Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Roubování

Stromy Šozune rostou pomaleji než bambus, zato vytrvale. Do plné výšky jim to trvá patnáct let. Ale už za tři roky dosahují výšky rozhledny na Petříně a to je čas, kdy se má začít s roubováním užitkových větví.

To se nezměnilo ani na Zemi, jenže za tři pozemské roky uběhlo u veverek skoro tři tisíce let a z veverek, které tam děti poznaly, nezůstala žádná. Dožívají se tisíce let, ale to nestačí ve srovnání s pomalostí ubíhání času na Zemi. I veverčata, se kterými si děti hrály na začátku, mezitím vyrostla, zestárla a zemřela.

Děti potěšilo, že si veverčata mezi sebou předávala pozemské hry - na honěnou, na schovávanou i další. Veverčata je přijala za své, mezitím se staly pradávnou tradicí a dnes už žádné nevědělo, odkud k nim tyto hry přišly.

Věrka nejvíc oplakala svého učitele zeirina Ferala. Všichni u veverek přešli na režim »jeden den na Zemi, dva u veverek«, aby časové rozdíly právě vyvážily jejich pomalejší vývin, jenže každý den strávený na Zemi znamenal tři roky veverčího času - a to je příliš velký časový posun!

Kdo by u veverek zůstal natrvalo, prožil by tam krásných tisíc let, jenže na Zemi by zatím uplynul sotva jeden rok. Ne že by to nešlo, ale přece jen - lidé patří na Zem a ne k veverkám. Museli se tedy smířit s tím, že »jejich« veverky postupně odcházejí a nahrazují je jiné. Veverky se ke svým mrtvým chovaly s úctou, jakou si zasloužili. Nenechávaly je, tak jako Tibeťané, na pospas dravým ptákům, kteří ve světě veverek ani nežili, ani je nespalovaly. Pohřbívaly je u stromů Šozune, aby je kořeny vrátily do koloběhu přírody. Nezdržovaly se zbytečnostmi, jako bývají naše honosné náhrobky. Památka na známé veverky se lépe zvěční v paměti thukipyhů, tak jako se i na Zemi mnoho herců uchovává ve svých filmech lépe než v opomíjeném mramoru náhrobků.

Až teď vlastně děti pochopily, co jim děda Čestmír tvrdil od začátku. Náš a veverčí svět se časově příliš míjejí. Lidé se mohou s veverkami vzájemně navštěvovat, během návštěv se mohou i pochopit, třeba se i seznámí, ale nikdy ne nadlouho a trvalý vztah mezi nimi nevznikne. Veverky nemohou žít na Zemi, neboť by se vracely do úplně jiné historické epochy, a lidé mohou žít u veverek jen s přestávkami. Ačkoliv se tam děti vypravovaly denně, mezi jejich návštěvami pokaždé uplynuly tři dlouhé roky. Mohly tak na vlastní oči sledovat, jak jejich veverčí přátelé stárnou. Nebylo nemožné zdržet se tam déle a během několika pozemských dní i vystudovat, ale za tu dobu se každý změnil tak, že ho ani jeho přátelé nepoznávali.

Vždyť Věrku s Vojtou nepoznali ani vlastní rodiče!

Bylo však dobře, že mezi naším a veverčím světem stále existoval tunel ztruhótů vyrovnávajících čas, který oba světy spojoval.

Větší prospěch ze vzájemného spojení měli ovšem lidé.

Podivuhodného stromu Šozune si v polích dlouho nikdo nevšiml. Vesničané sem málokdy zabloudili, jen na sousedních polích občas přejel traktor, aby obdělal půdu, zasel a sklidil úrodu. Děda Čestmír zpočátku prohlásil své pozemky za pastviny, kde se v prvních letech skutečně prohánělo malé stádečko oveček. Bylo to však jen dočasné předstírání. Po třech letech se strom Šozume vytáhl do výšky a přerostl i nejstarší vesnické lípy. Jeho kmen byl silnější než u památkáři chráněného dubu, o kterém se tradovalo, že pamatuje i Žižku.

Někteří Věrčini spolužáci mezitím odmaturovali a všichni se dle očekávání dostali na vysoké školy. Ve veverčím světě se však scházeli se železnou pravidelností. Jen Věrka s Vojtou na Zemi studovat nemohli. Neměli dokončené základní školní vzdělání, což byla podle pozemských byrokratů nepřekonatelná překážka, ačkoliv by mohli na vysokých školách mnohem lépe přednášet než studovat.

Vynahrazovali si to tím, že si během společného pobytu ve světě veverek nechali od studentů přednášet, co se právě učili. Bylo to výhodné pro obě strany. Studenti si látku zopakovali - a jak je známo, každý předmět se nejlépe naučíte vysvětlováním jiným, ať už slabším žákům, nebo někomu úplně neznalému. Věrka ani Vojta však tak neznalí nebyli. Občas své »učitele« naopak doplnili o veverčí znalosti. Téměř všude, kde se pozemská a veverčí věda neshodovaly, byla veverčí věda blíž skutečnosti, ale užitek z toho měli všichni, neboť i to srovnání bylo zajímavé.

Děda Čestmír se teď většinou zdržoval na Zemi. Věkem byl již dávno důchodcem a také jakousi nevelkou almužnu dostával, ale jemu to stačilo. Žil ve své chaloupce, chodil obhlížet pole a zejména strom Šozune, přitom se staral o ovečky, ale s dětmi už do veverčího světa denně nechodil.

„Musím vám přece vydržet, dokud strom nevydá úrodu!“ říkal s úsměvem.

Nevypadal ale, že by se chystal na hřbitov, jako jeho vrstevníci. Papírově už mu bylo devadesát a nikdo ve vsi nebyl tak starý jako on, ačkoliv někteří vypadali starší. Kdo ho neznal, hádal by mu sotva padesát. Přece jen bylo znát, že se na Zem vracel častěji než babička, takže mu čas tak rychle neubíhal. Věrka s Vojtou už mu několikrát navrhli, aby k veverkám vůbec nechodil.

„I my chceme, abys nám vydržel!“ zdůvodňovala to Věrka.

„To by taky nebylo správné!“ namítal děda. „Mohl bych se mohl dožít i dvou set let a silně pochybuji, že by mi tak dlouho platili důchod! Ouřadové by si toho všimli a pak by mi nedali pokoj, dokud by mě do té truhly nedostali. Pořádek nade vše!“

I tak ale začal návštěvy veverek vynechávat. Raději chodil dojit ovečky.

Ovečky byly přece jeho nápad.


Pak konečně nastala doba prvních roubů.

Věrka je přinášela tunelem z veverčího světa, vynášela je do výšky a nahrazovala jimi větve »základního« stromu. Pracovala o sobotách a nedělích, aby se toho mohli účastnit i bývalí spolužáci, zejména vysokoškoláci. O roubování už leccos věděli, ale praktická část výuky je důležitá a tohle bylo přece jen jiné než jak to provádějí sadaři na Zemi už po celá staletí.

Naši sadaři pracují s tenkými klacíčky, které vsazují na podlož. Někdy natupo, jindy do rybinových zářezů, ale vždycky si vystačí se zahradnickým nožem, lýčím na zpevnění a štěpařským voskem na ochranu před hnilobou. Další povinnou výbavou našich sadařů je trpělivost. Stromy rostou pomalu a dlouho trvá, než přinesou ovoce.

Štěpy na strom Šozune, které Věrka s Vojtou přinášeli od veverek, měly obvykle pět až šest centimetrů v průměru a dva metry délky. Věrka je přinášela již opracované, ale připravit rybinovitý protikus na stromě dokázala i s pozemskou pilkou a dlátem. Štěp musel sedět dostatečně pevně, ale to nestačilo a Věrka jej zpevňovala kusem hadí kůže z veverčího světa - přinejmenším to tak vypadalo, ačkoliv to bylo umělé. Tato bandáž musela vydržet jen týden, pak již byl štěp přirostlý a dál rychle rostl.

Tím to bylo hotové - teď jenom aby se štěpy ujaly.

Věrka si ale věřila.


Utajit takovou neobyčejnost, jakou je mimozemský strom Šozune, není možné, ale dá se to omezit na jednu vesnici. Stačilo, aby se děda Čestmír objevil v hospodě, kde se stromem pochlubil. To ještě nebyl příliš vysoký, ale už budil pozornost hospodářů svým rychlým růstem a děda Čestmír se rozhodl to před nimi netajit.

Bylo třeba, aby si na to co nejdřív zvykli, aby to pak s očima navrch hlavy všude nerozhlašovali jako div světa.

Po dlouhé debatě, spojené s drobnou sázkou ohledně očekávané výšky stromu, neboť jeden ze sousedů cosi tvrdil o nemožnosti, aby strom přesáhl výškou i šířkou koruny sto metrů a chtěl se vsadit o víc než o tradiční »metr piv«, to sousedé přijali. Sice jako jistou kuriozitu, ale aspoň se přestali tak okatě divit. Později se na strom přišli i několikrát tajně podívat, ale pak už je to nevzrušovalo.

A strom zatím rostl...

Vylézt na obří strom není snadné!

Vylézt na obří strom není snadné!

Proti stejným stromům u veverek neuvěřitelně pomalu, proti pozemským rychle. Věrčin učitel Feral se nedožil ani jeho čtyřiceti metrů, takže se musela o roubování radit s dalšími odborníky, ale už po třech letech začali z nových větví sklízet první plody.

A byly jich hned od začátku tuny.

Mezitím museli u veverek zasadit další stromy určené pro lidi Země, aby převzaly úlohu dosavadních dvou. Stromy Šozune vynikaly proti většině pozemských stromů i dlouhověkostí, ale vzhledem k Zemi to bylo pořád málo. Nejstaršími stromy na Zemi jsou sekvoje, údajně až pět tisíc let staré, ale i když se stromy Šozune dožily i osmi tisíc let, na Zemi zatím uplynulo sotva osm let, takže i děda Čestmír zažil během svého přerušovaného pobytu u veverek již několik přesazování.

Bylo to spojené s přeroubováním všech druhů roubů - a veverky to tentokrát nechaly na Věrce, Vojtovi a jejich kamarádech. V pořádku - museli se to přece někde naučit a kde jinde než u veverek? Byla to zajímavá práce a strávili na tom několik veverčích dní. Z hlediska pozemského času to znamenalo jen nepatrné zdržení. Bylo to ale poučné, neboť na ně veverčí odborníci dohlíželi a každou chybičku jim hned na místě opravili a vysvětlili. Na Zemi už na ně dohlížet nebudou!

Už protože na Zemi rostou stromy z veverčího hlediska příliš pomalu.

A to brali v úvahu jen stromy Šozune.

Pozemské stromy jsou ve vývinu ještě pomalejší.


Již prvním rokem po naroubování se na rychle se košatících roubech objevily první plody. Prvním rokem jich bylo málo a stačili by je zkonzumovat i sami, jenže všichni byli zvědaví, jak to lidé přijmou a rozhodli se úrodu prvního roku dát na trh. Děda uvažoval i o nabídce supermarketům, ale Věrka s Vojtou mu to rychle rozmluvili. Supermarkety mají za cíl platit zemědělcům i zaměstnancům co nejméně a co nejvíc zisku vyvézt. Výhodnější bylo nabídnout to menším obchůdkům. K lidem se to také dostane, ceny nemusí být tak vysoké a veškerá marže zůstane českým a zčásti možná i vietnamským obchodníkům.

Vojtu napadlo vylepšit to alespoň prvním rokem dovozem plodů od veverek. Postavil dokonce vozíček na kolejničkách, na němž chtěl plody vozit tunelem. Děda se mu to snažil rozmluvit, ale Vojta tvrdil, že to jeden rok vydrží a pak už přece bude úroda dost velká, aby nepotřebný dovoz ukončili.

Logo Non-EU

Logo Non-EU

Museli ovšem plody zabalit a popsat, jenže tím si hlavu nelámali. Nechali si vyrobit samolepky, kterými příslušné plody jen přelepovali. Byl na nich čárový kód k usnadnění markování na pokladnách a stručný návod k použití pro zákazníky. Šlo to rychle a nezdržovalo to.

Obvykle tam byla jediná věta:

»Knedlíky rozřežte na plátky, ohřejte na páře nebo v mikrovlnce a podávejte jako přílohu.«

»Odřízněte zúženou část jako víčko, omáčku vytlačte do kastrůlku a ohřejte.«

»Odřízněte zúženou část jako víčko, pivo přelijte do půllitru a podávejte.«

»Hrušku rozřežte na plátky, sloupněte slupku, pak dejte do omáčky a spolu s ní ohřejte.«

»Trvanlivost: v nepoškozeném obalu měsíc, v lednici tři, po otevření jeden den.«

Anka se včas vytasila s námitkou, že si na ně určitě došlápne Nejvyšší kontrolní úřad, neboť plody Šozune zcela jistě nesplňují evropské normy, ale napadlo je řešení vpravdě šalamounské - na samolepky nechali natisknout drobným písmem varování:

»Tyto plody nesplňují Evropské normy, neobsahují Éčka ani alergeny a při jejich konzumaci může vzniknout alergie nanejvýš na Evropskou unii, což není na škodu, spíš naopak!«

Děda musel - byť se skřípěním zubů - formálně založit zemědělské družstvo, aby v Čechách vyhověl platným zákonům. Kdyby bylo po něm, nikdy by takový krok neudělal, ale nakonec uznal, že nemá smysl podávat čertu prst a dodávat byrokratům klacek na bití nevinného psa...

Na jménu družstva se shodli všichni - pokřtili družstvo jménem »Sciurus«, což je jednak nepatrná planetka 3350 v pásu planetek, ale také - a to především - latinský název pro veverky. Stylizovaný obrázek veverky se stal rovněž znakem družstva. Málokoho by napadlo, že právě tyto veverky nejsou domovem u nás na Zemi.

Družstvo muselo být po formální stránce bez závad, aby byrokraté neměli vítané záminky k zásahu. Děda se proto rozhodl raději zaměstnat k vedení účetnictví účtařku z města, aby ručila za odbornou stránku a aby z této strany nemohly nastat problémy. Až potom mohl začít jménem družstva sjednávat smlouvy s obchodníky o dodávkách neobvyklých plodů.

Musel je sjednat osobně, ale chopil se toho s vědomím, že je jediný, kdo to může zařídit, takže to zařídit musí. Začal ve venkovské hospodě. Starší hostinská už dávno žádná jídla nevařila. Byla na hospodu sama a byla ráda, že stačí obsluhovat žíznivé. Kromě nápojů nabízela jen pár drobností - smažené bramborové lupínky, pár slaných arašídů a z jídel jen tlačenku s cibulí a octem, které nevyžadovaly dlouhou přípravu. Díky dědově nabídce překvapila vesničany výběrem jídel, o jakých se jim předtím ani nesnilo. A přitom za tak lidové ceny, že se vyplatilo vzít na večeři a později i na oběd do hospody celou rodinu. A přitom se hospodské zvedla nejen tržba, ale i výdělek.

Podobně se zvýšily i výdělky místním obchodníkům. Ne že by místní občané víc utráceli, ale družstvo »Sciurus« dodávalo tak levně, že se i venkovanům vyplácelo přestat se zdržovat vařením a buď se levně stravovat v místní hospodě, nebo nakoupit plody Šozune a doma je už jen dokončovat, zpravidla ohřátím.

Veverky lidem ve světě Siruzgos vyhradily několik stromů, obvykle až tři, aby se vzájemně zálohovaly. Nikde jinde nerostly štěpy poskytující lidská jídla. Veverky je nejedly. Jídla byla geneticky přizpůsobená lidem, značná část plodů byly dokonce napodobeniny masných jídel a ty by vegetariánským veverkám rozhodně nechutnaly. Co tady lidé nesnědli, zkazilo se a opadalo, nicméně stromy tu musely zůstávat, aby se jejich genetická informace neztratila. Bylo jednodušší udržovat několik stromů bez užitku než pak vytvářet nové štěpy.

Vojta neodolal a uvedl do provozu svou »malou železnici«. Dovážel tunelem ze světa veverek plody, které již rozprodali. Jednak tím využil i stromy ve světě veverek, ale také zvětšil okruh, který si mohli dovolit zásobovat. Kromě nejbližšího okresního města tak stihli zásobovat i další dvě městečka, kde během půl roku zkrachovalo pět supermarketů.

Tomuhle konkurovat nemohly.


Jak se ovšem dalo očekávat, konkurence po této ráně nesložila ruce do klína a nevyklidila pozice bez boje.

Před dědovou chalupou zastavily tři automobily, z toho dva policejní. Děda na poslední chvíli varoval Věrku a Vojtu, aby se někam uklidili - chtěli se přece podívat do Japonska a tohle byla neočekávaná příležitost - a vyšel nevítané, protože nezvané hosty přivítat. Jak říkají Rusové: Nezvaný host horší než Tatařín...

Nebyla to však eskorta od Sociálky a nepřijeli si pro Věrku a Vojtu. Tentokrát to byla inspekce od Státní hygienické kontroly, která přijela zkontrolovat, zda výrobní zařízení družstva »Sciurus« odpovídá hygienickým požadavkům Evropské unie.

Děda jen pokrčil rameny, vzal z věšáku klíče a upjatě se tvářící dvoučlennou komisi i s čtyřčlenným policejním doprovodem zavedl do skladu, aby si prohlédla několik vyrovnaných palet se vzorně naskládanými přepravkami. Na jedné straně byly palety prázdné, na druhé již bylo několik tun plodů připravených k expedici.

„Tohle nás nezajímá!“ prohlásil komisně hygienik. „Nechceme vidět sklady, ale výrobní prostory.“

„Tohle jsou naše výrobní prostory,“ ujistil je děda.

„Tohle jsou sklady,“ trval na svém hygienik. „Chceme vidět výrobní prostory, kde ta jídla připravujete! Dostali jsme oznámení, že je nemáte v pořádku, zejména že tam nejsou vykachlíčkované stěny, odborně zavedená voda a na všechny zaměstnance nemáte dostatečný počet záchodů.“

„Družstvo Sciurus nemá zaměstnance,“ opáčil s klidem děda Čestmír. „U sklizně plodů nehrají záchody žádnou roli. Veškerá příprava se odehrává tady ve skladu. Tady jsou samolepky, které lepíme na jednotlivé plody, než je uložíme do přepravek před rozvozem. Jinou přípravu nepotřebujeme.“

„To je nesmysl!“ opáčil kontrolor. „Nechcete mi tvrdit, že hotová jídla rostou jen tak na poli?“

„Nerostou na poli, ale na stromě,“ opravil ho trpělivě děda.

„Cože?“ zarazil se kontrolor. „Chcete mi snad tvrdit, že u vás rostou na stromě i jitrnice? To by byla pěkná pohádka, ale od vás je to znevažování úřední kontroly!“

„To není znevažování úřední kontroly, ale skutečnost,“ namítl děda. „Všechny plody, které družstvo »Sciurus« prodává do obchodů, rostou na jednom stromě, který si můžete beze všeho prohlédnout. Ovšem jen z dálky, nejnižší větve jsou dnes kolem sta metrů nad zemí. Máte-li dalekohled, můžete se o tom přesvědčit.“

„Vy si vážně děláte legraci?“ vybuchl kontrolor. „Podívejte se, jestli do zprávy napíšu, že zodpovědný pracovník družstva odmítl spolupráci a napařím vám milion korun pokuty, nic vás před ní nezachrání!“

„Pokuty chcete dávat?“ ušklíbl se děda. „Spolupráci neodmítnu a přesvědčím vás, ale nejste na takové přesvědčování správně vybavený a zejména oblečený.“

„Nechte si ty legrácky! Přesvědčte mě, že máte všechno v pořádku a já odjedu.“

„Jak myslíte,“ pokrčil děda rameny. „Počkáte tady na něho?“

To už se obrátil k policistům, kteří ve zmatku přikývli, neboť nevěděli oč půjde.

Děda se znenadání přitočil ke kontrolorovi a než se policisté vzpamatovali, zmizel jim ze skladu i s ním.

Jen se přitom trochu otřásl vzduch...


„Přidržte se tady té větve, ať mi nespadnete!“ poručil děda hygienikovi.

Stáli na obrovské větvi gigantického stromu ve výšce sta metrů nad pokojně se pasoucími ovečkami. Větev, na které stáli, měla dva metry v průměru a větev, které se měl kontrolor přidržet, byl silný sloup, který by mohl být všude jinde samostatným stromem, kdyby tady nevyrůstal z ještě větší větve.

Při pohledu dolů se z té výšky kontrolorovi zatočila hlava. Objal nabízený sloup a zoufale vykřikl:

„Proboha! Co je tohle za šílenost?“

„To je strom Šozune, vážený pane,“ oznamoval mu klidným hlasem děda Čestmír. „Chtěl jste vidět strom, na kterém rostou jitrnice. Podíváte-li se nad sebe, uvidíte těch jitrnic hned celý trs jako u banánů. Jsou však ještě zelené a nezralé, raději je necháme dozrát. Podíváte-li se nalevo, uvidíte podlouhlé šišky pivního stromu, dvě nebo tři už by se daly sklidit, ale necháme je také ještě chvilku, aby se nasytily bublinkami, pak budou mít teprve správný říz. Podíváte-li se napravo, spatříte dlouhlé bledé knedlíky. Jsou už zralé, ale sklízet je budeme až zítra. Když se ohlédnete dozadu...“

„Proboha, ne!“ vykřikl kontrolor. „Jak jsme se sem vlastně dostali?“

„Skokem na kotvu,“ odvětil mu děda, ačkoliv to jeho návštěvě nic neříkalo.

„A jak se, proboha, dostaneme zpátky?“ zajímalo kontrolora ještě víc.

„Také skokem na kotvu,“ přikývl děda Čestmír. „Druhá kotva je v našem skladu, hned vás tam odnesu.“

„Jinak než... tím skokem... to nejde?“ ¨zaúpěl chlap.

„Jistěže to jde,“ přikývl děda. „Můžeme spolu sletět dolů jako na padáku. Jste lehčí než já, unesu vás.“

„Kde ale máte ten padák?“ znejistěl chlap.

„O ten se nemusíte starat, jako kdybych ho měl na zádech,“ ujišťoval ho děda.

„Vždyť na zádech nic nemáte!“ namítl chlap.

„Víc než ten virtuální padák ani nepotřebuji,“ opáčil děda s úsměvem. „Se mnou se nemusíte bát. Doufám, že nejdete kontrolovat bezpečnost práce, ale my máme pro práci ve výškách poněkud volnější předpisy. Nepotřebujeme bezpečnostní přilby, lana ani opasky, jen by nám překážely.“

„Ale... co když vám zrovna na téhle větvi uklouzne noha a spadnete dolů?“

„Varoval jsem vás, že na to nejste správně oblečený,“ řekl děda. „Lézt na strom v polobotkách! Takový nerozum! Ale ani to není problém, kdybyste spadl, chytím vás a přistaneme spolu jako na jednom padáku.“

„Který nemáte!“ opakoval kontrolor.

„Mám, i když jen virtuální,“ opravil ho děda. „Doufám aspoň, že mi už věříte, že nám na stromě rostou nejen jitrnice, ale i knedlíky a spousta jiných plodů. Kdyby se vám ještě něco nezdálo, můžeme se tu trochu projít, ukáži vám všechno! Ale přece jen by bylo lepší, kdybyste si na to vzal pohorky nebo jiné vhodnější boty, lakýrky vám budou určitě klouzat.“

„Radši bych byl zpátky!“ vyhrkl kontrolor.

„Prosím - ale pusťte se té větve, ať vás mohu odnést!“ požádal ho děda a zvolna ho objal kolem pasu. „Když se budete držet jako klíště, s celým stromem ani nehnu!“

„Ale držíte mě pevně?“ strachoval se kontrolor.

„To se ví!“ ujistil ho děda. „Jen se klidně pusťte!“

Vzápětí stáli v hale skladu, metr od paní kontrolorky a policejního doprovodu. Policisté už byli trochu nervózní, ale oddychli si, když se děda s panem hygienikem opět objevili.

„Tak co?“ staral se děda. „Všechno v pořádku?“

„A to vážně všechno jenom sklízíte?“ nechtěl pořád věřit hygienik.

„Nic nevyrábíme ani nic nevaříme,“ ujistil ho vážně děda. „Sklidíme, přelepíme etiketami, plníme do přepravek a nakládáme na palety, které auto rozváží. Na to přece nepotřebujeme vykachlíčkované stěny, odborně zavedenou teplou vodu a pro všechny zaměstnance záchody. Ten, kdo vám udal, že je tu nemáme, měl pravdu, ale zapomněl dodat, že je v pouhém skladu ani nepotřebujeme.“

„To bych taky chtěla vidět!“ řekla pyšně paní hygienička.

„Ježiši, Mařko, mlč!“ zarazil ji kolega kontrolor. „Nevíš, co chceš! Chceš stát na kluzké větvi sto metrů nad nějakými ovcemi?“

„Ale to snad ne?“ vyhrkla zaraženě.

„Můžete se na ten strom podívat zdola,“ nabídl jí děda. „Je odsud asi kilometr vzdušnou čarou. Ale bohužel, nemám dalekohled, abych vám ho půjčil. My se na to vždycky díváme zblízka.“

„To radši nechtěj vidět!“ zarazil paní její kolega. „Hele, sepíšeme, že je všechno v cajku - a už ať jsme doma! Ještě teď se mi z toho zvedá žaludek!“

„Co chcete sepisovat?“ pokrčil rameny děda. „Žádná výrobna potravin tady není a nikdy nebyla. Všechno tu spořádaně roste na stromě, jaképak sepisování?“

Měl pravdu. Jaképak sepisování o kontrole pouhého skladiště?

„Přijeďte napřesrok,“ pozval je děda. „Chceme si tady vedle postavit chladírnu. Ale na tu si musíme nejprve vydělat. Já totiž nesnáším půjčky, víte?“

„Proč?“ zpozorněl trochu kontrolor.

„Protože - jak říkal kdysi pan Tomáš Baťa - nejvýhodnější půjčka je půjčka již řádně splacená. Letos všechno investujeme do vybavení. A pak se uvidí!“

„Ale... kde se tady vzal ten obří strom?“ napadlo konečně kontrolora.

„Správná otázka!“ podotkl děda. „Jenže odpovědi se na ni nedočkáte. To už není vaše záležitost a my přece můžeme mít i nějaká obchodní tajemství!“

Pak kontrolory i s doprovodem dovedl k jejich autům.

Už tu neměli co dělat...

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:43