Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Tajemství staré chalupy

Ačkoliv se začalo stmívat, na odeslání vnoučat do postele bylo ještě brzy. Po tak tajuplném úvodu by to navíc bylo nemístně kruté. Jenže děda Česťa to měl spočítané daleko dopředu, tak jako když šachista zvažuje napřed i o několik soupeřových tahů. Když dojedli pozdní svačinku, zavelel, aby ho následovali. Vedl je do malé předsíně, odkud otevřel bytelné dveře do sklepa. Vojta se už chtěl divit, co tam budou dělat? Ve sklepě bylo všeho všudy pár pytlů brambor, osvětlovaných jen malým zamřížovaným vodotěsným svítidlem. Loni tam přece byli několikrát a kromě brambor tam zaručeně nic jiného nebylo.

Děda je ale dovedl na konec sklípku, kde každému vtiskl do ruky malou baterku z nevelké police. Jenže dál přece nic nebylo, i kdyby si baterkami svítili třeba všichni tři najednou! Sklípek byl zčásti zděný z velkých kamenných kostek a zčásti vytesaný do jednolité pískovcové skály, stářím a plísněmi celé zašedlé. Nic zajímavého.

„Teď dávejte pozor - tohle je tajemství naší chalupy!“ upozornil děti děda.

Znenadání začala skála na čelní straně sklípku nečekaně a nepochopitelně mizet. Jako by se od dolní hrany směrem nahoru vypařovala. Bylo to tisíckrát tajemnější než předchozí úvod v sednici i s tajuplnou přísahou. Vojtovi při tom pohledu běhal mráz po zádech a když na okamžik mrkl na sestřinu bledou tvář, byl si jistý, že stejné napětí cítí i ona. Během pouhé vteřiny se ve skále rýsoval tunel klasického podkovovitého průřezu, kterým by projelo i osobní auto. Zvolna zatáčel vpravo a byla v něm černá tma, kterou nerozptýlily ani tři baterky. Šedivá pískovcová skála byla totiž jen první metr, dál pokračovala skála lesklá a černá jako uhel.

„Jak jsi to... otevřel?“ vyhrkl Vojta.

„To vás brzy naučím,“ ujistil oba děda. „Teď pojďte se mnou!“

„Není to - uhlí?“ zeptala se tiše Věrka a ukázala dál do chodby.

„Není,“ usmál se děda. „Je to čedič. Pojďte dál, něco tam uvidíte!“

A vykročil do černé chodby, takže dětem nezbylo než cupitat za ním. Každým krokem to bylo tajemnější.

Tohle by se jim na táboře nestalo!


Černá chodba neustále zatáčela vpravo, zřejmě vedla do půlkruhu. Děda pomalu kráčel před nimi, jako kdyby nevnímal další podivné úkazy. Vojta i Věrka měli totiž od počátku té černé skály dojem, jakoby se brodili jakousi neviditelnou vodou, která jim sahala až po krk. Nebylo přece možné, aby jim pouhý vzduch kladl takový odpor! Ale to nebylo všechno. Oběma se rozježily vlasy do všech stran a na koncích začaly přeskakovat slabé jiskřičky.

„Česťo...?“ nevydržela to Věrka.

„Copak, čečetko?“ otočil se k ní dědeček s úsměvem. „Něco se vám nezdá, že? Toho si nevšímejte, to jsou jen zdejší »ztruhóty«, na zpáteční cestě vás budou naopak strkat dopředu.“

Ztruhóty? Co je to - »ztruhót«?“ zeptal se Vojta. To slovo ještě nikdy v životě neslyšel, ostatně ani Věrka nevěděla, co to znamená.

Ztruhóty času,“ upřesnil děda, jenže to tím druhým slovem ještě víc zamotal. „A taky je tu hodně elektřiny, že? Dobře, že máte mobily doma! Tohle by nepřežily!“

Víc se nedozvěděli a brodili se těmi tajemnými »ztruhóty« dál. Chodba zatáčela doprava, ale zatáčela příliš dlouho, až Vojta úplně ztratil směr. Zdálo se mu, že chodí pořád dokolečka, nejméně už třetí kolo. To přece není možné!

Konečně se před nimi objevilo světélko na konci toho černého tunelu.

Vojta uvažoval, že vystoupí ze svahu někde u sousedů, jenomže ta černá chodba nekončila ve známém údolí, ale v rovinaté krajině, zalité slunečním světlem. Místo silnice, vinoucí se pár metrů níž pod dědečkovou chalupou, byla rovina, sahající kam až oko dohlédlo. Ani potok na dně údolíčka tu nebyl a protilehlý svah se také kamsi vytratil. Na zemi rostla nízká žlutá tráva s červenými proužky, ojediněle stály divné stromy, jaké u nás nejsou, příliš vysoké a nahoře rozprostřené do stran. Netvořily les, jen osamocené skvrny zeleně. Vzduch byl plný podivných vůní jako když se otevřela babiččina skříňka na koření.

Stromy cizího světa byly obrovské a úplně nezvyklé...

Stromy cizího světa byly obrovské a úplně nezvyklé...

„Dědo...!“ vyhrkl udiveně Vojta.

„Česťo!“ opravil ho děda. „Pořád na to zapomínáš!“

„Tak dobře - Česťo, kde to vlastně jsme?“ rychle se tázal chlapec. „Tohle přece vůbec není ve vesnici!“

„Není,“ souhlasil klidně děda. „Není to ani náš svět, naše zeměkoule. Je to úplně jiný svět, ale jak sami cítíte, žít se tu dá. Zdejší vzduch se dá dýchat, voda pít a najde se tu i ledacos k snědku.“

„To není možné!“ vyhrkla Věrka. „Všechny cizí světy jsou přece od nás strašně daleko, říkal to pan učitel!“

„Asi měl pravdu, ale to platí jen v našem vesmíru,“ připustil děda.

„A tady to neplatí?“ namítla Věrka.

„Neplatí,“ ujistil ji děda. „Nejsme totiž ani v našem vesmíru. Ta chodba je tunel mezi dvěma odlišnými vesmíry a my jsme teď v tom jiném. Mimochodem, neplatí tu ani naše přírodní zákony, tak jak jste se je učili ve škole, některé jsou úplně jiné.“

„No potěš koště!“ řekla Věrka.

„S některými rozdíly vás seznámím, na jiné jistě přijdete sami,“ dokončil děda.

„Páni!“ vzdychl si nadšeně Vojta. „V jiném vesmíru, říkáš? A to tady žijí úplně jiní lidé než v našem?“

„Lidé... ti tady nežijí, pokud nepočítám nás tři, ale my jsme tu jen na návštěvě,“ řekl děda. „Místní obyvatelé se nám lidem ani moc nepodobají. Ale to se ví, žijí tady, podobně jako my žijeme u nás.“

„Nejsou to náhodou takoví... zelení mužíčkové s velkýma očima?“ hádal Vojta.

„Nejsou,“ zavrtěl pobaveně hlavou děda. „Vypadají mnohem obyčejněji a trochu se podobají našim zvířátkům.“

„Jakým?“ zajímala se i Věrka.

„Však už k nám místní obyvatelé spěchají!“ usmíval se děda.

„Kde?“ dychtily hned obě děti a rozhlížely se po krajině.

„Koukáte se moc při zemi,“ opravil je děda. „Místní obyvatelé létají hodně vysoko. Nahoru se podívejte!“

Tyhle veverky neplachtily, ale létaly...

Tyhle veverky neplachtily, ale létaly...

Ke skupince pozemšťanů se přibližovaly tři skvrny. Až když byly blíž, mohli na nich rozeznat podrobnosti. Tvorové k údivu dětí neměli křídla, ale čtyři doširoka roztažené nožičky a vzadu měli široce rozčepýřený ocas. Zespodu byli bílí, teprve když se snesli níž, ukázal se jejich zrzavě hnědý, pěkně huňatý kožíšek.

„Vypadají skoro jako veverky!“ vyjádřil to jako první Vojta.

„Proto jim tak říkám,“ souhlasil děda. „Zdejší obyvatelé jsou prostě veverky.“

Tři veverky mezitím zakroužily nad vchodem do černého tunelu, pak se zvolna snesly dolů. Na jejich letu bylo cosi nepřirozeného. I naše pozemské veverky dokáží trochu plachtit, když roztáhnou nožičky do stran a napnou kůži od nožiček k bříšku, i ocásek umí používat ke kormidlování, jenže u nich je to jen nedostatečně řiditelné klouzání, zatímco let zdejších veverek se podobal majestátnímu plachtění velkých ptáků, od čápů po orla.

Veverky přistály zhruba tři metry před skupinkou. Přistály vzpřímeně a posadily se skoro jako ty naše, i ocásek se jim zvedl vzhůru a nakroutil, jenže takhle zblízka bylo lépe znát, že mají k pozemským veverkám daleko. Ty zdejší byly mnohem větší, Věrce by dosahovaly až k pasu. A kromě toho se na děti dívaly tak nějak... rozumněji.

O jejich rozumu děti vzápětí dostaly důkaz, jaký nečekaly.

„Dneska jste dokonce tři?“ pocítily otázku.

Působilo to až strašidelně. Nikdo - veverky ani děda - nic neřekl, ale ta otázka dětem vyvstala v hlavě jasně a srozumitelně.

„Ano, jsme tři,“ ozvala se jim v hlavách odpověď. „To jsou moji nástupci.“

„Ale jsou nějak... menší,“ pokračovalo jim udiveně v udivených hlavách.

„Jsou to naše mláďata,“ vnímali hned odpověď. „Dospělí lidé jsou zkaženější. Za tyhle děti mohu ručit.“

Věrka i Vojta se udiveně podívali na dědu. Vypadalo to, že veverkám odpovídá on, jenže ani on neotevřel ústa a ten hlas... nebyl to přece hlas, kolem bylo ticho, ani lístek ve větru nezaševelil, a přece to slyšeli naprosto zřetelně.

Slyšeli? Nebo jenom vnímali kdesi uvnitř hlavy? To přece nebyly hlasy!

„Dědo...?“ obrátil se Vojta udiveně na dědečka, ale otázku nedořekl.

„Česťo!“ opravil ho děda. „Ty si snad na to nezvykneš!“

Vojta si ani neuvědomil, že dědečkův hlas zní najednou stejně nezvykle, jako když odpovídal veverkám. Ani teď děda neotevřel ústa.

„Dobře - tak tedy Česťo - co to bylo za divné hlasy?“

„Já tomu říkám telepatie,“ odvětil děda pořád tím neobvyklým hlasem. „Už jsem s veverkami dojednal, aby vás to také naučily. Samozřejmě když budete chtít.“

„Opravdová telepatie?“ nadskočil Vojta. „Takové to dorozumívání na dálku?“

„Takové,“ přitakal děda. „Veverky vás to rády naučí, ale pod jednou podmínkou. Na naší Zemi to nikomu neprozradíte a budete to používat jen mezi námi třemi. Jistě chápete, že nemá cenu zbytečně vzbuzovat rozruch.“

„To by bylo žůžo!“ jásal Vojta.

„Ale Česťo,“ namítala Věrka, „s kým ses telepaticky bavil u nás na Zemi, když jsi tam byl jediný?“

„Nebyl jsem jediný,“ odvětil děda. „Babička Cecilka to uměla také. A krom toho jsme se občas dorozumívali s veverkami. Telepatie dosáhne z jednoho vesmíru klidně až do toho druhého.“

„Proto jsi dokázal s veverkami předem dohodnout naše přijetí!“ došlo Věrce.

„Dohodl jsem to, až když jsem si byl jistý, že neodmítnete,“ řekl děda.

„My přece nemůžeme odmítnout něco tak... tak úžasného!“ řekl Vojta.

„Vy asi ne,“ vzdychl si děda. „Ale rodiče by mohli dědictví odmítnout a dál by už nebylo o čem mluvit. Ještě v poledne jsem nevěděl, jak to dopadne. Domluvil jsem to s veverkami, až když rodiče odjeli a vy jste trhali jahody. Odskočil jsem si sem.“

„Ale co bys dělal, kdyby to naši doopravdy odmítli?“ chtěla vědět Věrka. „Nebo my dva? Nebo kdybys zjistil, že jsme hamouni jako strejda s tetou a s bratranci?“

„Musel bych si vybrat někoho jiného,“ vzdychl si děda. „Ve vesnici je vhodných kluků i děvčátek víc. Ale mrzelo by mě, kdybych to musel dát cizím. Vy jste přece jen z našeho rodu, vám jsem to svěřil nejraději.“

„A jak dlouho se ta... ta telepatie vyučuje?“ dychtil vědět Vojta.

„To netrvá dlouho,“ ujistil vnuka děda. „Veverky to umí rychle. Hlavně že jsou vůbec ochotné to udělat. Dohodli jsme se ale, že to nebudu na Zemi příliš šířit.“

„Ale proč?“ vyzvídala Věrka.

„Kdysi jsem v rámci vzájemného poznávání půjčil veverkám nějaké pozemské knihy, mezi jinými i Bibli a dvě dějepisné knihy,“ přiznal děda. „Veverky si je rychle prostudovaly, jenže se našich lidských dějin tak zhrozily, že chtěly ihned zrušit tunel spojující naše vesmíry a už nikdy s námi nic nemít. Podařilo se mi rozmluvit jim to, ale zavázaly mě, abych to považoval za přísné tajemství. A teprve když mi zemřela Cecilka, jsem jim vysvětlil, že i já už jsem příliš starý a dovolily mi přivést k nim své případné nástupce. Tedy - vás dva.“

„Aha,“ přemýšlela Věrka. „Z toho vyplývá, že to tajemství musíme dodržet i my. Ledaže to časem převedeme zase na naše nástupce. Je to tak?“

„Bereš mi to od úst,“ přitakal děda. „Ano, to je jejich podmínka. Pochopitelná po tom, co se dozvěděly o dějinách válek na Zemi. A nám nezbývá než ji přijmout.“

„To ale mají veverky štěstí, že narazily právě na tebe,“ opáčila Věrka. „Jiní by to na našem místě rozkecali po celém světě.“

„Pak by veverky zrušily mimoprostorový tunel a navěky by se od nás oddělily,“ pokrčil děda rameny. „Máme štěstí, že se mi podařilo přesvědčit je, aby to nedělaly. Pro nás by to byla rozhodně větší škoda.“

Veverky byly zvědavé a ptaly se dětí na všechno...

Veverky byly zvědavé a ptaly se dětí na všechno...

„Nakonec - udělat to mohou kdykoliv, když se jim znelíbíme.“ doplnil Vojta.

„Tak se koukejte chovat tak, aby k tomu neměly důvod!“ řekl důrazně děda.

Během jejich hovoru je veverky opatrně ze všech stran obcházely a prohlížely si je. Dědu Česťu jistě znaly z dřívějška, ale k dětem byly obezřetné.

„Proč si nás tak prohlížejí?“ zajímala se Věrka. „Proč se nás třeba samy na něco nezeptají? Ty bys jim to jistě přeložil, ne?“

„Není třeba,“ usmál se děda. „Veverky nám rozumí. Říkaly, že naše lidská řeč se podobá jejich starým jazykům. Také v jejich světě bývala spousta jazyků a nářečí, než se naučily telepatii. Ta pak odstranila nejen nedorozumění, ale i jazyky. Veverky se dnes dorozumívají telepatií a starým veverčím nářečím rozumí už jen jejich vědci.“

„Není dobré zapomínat staré znalosti,“ podotkla k tomu některá z veverek, aniž by otevřela tlamičku, takže nemohli rozeznat, která z nich na ně promluvila.

Promluvila? Opět to pozemské slovo!

Vždyť veverky nemluví, mezi sebou jen telepatí! Ale vlastně - i telepatie plní úlohu řeči, takže se dá považovat za druh nářečí nebo snad i za samostatný jazyk.

„Nelíbíme se vám?“ obrátil se zvědavě na veverky Vojta.

„Nejde o pocity,“ dostal telepatickou odpověď. „Uvažujeme, kolik je ve vašem světě nespravedlností. I ty ses už přece s takovou nespravedlností setkal, že?“

„Jo, před rokem, ale stálo to za to!“ zarazil se Vojta. „Ale - jak to víte? To jsem přece neříkal ani dědovi Česťovi!“

„My si to přečteme přímo ve tvé hlavě,“ ujistila ho veverka.

„Ježkovy voči!“ zděsil se Vojta. „Ony nám snad čtou myšlenky!“

„Čtou,“ přikývl k jeho neustále se zvětšujícímu zděšení dědeček. „Říkají tomu »riahanoe« a u nich je to běžné. Já to ostatně umím a dělám také.“

„Tys nám taky četl myšlenky?“ vyjel proti němu Vojta.

„Taky,“ přiznal děda mírně. „Víš, lidé se této schopnosti strašně bojí. A v našem současném světě právem. Ve světě, kde by vrchnost měla neuvěřitelně snadný život, kdyby znala myšlenky svých poddaných, by »riahanoe« znamenala pravé peklo. Lidé by potom nebyli nevolníky, ale rovnou otroky. Jenže ve světě, kde není vrchnost ani poddaní, otrokáři ani otroci, »riahanoe« nic zlého neznamená. Jen si zdejší obyvatelé zvykli navzájem si věřit. Víc než si u nás věří členové jedné rodiny.“

„Ale - není to indiskrétní lézt někomu do soukromí?“ namítla zaraženě i Věrka.

„Co vlastně znamená - indiskrétní?“ zeptal se dětí dědeček. „To přece znamená být nešetrný, bezohledný, neuznávající osobní tajemství. Ano, dozvěděl jsem se tak o vás všechno. Ale komu jsem to bezohledně prozradil?“

„Ale - našemu tátovi jsi řekl, že by chalupu prodal při první příležitosti, a že ho znáš,“ pokračovala Věrka. „Řekni mi - ale upřímně - četl jsi myšlenky i tátovi?“

„Četl,“ přikývl vážně děda. „Znám ho přece od malička. Jenže lidé se s časem mění a koho znáš jako dítě, nemusíš ho znát jako dospělého. Váš tatínek je náhodou slušný a čestný člověk. Jen když šlo o chalupu, první jeho myšlenkou bylo, že by mi ten slib mohl dát také - a dokonce ho i dodržet - jenže po uplynutí lhůty už by ho nic dalšího nevázalo. Pak by ji mohl s klidným svědomím prodat. Po téhle myšlence jsem mu odvětil, že ho znám a že by tu chalupu nakonec prodal. Bylo to moc bezohledné?“

„Ale - tady veverka prozradila, že jsem loni narazil na nějakou nespravedlnost,“ přidal se Vojta. „To už přece prozrazovala moje tajemství, i kdyby jen vám dvěma!“

„Počkej - co vlastně prozradila?“ zarazil se děda. „Že uvažují, kolik je v našem světě nespravedlností - ale o tobě přece nic konkrétního neříkala!“

„Třetí věta byla směrovaná jen na něho,“ podotkla veverka.

„Aha!“ došlo dědovi. „Tak pozor - neumíš ještě odlišit směrovanou telepatii. Tu vnímá jen ten, komu je určená. Třetí větu jsi vnímal jen ty. Odpověděl jsi, že se něco stalo před rokem a že to stálo za to, ale oč vlastně tenkrát šlo, to už jsme nevnímali.“

„Ty sis to z mých myšlenek už předtím nepřečetl?“ zeptal se opatrně Vojta.

„Přečetl - ale dál to nikomu vykládat nebudu,“ sliboval dědeček. „Není to nic, co by mi na tobě mělo vadit.“

„Ale - že tys četl myšlenky i tetě, strejdovi a bratránkům?“ došlo Vojtovi.

„Četl,“ zachmuřil se trochu děda. „Ale co jsem se dozvěděl, to si raději nechám pro sebe. Řekl jsem o nich jen že nedovedou držet slovo a jsou hamižní. Ale pokud se nepletu, to jste o nich věděli i beze mne, ne?“

„Upřímně řečeno - táta se se strejcem nesnáší!“ připustil Vojta.

„Upřímně řečeno - ani se mu nedivím,“ přikývl děda. „A protože znám příčinu jejich nepřátelství z pohledu obou stran, mohu jejich spor posoudit nestranně. Dost na to, abych celou tu rodinu vyškrtl ze svého příbuzenstva. Vy víte jen že jsou hamižní a nečestní, já toho vím víc, ale v zásadě nejsem s vaším tátou v rozepři.“

„Takže bys je mohl i vydědit?“ špitla Věrka.

„Vydědit bych je nemohl, naše zákony chrání i darebáky, ale nemusím jim svěřit tajemství naší chalupy - to už bych ji raději prodal někomu lepšímu, byť cizímu.“

„Musí být strašné, číst si navzájem myšlenky!“ otřásla se Věrka, když si až teď uvědomila, kolik drobných tajemství má ona sama a jak by nebyla ráda, kdyby se je všichni kolem dozvěděli...

„Není to tak strašné,“ utěšoval ji hned dědeček. „První pravidlo »riahanoe« je - nikomu neškodit. I když se někdy, zejména na Zemi, dozvíš hrozné věci. Mezi lidmi chodí i zločinci a to bývá hrozně smutné zjištění. Co se dozvíš pomocí »riahanoe«, smíš použít jen v jediném případě - když tím můžeš zabránit nějakému hrozícímu zlu. Zneužití veverčích darů by ale takovým zlem být mohlo, proto rodinu vašeho strýce vynechávám. To není žádná šikana, to je spravedlnost. I tak přece dostanou dost velký podíl z dědictví.“

„Takže - tady si nás teď tyhle veverky přečtou, jestli jsme dost vzorní?“ zeptala se trochu kysele Věrka.

„Jen se snaží zjistit, zdali jim od vás nehrozí něco zlého,“ uklidňoval ji děda.

„Ale vždyť se tak dozvědí úplně všechno!“ namítla.

„Když se dozvědí něco, co nemůže v budoucnu způsobit nějaké zlo, nechají si to pro sebe,“ ujišťoval ji. „Veverky mají zkrátka jinou civilizaci než my lidé - a troufám si tvrdit, že nesrovnatelně lepší.“

„Civilizaci?“ podívala se na ně Věrka. „Vždyť nejsou oblečené! I naši divoši nosí aspoň sukýnku z trávy!“

„Šaty nedělají člověka!“ napomenul ji děda. „Neposuzuj civilizaci podle hadrů, co nosí na těle! Veverky obleky nenosí, protože jim jejich kožíšek stačí, zato ovládají antigravitaci, na kterou se lidé Země ještě nezmohli. I čtení myšlenek by lidé zneužili k vytvoření pravého pekla! Tady nic takového nehrozí. Kdo je tedy civilizovanější?“

Obě děti mlčely. Děda jim to ale dal! Vojta uvažoval, že má asi pravdu, jenže bez šatů by lidem byla zima. V tropech si možná divoši se sukýnkou z trávy vystačí, ale v Čechách by v zimě spousta lidí zmrzla. A čtení myšlenek asi opravdu vyžaduje vyšší stupeň civilizace. Jakže to vlastně říkal? Z lidí na Zemi by nebyli nevolníci, ale rovnou otroci. Kdežto ve světě, kde není vrchnost ani poddaní, otrokáři ani otroci, kde jsou si lidé - nebo veverky - opravdu rovní, kde jeden druhého nešikanuje, tam je »riahanoe« vlastně neškodné. Nemám-li co tajit, nemusí mi to vadit... jo, tak se ve světě zlehčuje odposlouchávání telefonů a špehování pomocí milionů kamer. Jenže ve světě se tím lidé zastrašují a šikanují. Ne nadarmo v tom mají volnou ruku policajti nebo ještě hůř, všelijaké tajné služby, které rozhodně neslouží k ochraně lidí.

„Máš pravdu, Vojto,“ chlácholil ho děda. „Tady nám žádné zneužívání nehrozí. Ale musíme brát ohledy na zdejší zvyky. Upřímnost je mezi veverkami vlastně jediný možný přístup. A tím spíš musí být i mezi lidmi a veverkami. Nemrač se, Věrko! Na Zemi budou tvá malá dívčí tajemství bezpečná a tady nikomu směšná nepřipadají. Veverky to nikomu nepoví a já taky ne.“

„Takže ty už víš všechno i na mě?“ zrudla Věrka.

„Dalo by se to tak nazvat,“ přikývl děda vážně. „Ale opakuji ti, u mě budou tvé tajnůstky jako v trezoru.“

„Ještě že neumí číst myšlenky i Vojta!“ vzdychla si dívka.

„Jenže - veverky vás i tomu naučí,“ upozornil ji děda. „Ale nic si z toho nedělej, i vy dva se budete muset naučit nevšímat si cizích tajemství. Víte, i na Zemi se občas něco podobného používá. Dnes už to není tolik jako dřív, ale pořád to tam je. Říká se tomu zpověď a zpovědní tajemství. Že jste vy dva nikdy nebyli u zpovědi?“

„Nebyli,“ přikývla Věrka.

„Kdybyste chodili ke zpovědi, nepřipadalo by vám to tak nepříjemné,“ vzdychl si dědeček. „Svým způsobem to nebylo špatně myšlené. Lidé se chodili zpovídat ze svých hříchů do kostelů a faráři měli přísně zakázáno prozrazovat, co se dozvěděli. Což o to, nebylo by to zavrženíhodné, kdyby toho někteří občas nezneužívali. Nebyl každý farář poctivý jako český světec Jan Nepomucký, proslulý tím, že raději zemřel jako mučedník, ale zpovědní tajemství neprozradil ani králi.“

„Ale jak toho zneužívali, když museli mlčet?“ zeptala se Věrka.

„Lidé mají různé cesty, jak dosáhnout svého,“ vzdychl si děda. „A faráři jsou také jen lidé. Nemohli toho zneužít přímo, ale mohli takového člověka poškodit jinak. Kázání mohlo lidi nejen povzbudit ve víře, ale i poštvat je proti sobě. Jen si vezměte, jak kázali faráři proti nepřátelům ve válkách, kolikrát žehnali zbraním, aby účinněji zabíjely ty druhé... A byla to pěkně sadistická kázání! Žehnání bodákům, aby hluboko pronikaly do břicha nepřátel, žehnání puškám, aby déšť kulí pobil nepřátele krvavým deštěm... ani se nedivím, že se to mírným veverkám nelíbilo, když si to četly v naší historické knize...“

„Ale my jsme přece taky lidi,“ namítla Věrka. „Můžeme to přece taky zneužít!“

„Můžeme, ale nesmíme!“ řekl dědeček. „Můžeme jen v tom smyslu, že možnost zneužití máme jako všichni, ale nesmíme tomu pokušení podlehnout. Věřím, že se i vy zachováte správně. Není ve vás pomstychtivost, sadismus a jiné zlé vlastnosti. Proto věřím, že si to nezkazíte.“

„Také si to myslíme,“ ozvalo se od veverek. „Dobře jsi vybral, Česťo. Nebudeme to už ani odkládat a doneseme vás rovnou k našim zeirinům.“

„To jsou zdejší vědci,“ vysvětloval dědeček rychle vnoučatům. „Tihle tři jsou také vědci, ale jejich oborem je spíše psychologie a v poslední době se specializují na kontakty s cizími civilizacemi. Měli za úkol zjistit, jestli nejste nebezpeční - veverky jsou poměrně důvěřivé, ale jistě chápete, že kontakt dvou zcela odlišných civilizací může být i nebezpečný. Zeirinové jsou také vědci, jenže mají blíž k našim biologům anebo lékařům.“

„Ale jak nás tam chtějí donést?“ pochyboval Vojta. „Vždyť nás neunesou!“

„Postačí, když uneseme my je,“ usmál se děda. „Vezmete je na záda a veverky si objednají skok nadprostorem »gechmo« až na místo. Však uvidíte!“

Proběhlo to přesně tak jak říkal. Jedna z veverek Věrku oběhla a vyskočila jí na záda. Pak se lehce blýsklo a oba zmizeli.

„Teď jsi na řadě ty, Vojto,“ obrátila se děda k Vojtovi. „Není to nic nepříjemného, nemusíš se bát. Já tam pak skočím za vámi.“

Skok veverky na záda proto Vojtu ani nevystrašil. Ale přece se otřásl, když rukama nahmátl její nožičky a uvědomil si, že se vlastně dotýká tvora z jiného světa! Jenže neměl čas se tím zabývat. Náhle se blýsklo a Vojta i s veverkou na zádech stáli na malé plošince ve větvích jakéhosi obrovského stromu.

Věrka s veverkou už tu stály a když druhá veverka hbitě seskočila z Vojtových zad, objevil se tu i děda.

Byli tedy na stromě u zeirinů...

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:43