Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Veverčí lodní doprava

Veverčí zvědavost je v lese přímo pověstná. Naše veverky byly jistě nejzvědavější veverky široko daleko. Není div, že při svých objevitelských výpravách občas zašly tak daleko, že měly při návratu co dělat, aby se stihly vrátit před setměním.

Jednou to obzvlášť přehnaly, to když vyrazily na průzkum proti proudu potoka, jako nějakou dobu předtím, kdy na skládce poblíž města objevily velkou sklenici a použily ji jako ponorku.

Také tentokrát se na skládce rozhlížely, jestli zase nenajdou podobnou sklenici, docela je tenkrát ta plavba bavila.

Žádnou vhodnou sklenici nenašly, ale Hnědulka tu objevila podivnou bílou, velice lehkou desku.

„Ta určitě dobře poplave!“ ujišťovala Zrzečku a Šedivku.

Deska byla tak lehká, že ji veverka pohodlně unesla, i když byla sama menší. U vody ji opatrně položila na vodu a opravdu, deska krásně plavala.

„Holky, pojďte sem, svezeme se!“ lákala ostatní.

Veverky si ze své poslední plavby pamatovaly, jak se jim to líbilo a co všechno přitom viděly. Proto je Hnědulka nemusela ani dlouho přemlouvat. Zkrátka všechny tři naskákaly na bílou desku, odrazily ji od břehu a nechaly ji unášet proudem potůčku.

Proti minulé plavbě ve sklenici-ponorce tu byl ale obrovský rozdíl. Předtím mohly ve sklenici krásně pozorovat, co je kolem ve vodě a na dně, což jim bílá deska neumožňovala, nebyla vůbec průhledná. Místo aby se dívaly dolů, rozhlížely se veverky kolem. A víte, že to taky nebylo špatné? 04

Brzy také pochopily, že si nevystačí jen tak sedět na lodičce a čekat, kam je zanese proud. Ale veverky si věděly rady. Vyslaly Hnědulku na břeh pro pár silnějších vrbových proutků, aby mohly lodičku odrážet od břehu a od různých jiných překážek, o které se lodička mohla zastavit. Na mělčinách, kterých bylo na potůčku víc než dost, se odrážely ode dna jako bidlem a když se dostaly na hlubokou vodu, pomocí proutků mohly i trochu pádlovat. Tak mezi poli dopluly opět do lesa a dál už pokračovaly lesem.

Jenže najednou Šedivka vykřikla: „Jůůů!“ a ukazovala jim na paseku. A bylo proč! Tam bylo celé velké kolo hříbků, jeden větší než druhý!

Takové množství hub! Projeli byste kolem jen tak?

Takové množství hub!
Projeli byste kolem jen tak?

„Zastavit, zakotvit a sbírat!“ zavelela Zrzečka.

Zakotvit sice neměly čím, neboť neměly kotvu, ale lodičku mohly zabezpečit jinak. Jeden dlouhý vrbový proutek zapíchly do měkké bílé desky a druhý konec uvázaly k větvím keře, které se nakláněly až nad vodu. Tak si zajistily, že jim lodička neuplave, zatímco půjdou obhlédnout úrodu hříbků.

„Těch je!“ vzdychla si blaženě Hnědulka. „Najíme se a pár si jich doneseme i domů!“

„Jen pár?“ podívala se na ni Zrzečka. „Myslela jsem, že tě to taky napadlo, ale asi ne! Holky, my nesklidíme jen pár hříbků, ale všechny! A dovezeme si je domů - na lodičce! Vsaďte se, že nás unese i se všemi houbami!“

To byl ovšem milionový nápad! Takhle velké houby mohly nosit jedině po jedné a domů bylo ještě daleko. Lodička je přece velká a pobere jich mnohem víc. A jak to Zrzečka vymyslela, tak to i udělaly. Houby sice nosily jen po jedné, ale jen z paseky do »přístavu«, tedy tam, co na ně čekala lodička. A když vysbíraly celou paseku, ležela na břehu pořádná hromádka hub. I člověk by s nimi měl problém, kdyby je měl odnést! A nemohl by k tomu použít běžný houbařský košík, ale musel by mít pořádný koš!

Při nakládání hub si rozdělily úlohy. Zrzečka stála na břehu a házela kamarádkám houby po jedné na lodičku. Šedivka je na palubě chytala a předávala Hnědulce, která je rovnala, aby se během další plavby nekutálely po palubě. Vešly se tam jen stěží a na veverky sotva zbylo místo. Hnědulku napadlo ulomit třem největším hřibům klobouky a udělat si z nich sedačky. Konečně mohly odvázat lodičku a vyplout. Lodička i velký náklad hravě unesla a veverky jí pomáhaly v plavbě vrbovými bidly.

Nákladní loď s plnou palubou hub ovšem budila v lese velkou pozornost. Zajíci doprovázeli veverčí plavidlo po břehu, ježci se na ně koukali ze svého pelíšku.

„To by bylo něco pro lišku!“ vzdychla si Hnědulka.

„Nestraš!“ okřikla ji hned Zrzečka. „Nebo ji přivoláš!“

„Co bys dělala, kdyby se tu znenadání objevila?“ nedala se zastavit Hnědulka.

„No co asi?“ odfrkla si Zrzečka. „Kolem potoka je přece stromů dost! A nahoře v koruně stromu na nás liška nemůže!“

„Ale houby by nám uplavaly, nebo by je mohla liška hodit do vody!“ sýčkovala Hnědulka.

„Daleko by neuplavaly,“ mínila Zrzečka. „V nejhorším by dopluly s lodičkou do rybníčku. Až by liška odešla, vypravily bychom se pro ně. A proč by nám je liška házela do vody? Liška houby nežere a nebude riskovat nedobrovolnou koupel v potoce.“

Byla to asi pravda. Co by liška dělala s houbami? Dál než do rybníčku lodička nedopluje, jen by musely nosit houby dál. Naštěstí se liška ani jiná šelma neobjevily a veverky s nákladem hub nakonec dopluly domů.

Zastavily až nedaleko od své skály, kde měly až nahoře pod vrškem krásnou, i když pro zvířátka nedostupnou jeskyňku, které říkaly »sušárna« a kde už dříve sušily nejen houby, ale i jahody, maliny a ostružiny. Nepřístupnost té jeskyňky byla totiž výhodou. Veverky tam vyšplhaly i po skále a nikdo jim tam nic neukradl. Zaletět by tam mohli jen ptáci, ale ti houby nezobou, takže o ně neměli zájem.

Také tady si rozdělily úlohy. Zrzečka se vyšplhala na skálu až k jeskyňce, kde měla schovaný dlouhý provaz z lýčí. Na ten provaz jí Hnědulka přivazovala houby, Zrzečka je vytahovala nahoru a rozkládala po jeskyňce. Bylo to jistě rychlejší než aby s každou houbou šplhala nahoru veverka. Šedivka nosila houby od lodičky k Hnědulce a šlo jim to jako po másle. Lodička se brzy vyprázdnila, houby se sušily nahoře v jeskyňce a veverky měly najednou zásob na dlouhou dobu.

A to všechno díky lodičce!

To byl ale milionový nápad!

 


Zpět Obsah Dále

09.01.2018 14:44