Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Veverky a rogalo

Veverky jsou známé tím, jak umí skákat. Veverka se rozeběhne po větvi, odrazí se a doskočí z jednoho stromu na druhý i když je mezi stromy prostor.

Veverka na rogallu

Někdy to vypadá, jako kdyby uměly létat. A opravdu, troška létání v tom je. Když veverky roztáhnou nožičky do stran, změní se jejich tělíčko v placku a opravdu trochu plachtí. Ocásek jim v tom případě slouží jako kormidlo.

Veverčí ocásek je mnohem huňatější než u jiných zvířátek a veverka ho umí načepýřit do stran, až jí slouží jako padák, takže jí neublíží ani skok z vysokého stromu dolů na zem. Veverky se proto nebojí padat. Má to ale jeden háček. Ocásek musí být suchý. Mokrý ocásek se nedá pořádně rozčepýřit, pak to je »Kalouskův padák« a ty jsou i pro lidi nebezpečné! Proto si veverky udržují ocásek pokud možno suchý a když se jim zmáčí, ať deštěm, nebo při koupání, musí si jej co nejdřív vysušit. Ocásek se nejlépe vysuší při rychlém běhu, jen si musí veverka dát pozor, aby s mokrým ocáskem nepadala z výšky.

I když se veverčí skoky podobají létání, skutečné létání to není. Veverky při tom dokáží jen trochu změnit směr letu a plochý tvar těla jim pomáhá doletět dál, ale vždycky převažuje směr dolů, nikdy ne nahoru.

Veverky trochu záviděly ptáčkům, jak snadno vzlétají na svých křídlech a jak dokáží i to, co veverky ne, například ve výšce kroužit a za letu se otočit. Uznávaly ovšem, že je asi dobře, že všichni obyvatelé lesa létat neumějí. Kdyby uměla létat i liška, to by byla pro zvířátka katastrofa! Ale občas se koukaly na nebe a obdivovaly tam majestátní let čápů a elegantní obraty racků.

Jednoho dne však veverky užasly. Nad lesem letělo nízko cosi velikého s ohromnými křídly a než se vzpamatovaly, buchlo to do koruny vysokého smrku. Pak ta obrovská křídla bezmocně spadla dolů na zem a na stromě zůstal viset jakýsi člověk.

Jak to? Lidi přece nemají křídla a nelétají!

Jenže ten člověk na stromě byl skutečný a veverkám se nezdál. Jakmile se trochu vzpamatoval z nárazu, vytáhl z kapsy mobil a začal někam volat.

„Dostal jsem se do klesavého proudu a havaroval jsem, nic mi není, ale visím na stromě kilometr od vesnice. Prosím, pošli pro mě Frantu se žebříkem, ať tu nevisím dlouho!“

Za nějakou dobu přijelo na kraj lesa terénní auto s dlouhým žebříkem na střeše. Franta ho přistavil ke kmeni stromu, pilot po něm opatrně slezl a pak všichni odjeli. Nezapomněli si odvézt i porouchané křídlo.

Jenže mezitím Zrzečce svitl v hlavičce nápad.

„Když takhle mohou létat lidi, kteří nemají ani ocásek, proč to nezkusíme také tak?“ řekla.

„Myslíš, že to svedeme?“ váhala Šedivka.

„Svedeme nesvedeme, zkusit to můžeme!“ řekla Zrzečka. Seběhla dolů s kusem bílé březové kůry a borůvkou na psaní a než auto se záchranným žebříkem přijelo, nejenže nakreslila na kůru tvar křídla, ale spolu s Hnědulkou odkrokovaly a zapsaly všechny délky, které se na tom křídle daly změřit.

„Tak velké křídlo je na nás moc veliké a těžké,“ nedůvěřovala jí Šedivka.

„To se rozumí, že potřebujeme menší,“ odvětila Zrzečka. „Jistě postačí ty míry vhodně zmenšit.“

Auto s rogallem odjelo a veverky si prohlížely plánek na březové kůře.

„Z čeho to chceš udělat?“ ptala se Šedivka.

„Jako tyčky použijeme lískové nebo vrbové proutky,“ hodnotila plánek Zrzečka. „Horší bude plachta... ale mám nápad! V lese je plno všelijakého lidského haraburdí, stačí chvilku hledat!“

Rozběhla se na kraj lesa a za chvilku se vrátila s velkou igelitovou nákupní taškou.

„Tohle by mohlo stačit jako plachta!“ navrhovala.

A hned se dala do vyměřování. Míry zachovala, jenže místo veverčích kroků je odměřovala šířkou veverčích paciček. Rozměr rogalla byl ve stejném poměru menší, igelitová taška stačila jako plachta a veverky ji ke kostře z vrbových proutků přivázaly zdrhnutým vrbovým lýčím. Jejich rogallo bylo mnohem menší než to originální, ale pro veverky bylo vhodnější.

Teď ale zjistit, jak se s tím létá! To byla pro veverky záhada. Věděly, že to zcela jistě létalo, vždyť s tím ten člověk do lesa přiletěl a chvilku předtím letěl nad stromy, určitě to létalo. Ale jak? Babo raď!

Nezbylo jim než létání odložit, dokud na to nepřijdou. Ale štěstí jim přálo. To se ví, ten let na rogallu nebyl ani první, ani jediný, výjimečný byl jen tou menší havárií, kdy vletěl mezi stromy, ale to už se neopakovalo. Jenže veverky se od té doby častěji dívaly k obloze a byla vlastně jen otázka času, kdy uvidí další let, i když tentokrát neskončil na stromě v lese, ale rogallo úspěšně les přeletělo a dosedlo na louce.

Pak už veverky pátraly důkladněji a brzy zjistily, že člověk na rogallu vzlétá pokaždé z nedalekého vršku. A brzy ho dokonce viděly vzlétat. Nejprve si křídlo připravil, hodil si je na ramena, rozběhl se ze svahu, odrazil se a letěl.

„Vidíte, holky?“ ukazovala na to pacičkou Zrzečka. „Tak se na to musí! Na kopeček, rozběhnout se a hop! Jako když skáčeme z větve na větev! Akorát to křídlo potřebuje víc místa!“

Znamenalo to přitáhnout veverčí rogallo na kopeček, jenže veverky byly tak nedočkavé, že už to nechtěly odkládat. Vrátily se do lesa, popadly rogallo, mezitím schované v jeskyňce na vysoké skále, a s nadšením je vlekly na kopec. Za zkušebního pilota si zvolily Zrzečku. Jednak to byl její nápad a kromě toho měla od začátku nejvíc nadšení.

Zrzečka si tedy nadhodila rogallo na záda a rozběhla se po svahu dolů. A když už myslela, že se to nepovedlo, trochu křídlo nahnula vzhůru, plachta nabrala vítr a už veverka letěla! Navíc se právě zvedl silnější vítr a jak se hnal proti kopci, musel foukat zdola nahoru, křídlo podebral a než se Zrzečka vzpamatovala, byla vysoko nad kopečkem i nad místem, odkud začala rozběh.

„Holkýýý, to je vončóóó!“ volala svrchu na ostatní.

Menší problém vznikl, když chtěla zatočit. Rogalla se totiž neřídí pomocí kormidel, ale náklonem. Rogallo se ocáskem ovlivnit nedalo. Ale na to veverka přišla sama a velice brzy. Jak se tak ohlížela po ostatních, nevědomky rogallo naklonila a opsala tak krásnou a majestátní zatáčku, že by jí i letící čáp záviděl.

Hned zkusila zatočit i na druhou stranu a když se ujistila, že je to přesně to co potřebuje, už si let ve výšce jenom užívala.

A bylo to nádherné. Z výšky viděla městečko, pak i několik vesnic, o kterých neměla dosud ani potuchy, velkou část lesa, sice ne celý, ale zcela jistě jejich prozkoumanou část, v dálce skály a dole na kopečku její družky Šedivku s Hnědulkou.

Jenže pak se dostala za vrchol kopečku a když vylétla ze stoupavého proudu, začalo rogallo opět klesat. Ale to už i sama Zrzečka spěchala dolů, aby se s ostatními veverkami podělila o skvělé zážitky z letu.

Hned si to vyzkoušela Hnědulka, které se také podařilo využít stoupavého proudu, i když nevylétla tak vysoko, zato se jí podařilo přistát přímo zpátky na kopečku, kde na ni ostatní čekaly. Až jako poslední si to musela vyzkoušet i nedůvěřivá Šedivka.

„Holky, uděláme si těch rogall jistě víc, ať máme každá svoje!“ plánovala hned Zrzečka.

„Jen abychom našli druhou takovou plachtu!“ sýčkovala Hnědulka. „Vrbových větviček je u potůčku habaděj, ale plachta může být ouvej!“

„Neboj se,“ konejšila ji Zrzečka. „Takových použitých nákupních tašek lidi do lesa vyhodí mraky!“

Je to pravda. Lidé do lesa vyhodí ledacos. Řekli byste, jsou to čuňata, takhle si zaneřádit les! Ale veverkám se to výjimečně hodilo. Kde jinde by sehnaly materiál na plachtu pro rogallo?

A ne na jedno! Na tři!

 


Zpět Obsah Dále

30.08.2018 14:30