Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Učení

Věrce ani Vojtovi se moc spát nechtělo, jenže po večeři by se stejně nedalo nic jiného dělat. Děda neměl počítač i s internetem a odmítl dětem půjčit i mobily.

„To byste se zabavili jenom vy,“ řekl. „A já co? Budu vám koukat přes rameno? Mám lepší návrh. Hupsnete za pec pod peřinu, bude vám tam teplíčko jako u veverek, a já vám zatím o nich něco řeknu. Souhlasíte?“

To se rozumí, že veverky byly lepší námět než internet!

„A ukážeš nám, jak se bavíš s veverkami do jejich světa?“ navrhla Věrka.

„Těžko,“ zavrtěl hlavou děda. „To není jen tak.“

„Ale říkal jsi, že tam směrovaná telepatie dosáhne!“ namítala Věrka.

„To ano, ale bez předchozí domluvy s nimi to nemá smysl,“ odvětil děda. „Hned vám řeknu proč. Jak už víte, ve světě Siruzgos běží čas rychleji než u nás. Kdysi jsem se to po dohodě s veverkami pokoušel změřit a vyšlo mi, že jsou více než tisíckrát rychlejší. Jak se chceš s nimi domlouvat? No - šlo to, ale jen omezeně.“

„Jak jste to tedy udělali?“ zajímal se Vojta.

„Nejjednodušší je dojít si za nimi a domluvit se přímo u nich,“ usmál se děda. „Vlastně jsme se přes hranice vesmíru domlouvali jen jednou a to tak, že já jsem řekl dvě jednoslabičná slova. To bylo všechno, bylo to opravdu lakonické.“

„To snad ani nestálo za to,“ řekl zklamaně Vojta.

„Kupodivu stálo,“ nesouhlasil děda.

„Tak jak to tedy bylo?“ hořela zvědavostí i Věrka.

„Mě i veverky tenkrát zajímalo, kolikrát je jejich svět časově rychlejší než náš,“ začal děda. „Hodně nám na tom záleželo, provedli jsme proto takový pokus. Opatřil jsem si dvoje klasické stopky, jedny jsem donesl k veverkám a vysvětlil jsem jim, jak s nimi zacházet. Pak jsem se vrátil za tunel, řekl »Teď!« a po odměření deseti vteřin jsem řekl »Dost!«. Veverky stopky na první povel spustily a na druhý zastavily. Tak jsme mohli posoudit rozdíly v rychlosti.“

„To ale nebylo moc přesné, že?“ odhadoval to Vojta.

„Pro naše účely to stačilo,“ pokrčil rameny děda. „Když jsem to pak přepočítal, vyšlo mi číslo tisíc dvacet čtyři, desátá mocnina dvou. I veverky mu říkají »magické číslo«. Všechno je tam víc než tisíckrát rychlejší. I ta jednoslabičná slova »teď« nebo »dost« se u nich roztáhla na osm minut, naštěstí jsme dohodli, že zmáčknou stopky hned na začátku - technicky by se řeklo »na náběžné hraně«. Deset vteřin mezi byl nejkratší úsek, který jsem si troufl změřit s dostatečnou přesností. U veverek to trvalo skoro tři hodiny.“

„To skoro obdivuji jejich trpělivost!“ podotkl Vojta.

„Věda trpělivost vyžaduje,“ přikývl děda. „Co z toho ale vyplývá? Naše vesmíry jsou časově značně mimoběžné. Veverky žijí relativně déle než my lidé, jejich život trvá pět až osm set let jejich času. Jenže u nás zatím uběhne jen půl roku. Proto nemá smysl se s nimi příliš kamarádit - zdržíš se na Zemi půl roku a na Siruzgosu všichni, které znáš, zemřou stářím. Každého půl roku se tam setkáte s jinou skupinkou vědců. Oni si všechno pečlivě předají, ale jsou to už úplně jiné veverky.“

„To je škoda,“ ochladla Věrka. „Ale co kdyby některá veverka přešla do našeho vesmíru? Žila by tady taky pět set let?“

„Nejspíš ano,“ souhlasil děda. „Ale nemají o to zájem. Co by tady dělaly? A po návratu bych je teprve litoval! Představ si - všichni známí jsou dávno na prach, vracíš se do úplně jiné éry, které nebudeš rozumět. Jak by se jeskynní člověk cítil v našem současném světě? Nač by mu bylo, že umí perfektně otesávat kameny? Auta se lovit nedají, mamuti dávno nejsou... taky by byl ze všeho strašně nešťastný.“

„Takže je to spojení světů výhodné jen pro nás?“ došlo Věrce.

„Asi tak,“ přikývl děda. „Veverky nám prodloužily život a já s Cecilkou jsme ho podle mého mínění využili nejlépe. I vy dva si toho nejlépe užijete u nich. Tím se to vyrovná. Na Zemi si nás nikdo nevšiml, tady to vypadalo jako normální život. Přitom jsme zachovali veverčí tajemství a nezpůsobili jsme u nich žádné konflikty.“

„My to snad taky nepokazíme,“ slíbila Věrka za oba.

„Tak - a teď spát!“ rozhodl děda.


Ráno se oba vzbudili skoro současně. Možná k tomu přispělo Věrčino zavrtění, možná Vojtovo kýchnutí. Vyskočili však oba stejně.

Děda jim na lavici u stolu připravil čisté oblečení, tak jak mu to maminka před odjezdem uložila. Prohlásila, že mu osobně vynadá, jestli zjistí, že byli oba v jednom oblečení celé prázdniny a všechno ostatní zůstane netknuté.

„Na táboře jsem jim občas posílala dopis s připomínkou,“ tvrdila. „Ale zejména Vojta ji ignoroval a přijel pokaždé jako prasátko. Ale letos budou u tebe a doufám, že nebudou chodit jako čunčata.“

Děda si to zjevně vzal k srdci. Nemá cenu dělat dědovi nepříjemnosti, pomyslel si Vojta, když si rychle natahoval čisté kalhoty. Jen Věrka se divně zadívala na nové, blankytně modré šatičky. Ty se přece na prázdniny nehodí! Žádná holka nenosila na táboře sukně a považovaly by všechny za podraz, kdyby jim je někdo nutil. Výjimkou bylo, když byl předem ohlášený karneval. Tam mohla být sukně součástí masky.

Jenže buď to děda nepochopil, nebo se zbláznila i mamka, pomyslela si Věrka. S chutí by si oblékla včerejší kalhoty, jenže děda je zřejmě odnesl. Nezbylo jí než se do těch nesmyslných šatů přece jen nastrojit.

Konečně se objevil v sednici i děda a Věrka k němu ihned vznesla protest proti »těm nemožným šatům, které se na prázdniny vůbec nehodí.«

„Opět se mýlíš čečetko, jako dost často,“ usadil ji děda. „Dneska nepůjdeme za veverkami, ale v zájmu změny podnikneme společně malý výlet do Prahy.“

„Cože?“ vyhrkli otráveně oba. „Co v Praze? Tam to přece známe lépe než ty!“

„Jenže po prázdninách se musíte vrátit domů a do té doby si tam musíme něco zařídit.“ vrtěl hlavou děda.

„Nešlo by to odložit?“ smlouval ještě Vojta.

„Šlo,“ připustil děda. „Ale co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.“

„To chceš v tom parnu bloumat o žízni jen tak po chodnících?“ zkusila to Věrka výčtem očekávaných nevýhod tohoto podniku.

„To jistě ne,“ odmítl to děda. „Musíme se ale naučit něco, co ve světě veverek potřebovat nebudete. Naučíme se pokládat kotvy »gech«, abyste mohli nadprostorové skoky používat i na Zemi. Na Zemi to má své zvláštnosti. A nač to ještě odkládat?“

To ale bylo něco jiného a neskrývaný odpor se změnil jako mávnutím čarovného proutku ve zvědavý zájem.

„Kotvu nemůžete položit, kde vás to napadne,“ rozvíjel to dál děda. „Představte si, že ji položíte na nějaké hodně sledované místo, třeba pod koněm svatého Václava. Pak se tam chcete objevit - a nejde to, někdo tam už půl hodiny čeká na kamaráda. Pak ale kotva »gech« nefunguje a není použitelná. Anebo ještě horší příklad - dáte ji doprostřed magistrály a kdo se na ní objeví, toho nejbližší auto okamžitě srazí. Anebo si dáte pozor, aby nic takového nehrozilo a zvolíte si místo nahoře vedle koně svatého Václava. A pokaždé, když se tam objevíte, budete to muset davu čumilů vysvětlovat a navíc vás první policajt okamžitě sbalí za hanobení pomníku, nebo jiný nesmysl.“

„Takže by to chtělo dávat ty kotvy nějak nenápadně,“ shrnula to Věrka.

„Přesně tak - nenápadně,“ přikývl děda. „Navíc je nutné nad užitečností takové kotvy včas přemýšlet. Kotva umístěná v kanalizaci bude určitě nenápadná, nikdo vám ji neobsadí, ale co tam s ní? Kam byste ji položili, aby vám pomáhala dostat se každý den rychle, ale nenápadně do školy? Anebo domů? Uvědomte si, nesmí ji odhalit ani vaši rodiče, jinak se nevyhnete nepříjemným otázkám.“

„Já bych věděl, kam ji dát ve škole,“ řekl Vojta. „Nejlépe v suterénu pod schody vedle šaten. Tam nikdo nezabloudí jak je rok dlouhý a hned bych byl v šatně.“

„A doma by to šlo taky pod schodiště,“ dodala Věrka. „Ale Česťo, dá se tímhle způsobem skočit i dovnitř budovy?“

„Dá,“ ujistil ji děda. „Ten nápad s kotvou pod schody u šaten bych bral, jenže to budete muset udělat až bude škola otevřená. Doma to můžete zkusit už dnes, když se při tom nenecháte chytit.“

„A dá se takhle skočit rovnou k veverkám?“ napadlo Vojtu.

„Nedá,“ odvětil mu děda. „Mezi vesmíry se skákat nedá. Chyběl by i pozvolný časový přechod, jaký je jenom v tunelu.“

„A pak by mě ještě zajímalo, jak se dostaneme do Prahy, když tam ještě žádné kotvy nejsou?“ připomněla jim Věrka.

„Kdo říká, že nejsou?“ usmál se děda. „My jsme s Cecilkou do Prahy už dlouho jinak necestovali. Vlastně jsme nikdy neměli auto. Naše kotvy se mohou hodit i vám, ale přece jen bude lépe, když tam budete mít i svoje. Nehledě na to, že Praha se občas mění. Několik kotev jsme už museli zrušit. Buď zbourali dům, nebo zamkli průchod, pár kotev jsme měli i na místech, kde dnes vede magistrála, nebo tam stojí stanice metra. Nejlepší kotvy by byly poblíž pomníků, kdyby se dneska i s pomníky často nehýbalo. Takže teď přeskočíme do Prahy. Kotva se jmenuje »Muzeum«, to jistě nespletete. Připravte se, je na trávníku až u zdi a budete otočení zády k budově. Hlavně z ní hned po přeskoku odstupte, ať ji může použít další!“

„Vždyť to jméno nezačíná na »Ř«!“ připomněla oběma Věrka.

„Na Zemi nejsme u veverek,“ opáčil děda s úsměvem. „Tady máme ve jménech úplně volnou ruku.“

„Tak jedem!“ spěchal nedočkavě Vojta. „Vzhůru k Muzeu!“

„Jdi tedy první!“ pobídl ho děda...


Ačkoliv bylo ráno, v Praze byl čilý ruch, ale zřejmě se nad pošlapáním trávníku nikdo nepozastavil. Všichni tři rychle přešli na chodník a pak už se ničím nelišili od místních. Vypravili se na průzkum města, jako kdyby tu byli poprvé.

„Tady by byla príma kotva!“ ukazoval Vojta každou chvíli.

Děda mu jich pár schválil, dvakrát se Vojta dokonce strefil do místa, kde už byla kotva z dřívějška, což jen potvrzovalo správnost Vojtova odhadu. Učili se přitom včas vycítit nejbližší kotvu, aby nepokládali další zbytečně hustě.

„Podíváme se k vám na sídliště,“ navrhl děda. Koupil lístky a zakrtkovali spolu do nejbližší stanice metra.

Na sídlišti bylo vhodných míst ještě víc - a co hlavního, kotvy tu ještě nebyly. Položili jich spolu pár - do lesoparku, u hřiště, poblíž křoví na sídlišti.

„Proč je sem ale dáváme?“ napadli Věrku. „Vždyť je nebudeme potřebovat! Já si myslím, že budeme beztak pořád u veverek!“

„Opět se mýlíš, čečetko!“ řekl s úsměvem děda. „Nejméně třetinu času musíte strávit na Zemi. Máte tu školu, rodiče... ale je tu i další překážka. Nebyl by problém strávit každý den celý týden ve světě Siruzgos. Na Zemi při tom uplyne sotva deset minut a užili byste si spoustu zábavy. Jenže byste příliš rychle zestárli. Za pár dnů na Zemi byste vyrostli a dospěli - a to počítám i veverčí zpomalení stárnutí! Zkrátka se musíte krotit, abyste nevypadali starší než vaši spolužáci.“

„Záleží na tom?“ zeptal se lehkomyslně Vojta.

„Záleží,“ přikývl děda. „Jednak by to vypadalo příliš nápadně - jen si představte sami sebe jako dospělé v lavicích mezi žáky! Za druhé by se o vás jistě začali zajímat doktoři. Tak rychlé stárnutí by prohlásili za nějakou novou, neznámou nemoc, učeně by ji pojmenovali a neunikli byste jejich vědeckému zkoumání. A to snad nechcete! Až budete starší, nebude to tak nápadné.“

„Takže k veverkám vlastně ani nesmíme?“ mračil se Vojta, jako by právě přišel o novou hračku.

„Ale smíte!“ usmál se děda. „Jen to nesmíte přehánět. Denně smíte strávit mezi veverkami nanejvýš dva dny. To vám přece bohatě postačí, ne? A teď si to představte! Ty dva dny se vám smrsknou na tři minuty. Cesta z domova ke mně do chalupy i zpět potrvá milisekundu - to je zanedbatelně krátký okamžik. Nebude problém nenápadně zmizet každý den na tři minuty z domova. Když si toho nevšimnou rodiče, nevšimne si toho nikdo. Ještě lépe k tomu můžete využít cestu ze školy. Postačí vám to?“

„Když je to takhle...“ rozjasnil tvář Vojta.

„A teď se vrátíme na Václavák a půjdeme někam na zmrzlinu, chcete?“ navrhl děda vnoučatům.

To se ví, že souhlasili!


Položením několika kotev pobyt v Praze uzavřeli. Jen dvě nejdůležitější museli odložit - ve škole i doma je položí už samostatně, až to bude možné.

Vrátili se přímo do dědečkovy chalupy, kde byla kotva »gech« přímo v sednici. Nebyla uprostřed, ale u okna.

„Po tom suchém horku bych se šla vykoupat k veverkám,“ prohlásila Věrka. „Jen si tam tentokrát vezmu plavky. Zdálo se mi to, nebo je u veverek o něco tepleji než u nás v Čechách?“

„Je tam tepleji,“ připustil děda. „Asi jako u Jadranu, i dál na jih, v Řecku, to má při koupání samozřejmě výhodu. Je tam ale jeden rozdíl. U veverek není nikdy vidět slunce. Jak jsem říkal, platí tam trochu jiné přírodní zákony.“

„Nikdy tam není vidět slunce?“ divila se Věrka. „Ani v poledne?“

„Nikdy,“ ujistil ji děda. „I když je obloha úplně bez mráčku. Jsou s tím spojené i jiné záhady. Není tam noc - je tam pořád jen den. Pro veverky to má i nevýhodu, nemají podle čeho měřit čas. Ony vlastně začaly měřit čas až kvůli vědě, potřebovaly ho ve fyzice při popisu pohybových zákonů. Možná díky tomu se vyhnuli pozemské kuriozitě s dělením času na čtyřiadvacet hodin dělených dále po šedesáti dílech.“

„Takže se tam dá koupat úplně non stop?“ viděla Věrka jen tuhle výhodu.

„Dá,“ souhlasil děda. „Můžeš se tam koupat, kolik vydržíš.“

„Tak pojďme!“ navrhla Věrka.


Po dlouhém koupání v jezírku, kde měla i nejstudenější voda dobrých pětatřicet stupňů, se chtěli vrátit do chalupy, ale děda měl pro ně úplně jiný program.

„Ještě toho máme k učení plno a musíme pokračovat,“ prohlásil.

„Učení?“ zděsila se Věrka. „Ale proč? Vždyť jsou prázdniny!“

„To není učení školním předmětům, ale veverčím,“ upozornil oba děda na rozdíl proti klasické škole. „Co jste se zatím naučili? Moc toho není. Telepatii - všesměrová je jednoduchá, proto vám šla skoro sama, museli jste zvládnout jen směrovanou. Pak jste se naučili otevírat si bránu do tunelu a používat i na Zemi užitečné nadprostorové skoky »gechmo«. No, jestli si myslíte, že tím dary skončily, opět byste se mýlili.“

„To nám veverky daly ještě něco?“ podíval se Vojta na dědu trochu nevěřícně.

„Jistě,“ řekl s úsměvem děda. „A je toho ještě víc. A protože se něco z toho nedá provozovat na Zemi, kde by to způsobilo nežádoucí pozdvižení, musíme si to zkoušet tady u veverek. Začneme s tím, s čím jste se tady už setkali.“

„Já si ale na nic tak neobvyklého nevzpomínám,“ tvrdil Vojta.

„Vidíš - a přitom to bylo úplně to první, co jsi u veverek viděl,“ usmál se děda shovívavě. „Jak k nám veverky vlastně přiběhly?“

„Vždyť - ony nepřiběhly, ale přiletěly!“ vzpomněla si Věrka.

„To je ono!“ řekl děda. „Takže se naučíme - létat!“

„Vždyť nemáme křídla,“ namítl Vojta. „Veverky roztáhnou nožičky a mají mezi nimi a bříškem kůži jako plachtu, ale my?“

„To sice mají, ale daleko by je nedonesla,“ opáčil děda. „I u malých pozemských veverek je dobrá jen na změkčení přistání, nejvýš na krátké klouzání. Zdejší veverky jsou větší a navíc těžší. Přitom létají, že by jim záviděl i orel. Zkrátka - nelétají křídly ani tou kůží, ale překonávají gravitaci. A ten dar darovaly i vám. Podívejte se!“

Podívali se oba na něho - a strnuli. Děda nestál na písku pláže, ale vznášel se ve vzduchu deset centimetrů nad ním.

„Jak se to ale dělá?“ vyzvídal hned nadšeně Vojta. Pokusil se vyskočit, ale hned zase dopadl na nohy.

„Pojďte co nejblíž ke mně a snažte se vnímat moje pocity,“ pobídl je děda a také přistál zpátky na písek. „Musíte vystihnout, co se vlastně na létání podílí. Je to lehčí než naučit se hýbat ušima. I u těch uší je to jen otázka uvědomit si, které svaly jsou k tomu nutné. Mají je všichni, ale hýbat ušima umí málokdo. Kdo to ale umí, klidně hýbe ušima jako o závod. A vám chybí jen jedno - naučit se ovládat příslušný orgán. Máte ho už v sobě a jen ho neumíte používat.“

„Co zase máme v sobě?“ zděsila se Věrka.

„Orgán »inurked« k využívání energie,“ řekl děda. „K telepatii ji nepotřebujete, ale energii uplatníte na mnoho způsobů. Nadprostorový tunel »gechmo« je náročnější než vyběhnout po schodech do dvacátého patra a létání? Pták vážící jako vy potřebuje aspoň čtyřmetrová křídla a hrudní svaly větší než krocan. Dlouho se ani nevěřilo, že je let lidskou silou možný, pak to přece nějací nadšenci dokázali, jenže s leteckým monstrem s desetimetrovými vylehčenými křídly a i pomalé létání nizoučko nad zemí vyžaduje sportovce - desetibojaře. Veverky to vyřešily tisíckrát lépe. Proto se útrpně usmívaly, když jsem jim kdysi líčil pozemskou leteckou techniku.“

„Letadla na Zemi létají rychleji než zvuk!“ namítl Vojta.

„Veverčí »gechmo« přenáší rychlostí světla!“ trumfl ho děda. „Veverky umí létat i v korunách stromů aniž by nalomily jedinou větev. Nepotřebují auta, vlaky, lodě ani letadla a k nim nezbytné silnice, tratě, přístavy a letiště. Viděli jste snad v jejich světě jedinou silnici nebo most? Na Zemi je v těch stavbách uloženo obrovské množství lidské práce - veverky to nepotřebují.“

„Jenže bydlí na stromech,“ namítla Věrka.

„Na stromech jich bydlí málo a bydlení na stromě je docela zajímavé,“ usmál se děda. „Není ale dost stromů pro všechny, proto jich většina bydlí v domech jako my.“

„Veverky si staví paneláky?“ divil se Vojta.

„Paneláky ne,“ usmál se děda. „Jejich domky - říkají jim »feléd« - se podobají podzemním domkům hobitů z Tolkiena - a takové domy se dnes přece u lidí považují za luxus. U veverek má každá rodina vlastní domek, žádné mrakodrapy ani paneláky, kde se na malém prostoru tísní tisíce lidí. Pravdou je i to, že veverek je méně než lidí. Na celém světě Siruzgos jich je všeho všudy kolem milionu. Mrakodrapy, paneláky ani jiné hromadné noclehárny nepotřebují a která chce, může bydlet i na stromě.“

„A mají také televizi?“ zeptala se zvědavě Věrka.

„Ovšemže nemají,“ odvětil děda. „Nač? Místo dorozumívacích prostředků, knih i televize mají něco jiného. Říkají tomu »gruif« a je to lepší než naše kino.“

„Já bych řekl, že telepatie je lepší než mobily,“ mínil Vojta. „Nepotřebujeme nic navíc a dorozumíme se kdykoliv a kamkoliv. A funguje i pod vodou, který mobil to dokáže?“

„To ano,“ souhlasil děda, „Ale přece jen mobily ani telepatie nestačí na všechno. Třeba zprávy. Když se stane něco mimořádného, může se zpráva o tom šířit postupně, od jedné veverky k druhé. To by ale trvalo příliš dlouho. Je užitečnější dát zprávu na vědomí naráz všem. Na to je na Zemi dobrá televize nebo internet, veverky mají něco podobného, jenže tomu říkají »thukipyh«.“

„Ale jak to vlastně funguje?“ zeptal se Vojta.

„Problém každé civilizace, veverky nevyjímaje, je návaznost vědomostí,“ začal děda trochu zeširoka. „Pračlověk si mohl užitečné znalosti předávat jen ústně, někdy i vlastním příkladem. Mladí se učili od starých, jenže tak se dá předávat jen omezený rozsah vědomostí. Teprve vznik písma a záznamů dovoloval uchovat vědomosti i pro následující generace. A kromě vědomostí začali lidé i veverky zaznamenávat i různé události. Písmo se dalo tesat do kamene, to bylo poměrně trvanlivé, jenže tesání bylo příliš pracné a málo obsažné, bylo to dobré jen pro hesla. Vynález knihy, pergamenu a papíru umožnil uchovávat těch informací podstatně víc.“

„Dobře, ale co s tím udělaly veverky?“ skočila mu Věrka do výkladu netrpělivě.

„Veverky vymyslely »thukipyh«,“ řekl děda, jenže děti nebyly o nic moudřejší.

„Co je to?“ chtěla vědět Věrka.

„Taková chodící kniha,“ usmál se děda.

„Chodící kniha?“ nechápal Vojta. „Nějaké zvíře?“

„Dalo by se to tak nazvat,“ připustil děda. „Jenže takové zvíře nikdy předtím na tomto světě neexistovalo. Veverky vyšly z geneticky upravené želvy, která měla ve hřbetě druhé nervové centrum - nejspíš nějaký pozůstatek po dinosaurech. Veverky je nechaly zvětšit, až bylo podstatně větší než mozek v želví hlavě. Musely kvůli tomu »nafouknout« želví krunýř a z původní půlmetrové ploché želvy se stala dvoumetrová opancéřovaná koule. Když navíc zakrněly nožičky - beztak by tak velkým krunýřem ani nepohnuly - vznikly první thukipyhy. Přerostlý druhý mozek slouží jako skladiště vědomostí a informací, hlavička obsahuje několik desítek miniaturních telepatických orgánů, takže prostřednictvím telepatie současně komunikuje s desítkami veverek, ale i mezi sebou. Thukipyhy se telepaticky domlouvají i mezi sebou, posílají si navzájem nejnovější zprávy, ale jsou schopné vzpomenout si na požádání na cokoliv, co do nich někdo uložil v průběhu posledních tisíciletí.“

„To žijí tak dlouho?“ zeptal se Vojta.

„Veverky mě ujišťovaly, že některé thukipyhy jsou až milion let staré. Čím jsou starší, tím víc vynechávají nejnovější zprávy a soustřeďují se na staré záznamy. Jsou tak jako staré knihovny. Jenže když chceš po něčem pátrat a není to v těch mladších, samy thukipyhy tě odkáží na ty starší až nejstarší.“

„A už ses jich někdy na něco tak dávného ptal?“ zeptala se Věrka.

„Jistě,“ přikývl děda. „Chtěl jsem vědět, zda někdy žili ve světě Siruzgos i draví živočichové. Zdálo se mi divné, že tu žádní dravci nejsou. Thukipyhy mě odkázaly na ty hodně staré, takže jsem se to nakonec dozvěděl.“

„To by mě taky zajímalo,“ přisadil si Vojta.

„Mě to trochu zarazilo,“ řekl děda. „Dozvěděl jsem se totiž, že veverky v oněch pradávných dobách pečlivě vyhubily všechny parazity a živočichy schopné ohrožovat je anebo jejich mláďata. Ani dnes nedovolují takovým tvorům vzniknout.“

„Proto tady nemůže nic ohrožovat ani nás!“ došlo Věrce.

„Má to i své nevýhody,“ pokrčil rameny děda. „Dravci v pozemské přírodě často likvidují nejslabší a nemocné tvory. Tady se díky chybějícím dravcům nemoci snadno šíří. Proto se samy veverky starají o léčení zvířat a případně, když jde o beznadějné případy a zvířata uhynou, zajistí jejich rychlou likvidaci. Zdravotní službě se věnuje větší část veverčí populace, než jsem čekal. Je to přesně opačný případ, než u nás na Zemi, my snažíme ohrožené druhy chránit. Ale když to vezmeš nestranně, i na Zemi zmizela spousta živočišných druhů. Co bychom si dnes počali se šavlozubými tygry nebo nedejpámbu s tyrannosaury?“

„Zachovaly se u těch thukipyhů i nějaké obrázky?“ starala se Věrka. „Nebo jsou tam jen slovní popisy?“

Thukipyhy schraňují i pohyblivé obrázky,“ ujistil děti děda. „Dokonce lepší než naše filmy, časem vám nějaké vyhubené bestie ukáži v pohybu. Dnes už není snadné se k nim dostat, protože je schraňují jen nejstarší thukipyhy. Ale já k nim znám cestu, nebojte se, uvidíte je. Jenže teď se musíme naučit létat, tak konec diskusí a soustřeďte se na mě. Věřím tomu, že brzy budete létat jako rackové na Zemi, ale zpočátku si dávejte velký pozor, ať si hned zkraje nenatlučete čuchometr. Nezdá se to, ale i když už stojíte na pevné zemi a zrušíte vznášení, může vás gravitace povalit.“

Létání ale bylo v zájmu dětí, takže se o jejich pozornost nemusel doprošovat.

Pár minut nato se Věrka a po ní i Vojta opatrně vznesli kousek nad písek pláže, ale netrvalo dlouho a všichni tři se rozletěli ke vzdáleným obřím stromům.

Děda jim tam ukázal něco, nad čím oběma sourozencům zajiskřila očička. Měl totiž v koruně jednoho stromu chatu, upravenou z opuštěného veverčího hnízda. Bylo to tam zabezpečené zábradlím, jako by se děda bál, že spadne. Proč ta opatrnost, když přece uměli létat? To jim ale děda neřekl a ptát se ho styděli.

„Tady přečkáme déšť i jiné nepohody,“ ujišťoval je. „Navíc se tu dají skvěle psát domácí úkoly...“

„Domácí úkoly?“ protáhl tvář Vojta. „I tady? Vždyť jsou prázdniny!“

„Já už myslím dopředu,“ ujistil ho děda. „Prázdniny nepotrvají věčně. A uznejte, že bude lépe napsat si úkoly tady. Máte na ně času habaděj a o nic nepřijdete. A až si splníte povinnosti, užijete si tu volna víc než doma. Jsou tu pro vás i malé pelíšky, tam se vám ale bude spát!“

„Snad sem nebudeme chodit i spát?“ nechápal Vojta.

„Ale to víš, že budete!“ ujistil ho děda. „Řekli jsme si přece, že každý den podle pozemského času smíte tady strávit dva dny. Vydržíte snad dva dny bez odpočinku? Ještě budete rádi, když si tady schrupnete!“

Stolky a židličky vypadaly jako vyrobené na Zemi, ale pelíšky byly určitě zdejší. Vojta s Věrkou si je hned vyzkoušeli. Spát se tu bude jistě dobře. A ty domácí úkoly... na ty se musí dívat jako na nutnost.

Teď se jim ale spát nechtělo. Děda jim slíbil návštěvu stromových veverek. To jsou ty, které nebydlí jako ostatní ve felédech, ale v umělých dutinách.

Měli nač se těšit.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:43