Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah

Lekce

Pan Vlastimil Moravan se musel ve vsi několikrát přeptat, než ho poslali na správné místo. Nakonec přece jen zastavil auto na nevelkém plácku před chalupou, vystoupil a zamířil ke starodávným dveřím. Podle cedulky se stylizovanou veverkou a nápisem »Lidové zemědělské družstvo Sciurus« poznal, že je skutečně na místě.

Oni fakt nemají ani pořádné sídlo! pomyslel si.

Jenže když předtím na fakultě obhajoval nutnost zabývat se vážně tím podivným družstvem, nemohl teď couvnout. Když už kolem toho rozvířil vody a navíc přinesl ty neuvěřitelné důkazy, nemohl případ přenechat některému kolegovi.

Postavili se sice proti němu všichni, ale čistě proto, že s tím přišel on. Kdyby za tím byl někdo z vážených docentů, vypadalo by to úplně jinak. Jenže páni docenti to nazvali nezodpovědným fantazírováním a těžké břemeno shánění důkazů zůstalo na pouhém asistentu panu Vlastimilovi. Nezbylo mu než se zvednout a vypravit se na místo.

Teď toho málem litoval. Stará chalupa že je sídlo podniku, který zavinil bankrot několika supermarketů? To snad ne!

Jenže couvnout v této chvíli nemohl. Když už se dostal až sem, bude si to muset vypít do dna, i když to bude hořké jako pelyněk.

Zazvonil na zvonek a chvíli čekal. Pak se dveře před ním znenadání otevřely a za nimi stála dívka. Mladá a poměrně hezká. Měl tu přece bydlet starý penzista! Ale co, může to být i příbuzná.

„Bydlí tady pan Čestmír Šupík?“ zeptal se jí.

„Máme to přece na dveřích i na zvonku!“ zasmála se. „Co od něho potřebujete? Nemohla bych vám pomoci?“

„Přece jen bych rád mluvil s panem Šupíkem!“ trval na svém pedagog.

„Jen pojďte dál, děda přijde hned!“ pozvala dívka návštěvu do sednice.

Přece jen nemluvila pravdu, protože děda Šupík už byl v sednici. (Ačkoliv to byl omyl, ve chvíli, kdy to říkala, tam ještě nebyl.)

„Mohu pro vás něco udělat?“ zeptal se děda návštěvy.

„Potřeboval bych si s vámi jen tak pohovořit,“ řekl návštěvník.

„Nezlobte se, ale já neuznávám možnost »jen tak pohovořit«,“ zamračil se děda. „Vždycky se hovoří o něčem - o fotbalu, o ženských, o počasí, v nouzi třeba o kvalitě točeného piva, ale »jen tak« hovoří nanejvýš blázni. Jenže tady není blázinec. O čem chcete hovořit?“

„Víte, dostaly se mi do rukou zajímavé věci,“ začal trochu zeširoka návštěvník. „Jedná se o zvláštní potraviny. Někteří lidé říkají, že dokonce rostou na stromech, jiní zase, že je to všechno jeden velký podvod. Pravděpodobnost prvního názoru je menší, nicméně i já jsem byl ochotný připustit, že na tom něco bude...“

„Odkud jste?“ zeptal se ho stařík. „No jo, Pražák! Ze Zemědělské fakulty? Tím hůř! Nebyl jste to vy, kdo letos vyhodil od zkoušky našeho... ne? To vás zachránilo, ale souhlasil jste s tím? Jo ták, jste s docentem v opozici... a ještě lépe, berete to čistě vědecky, no to vás asi potěším. Ty potraviny opravdu rostou na stromě. Na jediném, zato pořádném. Ale to se ví, že vám to mohu ukázat, vždyť je vlastnoručně se svými přáteli sklízím... klidně vás tam dovedu, mohu vás vzít až do koruny, abyste si mohl nějaký plod vlastnoručně utrhnout... jistě, čtu vám myšlenky, došlo vám to pozdě, ale přece, ano, i to je možné... nebojte se, nečtu je, abych lidi špehoval nebo je dokonce vydíral, to zásadně neděláme, ale sazeničku ode mě nedostanete, ty stromy vyžadují úplně jinou péči než jiné užitkové stromy, ale chcete-li ten strom aspoň vidět, dobrá, půjdeme se tam podívat. Chcete? Že se tak hloupě ptám!“

Vyšel ze sednice jako první a zamířil za humna, návštěvník v patách za ním. Už z dálky spatřili vršek koruny stromu Šozune, jenže odsud se podobal jen vzdálenému zalesněnému kopci. Až zblízka bude patrné, že jde o jediný strom, jenže gigantických rozměrů. A to ještě nedorostl konečné výše!

Děda Šupík však nespěchal s předváděním stromu návštěvníkovi. Kdyby mu teď řekl, že ten kopec není zalesněný kopec, ale vršek koruny jediného stromu, musel by mu to dlouho vysvětlovat. Určitě bude lepší, když na to zvědavec přijde sám! Kromě toho nechal svého nečekaného hosta přemýšlet o všem možném, jen občas do jeho mysli ťukl, aby ji popostrčil, kam sám chtěl. Takového ovlivňování si nikdo nevšiml a přitom bylo nejúčinnější. Právě takto na sebe každý člověk prozradí všechno, i to, co vůbec nechce. Stačí soustředit se trochu dozadu a vnímat...

Konečně se přehoupli přes vrcholek terénního hrbolu a oběma se naskytl pohled do údolíčka. Ačkoliv byla pata stromu na nejhlubším místě údolí, vrcholek koruny přečníval přes vrcholky sousedních terénních vyvýšenin. Návštěvníka, který něco takového nečekal, to trochu zaskočilo.

„Proboha!“ zašeptal. „To snad není možné!“

„Říkal jsem vám přece, že všechno sklízíme na jednom jediném stromě!“ obrátil se na něho děda Šupík a zastavil, aby si vychutnal návštěvníkovo překvapení. Ten se ovšem zastavil též a chvíli civěl na to stromové monstrum.

„Říkali, že tady máte unikátní sad, plný všelijakých zázraků,“ řekl návštěvník po chvilce prohlížení. „Měly tu být různé stromy, na kterých rostou neuvěřitelné plody. Slyšel jsem o knedlících, jitrnicích rostoucích na stromech... i tohle je neuvěřitelné, ale - vždyť je to jen jeden strom?“

„Jeden strom, ale roste na něm všechno,“ ujistil ho děda s úsměvem. „Jitrnice i knedlíky, omáčky i pivo. Chcete se na to podívat zblízka?“

„Říkáte - všechno na jednom stromě?“ opakoval návštěvník. „To jde?“

„Jistě,“ přikývl děda. „Slyšel jste někdy, že se dá na jeden strom naroubovat více druhů? A to někdy i takové, které vypadají i odlišně? Třeba třešně a švestky? To se přece najde i v Čechách!“

„O roubování vím, ale kde seženete roub stromu, na kterém rostou jitrnice?“

„Například u nás,“ usmál se děda. „Chcete se podívat blíž?“

„Jistě,“ přikývl návštěvník.

Vzápětí stál s dědou v koruně toho stromového monstra před malou chajdičkou, postavenou v rozsoše neuvěřitelně silných větví. Stáli na nevelké, ale pevné plošince, ale návštěvník se raději rychle chytil dřevěného zábradlí.

„Podívejte se sem!“ ukázal mu děda.

Nedaleko visel na jedné větvi veliký trs jitrnic. Vedle něho na dlouhých stopkách bledé šišky knedlíků a nedaleko i červenohnědé salámy.

„Neuvěřitelné!“ vrtěl hlavou návštěvník.

„Věřte aspoň svým vlastním očím!“ poradil mu dobrosrdečně děda. „Vidíte jistě správně. Chcete-li si na něco sáhnout, jen si řekněte, donesu vám, nač ukážete.“

„A co je tohle za chajdu?“ obrátil se návštěvník na dědu. „Tady někdo bydlí?“

„Já to tady hlídám,“ vysvětloval mu děda. „Už nás dvakrát navštívili vandalové, kterým náš unikátní strom vadil a pokusili se ho zničit.“

„Vandalové?“ podivil se návštěvník. „Co to mohlo být za barbary?“

„Konkurenti,“ pokrčil rameny děda. „Konkurence je základem téhle společnosti a metody má různé - včetně vandalství. Když se podíváte dolů, uvidíte jen spálenou trávu. Vyplácali na náš strom plnou cisternu pesticidu, podobného americkému Agent Orange. Trávu to vyhubilo dokonale a možná dvacet let na této půdě nic neporoste.“

„Ale co strom?“ zeptal se návštěvník rychle.

„Použili jsme protijed,“ řekl děda. „Proto strom roste dál, i když pomaleji. Přece jen se ho to dotklo. Ale roste a plody nejsou jedovaté, navzdory dioxinu dole.“

„A co to hnědé kolo kolem kmene?“ ukázal návštěvník opatrně dolů.

„Padesát metrů od kmene jsme to zaorali,“ řekl děda. „Zaorali a pokropili menší dávkou protijedu. Je otázka, zda jsme neutralizovali všechno, ale ve směru po spádu nejsou pět kilometrů žádné studny a vodu v potoce sledujeme, zdali se v ní ten jed neobjeví. Zatím dobrý...“

„Říkáte - konkurence?“ vrátil se návštěvník k předchozímu námětu hovoru. „To jsou přece mafiánské metody! Podali jste na ně trestní oznámení?“

„Podali, ale Policie už to odložila,“ ujistil ho děda. „Nemají dost důkazů.“

„To máme tak neschopnou Policii?“

„Jistě,“ přikývl děda. „Stop tady zůstalo, že by to Sherlock Holmes prohlásil za trestuhodně jednoduchý případ, šlo i o neoprávněné použití zbraní a po vandalech tu zůstaly i útočné pušky, kterými si zajišťovali »klid na práci«, ale Policii to nestačilo. Mrtvoly tady neležely a obyčejný vandalizmus je nezajímá.“

„To je přece na jedné straně zločin a na druhé kolosální neschopnost!“ rozhorlil se návštěvník.

„To je dnešní konkurence a Policie, která chrání víc darebáky než oběti,“ poskytl mu děda jiný pohled na věc.

„Ale ten strom... je přece unikátní!“ obrátil návštěvník opět směr hovoru. „Kdo si dovoluje vztáhnout na to ruku?“

„Zatím je unikátní,“ přikývl děda. „Je to první pokus. Víte co? Začíná tu být už trochu zima, vraťme se ke mně. Pusťte se toho zábradlí, vezmu vás tam přímo!“

Vzápětí už mu nabízel v sednici své chalupy hrnek kávy, nalité z jiného plodu a jen tak ohřáté v mikrovlnce. Byl to v jeho chalupě - vedle staršího mobilu v kapse - jediný moderní spotřebič.

Návštěvník se ale teprve teď rozpovídal.

„Nemohu si pomoci, ale vy snad ani nevíte, o co se tu vlastně staráte!“ řekl nad šálkem vynikající kávy. „Tenhle strom není nikde popsaný, v žádné odborné literatuře se nevyskytuje ani náznak něčeho takového.“

„Vždyť my víme, že to je úžasná věc!“ namítl děda Šupík. „Bohužel, vědí to už i naši nepřátelé. Úmyslně neříkám soupeři, soupeře bych ještě uznával, jenže tihle se uchylují k nečestným prostředkům. Řekl byste - je to podle známého českého hesla: »Ať sousedovi taky chcípne prase!«, jenže tohle sice provedli Češi, ale najali si je na to Němci, Čecháčky samotné by to ani nenapadlo. Plány perfektně vymysleli Němci a Češi to jen s trestuhodnou důkladností provedli.“

„Na zločinu snad nemění, kdo to vymyslel!“ namítl návštěvník.

„Nemění,“ přikývl děda. „Ale je smutné, že se k tomu propůjčili i naši lidé.“

„To víte - peníze nesmrdí nikomu!“ vzdychl si návštěvník. „Ale to naopak nic nemění na tom, že tenhle strom je úžasný.“

„Je,“ přikývl děda. „A my to víme. Poslyšte, vy jste přece jeden z našich vědců! Nestál byste o rozhovor s naší špičkovou bioložkou?“

„Vy tu nějakou máte?“ zeptal se přece jen Moravan. „Opravdu by mě zajímala. Na jaké škole vystudovala?“

„Záleží na tom?“ podíval se děda na návštěvu pozorně.

„Do jisté míry ano,“ přikývl pan Moravan. „Víte, jsou univerzity, které jsou již samy o sobě jistou zárukou kvality svých absolventů, zatímco jiné vytvářejí převážně asertivní, namyšlené, drzé, ale podřadné neználky.“

„A co když úplně odhlédnete od známých univerzit?“ navrhl mu děda. „Zkuste aspoň jednou v životě posuzovat odborníka ne podle univerzity, kterou absolvoval, ale podle toho, co vytvořil.“

„To je těžké,“ vzdychl si pan Moravan. „Kdyby to bylo něco mimořádného, pak by se o tom jistě dalo mluvit...“

„Jak se tedy postavíte k tomu, kdo vypěstoval náš strom Šozune?“ upřesnil děda, co by mělo stát návštěvě za zamyšlení. „Jak se postavíte ke tvůrci toho zázraku?“

„Vy mě s ním můžete seznámit?“ rozjasnil se pan Moravan. „To by pro mě byla opravdu velká čest!“

„Věrko, pojď mezi nás!“ zavolal děda vnučku, která se neodvážila rušit bez jeho pozvání, ale byla pochopitelně napnutá, jak to dopadne. Na pozvání vtrhla do sednice jako velká voda.

„Posaď se tady,“ pokynul jí děda na židli. „Pan vědec si s tebou rád popovídá.“

Pan vědec ale zíral a nějakou chvíli nebyl schopný slova. Tahle holčina je tvůrce toho zázračného stromu? Vždyť má sotva dvacet let! Měla by ještě studovat a ne se zabývat takovými grandiózními projekty!

„Čím vám mohu pomoci?“ zasmála se - skoro stejnými slovy, jako když ho před hodinkou vítala ve dveřích.

Pan Vlastimil Moravan jen lapal po dechu. Jako si zpočátku myslel, že tady bude jen velká otrava, vždyť to družstvo »fakt nemá ani pořádné sídlo!«, tak se teď na něho valilo jedno překvapení za druhým.

Družstvo nemá pořádné sídlo, ale dvě stě metrů vysoký a stejně rozložitý strom, na kterém roste všechno možné, dokonce i jitrnice!

(A to není všechno, strom pořád ještě roste...)

Jako největšího odborníka mu tady doporučují dívenku, která už má možná po maturitě, ale na absolventku vysoké školy je opravdu příliš mladá!

(A to ještě nevěděl, že má podle občanky teprve patnáct let!)

To, že proti družstvu použila konkurence všechno možné, aby je zničila, tomu se dalo věřit. Ale tak rychle vymyslet účinný protijed proti americkému Agent Orange to dokáže jedině vrcholový chemik. A nejen v laboratorních podmínkách! Zneškodnit celou cisternu takového svinstva předpokládá spolupráci nějaké velké chemičky, není to jednoduché zavést na tuny výrobu jakéhokoliv chemického produktu!

(Pravda, tady se zapojila vyspělá mimozemská civilizace...)

No, to jsou ale překvápka!

Asistentovi Vlastimilovi Moravanovi bylo jasné, že tady narazil na něco, co si nikdo na fakultě ani nepřipustil. Pro všechny to byla novinářská kachna, asi jako když noviny napíší o vynálezu fungujícího perpetua mobile. Novináři naletí na ledacos, ale vědci musí být opatrnější a vědecká skepse je správný postoj. Neopakovatelný pokus je pro vědu bezcenný. Jako když sovětský »vědec« Lysenko vytruboval do světa o svých grandiózních úspěších, které se nedaly zopakovat, neboť byly všechny zfalšované.

Jenže ten strom byl skutečný. Tak skutečný, že odborný asistent Vlastimil Moravan stál oběma nohama na jedné jeho větvi. Mohl by si utrhnout i ty jitrnice, co na něm rostly, kdyby se nebál, že uklouzne a spadne z té výšky. I ty plody jsou pravé, žádné jídlo podvodně narafičené do rádoby-přírodních obalů. Zkrátka je to bomba. Vědecká bomba, jakou už věda na tomto světě dlouho nezažila.

Asi by měl pár vzorků přinést na fakultu a alespoň obrazně je pánům docentům omlátit o hlavy. Vědecká skepse je správná, ale na druhé straně je nesmysl šmahem odsoudit, co neznám. Musím mít i schopnost přesvědčit se vlastním pokusem.

„Poslyšte, slečno...“ obrátil se konečně na Věrku.

„Věrka Šupíková,“ představila se mu rychle.

„Poslyšte, slečno Věrko, byla byste ochotná přednést o vašem stromě přednášku na naší fakultě?“ navrhl jí. „Myslím, že byste sklidila zasloužený úspěch!“

„Toužím po tom už dlouho,“ usmála se Věrka...


Navzdory odporu vedení Vysoké školy zemědělské prosadil pouhý asistent Vlastimil Moravan konání mezinárodní vědecké konference, navazující na přednášku slečny Věry Šupíkové. Rozeslal jménem fakulty pozvánky světovým vědeckým kapacitám a osobně dohlížel na přípravy.

Příprava takové konference není snadná, ale Vlastimil Moravan získal neočekávanou podporu ze strany studentů. Když se dozvěděli, že se bude jednat o »jitrnicovém stromě«, sami zorganizovali »přípravný výbor« a dali se svému asistentovi k ruce.

Pak už to šlo i přes odpor docentů z vedení fakulty, kteří sice zastávali názor, že z toho bude kolosální mezinárodní ostuda a dávali od toho demonstrativně ruce pryč, ale otevřeně se to přece jen sabotovat neodvážili.

Pozvánka měla tvar útlé knížky, ve které bylo několik desítek fotografií. Jednak tam byly celkové pohledy na strom Šozune, pod který jako měřítko zaparkovali velký autobus, tak fotografie některých plodů se stručným popisem. Díky tomu světové vědecké kapacity zavětřily, že tohle nebude obyčejná záležitost a vědců se přihlásilo tolik, že to zlomilo i poslední námitky docentů.

Přednášku zahajoval svým proslovem rektor - bez vysokých funkcionářů by to ani nebylo možné - ale pak si vzal slovo asistent Moravan, aby představil účastníkům hlavní osobu sympozia - Věrku. Sál trochu zašuměl údivem. Maturantka má přednášet výkvětu světové vědy?

Jenže pak se nestačili divit, protože »maturantka« odbornou veřejnost šokovala ještě víc. Už tím, že nejprve musela přednést slovník nových pojmů, které pozemská věda dosud neznala. Věrka byla na přednášku připravená dobře. S pomocí asistenta Vlastimila Moravana sestavila rozsáhlou prezentaci s mnoha fotografiemi, promítanou na obrovské plátno, přitom vědcům objasňovala věci, ze kterých jim šla hlava kolem.

Ani staří šediví vědci se s něčím podobným ještě nesetkali!

Nebylo ale divu. Pozemská věda tady narazila na něco úplně odlišného. Veverčí přístupy byly zkrátka od základů jiné než přístupy současné vědy. A současní vědci to chtě nechtě museli skousnout, neboť pochopili, že veverčí věda je vyspělejší.

Odborník obvykle pozná, když mu v jeho oboru někdo fušuje, ale většinou také pozná i většího frajera než je sám. A skutečný frajer umí ocenit i to.

Na závěr požádala Věrka o dotazy, pokud jejímu výkladu někdo nerozuměl.

Jenže předtím přednášela tak srozumitelně, že mnoho dotazů nebylo. Vědcům se to muselo nejprve v hlavách rozležet, ačkoliv jim hned na začátku došlo, že takovou revoluci v biologii svět nepamatuje.

Ale hned první dotaz všechny úplně zaskočil.

„Docent Panchartek, Zemědělská univerzita, Praha,“ představil se pyšně tazatel. „Na které univerzitě jste, slečno, získala vzdělání? Proč se na pozvánce, nebo aspoň na přednášce, nepochlubíte svým titulem?“

Děda Šupík, sedící na konci první řady, jen zaskřípal zubama. Od začátku se bál, že nějaký šťoural vyrukuje zrovna s tímhle. Jenže teď to záviselo jen na Věrce.

„Odpovím protiotázkou,“ řekla Věrka klidně. „Chcete asi v přednášce pokračovat místo mě, že?“

„Na naší univerzitě jste nestudovala,“ nedal se odbýt docent Panchartek. „Pokud vím, tohle se v Čechách na žádné univerzitě nepřednáší. Zajímá mě proto, co je to za univerzitu, odkud to máte.“

„Víte, bude to těžké,“ řekla klidně Věrka. „Klidně přiznám, že v Čechách nemám ukončenou základní školu a podle občanského průkazu je mi teprve patnáct let. Žila jsem několik let ve světě zrychleného času a vypadám proto starší, ale to by byla ještě složitější přednáška. Koho ještě zajímá, proč nemám vysokoškolský titul?“

Sál se zahalil v zaražené mlčení. Konečně se vzpamatoval asistent Moravan.

„Nemyslím si, že by přednáška měla být o machrování, kdo má víc titulů,“ řekl. „Přednáška je o biologické revoluci prostřednictvím stromů Šozune. Vše ostatní je irelevantní. Abych předešel jiné takové otázce, prozradím vám, že slečna přednášející neuvádí ani jeden odkaz na jiné odborné práce. Má to ale jednoduchý a pochopitelný důvod. Nikde na světě nebyla, bohužel, publikovaná odborná práce, pojednávající o předmětu přednášky, stromech Šozune. Tento obor je zkrátka ve světě úplně nový a pozemská věda nemá, co by k tomu řekla.“

„Řeknu to jednoduše,“ usmála se Věrka. „Stromy Šozune můžete chápat jako dar mimozemské civilizace Siruzgů Zemi. Studovala jsem v jejich světě. Nehrají si tam na tituly a diplomy, tam rozhoduje, co kdo umí. Podle pozemského měřítka je mojí »diplomovou prací« první strom Šozune na Zemi. Obrázky v pozvánce nejsou žádné fotomontáže, ale dokumentární snímky a zájemce pozvu na krátkou návštěvu stromu přímo na místě.“

„Mimozemská civilizace? Zase jedna nesmyslná konspirační teorie!“ vykřikl se značnou dávkou pohrdání docent Panchartek. „Nejste další vtělení Astara Šerana?“

„Pane docente, poradím vám, kroťte svou nenávist!“ zamračila se trochu Věrka. „Aby vám slova nezaskočila v krku! To není konspirační teorie a kdyby byla, pak má větší váhu než všechna vaše dosavadní vědecká práce!“

„Měla by, kdybyste to mohla dokázat!“ odsekl docent Panchartek.

„Jistěže mohu,“ opáčila Věrka. „I když pominu skutečnost, kterou jste snad už všichni uznali, že totiž strom Šozune svým původem nepatří na Zem, mám víc faktů, které dokazují vliv mimozemské civilizace. Co třeba antigravitace?“

S těmito slovy se lehce odrazila vzhůru a pozvolna stoupala, až zůstala viset dva metry nad mikrofony. Sál samozřejmě zašuměl. Ačkoliv většina už Věrce dávno věřila každé slovo, tohle bylo ještě působivější.

Jenže ne pro všechny.

„To je trik!“ vykřikl docent Panchartek. „Je zavěšená na neviditelném lanku! Je to podvod a ta holka je podvodnice!“

To už Věrka nevydržela. Z té výšky slétla šikmo dolů k docentu Panchartkovi, až se zastavila ve vzduchu metr nad ním. Trochu klesla, aby měla hlavu proti jeho, načež se rozmáchla a přede všemi vlepila užaslému docentovi parádní facku, jen to mlasklo. Nato opět vzlétla a vrátila se na pódium za mikrofony.

„Ta facka je trest za vaše urážky!“ řekla do mikrofonů. „Za vaše tvrzení, že jsem podvodnice zavěšená na lanku. Žádné lanko, žádný trik! Poctivá antigravitace! A ty, kdo ještě pochybují, klidně vynesu na lustr, aby měli lepší místo k přemýšlení.“

Docent Panchartek, zesměšněný před mezinárodní vědeckou konferencí, vztekle a uraženě opustil sál, ale Věrka si oddychla. Násilí se používat nemá, ale urážky si nic jiného nezasluhují a ta facka byla opravdu správně umístěná!

„Mimochodem, chutnal vám oběd podávaný ve zdejší menze?“ pokračovala, jen co se vrátila za mikrofony. „Pro vaši informaci, všechno jídlo pocházelo výhradně ze stromu Šozune.“

„To nebylo pravé maso?“ ozvalo se ze sálu.

„Ne, to byly plody stromu Šozune,“ ujistila tazatele Věrka. „Kuchařky vstoupily do protestní stávky, nelíbilo se jim, že by jídlo měly pouze ohřívat a ne připravovat od začátku, proto jídlo upravovali dobrovolníci studenti. Doufám, že dobře.“

„Tak proto vypadali kuchaři a kuchařky tak mladě!“ zasmál se kdosi.

„No, já jsem podlehl exotickému názvu a dal jsem si »mamutí kýtu«, ale maso bylo hodně připálené,“ řekl kysele kdosi z předních řad. „Co to, proboha, mělo být?“

„Bylo to přesně to, co jste si dal,“ ujistila ho Věrka. „Mamutí kýty tam naštěstí bylo jen pár porcí a snad omluvíte naše praprapředky, že kuchařské umění neovládali tak jako dnešní mistři kuchařského cechu. Zato se ode dneška můžete chlubit, že jste ochutnal pravou mamutovinu. V našem světě není mnoho lidí, kteří měli tu možnost.“

„Mamutovinu? Vždyť podle vás vyrostla na stromě!“

„Vyrostla na stromě, ale od pravé mamutoviny se neliší,“ ujistila ho Věrka. „Jsou to tak dokonalé kopie, že je v žádné pozemské laboratoři nerozeznáte od originálu. Většina jídel pochází z minulého a předminulého století, ale mamutovinu vložili do genetické paměti stromů naši dávní praprapředci.“

„Ale to by znamenalo, že jsme dnes byli všichni vegetariáni, když i maso rostlo na stromě!“ ozval se jiný.

„Jak se to vezme,“ řekla Věrka s úsměvem. „Když uvažujete jen to, že to maso rostlo na stromě, byla by to pravda. Když podrobíte jídlo laboratorní analýze, žádný rozdíl proti pravému masu nezjistíte. Chutná jako maso, obsahuje živočišné bílkoviny jako maso, jenže vyrostlo na stromě. To je vše.“

„Takže opakuji otázku - jsme všichni vegetariány nebo ne?“

Hlas ze sálu trval na svém, jako kdyby to bylo kdovíjak důležité.

„Z filosofického hlediska jsme skutečně vegetariáni,“ potvrdila Věrka. „Podle mě si může dát »stromovou« vepřovou kýtu i zapřísáhlý muslim, neboť na jejím počátku nebyla porážka jakéhosi »nečistého« zvířete, ale strom.“

„Mě zajímá jiná otázka,“ přihlásil se další. „Slyšel jsem, že tyhle stromy jsou dar jakési mimozemské civilizace. Neslyšel jsem ale, že by nás nějaká civilizace oficiálně navštívila. Kde máte její představitele? Proč se neukáží? Bylo by to průkaznější.“

„Nechce se jim,“ usmála se Věrka. „Je to i tím, že jejich svět se s naším časově míjí. Pobytem u nás přicházejí o drahocenný čas. My naopak pobytem u nich tentýž čas získáváme, ale výhodné to je jen pro nás. Když si vezmete můj věk čistě podle mého narození, je mi patnáct let. Když připočtete roky strávené ve světě Siruzgos, je mi pětadvacet. Na Zemi jsem nedokončila základní školu, zato mám mimozemskou univerzitu. Nemám z ní titul ani diplom, jaké univerzity na Zemi tak štědře rozdávají a často i hanebně prodávají, zato mám vědomosti, nutné k pěstování stromů Šozune. Není to tak snadné jako u pozemských stromů, vyžaduje to hlubší vědomosti, ale ani výsledek se nedá srovnávat. Stromy Šozune jsou prostě úplně jiná třída.“

„Dodám k tomu už jen jeden pohled,“ vzal si slovo opět asistent Vlastimil Moravan. „Stromy Šozune by mohly odstranit ve světě hlad. Jeden strom vystačí pro tisíce lidí. Pokus vedený slečnou Šupíkovou může být klíčový pro celý svět.“

„Vy si snad opravdu myslíte, že tenhle strom samojediný spasí svět?“ pokusil se o ironický tón jiný docent, Krsek ze Zemědělské univerzity.

„Sám o sobě jistěže ne,“ odvětil asistent Moravan. „Bude nutné, aby se všechny země shodly na tom, že se má úmyslné zničení stromů Šozune považovat za válečný zločin srovnatelný se zločinem genocidy, neboť tomu tak opravdu bude. Když se však podaří stromy Šozune ve světě rozšířit a od začátku chránit před škůdci - a uvědomte si, nemají jiné škůdce než lidi - pak by mohly opravdu zachránit svět.“

„A když se to nepodaří?“ vybafl docent Krsek.

„Lidstvo zná tisíc druhů sebevraždy,“ řekl Moravan. „To by byla jedna z nich.“

„Myslíte?“ zajímalo více lidí v sále.

„Naše životní prostředí je čím dál znečištěnější,“ vzala si opět slovo Věrka. „Lidé znehodnocují půdu chemií. Na mnoha místech světa se zemědělství nedá provozovat. Pár darebáků se pokusilo zničit český strom Šozune deseti tunami jedů, podobných americkému Agent Orange - mimochodem v obchodech beztrestně prodávaného pod názvem »prostředek proti plevelům«, ačkoliv je pro lidi karcinogenní. Široko daleko kolem tráva neroste a ještě mnoho let neporoste. Strom Šozune však roste dál a jeho plody jsou nezávadné.“

Konference pokračovala i následující den, Věrka byla v jednom kole. Očekávaná mezinárodní ostuda se změnila v mezinárodní úspěch.

„Ale už jsem se klepal,“ přiznal děda Šupík, když Věrce po straně gratuloval. „Hned jak ten chlap začal, nejraději bych po něm skočil.“

„Naštěstí jsou většina účastníků opravdu odborníci,“ řekla Věrka. „Ti se nedali zmást tituly. Mimochodem, pan Moravan řekl, že právě docent Panchartek byl dlouho v podezření, že své poslední práce prostě opsal.“

„Nenabízeli ti, abys na jejich univerzitě studovala?“ zeptal se děda.

„Nabízeli,“ přikývla. „Ale odmítla jsem. Řekla jsem, že v oboru stromů Šozune mi nic nového dát nemohou.“

„A přijali to?“

„Různě,“ usmála se. „Někteří kysele, jako kdyby kousli do citrónu, jiní celkem klidně. Ti druzí zkrátka pochopili, že veverčí znalosti jsou možná i nad jejich. Nabídli mi ale čestný doktorát Honoris Causa. Ten možná vezmu. Je totiž opravdu jen čestný, nic neříká o vědomostech. To by mi nevadilo, naopak. Ale nejprve si zjistím, kdo už ten titul dostal. Nechtěla bych být ve společnosti nějakých »čestných« politiků.“

„Zaslechl jsem, že tě chtějí navrhnout na Nobelovu cenu za biologii,“ řekl děda.

„Tu bych odmítla určitě,“ odvětila. „Nobelova cena je pro mě cejchem zločinců. Uvědom si, kolik grázlů dostalo Nobelovu cenu míru! Mezi takovou sebranku se mi opravdu nechce.“

„Nobelova cena míru je jiná než ostatní,“ řekl děda. „Udělují ji Norové, kdežto ostatní ceny Švédi. Ti jsou snad serióznější.“

„Neměli ji nechat Norům zpackat,“ mínila Věrka. „Dnes má Nobelova cena díky Norům pachuť mršiny. A většinu Nobelových cen za fyziku získali tvůrci atomových bomb, také pěkná pakáž. Asi by bylo lépe, kdyby ji už zrušili. Uzavřeli a zrušili.“

„A jestlipak ti někdo z účastníků nenabídl ruku?“ zeptal se děda šelmovsky.

„Ale Česťo!“ pohoršila se Věrka. „Tohle jsou přece solidní vědci, žádní nafoukaní hejsci! A kromě toho si vyberu sama. Vlastně už mám vybráno, ale nech to, prosím, na mně, poradím si sama.“

„Dobře děláš!“ řekl děda. „Do toho si nenech nikoho mluvit. Ale jestli ještě dáš na mou radu, klidně můžeš ještě nějakou dobu počkat.“

„Nech to na mně!“ opakovala Věrka. „Spíš se zdá, že bude ve světě velký zájem o stromy Šozune a že se teď dlouho nezastavíme.“

„Vyhovíš jim?“

„Zkusíme to,“ odvětila. „To už nebude akce pro osamělého vlka nebo vlčici, ale fuška pro velkou partu. Jenže naši studenti nemohou odejít ze studií a pro nejbližších pět let to bude hodně velký fofr. A je škoda, že se Vojta stará o ty grázly na ostrovech. Chápu, že jich je tam víc než by ten ostrůvek uživil, chápu, že nosit jim tam jídlo je lepší než vrátit je domů předčasně, ale proč zrovna on?“

„Asi protože to byl jeho nápad a nikdo jiný se tím nechtěl zabývat. Vojta přece tvrdí, že ho ten jeden skok denně moc nezdrží.“

„Ale ti grázlové ho jistě k smrti nenávidí! Mezi tu smečku bych se fakt bála!“

„Jenže on jim odebral zbraně a bez nich mu neublíží,“ chlácholil vnučku děda. „A co ty? Opravdu chceš letos sázet stromy v Indii a v Africe? Neodložíš to, dokud se nevrátí studenti z univerzity?“

„Pomohou nám potom významně,“ přikývla. „Ale musí to jít i bez nich.“

„Takže něco zkusíte?“

„Jistě, Česťo!“ usmála se. „Čím dřív začneme, tím lépe. Máme slíbenou i pomoc proti vandalům, mělo by to jít.“

„Nebojíš se vyrazit mezi cizí lidi?“

„Ani ne,“ odvětila. „Skok na »gech« je strašně rychlý, než aby nám mohl někdo ubližovat. A začneme v místech, kde budou lidi spíš vděční, než aby se na nás koukali jako na konkurenci.“

„No jo, konkurence...“ vzdychl si děda.

„My to zvládneme,“ řekla Věrka.

„A co veverky?“ staral se ještě.

„Drží nám pacičky!“ usmála se.

 © Václav Semerád, Nová Ves 2015

Konec

Zpět Obsah

© 2015 Václav Semerád, Nová Ves

Slovník


chótra = antigravitace řízená inurkedem

feléd = stromové obydlí Sizurgů

gechmo = mimoprostorové přemisťování na kotvu (gech)

gruif = snění (spojením s thukipyhy srovnatelné s internetem i s televizí)

hačimaki = japonská rituální páska na čelo, často se znakem slunce a ochranným heslem (původně k odsávání potu)

inurked = energetický orgán Sizurgů

jiu-jitsu = japonské bojové umění beze zbraně, využívající slabých míst lidského i zvířecího těla

king = král (vládce)

levitace = vznášení

o-soto-gari = chvat z jiu-jitsu

riahanoe = čtení myšlenek

ruškov = izotermická anihilace vybraných kovů na dálku

ryzyvjaho = věda o stromech

sasae-curikomi-aši = útočný chvat z jiu-jitsu

seoi-nage = útočná technika z jiu-jitsu

Sizurgos = svět v sousedním paralelním vesmíru

Sizurgy = obyvatelé světa Sizurgos (veverky)

socka = nadávka zbohatlíků a zlodějů většině normálních lidí

Šozune = stromy života světa Sizurgos/

telekineze = přemisťování předmětů na dálku vůlí

telepatie = přenos myšlenek na dálku

thukipyh = masmédia Sizurgů, podobná snění (viz gruif)

tomoe-nage = obranný chvat z jiu-jitsu, účinný i na medvěda, vyžaduje však útočícího protivníka

tušivo = varovné paranormální vnímání chystaného útoku

vdudeg = přemisťování mimoprostorem na přímou viditelnost

zegtery = motýli a larvy světa Sizurgos

zeirin = vědec veverčího světa Sizurgos

zhavae = přírodní délková jednotka (přibližně 21 cm = vlnová délka záření vodíku)

zozyre = paměťové mléko

zrezyg = zpomalení nervových impulsů (přimražení)

ztruhót = cesta nejmenšího (největšího) odporu

27.10.2017 22:43


Poslední zdvořilý příspěvek ve Fóru (klikněte si) je od SW: 21/11 v 21:59 na téma: §Behounek : Pořad k 90.výročí letu vzducholodi Italia k severnímu pólu se bude konat 26.května 2018 v Národním technickém muzeu v Praze asi od 9:00 ráno. Bude tam jistě místo i pro povídání o Běhounkovi.Pražáci, přijdete? Já ano!

Domů
Statistiky

"Veverky (Sciurus sapiens)" (komentáře)

Téma=§Veve Hlasovalo 5, celkem 23 hvězd, průměr=4.60.

Nahoru!
Knihy, úvahy

  

1. Jméno:

 

 

 

22.11.2017 v 11:59 id: 000000

*** Zrušeno ***


2. Jméno: Robo-mailek

 

Info: hláška sama zmizí

Téma: Admin

  Smazat!?

22.11.2017  id: 1288414

Robotek Emailek hlásí: rozeslal jsem za Autobus 303 e-mailu 22.11.2017 00:00 :

Změna v "Manuscript" 21.11.2017 1553-2303

Změna v "Impérium-2" 21.11.2017 1836

Kapitola 27 dodána k "Manuscript". 21.11.2017 2303   (Příspěvek dnes v poledne zmizí!)


3. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 

11.10.2015 v 18:01 id: 585184

VPJVM: Jenže veverky "Sciurus sapiens" mají nejblíž k těm našim milým zvířátkům "Sciurus vulgaris"...


4. Jméno: VPJVM

 

Info: z PC

 

11.10.2015 v 17:08 id: 585183

Našel jsem důvod, proč nepoužívat jméno "Sciurus sapiens". Ani létající veverky, ani vakoveverky nemají v latinském jméně "sciurus".


5. Jméno: VPJVM

 

Info: z PC

 

24.09.2015 v 20:29 id: 556214

Protože ta "husa" tam klidně někde mohla být, ale naštěstí nebyla na místě té myslící osoby.


6. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 

24.09.2015 v 19:49 id: 556183

2 VPJVM: Proč opravovat? Naštěstí na místní sociálce nebyla ta husa z Veverek, ale někdo myslící, kdo to nepustil dál.


7. Jméno: VPJVM

 

Info: z PC

 

24.09.2015 v 19:07 id: 556081

Oprava mé poslední věty: Naštěstí ten případ neměla na starosti sociální pracovnice z Veverek.


8. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 

24.09.2015 v 14:31 id: 555780

2 VPJVM: Ta anonymní udavačka podle toho článku dřív pracovala na sociálce, takže moc dobře věděla, jak snadno může deptat sousedy...

U nás jsme na tom zřejmě ještě hůř...


9. Jméno: VPJVM

 

Info: z PC

 

24.09.2015 v 13:46 id: 555709

Našel jsem článek o tom, jak někdo opakovaně anonymně udal sousedy z týrání dítěte. Naštěstí na místní sociálce nepracovala sociální pracovnice z Veverek.

http://www.freerangekids.com/parents-investigated-for-child-abuse-six-times-thanks-to-fake-calls-from-crafty-neighbor/


10. Jméno: SW

 

Info: Václav Semerád, Vesničan

 

14.09.2015 v 15:44 id: 536694

ZdenekZikovecky: Přesvědčil jste mě. Nějak si nevzpomínám na toho pána v televizi, ani o čem vlastně hovořil, ale to jméno jsem zaslechl a hned se mi vybavil jeden neoblíbený učitel. Nevadí, nahradím ho jiným, stejně neoblíbeným. Taky skutečná osoba a skoro stejný vůl, jako ten první... Doufám, že se tak žádný poblitik nejmenuje! Mám v úctě několik vynikajících Učitelů, ale občas vzpomínám i na učitele-škůdce... No, poznal jsem jich víc...



Komentáře

Začátek


Přílepky včera: §Manu §Imp2