Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Soutěživost

Konkurence se do češtiny překládá jako »hospodářská soutěž«. Slovo »soutěž« vyvolává v češtině dojem čestného soupeření, jenže slovo »konkurence« je od toho až příliš často na sto honů vzdálená.

Konkurence totiž může být různá. Čestná varianta spočívá v dobrém nápadu, který zboží nebo služby jedné firmy nějak vylepší nebo zlevní. Ta pak může přebrat zákazníky i zavedenějším firmám. Četnost výskytu čestné formy konkurence se však dá srovnat s četností výskytu bílých vran. Bílých vran je prý mnohem víc.

V konkurenci se velice často používají horší praktiky. Jednou z méně čestných je dumping. Ten si může dovolit jen dostatečně velká a hospodářsky silná firma, která ztráty z dumpingu dorovná příjmem buď z jiné oblasti, nebo na jiném zboží. Účelem dumpingu je co nejrychleji odrovnat konkurenci, která si nízké ceny nemůže dovolit a protože přijde o zákazníky, vyhlásí nakonec úpadek neboli bankrot. Vítěz bere vše, což znamená, že po likvidaci konkurence naopak prudce zdraží, aby se získaným monopolem na důvěřivých zákaznících patřičně zahojil.

Třetí druh konkurenčního boje patří k praktikám firem, jakými jsou především pověstné italské Mafie. Tento druh boje bývá úplně nezákonný, ale celkem bezpečně se dá provozovat v zemích, kde více než na zákonech záleží na dobrých právnících. Tam už se však o nějaké cti nedá mluvit vůbec.

Nájezd kontrol pokračoval i druhého dne, jenže kontrolu z finančního úřadu už děda snadno odkázal na účetní firmu ve městě, kam kontrolory doprovodil a pak jim naprosto nevysvětlitelně zmizel. Účtařka byla rázná paní a v účetnictví měla pořádek přímo pedantský, takže se kontroly nezalekla a směle jim všechno předvedla.

Když se kontrolorka podivovala, že družstvo nevykazuje žádné mzdové náklady, vysvětlila jí s pokrčením ramen, že je to v naprostém pořádku. Děda Šupík je přece důchodce, důchod se do daňového přiznání nepíše a mzdy?

„Ono to družstvo je taková parta studentských nadšenců, dědek Šupík je vede, ale všichni to zatím dělali zadarmo,“ vysvětlovala účtařka kontrolorce.

„Ale to je přece nepřípustné zneužívání práce dětí!“ vyjela kontrolorka. „Na to jsou paragrafy! Budu muset podat trestní oznámení!“

„Na vašem místě bych to nedělala,“ vrtěla hlavou účtařka. „Ale i když to podáte, co si od toho slibujete? Oni to všichni zapřou a policie to bude muset odložit, nebude mít totiž důkazy, víte?“

„Jak to?“ čertila se finančářka. „Někdo v družstvu přece pracovat musí! Samo se to neudělá!“

„A všimla jste si, jak dědek Šupík znenadání zmizel?“ připomněla jí účtařka.

Pravda, na to kontrolorka civěla nevěřícíma očima. Ten dědek ji dovedl k domu, kde sídlila paní účetní, na její pozvání s ní vešel do chodby, zavřel za sebou dveře... a pak tam najednou nebyl! Dveře se nepootevřely ani na okamžik, takže neměl kudy odejít... vypadalo to příliš divoce!

„On už mi to kdysi vysvětloval,“ pokračovala účtařka. „Prej využívá nějakých dilatací časoprostoru... zkrátka když tady zmizí, objeví se jinde. Tím způsobem může jeden chlap sklidit denně ze stromů tuny plodů. Družstvo »Sciurus« nemá ani traktor a přitom všechny získané peníze investuje. A na to mám všechny faktury v pořádku.“

„Ale co ty mzdy?“ trvala na svém kontrolorka.

„Jaké mzdy?“ neustupovala účetní. „Dědek Šupík je penzista, ten si přece může dovolit dělat i zadarmo. A studenti mu tam jen přihlížejí, mají to prej jako povinnou školní praxi, nebo co...“

„Ale to přece není možné, aby úplně z ničeho získávali takové těžké peníze!“ nedala si říci finančářka. „To je proti zákonům!“

„Proti zákonům to není,“ trvala na svém účtařka. „Spousta podniků dělá peníze z ničeho. Například všechny banky... nebo si vezměte taková fitnes centra, mám tady šanony dvou takových. Lidi tam chodí, dřou se na nářadí jako koně a ještě za to platí. Majitel jim jen občas poradí, ale určitě to za ně neoddře. Doplňkový prodej limonád a Coca-col je úplně zanedbatelný, ale i ten mají řádně podložený. Co si na nich chcete ještě vzít?“

„Ale ta fitnes centra mají aspoň nějaké počáteční investice, platí snad i nájem, není to úplně z ničeho!“ namítala kontrolorka.

„Nájem neplatí, hala je jejich,“ upozornila ji účtařka. „Pravda, měli na počátku velké investice, vždyť je také všechny řádně odepisují. Družstvo »Sciurus« počáteční investice neuvedlo, ale sázení stromů se dost dobře nedá vykázat ani jako práce, ani jako investice. Leda by ty stromky nakupovali, ale to přece není povinné. A muselo to být už dávno, protože stromy mezitím vyrostly, takže už to nikdo nevykáže, všechno je promlčené. Jenže oni nic neodepisují, takže po účetní stránce není o čem jednat.“

Co ještě? Ani fikaná finančářka se neměla čeho chytit. Děda Šupík udělal skvělý tah, když svěřil účetnictví cizí firmě, která musela ze zákona za všechno ručit. Jediný problém by byl, kdyby družstvo nějaké příjmy zatajovalo, jenže to se zjevně nedělo. Všechny faktury souhlasily. Družstvo »Sciurus« mělo příjmy z prodeje plodů stromů, i když podle množství muselo jít o pořádnou alej nebo sad, také výdaje mělo pečlivě doložené - nákup palet, přepravek, vysokozdvižného vozíku, stavba skladiště zadaná solidní stavební firmě a tou také pečlivě doložená, až po drobné faktury od tiskárny vizitek za potisk samolepek...

Málo platné, vše bylo v pořádku...


Děda Čestmír však měl správné tušení, že státní kontroly jsou jen první vystrčená tykadla škodlivého hmyzu, zvaného »nekalá«, tedy ne zrovna čestná konkurence.

Tady nešlo o zkrachovalé supermarkety. Ty s narežírovaným patosem propustily všechny zaměstnance, aby lidem ukázaly, kdo jim tu dával práci a jaká škoda celému kraji vznikne, když supermarkety odejdou. Nahradily je menší obchody a obchůdky, kde sice nebyl tak úžasný výběr, zato šlo o produkty, jaké se v supermarketech nikdy neobjevily. Hotová jídla byla levnější než suroviny na jejich přípravu a jediná námaha spotřebitelů spočívala v ohřátí toho, co se má jíst teplé a naopak ve vychlazení jídel - a většinou spíš nápojů - konzumovaných za studena.

Menších obchůdků bylo proti několika supermarketům víc a zaměstnaly stejně lidí, jako předtím supermarkety. Naopak se ve městě rozšířila firma zajišťující rozvoz potravin, protože ani družstvo »Sciurus«, ani obchůdky vlastní dopravu neměly.

Tady však šlo především o dovoz. Družstvo »Sciurus« prakticky nic nedováželo. V kanceláři nemělo jediný počítač, ba co hůř, nemělo ani kancelář. Oficiální majitel děda Šupík byl penzista a ačkoliv mělo družstvo v bance miliony, používal jen starší mobil, vnucený dětmi. Družstvo mělo všeho všudy jednu novou budovu skladu a za ní se rýsující základy budoucí chladírny, ale všechno účetnictví mu vedla ve městě profesionální účtařka, které družstvo posílalo příjmové i výdajové faktury. Oficiálně nemělo zaměstnance ani na zkrácený pracovní úvazek a žádné peníze nešly na mzdy.

Bylo to ještě záhadnější než výroba tolika tun potravin z ničeho.

Pohroma to ale byla pro okolní zemědělské a potravinářské podniky. Uzenáři ze zoufalství »objevili« jednu drobnou »vadu« hotových jídel. Nové uzeniny nevoněly po kouři, ale jen po mase, případně koření. U jitrnic a jelit se žádný rozdíl rozpoznat nedal, ale klobásy, párky a buřty nevoněly »tak, jak mají«.

Mohlo by to uzenáře zachránit, kdyby se po kraji nerozkřiklo, že se to dá obejít vlastním grilováním na pravém dřevěném uhlí. V kraji vypukla krátká poptávka po domácích grilech, jenže stejně tak rychle odezněla. Kdo chtěl vlastní gril, koupil si ho a tím to skončilo. Uzenáři opět ostrouhali kolečka.

Děda Šupík však dobře věděl, že to tím zdaleka neskončilo. Zahraniční majitelé supermarketů, ale i masných a mlékárenských podniků se zajisté nemohli spokojit se stavem, kdy se jim poměrně velká oblast Čech úplně vymkla z rukou.

Nebyl problém poštvat na nevítanou konkurenci všechny možné kontroly, jenže když selhaly, mohla hospodářská soutěž pokračovat jen jinými prostředky. Ze soutěže se stala pravá konkurenční válka, ve které je dovoleno vše.

Děda Šupík to však očekával. Pro jistotu si v koruně Šozune zbudoval malou chatku a začal tam vartovat.

Měl jednu výhodu - chodil spát do světa veverek a tím se dostal až do opačného režimu než děti o prázdninách, které naopak chodily spát na Zem.

Umožňovalo mu to spát několikrát denně, ale přitom neustále - až na pár minut, kdy si odskakoval k veverkám na krátké »šlofíky« - bdít v koruně Šozune. Ty krátké chvíle se u veverek roztáhly na celé hodiny, děda byl tedy neustále odpočatý a bdělý.

Tušení ho nezradilo. Jednoho rána, noc ještě pořádně neskončila, zaslechl pod stromem podezřelé zvuky. Ke vchodu na pozemek, oplocený kvůli ovečkám, přijelo cizí dodávkové auto. Dva chlapi pákovými nůžkami hladce přeštípli zámek, otevřeli si vrata a s autem zajeli až k patě stromu Šozune.

Zvuk startované motorové pily pak už dal jasně najevo jejich úmysly. Nečekali však, že jejich příjezd nebude nepozorovaný a že ten starý dědek nebude tak snadným soupeřem, jak si předtím mysleli.

„Copak tady chcete, hošíci?“ ozvalo se znenadání za nimi jízlivě.

„Koukej zmizet, dědku, než ti proříznu hubu od ucha k uchu!“ zařval na dědu chlapík s nastartovanou motorovou pilou v ruce. A aby dodal svým slovům pořádnou váhu, naznačil běžící pilou, jaký horror by to mohl být.

„Zdvořilý teda nejste,“ zašklebil se na něho děda - a zmizel.

Chlap vytřeštil oči, jenže v té chvíli ho zezadu objaly dvě silné ruce a než se stačil polekat, stál znenadání v jakési tmavé místnosti.

Kamenné stěny neměly okna ani dveře a jediné světlo v místnosti pocházelo ze dvou rozžatých svíček, stojících vedle černé rakve v místě, kde má nebožtík hlavu.

„Odpočinek věčný dej mu Pane náš!“ ozvalo se za chlapem hrobovým hlasem. Ruce, které ho do této chvíle objímaly, náhle povolily a když se prudce ohlédl, zjistil, že je tu - sám. Zvuk běžící motorové pily se v nevelké místnůstce ozýval jako v sudu, chlap raději vypnul motor, jenže nastalé ticho, které sem zjevně patřilo víc, bylo ještě horší. Teď tu byl opravdu jako v hrobce. Kamenné stěny byly stejně černé jako rakev, dvě svíčky ani nestačily zahnat stíny...

Jen on, dvě planoucí svíčky - a rakev. Jako v hrobce.

Ačkoliv - proč jenom jako?


Policie přijela velice neochotně, ale přijela.

„Oni všichni utekli, když jsem je tady načapal,“ zubil se děda. „Nechali tady dokonce i auto. Nafoťte to a odvezte to, ať tu nic nezůstane.“

„No tak byste měl o auto víc,“ křenil se mladší poručík.

„Žádné auto nemám a nechci,“ odvětil vážně děda. „Odvezte i tu zapomenutou motorovou pilu, ať ji už nemám na očích.“

„To si teda troufali!“ zhodnotil poručík obdivným pohledem obrovský strom. „Zajímalo by mě, jak dlouho by jim to trvalo!“

„Jenže my ten strom porážet nechceme, nic takového jsme si neobjednali a navíc sem vnikli s použitím násilí!“ prohlásil děda tvrdě. „Viděl jste? Přeštípli zámek jako nic, přichystaní na to byli dobře.“

„Ale je to divný,“ váhal mlčenlivější nadporučík. „Říkáte, že byli čtyři? Čtyři chlapi že by před vámi samotným utekli? To se mi nějak nezdá!“

„Však to říkám, neutekli ani tak přede mnou, jako před vámi,“ ujišťoval je děda. „Přijeli jste s houkačkou, byla slyšet na dva kilometry. Přede mnou by snad neutekli, ale když vás uslyšeli, vylekali se a zdrhli.“

„Ale kudy?“ nezdálo se nadporučíkovi. „Museli by utíkat vraty, všude jinde je plot neporušený. To by nám ale vběhli rovnou do náruče!“

„Vždyť říkám, že jste byli slyšet na dva kilometry,“ opakoval děda. „Času na to měli dost. Vždycky jezdíte s tím houkadlem, aby měli zloději čas uprchnout?“

„To je naše věc,“ odmítl nadporučík zamračeně, neboť to pochopil jako výtku.

„Já jen, proč jste je tu nenašli,“ upřesňoval děda. „To víte, měli mladší nohy než já, pelášili jako zajíci!“

„Ale těch stop tady zase moc nenechali,“ postěžoval si nadporučík. „Přeštípnutý zámek vezmu i s těmi štípačkami na expertízu, ale ono to bude souhlasit, nic jiného tu není, co by ten zámek tak hladce přeštíplo. Jedna motorová pila a dodávkové auto, tam budou otisky prstů, ale je velice pravděpodobné, že bude kradené, takže je jenom vrátíme majitelům a nic víc z toho nebude...“

„Hlavně že jste přijeli včas, dokud nezačali řezat!“ zhodnotil děda jejich podíl na záchraně stromu dobrácky.

„Ale je sem hrozná cesta,“ prohlásil policista. „Sem aby měl člověk traktor nebo aspoň teréňák! Divím se, že se sem dostali tou dodávkou a neočesali spodek!“

„Vždyť sem taky nikdo nejezdí!“ podotkl děda. „Co by tady kdo dělal? Ovečky nějaký ten výmol hravě přeskočí a kdyby si tady ti vandalové utrhli výfuk, ze srdce bych jim to přál!“

„To byste jim ale přál pěkné věci!“ pokáral ho nadporučík.

„A nezasloužili by si to?“ opáčil děda. „Ať to berete jak chcete, přišli pokácet náš památeční strom! Zasluhovali by pořádnou nakládačku a alespoň týden v šatlavě o chlebě a vodě, nemyslíte?“

„Vy to berete nějak zhurta!“ nezdálo se to nadporučíkovi.

„Vy zase příliš nadržujete vandalům,“ odsekl děda.

„I vandalové mají uznávaná lidská práva,“ podotkl nadporučík.

„Jistě, ale uznával bych nejen jejich právo na život, ale i právo na pruhované zadky a pořádné podlitiny na nich, aby si aspoň týden nesedli!“ dodal děda sveřepě.

„My je bít nesmíme a kdybyste je zbil vy, o čemž naštěstí pochybuji, nevypadáte na to, ještě byste jim musel zaplatit bolestné!“ klidnil dědu nadporučík.

„Já vím - musíte zlodějům pomáhat a chránit je,“ vzdychl si děda. „Tak si aspoň odvezte to auto, třeba se o ně někdo přihlásí a bude tvrdit, že mu ho někdo ukradl.“

„Je to dost dobře možný,“ přikývl nadporučík.

„Kdybych vás volal příště, přijeďte bez houkačky!“ radil mu děda. „Mohli byste je čapnout pěkně za ručičky při činu!“

„Máme svoje předpisy,“ odmítl radu nadporučík.

A protože přijeli jen dva, naložili zapomenutou motorovou pilu, pákové nůžky a přeštípnutý zámek, načež poručík nasedl do dodávky a pomalu, opatrně odjeli.

Až když zmizeli mezi domy vesnice, zjevili se vedle dědy Věrka s Vojtou.

„Ti nic nezjistí!“ řekla Věrka s despektem k »práci« policistů.

„Tím lépe!“ opáčil děda s úsměvem. „Nebudou mě tahat na výslechy a k soudu. Beztak by je soudci osvobodili, je to stejná sebranka!“

„To máš pěkné mínění o našich soudcích!“ ušklíbl se Vojta.

„Nic lepšího jsem o nich ještě neslyšel,“ podíval se na něho děda.

„Ale co ti čtyři chlapi?“ starala se Věrka.

„Těm už jistě spadl hřebínek!“ usmál se děda. „Ne abyste za nimi chodili, jsou nebezpeční, zvlášť ten chlap s pilou! Mohl by vám něco zlého udělat, chystal se na to a bylo znát, že to myslí vážně!“

„Kde jsou?“ zajímal se Vojta. „...já jen, ať na ně nenarazíme náhodou...“

„Jsou na kotvách »hrob-jedna«»hrob-čtyři«,“ usmál se děda. „Vypadá to tam skoro stejně jako na kotvě »hrob«, až na to, že tam není tunel k veverkám. V každé hrobce je jedna rakev, dvě svíčky, ale jinak nic. Připravil jsem si jich pro podobné případy celkem šest, abych nemusel pořád tahat rakve do našeho sklípku.“

„Jak dlouho je tam necháš dusit?“ starala se Věrka.

„Dusit se nebudou, hrobky jsou odvětrávané,“ ujistil ji děda. „Nebudu je tam ani zbytečně dlouho držet, záchod tam není, kdo by to po nich uklízel? Ale tam, kam je přestěhuji, to nebudou mít o nic lehčí.“

„Kam je chceš odstěhovat?“ zajímal se Vojta.

„Mám kotvu v jedné vzdálené jeskyni,“ odvětil děda neurčitě. „No dobrá, vám ji klidně prozradím. Ta kotva se jmenuje »Beznaděj«. Nemá moc výstižné jméno, neboť až z té jeskyně vylezou na světlo Boží a zjistí, že nedaleko vede silnice, nebude to vypadat tak beznadějně jako v hrobě. Problémem pro ně budou asi místní obyvatelé, ochotní prohlásit každého cizince za špiona... No, závidět jim nemusíte!“

„Myslíš, že z nich opravdu udělají špiony?“ starala se Věrka.

„Na turisty vypadat nebudou,“ řekl děda. „V pracovních mundurech jsou příliš nápadní. Hlavně ať je nenapadne promluvit rusky, Rusy tam nemají v lásce. Nedaleko od jeskyňky je malé městečko, třeba se jich místní lidé ujmou a pomohou jim vrátit se domů. Zejména až zjistí, že to opravdu nejsou Rusové.“

„Odkud se mají vracet?“ zeptala se Věrka přímo. „Jak se to městečko jmenuje?“

„Duba-jurt, Čečna...“


Pokus o vyslání záškodníků s motorovými pilami dopadl oboustranně špatně.

Ačkoliv přitom nepadlo mnoho slov, ujistily se obě strany navzájem o odhodlání hájit své zájmy všemi prostředky. Děda Čestmír věděl, že by se ti chlapi nerozpakovali použít násilí a nejspíš by i tu motorovou pilu použili jako příšernou zbraň. Protistrana zase věděla, že se jí komando nevrátilo vůbec a zůstala tak v trapné nejistotě.

O dodávkové auto se nakonec přihlásil nadnárodní obchodní řetězec a protože je nahlásil jako ukradené, Policie mu je beze všech komplikací vydala.

Děda prohlásil, že aspoň ví, odkud vítr fouká. Tím to však skončilo.

Anebo ne?

Pachatele nezákonného vniknutí na pozemek družstva »Sciurus« vedla Policie dál jako »na útěku«. Nikdo neohlásil zmizení čtyř zaměstnanců, takže Policie neměla důvod po nich pátrat. Nikdo o nich nic nevěděl, nikomu nechyběli. Zaměstnavatelům ani rodinám. Ti první ve vlastním zájmu mlčet mohli, ale proč se neozvaly rodiny?

Dědovi Šupíkovi i jeho známým ale bylo jasné, že jim to jejich protivníci nikdy nezapomenou a neodpustí. Ať už se ti čtyři zmizelí najdou živí nebo mrtví, Šupíkovci je budou považovat za vandaly, ti druzí naopak za hrdiny.

Motorové pily se jako prostředek konkurenčního boje neosvědčily. Dalo se tedy očekávat něco jiného. Ale co to bude?

To nikdo netušil.


Druhý útok proti stromu Šozune byl mohutnější, rychlejší a bohužel úspěšnější.

Posádka hasičské cisterny se nezdržovala zámkem ani otevíráním vrat. Prostě je v plné jízdě prorazila a téměř smykem zastavila u paty stromu Šozune. Následovala ji čtyři osobní auta, vyskákali z nich chlapi v černých kombinézách se škraboškami na tvářích a samopaly v rukou a bleskem se rozestavili do půlkruhu jako na obranu.

Z vodního děla cisterny začala vzápětí stříkat ošklivá žlutá kapalina. Posádka ji mířila nejprve kolem stromu, pak ze zlomyslnosti pokropila i přístřešek s ovcemi, které začaly úzkostlivě bečet a rozutíkaly se na všechny strany.

Děda Šupík se tentokrát nenadále zhmotnil těsně vedle cisterny. Popadl jednoho člena posádky a zmizel i s ním, krátce poté se vrátil a odnesl dalšího, ale chlap nahoře u vodního děla stříkal zapáchající kapalinu dál.

To už se k cisterně sbíhali chlapi od ochranky. Na zlomek vteřiny se u prvního z nich znenadání objevil obrys postavy starce, vzápětí oba zmizeli, ale ostatní na to místo namířili své samopaly, jako kdyby číhali, až se tu někdo objeví.

V té chvíli se ozval dopad něčeho těžkého na cisternu, ale když tam ozbrojenci vzhlédli, spatřili opět jen mizet starce i s chlapem, obsluhujícím vodní dělo.

Proud žluté kapaliny však neustal. Vodní dělo mířilo přímo proti kmenu stromu, kam neustále stříkala ta zapáchající žlutá břečka. Motor cisterny, nastavený na plný výkon, pracoval i bez obsluhy a kolem stromu se do suché půdy vsakoval olejovitý hnus, šířící kolem sebe zápach. Bylo ho tolik, že vytvářel páchnoucí jezírko.

Trvalo to několik dlouhých minut. Během té doby zmizeli všichni muži posádky hasičské cisterny a polovina chlapů z ochranky, ale pak motor cisterny vítězně zavyl ve vysokých obrátkách na znamení, že je cisterna prázdná a čerpadlo se točí už jen naprázdno ve vzduchu.

Takový okamžik se obvykle hodnotí jako „dobrá práce“ nebo „mise je splněna“.

Jenže komando nemělo moc důvodů ke spokojenosti. Jedno z jejich aut, kterým sem přijeli, začalo hořet, pak se blýsklo i uvnitř druhého a i to se za okamžik změnilo v planoucí pochodeň.

Ozbrojenci na víc nečekali a rozběhli se ozlomvaz ke zbývajícím automobilům. Ve spěchu nasedli a auta se rozjela. V té chvíli se zablesklo a začala hořet i cisterna, jenže o ni se už nikdo nestaral. Splnila přece svůj úkol.

Děda Šupík telepaticky přivolal své nejbližší, Věrku a Vojtu. Vzápětí byli u něho v jeho hlídačské chatičce v koruně Šozune, kde jim však jen ukazoval, co se stalo.

„Vypadá to na chemický útok,“ řekl sklesle. „Ten žlutý hnus je nejspíš jed, který má Šozune zničit. Nastříkali kolem plnou cisternu, nedalo se tomu zabránit.“

„Vezmu si do skleničky vzorek,“ navrhla Věrka.

„Pozor, může to být i žíravina,“ varoval ji děda. „Podívej, co to dělá s ovcemi!“

Ovce pořád zmateně pobíhaly v ohradě, nejvíc se ale držely u drátěného plotu, o který se zuřivě drbaly.

Ovce však byly v této chvíli vedlejší. Věrka náhle zmizela, přeskočila do dědovy chalupy a s gumovými rukavicemi a s lahvičkou se objevila u kaluže žluté kapaliny.

„Skočím s tím k veverkám!“ oznámila dědovi a bratrovi. „Musím zjistit, co je to za neřád! Zkuste zatím uklidnit ovce!“

To se snadno řekne, jenže ovce byly splašené a zřejmě je ta žlutá kapalina hodně svědila, protože se nedaly odtáhnout od ničeho, kde se mohly o něco podrbat.

„Já jim to snad půjdu oplatit!“ napadlo najednou dědu.

„Počkej, Česťo!“ zarazil ho Vojta. „Nech nám je!“

„Komu?“ pozvedl k němu oči děda.

„No nám!“ opakoval vnuk. „Ta auta sledují Jirka s Tomem! Vzbudil jsem je před chvílí, aby ty grázlíky sledovali!“

„Ti chlapi jsou po zuby ozbrojení a nebezpeční!“ zděsil se děda. „Nikdy bych si neodpustil poslat pár školáků proti mašinkvérům!“

„Však jsi je tam neposlal,“ uklidňoval ho Vojta. „Šli sami.“

„Co chtějí dělat, proboha?“ staral se děda s obavami. „Jestli se jim něco stane...“

„Co by se jim mělo stát?“ krčil rameny vnuk. „Sledují obě auta z výšky jednoho kilometru, ti grázlíci dole o nich nemají nejmenší potuchy. Zatím se nic neděje, kluci je nechtějí dráždit, jen zjišťují, kam jedou a komu vlastně patří.“

„To nejspíš vím,“ zavrčel děda.

„To nevíš, nemusí být od stejné firmy jako ti dřevorubci,“ namítl Vojta. „Hele, co jsi jim chtěl oplatit? Kluci se na to taky těší!“

„Nechte je na pokoji!“ nařídil mu děda. „To nebude vaše starost!“

V té chvíli se však zavlnil vzduch a před hlídačskou chajdou v koruně stromu se objevila Věrka.

„Jste tady ještě?“ zavolala na ně - pro jistotu telepaticky i hlasem.

„Jo, jsme tu,“ ujistil ji bráška. „Jak jsi dopadla?“

„Zatím blbě,“ přiznala. „Ta kapalina je prudký jed, likvidující rostliny. Nejen ty živé, ale protože se pomalu rozkládá, zamoří půdu ještě na mnoho let potom. Na tom poli nic neporoste takových deset, možná i dvacet let. Navíc je jedovatá i pro lidi. Ovce můžeme dát odvézt na jatka, ale nejspíš je budeme muset i potom spálit, i jejich maso bude jedovaté.“

„Tohle nebude obyčejný jed!“ zavrčel děda Čestmír. „To vypadá na něco horšího!“

„Na co?“ zarazila se Věrka.

„Na pravou bojovou otravnou látku,“ zahučel děda. „Takovými jedy se během první světové války kropili Němci s Francouzi. Yperit, lewisit, fosgen, pak to zakázali a kdo by něco takového použil, ztratil by ochranu Ženevských úmluv o zajatcích. Ale recepty se, bohužel, zachovaly, nebo ještě vylepšily.“

„Ale kdo by k tomu přišel tady v Čechách?“ pochyboval Vojta.

„Tohle není z českých chemiček!“ prohlásil děda. „Tohle je určitě dovoz!“

Ta chemikálie byla možná dovoz, ale nebyl by to ani zdaleka první případ, kdy někdo v Čechách zničil konkurentovi úrodu postřikem proti plevelům. Mafiánské metody už zapustily kořeny i u nás, zejména když viníky nikdo nestíhá, neboť Policie tyto případy »pro nedostatek důkazů« zpravidla odloží. Zejména když mají pachatelé z Agrofertu mocného ochránce až ve vládě.

„Veverky mi naznačily, že by se proti tomu dalo něco dělat,“ řekla Věrka. „Máme se zatím pokusit odstranit toho co nejvíc, nejlépe i s vrchní vrstvou hlíny, než začne pršet a vsákne se to hlouběji!“

„Chtěl bych vědět, jak?“ vzdychl si děda.

„Veverky nám na to nabídly nepropustné vaky,“ řekla Věrka. „Ale krtky nám na to nepůjčí, bylo by to i pro ně nebezpečné.“

„Takže bych měl jít sehnat nějaký bagr,“ zvedl se děda.

„Máš možnost?“ sondoval opatrně Vojta.

„Jistě,“ přikývl děda.

 


Zpět Obsah Dále

27.10.2017 22:43