Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Veverky a šminky

Podél silnice se občas něco najde. Veverky tam nedávno našly tašku s dokumenty pana radního a od té doby, kdykoliv se blížily k silnici, nechávaly pošťuchování a honiček a začaly dávat pozor na silnici, jestli tam zase něco nenajdou. I když tam dlouho nic nenašly, mělo to aspoň jednu výhodu, dávaly větší pozor na projíždějící auta a tím pádem je nemohlo žádné překvapit a přejet.

Jak se říká, trpělivost růže přináší. Veverky skutečně brzy na kraji silnice něco našly. Leželo tam malé pouzdérko a když je veverky otevřely, podivily se, co to je?

Šminky nejsou pro veverky!

Šminky nejsou pro veverky!

„Já už vím!“ vzpomněla si Zrzečka. „Určitě to jsou šminky, neboli barvičky, kterými se malují parádivé ženské!“

„Ale my nejsme ženské, natož ještě parádivé!“ podotkla zklamaně Hnědulka.

„Ženské jsou lidské samičky,“ poučovala ji hned Zrzečka. „My jsme veverčí samičky, takže s nimi máme něco společného.“

„Ale nejsme parádivé!“ namítla Šedivka.

„Myslíš?“ zpochybnila to Zrzečka. „To můžeme zjistit jen tím, že ty šminky vyzkoušíme. A když se nám to bude líbit, proč nebýt taky parádnice?“

A protože jsou veverky zvídavé, nedalo Zrzečce moc práce přesvědčit ostatní, aby to vyzkoušely. Namočily si do barviček pacičky a chvíli se pokoušely namalovat. A kupodivu jim to šlo! Za chvíli byly zmalované, že by v nich nikdo veverky nepoznal. Někde byly do modra, to když zkoušely »modré oční stíny«, jinde do růžova, jinde i do zelena.

„Předvedeme se takhle zajíčkům!“ rozhodla Zrzečka.

Kabelku se šminkami zavřely, Zrzečka řekla, že ji bude opatrovat, a vyrazily k domovu, celé zvědavé, co jim na to řeknou zajíčci a co jiná zvířátka.

Jenže nejvíc byly překvapené veverky! Jen co se blížily ke své bříze, ozval se najednou křik sojky, strážkyně lesa.

„Pozor! Pozor! Jdou sem nějaké obludy, schovejte se!“

„Co blázníš, Stáňo, to jsme přece my, veverky!“ volala na sojku Zrzečka.

„Pozor! Pozor! Jdou sem hrozitánské obludy, vydávají se za veverky a znají to tu, schovejte se!“ vřeštěla sojka Stáňa.

Prostě je ani po hlase nepoznala. A nepoznala je ani ostatní zvířátka, bála se jich a schovávala se před nimi. A mohly na ně stokrát volat, aby se nebály, že nejsou obludy, ale veverky... kdo by jim to věřil, když byly zmalované jako špatné omalovánky?

„To je v háji!“ vzdala to Šedivka. „Musíme tu barvu ze sebe rychle smýt.“

Jenže to se snadno řekne, ale hůř udělá. Šminky jsou přece udělané schválně tak, aby dlouho vydržely! Veverky je ze sebe drhly v potůčku, ale tím si je po kožíšcích jen více rozmazávaly. Nakonec to vzdaly. Byla už tma a šly se do svého pelíšku vyspat.

Ráno pokračovaly v drhnutí barviček z kožíšků, ale byla to práce jako hrom, šminky byly velice kvalitní a nechtěly ve vodě jen tak pustit. Veverky se přitom nemohly drhnout celý den od rána do večera, musely si také sehnat něco k snědku a najíst se, aby neměly hlad, ale pokaždé se vracely k potůčku a drhly ze sebe tu ohavnou, hnusnou barvu.

Konečně to ze sebe jakž takž dostaly, aby je aspoň některá zvířátka poznala. První je poznali zajíčci. Přihopkali až k nim a litovali je, kde že se to tak strašně umazaly? Vždyť vypadaly opravdu jako nějaké obludy!

Veverky jim to nerozmlouvaly, ale nepřiznaly, že si šminky na sebe natřely samy. Ještě by jim zajíčci řekli, že to bylo hrozně hloupé. A že to hloupé bylo, to už si říkaly veverky i samy.

A kabelku se šminkami vyhodily na smetiště.

Kdo chce, ať se tím namaže sám!

Veverky už to víckrát neudělají!

 


Zpět Obsah Dále

09.01.2018 14:44