Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

Veverky a šminky

Podél silnice se občas něco najde. Veverky tam nedávno našly tašku s dokumenty pana radního a od té doby, kdykoliv se blížily k silnici, nechávaly pošťuchování a honiček a začaly dávat pozor na silnici, jestli tam zase něco nenajdou. I když tam dlouho nic nenašly, mělo to aspoň jednu výhodu. Dávaly větší pozor na projíždějící auta a tím pádem je žádné nemohlo překvapit a přejet.

Jak se říká, trpělivost růže přináší. Veverky skutečně brzy na kraji silnice něco našly. Leželo tam nevelké pouzdérko a když je veverky otevřely, podivily se, co to je?

„Já už vím!“ vzpomněla si Zrzečka. „Určitě to jsou šminky, čili barvičky, kterými se malují parádivé ženské!“

„Ale my nejsme ženské, natož ještě parádivé!“ podotkla zklamaně Hnědulka.

„Ženské jsou přece lidské samičky,“ poučovala ji hned Zrzečka. „My jsme veverčí samičky, takže s nimi máme něco společného.“

„Ale nejsme parádivé!“ namítla Šedivka.

„Myslíš?“ zpochybnila to Zrzečka. „To můžeme zjistit jen tím, že ty šminky vyzkoušíme. A když se nám to zalíbí, proč nebýt taky parádivé?“

A protože jsou veverky zvídavé, nedalo Zrzečce práci přesvědčit ostatní, aby to vyzkoušely. Namočily si do barviček pacičky a chvíli se pokoušely namalovat. A kupodivu jim to šlo! Za chvíli byly zmalované, že by v nich nikdo veverky nepoznal. Někde byly do modra, to když zkoušely »modré oční stíny«, jinde do růžova, jinde i do zelena a fialova.

„Předvedeme se takhle zajíčkům!“ rozhodla Zrzečka.

Kabelku se šminkami zavřely, Zrzečka řekla, že ji bude opatrovat, a vyrazily k domovu, celé zvědavé, co jim řeknou zajíčci a jiná zvířátka.

Jenže nejvíc byly překvapené veverky! Už když se blížily ke své bříze, ozval se najednou křik sojky, strážkyně lesa.

„Pozor! Pozor! Ženou se sem nějaké obludy, schovejte se!“

„Co blázníš, Stáňo, to jsme přece my, veverky!“ volala zdola na sojku Zrzečka.

„Pozor! Pozor! Ženou se sem hrozitánské obludy, vydávají se za veverky a znají to tu, všichni se schovejte!“ vřeštěla sojka Stáňa.

Prostě je ani po hlase nepoznala. A nepoznala je ani ostatní zvířátka, bála se jich a schovávala se před nimi. A mohly na ně stokrát volat, aby se nebály, že nejsou obludy, ale veverky... kdo by jim to věřil, když byly zmalované jako omalovánky?

Veverky a šminky

Veverky a šminky

„To je v háji!“ vzdala to Šedivka. „Musíme tu barvu ze sebe smýt!“

Jenže to se snadno řekne, ale hůř udělá. Šminky jsou přece udělané schválně tak, aby dlouho vydržely! Veverky je ze sebe drhly v potůčku, ale tím si je po kožíšcích jen více rozmazávaly. Nakonec to vzdaly. Byla už tma a šly se do svého pelíšku vyspat.

Ráno pokračovaly v drhnutí barviček z kožíšků, ale byla to hromská práce! Šminky byly kvalitní a nechtěly z kožíšků ve vodě pustit. Veverky se přitom nemohly drhnout celý den od rána do večera, musely si sehnat něco k snědku a najíst se, aby neměly hlad, ale pokaždé se rychle vracely k potůčku a drhly ze sebe tu ohavnou, hnusnou barvu.

A celou dobu před nimi lesní zvířátka utíkala. Sojka na ně křičela, ať táhnou zpátky do zoologické zahrady a ať už z ní neutíkají! Tady v lese je nikdo nechce ani vidět!

Konečně to ze sebe jakž takž dostaly, aby je aspoň některá zvířátka poznala. První je poznali zajíčci. Přihopkali až k nim a litovali je, kde že se to tak strašně umazaly? Vždyť vypadaly opravdu jako nějaké obludy!

Veverky jim to nerozmlouvaly, ale nepřiznaly, že si šminky na sebe natřely samy. Ještě by jim zajíčci řekli, že to bylo hrozně hloupé. A že to hrozně hloupé bylo, to už si říkaly i samy veverky.

A kabelku se šminkami vrátily k silnici, kde je našly.

Kdo chce, ať se tím namaže sám!

Veverky už to víckrát neudělají!

 


Zpět Obsah Dále

29.11.2018 13:45