Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Proměna

Plošinka na stromě nebyla sbitá z prken, jak Vojta v první chvíli hádal. Byla to jedna z větví obrovského stromu, jenže tam co stáli, byla rozšířená a nahoře rovná. Kůra stromu byla hladká a šedá, takže plošinka vypadala skoro jako kovová. Další větve tvořily kolem zábradlí, ale ani ty nebyly přidělané dodatečně. Veverky si zřejmě strom uzpůsobily, aby sám rostl podle jejich přání a potřeb.

Při pohledu dolů se Vojta pro jistotu pevně chytil zábradlí. Byli určitě výš než kam sahá vrchol Petřínské rozhledny. Až dolů na zem vidět nebylo, ale větve se pod nimi všelijak proplétaly do tak nedozírné hloubky, až se mu z toho točila hlava. Větve se naštěstí nepohybovaly. Jednak nevanul dostatečně silný vítr, navíc byly všechny tak silné a mohutné, že by je mohla rozkývat jedině vichřice.

Raději se přestal dívat dolů a rozhlédl se kolem sebe.

Zejména veverčata si s dětmi ráda hrála...

Zejména veverčata si s dětmi ráda hrála...

Kolem nich byly do tří stran otvory veverčích doupat, ze kterých vykukovaly hlavy dalších veverek. To měli být zdejší vědci? Nikde tu nebyl náznak nějakých přístrojů, jen ta plošinka ve větvích a tři doupata. Nebo to ještě nejsou ti praví zeirinové?

„Máme jiné metody, než vaši vědci,“ ujistil děti kdosi. Telepatie měla drobnou nevýhodu v tom, že se žádná z veverek ani nepohnula, takže nebylo znát, která zrovna telepatí.

„Už jsem jim hodně věcí ze Země popsal,“ zodpověděl děda Vojtův nevyslovený dotaz - věděl, nač se chce zeptat, ještě dřív než Vojta otevřel ústa. „Zpočátku jsem měl ještě plné oči pozemské vědy a techniky a choval jsem naději, že by se jim něco z toho mohlo i hodit, ale o tyhle iluze jsem poměrně rychle přišel. Ukázalo se, že naše technika je jim pro smích, naše věda, zejména biologie a lékařství, vzbuzuje jen jejich zdvořilý, ale útrpný úsměv a celý náš životní styl jim připadá strašně prázdný. Bodejť by ne, co si budeme nalhávat, je přece prázdný jako puklý džbán.“

„Nech je, Česťo!“ zarazila ho telepaticky některá z veverek. „Chceš v nich snad zbytečně vzbudit méněcennost? Poznají to přece sami. Měli bychom raději začít.“

„Máš pravdu,“ odvětil děda také tak. „Kam je uložíte?“

„Máme tu dost místa pro oba,“ ujistila ho veverka.

„Víte,“ obrátil se děda na vnoučata, „veverčí telepatie není záležitost učení. Je to malý kousek nervové hmoty vložený do hlavy. Proto vás musí zdejší zeirinové trochu upravit. Mimo jiné - dveře do tunelu se otevírají telepaticky, takže se k veverkám bez té úpravy ani nedostanete. A podobně je tomu i s ostatními veverčími vymoženostmi. Můžete je sice odmítnout, ale byli byste sami proti sobě. Navíc vám při té příležitosti vylepší, co se dá. Vojta přijde o brýle, neboť bude vidět jako rys. A také vám trochu prodlouží život - i to budete potřebovat. Tak co, raubíři? Souhlasíte?“

Vojta s Věrkou se na sebe chvíli nerozhodně dívali. Dědovo lákání bylo přece jen nezvyklé. Kousek nervové hmoty vložený do hlavy - budou to pak ještě oni?

„Tebe a babičku Cecilku taky upravovali?“ ubezpečovala se opatrně Věrka. „Jak to, že vám dvěma život neprodloužili?“

„Prodloužili,“ ujistil je děda. „S Cecilkou jsme prožili tři sta společných let, krásných jako sen. O tak dlouhém životě mohou lidé na Zemi opravdu jen snít. Jenže většinu toho času jsme prožili tady, mezi veverkami. Na Zem jsme se občas vraceli a i tam jsme strávili krásná společná léta, ale jen tolik, aby nikdo z lidí nepoznal, že je s námi něco neobvyklého. Pevně věřím, že kouzlu zdejšího světa propadnete i vy.“

„Proč ale nešlo zařídit, aby sem s vámi přišly i vaše děti?“ řekla vyčítavě Věrka.

„Veverky sem vůbec nechtěly brát lidi ze Země,“ odvětil děda. „Lidé by zdejší svět strašně rychle zplundrovali. Přijali na zkoušku mě a Cecilku a až pro vás jsem sjednal změnu. Naštěstí i veverky uznávají nevýhody samotářského života. Svolily, že sem kromě vás vezmou i pár dalších. Ale to až později. Teď je ale třeba, abyste jim dali svolení k té úpravě - bez ní to přece nemá smysl.“

„Dobře, já jsem svolná,“ řekla Věrka.

„Já také!“ vyhrkl rychle i Vojta.

„Pojďte si tedy lehnout, veverky vám připravily lůžka, protože úpravy se dělají ve spánku. A abyste se zbytečně nebudili a nezdržovali proces, napijete se uspávacího nápoje. Pojďte si vyzkoušet, jak se vám bude ležet!“

„Tak jdeme!“ řekl odhodlaně Vojta. „Kdo se dal na vojnu, musí bojovat!“

„No - tohle úsloví tady raději nepoužívej!“ usmál se shovívavě děda. „Je přece spojené s pozemskými válkami a to sem netahej, nemají to tu rádi!“

„Jůžiš - tak pardón!“ omlouval se rychle Vojta.

Raději už ani on, ani Věrka nic neřekli a vypili podanou číšku mléčně bílého nápoje. Chutnal sladce, ale účinkoval rychle. Na oba přišla najednou taková ospalost, že se tak tak dokázali uložit na připravená lůžka.

Byla měkká a přikrývky také.

Usnuli oba současně.


Když Vojta opět otevřel oči, zarazil se. Nad ním bylo cosi, co nechápal. Až po hodné chvíli si vzpomněl. Leží přece v dutině obřího stromu u veverek a to nad ním je přece dřevo! Odhrnul tedy měkkou přikrývku a opatrně se posadil, aby se neuhodil o strop dutiny.

„Dobré jitro!“ pozdravil ho děda Česťa, nahlížející do doupěte. „Vstávej, vstávej, hola hej!“

„To už je ráno?“ mnul si Vojta oči.

„Není ráno, ale poledne,“ ujistil ho děda. „Spal jsi jeden a půl dne. Doufám, že ses vyspal dorůžova, ale nepřišli jsme k veverkám vyspávat.“

„Jeden a půl dne?“ vyskočil Vojta.

Příjemně zahřáté lůžko bylo měkké, přikrývka také, ale Vojta z doupěte vyskočil čiperně jako jelen. Jsou přece u veverek! Navíc v jiném světě! To je přece hřích tady něco prospat, i kdyby to měla být jen hodina, natož den!

Trochu ho vyvedlo z míry, že byl nejen oblečený, ale na nohou měl pořád i boty. To se do postele ani nezouval? Vlastně - nezouval. Napili se s Věrkou mléčně sladkého uspávacího nápoje a pak padli jako vojáci za vlast. Snad to veverkám nevadilo... Ale asi ne, když je nenapadlo převléknout je do pyžama... ačkoliv ani to tu neměli...

Rozhlížel se po Věrce, ale na plošince byl jen on sám a děda Čestmír. Teprve pak ho napadlo nahlédnout do ostatních doupátek a hned v sousedním objevil sladce spící sestřičku. Nahnul se k ní, aby ji vzbudil, ale děda ho odtáhl zpátky.

„Nech ji dospat,“ řekl dobrácky. „Tebe také nikdo nebudil. Jen ať se vzbudí, až na to bude čas. Násilné buzení je psychický zločin!“

„Tak si to říkám každé ráno, když vstávám do školy!“ zavrčel Vojta, ale odtáhl se zpátky k dědovi. „Proč to u nás na Zemi zločin není?“

„Na Zemi se toleruje spousta ještě horších zločinů,“ vzdychl si děda. „Některé se dokonce přímo vynucují. Násilné vstávání je jen jeden z nich, ale známe i horší.“

„Veverky nechodí do práce a vstávají, až když se jim chce?“ podivil se Vojta.

„Přesně tak,“ přikývl děda. „Mimochodem, všiml sis aspoň, že se mnou mluvíš čistou telepatií?“

„Ne!“ vyhrkl Vojta a až teď si uvědomil, že ani teď, ani předtím neotvíral pusu, takže... tohle je tedy telepatie?

„Budeš se muset naučit odlišovat to,“ řekl děda. „Tady můžeš telepatit co hrdlo ráčí, ale na Zemi se budeš muset setsafra krotit! Lidé na to nejsou zvyklí.“

„Netušil jsem, že je telepatie tak snadná!“ řekl Vojta, ale dával si teď pozor, aby to řekl normálním hlasem. „Ale dá se to snad zvládnout.“

„To se ví,“ přikývl děda. „Mezi lidmi na Zemi nesmíš telepatii používat. A když, tak jen směrovanou na mě nebo na sestru. A to vás naučím, až se Věrka probudí. Jen ještě něco - brejle máš u mě v kapse, ale jak sám vidíš, vidíš i bez nich.“

I to byla pravda, jenže Věrka se v té chvíli zavrtěla a otevřela oči.

„Jůůů, veverky!“ vyhrkla, jakmile se trochu rozkoukala a zjistila, kde leží.

Veverky ale byly pryč, na stromě byli jen děda s vnoučaty. Veverky je zřejmě nechaly o samotě, aby si jejich hosté nejprve všechno vyříkali mezi sebou.

Také Věrka vyskočila jako srnka a připojila se k dvojici děda s Vojtou. Stáli teď všichni tři na plošince, upravené z větve obřího stromu.

„Naučíme se nejprve směrovat telepatii,“ rozhodl děda. „Budete to potřebovat tady i na Zemi, ale na Zemi víc. Směrovaná telepatie se od všesměrové liší a poznáte ji podle zvonivějšího tónu. Neupravený člověk tyto dva druhy nerozezná, nerozezná ani směr odkud telepatie přichází a navíc má dojem, že všichni v jeho blízkosti hovoří jedním univerzálním hlasem. Tak jste se s telepatií setkali i vy dva ještě před úpravou. Teď už zjistíte, kdo na vás mluví, odkud telepatie přichází a podle její barvy odlišíte, kdo právě hovoří.“

„Mně se zdá, že mluvíš svým původním hlasem,“ řekla Věrka.

„Takže mě poznáš po hlase i v telepatii,“ přikývl spokojeně děda. „Zbývá ještě, abyste se mimo obecné telepatie naučili i směrovanou variantu. Tu vnímá jen ten, pro koho ji určíte, zato účinkuje na libovolnou vzdálenost, dokonce i mezi vesmíry, takže se můžete s veverkami v pohodě bavit i ze Země. Jen musíte znát hlas toho, na koho ji chcete směrovat. Hned si to vyzkoušíme.“

Sami by na to jen tak nepřišli, ale děda jim mohl telepaticky vstupovat přímo do hlav a vedl i jejich pocity, takže to brzy vystihli. Směrovaná telepatie skutečně zněla trochu kovově a brzy se naučili podle chuti ty dva druhy střídat.

„Až to trochu procvičíte, dokážete telepatii směrovat i na dva příjemce současně a bavit se mezi sebou a současně i s některou z veverek. Je to ještě jemnější, ale dá se to zvládnout. Já s Cecilkou jsme se souběžně bavili i s dvěma dalšími veverkami. Ale to zvládnete, až získáte víc zkušeností i s veverkami.“

„Ale kde vlastně jsou?“ divil se Vojta. „Proč nejsou tady?“

„Když vás upravily, neměly tu co dělat, takže nechaly hlídání na mně,“ usmál se děda. „Na to přece stačí jeden. A teď si procvičíme další dovednost, získanou veverčí úpravou. Veverky ji nazývají »gechmo«, samozvaní odborníci na Zemi teleportace - ačkoliv nevím o žádném prokázaném případu kromě mě a Cecilky.“

Bylo to nepatrně složitější než směrovaná telepatie, ale i to šlo zvládnout. Děda nechal děti pečlivě sledovat jeho nejvnitřnější pocity a nařídil jim, aby ho napodobily. Menší problém byl, že se nesměly splést, jinak by zůstaly na stromě a jak Vojta brzy obhlédl, dolů by se ani nedostali. Leda kdyby uměli po kmenech šplhat jako veverky, což by nejspíš skončilo krkolomným pádem. Plošinka s veverčími doupátky totiž jiný přístup neměla. Ani schody, ani viditelný nebo i dobře schovaný provazový žebřík.

Pro teleportaci to ale nebylo bezvýchodné a když jim dědeček předvedl, jak se vyvolává - a zmizel jim při tom - Věrka i Vojta ho úspěšně napodobili, takže se sešli na písečné pláži na břehu velkého jezera.

„Teď se všichni vykoupeme,“ rozhodl děda. „Budete to jistě potřebovat. Když to tenkrát veverky zkoušely na mně, spal jsem jako vy a na nic se nepamatuji, ale když jsem teď viděl, jak to dělají, skoro jsem se toho začal bát.“

„To to vypadalo tak zle?“ zeptala se Věrka, ale nevěděla, jestli se má dodatečně zděsit, nebo ne. Nijak zle se přece necítila!

„My Češi máme takové úsloví »krve jako z vola«,“ řekl děda. „Vypadali jste oba jako řezníci, ale veverky vás pečlivě olízaly a řekly mi, že při takové úpravě trocha krve vždycky vyteče. Tělo si ji však doplní samo a rychle.“

„Krve jako z vola?“ opakoval po něm Vojta. „A myslíš si, že nás třeba neolízaly všude? Takže až vlezeme do vody, potáhne se za námi vodou červená stopa?“

„Možná ne, ale postačí, když ze sebe smyjete veverčí sliny,“ připustil děda.

„Jenže já nemám plavky,“ namítala Věrka.

„No tak nemáš,“ mávl rukou děda. „Já taky ne a budu se koupat s vámi. Vojtovi jistě taky postačí klasické trenýrky - no a ty půjdeš do vody jako Rusky.“

„Rusky se koupou nahaté?“ ptal se hned Vojta. „A jak to vlastně víš?“

„Byl jsem kdysi dávno s Cecilkou na výletě u Černého moře,“ vzpomínal děda. „Tam jsme to oba viděli. Rusky se možná kdysi dávno koupaly i nahé, ale když jsme tam byli my dva, koupaly se v růžovém nebo modrém spodním prádle. A považovaly to za dostatečný koupací úbor, protože se v tom před chlapy - a ani před cizinci - nestyděly. Jen Cecilka tenkrát na můj účet poznamenala, že na ně nějak moc vejrám, jako kdybych nikdy neviděl ženskou v negližé.“

„Měl jsi jí říci, že jsi nikdy neviděl ženskou v negližé při koupání,“ řekla Věrka.

„Přesně to mě tenkrát napadlo,“ usmál se děda. „Cecilka mi slíbila, že mě bude provokovat a doma se bude taky koupat v negližé. A tu hrozbu hned večer splnila.“

„Hned ten večer?“ podivila se Věrka.

„Hned ten večer,“ přikývl děda. „Trochu jsme se pak poškorpili a vrátili jsme se z Ruska teleportem rovnou domů.“

„Teleportem?“ zajímal se Vojta. „To funguje i u nás?“

„Funguje,“ přikývl děda. „Tak - a dost diskusí, jde se do vody!“

Vojta ho nadšeně poslechl hned, oba složili své hromádky šatů na břehu a vběhli do příjemně teplé jezerní vody, jen Věrce se nějak nechtělo.

„Hele, Věrko, jestli ti bráška a děda připadají jako nepříjemní čumilové, můžeš si odběhnout támhle za křoví a vlézt do vody tam,“ navrhl jí vstřícně děda. „Až ti bude z vody koukat jen hlavička, to už by ti snad vadit nemělo!“

„Nejsou tady krokodýli?“ zeptala se nevrle Věrka.

„V tomto světě - veverky mu říkají Sizurgos, to jsem vám vlastně zapomněl říci, nežijí žádní tvorové nebezpeční veverkám,“ ujistil ji děda. „Takže se nemusíš bát ani krokodýlů, ani jiných dravých zvířat.“

„No dobře,“ vzdychla si Věrka. Ale neodešla za křoví, jak jí navrhoval děda, ale za okamžik vběhla do vody za nimi.

Ovšemže jako Ruska...


Po koupání dlouhém pár hodin navrhl děda vrátit se do útulné chalupy na Zem na večeři. Při tom se děti naučí otevírat vchod do tunelu. Proti tomu neprotestoval nikdo, zejména když bylo jasné, že se k veverkám mohou prakticky kdykoliv vrátit.

Ke vchodu do tunelu se dostali opět skokem »gechmo«, jen s jinou průpovídkou, kterou před skokem museli telepaticky odříkat.

„Každý skok se může uskutečnit jedině na »kotvu«,“ vysvětloval jim. „To je taková neviditelná singularita, pozemskou vědou nezjistitelná. Umisťování kotvy si probereme později, jen musím dodat, že každá má jméno a ve světě Siruzgos máme my lidé vyhrazená jména začínající na »Ř«. Veverky tuto hlásku nedokáží vyslovit, takže zbyla pro nás.“

„Tu ale nedokáže vyslovit ani většina lidí, kromě Čechů!“ namítl Vojta.

„Dosud se do Siruzgosu nikdo než my Češi nedostal,“ opáčil s úsměvem děda.

Vstoupili do černé chodby a přesně jak děda předtím řekl, záhadné »ztruhóty« je tentokrát popoháněly vpřed, dokud nestáli před skalními dveřmi.

„Teď musíme dát příkaz pomocí telepatie,“ upozornil děda děti. „Je úplně jedno, zda směrovaně nebo všesměrovou telepatií, ale - dívejte se! Sezame, otvor sa!“

Skála opět tak záhadně odspodu zmizela, jako předtím z druhé strany.

„To přece bylo známé zaklínadlo z knihy Alibaba a čtyřicet loupežníků, jenže slovensky!“ poznal průpovídku Vojta.

„A proto jsem to tak navrhl,“ usmál se děda. „Nám se to lépe pamatuje, jenže v českém textu je obsažené »Ř«, které veverky nevysloví a brány jsou i pro ně. Proto je to slovensky, ale hlavně to musí být telepatií. Kdyby někdo poslouchal, co říkáte všesměrově, nebude mu to nic platné. Bez telepatie se nikam nedostane.“

Prošli do sklípku a pak po schodech do předsíňky.

„Pojďte na tu večeři,“ navrhl děda. „Venku se stmívá a v troubě mám schovaný hrnec se svíčkovou i s knedlíky. Ještě budou teplé, uvidíte, jak nám budou chutnat!“

„Teplé?“ zarazila se Věrka. „Dědo, nezapomněl jsi, že jsme byli u veverek skoro dva dny? Ta svíčková nejenže nebude teplá, ale určitě zkysla a možná i zplesnivěla!“

„To se velice pleteš, děvenko!“ usmál se na ni děda. „Největší zvláštností světa Siruzgosu je, že tam běží jinak čas. Ano, byli jsme tam celé dva dny, stihli jsme vaši proměnu, spánek i pár hodin koupání v jezeře, jenže tady zatím uplynulo něco kolem tří minut. Plotna ani svíčková ještě nevychladly a uvidíte, jak si pochutnáte!“

Vojta se podíval na starodávné nástěnné hodiny na stěně nad jídelním stolem. Škoda, že se na ně nepodíval předtím a nemohl teď porovnat čas před odchodem a po návratu. Ostatně - byli tam dva dny a hodiny by mohly ukazovat stejně jako předtím.

Jenže děda už rozdával talíře a pak z hrnce přidělil každému hromadu knedlíků, masa i omáčky. Knedlíky sice v omáčce plavaly a nebyly suché, jak bývá zvykem v hostincích, ale to je beztak jen proto, aby nepoctiví číšníci nemohli dávat hostům nesnědené knedlíky po jiných hostech. Nebyli v hospodě a po večeři se jen zaprášilo.

Svíčková byla teplá - a mňam!

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:43