Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Škola

Hned na začátku ale Vojta s Věrkou zjistili, že škola nebude tak fádní, jako ještě loni a jak se jí trochu obávali.

První výhodou byla doprava.

Samozřejmě mohli do školy cestovat normálně autobusem. Ale dědeček tvrdil, že veverčí »gechmo« je na Zemi použitelné stejně jako ve světě veverek a při troše opatrnosti smějí cestovat i tímto způsobem, pokud to nebudou používat veřejně před ostatními lidmi.

Co to znamenalo? Děda trval na tom, že bude lépe, když budou ráno do školy cestovat autobusem, ale kdyby náhodou zaspali, směli se přemístit rovnou do školy. Jen si tam museli položit značku »gech«, jak to Vojtu napadlo u veverek - v suterénu pod schody vedle šaten. Udělal to hned první den školy a pak už to bylo snadné.

Přemístění na kotvu »gech« bylo rychlé, ale oba si museli zvyknout ihned udělat aspoň krok libovolným směrem, aby nepřekáželi dalšímu přenosu. To se však naučili ještě u veverek, to jim problém nedělalo. Horší bylo, aby je při tom nikdo nespatřil. Ale správně umístěná kotva to zajišťovala skoro sama. Kdo by co hledal v suterénu školy pod schody vedle šaten? Přesto dědeček po dětech chtěl, aby toho nezneužívaly a přemisťovaly se do školy jen když jim opravdu ujede autobus.

Do školy proto oba jezdili spořádaně autobusem spolu s ostatními. Ale domů už to dodržovat nemuseli. Jen se museli oba starat, aby je nikdo neviděl mizet. To však bylo tak snadné, že ani děda proti tomu nic nenamítal.

Stačilo využít nepozornosti ostatních, odejít na záchod, obsadit tam kabinku, ale dveře za sebou jen přivřít a pak prostě zmizet. Kdo tam přišel po nich, vůbec ničeho si nevšiml. Mohli ale zmizet prakticky kdekoliv, kde se zrovna nikdo nedíval - třeba v prázdné uličce, v podloubí, nebo kdekoliv jinde.

Vojta s Věrkou sice měli další kotvy »gech« doma, přímo v pokojíčku, ale tam se rovnou ze školy nepřemisťovali. Obvykle prvním skokem zamířili k dědovi. Stávalo se, že ho doma nezastihli, pak si sami ve sklípku otevřeli tunel k veverkám. Dědu mohli nejčastěji hledat právě tam.

Však už tam na ně většinou čekal! Ale první, po čem se sháněl, byly jejich sešity na domácí úkoly. Bylo ale nejvýhodnější udělat si úkoly ve světě Siruzgos, kde jim čas ubíhal jinak. A pak je děda v rychlosti přezkoušel z toho, co ve škole právě dnes probírali, ale tím jim povinnosti skončily a pak už si mohli užívat, čeho se jim právě zachtělo. Létání, koupání i výlety po okolí - nejčastěji letecké.

Občas se do Siruzgosu dostali zrovna když tu byla noc. Ani v noci tu nebyla tma jako na Zemi, jen se maličko smrákalo, ale veverky spaly a nemohli je potkat. Pak se rovnou přemísťovali do dědečkovy chaty v koruně velkého stromu. Domácí úkoly se tam daly dělat skoro jako doma a děda je zkoušel stejně jako venku, jediný rozdíl byl, že potom museli oba zalehnout do pelíšků a spát, aby byli následující den svěží.

„Vždyť jsme už dneska spali!“ protestoval napoprvé Vojta.

„Musíte se naučit využít ke spaní libovolnou dobu,“ ujistil ho děda. „Naučte se to raději hned. Když tady pokaždé po škole pobudete dva dny, dvakrát se tu vyspíte.“

„Ale doma by nás naši jistě hledali!“ namítla Věrka. „A zítra musíme do školy!“

„Zase zapomínáš na zdejší čas!“ durdil se děda. „Pobudete-li tu dva dny, vrátíte se domů ve stejném čase, jako kdybyste přijeli autobusem.“

„Takže tady budeme vlastně jen místo jízdy domů!“ rozjasnila se Věrka.

„Tak nějak,“ přikývl děda. „Ale protože stárnete pomaleji, nikdo nic nepozná, ani vaši doma ne.“

„To je báječné!“ libovala si Věrka.

Vojta jí jen přizvukoval.


Mít na každý školní den dva dny prázdnin by byl sen většiny dětí, asi jako Dva roky prázdnin od Verna. A Vojta s Věrkou si toho daru jaksepatří užívali!

Navíc se ukázalo, že si mohou hrát i s veverkami. Zatímco se děti i v létání stále zlepšovaly, veverčata si s nimi hrála skoro pokaždé jiná. Opět za to mohl zdejší čas. Pozemské děti mezi dvěma návštěvami veverčího světa pobývaly celý den na Zemi. Za tu dobu tady uplynulo tisíc dní, neboli skoro tři pozemské roky. Veverky byly o tři roky starší, některé mezitím přešly mezi dospělé a místo nich se na hry s pozemskými dětmi těšila nová malá veverčata.

A protože děti skoro denně procvičovaly své nové znalosti a schopnosti, stávalo se, že teď už veverkám stačily. Mohly si s nimi hrát i na leteckou honěnou, nemluvě o schovávané v korunách obřích stromů.

Mimo her se setkávali s veverčí omladinou i kvůli vážnějším věcem. Zejména ty starší veverky se občas zajímaly o poměry na Zemi a děti jim musely vysvětlovat, jak to v našem světě chodí. Bohužel se děti musely často tvářit omluvně. Buď protože na některé otázky neznaly odpovědi, ale ještě častěji, když odpovědi nevyzněly pro lidi Země příznivě. Války, krev a násilí... veverky už o nich sice z dřívějška věděly, ale pro ty mladé to bylo pořád těžko pochopitelné.

Veverky na oplátku učily pozemské děti svým vědám. Bylo to obtížné, ale děda Česťa je v tom podporoval.

„Jen od nich koukejte pochopit co nejvíc!“ povzbuzoval je. „Mě a Cecilku tohle neučily, protože jsme se sem dostali už jako dospělí, ale ve vás veverky vidí školáčky, takže vám zkoušejí předat některé své znalosti.“

„Ale k čemu nám to bude?“ zkusila namítat Věrka.

„To nevíš, ale já si myslím, že to určitě použijete,“ řekl děda. „Když ne na Zemi, tak aspoň tady.“

Některé obory vědy byly dětem pochopitelné, jiné už méně. Matematika je snad ve všech vesmírech stejná, ale jiné vědy lidé na Zemi neznají buď vůbec, nebo jen mlhavě. Například teorie antigravitace je na Zemi pořád neznámá, kdežto u veverek se s ní děti setkávaly dokonce v praktickém využití.

„Učte se to,“ podporoval je děda. „Nevíte, kdy to uplatníte. Když ne dneska, pak třeba až za sto let, ale přijde čas, kdy se vám to bude náramně hodit!“

Ve světle veverčí vědy se ale pozemská věda, zejména její školská odrůda, brzy dětem jevila jako příliš zjednodušená a chudá. Asi jako se nám zdají věci používané ve středověku. Zdála se jim zkrátka taková... primitivní.

Nejspíš protože to tak bylo...


Autobus je místo, kde někteří žáci ještě píší na poslední chvíli domácí úkoly, ale jinak se tam toho, kromě probírání různých novinek, moc dělat nedá. Naštěstí to děti neměly do nové školy daleko, takže se ta cesta dala přetrpět.

Jednoho dne ale Kája na Vojtu rovnou udeřil, že ho s Věrkou ještě nikdy neviděl jet opačným směrem, neboli ze školy domů. A že se diví, že se jejich rodiče nestarají, kde se jim každé odpoledne courají!

„Tak za prvé, svoje povinnosti nezanedbáváme, jako někdo, kdo píše úkoly až za jízdy v autobuse!“ usadil ho Vojta. „Za druhé máme s našimi rodiči dohodu, do kdy musíme být doma, a tu jsme ještě nepřekročili. A za třetí ti do toho nic není!“

Kája remcal dál, jenže to už všichni vystupovali u školy.

„Však já už zjistím, kudy se vy dva loudáte!“ hodil za nimi Kája ještě.

„Příjemnou zábavu!“ popřál mu Vojta zdánlivě dobrosrdečně, ale ve skutečnosti trochu škodolibě. Zejména při představě, že ho bude Kája stopovat na záchod, kde se dozví - vlastně, kde se nedozví vůbec nic! Nejvýš bude trpělivě a naprosto zbytečně špehovat prázdnou záchodovou kabinku. Patří mu to, špehovi!

Aby někdo ze žáků - a vlastně i z učitelů - vypátral, kudy se Vojta s Věrkou každý den toulají? Zejména když domů chodí včas? To je přece naprosto vyloučené! Záchod bude pro každého místo, kde naprosto nepochopitelným způsobem zmizí každá stopa. Když to stokrát zopakují, stokrát narazí na totéž. Může tu ještě někdo něco vypátrat? Ani legendární Sherlock Holmes nemůže přijít na nic jiného než že podezřelí stokrát po sobě tajemně zmizeli. Pokud z toho Sherlock Holmes - anebo Kája - vyvodí, že na tom záchodě musí být nějaká tajemná síla, která je mžikově přemístí, ať si to myslí dál, tím nic nezkazí, ale k pravdě se nepřiblíží ani o milimetr. Budiž jim to přáno!

Zbytečně budou ztrácet čas.


Ve škole ale docházelo i k jiným, často až bizarním okamžikům. Jedním z míst, kde se to stávalo, bylo školní hřiště a časově šlo o hodiny tělesné výchovy.

Problémy potkávaly častěji Vojtu než Věrku. Bylo to ale pochopitelné. Zatímco dívky o tělocviku většinou hrály různé míčové hry, jednooký učitel tělocviku si vzal do hlavy, že z chlapců vyžene pohodlnost a připraví ze všech prvotřídní atlety.

To však byl pro Vojtu do jisté míry kámen úrazu.

Při hromadných disciplinách, jako běh na delší trati, mu stačilo držet se zhruba uprostřed ostatních. Potíž nastala, když se tělocvikář rozhodl změřit žáky jednotlivě a Vojta najednou neměl s kým se srovnávat.

Tak se stalo, že na první pokus v běhu na sto metrů nechtěně překonal světový rekord mužů. Tělocvikář ovšem nevěřil svým očím a rozhodl, že to Vojta musí ještě jednou zopakovat, ovšem až na konci za všemi ostatními, aby se stačil vydýchat.

Jenže to už si Vojta dával pozor, aby se ani trošíčku nenadlehčoval antigravitací, naopak se snažil trochu se přitisknout k atletické dráze, jenže dosáhl tím suverénně nejpomalejšího času z celé třídy a učitel si jen zhnuseně odplivl. Vysvětlil si to sám sobě tím, že se mu zřejmě při prvním pokusu poštěstilo stopky nepozorovaně zastavit a zase rozběhnout. Jinak se to podle něho vysvětlit nedalo.

Další trapas se Vojtovi podařil při skoku vysokém.

Umínil si sice shodit laťku v takové výšce, aby nebyl poslední, ale aby včas ze soutěže vypadl a zbytečně nebudil pozornost, jenže ho nenapadlo, že se učitel dívá na laťku ze strany, takže si hned při prvním skoku všiml, že se přes ni Vojta bez námahy přenesl s rezervou dobrého tři čtvrtě metru. Jenže to by byl výkon hodný špičkového dospělého světového sportovce! Zaměřil se proto na Vojtu blíž, jenže ten už si jeho zájmu všiml a při následující výšce raději třikrát po sobě laťku shodil, ačkoliv tím skončil jako předposlední.

Učitel už ale větřil nějakou kulišárnu a nenechal Vojtu v klidu.

Vojta se sice snažil dávat si pozor, ale občas mu to ulétlo. Nejvíc při košíkové, kdy v zápalu hry občas neodolal a když míč hodil na cíl, vždycky ho očima usměrnil až do koše, leckdy i přes celé hřiště. Spoluhráči na to brzy přišli a místo aby se snažili přihrávat míč tomu, kdo byl ve výhodné střelecké pozici, přihrávali míč Vojtovi, i když byl od soupeřova koše dál a přihrávali mu tedy nelogicky dozadu.

Soupeři na něho nasadili důslednou osobní obranu, ale nepomohlo jim to. Vojta se vždycky vrhl do nečekaného směru, kde si ho přihrávka neomylně našla. Aby ne, když si míč očima pokaždé přitáhl! Brzy byl nejdůležitějším hráčem na hřišti a ani učitel to nemohl přehlédnout.

Horší bylo, že mu to Vojta nedokázal vysvětlit. Popírat to nemohl, to by nebylo fér, ale přiznat pravdu nesměl. Ostatně je otázka, zda by učitel tělocviku pochopil princip »chótry«, kterou si Vojta pomáhal, když ji v našem světě nikdo nezná. Vojta proto raději mlčel. Není to nejlepší taktika, ale umožňuje aspoň nic neprozradit.

Tělocvikář do něho chvíli hučel, než pochopil, že z něho nic nevytáhne. Vzdát to ale nemínil a rozhodl se využít nejbližších třídních schůzek a oslovit Vojtovy rodiče.

Vojta ale už na nic dalšího nečekal a hned po vyučování, když s Věrkou vtrhli do veverčího světa Siruzgos, svěřili svůj problém dědovi.

„Tělocvikář si chce pohovořit s mámou a tátou!“ hlásil mu, jakmile se k dědovi přiblížili. „Něco se mu dneska na mně nezdálo.“

Děda pomalu vstal z lehátka, podobného velké nafouklé houbě.

„Co jsi provedl?“ zeptal se stručně, neboť tušil, že vina bude jistě i na Vojtovi.

„Hráli jsme basket,“ začal Vojta zeširoka. „Víš přece, že jsme to nemohli hrát ani s veverkami, protože se vždycky někdo zapomněl. A tělocvikář si všiml, že kluci začali přihrávat hlavně mně, protože se vždycky strefím.“

„Čekal jsem to, jen ne tak brzy,“ vzdychl si děda. „Jsou zkrátka okamžiky, které člověk neuhlídá. Dříve měli lidé pořekadlo: I světec hřeší denně nejméně sedmkrát a když si na to dává obzvlášť pozor, pak sedmasedmdesátkrát. Mohl bych ti vyčinit, že sis měl dávat větší pozor, ale tím nic nenapravíme.“

„Myslíš, že to půjde napravit?“ visel Vojta očima na dědovi.

„Pokusíme se s tím něco udělat,“ slíbil děda. „Až se tě příště kterýkoliv učitel zeptá na tvé nepřirozené schopnosti, sděl mu, že to je tajemství, které nesmíš nikomu prozradit a odkaž ho na rodiče. Promluvím si s nimi, aby se netvářili překvapeně, ale aby věděli, jak mají odpovídat.“

„Tím to ale prozradíš našim!“ vyčetl mu Vojta.

„Šídlo v pytli neutajíš!“ usmál se děda. „Máte za sebou nejtěžší začátky a kdyby bylo nejhůř, přijďte za mnou. Musíte si ale najít místo mezi lidmi, jaké vám náleží.“

„Pomůžeš nám, viď!“ žadonila Věrka.

„To se rozumí,“ pohladil ji jemně. „Jsem přece váš děda, ne?“

Rozhodli se tedy zkrátit pobyt u veverek a vrátit se domů.

Nevadilo by, i kdyby zůstali ve světě Siruzgos dva dny jako obvykle, ale kdo by to vydržel, když jim doma hrozí něco nepříjemného?

Tunelem procházeli tři. Ztruhóty je trochu postrkovaly, ale spěchali by, i kdyby je brzdily. Vzápětí se i s dědou shromáždili v dětském pokojíčku, kde dostali poslední povzbuzující rady. Rodičům to vysvětlí sám a děti podle potřeby ukáží, co dovedou.

„Třesu se jako před zkoušením u tabule!“ podotkla Věrka.

„Jen klid - nech to na mně!“ řekl děda.


„Á, děda!“ přivítal návštěvu otec. „Přišel ses pomazlit s vnoučaty?“

Vypadalo to tak, neboť děda s vnoučaty vyšli z dětského pokojíku, jako kdyby si děti dědu nejprve zabraly pro sebe. Což byla ostatně pravda.

„Pomazlit s vnoučaty, ale také popovídat si s vámi,“ odvětil vážně děda.

„Copak?“ starala se maminka. „Stalo se něco?“

„Jak se to vezme,“ přikývl děda. „Vojta se dneska ocitl v nepříjemné pozornosti svého učitele tělocviku.“

„Vojta?“ mávl rukou otec. „No a co? Zřejmě přes prázdniny trochu zlenivěl, ale to je věcí učitele, ne?“

„Naopak,“ usmál se trochu děda. „Děti přes prázdniny sportovaly víc než jindy, jenže jinak, než tušíte. Problém není, že by svým spolužákům nestačily, ale v tom, že je předstihují až příliš. A učitel tělocviku si toho všiml.“

„To by přece nevadilo už vůbec, ne?“ mínil otec.

„Už to přesáhlo hranice, kdy to vadí,“ vzdychl si děda. „Takže nám nezbývá než - obrazně řečeno - vyložit karty na stůl. Musím vám tedy říci všechno. Děti u mě na prázdninách nebyly dva měsíce, ale půl roku, jenže většinu z toho prožily ve světě, kde ubíhá jinak čas. A naučily se tam víc než si dokážete představit.“

„Počkej, Čestmíre!“ zarazil dědu otec. „To snad nemyslíš vážně!“

„To myslím vážně a dokážu to,“ nedal se děda zastavit. „Moje chalupa ukrývá hvězdnou bránu do cizího vesmíru. A tam jsme strávili většinu prázdnin. Byly to pro děti zaručeně nejzajímavější prázdniny. Seznámily se i s přátelskými mimozemšťany, užily si tisíckrát více radostí než na kterémkoliv letním dětském táboře, jenže teď se ukázalo, že je mimozemšťané naučili příliš mnoho neobvyklých znalostí a to v našem světě trochu vadí.“

„To je snad jen zlý sen!“ zaúpěl otec. „Cizí vesmír! Mimozemšťané!“

„Cože se tam naučili?“ starala se i maminka, taky s očima navrch hlavy.

„Příliš mnoho neobvyklých znalostí,“ opakoval děda. „Jenže jsou v našem světě tak neobvyklé, že je musíme skrývat. Jako dospělému se mi to celkem dařilo, ale děti se nedovedou tak dobře ovládat, takže se už párkrát prozradily. Zejména u Vojty si učitel tělocviku všiml jeho schopností z jiného světa. Bude třeba, abyste nám pomohli ten problém urovnat.“

„Jaký problém?“ chytal se hned slova otec. „Co vlastně Vojta provedl?“

„Vojta nikdy nic špatného neudělal!“ zastávala se syna matka.

„Musel snad provést něco špatného?“ opáčil děda. „Nic špatného neprovedl, jen se mu povedlo něco neobvyklého.“

„Tak o co jde?“ chtěl hned vědět otec.

„Uvědomte si, vaše děti - a moje vnoučata - navštívily letos mimozemšťany,“ opakoval děda. „Dostaly od nich dary, v našem světě nevídané. Problém je, že každé použití těch darů se v našem světě podobá zázraku a to je skoro vždycky podezřelé.“

„Jaké zázraky máš na mysli?“ požadoval otec upřesnění.

„Například levitace, neboli vznášení,“ doplnil děda.

„Chceš snad říci, že se naše děti dokáží vznášet?“

„Vojto, předveď rodičům, jak to vypadá!“ pobídl děda chlapce.

Vojta se sice tvářil trochu nejistě, ale poslušně se odrazil od země a zastavil se mezi podlahou a stropem, nohama půl metru nad zemí, takže oba rodiče překvapením ztuhli jako sochy.

„Teď ty, Věrko!“ pobídl děda i Vojtovu sestru.

Věrka se přidala k bratrovi. Sourozenci se uchopili za ruce, jako by si tím stiskem rukou dodávali odvahy. Nezdálo se sice, že by je rodiče chtěli trestat, ale přece jen neměli nejčistší svědomí, že to dosud tajili. Maminkám se přece nelže a tatínkům také ne. Prozrazení brali proto oba spíš ulehčeně.

„Na Zemi se samozřejmě před nikým nevznášejí,“ pokračoval klidně děda. „To by bylo příliš nápadné. Jenže Vojta se v tělocviku při košíkové neudržel a použil něco podobného. Dá se to pochopit, v zápalu hry se prostě neovládl. A učitel tělocviku si všiml, že Vojta pošle míč vždycky přesně do koše i přes celé hřiště, dokonce i když ho mezitím soupeř fauluje. Prostě ten míč sleduje očima a podvědomě ho usměrňuje, takže se nemůže minout. Jednou to může být náhoda, dvakrát po sobě úžasná klika, ale když se to stane pokaždé, začne se to podobat zázraku.“

Pokynul rukou a obě děti zvolna přistály zpátky na podlahu.

„Opravdu se pokaždé strefí?“ chtěl vědět otec. „Ale to by bylo fenomenální!“

„No právě!“ vzdychl si děda. „To je víc než fenomenální, to už je zázrak! Jen si představ totéž ve fotbalu! Každé jeho čutnutí, i od vlastní brány, by vždycky skončilo v soupeřově bráně! Jeho mužstvo by vyhrávalo i tříciferným počtem gólů, jenže by to nebylo poctivé.“

„Tak ať to přestane to... ovlivňovat...!“ navrhla nesměle maminka.

„To by šlo, kdyby se do té hry nevžil,“ vzdychl si děda. „Jenže já ho chápu. Hra má pro něho kouzlo jako pro každého kluka. Všimněte si dospělých na tribunách, jak se někdy nedokáží ovládat! Natož když je kluk na hřišti mezi hráči! Hra je zkrátka hra, tam by měl i dospělý co dělat, aby se udržel.“

„Jenže jak chceš takový zázrak vysvětlit učiteli?“ zeptal se otec.

„To musíte udělat vy,“ řekl děda. „Mohl bych se toho ujmout sám, ale ode mne by to učitel nemusel přijmout. Naštěstí mě napadlo, jak tomu pomoci.“

„A ode mne to přijme?“ namítl otec.

„To záleží na tom, jak věrohodně budeš na něho působit,“ řekl děda. „Tak poslyš - víme, že se ve světě dějí věci až mrazivé. A proč by se měly vyhýbat Čechám? Řekneš-li učiteli, že se děti staly předmětem tajného vojenského výzkumu, neodváží se po tom dále pátrat. Samozřejmě ho nejprve zavážeš slibem mlčenlivosti, to přece k přísně tajným vojenským pokusům patří. A bude pak na něm, jak nám to pomůže zamaskovat před ostatními.“

„A co když tomu neuvěří?“ namítl otec.

„Pak nařiď Vojtovi nebo Věrce, ať se před ním vznesou,“ navrhl děda.

„Ale já nechci, aby se na našich dětech dělaly nějaké tajné vojenské pokusy!“ protestovala hned maminka.

„Však s tím vojáci nemají nic společného!“ uklidňoval ji děda. „Děti dostaly pár darů od přátelských mimozemšťanů. Jenže to musíme udržet v tajnosti, zejména kvůli mimozemšťanům. To oni nechtějí, aby se to na Zemi rozšířilo. A když chceme udržet něco v tajnosti, je nejjednodušší prohlásit to za vojenské tajemství. Proti vojákům se nikdo nic neodváží podniknout. Všichni vědí, jak důkladně a často bezohledně si svá tajemství chrání!“

„Ale proč to ti mimozemšťané nechtějí u nás rozšířit?“ ptala se matka.

„To si jistě snadno představíš,“ vzdychl si děda. „Mezi lidmi je příliš mnoho darebáků, kteří by toho zneužili. Od teroristů po vojáky. Víš, jak snadno by se s těmi schopnostmi dopravovaly na cíl bomby? Proto je tak nutné udržet to v tajnosti!“

„A prohlásit to za vojenské tajemství!“ dodal otec s pochopením.

„Jistě!“ přikývl děda. „A protože je pod svícnem největší tma, má tenhle postup naději na úspěch. Žádný učitel se neodváží postavit proti armádě! Není sebevrah!“

„Ale co naše děti?“ zeptala se rychle maminka, zřejmě se obávala, že by to děti mohlo nějak poškodit.

„Děti si mohou darů mimozemšťanů pohodlně a bezpečně užívat v jejich světě,“ řekl děda. „A také to dělají. Každý den tam tráví až dva dny. Nedívejte se na mě tak nechápavě, umožňuje to časový paradox a já je v tom podporuji, neboť tam získávají další a další vědomosti. Na Zemi přitom chodí normálně - nebo skoro normálně - do školy, takže ani tady nic nezanedbávají.“

„Jak tam mohou trávit každý den dva dny, když navíc doma nechybí?“ nedalo to mamince.

„Jak říkám, je v tom časový paradox,“ opakoval děda. „Ty dva dny se smrsknou v několik minut pozemského času, proto tady nechybí. Těch pár minut lehce ušetří na dopravě. Místo aby domů jezdily běžným autobusem, použijí mimozemský bleskový přenos »gechmo«. Umožňuje jim to přenést se v okamžiku do mé chalupy, pár minut strávit u mimozemšťanů - kde se jim ovšem ty minuty roztáhnou na dva dny - a pak se vrátit přímo domů do jejich pokojíčku, kde jsou pokaždé dřív, než kdyby se zatím trmácely pozemskou hromadnou dopravou.“

„K tobě do chalupy?“ zaúpěl otec. „Jak? Mimozemským přenosem?“

„Jistě!“ usmál se děda. „Vojto, přeskoč do svého pokojíčku! Věrka tam přeskočí hned za tebou!“

Tím mu připomněl, aby okamžitě po přeskoku uvolnil kotvu »gech«, ale Vojta by na to pamatoval i bez něho. Rodičům obrazně řečeno sklapla dolní čelist, když bez nejmenšího varování zmizel. Tak tak stačili přesunout oči na Věrku, když stejně naráz zmizela i ona, ale vzápětí oba ruku v ruce a s úsměvem vyšli z dětského pokojíčku.

„To byl skok jen přes pár metrů a skrz jednu zeď,“ dodal děda. „Ale úplně stejně to jde až do mé chalupy a zpátky nebo do Ruska na pobřeží Černého moře nedaleko Soči. Létali jsme tam už s Cecilkou.“

„To bych do máti nikdy neřekl,“ vzdychl si otec. „Proč jste mi to nikdy neřekli?“

„Mimozemšťané si to nepřáli,“ odpověděl mu děda. „Měli jsme plno starostí, jak se s nimi nerozkmotřit ve zlém. Uvažuj, že nás, lidi Země, považují za barbary. Mají na to právo - chováme se jako barbaři. Ne všichni, ale část určitě.“

„A oni kvůli té barbarské části zavrhnou všechny?“ namítla máma nespokojeně. „To je snad uplatňování kolektivní viny, ne?“

„Ano, je to tak,“ přikývl děda. „My občas říkáme, že výjimky potvrzují pravidla. To je ale zásadní omyl, převzatý z pravidel našeho pravopisu, prošpikovaných tolika výjimkami, až to nemá logiku. Mimozemšťané to berou jako ve vědě. Tam se objev první výjimky považuje za vyvrácení pravidla. I kdyby u nás na Zemi narazili na jednu jedinou barbarskou vraždu, považovali by to za důkaz, že jsme toho schopní.“

„Takže stačí jediný vrah, aby nás všechny považovali za vrahy?“ zlobila se.

„Aby nás považovali za schopné vraždit,“ opravil ji děda. „A mají pravdu, skoro každý člověk je schopný vraždit. Měli jsme spoustu práce a stálo nás to spoustu času dokázat jim, že existují i lidé, kteří nevraždí.“

„Dobře, dokázali jste jim to,“ pokusila se to rozvinout. „Takže by snad měli také připustit, abyste to přestali tajit, ne?“

„Ale to se právě nedávno stalo,“ ujišťoval ji děda. „Dovolili mi sdělit tajemství aspoň vnoučatům. Přispěla k tomu, bohužel, Cecilčina smrt a nebezpečí, že ani já už nevydržím dlouho naživu. Ale omezili to na dvě děti. Snad to časem rozšíří i na další lidi, ale je otázka, jak dlouho to potrvá.“

„Dobře,“ přikývl otec. „Máš tedy zakázané prozradit to i vlastním dětem! Ale proč nám to dneska říkáš? Neprotiřečíš si teď tak trochu sám?“

„Neprotiřečím si,“ zavrtěl hlavou děda. „Tajemství jsem svěřil vnoučatům, to mi mimozemšťané dovolili. Vy dva jste se právě dozvěděli jen kde děti byly a že tam získaly nějaké výhody. Co všechno mohou používat a jak se tam dostanou, to ani teď nevíte a uděláte nám to lehčí, když po tom nebudete pátrat. Víte, že moje chalupa ukrývá hvězdnou bránu do cizího vesmíru, jenže tu nikdo nenajde i kdyby se zblízka díval přímo na ni. Takže už asi chápete, proč tak trvám na tom, aby chalupu nikdo neprodával. A děti ji neprodají, tím jsem si jistý. Že, Vojto a Věrko?“

Obě děti jen rychle zavrtěly hlavami.

„Dozvěděli jste se jen to nejnutnější, abyste nám mohli pomoci,“ pokračoval děda. „A doufám, že nám pomůžete - to by snad pro své děti udělal každý. Když to půjde dobře, snad právě vaše děti překonají odpor mimozemšťanů k lidem, aby se to mohlo rozšířit na další.“

„Třeba na své bratrance?“ napadlo otce. „To jsou přece také tvoji vnuci, ne?“

„Jsou,“ zamračil se děda. „Ale těm rozhodně nic neříkejte! Asi to vypadá tvrdě, ale tvoji synovci jsou výchovou příliš zkažení. Kdyby se dostali k mimozemšťanům, všechno by zničili.“

„Takže máme našim dětem pomoci, aby jim učitelé nedělali problémy?“ ptala se matka. „Máme děti s mimozemskými znalostmi, ale nesmíme o tom vědět nic víc? To z nich mají být nějaké... cirkusové kuriozity?“

„Budou z nich vyslanci lidstva u mimozemšťanů,“ řekl vážně děda. „Je to něco jako poslání a jestli chcete jejich dobro, nebudete jim to ztěžovat. I když teď budete vědět, že skoro denně pobývají v jejich světě.“

„Ale je to... neobvyklé!“ namítala matka.

„Neobvyklé to je,“ přikývl děda. „Ale ne natolik, abyste to nemohli pochopit.“

„Trochu se mi ale nelíbí prohlašovat to za vojenské tajemství,“ vrátil se otec na začátek. „Nešlo by to jinak? Co kdyby se o tom dozvěděli vojáci?“

„To je pravda,“ chopila se toho i maminka. „Co když to jejich učitel prozradí některému vojákovi? Může mít nějakého v příbuzenstvu... co pak?“

„Vojáci budou mlčet také,“ ujistil oba děda. „Ani oni se neodváží po tom pátrat. Každý pochopí, že to není jeho obor, ale dokud se to nedostane až do hlavního štábu armády, nikdo nezapochybuje, že to patří nějakému přísně utajovanému vojenskému ústavu. Teprve ti nejvyšší armádní hlavouni by si mohli uvědomit, že když o tom ani oni nic nevědí, pak se v tom skrývá nějaká kulišárna. Naštěstí pravděpodobnost, že se to dostane až tak vysoko, je směšně nepatrná.“

„No dobře,“ vzdychl si otec. „Já tedy zajdu do školy a zkusím to.“

„To jsem chtěl slyšet,“ oddychl si děda. „Mohu se teď vrátit domů s klidem.“

„Nezdržíš se ani na večeři?“ zeptala se ho maminka.

„Večeřím u mimozemšťanů,“ usmál se děda.

V příští vteřině prostě zmizel.


„Říkáte - tajný vojenský výzkum?“ díval se učitel Ludvík Mrázek podezíravě na Vojtova otce. „Jakpak jste k tomu ale přišli?“

„Jako slepý k houslím,“ vzdychl si otec. „Ale nezlobte se, podrobnosti opravdu nikomu neřeknu. Nestojím o další výslechy u kontrášů.“

„Kontrášů?“ opakoval učitel poslední slovo.

„Vy jste nebyl na vojně?“ podíval se po něm otec. „Tam se zkracuje kdeco, kdo by se zdržoval celým názvem »příslušníci vojenské kontrarozvědky«? Kontráši byli vždycky ti nejobávanější. Člověk se prokecne a už jede! Normálně nemůže ani velitel pluku napařit vojáčkovi víc než jednadvacet vostrejch, ale kontráši...“

„Já mám modrou knížku!“ vysvětloval učitel.

„Tak proto je neznáte!“ vzdychl si s pochopením Vojtův otec. „Řeknu vám jen to, že mi jeden výslech kvůli dětem stačil a nemám zájem o repete.“

„No jo, ale co já s tím?“ zeptal se učitel.

„Budete to muset nějak zařídit,“ podrbal se otec nerozhodně za uchem. „Já vím, je to takové... divné. Ale kluk se sám bude snažit nevyčnívat. Je to i v jeho zájmu, to se ví, kontráši vystrašili i jeho. Jen je třeba nedávat mu příležitost, aby se zapomněl. Víte - v zápalu hry... není to pouze v basketbalu. Když ho necháte hrát fotbal, čutne merunu od vlastní branky soupeřovi rovnou do šibenice...“

„Mohl bych ho postavit jako brankáře!“ napadlo učitele.

„Pak mu většina střel přistane přímo do náruče a ty zbývající vyrazí,“ varoval ho otec. „Mohl by dělat nanejvýš rozhodčího. Když se bude snažit být nestranný, nebude mičudu ovlivňovat ani podvědomě. A se známkováním to bude těžké. Uvědomte si, on v běhu klidně překoná pardála, skok je pro něho jen příliš krátký let a kdyby chtěl, přeskočí i Eiffelovu věž v Paříži, ale žádný jeho sportovní výkon nebude férový. Sám se bude snažit mezi ostatními nevyčnívat, ale pěkně prosím, nesnažte se dělat z něho sportovce. Beztak by to nebylo fér a navíc by to k němu přitahovalo pozornost. Jsou i discipliny, kde bude jako ostatní, třeba prostná cvičení. Já vím, je to těžké, ale i my ho musíme usměrňovat, takže vím, co to představuje.“

„No to mám radost!“ ulevil si tělocvikář.

„Nic mi nevykládejte!“ notoval si s ním Vojtův otec. „Holka to má ještě horší, ale u ní se to zatím tolik neprojevilo.“

„Vaše dcera v tom lítá taky?“

„Jo, taky,“ pokýval otec hlavou. „Kdyby se to dalo vrátit zpátky! Jenže je to prý nevratné a musíme se s tím smířit!“

„Takže jste v tom celá rodina?“ vyzvídal učitel.

„Celá rodina ne, jen děti, ale i to stačí.“

„Já ho tedy nějak zaměstnám,“ slíbil učitel.

„Ale nenápadně, prosím!“

„Budu se snažit.“

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:43