Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Veverky v bobřím hradu

Potůček veverky prozkoumaly proti proudu až k městu. Dál neprošly a bylo tam plno špíny. Voda v potůčku se vyčistila až pár kilometrů od města.

Bobří hrad

Jednoho dne se ale veverky rozhodly prozkoumat potůček, vytékající na opačné straně z rybníčku. Na rozdíl od klidného přítoku do rybníčku byl odtok mnohem divočejší. Začínalo to už na hrázi rybníčku, kde voda přepadala přes stavidlo. Pak se voda valila peřejemi, po pár metrech se uklidnila, ale klidný tok vydržel jen kilometr a pak voda spadala z vodopádu. Plavit se na lodičce by bylo nebezpečné a veverky musely běžet po břehu.

O trochu dál potůček protékal podivnou nakupeninou ze starých stromů. Ty stromy nepadly protože by byly shnilé, ani je lidé neporazili pilou. Všechny stromy byly dole u země okousané nějakými velkými zuby. O tom ale veverky neslyšely ani ve škole, takže nevěděly, že stromy porazili bobři. To bobři dělají, aby si zabezpečili svá doupátka. Postaví velké doupě, říká se mu také »bobří hrad«, pak nedaleko postaví na potoce hráz z kmenů stromů, hráz zvedne vodu a zaplaví vchody do bobřího hradu. To ale bobrům nevadí, protože jsou ve vodě jako doma a klidně do svého hradu podplavou i zatopeným vchodem, zatímco liška, vlk ani jiná dravá zvěř tam za nimi nemůže.

Bobři jsou ale v Čechách vzácní a tenhle bobří hrad už byl nějakou dobu opuštěný. Bobři se odstěhovali jinam, hráz přestali opravovat a to se ví, voda si našla nejslabší místo, odplavila pár kmenů, v hrázi vznikla díra a voda utekla.

Tak se stalo, že se bobří hrad ocitl na suchu a liška i vlk by mohli projít dovnitř. Jenže bobři tam dávno nebyli, co by tam dělala liška nebo vlk? Bobří hrad byl opuštěný a jak se stává, když je nějaké obydlí dlouho opuštěné, začne se rozpadat. Podívejte se, kolik starých hradů v Čechách je už pouhá zřícenina, střechy jsou dávno pryč, stropy se zřítily a časem voda rozrušila i slabší zdi. Z hradu je hromada kamení, ze které k nebi trčí jen pár zbytků nejsilnějších zdí.

A což teprve bobří hrad, postavený ze dřeva, které přece jen trouchniví a hnije rychleji než silné kamenné zdi! Když veverky k opuštěnému bobřímu hradu došly, byl celá léta na suchu, spousta dřeva nadobro ztrouchnivěla, vítr s deštěm odplavily hlínu, kterou byla stavba utěsněná, takže i bobří hrad byl dnes pouhá zřícenina. Ale i ve zřícenině byly pořád ještě původně podvodní přístupové chodby, kde už zůstalo jen vyschlé blátíčko na podlaze.

A veverky se rozhodly, že se tam podívají.

„Nevím,“ sýčkovala Hnědulka. „Neslyšely jste ve škole, co paní učitelka vykládala o starých hradech? Že tam straší duchové a dějí se tam divné věci...“

„To možná platí o lidských hradech,“ uklidňovala ji Zrzečka. „Tohle přece není hrad postavený lidmi, ale zvířátky! Podívej se, jak jsou ty kmeny ohryzané! Tak nevypadají poražené stromy podříznuté lidmi!“

„Mohli by tu být zvířecí duchové!“ nenechala se Hnědulka.

„O těch jsme ale ve škole neslyšely!“ namítla Zrzečka.

„Neslyšely?“ zpochybnila to Hnědulka. „A co třeba pověsti o ohnivých psech? To přece jsou také duchové, přitom zvířecí a ještě ke všemu zvlášť strašidelní tím ohněm!“

„V nejhorším utečeme!“ chlácholila ji i Šedivka.

Opatrně nakoukly do vstupní chodby. Žádný duch tu nebyl, jen v nejnižším místě byla napršená voda. V blátě kolem nebyly žádné stopy, veverky se tedy odvážily dál. Vstupní chodba do bobřího hradu nebyla přímá, ale trochu klikatá, aby byla ještě nebezpečnější pro případného vetřelce, psa, vlka i lišku. Každý, kdo neumí plavat tak dobře jako bobr, si takovou podvodní cestu rychle rozmyslí. Mohl by se tam i utopit.

Teď však byla cesta na suchu, ta malá loužička ani bahno už nebyly nebezpečné. Veverky bez nesnází došly k vyvýšenému místu, kde dřív byla doupátka malých bobříků. Teď už tu nic nebylo, děravým stropem sem pršela voda a dávno vyplavila všechny chlupy, kterými byly dřív doupátka vystlaná.

„Ale spinkalo se tu bobříkům jistě dobře,“ zhodnotila to znaleckým pohledem Zrzečka, které nedalo práci domyslet si do opuštěných pelíšků výstelku z chlupů.

„A nemohli sem na ně vtrhnout liška, vlk, psi ani medvěd!“ přidala se Hnědulka.

„Ani draví ptáci, sokol, káně a orel!“ doplnila je Šedivka.

„Bylo to pěkné, ale přece jen, pelíšky v dutinách stromů jsou lepší,“ řekla Zrzečka. „Když si představíte, jak sem museli vždy plout vodou...“

„Bobrům přece voda nevadí,“ pokrčila rameny Hnědulka.

„Já vím,“ souhlasila Zrzečka. „Ale nám by to jistě vadilo, zejména v zimě, kdy je ta voda ledová.“

„To máš pravdu,“ připustila Hnědulka. „Nechme bobrům jejich hrad, beztak už je dost poničený.“

Obrátily se tedy k odchodu. Chodeb sem vedlo víc, vybraly si tedy jednu a poskakovaly ven. Jenže najednou ouvej! Chodba šla pod vodu! Většina vody odtekla, ale některé chodby zřejmě vedly hlouběji a voda se v nich dodnes udržela, i když už jen ta, co sem napršela.

„Musíme jinudy,“ řekla Zrzečka.

Otočily se a vrátily se k doupátkům. Chodeb tu bylo celkem pět, zamířily hned do sousední, ale po pár metrech ouvej! Chodba se opět zalomila pod vodu.

„Musíme jít podle stop!“ napadlo Šedivku.

Jenže všude už byly veverčí stopy, jak pobíhaly před chvílí sem a tam. Vybraly si chodbu naproti, ale ouvej! Samá voda!

„To snad není možné!“ durdila se Zrzečka.

Zase si vybraly chodbu a ta tentokrát nevedla tak hluboko, takže po chvilce a několika zákrutách vyšly z chodby na vzduch.

„Koukám, že bobří hrad už raději necháme na pokoji,“ rozhodla rozšafně Zrzečka.

„A to jsme ani nezjistily, jestli tam není nějaký poklad!“ napadlo Hnědulku. „Ve starých hradech prý bývají poklady!“

„Prosím tě, jaképak poklady u bobrů?“ ohrnula čumáček Zrzečka. „Co by tady mohli mít za poklady? Bobři přece žádné zlato ani stříbro nesbírají!“

„Ale bylo by to stylové,“ řekla Hnědulka.

„Stylové by to bylo u lidského hradu,“ řekla Zrzečka. „Tam by se dalo čekat všechno, duchové i poklady. Bobři si ale na pověsti nehrají.“

Byla to pravda a veverky se obrátily na zpáteční cestu. Co by také dělaly s pokladem?

Zlato se jíst nedá...

 


Zpět Obsah Dále

30.08.2018 14:30