Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Veverčí ponorka

Jednou veverky podnikly výzkumnou výpravu proti proudu potoka, protékajícího lesem. Z dosavadních výprav už věděly, že potok vtéká do rybníčku, na druhé straně vytéká a teče lesem dál, jenže pak přijde terénní schod, potůček padá z výšky v podobě vodopádu, pak se konečně zklidní a dál teče v pohodě z lesa ven. Veverky ale zajímalo, kudy potůček připlouvá a rozhodly se postupovat proti proudu kam až to půjde, dokud neobjeví jeho začátek nebo nezjistí, že je mnohem delší než doufaly. Pořádně se před cestou najedly, nevěděly, zda dál objeví něco k snědku. Pak odhodlaně vyrazily na průzkum.

Nebylo to tak jednoduché, jak si představovaly, ale nedaly se odradit ani houštinou mladých smrčků, kterou potok protékal, ale kde se skoro nedalo skákat a veverky musely běžet po břehu. Podařilo se jim obejít i bažiny, kde se potůček vlnil líně jako šnek a brzy zjistily, že potok teče z nejbližšího města.

Tam ale narazily a dál to prostě nešlo.

Lidé takové věci dělají často. Potok protékající městem jim vadí, takže potok »zatrubní«, neboli svedou do velké trubky, aby nepřekážel. Co na tom, že všechno živé v trubce zahyne, voda se neprovzdušňuje a zahnívá a z trubky vytéká páchnoucí břečka. Lidé tomu nasadí korunu tím, že do této trubky svedou i kanalizaci a všechny odpady a obvykle to potom trvá několik dlouhých kilometrů, než se voda jakž takž vyčistí. Však si také veverky ucpávaly čumáčky, jak to tu smrdělo! A jako by to nestačilo, potůček protékal smetištěm, odkud občas do vody spadlo něco, co tam rozhodně nemělo být. Většinou to byly značně nechutné věci. Staré boty, hadry, rozšlapané plastikové láhve, co už lidé vyhodili, jenže ne do popelnice, ale na hromadu u potoka.

Čuňata!

Veverky tam ale něco zaujalo. U břehu ve špinavé vodě leželo napůl ve vodě něco průhledného. Byla to sklenice, ale taková největší, v jakých se dodávají do velkých jídelen okurky nebo kompoty. Ležela otevřená, prázdná, hrdlem nad vodou jako díra do vody obalená sklem.

Zrzečku napadlo skočit na ni a podívat se, jestli uvnitř není něco, co by se snad dalo ještě sníst. Skočila opatrně, aby přistála nožičkami na okraji, jenže sklo klouzalo a veverka hups! spadla až dovnitř. Nejprve se lekla, ale sklenice byla opravdu prázdná a veverka si všimla, že má skrz sklo velice zajímavý pohled do vody. Hladina vody se leskne a mihotá, ale když hladinu nahradíte sklem, mihotání i jiskření přestane a vidíte jasně, co je pod vodou.

Veverčí výzkumná ponorka

Veverčí výzkumná ponorka

„Holky, skočte ke mně, tady je vidět pod vodu!“ lákala je Zrzečka.

To se ví, nemusela je lákat dlouho. Nejprve za ní skočila do sklenice Hnědulka, pak mezi sebou udělaly místo pro Šedivku. Vešly se sem v pohodě všechny a ani Šedivka dlouho neváhala. Hop a byla u nich.

Pohled sklenicí do vody byl zajímavý, jenže třemi skoky se sklenice utrhla z bahna, ve kterém vězela, oddálila se od břehu a hned ji strhl proud. Sklenice se třemi veverkami plula po proudu potůčkem směrem k lesu a dál od města. Vlastně je ale vezla domů a pohled sklem do vody byl čím dál tím zajímavější, takže veverky nepomýšlely opustit toto podivné plavidlo. Sklenice se třemi veverkami plula potopená až po hrdlo, ale plula rychlostí proudu a kolem veverek ubíhalo dno a břehy potůčku.

Propluly kalnými vodami za městem a čím byly od města dál, tím byla voda čistší. Občas se voda valila přes malé peřeje, až se sklenice kymácela, ale hrdlo bylo dostatečně vysoko nad hladinou, aby dovnitř voda nenatekla. Párkrát se jim stalo, že se sklenice o něco zachytila, obvykle o nějaké větvičky, sahající až do vody, ale veverky ji vždycky rychle uvolnily, aby nezůstaly na místě a pluly dál. Pohled na dno byl zajímavý i když stály na místě, ale za pohybu se střídalo tolik zajímavých pohledů, že stálo za to sklenici uvolnit a plout dál.

Konečně, už daleko od města, se voda přece jen vyčistila. Naše potoky mají takovou vlastnost, že se po nějaké době samy vyčistí. Pokud do nich lidé nevpouštějí další a další špínu, špína brzy sama vykvasí a rozplyne se, zbytky se usadí na dně v podobě bahna a voda se vyčistí. Nejlépe tomu tak je, když potok protéká lesem, kde nejsou domy a lidé, tam se i hodně špinavý potok brzy vyčistí. Bahno nasávají kořínky stromů, proto stromy u potoků rostou rychleji než na suchých, kamenitých vršcích.

Výzkumná výprava proti proudu postupovala rychleji než potom potok unášel sklenici, ale veverkám to nevadilo. Jednou zastavily a podepřely sklenici klacíkem aby jim neuplavala, když dostaly hlad a musely se nasvačit, ale pak se vrátily, zase skočily do sklenice, uvolnily klacík místo kotvy a pluly dál.

„Ponorky, jak se o nich učily děti ve škole, jsem si představovala jinak,“ rozumovala Šedivka během plavby. „Možná je naše ponorka nejmenší ze všech, ale viděly jsme toho víc než jsme čekaly.“

„Myslíš, že se té sklenici dá říkat ponorka?“ pochybovala Hnědulka.

„Proč ne?“ pokrčila rameny Šedivka. „Je přece ponořená až skoro po okraj. Ale když už, tak je to ponorka výzkumná. Žádná veverka ještě neudělala tolik výzkumů potoka, jako my tři!“

Až pozdě k večeru dopluly k rybníčku, jenže to už byly jednak unavené a chtělo se jim spát, za druhé toho pod vodou v nastávajícím šeru moc neviděly. Rozhodly se »zakotvit«. Klacíčky nahrazující kotvy měly s sebou od poslední zastávky, takže je opět použily, vyskákaly ze sklenice-ponorky a utíkaly do svého pelíšku v dutině jejich břízy. Bylo tam přece jen lépe vystláno a než ležet na tvrdém skle a bylo tedy lepší vyšplhat se domů.

Přece jen, doma je doma...


Ráno se po snídani opět vypravily k rybníčku, ale ponorka tam už nebyla. Veverky se obrátily na žáby, jestli o ní něco nevědí.

„Jo, v noci tady něco takového plulo,“ ochotně jim kamarádky žáby sdělovaly. „Večer se zvedl vítr a hnal to přes celý rybníček až na druhý konec. Možná to tam někde je.“

Veverky utíkaly na druhý konec rybníčku, ale ponorka doplula až tam, kde ji vítr zřejmě nahnal do přepadu. Voda ji strhla, jenže tam byl terénní skok a sklenice se pádem z vodopádu na kameny rozbila.

„To je škoda!“ litovala ji Šedivka.

„Mohly jsme zkoumat i potůček na druhou stranu,“ přidala se Hnědulka.

„Ale co, holky, nejsme přece vodní veverky,“ utěšovala je Zrzečka. „I tak jsme dneska ze všech veverek největší expertky na lesní potůčky! Vsadím se, že žádná veverka neviděla tolik z vodního světa, jako my tři!“

Byla to nejspíš pravda. Ani já jsem nikdy neslyšel, že by i někde jinde putovaly veverky vědecko-výzkumnou ponorkou studovat tajemství vodního světa.

Jen náš veverčí trojlístek.

 


Zpět Obsah Dále

29.11.2018 13:45