Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Závod se zajícem

Zajíc Bobeš byl jinak docela dobrý kamarád, ale přece jen měl jednu chybu. Rád se vytahoval.

„Jsem nejrychlejší zajíc v našem lese!“ chlubil se. „A co jen v lese, jsem nejrychlejší i na polích! Nikdo mě nedohoní, ani psi, ani liška!“

„Kdyby ses tak nevytahoval, byl bys ještě lepší kamarád,“ kárala ho trochu Hnědulka.

„Nepoučuj mě!“ odsekl Bobeš. „Vy veverky jste pomalé, kdybyste neuměly lézt na stromy, liška by s vámi měla snadnou práci! Kdežto já každé lišce uteču, protože mám delší nohy!“

„Dlouhé nohy nejsou všechno!“ řekla Šedivka. „Běháš dole u země, my máme tady nahoře lepší přehled.“

„Přehled je k ničemu, máte krátké nohy!“ nesouhlasil zajíc. „Jen dlouhé nohy dělají zajíce běžcem! Vyzvěte mě na závod, hlemýžďata! Vymezíme si krásnou rovnou dráhu na poli a tam se ukáže!“

„Na polích přece veverky neběhají,“ namítla Zrzečka.

„Na polích pro nás neroste nic dobrého, proto běháme zásadně jen v lese,“ přidala Hnědulka.

„Mně je jedno, kde se bude běhat!“ mávl packou Bobeš. „Můžeme si dát závod i v lese, stejně ho prohrajete!“

„Jen si nemysli!“ varovala ho Hnědulka. „My běháme ve větvích a skáčeme daleko, spoustu toho proletíme vzduchem!“

„To já i tak peláším rychleji!“ kasal se Bobeš.

Dohodli se tedy, že si uspořádají závod. Veverky poběží v korunách stromů, zajíc Bobeš dole po zemi.

„Tak si vyberte, kde bude start a kde cíl, ať předvedu, co my zajíci dovedeme!“

Veverky se chvilku přely mezi sebou, jestli to má vůbec smysl. Pak řekly, že výzvu berou. Hned určily, kde bude start a kde cíl.

„Samé borovice!“ odfrkl si zajíc. „Jasně, ve smrkovém lese byste byly pomalejší!“

„Řekl jsi, že si můžeme vybrat?“ připomněla mu Zrzečka.

„Ale jo, stejně vám uteču!“ tvrdil Bobeš.

Vrána se uvolila, že bude dělat startéra a ostatní zvířátka rychle běžela napřed k cíli, aby ten finiš viděla pěkně zblízka. Vrána počkala, až doběhnou k cíli i ti nejpomalejší ježkové a pak zakrákala na celý les.

„Star-r-r-t!“

Závod se zajícem

Zajíc vyběhl, jen mu od zadních tlapek odletovalo jehličí, ale ani veverky nezůstaly na místě. Veverky maličko zdržovalo, že nemohly běžet vedle sebe, ale za sebou. Dohodly se, že vítěz bude jen jeden, ale pro jistotu vyběhly všechny tři, jen Zrzečku pustily dopředu, protože jí šly dlouhé skoky nejlépe.

Zajíc ale pelášil a brzy měl před veverkami náskok. Pokaždé když veverka skočila z větve na větev, zajícův náskok trochu zkrátila, jenže pak musela doběhnout po větvi ke kmeni a ten oběhnout, takže ztrácela ještě víc. Než doběhly do půlky závodu, měl zajíc pár metrů náskok a zdálo se, že dlouhé nohy jsou přece jen výhodné. Mezi nimi a cílem byla navíc planina, kde rostly stromy dál od sebe. Pro veverky to znamenalo, že musí skákat delší skoky, aby doskočily z větve jednoho stromu na větev druhého, navíc už byly unavené. Dál pak byl ke všemu svah dolů, kde to měl zajíc ještě lehčí. A od cíle se neslo hlasité povzbuzování fandících zvířátek. Ježci fandili veverkám, žáby zajíci a ostatní zvířátka se také nějak rozdělila.

Závěr závodu však nevedl přímo, ale kolem rybníčku. Tady se švindlovat nedalo, zkrátit cestu by si mohli jen přes vodu, což by ani veverkám, ani zajíci nepřineslo žádnou výhodu. Plavání je pomalejší než běh. Jenže kolem rybníčku rostly houštiny, kde se nedalo běžet plnou rychlostí. Zajíc musel chtě nechtě mezi křovisky kličkovat, zato veverky měly v korunách stromů pořád stejně volnou cestu. Což o to, dokud tam bylo jen obyčejné křoví, to ještě šlo, zajíci obvykle kličkovat umějí. Jenže pak se Bobšovi do cesty postavilo rozsáhlé křovisko ostružin. Ostružiny mají tisíce trnů a v ostružinovém houští se nedá běžet, tím se musel Bobeš opatrně prodírat a odstrkovat od sebe packami trnité šlahouny.

Konečně se dostal na druhou stranu a tam už byla cílová rovinka u velkého dubu. Ale ouvej! Od dubu ho s lesními zvířátky povzbuzovaly i všechny tři veverky! Jak je to možné? Zatímco se zajíc pracně proplétal ostružiním, veverky nahoře to přeskákaly z větve na větev a milého zajíce předběhly. A kdyby jen jedna, ale všechny tři!

„Jak je to možný?“ vydechl udýchaný zajíc, když konečně plácl pacičkou na kmen dubu, jak stálo v podmínkách závodu.

„Dlouhé nohy nejsou všechno!“ opakovala Šedivka. „Běháš dole u země, my máme tady nahoře lepší přehled. Kdybys křoví oběhl a nehnal se nejkratší cestou přes to trní, možná bys byl ještě první. Tady vidíš, že přehled je někdy nad dlouhé nohy. A kromě toho někdy takové závody rozhoduje terén.“

„No jo!“ chytil se toho zajíc. „Schválně jste vybraly start a cíl, aby mezi nimi bylo co nejvíc ostružiní! Na poli bych vás určitě předběhl!“

„Ale my jsme předem řekly, že na poli neběháme. A ty jsi tvrdil, že je to jedno, předběhneš nás i v lese! Máš opravdu delší nohy, ale neměl jsi tvrdit, že to je nejdůležitější. Někdy rozhodne terén. Závodní auto traktor na závodní dráze předjede, ale na poli se zahrabe do hlíny a tam je potom i traktor rychlejší!“

„Můžeš se chlubit dál,“ radil zajíci ježek Jehlička, který fandil veverkám už protože se mu zajíc opětovně posmíval, jak je pomalý. „Ale tenhle závod jsi zkrátka prohrál! Ať žije vítěz závodu veverka Zrzečka!“

Přidali se k němu i další a zajíci nezbylo než svěsit uši.

Tenhle závod opravdu prohrál.

 


Zpět Obsah Dále

30.08.2018 14:30