Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Veverky a kotě Mourek

Jednoho rána veverky vzbudil podivný nářek. Někdo v lese tak usilovně naříkal, až veverky vykoukly z pelíšku. Dole na zemi stálo malé zvířátko, ustrašeně se kolem sebe rozhlíželo a tenkým hláskem naříkalo.

„Mňááu, mňááu, já se bojím!“

Z nedalekého pelíšku opatrně vykoukli zajíčci, ale zvířátko se jich polekalo.

„Mňááu, mňááu, nechte mě, nikomu nic nedělám!“

Pak nedaleko zadupal ježek Jehlička, ale zvířátko se ještě víc polekalo. Až nakonec seběhly z břízy veverky a přiběhly až k tomu neznámému zvířátku.

„Nás se neboj, my ti neublížíme,“ chlácholily je. „Co ty jsi vlastně zač? Sem mezi nás do lesa přece nepatříš!“

„Mňááu, mňááu, já jsem se ztratíííl,“ plakalo zvířátko.

„To vidíme,“ řekla Zrzečka. „Ale co jsi zač?“

„Já jsem kocour Mourek!“ řeklo hrdě zvířátko.

Kotě Mourek

Kotě Mourek

„A nejsi na kocoura nějak malý?“ vzpomněla si Šedivka na své výlety do města. Viděly tam přece pár koček i kocourů, jenže ti byli mnohem větší.

„Já jsem kotě,“ přiznal kocourek. „Kocourek kotě Mourek.“

„To už je lepší,“ přikývly veverky. „Kotě není ještě kocour, to ti uvěříme. A odkudpak jsi?“

„Já nevím,“ zase natahoval Mourek. „Bydlím v domečku, máma Číča už mě jistě hledá, ale já nevím, kde to je!“

„A proč se nevrátíš stejnou cestou, kudy jsi k nám přišel?“ navrhla mu Hnědulka.

„Když já nevím, kudy jsem přišel,“ fňukl Mourek.

„Jak je to možné?“ nechápala Zrzečka. „Když někam jdu na průzkumnou výpravu, první, na co musím dávat pozor, je přece cesta zpátky!“

„Já jsem ale běžel za motýlkem, abych si s ním popovídal, ani nevím, kudy to bylo. Tady mi ale motýlek uletěl a já jsem se ztratíííl, mňááááu, mňáááu!“

„Chtěl sis povídat s motýlkem?“ vrtěla hlavou nechápavě Šedivka. „Motýlci přece nemluví!“

„Však on taky nemluvil, i když jsem ho snažně prosil, aby mi odpověděl,“ stěžoval si Mourek.

„To je těžké, motýlci prostě nemluví,“ opakovala Šedivka. „A ty ses kvůli němu ztratil... jsi zkrátka ještě malé, hloupoučké koťátko, když si nepamatuješ kudy domů. Ale odkud tedy jsi?“

„Já nevím, já jsem se ztratíííl, mňáááu!“ začal zase naříkat kocourek Mourek. „Neznám to tu, bojím se a mám hlad! Máma Číča už mě jistě hledá, ale asi neví, že jsem tady, mňáááu!“

„Máš hlad?“ chytila se toho Šedivka. „To je jednoduché, počkej tady, něco ti přinesu!“

Vyskočila a zamířila do nejbližší zásobárny. Mourek utichl a čekal, co se bude dít. Šedivka ale byla rychle zpátky a nabídla mu pár lískových oříšků.

„Co s tím?“ nevěděl si rady Mourek.

„Tu skořápku rozkousneš, zuby přece máš! Jí se jen jadýrko uvnitř,“ radila kotěti.

To byl ovšem problém. Kotě mělo zuby, ale proti veverčím malé a slabé. Chvíli s oříškem zápasilo, ale pak ho vrátilo. Oříšek neměl ani škrábnutí.

Veverky tedy rozlouskly skořápku a podaly kotěti jadérko, ale ani na to jeho malé zoubky nestačily.

„Mňááu, mňááu, já piju jen mlíčko!“ stěžovalo si kotě.

„A proč se touláš po lese, když jsi tak maličký?“ peskovala ho Hnědulka. „Malá koťata se mají držet doma u kočky!“

„Nech ho,“ zastala se kotěte Šedivka. „Nebo nám zopakuje ten příběh s motýlkem, copak si ho nepamatuješ? Teď to říkal!“

„Já si myslím, že musel přijít od města,“ uvažovala nahlas Zrzečka. „Městečko je nejblíž, těžko by sem přišel na těch svých malých nožičkách z větší dálky. Zavedeme ho k prvním domkům města a tam si snad vzpomene, kudy se má vrátit!“

Jenže kotě bylo utahané a hladové a jediné, co vědělo, bylo že předtím za motýlkem běželo strááášně daleko.

„A vylezeš aspoň na tenhle kopeček?“ ukázala mu Zrzečka. „To tak daleko není!“

„Ale tam není náš domeček!“ namítlo plačtivě kotě.

„Tam není domeček, ale máme tam rogallo,“ řekla Zrzečka a táhla kotě do vršku.

Kotě nechápalo, co je to rogallo, ale nechalo se táhnout za pacičku do kopce. Zrzečka rozložila rogallo, pečlivě prohlédla, aby někde nebyla naprasknutá tyč a natržený igelit, pak řekla:

„Popadni se tady za ty tyčky! Drápky snad máš! A drž se, co můžeš, bude fofr!“

„Co je to fofr?“ ptalo se zvědavě kotě Mourek, jenže to už si Zrzečka hodila rogallo i s Mourkem na rřamena a rozbíhala se s ním po svahu proti větru.

„Ale tam přece taky nebydlíme!“ kňoural Mourek, jenže vtom zafoukal vítr, rogallo se vzepjalo a najednou byly koruny borovic pod nimi a stoupavý vítr je vynášel nahoru.

„Mňááu, mňááu, já spadnu, já se bojím!“ mňoukal žalostně Mourek.

„Nebreč a drž se!“ okřikla ho Zrzečka, která se teď starala, jak chytit nejvýhodnější stoupavý proud a vyletět co nejvýš.

„Já už vím, mňááu, mňááu!“ naříkal Mourek. „Ty jsi orel a chceš mě sníst!“

„Žádný orel nejsem!“ okřikla ho Zrzečka a točila ostrou zatáčku, aby se udržela v největším stoupavém proudu. „Orel má větší křídla, ale hlavně velký zobák. Mám snad zobák?“

Kotě umlklo. Veverka opravdu neměla zobák, tak to snad přece jen není orel.

Jenže Zrzečka už nabrala výšku, udělala ještě jednu otočku a pak zamířila k městu, které bylo z této výšky dobře vidět.

Klouzali spolu k prvním domkům, jenže rogallo neslo dva, tedy větší váhu, a vítr tu nefoukal proti kopci, aby je zespodu nadnášel, zkrátka nedoletěli. Zrzečka ještě měkce přistála na poli, ale dál je rogallo neponese.

„Poslyš, kotě, to rogallo nám ušetřilo více než tři čtvrtiny cesty,“ řekla kotěti. „Támhle už jsou domky, to snad dojdeš!“

„Ale já se pořád bojím!“ namítl Mourek.

„Velcí kocouři se nebojí!“ zarazila ho. „Chceš snad být taky velký kocour, ne? A jdeme!“

Nechali rogallo v polích, však si ho Zrzečka odtáhne zpátky do lesa, není přece tak těžké, a zamířili spolu k domkům. Zrzečce bylo jasné, že kotě musí dovést až domů.

Krajní domky měly naštěstí kolem sebe zahrádky, rostla na nich tráva a někde i stromky. Zrzečka pořád rozvažovala, co by se mohlo stát. V domcích žijí lidé, ti ale veverky nežerou, takže je ani nehoní. Kočkám by předala kotě Mourka, ať ho zavedou mámě Číče, pak by se s nimi snad dalo jednat. Ale ve městě žijí také psi a těch se veverky musí bát, psi by je mohli zakousnout.

A jako by to přivolala! Z vrátek jednoho domku vyběhl pes. Nebyl moc velký, ale proti veverce vypadal hrozivě.

„Honem na strom!“ poručila Zrzečka kotěti a sama ihned zamířila k nejbližšímu stromu. V okamžiku byla až nahoře a pak se hned starala, jestli ji kotě Mourek poslechlo.

A hned viděla, že je zle! Mourek se nerozběhl ke stromu, ale přímo k psisku. A pes toho malého tvorečka roztrhá!

„Broku, lehni, mňau!“ zamňoukalo ale kotě na psa.

„Co děláš na silnici?“ zavrčel na ně pes Brok. „Máš být doma v pelíšku a ne se toulat! Já vím, kocouři se rádi toulají, ale to s tím brzy začínáš!“

Zrzečka si oddychla. Pes se tedy s kotětem zná a neroztrhá ho! V domech u lidí jsou zkrátka nečekané vztahy mezi zvířaty! Pes domácí kočky nehoní, nekouše a nežere a i malé kotě mu smí nařídit, aby si lehl a neštěkal!

Jenže veverka na stromě je v pasti. V zahradě je pár stromů, ale nejbližší stromy lesa jsou daleko. To po zemi neuběhne, pes by byl rychlejší. Kotěti neublíží, ale veverku dohoní a zakousne! Naštěstí za ní na strom nevyleze, psi neumí lézt po stromech, ale jinak je nebezpečnější než liška. Vždyť se psů i lišky bojí! Z toho kouká přinejmenším noc na stromě, dokud psa neomrzí vartovat dole a číhat.

„Broku!“ mňouklo ale kotě Mourek na psa. „Tohle je moje kamarádka z lesa, přivedla mě domů. A dokonce jsme spolu letěli jako ptáci!“

„Mě se neboj!“ řekl pes Brok Zrzečce. „Kamarád mého kamaráda je i můj kamarád! Já ani kočky nehoním, proč bych měl honit lesní zvířátka?“

To to ale vzalo obrat! Tak Brok kočky ani veverky nehoní! Veverka Zrzečka slezla dolů opatrně, ale Brok se za ní nerozběhl, jen jí spolu s kotětem pacičkami zamávali, když Zrzečka proběhla mezi laťkami plotu směrem k lesu.

Natolik přece jen psovi nedůvěřovala, aby šla až k němu, ale Brok ji nepronásledoval a vedl kotě Mourka domů. To bude mít máma kočka Číča radost!

Není nad to mít dobré kamarády!

 


Zpět Obsah Dále

11.11.2017 21:15