit, chceš, aby z tebe lidi udělali couru? Vážně se těším na menší útulný studentský pokojík na Útočišti... Stoleček, židlička, postýlka, kobereček jako pelíšek pro Dana, asi nějaká skříňka, co víc by mi tam chybělo?“

„Nevím, ale já budu muset asi našim pomáhat se sestrami,“ zamyslela se Máňa. „Jsou to přece ségry, i když zatím malé. Až budou větší, vezmeme je mezi nás, všechno je naučíme a bude to v pohodě.“

„Já naštěstí sourozence nemám,“ protáhla se Jarča. „Mám to aspoň jednodušší.“

„Zařídit se tam nebude těžké,“ uvažoval Olda. „Místní roboti nám budou pomáhat a jsou nejspíš dokonalejší, než si myslíme.“

„Dobře, dobře, ale teď se na to napijeme!“ řekla Jarča a zase všem dolila.

„Já už pít nebudu!“ odstrčila najednou Máňa skleničku. „Nějak mi to nechutná, taky se mi už točí hlava. Dej si, Oldo, radši brambůrky, jsou vážně dobré.“

Olda položil víno, taky mu moc nechutnalo. Brambůrky ale byly vynikající, vzal si jich plnou hrst. Jarča se tedy napila vína sama, ale pak položila skleničku a taky sáhla do mísy s brambůrkami.

„Teď bych si dala třeba jitrnici,“ řekla zasněně. „Tam bude príma. Ráno vstaneš, skočíš si do lesa pro snídani, žádné fronty na košíky, ani u pokladny...“

„Tam žádné pokladny nejsou,“ dodal Olda. „Když něco potřebuješ, máš to hned, bez čekání a bez peněz.“

„Hele, Oldříšku, nepředělal bys mi Dana?“ začala Jarča. „Teď je to tak pitomý pes, ale kdyby byl rozumnější, aspoň jako Čert...“

„Uvažovat o tom můžeme,“ přikývl Olda. Málem přitom vrazil hlavou do misky s brambůrkami, jak to přikývnutí přehnal. „Až Dan dostane idarchon, může s námi léčit. Chystáme se tam vzít Čertova štěňata, s těmi to bude jednodušší, ta už telepatická jsou. Uvidíme, jak se budou mezi sebou snášet psi s inteligencí.“

„Na to se ještě napijeme!“ navrhla Jarča.

„Hele, já už mám dost!“ odmítla to Máňa. „Už se mi fakt točí hlava. Nemá se to přehánět. Člověk má přestat v nejlepším, pak už se to jen zhoršuje.“

„Tak si dám jen s Oldou,“ rozhodila ruce Jarča. „Přece mi nedáš košem, Oldříšku! Máš z nás upito nejmíň, ty to ještě sneseš!“

Dali si tedy spolu poslední skleničku. Jarča ji málem rozbila, když ji pokládala na stolek, zamotala se jí hlava a raději si rychle sedla, málem Oldovi na klín.

„Už jsi taky pěkně opitá!“ komentoval to Olda. „Vidět nás tak Hrdinová, všichni máme třídní důtku!“

„A vidět nás Faustka, máme ředitelskou!“ ušklíbla se Jarča. „No a co? Maturity se slavily dávno před námi a budou se slavit i po nás.“

„Jo,“ souhlasil Olda. „Ale v osmnácti už se pít smí.“

„My jsme výjimky!“ narovnala se hrdě Jarča, i když se přitom trochu zamotala.

„Dobře,“ mávl rukou Olda. „Pro jednou se svět nezboří. Ale já už asi půjdu. Jen se stavím doma a poletím do Útočiště. Měli bychom to tam pořádně prohlédnout, než si tam začneme zvát pacienty.“

„Počkej, co tě pořád žene?“ zdržovala ho Jarča. „Copak hoří?“

„Vydrž tu s námi ještě chvilku!“ připojila se k ní Máňa. „Nebo chceš, abysme to dopily samy dvě? To je tak na otravu alkoholem!“

„Kolik jste toho koupily?“ zamračil se trochu Olda. „Divím se, že vám to vůbec prodali, mohli by schytat pokutu.“

„Hele, je to oslava nebo výslech?“ zarazila ho Jarča. „Když to chceš vědět, měly jsme dvě krabice. Jedna by byla pro tři málo.“

„To jste dopředu věděly, že přijdu?“ vyzvídal, ale nechal se vmáčknout zpět mezi ně na pohovku, jen se ještě natáhl pro brambůrky. „A že jste se po mně ani nesháněly! Přišel jsem za vámi sám!“

„Náhodou jsme tě chtěly překvapit,“ ujišťovala ho Máňa. „Kdyby na každou z nás připadla polovička, bylo by to možná moc. Takhle je to ideální.“

„Ideální?“ usmál se Olda. „Skončíme pod stolem všichni tři.“

„Dneska mi to vadit nebude,“ řekla Jarča. „Ať skončíme kde skončíme, aspoň na chvíli se můžeme cítit volně jako ptáci!“

„Víc se cítím volný, když si jen tak létám,“ řekl Olda. „Samozřejmě ne na Zemi, ale v Útočišti. Tam je ta pravá volnost! Nikdo na mě nečumí, nikdo si na mě neukazuje prstem, navíc je tam pořád teplo, co víc si můžeš přát?“

„Tak se na to napijeme. Je to poslední víno, další není, leda by Olda udělal další nečekaný zázrak a proměnil ve víno obyčejnou vodu...“ dolila Jarča skleničky a otočila dnem vzhůru poslední krabici od vína.

„Tak na tu maturu!“ zvedli všichni tři skleničky.

Dopili skoro současně.

„Víš, Oldříšku, my jsme tě strašně pomlouvaly, než jsi přišel, víš?“ obrátila se Jarča na Oldu vyzývavě. „Tvrdila jsem Manče, že jsi příliš načichlý andělstvím, než abys tady s námi... řekněme to decentně... popíjel. A že budeme muset oslavovat bez tebe, dokud se obě nezhulákáme pod vobraz. Příjemně jsi mě překvapil, že netrháš partu.“

„Myslíš, že jsem vám pomohl s těma dvěma krabicema?“ zeptal se Olda.

„No sámo!“ řekla Jarča.

„A co jsi o mě tvrdila ty?“ otočil se Olda na Máňu.

„Co by tvrdila!“ chytila Jarča Oldu kolem krku. „Jen se tě nesměle zastávala.“

„Neříkej!“ obrátil se k ní. „To jsem se ale dočkal časů!“

Roztáhl ruce, vzal obě kolem ramen a trochu si je přitáhl k sobě. Jarča na to skoro čekala a přitulila se k němu, ale ani Máňa se nevzepřela, tiskly se k němu z obou stran.

„Náhodou jsem se nespletla!“ řekla Máňa. „Říkala jsem, že budeš chlastat...“

„Popíjet, Mančo, popíjet!“ opravila ji Jarča. „Buď trochu decentní..!“

„Říkala jsem, že budeš s námi chlastat jen proto, aby nás to nepoložilo úplně,“ dodala Máňa zarputile. „A nebudu říkat popíjet, když jsme prve říkaly chlastat!“

„Ale Mančo!“ udělala pohoršenou Jarča. „Decentně!“

„S tím chlastem jsi začala ty!“ vyčetla Máňa Jarče. „Neříkám, že to nebyl dobrý nápad, ale... chceš to slyšet upřímně, Oldo?“

Podívala se na něho vyčkávavě.

„Upřímně?“ rozesmála se Jarča. „Tak co? Jsi pro upřímnost, Oldo?“

„Proč ne?“ opáčil Olda. „Jsem pro upřímnost!“

„My jsme se o tebe vsadily,“ řekla Jarča. „Vsadila jsem se s Máňou, že přijdeš s nějakými novými strašidly. Takže vedu jedna: nula.“

„Ba ne,“ namítala Máňa. „To ještě není rozhodnuté! Nemusí to být strašidla!“

„Ale jistěže to jsou strašidla!“ řekla Jarča. „Tady Máňa zase tvrdila, že nás přijdeš hned ze soudu pozvat do kliniky k dalšímu léčení. Což na celé čáře prohrála, v klinice se jen tak léčit nebude!“

„Pak je to jedna: jedna,“ řekl Olda. „Jestli jste si toho nevšimly, přišel jsem vás obě pozvat jako léčitelky do nové kliniky na Útočiště!“

Chvíli jim trvalo, než si to srovnaly v hlavě. Alkohol je přece jen zpomaloval.

„Jasně!“ řekla Máňa. „Jedna: jedna! Neříkala jsem přece, do které kliniky!“

„No dobře!“ zavrčela neochotně Jarča. „Neříkala jsi do které... v té době ale byla jen jedna a tam už se léčit nebude!“

„Budeme to tam mít daleko,“ řekl Olda. „Ale na druhou stranu, budeme tam létat bez obav, že z toho někdo udělá senzaci. A v teplejším vzduchu než tady na Zemi.“

„Hele, Oldříšku, nech si ty plány na později!“ zatvářila se Jarča kysele. „My ti je jistě schválíme, ale teď máme jiné starosti. Ještě jsme neskončili s oslavami, i když už žádné další víno nemáme. Celý tenhle den slavíme, ne?“

„Mohli bychom slavit i v Útočišti,“ napadlo Oldu.

„Tam by na nás dohlíželi Alexijevovi,“ udělala ztrápený obličej Jarča. „Víš přece, že to našim slíbili! Ti by nás určitě nenechali takhle popíjet!“

„A už vůbec ne chlastat!“ dodal Olda lišácky.

„Už i ty?“ povzdychla si Jarča. „Hele, Oldříšku, poslouchej. Aby bylo konečně učiněno spravedlnosti zadost, když vidím, že se k tomu Manča nemá, musím ti to říct sama. My dvě jsme se vsadily o více bodů. Některé jsou čistě mezi námi dvěma, ty je nemůžeš ani ovlivnit, ani rozsoudit, ale jednu sázku můžeš rozhodnout jen ty...“

„Zkrátka jsme se vsadily, které z nás dáš první pusu!“ řekla rychle Marie.

Olda ztuhl, jak ho to překvapilo. Mrkl nalevo napravo, ale visely na něm očima obě, napjaté jako nikdy. Nezdálo se mu, že by se potměšile usmívaly. Obě to zřejmě myslely vážně.

Co teď? Pomyslel si. Naštěstí hned dostal nápad.

„Jestli jste se vsadily o moji první pusu, prohrály jste obě,“ řekl. „První pusu ode mě dostala v půlce prázdnin na rozloučenou Bísíája.“

Jak je držel kolem ramen, přímo cítil, jak obě ztuhly. Trochu je tím asi zaskočil.

„To se nepočítá!“ vzpamatovala se první Jarča. „Bísíája byla andělka. Nepočítají se ani pusy mámě a tátovi.“

„Musí to být pusa, jakou dává kluk holce,“ přidala se Máňa. Zrudla přitom jako pivoňka, ale neodtáhla se od Oldy ani o centimetr, nechtěla ho zřejmě přenechat Jarče.

„A musí to být zrovna dneska?“ sondoval alibisticky Olda.

„Jo,“ shodly se obě. Až se na sebe vyčítavě podívaly.

„No to mám na vybranou!“ vzdychl si Olda. „Když dám pusu jedné, druhá mi na místě vyškrábe oči. A vůbec, nezdá se vám oběma, že si na mě děláte velké nároky? Co víte například o Cilce? Nezmiňoval jsem se, že jsme si něco slíbili?“

„Nám neutečeš!“ řekla Jarča. „S Cilkou jsi nic neměl, nebo lépe, ona neměla nic s tebou, už jsme se jí na to ptaly. Chceš to slyšet upřímně? Prý zvažovala i poslechnout starého pana Prskavce a vzít si tě, aby nezahodila andělský dar, ale pak byla ráda, že na nic takového nepřistoupila. Teď, když máš nás dvě a nepotřebuješ ji, je zase volná jako pták. Beztak jsi byl pro ni mrňousek!“

„A jejej!“ zaúpěl Olda. „Vy jste se jí ptaly i na takové věci... to vypadá skoro jako dobře zorganizovaný hon! A pro vás dvě mrňousek nejsem?“

„Jarča má pravdu, neutečeš nám,“ řekla Máňa. „Pro nás jsi přece akorát. Ale nic si z toho nedělej, je to jen sázka. Rozumíš? Nic víc. Zkus se na to dívat nezaujatě. Jedna z nás si prostě připíše bod... a to je všechno.“

„Pak to ale není zrovna moc fér,“ zamračil se trochu na obě.

„Jak to myslíš?“ zpozorněla Jarča.

„To jsem pro vás jen čárka do seznamu sázek?“ řekl. „Vy to nemyslíte vážně? To se raději nesázejte! A já měl starost, abych některé neublížil!“

Znenadání si obě přitáhl k sobě, až se přímo před jeho obličejem srazily hlavami. Nebyl to silný náraz, bylo to jemné, ale obě přitom dostaly pusu, jenže - obě naráz.

„Udělejte si tu čárku obě,“ řekl a vstal. „Dostaly jste ji současně. Ale když chcete upřímnost, zklamaly jste mě. S tímhle se nežertuje. Pan Prskavec se snažil mě a Cilku přesvědčit, abychom se vzali a myslel to vážně. Tvrdil, že by to byl jediný oprávněný sňatek z rozumu za poslední dvě tisíciletí. Bál se, že promarníme andělský dar, když se odloučíme a chtěl to nějak pojistit, ale nenapadlo ho nic lepšího než svatba. Naštěstí se ukázalo, že to jde jinak, že nebudeme na celém světě jen sami dva a nemusíme ten dar zahodit, ani když půjdeme každý svou cestou. Ale ani Cilka to nebrala na lehkou váhu jako vy dvě! Zklamaly jste mě obě.“

„Ale, Oldříšku,“ řekla rychle Jarča. „Neber si to tak!“

Olda se odrazil a přeletěl saltem stoleček. Nemusel je tak žádat, aby ho pustily, ale přece jen nechtěl zmizet bez rozloučení.

„Hele, holky,“ řekl už zase šibalsky. „Až dáme dohromady kliniku na Útočišti, sejdeme se tam, ne? A budeme spolu i na fakultě, netěšíte se? Já moc! Život studentský, život veselý, neříká se to tak?“

Podívaly se nejprve jedna na druhou, pak zase na Oldu.

A rozesmály se.


Z Mánina pokojíku odešel značně neobvyklou cestou. Znenadání si otevřel bránu do Útočiště a proskočil jí ven, děvčata se ani nestačila polekat. Brána se nacházela ve výšce bytu Hadrbolcových v šestém patře, na Útočišti na tom místě žádná stavba nebyla a Olda musel okamžitě přejít na let pomocí idarchonu, ale to byl nevýznamný detail.

Zamířil směrem, kde byl jejich panelák. Tady v Útočišti měl na často používaných místech značky, aby se strefoval s přesností na pár metrů.

Vynořil se vysoko nad panelákem. Jejich byl nižší, takže jeho plochá střecha byla pod ním. Zamířil přes její okraj a vzal to nejkratší cestou volným pádem dolů.

Ve chvíli, kdy míjel okraj střechy, se najednou zalekl hloubky pod sebou, až se v něm zvedl žaludek, ale jen nad tím v duchu mávl rukou. Vzápětí s ale úlekem zjistil, že se trávník pod ním přibližuje nějak moc rychle. Zabral, aby zabrzdil, ale setrvačnost byla větší než odhadl a ačkoliv ještě zvýšil protitah, země mu letěla vstříc moc rychle.

Dopadl tvrdě, nohy ho neunesly, podlomily se pod ním a jak dlouhý tak široký se rozplácl na trávník. Odřel si kolena, ruce, ale to nestačilo, praštil se i do obličeje, až měl najednou celou tvář od krve.

Sakra, víno! Okamžitě mu na mysli vytanul obrázek čarodějnice, zapasované do mohutného kmene stromu i s koštětem, s doprovodným nápisem: Když chlastáš, nelítej! Nepotřeboval ani koště, aby dopadl stejně a hned si také stejnými slovy vynadal.

Nebylo mu ale příliš do smíchu. O levou ruku se nemohl opřít, strašně ho bolela, když se jen pokusil zatížit ji. Fraktura, lekl se. Mohlo to být ale horší, tohle mi patří.

Pomalu se postavil, opíral se přitom jen o zdravou ruku. Byl strašně otřesený. Přes trávník se k němu hnal jakýsi chlap, asi mu chtěl pomoci. Naštěstí to nebylo nutné.

„Odkud jsi spadl?“ spustil na něho, když doběhl.

„To nic...“ snažil se to bagatelizovat Olda.

„Nedělej hrdinu, máš obličej samou krev!“ drmolil chlap a tahal z kapsy mobilní telefon. „Zavolám ti sanitku!“

„Ne!“ vzepřel se Olda. „Nikoho nevolejte! Je to zbytečné!“

„Zbytečné?“ podíval se na něho chlap udiveně. „Co blázníš! Spadl jsi nejméně z druhého patra, já to viděl! Na to se musí podívat doktoři!“

„Spadl jsem ze sta metrů,“ řekl Olda. „Ale byl to řízený pád, já umím létat!“

„Jo, to potom vykládej doktorům!“ řekl chlap. „Haló! Záchranka?“

V té chvíli mu mobil málem vypadl z ruky. Olda se odrazil a obrovským skokem se ocitl u vchodu, vzdáleného nejméně deset metrů.

„Nikam nevolejte!“ křičel na ochotného pomocníka. „Nebo zaplatíte neoprávněné volání záchranky! Nechte to na mně, opravdu to nic není!“

Otevřel vchod klíčem a zmizel uvnitř. Chlap se do telefonu chvíli tak nesouvisle omlouval, že ho museli na dispečinku považovat buď za cvoka, nebo opilce.

Olda nečekal na výtah a vzal to po schodech, ale ne po nohou. Letěl zdola nahoru po spirále schodiště, až se zastavil na podestě přede dveřmi jejich bytu. Postavil se na nohy, odemkl a vstoupil.

„Panebože!“ vykřikla maminka.

Šla se podívat, kdo přichází, takže na zkrvaveného syna narazila hned za dveřmi, dříve než se stačil umýt.

„Co jsi to dělal?“ vyjekla zděšeně.

„To nic, mami,“ snažil se to zlehčit Olda. „Menší nehoda, to se spraví.“

„Vždyť jsi samá krev!“ upozornila ho na to, co sám dobře věděl.

„To bude dobrý, to se umeje,“ mávl rukou.

Hned se hrnul do koupelny, pustil vodu a začal si omývat ruce. Vodu nechal téci, aby stále přitékala čistá, jenže měl na sobě krve hodně, takže voda v umyvadle střídavě rudla a zase světlala.

„Co‘s to dělal?“ opakovala nešťastně maminka.

„Švihl jsem sebou,“ řekl Olda. „To nic není, než to umeju, všechno se zahojí.“

Nevěděla to co on. Tacuky, orgán od chobotnicovitých mimozemšťanů, se postará o rychlé zahojení všech zranění. Žádné nebylo nebezpečné, odešel po svých a tacuky by zvládlo i horší rány. Jen nechtěl mamince přiznat, že jeho leteckou havárii zavinilo víno.

„Už je to v pořádku!“ ukázal jí obličej.

„No potěš! Ty vypadáš!“ spráskla rukama.

Olda rychle mrkl do zrcadla. To měl udělat, než s takovou důvěrou ukázal mámě obličej. Věděl podle hmatu i podle toho, že zmizela bolest, že se mu všechny oděrky na obličeji zatáhly, ale v zrcadle by zjistil, že má všechny šrámy nepřirozeně červené. Po takovém držkopádu nebylo divu.

„To nic, to se srovná,“ mávl nad tím rukou. „Všechno se mi teď hojí rychleji než jiným. Do večera to vůbec nebude znát.“

„A co děláš doma?“ podivila se. „Máš snad být ve škole!“

„Se školou jsem skončil,“ řekl Olda.

„Počkej! To snad ne! Škola je povinná, to není holubník!“ zarazila se.

„Jistě,“ souhlasil. „Ale povinná školní docházka obvykle maturitou končí. Včera jsem ji udělal, příští školní rok budu chodit na lékařskou fakultu. Koukáš, co?“

Koukala. Ale spíš soucitně. Uvědomil si, že jí maturitní vysvědčení ani neukázal, takže mu to teď nemusí věřit. Bez pádného důkazu ho může plným právem považovat za vyšinutého. Ten papír je přece jen důležitý, uvědomil si.

„A hleďme!“ ozvalo se za ním.

Byl to sice příjemný, ale pro Oldu neznámý mužský hlas. Rychle se za ním otočil. Z kuchyně přicházel neznámý chlap v černém obleku, na první pohled švihák. Černé vlasy, černý knírek, bradku do špičky a štíhlý obličej do trojúhelníku. Nejspíš nějaký manažer, ne ledajaký. Olda na něm viděl samé zlato: spona do kravaty, knoflíčky saka, podivný odznak na kravatě, připomínající čínské písmo, na každé ruce několik prstenů.

„Měla bys nás představit,“ řekl se shovívavým úsměvem. „Tohle je jistě tvůj syn Olda, nemýlím se?“

„Nemýlíte,“ přikývl Olda zamračeně. „Já sem patřím!“ dodal důrazně.

„Já skoro taky,“ řekl chlap klidně. „Od příštího týdne mi budeš muset říkat tati. To se totiž bereme.“

„Aha, to jste vy!“ řekl Olda skoro klidně, ačkoliv v něm náhle vzkypěl hněv. Tak tenhle chlap mu chce sebrat tátu! A ještě aby mu tak říkal! Táta je přece jen jeden!

„Víc neřekneš?“ usmál se jeho nový táta trochu nadřazeně. „Těšil jsem se, že máš lepší vyřídilku!“

„Víc snad není třeba,“ řekl Olda.

Najednou měl pocit, že toho chlapa někde viděl. A nedávno! Že by v autobusu? Ale ne, ten jistě jezdí autem, autobusem by žádný podnikatel necestoval. Olda se rychle přebíral vzpomínkami, podvědomě cítil, že to bude důležité.

„My dva už jsme se viděli, co?“ předešel ho chlap. „Mám velmi dobrou paměť na obličeje, můžeš mi věřit. My dva se už známe.“

„Možná,“ přikývl Olda. V té chvíli si vzpomněl, kde toho chlapa viděl. A nebylo to dávno. Potkali se ve vchodu do soudní budovy, když odcházeli po vyhraném procesu. Málem se s ním srazili ve dveřích, jak spěchal dovnitř.

„Viděl jsem tě dnes dopoledne před soudem!“ potvrdil chlap Oldovu domněnku a pokračoval jízlivě: „Byl jsi tam přece s tou čubkou Alexijevovou, co?“

Olda se snažil vypadat klidně, ale jeho podvědomý odpor vůči novopečenému otčímovi v něm narůstal exponenciální křivkou. Co má co říkat Alexijevové čubka?

„Mám na ni trochu jiný názor,“ zavrčel zamračeně.

„Měl jsi radost, že toho pitomce Alexijeva neskřípli?“ ušklíbl se chlap. „Že jsi mu tam fandil, viď! Bodejť, když jsi tam byl s tou jeho frajlí!“

Oldovi se zdál svým posupným, nadřazeným úšklebkem ještě odpudivější. Nemá nakonec něco společného s tou podvodnou bavorskou firmou? To by bylo ještě horší!

„Fandil,“ řekl Olda. „Dobře, že to darebáctví nevyšlo! Nějak dobře to znáte!“

„Oldo!“ napomenula ho maminka úzkostlivě. „Nemůžeš přece s Johanem mluvit takovým tónem! Ať chceš nebo nechceš, bude to teď tvůj táta.“

„To bych to schytal!“ odsekl Olda.

Chlapa nesnášel, ale maminky mu bylo líto, proti ní by jít nechtěl. Připadalo mu normální, že toho chlapa hájila. Určitě nevěděla, co je to zač, co si našla za kreaturu!

„Oldo!“ zpřísnila hlas maminka. „Omluv se mu!“

„Neomluvím!“ postavil se jí Olda otevřeně na odpor. „Mami, vždyť ty ani nevíš, kdo je ten pán! Nevíš, že patří k těm, co se nás pokusili zničit?“

„Do toho ty nemůžeš vidět!“ pokusila se ho zarazit.

„Naopak, ty do toho nevidíš, mami!“ vykřikl nešťastně. „Johan je přece sluha těch nejhorších, sluha ďáblů! Zničili Alexijevovu kliniku, znemožňují nám pomáhat lidem, lžou a podvádějí, to ti nestačí?“

Rozhodl se odkrýt karty úplně. Další skrývání už beztak nemělo smysl. Stalo se to nejhorší, co se mohlo stát. Jeho vlastní maminka si chce vzít takovou krysu! To snad ne, to se nesmí stát!

„Mýlíš se, hochu!“ ušklíbl se Johan klidně. „Nikomu nesloužím! Naopak, já tady poroučím, co se bude dít! A ty mě budeš taky poslouchat, rozumíš?“

Olda cítil, jako by se pod ním bořil svět.

„To byste musel být ďábel sám!“ řekl s netajeným odporem.

Ať je ten chlap jen člověk, přál si. Třeba si na pána jen hraje, třeba skutečně věří, že všem kolem sebe poroučí, ale ve skutečnosti... I krysa by byla lepší než samo vtělené zlo! Aťsi sluha zla, bylo by to přece jen menší zlo než to nejhorší...

„Ďábel?“ usmál se jízlivě Johan. „Tohle slovo se neříká, rozumíš? Není lichotivé a na tvém místě bych je tak lehkovážně nepoužíval. Na druhou stranu mě dost urážlivě podceňuješ. Nejsem pouhý sluha!“

Olda rychle uvažoval. Takže ďábel! Jeden z těch, před kým ho Bísíája úpěnlivě varovala. Je silnější, nemá proti němu naději. Andělka by se mu postavila, ale ani ona se do přímého střetnutí nehrnula, snažila se mu vyhnout, kam až to šlo. On ale Oldu obešel ze směru, odkud ho nečekal. Roztřáslo ho to. Učedník andělů bude mít bratříčka malého ďáblíka? To je konec! Nedá se proti tomu něco udělat? Mohl by ještě udeřit, kosmická síla vyvolává potraty. Ale to by ublížil mamince, to přece ne! Co takhle unést ji tomuhle netvorovi přímo před očima do Útočiště a tam ji schovat, aby ji už nikdy nenašel!

Jenže tím nic nevyřeší, uvědomoval si. Maminka přece neví, co je ten černý chlap zač, nemůže to ani tušit. Označení za ďábla chápe jen jako metaforu, neuvěří mu, že je to syrová skutečnost. Pro ni je to okouzlující chlap, možná lepší než Oldův táta. Proto ho tak lehce vyměnila. Neoblouznil ji nakonec nějakou podprahovou fintou? Kdyby to tak bylo, není si toho vědomá a každou nepřátelskou akci proti Johanovi pochopí jako zlovolnou, neoprávněnou a možná i zločinnou!

„Říkám, co cítím,“ řekl Olda pochmurně. „Nejsi ten, koho bych poslouchal. Naopak. Můj pravý táta mi vždycky říkal, abych si stál za pravdou.“

„Ty mě budeš poslouchat!“ řekl Johan. Oldovi se zdálo, že syčí vzteky.

Vlastně ano, už je to tady! Ultrazvuk! Přímo proti Oldovi! No to se ale spletl!

Olda vyslal proti chlapovi středně silnou porci andělské síly. Nebylo to ale znát a syčení neumlklo. Chlap to ale zaregistroval a obličej se mu zachmuřil.

„Používáte rádi podprahové prostředky? Marná práce, na mě tyhle poťouchlosti neplatí!“ ušklíbl se na něho Olda, aby zakryl zmatek. Nevyšlo mu to. Ďábel nepoužívá žádný přístrojek, který by se dal spálit silou. Naštěstí to ale nevyšlo ani jemu. To by se mu hodilo, aby Oldu změnil v bezvládnou loutku!

„Jo ták!“ pochopil i Johan. „Tos‘ byl ty? A já na tom soudu marně pátral, kdo nám škodí! Čtyři zničené inhibitory a prohraný soud u českých lemplů! A já si bláhově myslel, že je za tím ta čubka Alexijevová! Nebylo od ní špatné donést klíčové doklady až na soud! A ono to bylo tohle štěně! Ralf si naštěstí nebyl jistý a udeřit na nepravého je horší než neudeřit vůbec. Můžeš si gratulovat, že jsem tam nebyl osobně, to by ti jen tak neprošlo. Nemám rád, když se mi někdo staví do cesty!“

„Taky nemám rád, když někdo ničí mou práci!“ odvětil Olda. „Mám na klinice podíl a vy jste se nám ji pokoušeli zničit! Proč?“

„Do toho ti nic není, chlapečku!“ řekl Johan.

V té chvíli měl Olda pocit, že ho něco praštilo kladivem.

Odhodilo ho to stranou. Padl bezvládně jako pytel brambor přímo do vany, tomu se nedokázal vzepřít, jako by v něm náhle všechny svaly zhadrovatěly. Hlavou narazil, až mu před očima vylétly hvězdičky. To je konec, pomyslel si s posledním zábleskem vědomí... Jak to tenkrát říkala Bísíája? Jestli přežiješ první úder, snaž se utéci, pokud to ještě půjde...


Probral se ostrým, štiplavým zápachem.

Skláněla se nad ním ustaraná maminka a snažila se ho probudit. Hned ale zjistil, že leží na pohovce ve svém pokoji, jenže pevně přivázaný, takže se nemohl ani hnout.

Po tom úderu mu hučelo v hlavě, myšlenky mu létaly sem tam. Jak to, že žiju? On mě nezabil? Proč?

„Mami...“ zašeptal. Maminka byla jediné, čemu tady věřil.

„Oldíku!“ otřela mu čelo. „Cos to vyváděl?“

„Mami...“ vzlykl. „Kde je ten...“

„Měl by ses mu omluvit, moc ošklivě jsi ho přivítal,“ domlouvala mu.

„On mě přivítal lépe?“ vydechl vyčítavě.

„Obětavě tě ošetřoval,“ řekla mu. „Že se nestydíš! Místo abys chodil do školy, opíjíš se s nějakou pochybnou partou! Kde ses tak namazal? To je hrůza! Přišel jsi celý od krve, opilý jako kára, pohádal ses s Johanem, urážel jsi ho a pak ses složil. Co jen si o tobě Johan pomyslí? To musí přestat, rozumíš? Já ti takové kamaráčofty zatrhnu!“

„Mami... rozvaž mě...“ poprosil ji Olda.

„Teď ne,“ odmítla. „Až co řekne Johan. Ještě by sis ublížil.“

S Oldou se zatočil svět. Odmítla ho rozvázat! Maminka, které naprosto důvěřoval, mu odmítla pomoc, když je nablízku... ta příšera pekelná. Ona jí ještě bude proti Oldovi pomáhat! Jak to? To přece není možné! Ale je tomu tak!

„Mami... víš ty vůbec, kdo je Johan?“ snažil se Olda sebrat všechny smysly.

„Johan je doktor,“ řekla. „A dobrý! Je tady na nějakém symposiu, měl bys mu být vděčný, že se o tebe stará.“

„Vděčný?“ zaúpěl Olda. „Za co?“

„Za to, že se o tebe stará,“ opakovala přísně. „A bude to tvůj táta, nezapomeň na to. Už proto bys ho měl respektovat.“

„Respektovat...!“ zkřivil nesouhlasně obličej. „Jeho!“

„Ono ti totiž nic jiného nezbude, chlapečku,“ ozvalo se stranou.

Olda tam otočil hlavu. Byl to výkon, svaly měl pořád jako zhadrovatělé, jak ještě přetrvávaly účinky prvního úderu. O tom ale věděl jen on a Johan. Mamince se zdálo, že se prostě složil. Ten chlap to svedl na alkohol, zřejmě poznal, že předtím pili. Pravda, nebylo asi těžké poznat to, alkohol mohl i za jeho havárii venku, proto Olda přišel od krve. Nemohl tím ale ďáblovi lépe posloužit!

„Podíváme se, co máš v sobě,“ broukal si spokojeně Johan a pomalu připravoval injekční stříkačku s podivnou bílou vodičkou. „Bolet to bude jen maličko, ale hodně se přitom dozvíme!“

„Mami!“ zaúpěl Olda. „Ať toho nechá!“

„To bude jen pro tvé dobro!“ opáčila maminka a stiskla mu ruku. „Nebude ho to bolet, že ne...?“ odvážila se nesměle zeptat.

„Jen jako každá injekce,“ uklidňoval ji. „Je to obyčejná kontrastní látka, abych si ho mohl zrentgenovat.“

„Tak vidíš!“ obrátila se maminka na Oldu. „Nic ti to neudělá.“

„Zrentgenovat?“ vyjekl Olda. „Čím? Copak tu je někde rentgen?“

„Rentgen?“ ušklíbl se Johan. „Mám na to trochu kobaltu, ten prosvítí i ocel.“

„Radioaktivní kobalt?“ vyjekl Olda. „Tím přece ublížíte i tomu miminu! Vždyť je snad taky vaše!“

„Hele, nebuď chytrej,“ sykl Johan. „Nepleť se do věcí, do kterých ti nic není! Kdyby ses držel zpátky od začátku, měl bys možná naději. Teď už je na lítost pozdě.“

Olda se bleskurychle rozhlédl.

Vedle dveří stál nepříliš velký kufr. Kdyby byl uvnitř radioaktivní kobalt, bude to nebezpečně zářit, i kdyby byl zbytek kufru olovo, uvažoval Olda. Ale k čemu potřebuje rentgen? Zřejmě něco ví o idarchonu a dalších orgánech, které má Olda v sobě! Kdyby ho chtěl jen zabít, měl k tomu dost času, ale on chce víc! Chce zjistit, co má Olda proti lidem navíc. Některé orgány by mohl klonovat i bez znalosti věci. Ovládat idarchon se sice musí člověk učit a k tomu potřebuje telepatii, ale na leccos by mohl přijít vlastním zkoumáním. Věnovat idarchon ďáblům jako dárek? Ne, nikdy!

Chlap skončil přípravy a blížil se k Oldovi s velikou injekční stříkačkou v ruce. Maminku nezachráním, pomyslel si Olda. Snad ji ta bestie nechá na pokoji, když mu tak věrně a dobře sloužila, i když nejspíš nevědomky.

„Podržíš mi ho?“ zeptal se jí Johan suše.

„Jistě,“ řekla a vstala, aby mu udělala místo. Poslouchala ho na slovo. Spoléhat se na její pomoc nemůže, je proti ďáblovi úplně sám. Má ho naprosto v hrsti, ačkoliv... Ne, nesmí to vzdát, dokud dýchá!

Teď nebo nikdy! pomyslel si Olda.

Oválné okno naplocho do Útočiště se otevřelo přímo proti jeho pohovce. Pohovka se i s Oldou nadzvedla a klouzavým pohybem vjela do vzduchu ve výšce druhého patra, na druhé straně vesmírného okna se ale převážila a začala padat. Svaly Oldu zradily, ale idarchon a slýrib ne. Už na druhé straně pocítil Olda strašlivý úder, jako kladivem do hlavy, až se s ním oba světy opět zatočily.

„Ty spratku!“ křičel za ním Johan. „Neutečeš mi! Ani do sousedních vesmírů se přede mnou neschováš! Najdu si tě, i kdyby...“

Olda ho ale slyšel jen jako z velké dálky. Naštěstí byla pohovka i s ním na druhé straně. Mezivesmírné okno se zprvu zvolna, pak ale rychleji zmenšovalo, až uťalo jako sekerou ďáblovy vzteklé vyhrůžky i jeho neblahé působení.

Olda zbytkem vůle zbrzdil pád. Svaly měl bezvládné jako hadry, jediným prstem nemohl pohnout, ale idarchon ještě cítil, ještě vzdoroval. Napadlo ho, že přežil ďábelský psychoúder, o kterém mluvila Bísíája. Nemít idarchon, nebyl by naživu a bez slýribu by mu byl vydaný na milost a nemilost.

Pohovka s přivázaným chlapcem narazila do kamenité půdy. Ozvalo se zapraštění, dvě dřevěné nohy se odlomily jako kdyby byly z cukru. Zbytek lůžka dopadl tvrdě na kamení a Olda zůstal na šikmé matraci bezvládně ležet.

„Ivo! Ireno! Čerte!“ zavolal telepaticky. Drželo ho v té chvíli při vědomí, že už na něho snad žádný ďábel nemůže.

Pak mu vyskočily před očima jiskřičky a uslyšel jakési hučení.

V Útočišti je v bezpečí...


© Praha 2004

Oldovi se sice podařilo uniknout z ďábelských spárů, ale slavné vítězství to určitě nebylo, i když se může radovat, že se mu pro tentokrát nic nestalo...

Následuje:

Andělský svět (Andělská trilogie 3)

Dobrodružství Oldy a jeho kamarádů pokračují v další knize.

Jmenuje se Andělský svět.

(Ale tam už je zase jiný příběh.)

Zpět Obsah

#sl


13.09.2015 19:17

Paralelní světy - seznam knih

Paralelní světy 1 - Čtvrtá říše

Paralelní světy 2 - Čtvrtá Země

Paralelní světy 3 - Andílek

Paralelní světy 4 - Učedník andělů

Paralelní světy 5 - Andělský svět

Paralelní světy 6 - Duch a ďáblice - Jupiterský duch 1

Paralelní světy 7 - Svět ďáblic - Jupiterský duch 2

Paralelní světy 8 - Válka ďáblů - Jupiterský duch 3

Paralelní světy 9 - Asistenti Erduka - Jupiterský duch 4


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od Q-KRSS-IUV: 16/10 na téma: §Imp2 : Oprava se nepovedla, reaktor vybuchl a drasticky poškodil celo ISS.Předpokládám, že mělo být ....celou....Vím, že je to poslední kapitola a tu máme co se překlepů a nedoklepů týče ignorovat :-).

Domů
Statistiky

"Učedník andělů" (komentáře)

Téma=§Uced Hlasovalo 7, celkem 34 hvězd, průměr=4.86.

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

   

Jméno(nick):  

 

Emailová adresa:

 

Další informace:

  Vetřelec

 
 

Text příspěvku:

(   povinná pole  )     Napiš číslicemi: štrnáct = (nejsi robot?)    (874 příspěvků).  

! Dnes 1, včera 1 !příspěvky s přílepky  (barva pozadí)  Smazat za dní(1-9,0=nemaž,-1=dnes) Výběr textu: Jména:

2. Jméno: ata

 

 

Téma: Admin

 Přidat přílepek!?

17.10.2017  id: 1287448

Nějak se (asi při úpravách kódu stránky) pomíchaly informace na stránce Download:

- vypadl autor Martin Semerád (u epub a mobi), u pdf a pdb sice je, ale ebooku chybí název

- u autorů Matouš, Mentzlovi a Worker některé názvy ebooků obsahují části názvů ebooků jiných autorů


jaxx: Ale jsou to zajímavé názvy: Worker Jerry - 5-Imperium Čarodějovy pohádky 1 Evropa R (29.09.2017) 8-Imperium Čarodějovy pohádky 1 Evropa (29.09.2017) 26-Test Japetu (29.07.2017) (17.10.2017 12:57)


SW: Tak to dopadne, když něco rozvrtám a v té chvíli se ozve z dětského pokoje "A co pohádka?" (Pohádka má vždycky přednost, zprava i zleva...) (17.10.2017 15:13) (Příspěvek za 3 dny zmizí!)


3. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

Téma: §Andi

?Přidat přílepek!?

24.08.2016 v 19:35 id: 1166271

Některé dnešní moderní termíny dříve neexistovaly. O mně například nikdy nikdo neřekl, že jsem dysgrafik (to je až moderní definice, které víceméně odpovídám). Takže jsem měl prostě permanentně trojku z kreslení (učitelé to zkrátka vzdali) a bylo to. Zaplaťpámbu, že na maturitním vysvědčení kreslení nebylo. Ale v jedné škole (při nemocnici) si například všimli, že špatně mluvím, pozvali mě k logopedce a ta mě velice rychle naučila mluvit správně. Při větším štěstí by se to stalo už na počátku školní docházky a spolužáci by se mi celá dlouhá léta neposmívali (neuměl jsem "ř", což je tak jednoduché, až to bolí, sám jsem to vlastní děti - se znalostí "technologie" (know-how) - naučil již před školkou).

To, že někdo "ráčkuje", je ale dnes známkou lenosti. Tenkrát (krátce po válce) logopedové prostě nebyli, dneska jsou dostupnější a naučit se pořádně mluvit není takový problém (když už to rodiče sami naučit neumí - není každý logoped). A od toho by měly být školy, kde jsou na učení odborníci. Ale to by nesměli vládnout lemplové, kteří by ochotně nacpali do jedné třídy padesát dětí, z toho deset "nepřizpůsobivých".

Pokud vím (a jako učitelské dítě to vím!), dříve školy děti rozřaďovaly do tříd podle schopností - A-B-C (kde byl lempl ředitel, tam děti rozdělil "spravedlivě" podle abecedy - poznal jsem jen jednoho a dodnes tvrdím, že to byl lempl). "Áčko" byli ti nejlepší, které nikdo zaostalý nebrzdil a učitelé je naučili obvykle víc než požadovaly osnovy. "Céčko" byli problémoví, zato jich tam bylo nejméně, aby je učitel nějak zvládl. Je ale jasné, že z "Céček" se jen málo žáků (obvykle nula) dostalo na vysokou školu (prostě na to neměli). S těmi se na konci základní školy projednávalo umístění do různých "učňáků", kde by ještě stačili. Dnešní politikaření s "inkluzí" je fakticky torpédováním této praxe. Miloše Zemana sice nemusím (viz http://sw.gurroa.cz/prezidenti.php ), ale v tomhle má naprostou pravdu.


4. Jméno: VlastimilČech

 

Info: veterán

Téma: §Andi

?Přidat přílepek!?

24.08.2016 v 17:13 id: 1166220

Tak zrovna ta malá písmenka jsou důvodem, proč rád čtu na počítači. Krásně si umím text zvětšit, až na takové ty slabikářové kozlíky

Nemohu si pomoci, ale mám pocit, že ty moderní choroby jako je třeba zrovna ta dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie je jenom výmysl pro různé "kecology".

Mimochodem, proč se píše disharmonie a ne dysharmonie?


5. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

Téma: §Andi

?Přidat přílepek!?

24.08.2016 v 10:14 id: 1165916

2 14: Špatné vidění? Důvod k návštěvě očaře, ale ne omluva. Bude se tím omlouvat celý život? Dyslexie se dá také napravovat a čím později, tím hůř. Totéž platí o více vadách, logopedie je dnes na takové úrovni, že ráčkování je jasný příznak lenosti.

Dítě, které se nenaučí číst, chodí do školy víceméně zbytečně. To je důvod, proč se děti - od přírody líné - ke čtení nutí. Dítě musí pochopit, že čtení není nic špatného, naopak. Když rodiče (nebo známí) najdou pro děti něco, co je ke knihám přitáhne (viz zmíněný Harry Potter), tím lépe. Když jsem vnutil dětem na sídlišti Andílka, nadšené nebyly, pak si to jeden kluk vzal s tím, že uvidí... a potom si na to udělaly pořadník, jak se na to těšily. Stačilo, aby ten jeden - první - ostatním sdělil, že je to dobrý. Přečetli to nakonec všichni a řekl bych, že to některé ke knihám i zaháčkovalo. Ale vzít knížku, otevřít ji a začít se vymlouvat na malá písmenka, aniž by to aspoň zkusila číst (a to se v posteli srdečně nudila!), tomu říkám nejapná výmluva a řekl bych, že je to i chyba rodičů. To dítě bude ze školy nosit čtyřky a obviňovat učitelku, že píše na tabuli moc malá písmenka (nebo jinou nejapnost).

Neomlouvejme pořád lenost!



Komentáře

Začátek