Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

Veverčí bunkr

Veverky rády napodobovaly, co viděly u lidí, ale nejraději si braly příklad u dětí. Jednou takhle pozorovaly, jak si děti dělají »bunkr«. Využily k tomu přírodní prohlubeň ve svahu, trochu ji prohloubily, až vznikla vodorovná chodbička. Na konci ji trochu zvětšily a »bunkr« byl na světě. Vypadal jako bobří hrad, jenže na suchu a veverkám se zalíbil. A že si v lese také takový udělají!

Veverky nemají pacičky stavěné na hrabání a neměly ani lopatku, jako děti. Proto si na stavbu bunkru pozvaly někoho, kdo má v hrabání praxi. Jenže krtkům se místečko zvolené pro budoucí bunkr nezdálo.

„Je to tu moc vlhké,“ upozorňovali veverky.

„To by se tu ale mělo dobře hrabat!“ namítala Hnědulka.

„Hrabat tu půjde dobře, ale my bychom tu doupě nedělali,“ řekli oba krtci. Ale protože chtěli veverkám udělat radost, dali se do díla. Veverky odhazovaly vyhrabanou hlínu, šlo jim to pěkně od ruky, či vlastně od paciček, a brzy bylo doupátko hotové.

„Děkujeme za pomoc!“ poděkovaly veverky krtkům.

„Rádo se stalo,“ odvětili krtci. „Ale my bychom určitě tady na tom místě nehrabali!“

Veverky pak nanosily do doupátka nějaké suché listí, aby to tam bylo útulnější, a pak pozvaly zajíčky, aby se přišli na jejich »bunkr« podívat. A že tady budou spát přes noc, aby si doupátka pořádně užily.

Venku se ale chystalo na déšť a ještě večer, sotva zajíčci odešli, se spustil velký liják. Pršelo, jako když se v nebi otevřou stavidla, voda tekla proudem jako z kýble. Veverky ale měly radost, že jim do doupátka nepršelo. Stěny byly sice trošku vlhké, ale na suchém listí se dalo krásně vyvalovat. Veverky se tam stočily do klubíčka jako ve stromě, aby se hřály navzájem, a bylo jim dobře.

Marně se ale neříká: »Nechval dne před večerem!«

Byla už noc a veverky krásně spaly, když se náhle Šedivka probudila. Měla úplně mokrý kožíšek! A to byl teprve začátek, protože se do doupátka začala hrnout voda. Nepršelo sem, jenže tím silným deštěm se rozvodnil potůček a najednou jím proudilo mnohem více vody. Koryto nestačilo, takže se vod začala rozlévat do okolí. A protože veverčí doupátko bylo skoro u břehu, studená voda do něj vhrkla a veverky úlekem vyskočily.

„Co se to děje?“ pištěla Hnědulka.

„Povodeň!“ odpověděla jí Šedivka, které to už došlo.

Prší, ale v doupátku je teplo

Prší, ale v doupátku je teplo

A voda ještě stoupala. Nedalo se nic dělat, veverky musely ven, aby je voda nakonec neutopila. Brodily se tím nadělením a protože byla tma, rozhodly se nechat další zkoumání na ráno a rychle utíkaly do svého dosavadního pelíšku na vysoké bříze. Čekal na ně, nebyl sice vyhřátý jako jindy, ale byl suchý a mohly se v něm uložit ke spaní bez obav, že je tady nahoře voda vyplaví.

„Tak proto se to krtkům nelíbilo!“ vzpomněla si Zrzečka.

Jenže byla noc a raději všechny tři usnuly, aby ráno nebyly ospalé jako koťata.


Ráno se rozhodly podívat se, jak jejich »bunkr« přečkal tu potopu. Kromě toho si potřebovaly provětrat kožíšky, veverky si je musí udržovat suché, zejména ocásky by šly špatně rozčepýřit, kdyby byly mokré. Proto sešplhaly dolů a utíkaly k »bunkru«.

Bunkr tam však už nebyl. Když v noci vhrkla dovnitř voda, stěny povolily a podmáčený strop se zhroutil. Jen větší prohlubeň ve svahu jim ukazovala, kde jim ho krtci vyhrabali.

„Tak tohle se nám nepovedlo!“ řekla Šedivka.

„Krtci měli pravdu!“ přidala Zrzečka. „Měly bychom příště víc věřit odborníkům. Krtci jsou na hrabání tunelů větší machři.“

Byla to jistě pravda, ale nakonec byly rády, že ve chvíli, kdy se doupě zhroutilo, v něm nebyly. Nebylo by to příjemné. Bunkr nezvládly, ale příhoda měla jedno dobré jádro. Nikomu se nic nestalo a až na namočené kožíšky to dopadlo vlastně dobře.

I to je dobrá zpráva!

 


Zpět Obsah Dále

29.11.2018 13:45