Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Obsah Dále

Veverky

(Sciurus sapiens)

Veverky (Sciurus sapiens)

 

Dětská science fiction (od 12 let)

© 2015 Václav Semerád, Nová Ves


Dědictví

Letošní prázdniny začínaly klasicky - zmatkem.

Matka původně zamýšlela sjednat dětem prázdninový pobyt v dětském táboře jako už loni, ale když přišlo nečekané pozvání od dědečka Čestmíra, otec rozhodl, že obě děti stráví prázdniny mimořádně u něho na vsi.

Neobešlo se to bez nadšení, ale i bez protestů.

Starší třináctiletá Věrka se na kamarádky z loňského tábora těšila, takže jí otcovo rozhodnutí udělalo pořádnou čáru přes rozpočet. Tvářila se jako by kousla do citrónu, ale nebylo jí to nic platné.

Vojta to naopak nadšeně přivítal. Minulý tábor se mu příliš nevyvedl, neboť si ho trojice největších táborových výtečníků Igor, Jarda a Kája vybrala za fackovacího panáka a celé prázdniny ho šikanovala. Když už si ke konci myslel, že to nevydrží a postěžoval si u vedoucích, okřikli ho jako žalobníčka a ještě ho před celým oddílem večer veřejně pranýřovali, což trojlístek výtečníků jen povzbudilo a Vojtovi to vyneslo přímo pekelný závěr tábora. Skončil s naštípnutou kostí v předloktí po pádu přes Kájovu nastraženou nohu a s přistrčením od zbývajících členů trojlístku. Rozbil si přitom brýle, což vyvolalo další vlnu posměšků.

Na zachmuřený dotaz otce při přebírání syna ale všichni vedoucí svorně tvrdili, že Vojta prostě nešikovně upadl bez přispění někoho jiného. Může si za to - a ovšem i za rozbité brýle - jen on sám. Tvrdili to všichni a Vojtovo slovo nemělo žádnou váhu.

Bylo to nespravedlivé, ale otec syna utěšoval, že život takový je a spravedlnosti se často ani dospělý člověk nedovolá. Na adresu vedoucích jen zamračeně podotkl, že syna neměli nechat běhat s oteklou rukou, ale měli ho poslat na ošetření.

„Na poplatky nemáme peníze!“ odsekl na to hlavní vedoucí.

„Neposkytnutí první pomoci byste mohli zaplatit mnohem víc,“ varoval ho otec, ale hlavní vedoucí si z toho očividně nic nedělal.

„Na pohotovost si teď s ním jistě skočíte sám,“ opáčil uštěpačně. Což Vojtův otec samozřejmě udělal, jako lékař zlomeninu samozřejmě rozpoznal na první pohled, ale tím se ta nespravedlnost nijak nezmenšila.

Vojta přišel do školy s rukou v sádře, ale mělo to aspoň jednu výhodu. Jakmile do něho Kája, z tábora značně odvázaný, poprvé nehorázně strčil, dostal sádrou přes záda, až se bolestí prohnul. Vojta také potají sykl bolestí, ale nedal to najevo, takže to dopadlo jednoznačně jako jeho vítězství. A protože Kája neměl ve třídě oporu svých kompliců jako na táboře, spolužáci mu prohru naopak přáli, netroufl si riskovat další herdu a raději s útoky přestal, i když Vojtovi sádru v nemocnici časem sundali.

Jenže na táboře mohl Kája opět počítat se svými kumpány a Vojtovi se tam proto vůbec nechtělo. Nebýt těch tří, měl by tábor spoustu výhod, zábavy tam přece bylo víc než dost, Věrka o tom pěla samou chválu, jenže Věrce se v dívčím oddíle nic zlého nedělo a prázdniny na vesnici by mohly být o ty tři chybějící grázlíky lepší.

Vojta byl tedy dědečkovi za pozvání vděčný a docela se na něho i na vesnici těšil. Doufal, že se tam nenajde nikdo, kdo by ho chtěl šikanovat a i kdyby, mohl by se snad před místními grázlíky schovat u dědečka.

Když si však všiml v obličeji sestry kyselého výrazu na jeho »Hurá!«, zarazil se. Nebylo dobré dávat sestře záminku, aby tu šikanu na vsi provozovala ona. Věrka byla přece jen starší a vzájemné potyčky zpravidla vyhrávala. Také si nebyl jistý, jestli by se ho dědeček zastal. Doufal, že vlastní dědeček nebude nespravedlivý ani lhostejný, jako vedoucí na táboře, ale jistotu neměl a raději jásání rychle ukončil.

Za dědečkem byli dosud s rodiči sotva dvakrát za rok a vždycky jen na otočku, nikdy se tam nezdrželi přes noc. V prvních letech dokonce Vojta dědečka ani babičku nepoznával a rodiče mu museli připomínat, že »to je přece ten dědeček s jahodami«, aby se upamatoval, odkud by je měl znát.

Pokaždé krátce před Vánoci si obě rodiny vyměnily vánoční dárky, ale dětem se málokdy podařilo objevit, které z nich byly od koho. Od dědečka je vždycky přebíral otec, zatímco matka s babičkou děti zabavovala v sednici, doma rodiče dárky stejně pečlivě ukryli. Ačkoliv děti už dávno nevěřily, že je vozí osobně Ježíšek, rodiče před nimi jejich skutečný původ vždy tajili. Babičky i dědečky měli po dvou a nedalo se tedy zjistit, z které strany který dárek přišel.

Nepatrné vodítko bylo v tom, že jen jedna babička vyšívala a vyšívané polštářky nejspíš pocházely od ní. Oba, Vojta i Věrka, je měli doma, krásně se jim na nich spalo. Věrka na něm měla vyšitého strakatého králíčka, schovávajícího se za lupeny odkvetlé pampelišky, zatímco Vojta měl na polštáři velkou hlavu tygra. Ale jen tyto rukodělné dárky dávaly tušit, kdo je asi vytvořil a daroval.

„Dárky jsou od Ježíška a basta!“ trvala na svém zejména maminka. „Důležité je, že jsou dané z lásky.“

Druhá příležitost k návštěvě byla obvykle v létě, ale ani pak se tam nikdy dlouho nezdrželi. Rodiče obvykle spěchali, aby za světla dojeli domů, takže po slavnostním obědě dědeček vždy vyhnal vnoučata za chalupu na zahrádku na jahody. To se nedalo považovat za trest, naopak. Věrka s Vojtou jahodové záhony každoročně zplundrovali, ale dědeček s babičkou je zřejmě pěstovali právě pro tuto návštěvu a na červené pusy od jahod se jen usmívali.

Letos na jaře ale babička zemřela. Bylo jí už přes pětaosmdesát a v tom věku se odchod ze světa nepovažuje za předčasný. Táta občas říkal, že ho dojal současně až k smíchu i k pláči kameňák, údajně pocházející od kdysi oblíbeného herce Sováka.

„Zemřít v osmdesáti, to není tragédie, to je slušnost!“ pronesl prý při příležitosti jedné diskuse o důchodcích, kteří podle cyniků mladším jen překážejí.

Pravda, sám Jiří Sovák se tím řídil a skutečně v osmdesáti zemřel. Ale babička měla podle dětí žít dál, nevypadala přece na stařenku nad hrobem.

Kdyby tak věděly, kolik babičce bylo doopravdy...

Buď jak buď, znamenalo to, že se o děti bude starat dědeček. A maminka měla oprávněné pochybnosti. Dědeček byl přece ještě starší! Jak ty dva diblíky zvládne? Nebude to na něho příliš náročné?

„Co tam budou jíst?“ starala se. „Předtím přece vždycky vařila tvá matka!“

„Nezval by je, kdyby to neměl nějak zajištěné!“ opáčil s jistotou otec.

„Jde o to, jestli budou takové blafy jíst!“ pochybovala matka.

Měla na mysli hlavně Věrčin chlupatý jazýček, neboť »rodinný všežravec neboli Žerýk« Vojta, jak ho sestra občas titulovala, nad žádným jídlem nos neohrnoval.

„Když nebudou, aspoň si udrží štíhlou linii,“ mávl rukou otec k další nelibosti Vojtovy sestry. Její nesmělý protest však opět vyzněl naplano, takže maminka dětem hned první den prázdnin zabalila kufry, opatřené seznamem věcí jako kdyby odjížděli na tábor, naložili je do rodinného přibližovadla značky audi a hned k ránu vyrazili za »dědečkem s jahodami«.

Audi patřilo tátovi, vážený lékař přece nebude jezdit do práce starým favoritem. Cesta byla proto, jak jinak, docela pohodlná. Věrka si cestou na mobilu hrála nějakou hru, Vojta raději sledoval, kudy jedou. Oba se těšili na dědečkovy jahody, ačkoliv oba ze zkušenosti dobře věděli, že po jejich nájezdu byly pokaždé záhonky jahod dočista prázdné, bez jediné červené jahody. Nechávali tam vždycky jen čistě zelené a kyselé. Jahody tedy budou jen prvního dne - a pak až jestli některé stihnou dozrát...

Ach, ty dědečkovy jahody...

I Věrka se přestala mračit...


Dědeček rodinu velice srdečně přivítal a k velkému údivu obou rodičů vystrojil návštěvě hostinu jako za babičky. Všichni si na jeho svíčkové pochutnávali, i když se zejména mamce zdálo, že omáčka není jak by měla být.

„To se tedy pleteš, Věrči!“ usmíval se dědeček a čechral si trochu prsty vousy, díky nimž se podobal trochu Hemingwayovi i Werichovi. Se snachou vycházel dobře a jen vzdálenost od bydliště bránila častějším návštěvám rodiny.

„Co je všechno v té omáčce?“ dívala se maminka pátravě na lžíci.

„Obávám se, že pořádnou svíčkovou neznáte naopak vy,“ pokračoval dědeček. „Určitě vám v ní chybí lesní bylinky. Bez nich se tomu ani nedá říkat svíčková.“

„Jo - lesní bylinky?“ přijala to mamka. „Tak ty asi v restauracích nemají a v naší kuchařce o nich taky není ani zmínka.“

„Mně se to náhodou zdá úplně stejná jako za babičky,“ oponovala mamce Věrka. „Taky tam dávala bylinky?“

„Ne,“ přiznal dědeček. „Svíčkovou jsem vždycky dělal já. I předtím.“

„Ne babička?“ vyhrkl překvapeně Vojta.

„Vařil jsem vždycky já,“ řekl skromně dědeček. „Babička krásně vyšívala, na to jsem já nebyl. Takže na mě zbyly nákupy a vaření. Je to snadnější než vyšívání.“

Pravda, nikdo v příbuzenstvu tak krásně nevyšíval, jako babička Cecilka.

Tímto obědem ovšem padla poslední maminčina obava, co budou děti u dědečka jíst. Děda očividně vařit uměl. Rodiče se tedy mohli rozloučit mnohem klidnější, než se zdálo ještě ráno. Jistě bude spokojená i Věrka, když jí chutnalo už teď.

„Mám ještě něco na srdci,“ zvážněl děda, když se rodiče chystali k odjezdu.

„Povídej!“ vybídl ho tatínek.

„Když mi Cecilka umřela, měl jsem menší diškurs s českými advokáty,“ začal děda vážným tónem. „A protože se nechám poučit i od těch vydřiduchů, sepsal jsem svou poslední vůli, dokud to jde. Pro vaši informaci - je tady v tom prádelníku, ale kopii má ve městě advokát pan doktor Krása. Měl jsem sice podle něho odkázat všem dětem všechno rovným dílem, ale rozhodl jsem se jinak. Chalupa se přece dělit nedá, leda byste ji prodali a o stržený obnos se podělili, ale to je přesně to, co nechci. Chci, aby chalupa zůstala našemu rodu. Proto jsem ji odkázal rovným dílem vnoučatům - Vojtovi a Věrce. Pod podmínkou, že dědictví neprodají, dokud jim nebude osmnáct.“

„To bych ti přece mohl slíbit také,“ řekl vážně otec.

„Vy tu chalupu nepotřebujete,“ usmál se trochu smutně děda. „Jak tě už znám, prodal bys ji při první příležitosti. Takhle se rozhodnutí odkládá aspoň na vnoučata.“

„Co ale budou dělat děti s chátrající chalupou, navíc tak daleko od nás?“ mračila se maminka.

„Ty už jistě budou vědět, co s ní!“ usmál se děda. „Až trochu povyrostou, budou tady pečené vařené a řekl bych, že je nikdy nenapadne prodávat ji!“

„To by projezdili strašnou spoustu benzínu,“ namítala maminka.

„To už bude jejich věc,“ řekl děda. „Já jim to trochu usnadním, ale doufám, že tu podmínku dodrží i sami a rádi, viďte!“

Děti ale na něho hleděly vážně a ani nepřikývly. Bylo znát, že je tak vážné věci ještě nepotkaly. Závěť - to zavánělo smrtí a o té se nežertuje.

„Jenže doktor Krása mě upozornil na další háček,“ pokračoval děda. „Nesmím při sepisování závěti opominout přímé dědice, jinak je od samého počátku neplatná. Proto jsem to pojistil jinak. U pana doktora Krásy jsem uložil balíček, jehož hodnota mnohonásobně převyšuje odhadní cenu chalupy.“

„Co se tím ale mění?“ otázal se s obavami otec.

„Všechno!“ ujistil ho děda. „Obsah balíčku mezi vás doktor Krása po mé smrti ouředně rozdělí, zákon bude spokojený a vy všichni jistě také.“

Děda s babičkou měli děti dvě, jenže jejich dcera se s bratrem kdysi rozkmotřila, takže se sourozenci už dlouho nenavštěvovali, ani spolu nemluvili. Dalo by se čekat, že se pohádají i o dědictví. Jestli to ale děda vymyslel tak, aby se hádat nemohli, byl by to od něho přímo geniální tah.

„Takže chalupa zůstane na krku Vojtovi s Věrkou?“ mračila se dál maminka.

„Nehubuj, Věrči!“ usmíval se na ni děda. „Dostanete i tak víc než byste dostali za pár starých dřevěných trámů. Jenže pro ty děti to rozhodně nebude jen pár trámů. Však uvidíte, jak tady budou pečené vařené!“

„Jakou hodnotu jsi vlastně u toho advokáta uložil?“ zajímal se raději tatínek. „Víš - inflace je prevít a peníze rychle ztrácejí hodnotu...“

„Praktický jako vždycky!“ odfrkl si děda. „Tak abyste to věděli, uložil jsem vám do úschovy něco jiného než peníze. A rozdělíte si to jistě snadno. Na každého dědice připadá navlas stejná cihlička zlata. Podle současných cen má každá hodnotu chalupy, takže chalupa je vlastně v dědictví skoro zanedbatelnou položkou. Souhlasíte?“

„Ale - kde jsi, proboha, přišel ke zlatu?“ vytřeštil oči otec.

„To je mé tajemství, ale když to stihnu, vnoučatům to vypovím,“ usmál se opět dědeček. „Doktor Krása nemá ani tušení, co v tom balíčku je, přijal ho ode mne do advokátské úschovy zapečetěný. Balíček vám proto musí předat nepoškozený a jeho hodnotu se i on dozví až při předání, aby mu nezbylo nic jiného než potvrdit naplnění zákona. Nebudou s tím problémy, i všechny poplatky jsem zaplatil dopředu.“

„Našel jsi snad tady na vsi zlatý důl?“ chytal se za hlavu otec, neboť nemohl pochopit, kde k tomu stařec přišel.

„Dá se to tak nazvat,“ přikývl tajemně děda. „Tak - a teď už jeďte, ať přijedete domů ještě za světla!“


Takové překvapení se ovšem nedalo jen tak strávit! Jenže dědeček si je schoval až na chvíli, kdy byl skutečně nejvyšší čas k odjezdu, pokud chtěli domů přijet ještě za světla. Rodičům tak nezbylo než se rozloučit a nasednout do tátovy audiny. Tím to bylo zpečetěné - děti budou mít prázdniny u dědečka a nikdo s tím už nehne.

Sotva auto s rodiči zmizelo za zatáčkou, obrátil se dědeček na vnoučata.

„Tak co, raubíři?“ oslovil je šibalsky.

„My nejsme žádní raubíři!“ protestoval Vojta.

„To není tak jisté,“ usmál se děda. „Než skončí prázdniny, raubíři z vás budou, to očekávám úplně dozajista. Nebo chcete, abych vám říkal jinak? Třeba »rošťáci«? Co by se vám líbilo víc?“

„Na táboře bysme si říkali »bratři«»sestry«!“ vzdychla si Věrka.

„Možná,“ zvážněl trochu dědeček. „Jenže já vám tak říkat nebudu, nevypadalo by to dobře. Byl bych ale rád, kdybyste mi říkali »Česťo«. Oslovovat mě »dědku« by taky nebylo správné, necítíte to tak?“

„Tak nám říkej taky »Vojto«»Věrko«!“ navrhla Věrka.

„To budu, když vás budu oslovovat jednotlivě,“ slíbil dědeček. „Ale když vás chci rychle oslovit oba, je jedno slovo, ať »rošťáci« nebo »raubíři« mnohem kratší!“

„V tom případě by se mi víc líbilo »rošťáci«!“ řekl opatrně Vojta. „Pokud se nepletu, raubíř je něco jako lupič, zločinec nebo kriminálník. Nebo je to jinak?“

„Máš pravdu, Cikáne, ale už nelži!“ zažertoval děda. „Leda bych vám říkal ještě jinak, co třeba »piráti«? Pirát je sice taky lupič, zločinec a kriminálník, ale děti si na ně obvykle hrají s radostí!“

„K pirátění nám ale chybí moře,“ připomněl mu Vojta.

„Netvrdil bych to tak jistě,“ zavrtěl hlavou děda. „Pirátství můžete provozovat i bez moře.“

„Myslíš - na nějakém rybníku?“ zamračil se Vojta.

„To ne, ale třeba na internetu je přece pirátů - jako máku!“ usmál se děda.

„Ty máš tady internet?“ ožil Vojta.

„Nemám,“ zklamal ho děda. „Ale mám něco mnohem lepšího.“

„Myslíš jahody, že?“ přidala se k jeho úsměvu Věrka.

„Taky,“ přikývl vážně děda. „Ale jahody, jak už vás znám, vám vystačí sotva na jedno odpoledne. Ale dobře jsi je připomněla. Takže teď se dva raubíři vydají plenit záhon jahod a až skončíte, hlaste se tady v sednici!“

„Hurá!“ zajásal Vojta.

Ani Věrka nebyla proti...


Po návratu z jahod je děda čekal se svačinkou - rohlíky se šlehaným tvarohem. Nejprve je ale poslal umýt se. V noci zřejmě pršelo, záhon jahod byl rozmoklý, takže byli nejen od jahod, ale i od hlíny. V chalupě byla naštěstí slušná koupelnička, sice jen s umyvadlem a sedací vanou, zato s teplou vodou z velkého boileru. Umytí rukou jim nezabralo mnoho času a šlehaný tvaroh byl stejně vynikající, jako jahody.

„Poslyš, dědo,“ začal Vojta, ale děda ho hned zarazil

„Česťo, dohodli jsme se tak snad!“ opravil vnuka.

„No dobře,“ přijal Vojta výtku. „Prosím tě, Česťo, něco mi nejde do hlavy. Proč bys chalupu odkazoval zrovna nám dvěma, máš přece vnuků víc. A proč to nechceš odkázat někomu dospělému?“

„A to tě tak trápí?“ usmál se děda.

„Trochu,“ přiznal Vojta. „Nepřipadá mi to... normální.“

„No dobrá, řeknu vám to,“ svolil děda. „Ale nejprve se zeptám: máte mobily?“

Měli pochopitelně každý svůj.

„Tady je potřebovat nebudete,“ řekl děda. „Uložím vám je tady do té zásuvky!“

„Ale mobily se musí občas nabíjet!“ nesměle protestoval Vojta.

„Postačí jim to jednou za dva až tři dny?“ zeptal se děda.

„To snad jo, ale...“

„Tak si je jednou za dva dny vyndáte a dáte nabíjet,“ přikývl děda. „Ale u sebe je mít nebudete. Mohlo by se jim něco stát. Tady budou v bezpečí.“

„Co by se jim mohlo stát?“ zeptal se trochu přezíravě Vojta.

„Třeba by mohly vyhořet,“ pokrčil děda rameny. „Jsou tady taková místa, kde vám budou vstávat vlasy na hlavě.“

Odevzdali mu je trochu neochotně, ale hádat se nikdo nechtěl. Děda dal mobily do zásuvky velké kredence a pak si zase sedl k dětem.

„Proberme si tedy všechny naše nejbližší příbuzné!“ začal sám od sebe. „Začnu vašimi rodiči. Váš táta je lékař, má zaměstnání v Praze a o život na venkově nebude mít nikdy zájem. Chalupu by při nejbližší příležitosti výhodně prodal a tím by to pro něho skončilo. Nebo si myslíte, že ne?“

„Kdyby slíbil, že to neudělá do našich osmnácti let, tak by to splnil,“ řekla Věrka s jistotou v hlase.

„Pak by tu chalupu prodal v den Vojtových osmnáctin,“ opáčil děda.

„Jseš si tak jistý, že my dva to neuděláme?“ popichoval dědu Vojta.

„Úplně si tím jistý nejsem,“ pokrčil rameny děda. „Ale u vás mi vyšlo nejmenší riziko, že by to tak mohlo dopadnout. U vašich rodičů je to naopak jistota, stejně jako u vašeho strejdy s tetou. Teta - moje dcera - by snad brala na moje přání ohled, jenže v rodině má hlavní slovo váš strýc a ten slovo nedrží. Divím se, že si takového chlapa nechlapa dcera vzala, ale nic proti němu dělat nebudu, ani nemohu. Jenže ten by naši chalupu prodal dřív než by na mém hrobě zvadly pohřební kytky. Zlato mu jistě udělá tisíckrát větší radost, takže ani on nepřijde zkrátka.“

„Jsou tu ale i jejich děti, naši bratranci,“ namítla Věrka.

„A jsou to snad taky tvoje vnoučata, jako my,“ doplnil ji Vojta.

„Jsou,“ přikývl děda vážně. „Ale i když se mi to nechce dvakrát říkat, vychovali je k obrazu jejich otce. Ačkoliv jsou starší než Věrka, byli tu jen dvakrát a bohužel, jak jsem se i za tak krátkou dobu přesvědčil, jsou hamižnější a nedokáží držet dané slovo. Berte to tak, že jste mi z celého příbuzenstva zbyli jako nejlepší možnost, jak zabránit prodeji naší rodinné chalupy. Neříkám, že jste stoprocentně spolehliví, na to se přece jen dost dobře neznáme, ale ze všech příbuzných si vás cením nejvíc.“

„Takovou chválu si snad ani nezasloužíme!“ upejpala se Věrka.

„Tak se tedy snažte, abyste si ji zasloužili,“ řekl děda. „Usnadním vám to, ale k tomu se ještě dostaneme. Zatím mi stačí, že nejdete po mamonu a věřím, že držíte dané slovo, ne jako vaši bratranci.“

„Hodně ti, dědo, záleží na téhle chalupě?“ zeptal se Vojta.

„Víc než tušíte!“ ujistil ho děda. „Vám na ní taky začne brzy záležet. A kromě toho jsme se dohodli, že mi budeš říkat Česťo, ne?“

„Promiň... Česťo...!“ omluvil se hned Vojta.

„My to stejně nemůžeme prodat,“ řekla Věrka. „Osmnáct mi bude až za pět let, ale kdyby se nedejpámbu do té doby s tebou něco stalo, bude tu ta chalupa, jak říkala máma, doopravdy chátrat. A zbořeninu už neprodáme, ani kdybysme chtěli. Na to jsi nepomyslel? Ostatně, já bych radši, abys byl s námi ještě dlouho...“

„To chátrání mě taky napadlo,“ řekl děda. „Ale to riziko není zase tak velké, aby vadilo. Není problém sjednat si s některým sousedem, aby se o chalupu v době vaší nepřítomnosti staral.“

„To máš tak nezištné sousedy?“ divila se Věrka.

„Proč nezištné?“ usmál se děda. „Světců je v našem světě jako šafránu, spíš ještě méně. Ale jak se říká, za peníze je i v Praze dům!“

„My ale peníze nemáme!“ namítl Vojta.

„Ani je nepotřebujete,“ ujistil oba děda. „To už jsem zařídil. Založil jsem konto, ze kterého bude banka každý měsíc posílat sousedovi Pecháčkovi dohodnutou částku, dokud se konto nevyčerpá a pak je prostě zruší. Peněz je tam na dvacet let, to postačí. Ke kontu budete mít přístup i vy dva, až vám bude osmnáct. Kdyby se Pecháček staral o chalupu špatně, můžete to konto zrušit předčasně. Zbytek peněz pak propadne bance, tak to stojí ve smlouvě.“

„Proboha, proč jsi to udělal zrovna takhle?“ vyhrkl Vojta.

„To fakt nebylo chytré!“ přidala se Věrka.

„To je proto, abyste ty peníze nemohli použít na nic jiného,“ přiznal děda. „Jak vidíš, moje důvěra ve vás není úplně stoprocentní, ale berte to jako nutnou pojistku.“

„Takže pro nás bude nejvýhodnější nechat chalupu tak, jak je,“ přikývla Věrka.

„Přesně tak,“ souhlasil děda. „Zařídil jsem to co nejvýhodněji pro vás, pro vaše rodiče, pro rodinu vašeho strejdy s tetou i vaše bratrance a konec konců i pro souseda Pecháčka. Kdyby šlo všechno podle mého plánu, budete spokojení všichni a chalupa bude i potom patřit našemu rodu.“

„Děláš, jako kdyby to byl nějaký hrad, nebo velký zámek!“ vrtěl hlavou Vojta. „My přece nejsme knížata ani hrabata!“

„Ta chalupa má větší cenu než kterýkoliv zámek v Čechách,“ ujistil je děda.

„Neříkej!“ zarazil se Vojta. „Tahle stará dřevěná chalupa? To nemyslíš vážně!“

„Chalupa cenu nemá,“ usmál se děda. „Ale zlatý důl má cenu tisíckrát vyšší.“

„On je pod ní... vážně zlatý důl?“ nadskočil Vojta.

„To bych raději nikomu neříkala,“ mínila Věrka. „Pokud vím, všechny nerosty na našem území patří státu a kdo je začne těžit bez povolení, může skončit jako zločinec ve vězení! Říkali nám to ve škole!“

„Máš pravdu,“ přikývl děda. „Jenže můj zlatý důl se na území Čech nenachází, takže není žádný zločin, když si odtud čas od času vezmu nějaký ten zlatý valounek. Anebo cihličku s úředním puncem.“

Věrka i Vojta zůstali zaražení jako kolík do země.

„Počkej - to přece nedává smysl!“ vyhrkl jako první Vojta.

„Ale dává,“ ujistil vnoučata děda. „Jen to ještě nechápete. Jenže teď se dostávám k našemu největšímu rodinnému tajemství. A to vám řeknu jen když zde na tom místě slavnostně odpřisáhnete, že to tajemství bez mého výslovného svolení až do vašich osmnácti let nikomu neprozradíte.“

„To je tak vážné?“ zamračila se Věrka.

„Vážnější, než si myslíte!“ ujistil ji děda. „A až pochopíte, oč jde, jistě vám také dojde, proč to ani sami nikomu neřeknete.“

„Ty nás úplně děsíš... Česťo!“ řekl Vojta a až na poslední chvíli vyměnil slovíčko »dědo« za oslovení jménem.

„No - jestli je to opravdu tak vážné,“ uvažovala nahlas Věrka, „tak to podle mě odpřisáhneme. Jinak se nic nedozvíme a hryzalo by nás to celý život!“

„Správně uvažuješ, čečetko!“ pochválil vnučku děda.

„Jestli je to vážně zlatý důl, tak by to stálo za to!“ přidal se Vojta. „Doufám jen, že nejsi rohatý a že po nás nebudeš chtít úpis vlastní krví. Bylo by to takové smlouvě podobné, zvlášť když jde o zlato!“

„Na to ti odpovím snadno,“ usmál se děda. „Zlato je jen nepatrný vedlejší efekt. Rohy nemám a úpis krví nechci. Chci ale čestné slovo chlapa, i když ten chlap nemá ještě celých dvanáct let. A taky doufám, že ani třináctiletá dáma nebude hazardovat s vlastní ctí tak lehkomyslně, aby porušila dané slovo.“

„My tě nezklameme, Česťo!“ řekla Věrka vážně.

„A jak se vlastně přísahá?“ chtěl vědět Vojta.

„Postačí mi čestné slovo,“ řekl vážně děda. „Ale musíte je myslet upřímně! Ani mámě a tátovi to nesmíte prozradit - já vím, chci po vás hodně, ale zarmoutili byste i je, že jsem je z toho tajemství vynechal. “

„Tak tedy - čestné slovo!“ řekl Vojta. „Na mou duši a na psí uši!“

„Ty psí uši vynech,“ usmál se děda. „Čestné slovo chlapa i čestné slovo dámy jsou jen dvě slova, zato platí vždy a za všech okolností. Můžeš si přidat ještě slovíčko »chlapa« - případně »dámy«, ale to musí stačit!“

„No dobře - tak tedy - čestné slovo chlapa!“ řekl vážně Vojta.

„A já - čestné slovo dámy!“ přidala Věrka.

Ale nebylo jim do smíchu.

 


Obsah Dále

27.10.2017 22:43