Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Otec stromů

Děda Čestmír přinesl do sednice dva pergameny se smlouvami, podepsané krví.

„Budu si je muset dát zarámovat!“ prohlásil. „Aby se mi někam nezaložily. To jsou strašně důležité smlouvy.“

„Jen jestli to ty baby donutí zrušit ty nesmyslné příkazy!“ zapochybovala Věrka. „A co budeme dělat teď? Když se teď vrátíme do školy, lapnou nás jako kočka myš. Kdyby v tom aspoň nebyla namočená policie! A doma nás sbalí taky!“

„Tak se zkrátka do školy ani domů hned nevrátíte!“ rozhodl děda.

„Tady je to bezpečnější?“ přidal se škarohlídsky Vojta.

„Tady by mohli taky slídit,“ souhlasil děda, „takže bude nejlepší, když strávíte nejbližších pár dní u veverek.“

„To je príma!“ vyskočila Věrka. „Jenže nás policie vyhmátne v noclehárně, tam přece budeme prakticky nepřetržitě.“

„Budete tedy nepřetržitě u veverek!“ rozhodl děda. „Spát se dá i tam.“

„Jenže pak budeme rychleji stárnout!“ připomněla mu Věrka.

„To je zkrátka menší zlo,“ pokrčil rameny děda. „Nějaká škoda vznikne tak jako tak, tohle snad snesete. Víte co? Zařídím vám intenzivní veverčí školu.“

„Beru!“ oznámil stručně Vojta a Věrka také jen nadšeně přikývla.

„Ostatní děti naší bandy vás tam budou navštěvovat,“ připomněl jim děda. „Jistě vám budou přinášet nejnovější zprávy, abyste tam nebyli úplně odříznutí od světa.“

„Tím lépe!“ souhlasil Vojta.

Děda tedy odešel za veverkami, ale obratem byl zpátky.

„Přichystejte se, jdete do školy!“ nařídil dětem.

„Do školy?“ podivil se Vojta.

„Do veverčí školy,“ upřesnil to děda. „Nic si s sebou neberte, nic tam nebudete potřebovat. Všechno jsem zařídil.“

„Vždyť jsi tam byl jen pár minut!“ podivila se Věrka.

„Jakých pár minut?“ zavrtěl hlavou děda. „Tři dny! To jen tady na Zemi se vám to zdálo tak krátké! Takže - nástup do hrobky!“

„Ani jsme se nerozloučili s našimi!“ zamrzelo Věrku.

„Nechte to na mně,“ požádal ji děda. „Ještě musím vyžehlit i váš únos ze školy. Vezmu to všechno při jednom.“

Přeskočili tedy do »hrobky«. Děti se trochu podivily dvěma prázdným rakvím, opřeným o stěnu, ale nedaly najevo příliš velký údiv. Věděly, že tu ještě nedávno dvě dámy ze Sociálky zpytovaly své černé svědomí a rakve patřily k nátlakové akci.

Prošli k veverkám. Děda jim řekl jméno kotvy »gech«, kde se sejdou a všichni tři tam přeskočili.

Stáli před veverčím doupětem, vyhloubeným ve svahu na břehu velkého jezera. Kolem byly vysoké, zasněžené vrcholky hor a celkově tu bylo chladněji než byli až dosud ve veverčím světě zvyklí.

Z doupěte vyšel jeho obyvatel - veverčí vědec zeirin.

„Pravda, jsou to ještě mláďata!“ přikývl, když se pozdravili. „Tím lépe, mladším to často dobře myslí!“

„Vlastně jsi nám neřekl, co se tu budeme učit!“ vzpomněla si Věrka s dotazem na dědu. „Co to bude za obor?“

Ryzyvjaho, neboli věda o stromech,“ řekl rozvážně zeirin.

„To budete na Zemi určitě potřebovat,“ doplnil ho děda. Zeirin Feral je k tomu nejlepším učitelem, říkají mu »Otec stromů«. Doufám, že budete dobrými žáky!“

„Troufnete si na to?“ usmála se na ně veverka - zeirin Feral.

„Zkusíme to!“ řekla Věrka odhodlaně.

„Beru vás tedy za své žáky!“ stvrdil to Feral.

„Nechám ti je tady delší dobu,“ dodal děda. „Mají u nás nečekané problémy, budou tady nějakou dobu v jednom kuse, i když trochu zestárnou.“

„V jednom kuse?“ usmála se veverka. „Tím lépe! Přestávky jen škodí!“

„Já se zatím vrátím na Zem,“ řekl děda. „Nezlobte tu a koukejte se poctivě učit, když už jsem vám sehnal nejlepšího zdejšího učitele!“

„Neboj, Česťo, ostudu ti neuděláme!“ slíbil za oba Vojta.

„To doufám!“ řekl děda - a zmizel.

„Budu tedy mít hodně nezvyklé žáky!“ usmál se Feral na děti. „Pojďte do mého doupěte, popijeme spolu šťávu meronu a popovídáme si o vašem světě Zemi.“

„A co ta věda, ryzyvjaho?“ staral se Vojta.

„Začneme půdou,“ nenechal se ovlivnit zeirin. „Požádal jsem vašeho příbuzného o vzorek hlíny z okolí jeho domu. Upřímně řečeno, hrozná hlína! Nedivím se, že mu na ní všechny rostliny uhynuly. Tou hlínou tedy začneme. Dobrý strom potřebuje péči a základová hlína je jedním z klíčů úspěchu.“

Otočil se a pokynul jim do svého doupěte. Pak sám vykročil napřed.

Děti ho následovaly jako ve snu...


„Předpokládali jsme, že budete toužit osvojit si naše stromy i ve vašem světě,“ řekl na úvod jedné přednášky zeirin Feral. „Většina rostlin ve vašem světě, stromy nevyjímaje, má stejně nevýhodný průběh života, jako živočichové a koneckonců i vy lidé. Na začátku rostou příliš pomalu, pak prožijí poměrně krátké období zralého věku a následuje vleklé stáří. Myslím, že jsme to u vás trochu opravili - vyrostete jen o málo pomaleji než bez naší úpravy, období zralosti se vám naopak natáhne mnohem více a nevyhnutelné stáří bude jen o málo delší než dnes. Podobný průběh života však můžete očekávat i od našich stromů.“

„Takže u nás vyrostou rychleji než naše stromy?“ zajásal Vojta.

„I u nás existují rychle rostoucí stromy,“ pochlubila se svými školními znalostmi Věrka. „Například bambus prý roste, že je to vidět. Za den až o metr!“

„To bude asi tím, že bambus není strom, ale tráva,“ namítl Vojta. „Když to víš tak dobře, jaké výšky bambus dosahuje?“

„Až čtyřiceti metrů,“ odvětila Věrka hbitě.

„To bude pod zdejšími stromy opravdu jen tráva!“ dodal Vojta.

„Moment,“ zarazil oba Feral. „Nemůžete na mě s vašimi měrnými jednotkami! Kdo to má po vás přepočítávat? Kolik je to »zhavae«?“

„Bambus roste o pět zhavae za den a dorůstá výšky dvou set zhavae,“ bleskově mu to přepočítala Věrka. »Zhavae« je naštěstí blízké pětině metru, takže postačí délku v metrech vynásobit pěti - není to přesné, zato je to rychlé a k představě to stačí.

„Bambus proti našim stromům roste rychleji, ale zůstává proti nim nepatrný,“ usmál se zeirin Feral. „Naše stromy dorůstají do výšky tisíci pěti set zhavae - neboli vašich tří set metrů - za patnáct let. Znamená to sto zhavae neboli dvaceti metrů za rok a denně to dělá jen čtvrt zhavae - neboli pět centimetrů. Rychlostí růstu nemůže bambus dohnat, zato se nezastaví na dvou stovkách zhavae.“

„No jo, ale Česťovi všechny stromy uschly!“ namítl Vojta.

„Protože neměly základy,“ pokýval hlavou zeirin Feral. „Pěstování stromů, až na ty trpasličí, je samostatný vědní obor. Ale nejlépe se každý učí příkladem. Máte asi štěstí, na jižním okraji poloostrova Jureix sázíme další dva stromy, takže se tam dnes přestěhujeme. Je to na opačné straně Siruzgosu, ale umíte »gechmo« a nebude to pro vás žádný problém.“

„Ale co bude dělat Česťa, až nás tady nenajde?“ starala se Věrka.

„Zavolá vás telepatií a případně vás sám navštíví,“ ujišťoval je Feral. „A protože se tam nejprve musíte někde ubytovat, poletíme tam hned.“

„To bude tedy skok!“ liboval si Vojta.

„Ani bych neřekla,“ vzdychla si Věrka. „Vždyť bude rychlý jako kterýkoliv jiný. Vsadím se, že žádný rozdíl nepoznáš.“

„Jeden přece!“ odvětil vítězně Vojta. „Nejdelší skok, jaký jsme dosud udělali, má přece jen něco zvláštního!“

„Co?“ chtěla hned vědět.

„Že to víme!“ odvětil Vojta.


Děda Čestmír teď byl víc času na Zemi a jeho vnoučata Věrka s Vojtou zůstala ve světě veverek. Dětem se tam samozřejmě vedlo dobře a jejich nový učitel měl pro ně pochopení ve všem, zatímco na Zemi děda Čestmír žehlil nahromaděné problémy.

Nejsložitější to měl kupodivu s rodiči. Pro ně to byla pochopitelně rána. Nikdy by nečekali, že proti nim může někdo něco tak podlého vymyslet a dokonce použít! Tohle se v Čechách občas děje a nemůžeme se utěšovat, že jsou země, kde je to ještě horší. Zkrátka je to tak, že Sociálka odebírá děti rodičům při sebemenším podezření z týrání nebo zneužívání, i když to není pravda. Bylo to původně jistě míněné dobře, chránit týrané děti je záslužné, jenže zákon dal Sociálním úřadům příliš pravomocí bez zodpovědnosti a to se nutně projevilo. Sociální úřady jsou jako peklo - co jednou zachvátí, to nikdy nevrátí a protože není proti nim legální obrana a úředníci nemohou být za své přehmaty fakticky nijak trestáni, zvykli si jednat s lidmi z pozice síly, krutě a nemilosrdně.

A tak už se ani v Čechách nedá tvrdit, že by úředníci ze Sociálky - a paradoxně nejčastěji úřednice - nikdy žádnou rodinu nerozvrátili. Může nás utěšovat, že jinde je sebevražd zničených rodičů víc? To je chabá útěcha! Většina rodičů se utěšuje tím, že oni přece děti netýrají ani je nezneužívají, takže by se nemuseli ničeho bát - bláhová víra! Sociálka s pomocí stejně nezodpovědných »znalců« dokáže u soudu prosadit co chce, stačí jeden kyselý anonym! Je to zkrátka právnický paskvil, postižení nevinní lidé mají prostě smůlu a nepomůže jim ani prezident! Zejména když ani nechce.

Spisovatel Mark Twain to kdysi nádherně vystihl. Podle něho spravedlnost nebo nespravedlnost jakéhokoliv zákona nejlépe posoudíme, když ho někdo zneužije proti vám a vy se mu nemůžete bránit.

Chudák Mark Twain by se v hrobě obracel, kdyby věděl, jak jsou jím vysmívané zákony středověké Anglie dnes ještě překonávané hloupostí novodobých amerických i evropských zákonů, z nichž mnohé obsahují presumpci viny, která měla být podle Marka Twaina definitivně pohřbena již v dávném středověku.

Rodiče Vojty a Věrky proto nejprve zalapali po dechu, když jim děda řekl, že jejich děti přímo ze školy odvezla Sociálka s asistencí policistů. Děda je naštěstí hned uklidnil, že jim děti utekly, ale nemohou se vrátit domů, kde by je policisté hledali.

„Děti jsou v naprostém bezpečí, nikdo je nenajde. Jen tam budou muset vydržet pár dní, ale opakuji, je tam o ně dobře postaráno,“ uklidňoval děda zdrcené rodiče.

Mluvil přesvědčivě, jenže kteří rodiče se nebudou obávat o své děti, když zjistí, že jim chce někdo ubližovat? A vytržení dětí z rodiny pro ně znamená v drtivé většině větší psychické týrání, než to, čemu mělo zabránit. Není divu, že tak velké množství takto »zachráněných« dětí páchá sebevraždy - to však bohorovné úřednice Sociálky nikdy nezajímalo a nezajímá. Postupovaly přece podle zákona a za nic nezodpovídají.

Děda raději rodičům slíbil, že dětem předá jejich dopis a přiměje je co nejdřív odpovědět, aby rodiče uklidnily. Víc jim prozatím slíbit nemohl, zejména ne, kdy se jim děti vrátí. I to bylo problematické a navíc byla nejistá i otázka, zda je rodiče po návratu na Zem poznají.

Vždyť tam byly už druhý den!

V jejich času - šest let!


Parta pověřila Toma vyjednat s dědou Čestmírem, co mají dělat dál.

Ten den, co Věrku s Vojtou odvedli ze třídy, byli všichni v úplném šoku. Snažili se vyzvědět od učitelů, co se vlastně stalo, ale učitelům se do odpovědi nechtělo, takže raději mlčeli, nebo odpovídali vyhýbavě.

Před koncem vyučování se tedy sešli žáci z obou tříd do jedné party a dohodli se zavolat dědu Česťu. Buď bude vědět víc, nebo bude mít větší možnost vytáhnout něco z učitelů. Jenže děda Česťa měl právě tolik starostí, že dětskou otázku zodpověděl jen velice stručně.

Ano, Věrku s Vojtou odvedla přímo ze školy Sociálka s policejním doprovodem, ale oba jim zmizeli a jsou u veverek. Vzhledem k současnému zmatku bude asi lepší oželet i dnešní cestu k veverkám. Ať jdou všichni spořádaně domů a zítra se uvidí, co se dá dělat.

Dětem z obou tříd se pochopitelně protáhly obličeje, ale rozumnému příkazu se odporovat nemá a kromě toho nikoho nenapadlo nic lepšího, takže všichni bez reptání poslechli. Zejména když jim Tom s velice vážnou tváří sdělil, že děda byl v telepatii hodně rozrušený, takže to muselo být pěkně zamotané.

Jenže druhého dne přijeli do školy chlapi od Policie se čtyřmi auty a postupně si předvolali do ředitelny všechny Věrčiny i Vojtovy spolužáky. Vyslýchali je, co všechno vědí o svých spolužácích Věrce a Vojtovi, ale nic podstatného se od nich nedozvěděli. Všichni pochopitelně tvrdě odmítli jakékoliv náznaky týrání nebo zneužívání, několik žáků se dokonce odvážilo policistům otevřeně do očí říci, že něco tak nesmyslného si může vymyslet jen naprostý kretén, idiot, pitomec a debil. Řekli to stejnými slovy, až na označení »toho kdo tohle vymyslel«, kde naopak každý použil jinou nadávku a ani jednou se neopakovali.

Aby ne, když si mezi sebou všechno průběžně telepaticky sdělovali a dokonce si některé výpovědi nechali na dálku schválit dědou Čestmírem!

Policisté nakonec odjeli s nepořízenou. Dalo se očekávat, že tím ten případ usne do zapomnění? Bylo by to jistě skvělé!

Ale nereálné...


Teprve třetího dne doporučil děda Čestmír žákům další návštěvu světa veverek. To se ví, že se všichni nemohli dočkat a jakmile po poslední hodině opustil učitel třídu, žáci i žákyně jeden po druhém přeskočili na »gech« pod schody v šatně, aby ztratili co nejméně času. Šlo o to, aby k veverkám nevlétli ve školních bačkorách, ale jen co se každý bleskově přezul, zmizel přímo do »hrobky«.

Rakve už tam nebyly - splnily svůj úkol a děda je uklidil...

Jakmile proběhli skrz ztruhóty v černé chodbě, čekalo je však další překvapení v podobě narychlo načmárané cedule, zavěšené na tyči, zaražené do země přímo proti východu z chodby. Byla psaná česky a obsahovala jen jednu krátkou větu.

»Čekáme vás na gechu „Scivnólge“ - Věrka + Vojta.«

Znamenalo to, že další skok nepovede do veverčí vesničky, ale jinam. Kam? To z názvu gechu nikdo netušil. Ale podle toho, jak rychle tam jeden po druhém mizeli, se dalo soudit, že se nikdo dlouho nerozmýšlel.

Objevili se na ostrově obklopeném mořem. Rostla tu žlutá tráva a nevelké keře, jen vysoká hora uprostřed ostrova vystavovala větru a dešti své holé skály. Typický sopečný ostrov s dávno vyhaslou sopkou. Zvětralá láva je prý úrodná, jak si všichni vybavili své školní vědomosti. Jde jen o to, zda to u veverek platí také.

»Gech« ležel na plošince obklopené keři, ale tady se nic nedělo. Bylo to vlastně jen »letiště«, kam přilétaly veverky Možná kolem časem vyroste veverčí vesnička, ale zatím to byla hudba vzdálené budoucnosti. Však už děti zdaleka přivolávala Věrka a Vojta na ně také zuřivě mával. Stáli nejméně kilometr daleko a vítr zvuky odnášel stranou, naštěstí měli telepatii a i když nedokázali spojit do »poradního kruhu« více než tři další, ti to rychle předali ostatním.

„Máme letět k nim!“ ohlásil ostatním Tom.

Na kilometr vzdálenosti už nepotřebovali skok »gechmo«, na to stačilo obyčejné vznášení. Děti z »letiště« vzlétly v několika hroznech. Pokaždé tu někdo zůstal, aby informoval ty, kdo sem teprve přiletí.

Jen u veverek si mohli všichni zalétat podle libosti! To byl, panečku, let! Jen jim vítr hvízdal v uších a čechral vlasy. Na kilometrový přelet nemělo smysl letět vysoko, ale někteří přece jen vystoupali alespoň do sta metrů, kdežto jiné hrozny dětí se řítily nízko nad zemí, porostlou keři.

Konečně byli u Věrky s Vojtou. A tam teprve zjistili, co se tam vlastně děje, dřív to spatřili ti, kdo letěli výš.

Věrka s Vojtou stáli spolu s několika desítkami veverek na pokraji obrovské jámy, široké kolem padesáti metrů a zhruba stejně hluboké. Na jejím dně se hemžilo cosi černého a při pozornějším pohledu se dalo rozeznat, že to je šest zvířat s hladkou srstí barvy kamenného uhlí.

„To jsou, panečku, krtci!“ ukazoval na ně pyšně Vojta.

Zdejší krtci byli velicí jako bernardýn a měli obrovské tlapy jako lopaty.

„Všimněte si, jak jsou okovaní!“ ukazovala na ně i Věrka.

Přední tlapy krtků se skutečně kovově leskly. Krtci je měli strčené do kovových rukavic, takže mohli hrabat i do skály jako pozemské bagry. Podle toho, jak snadno se skála pod jejich kovovými tlapami drolila, se dalo posoudit, jakou v nich mají sílu. Rozdrcenou skálu hrnuli do velkých vaků, které veverky kamsi odnášely. Používaly »gechmo«, takže nebylo zřejmé, kam s plnými vaky mizí. Uprostřed jámy byla další kotva, kde se znenadání objevovaly, daly si od krtků naložit rozdrcenou skálu a opět tak bleskem mizely.

Krtci jámu hloubili poměrně rychle, bagry by jistě nebyly rychlejší. Jáma byla ve skále jako hladce vyfrézovaná. Krtci postupovali proti směru hodinových ručiček, nejprve odfrézovali na obvodu jámy metrové mezikruží metr hluboké, pak se přimkli směrem ke středu a drolili skálu směrem ke středu jámy. Pak se rozběhli k okraji jámy a stejným způsobem začali další metr hloubky.

Najednou jednomu krtkovi vytryskl pod tlapami silný proud vody. Ale veverky hned přiskočily a pramen rychle zatloukly připravenými dřevěnými klíny. Voda však skulinkami stříkala dál a tuto vrstvu krtci dokončili částečně pod vodou.

„Hotovo!“ oznámili Věrka s Vojtou spolužákům.

Krtci ještě dočišťovali a dorovnávali poslední odebíranou vrstvu, ale veverky už kamennou drť neodnášely. Jen ji rozhrnuly rovnoměrně po dně. Pak odnesly z jámy jednoho po druhém všechny krtky.

„Každý strom musí mít vlastní a hodně vydatný pramen!“ vysvětlovala mezitím Věrka spolužákům. „Bez pramene žádný strom nevyroste. Proto až dosud každý pokus o pěstování stromů na Zemi ztroskotal. Dědovi všechny sazeničky uschly.“

„On to tady neviděl, jak se to dělá?“

„Neviděl a asi se styděl zeptat,“ usmála se chápavě Věrka. „Myslel si, že dovede to co veverky. Jenže bez pramene to nejde. Víte vy, kolik vody takový strom odpaří?“

„Ale co kdyby tady žádný pramen nebyl?“ zeptal se Tom.

„To se nemůže stát,“ pokrčila rameny Věrka. „Veverky nás naučily, jak prameny pod zemí rozpoznávat. Lidé na Zemi k tomu používají různé virgule, větvičky, rovné i zkroucené dráty, ale tím jen trochu zesilují svou vlastní vnitřní citlivost. Veverky to mají zesílené i bez virgulí, takže vycítí vodu i v hloubce. Zasadit strom bez pramene je marná práce, ale teď to umíme i my.“

„A co bude teď?“ zeptal se Tom.

„Teď uvolní pramen a naplní jámu částečně vodou. Současně tam budou nosit písek. Vznikne tak propustná vrstva nasycená vodou, napájející strom. Navrch přijde hlína obsahující živiny, smíchaná se zdejší drcenou skálou - je to vlastně již dávno ztuhlá sopečná láva. Z ní vznikne úrodná půda a do ní veverky zasadí sazeničku.“

„A vy už to tady sledujete dlouho?“ zajímal se Tom.

„Jsme tady už osmý rok,“ vzdychla si Věrka.

„Ale nevypadáte na to, že by vám bylo... kolik vlastně?“ napadlo Jitku.

„Nezapomeňte, že rosteme pomaleji než ostatní lidé na Zemi!“ připomněla všem Věrka. „Ale i tak - uznejte, že vypadáme starší, než jak si nás pamatujete!“

„Vypadáte fakt jako maturanti,“ zhodnotila je znaleckým okem Jitka.

„Děda má z toho hlavu v pejru!“ pokývala hlavou Věrka. „Čím déle jsme tady, tím složitější bude náš zákonný návrat na Zem.“

„Průšvihy se na nás zkrátka valí ze všech stran,“ dodal Vojta. „Škola, Sociálka, Policie - všichni budou vědět, že je něco v nepořádku. Děda slíbil, že to nějak vyřeší, ale mám dojem, že mu to každým dnem přerůstá víc a víc přes hlavu.“

„A kde ho vůbec máte?“ zajímal se Jirka.

„Na Zemi!“ pokrčil rameny Vojta. „Nemáme ani tušení, jak na tom je. My se tu učíme u mistra zeirina Ferala.“

„A kde máte toho mistra Ferala?“ opáčil Jirka.

„Nemohl si nechat ujít čest pracovat s ostatními na sázení,“ usmála se Věrka. „Až skončí, přijde k nám.“

„A co tady vlastně děláte?“ zajímal se Jirka.

„Přičumujeme,“ zasmál se Vojta. „Máme co nejvíc pochytit z praktické ukázky sázení stromu. Pro případ, že bychom chtěli sázet stejný strom na Zemi.“

Jáma byla prázdná, když veverky uvolnily těsnící klíny pramenu. Voda začala ze skály stříkat velkou silou a dno brzy pokryla rozvířená hladina kalné vody.

„Mistr Feral nám vzkazuje, že máme uvolnit metrový pás kolem jámy!“ vyhrkla náhle Věrka. Zřejmě dostala telepatické varování, které ostatní děti neslyšely. Nikdo se ale neodvážil protestovat, všichni spořádaně poodstoupili.

Co se dělo pak, vypadalo jako dlouho pečlivě nacvičené cirkusové představení. V pásu kolem jámy se začaly objevovat v rychlém sledu veverky, muselo se jich na tom podílet stovky, možná tisíce. Každá se objevila s velkým plátěným vakem, plným písku. Každá se otočila nad jámu a vysypala obsah vaku pod sebe, bez ohledu na to, že na okraji každá ztratila rovnováhu a začala padat dolů. Na dno však žádná z nich nedopadla, pár metrů pod úrovní terénu každá zmizela - zřejmě všechny odlétaly na vzdálené kotvy, kde si nabraly další náklad písku a zase se vracely na okraj jámy.

„Těm to odsýpá!“ uznale poznamenal Vojta.

„Mně to spíš připomíná staré obrázky z Číny, kdy i obrovské stavby dělali jen s pomocí motyk, lopat a ručních nosítek hlíny,“ poznamenal Tom.

„Veverky nemají pořádné stavební stroje?“ zeptala se Anka.

„Ne,“ přitakala Věrka. „Ale všimněte si - mají to rychleji než bagrem!“

Místo písku teď veverky přinášely hnědou hlínu. Písek měl být jen na dně jámy, aby uchovával vodu a dovolil její rychlé prosakování ke kořenům budoucího stromu. Na písku měla ležet úrodná hlína, obsahující živiny, spolu s drcenou starou sopečnou lávou, která se v úrodnou hlínu teprve promění.

Konečně hlína přikryla hladinu vody. Dole v jámě voda všechno prosákla, ale padesát metrů písku a hlíny ji nakonec překrylo.

Dorovnávání bylo pomalejší. Jakmile hlína dosáhla až k okraji, nebylo možné vak jen tak vyklopit během skoku do hloubky. Teď už musely veverky vak od místa, kde měly kotvy a kde se objevovaly, poponést směrem ke středu, kde ještě zůstávala rychle se vyrovnávající prohlubeň.

„Co až to úplně zaplní?“ zajímala se Anka.

„Pak budou sázet sazeničku,“ informovala ji Věrka.

Měla zřejmě s Vojtou dobré informace a ráda je předávala ostatním.

Kolotoč veverek při zaplňování jámy trval sice dlouho, ale nakonec jámu úplně zaplnily. Na závěr slavnostně přinesly »sazeničku«. Jak se dalo čekat, sazenička měla na výšku dobré dva metry, dole spleť kořenů čímsi obalených do neforemného balíku, nahoře skoro metrovou korunu listí. Přinesl ji osobně zeirin Feral na kotvu »gech«, kterou mu nově položili do středu nového kruhového záhonu na místě nedávné jámy. Podle toho, že se kolem shromáždily stovky veverek, bylo znát, že přinést sazeničku je obzvlášť čestná činnost. Veverky nemají pacičky uzpůsobené k tleskání, ale stovky veverek vyjadřovaly své nadšení vyskakováním do výšky bez vznášivé síly.

„No, my bychom to na Zemi tak rychle nesvedli,“ přiznal i Tom. „Ani s bagrem by to nebyla legrace. Ani tak krásnou válcovou jámu nesvedeme, nám by dovnitř musela vést jako spirála cesta pro náklaďáky.“

„Budeme to tedy dělat bez bagru a bez náklaďáků,“ ujistila všechny Věrka. „Ale mám i dobrou zprávu. Veverky nám na Zem na nezbytně nutnou dobu zapůjčí partu svých cvičených krtků.“

„Ty bys chtěla zasadit obří strom i u nás?“ podíval se na ni ohromeně Tom a s ním všichni ostatní - až na Vojtu, který už se na tom dávno se sestrou domluvil.

„Že váháš!“ řekla Věrka.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:43