Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Mezičas

Vende, ostražitě sledujíc tykadly své detekce prostor kolem sebe, bezcílně plula neznámem. Venku skutečně nic nebylo, ani hvězdy, ani mezihvězdný materiál. Ani nejcitlivější detektory nedokázaly v absolutní tmě venku najít žádný rušivý element. Kdyby neměli referenční body v podobě mrtvých trosek, mohlo by se zdát, že nehnutě visí uprostřed... ničeho. Posádka, která měla zrovna volno, se trochu zaraženě chodila dívat na galerie do venkovní černoty. Byl to stejně neuvěřitelný, jako znepokojivý pohled.

Velení pořádalo krátké schůzky při každém střídání směn, čili co šest hodin, ale situace se nijak neměnila k lepšímu.

„Uprostřed ničeho? Ale kdepak!“ reagovala na tento příměr velitelka Niabonga. „Už jsme provedli první adaptační úpravy. Neexistuje tu sice nic jako reliktní záření, zato registrujeme ozvěny otevíraných a zavíraných tunelů. Je jich od jednoho do čtyřiceti za hodinu, což je dobrá zpráva. Ta špatná je, že jsou skutečně náhodné v čase i prostoru.“

„Jaký nejvzdálenější jste zachytili?“

„Odhadem dvanáct světelných let. S chybou asi šesti procent.“

„Když Prázdnota, tak pořádná,“ kývl uznale Saurus.

„Budeme vysílat sondy i dále,“ ujistila je Niabonga. „Sice prohlížení Prázdnoty tímto způsobem je jako hledání jehly v kupce sena, ale měřením zmíněných ozvěn z více bodů dostáváme  skromné, nicméně velmi užitečné údaje o prostředí v němž jsme. Samosebou, získáváme toho víc. Gravitační potenciály jsme sice zatím nenašli, ale analyzujeme například parametry drah, a dokážeme díky jejich odchylkám víc a víc zpřesňovat stávající teoretické modely.“

Během krátké doby se na Vende přiletěly podívat dvě neznámé lodě, a o pár hodin později ještě jedna. Všechny se ale držely hodně daleko, jen krátce ťukly do korábu svou detekcí. Komunikační oddělení k nim pokaždé vyslalo zprávu s nabídkou spolupráce. V reakci na to všechny lodě okamžitě změnily směr svého letu a vzdalovaly se bez kontaktu.

„Možná jsou to lovci našich ztracených sond,“ usoudila Sarkilen. „Přiletěli se podívat, jestli tu není něco k snědku, ale jsme pro ně stále ještě moc velké sousto. Pochopitelně, ani ony nevysílají žádné své ID. Ještě před pokusem o spojení jsme k nim vyslali sondy, takže víme jak vypadají, avšak ani jednu z nich nemáme v databázi plavidel. Ale protože z každé lodi utíká neustále aspoň pár atomů, víme, že všechny měly kyslíkovou atmosféru.“

„Takže loď je na stovce,“  mohl konstatovat Zimgolt o další půlden později. „První dobrá zpráva. Co, vážení?“ rozhlédl se po velitelích. „Má někdo něco, čím by potěšil svého  kapitána?“

Technici obnovili i nouzové teleportové plomby, i když je nebylo jak ukotvit. Prázdnota dělala čest svému jménu: byla skutečně děsivě prázdná.

„Něco mám,“ ozval se Domarig, „ale potěšujícím bych to nenazval. V mozku Vende moje ítýčka našly nějaké docela velké datové bloky. A nikdo neví co to je. Část jich byla přijata tři dny před vstupem do Prázdnoty, ale doteď nevíme jakým kanálem, kým a proč. Zbytek signaturu nemá vůbec.“

„Divila bych se, kdyby po takovém průniku neměla Vende v hlavě trochu zmatek,“ pokrčila Niabonga rameny.

„To není zmatek!“ ohradil se důrazně Domarig. „Zmatečné bloky už jsme sanovali dávno. Tohle JSOU nějaká data - ale nikdo neví odkud a jaká.“

„Virus? Trojský kůň?“ nadhodil kapitán.

„Ani to si nejsme jisti.“

„Návrh?“

„Ítýčka to chtějí zavřít do pískoviště a zkusit rozebrat.“

„Nepoškodí jejich izolace Vende?“

„To nevíme, dokud to neuděláme...“

Kapitán dvě vteřiny uvažoval. „Souhlas. Ale ručíš mi za to, že to z pískoviště neuteče!“

„Rozumím.“

Když o něco později další vlna sond dosáhla patnácti světelných let, aniž narazila na okraj Prázdnoty, kapitán rozhodl o přerušení mapování ještě vzdálenějšího prostoru. K měření rozlohy Prázdnoty byly od té chvíle užívány průběžně stále zdokonalované detektory, odposlouchávající prostorové odezvy otevíraných a zavíraných tunelů. Nejvzdálenější ozvěny pocházely až z devatenácti světelných let, což byla prozatím hranice citlivosti uší Vende.

„Víme, co vyplňuje Prázdnotu,“ ohlásila s patrným uspokojením velitelka Niabonga. „Jsou to stringy, jak se dalo čekat, ale mají statisticky nižší energii než >naše<, z vnějšího vesmíru. To vysvětluje prostor, a také hlad Prázdnoty. Polyká vnější prostor, ale protože ho současně vysává, nezasytí se. Předpokládáme, že přebytek energie se zatím neznámým způsobem transformuje do zvětšování Prázdnoty a zčásti vyzařuje jako rázové vlny prostoru.“

„Žere, řve u toho a tloustne,“ shrnul to Saurus. „A pomůže nám to ven?“

Niabonga jen mlčky pokrčila rameny. „Začínám mít trochu nouzi o mokré hadry,“ řekla s nadsázkou. „Výzkumným týmům hrozí, že si zavaří hlavy, jak na tom dělají...“

„Jak to nese posádka?“ zajímal se kapitán.

„Vesele,“ ušklíbla se velitelka Ketta, ale pak zvážněla. „Úsporný režim není nijak komfortní. Vypojení a uzavření volnočasových areálů a nákupních center lidé celkem snesli, omezení jídel o desetinu vcelku také, horší je kontrolovaný pitný a hygienický režim. Velká část posádky byla zvyklá při práci pít různé  nápoje. Ukázalo se, že je to svým způsobem taková slabší závislost.“

„S vodou počítáme při nedostatku vzduchu,“ poznamenal kapitán tiše. Nemusel to říkat, o této variantě všichni věděli, poznamenal to jen proto, aby dal najevo že aktivně naslouchá.

„Každý vidí, že pokud se něco nezmění k lepšímu, míříme neodvratně k velkému průšvihu,“ pokračovala velitelka. „Ale všichni vysoce oceňují průběžné zpravodajství na síti i lodních infopanelech. Tím, že nic nezakrýváme, neztrácíme jejich důvěru.“ Trochu unaveně si projela prsty skrz své vlasy. „Vybrali jsme skutečně kvalitní lidi. Jsou znepokojeni - ostatně kdo by nebyl. Ale většinou nekolísají. Zatím...“

Velitel Domarig se maličko pousmál. „Teď, když moji lidé mají konečně klid na práci místo toho, aby šaškovali kolem nějakých rádobyvědeckých úkolů, Vende pomaličku optimalizujeme. Ne že by nebyla!“ reagoval na kapitánův pohled, „ale stále je co dolaďovat. Snížili jsme spotřebu o šest desetin procenta, aniž jsme něco omezili. Vendina heuristika je podle protokolů v pořádku, takže sbíráme a snažíme se zpracovat absolutně všechno, co je k dispozici. Nikdo z nás v té změti údajů zatím nic nevidí, ale Vende je překvapivě optimistická. Prozatím její optimismus nesdílím.“

Kapitán jen mlčky přikývl. Tvrzení velitele čtvrté směny nebylo nijak překvapující. Mozek Vende dokázal brát do souvislostí tak obrovské množství i zdánlivě nesouvisejících informací, a kombinovat je tak neuvěřitelným způsobem, že by to žádný člověk, ani jakýkoli lidský tým, nedokázal. Pokud jsou tedy heuristické obvody prověřené a přesto vydávají nadějný výhled, stále zbývá šance že se odtud někdy dostanou.

 


Zpět Obsah Dále

05.11.2018 07:55